Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Molly Weasleyová přinesla velký podnos s horkým vývarem a čerstvým chlebem, džbán studené vody a hrnek horkého čaje a položila jej Dracovi na kolena. Draco přivoněl k polévce a téměř zakňučel. Vonělo to jak mana nebeská… na česneku. Pouze to, že Molly neústupně trvala na tom, aby jedl pomaleji mu zabránilo, aby se na místě neudávil. Se širokým úsměvem namáčel chléb do vývaru a pak jím celou misku pečlivě vytřel do poslední kapky. Nebylo to vydatné jídlo, ale když dojedl, cítil se příjemně nasycený a naprosto ospalý.

„Děkuji vám, paní Weasleyová. Bylo to výborné. Je to... no... je to už několik dní, co jsem měl naposledy něco k jídlu, a tehdy to nebylo nic moc. Tohle bylo výtečné.“

Molly vzala tác, misku a lžíci, a mávnutím hůlky je odeslala směrem do kuchyňského dřezu, pak se posadila a zadívala se na řadu lektvarů vyrovnaných vedle sebe na stole.
„Bylo mi potěšením, Draco. A teď se podíváme na vaši léčbu. Poppy Pomfreyová mi tu nechala nějaké velice užitečné věci. Na vaši kůži mám výbornou hojící mast a také dost Jizvomizu na definitivní odstranění zbytků starých zranění. Mám tu nějaké lektvary a kouzla, která zabrání aby se infekce vrátily a nějaké lektvary na zdravý spánek, abyste měl zajištěn potřebný odpočinek. Teď bych ráda začala nějakými kouzly, která urychlí hojení vašich ran a můžeme začít vaší levou rukou, mám ji tu nejblíž. Co na to říkáte?“

Věcná vyrovnanost Molly Weasleyové byla nakažlivá a Draco se cítil v mnohem větší pohodě. Harryho síla a hrozivý pohled jej vylekaly více než byl ochoten nahlas přiznat. Bylo na nich něco velmi špatného. Už to, že Harryho Pottera viděl po dvou letech znovu, pro něj bylo dost těžké. Znamenalo to pro něj ohlédnout se zpět k okamžiku, kdy se jeho život obrátil k horšímu. Vidět Harryho, který byl docela příjemný… když nebyl zavalený objetími a hýčkaný Brumbálem jako školní hrdina, změněného v krutého a nebezpečného netvora, který byl naprosto srovnaný se zabíjením svých nepřátel… no… zdálo se, že se svět přestal točit a nic na něm už není v pořádku.

Draco bázlivě natáhl ruku a když ji Molly vzala do své, mozolnaté, trochu sebou trhl. Namířila hůlkou na velkou otevřenou popáleninu, která byla po více než měsíci stále nezahojená, kvůli infekci. Draco zavřel oči a bojoval s nevolností a hysterií, které v něm vzbudil cizí dotek. Už se naučil to dobře ovládat, ale zdálo se to horší teď, když se jej někdo dotýkal v dobrém úmyslu. Molly byla něžná, když vyvolávala svá zaklínadla, ale Dracovy vzpomínky na doteky byly ovládány rokem života, který mohl být popsaný jen jako pekelný.

Mohl cítit podivné, lechtivé svědění rychle se hojící kůže na svém předloktí. Molly již mumlala další zaklínadlo, tentokrát na téměř zahojenou ránu nad loktem. Potlačil nutkání se otřást, ale pocítil, že Mollyino uchopení jeho ruky se změnilo. Věděla, že se necítil dobře, Bůh jí žehnej.

„Jen pár dalších, drahoušku. Nemusíme s tím pospíchat, jedině, kdybyste sám chtěl. Ještě bych odstranila pár dalších a zakončíme to lektvarem. Co říkáte?“

Draco povzdechl úlevou. Za jeden den se před paní Weasleyovou naplakal ažaž. Tiše přikývl, šťastný, že to za chvíli bude mít za sebou.

Posranej zbabělče! Dobře víš, že se ti snaží pomoci. Co máš, sakra, za problém? Je to jen její ruka. Jen tě drží za ruku. Ona by nikdy… nikdy by… jsi v bezpečí, do prdele! Přestaň se třást jak podělaný mimino, Draco!

Povzbuzující řeč, co k sobě vedl, odvedla jeho pozornost natolik, že Molly mohla dokončit zaříkání. Když konečně jeho ruku pustila a natáhla se pro lektvar, cítil Draco, jak mu hoří tváře. Jak ponižující. Nebylo to tím, že by neměl důvod, být tak trochu ‘mimo sebe’ ale stejně jej to štvalo.

„Tak a je to. Tímhle zabráníme, aby se infekce znovu navrátila, zatímco budeme léčit další zranění. Účinek potrvá několik dní, nejméně dva, vzhledem k počtu otevřených ran. Nechutná to tak příšerně, ale raději mějte připravený čaj na zapití, až lektvar spolknete. Pak si můžeme trošku popovídat a uvidíme, jestli si můžete před večeří ještě trochu oddechnout... a nedělejte si starosti, že odpočíváte příliš! Nic takového! To je přesně to co potřebujete.“

„Děkuji vám. Jsem... je mi líto. Já... jen jsem... nemohu...“

Molly věděla, co se jí snažil říci. Moudře pokývala hlavou a natáhla k němu ruku..

„Nedělejte si s tím starosti, Draco. Vždyť jste se teprve teď probral. Nové místo, nové tváře, a tak dál. Nemyslete si, že byste měl být v pořádku hned zítra. Tyhle věci potřebují nějaký čas. Teď si vezměte ten lektvar jako hodný chlapec. Zdřímněte si, jestli máte chuť... Já tu mám zatím nějaké šití, abych se zabavila. Popovídat si můžeme jindy.“

Draco spolkl lektvar, pak jej zapil čajem, aby spláchl těžkou příchuť bylinek. Od chvíle co dojedl se cítil ospalý a bylo snadnější, než si představoval, jen tak se pomalu propadat do dřímoty za cinkání Mollyiných jehlic.

-------------------------------------------------

Harry přecházel pokojem jako lev v kleci. Pouhá Dracova přítomnost mu téměř znemožnila se uvolnit. Právě docvičil, dělal sklapovačky, až jej pálilo břicho a kliky, až ho bolely ruce, ale na texty Nitrobrany nebo na knihu Teorie kouzlení bez hůlky se soustředit nedokázal. Už dělal velké pokroky, až do včerejší noci. Kdyby býval dokončil v Bradavicích sedmý ročník, nemusel by teď takhle studovat a důvod, proč jej nedokončil, ležel vedle v pokoji, cpal se Mollyiným jídlem a hltal její lektvary!

Musím se k němu dostat znovu, až bude o samotě. Mají v tom prsty Smrtijedi a on zná místa a jména. Určitě chce, aby trpěli, za to, co mu udělali. Kdyby se mi tak podařilo, na chvíli od něj Molly odlákat, mohl bych z něj dostat tu informaci… pak… pak bych tu ‘prácičku’ mohl udělat. V Anglii už určitě nezůstal víc než asi tucet Smrtijedů, zbytek je za mořem. Každou minutu, kterou jsou na svobodě, může další člověk zažívat to, co udělali Dracovi. Já jim to můžu překazit. Já je můžu všechny zastavit. Navždycky.’

Harry zaslechl v chodbě kroky a jemné, známé zaťukání na dveře. Zastavil se a otevřel.

„Harry, drahoušku. Zaletaxauju si do města pro pár věcí. Včera v noci mi došly mi nějaké bylinky a Draco teď odpočívá, tak jsem si myslela, že se stavím pro to co potřebuju a za hodinku či dvě jsem zpět. Jen na něj trochu dohlédni a kdyby potřeboval pomoci s usazením nebo se dostat dolů do chodby, tak mu pomoz, ano?“

Harryho škleb mluvil za všechno, ale stejně souhlasně přikývnul. Aspoň bude moci být s Dracem chvíli o samotě. Molly pozorně pozorovala jeho výraz, pak vstoupila, sedla si na okraj Harryho postele a naznačila mu, aby si sedl na židli.

„Harry, je mi líto, že jsem včera v noci vůči tobě byla tak odměřená. Vím, že to pro tebe není snadné, máš to napsáno ve tváři. Podíváš se na něj a vidíš Bradavice a všechno, co se tu noc přihodilo, viď?“

Harry povzdechl. Moc dobře věděl, že má pravdu. Vzal židli a neohrabaně se do ní sesunul, byl unavený z celodenního napětí a z toho, jak svoje znepokojení dusil v sobě.

„Jo. Jo, je to tak. Vím, že takhle vypadá bezbranně, ale nejste první, kdo ho podceňuje. Byl dost mazaný na to, aby našel trhlinu v bradavických ochranných kouzlech, a i když Albuse sám nezabil, skoro otrávil Rona, Kate Bellové způsobil prokletí téměř smrtelné a vpustil do školy plné dětí Šedohřbeta s bandou vrahů. Kdybych Ronovi a ostatním nenechal ten lektvar, nechci ani pomyslet, kolik lidí mohlo být tu noc zabito.

Molly, nemohu připustit, aby se to stalo i zde. Kdyby se něco stalo vám dvěma… zabilo by mě to. Nemohu si pomoci, přemýšlím, jestli to není nějaké promyšlené spiknutí jako minule, a jestli tu není nějaká možnost, nějaký úhel pohledu, který jsem mohl přehlédnout. Kdybych býval jednal dřív, mohl jsme tomu všemu zabránit a nestrávil bych zbytek života ohlížením do minulosti, na to, co jsem měl udělat… opakovaně. Vím, že chcete pomoct, a řekl jsem vám, že to udělám, také, ale nechtějte po mně, abych na vás přestal dávat pozor. Nepřestanu.”

Molly trpělivě čekala, až Harry skončí a usmála se, nevýslovně polichocená Harryho snahou je chránit. Je v něm něco dobrého, i přes její nesouhlas s jeho činností. Kdyby si bývala myslela, že je už naprosto ztracený, trvala by na tom, aby žil jinde, ale i když byl Harry zmatený a rozhořčený a rozdával kolem sebe rány ve svých cílených výpadech proti bývalým Smrtijedům, stále to byl Harry. Byl to slušný, milující chlapec, který se staral o ty co měl rád jediným způsobem, který znal. Ještě tu je naděje.

Nejdříve obviněním proti němu nevěřila, co podnikal pochopila asi před půlrokem. Zdálo se téměř nemožné představit si tohoto klidného mladíka, jak dělá věci, které byly popsané v novinách. Bezhlavá, spálená a rozčtvrcená těla poházená po různých nájemních bytech, krvavé detaily v tisku zmíněny nebyly, ale zaměstnanci ministerstva, co tu špínu uklízeli, se občas o něčem šeptem zmínili. Poprvé, kdy skutečně spatřila monstrózní stranu Harryho zloby bylo na cestě před Doupětem, a tam vůbec nevypadal jako Harry, kterého znala a měla ráda. Jediné náznaky, které předtím měla, byly pozdní noční odchody, značené třesknutím Přemístění a občasné krvavé skvrny na jeho oděvu, když se vrátil.

Stěžovala si už dřív, a to dost ostře, když Denní věštec začal Harryho nelítostně pronásledovat, ale nepřineslo to nic dobrého. On vždy trval na své lásce k Weasleyovic rodině a své potřebě chránit lidi před dalšími teroristickými útoky. To byl postoj, se kterým i Molly občas lehce souhlasila.

Bylo to zatraceně těžké, když Ginny zemřela. Sotva se vzpamatovali ze šoku a začali si zvykat na prázdné místo ve svých životech, přišla vražda Hermiony Grangerové, která Rona zcela zničila. Její nejmladší syn ztratil během několika měsíců jedinou sestru a svou snoubenku a pozorovat jej tak zničeného Molly pokaždé zlomilo srdce.

Možná… možná nechala Harryho dostat se do této… této situace, protože chtěla, ona také, aby se pomstil. Pro Harryho to nebylo zdravé, nebo správné, nebo morální, nebo dobré, ale něco v ní chtělo odplatu za bolest jejích dětí a za její vlastní bolestivé ztráty. Tehdy pro Harryho jako opora selhala. Byla to doba, kdy na něj měla dostatečný vliv, aby jej z tohoto směru odvrátila… ale ona zůstala zticha, a Harry teď platil za to ticho cenu. Věděla, že to teď musí přestat. Ve chvilce, kdy ho viděla vléci Draca směrem ke kouzelné ochraně Doupěte, s očima planoucíma zlobou a sinalého záchvatem zuřivosti, poznala, co je třeba udělat. Připustila, aby v Harrym vzklíčilo něco strašlivého, a, v dobrém i zlém, se k tomu teď bylo potřeba postavit čelem, vytáhnout to a zbavit se toho. Znovu už pro tohoto báječného, milujícího chlapce, který je všechny doslova a do písmene zachránil, neselže .

„Harry. Ani na okamžik si nemysli, že jsem zapomněla, co se stalo. Artur a já jsme Albuse znali ještě před tím, než ses narodil a velice se nám po něm stýská. Nemyslím si, že Draco je najednou očištěný od všech těch věcí, co kdy způsobil, ale vím, že Albus by býval tohle chtěl. Vždycky věřil, že když se lidé chtějí změnit, tak mohou, a já v tom chlapci necítím žádné zlo. Je nemocný, unavený a sám... a vyděšený. Pokud víme, kluk, co jsi ho znal z Bradavic je dávno mrtvý a pryč. Teď máme šanci zjistit, jakým člověkem mohl celou tu dobu být... nechat jej být tím, kým chtěl být. Válka zranila skoro každého, Harry, a vypadá to, že jeho zranila stejně zle, jestli ne hůř, než většinu ostatních. Buď na něj hodný a třeba uvidíme něco, o čem by si nikdo nemyslel, že v něm je. Zkusíš to... pro mě?“

Harry si očividně povzdechl a dal si hlavu do dlaní. Bylo toho téměř příliš. Představa, že by Malfoy nebyl ten zmetek, kterého znal… mu již párkrát přišla na mysl. Bylo to těžké, představit si někoho tak strašně zjizveného, že by pomáhal Smrtijedům, kteří mu to udělali. Jen to bylo prostě zatraceně těžké, představit si Malfoye jako neškodného. Když to Molly vyslovila, zdálo se to reálnější, jasnější a pravděpodobnější. Harry přikývl.

„Dobře. Poskytnu mu privilegium pochyb. Dokud neudělá cokoliv podezřelého, budu se snažit nechat minulost minulostí a pozorovat, jak se věci mají. Ale dělám to pro vás, ne pro něj.“

Molly vstala, přitáhla si Harryho do náruče, a dala mu pusu na čelo. „To je všechno, co po tobě mohu chtít, Harry. To je všechno, co po tobě mohu chtít.“

Draco se nemohl dočkat dalšího dne. Molly nakupovala bylinky a Harry jej chvíli pozoroval, jak spí a v chodbě udržoval jistý odstup. Draco spal neklidně, trhal sebou a každou chvíli si něco mumlal. Harry stál tiše u dveří a dumal, o čem se může Dracovi zdát a zda jsou jeho sny alespoň zpola tak nepříjemné jako ty jeho.

 5. kapitola - Sbohem, bolesti… dobrý den, strachu

7. kapitola - Noční můry, denní snění a hořké ironie