Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Harry vyrazil do Příčné ulice. Pak se rozhodl jinak a přemístil se do Londýna.
Konečně si urval trochu času pro sebe. Severus měl pravdu. Měl toho nad hlavu, vyučovat famfrpál a létání na koštěti by skutečně nedokázal.
Za celý půl rok se na koště nedostal ani jednou.
Vlastně ani těchto pár hodin neměl jen sám pro sebe.
Vyrazil nakupovat dárky pro své blízké. Vánoce pro něj byly po většinu života nejhoršími dny v roce.
Ať už v dětství, kdy ho odstrkovali Dursleyovi, nebo později, když vzpomínal na mrtvé.
Na Siriuse, na Remuse, na Draca…
Teprve minulý rok byly vánoce opravdu tím nejkrásnějším obdobím v roce. Molly jim vařila a pečovala ně jako by byla jejich máma. Holky a jejich dívčí tajemství. Severus…

„Pane Pottere!“ ozval se za ním výkřik.
A znovu. „Prosím, pane Pottere!“ Harry chtěl utéct, chtěl se někam schovat, ale nešlo to. Neznal Londýn tak, aby se mu to podařilo a pak, došlo mu, že tady ho nikdo nezná a ti, kteří se otočili, když na něj neznámý zavolal, se otočili jen ze zvědavosti a hned pokračovali svou cestou.
Neznámý? Ne. Harry měl pocit, že toho muže zná. Oh ano, to je přece…
„Dobrý den, pane Parkere.“
„Jsem tak rád, že vás vidím,“ pokračoval trochu zadýchaně muž.
„Neměl byste být doma?“ zeptal se ho Harry, zatímco přemýšlel, co mu tak může chtít.
Jistě, viděli se tenkrát ve Švýcarsku, ale to ještě nic neznamená.
„Ano, ano. Já vím, že je zítra štědrý den. Jen jsem odskočil ještě něco dokoupit pro Cissu.“ Harry se zachvěl, když uslyšel tu zdrobnělinu.
„Jsem tak šťastný, že jsem vás potkal. Potřeboval bych poradit,“ drmolil muž dál a vlekl Harryho k nedaleké kavárně.
„Tak v čem vám mohu pomoci,“ přerušil Harry jeho nervózní nic neříkající monolog, když pil už druhé presso s mlékem.
„Ehm…“ pan Parker se zarazil a zvážněl. Bylo na něm vidět, že teď půjde do tuhého.
„Jak… jak dobře znáte mou ženu, pane Pottere?“
„Chodil jsem s jejím synem do školy,“ odpověděl Harry ostražitě.
„Je mou vzdálenou příbuznou. Její bratranec byl mým kmotrem,“ dodal, aniž věděl, proč. V duchu se Siriusovi za toto netaktní připomenutí omluvil.
„Aha… no a nevšiml jste si někdy, že by… že by ta rodina byla… nějaká divná?“
Divná, to je vážně slabé slovo.
„Divná?“ zeptal se Harry zvědavě a trochu se předklonil. To kafe nebylo až tak nechutné.
„No, rozumějte, já mám Cissu moc rád, ale… ona občas dělá věci, které… které by dělat neměla. Ne, já to vysvětlím na konkrétním případu. Vím stoprocentně, že rozbila jednu starou vázu. Vem ji čert, akorát překážela. Ale ta váza je celá. Prostě najednou…“ Parker pokrčil bezmocně rameny.
„Určitě existuje spousta možností, jak k tomu mohlo dojít. Mohla koupit novou vázu, nebo nechat slepit, co já vím… zeptal jste se jí na to?“
„Ano,“ přikývl muž. „Nejen na to. Ono je toho víc.“
„A co vám řekla?“
Chvíli si pohrával se lžičkou špinavou od kávy. Harrymu z toho bylo zle.
Zvláštní. Když něco podobného udělal Severus, měl chuť tu lžičku olíznout. Nejen lžičku…
„Myslím, že to nechcete slyšet, pane Pottere,“ řekl a znělo to, jako by se styděl.
„Ven s tím, pane Parkere. Jestli chcete nějak poradit nebo pomoci, musíte mi říci všechno.“
„Řekla, že je to pro ní normální, protože je…“ znovu se odmlčel a zrudl. „… čarodějka,“ dodal nakonec tak tiše, že kdyby Harry dávno netušil, co řekne, nerozuměl by mu.
„A co vy na to?“ zeptal se po chvíli.
„Eee… chcete říci, že…“ v tu chvíli Parker v prudkém gestu srazil svůj šálek na zem. Pochopitelně se rozbil. „Sakra!“
Harry se usmál a rychle se rozhlédl kolem, jestli někdo nehodlá nakouknout do jejich boxu. Nikde nikdo. Vytáhl tedy hůlku a namířil na střepy.
„Reparo!“ pak následovalo jedno wingardium leviosa a pan Parker strnule zíral na svůj šálek, stojící před ním na stole.
„A…le…“
„Hm?“
„Tak je to pravda…“ vydechl.
„Je. Vadí vám to hodně?“ chtěl vědět s obavami Harry.
„Co?“ zeptal se nechápavě.
„Že je čarodějka,“ vysvětloval, jako malému dítěti.
„Eee… no, ne. Samozřejmě že ne. Ale… rozumějte, nikdy jsem nevěřil na takovéhle povídačky, ale…“
„Zvyknete si. Já si také musel zvyknout, když jsem se to o sobě dozvěděl.“
„Totiž… pardon,“ omluvil se, když se z kapsy jeho kabátu, který ležel přehozený přes zbývající židli, ozvalo podezřelé pípání a bzučení. Vzápětí muž vytáhl něco, co vypadalo jako dálkový ovladač na televizi. To bude telefon, došlo Harrymu vzápětí.
Neměl ho, nikdy ho neviděl zblízka, ale samozřejmě věděl, že něco takového existuje.
„To volá Narcisa, asi jsem něco zapomněl,“ vysvětloval, zatímco si pokládal telefon k uchu.
Harry jen tupě zíral.

Tou dobou zavládl v Bradavicích ruch. Tedy, ještě větší, než tu byl v posledních týdnech.
Před malou chvilkou přiletěli Ron a jeho nastávající. Co ale bylo zvláštní, nepřiletěli na košťatech, byli neseni větrem.
Na nádvoří, kde přistáli je již očekávala Molly. Popadla Rona a přitiskla ho k sobě.
„Ronalde Weasley, z tebe je ale kus mužskýho...“ a rozplakala se.
„Mami,“ snažil se Ron vymanit z matčina objetí, „chci tě seznámit s mou...s mou...nastávající.“
Molly pustila syna a pohlédla na exotickou krásku. Dívka měla lehce šikmé, tmavé oči, vlasy té nejčernější černi, spletené do dvou silných copů, ozdobené ptačím peřím a mile se usmívala.
„Mami,“ vzal Ron matčinu ruku a vložil ji do ruky své budoucí ženy, „to je moje Nahimana.“
„Vítám tě, děvče,“ srdečně ji Molly pozdravila a neméně srdečně objala.
Nahimana vztáhla ruce a dotkla se Mollyina obličeje. Jemně přejela po jejích tvářích a promnula lehce v prstech vlasy.
Molly se zděšeně otočila na Rona.
„Pro Merlina, Rone, ona je...ona je...“
„Slepá,“ dokončila Nahimana.
Na okamžik byla tíha atmosféry těžká, až dusivá. Do ticha se znovu ozval indiánčin něžný hlas:
„To přece nevadí, nebo snad ano?“
„Ovšem, že nevadí, drahoušku. Ale je mi líto, že tak krásná dívka...“ vzpamatovala se Molly, ale Ron ji přerušil:
„Mami, půjdeme dovnitř, rád bych seznámil Nahimanu s Harrym, Hermionou a ostatními.“
„Rone, Harry tu není, ale vrátí se co nevidět, tak pojďme,“ řekla Molly a vedla je do hradu.
V kuchyni poručila skřítkům, aby připravili pro návštěvu čaj a koláče, posadila hosty ke stolu, přisedla a zeptala se:
„Nahimano, jak se to stalo? Myslím to s tvým zrakem?“
Oslovená se usmála.
„Je to zkouška. Při prvním projevu kouzelných schopností, ženy našeho rodu ztratí zrak. Je na nás, jak se s tím vyrovnáme a jestli dokážeme znovu prohlédnout.“ Nahimanin hlas se lehce nesl ztichlou kuchyní, protože i skřítci ustali v činnosti a téměř posvátně poslouchali ten kouzelný zvuk.
„Našla jsem jedno řešení a tím je ředitel zdejší školy. Věhlas jeho lektvarů dosáhl až k nám, za moře,“ pokračovala Nahimana.
„Mami, myslíš, že nám Snape pomůže?“ zeptal se Ron.
„Určitě,“ byla si jistá Molly.
Mladá indiánka se usmála a v tom úsměvu se zračila naděje.

Hermiona s Theou seděly ve skleníku a držely se za ruce. Mandragora jim tiše zpívala a ony se vzájemně utápěly v očích té druhé. Thea se naklonila k Mioně.
Vtom do skleníku vrazil Charlie. Nejdřív se trochu zarazil, ale když dívky na jeho přítomnost nijak nereagovaly, pouze mandragora přestala zpívat a začala se v květináči vrtět, zahlaholil: „Ron přijel!“

Harry se díval do skříně a přemýšlel, co si na dnešní večer vezme. Jistě, sváteční hábit. Ale jaký? Zvykl si chodit v černém. Ne snad proto, že by se snažil napodobit ředitele Snapea, jen se mu to prostě líbilo.
Jenže jsou vánoce. Jako ředitel Nebelvíru by měl mít na sobě alespoň něco ve zlatě červených odstínech. Možná kravatu, která bude pod černým hábitem dobře vidět.
Hm… nebo něco jiného. Třeba… lehce pobaveně se usmál, když si vzpomněl na Zlatoslava Lockharta.
Ten by šel určitě ve zlaté, s několika málo červenými doplňky.

Zlatoslav Lockhart, další oběť nesmyslné války s Voldemortem.
Bylo to o to krutější, že byl stále ještě pacientem oddělení pro nevydařená kouzla u sv.Munga. Jeho paměť se dosud nevrátila a tak zemřel, aniž by pořádně věděl, proč.
Snažil se vnutit Malfoyovi svůj autogram a Lucius byl poněkud nesrdečen.
Možná ho rozladil fakt, že si někdo myslí, že je krásnější než on sám. Naštěstí spěchal, takže se spokojil s avadou. Zlatoslav ji přijal s úsměvem.

No, klasika ještě nikdy nikomu neuškodila, rozhodl nakonec Harry a začal se oblékat do slavnostního oblečení.
„Pane Harry Pottere,“ ozval se za ním skřehotavý Dobbyho hlas.
„Ano, Dobby?“ otočil se k němu a skryl úsměv nad Dobbyho vzhledem. I on se ustrojil svátečně. Nepostradatelné ponožky, každá jiná, samozřejmě. Na svém usopleném oblečku měl připíchnutou snítku jmelí, na hlavě pletenou čepici od Hermiony.
„Dobby chtěl poprosit pana Harryho Pottera, jestli by nemohl k panu a paní Parkerovým jít Tenet,“ žmoulal v ruce kapesník a své velké oči upíral všude možně, jen ne na Harryho.
„Už dorazili?“
„Ano. Jsou v pokojích, které pro ně pan Harry Potter přikázal připravit,“ odpověděl úslužně. Jeho nervozita stoupala.
„Proč bych k nim měl posílat Teneta?“ nechápal chvíli Harry.
„Ach tak. Promiň, Dobby. Nedošlo mi to. Nechceš vidět Narcisu, že…“ došlo mu vzápětí.
„Dobře. Ať jde za nimi Tenet a postará se o ně. Za chvíli je osobně vyzvednu.
„Pan Harry Potter je dobrý pán,“ šveholil už zase s úsměvem skřítek. Dobby vysvětlí Tenetovi všechno podstatné, aby se pan a paní Parkerovi měli v Bradavicích dobře. A pan Harry Potter nic nepotřebuje?“ zkrátil vzdálenost mezi nimi a začal si kritickým pohledem přeměřovat výsledek Harryho snahy o sváteční oblečení.
„Hm…“ zamručel nespokojeně Harry a popotahoval svůj hábit. „Jak jsou na tom rodiče studentů?“
Dobby lusknul prsty a Harryho oblečení se rychle upravilo. Teď vypadal jako ze škatulky.
„Už dorazili všichni a jsou ve svých pokojích.“
„Dobře. Řekněte jim, že za hodinu začíná slavnostní večeře,“ uzavřel Harry rozhovor s Dobbym. Ještě jednou se podíval do zrcadla a opustil svůj pokoj.

Když stál u dveří pokojů, které byly určeny pro Narcisu a jejího současného muže, na okamžik zaváhal. Jistě, potkal se s Narcisou před třemi lety ve Švýcarsku, ale to bylo jen letmé setkání. Sám nechápal, co ho přimělo pozvat ji a jejího muže na oslavu vánoc do Bradavic.
Hlavně absolutně netušil, co si s ní bude vyprávět. Bál se přílišných vzpomínek. Bál se vzpomínek na Draca.

„Vstupte!“ ozvalo se zevnitř. Poslechl.
„Harry!“ vykřikli oba.
„Paní Parkerová,“ kývl směrem k ní na pozdrav. Přitom si v duchu poklepal na rameno. Hlas se mu nezachvěl. „Pane Parkere… Vítám vás v Bradavicích. Když dovolíte, doprovodím vás ke štědrovečernímu stolu do Velkého sálu.“
„Pořád ještě tomu nedokážu uvěřit,“ říkal muž, zatímco Narcisa hodila poslední kritický pohled do zrcadla. Obrátila se k Harrymu.
„Je to pro něj stále tak obtížné,“ řekla s úsměvem, který u ní Harry ještě nikdy neviděl.
„Zvykne si,“ odpověděl ve stejném tónu.
„Pojď, Harry,“ ukázala směrem ke dvěma křeslům u krbu. „Posaď se na chvíli, než se … oblékne.“
Harry se s mírným napětím posadil. Teď tedy přijdou vzpomínky.
„Řekni mi něco. Slyšela jsem, že jste obnovili školu, ale nic o ní nevím. Jaké to tu teď je?“
Dobrá, tak vzpomínky ještě počkají. Harry se uvolnil.
„Před rokem a půl zaklepal na mé dveře Severus. Přišel s myšlenkou obnovit školu. Řekli jsme ještě Hermioně a její kamarádce a pustili jsme se do toho.
Hodně nám při tom pomáhala Molly. Dost mě mrzí, jak se na ni zapomíná, ale ona je s tím zřejmě spokojená.
Určitě jsi četla v Denním věštci o tom, že jsme potomci zakladatelů. Já bych spíš řekl, že jsme parta zoufalců, kteří se snaží vnést řád do chaosu.
Jsme teprve na začátku, takže ještě nevíme, jestli budeme úspěšní.“
Narcisa chvíli kontrolovala celistvost temně modrého laku na nehtech.
„Myslím, že jste úspěšní. Dosáhli jste toho tolik…!“
„Pořád nemáme vyhráno,“ odmítal její chválu.
„Vypadáš unaveně,“ změnila trochu téma hovoru, když pochopila, že je Harrymu přílišná chvála nepříjemná.
„No, bylo toho na nás všechny ten poslední rok víc než dost. Učím obranu a přeměňování, navíc jsem ředitelem Nebelvíru,“ vypočítával Harry.
„A školy…“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ředitelem je Severus.“
„Ten?“ Narcisa byla opravdu překvapená. „Pokaždé čtu jen o tobě…“
„Dospěli jsme k závěru, že bude vhodnější, když převezmu styk s veřejností. Ale, co si budeme povídat, tohle tady,“ gestem naznačil celou školu, „je z největší části jeho zásluha. My jsme tu jen do počtu. Nebýt jeho…“
„Zvláštní,“ odtušila po chvíli Narcisa.
„Pamatuji si, jak jsi ho nenáviděl. Teď mluvíš, jako bys ho miloval…“
Tak, a je to tady. Vzpomínky.
„Severus je schopný člověk,“ začal opatrně. „I ti, kteří ho nenávidí, to musí připustit.“
Najednou měl pocit, že se Narcisa změnila. Už nebyla tak sebejistá, jako dosud. Jako by měla strach.
„Harry, já… už delší dobu si s tebou chci o něčem promluvit…“
„Prosím tě, Ciso, mohla bys mi urovnat kravatu?“ vložil se její manžel, do hovoru nešťastně, když si do kravaty zamotal ruce i hlavu a hrozilo, že se nedožije večeře.
Několika zkušenými pohyby pečlivé manželky jej osvobodila a uvázala požadovaný uzel.
„Nezapomeň kalhoty,“ nabádala ho starostlivě. Harry se na to všechno díval se smíšenými pocity.
„Asi dva dny před bitvou, ve které zemřel Draco…“ polkla, ale statečně pokračovala dál, „se Lucius opil. Nikdy v životě jsem ho v takovém stavu neviděla. Křičel něco o tom, že nikdy nedokážeš ty-víš-koho zničit. I kdybys ho prý zabil, najde způsob, jak se vrátit zpět…“
Harrymu přeběhl mráz po zádech.
„Nedávno jsem se dozvěděla od své známé ze sv. Munga, že Barty Skrk uprchl.“
Pak se stalo něco, s čím nepočítal. Narcisa, která se zatím více méně vyhýbala očnímu kontaktu, se náhle podívala přímo do jeho očí. „Je zpátky, Harry, že ano. On…“
Harry zvedl ruku a gestem ji přerušil.
„Za chvíli začíná štědrovečerní večírek. To je jediné, na čem teď záleží.“
„Já jen,“ už opět sklopila pohled, „nerada bych přivedla své děti do světa, kde se budou muset bát…“
Chvíli trvalo, než Harry zpracoval, co Narcisa řekla. „Děti?“
Usmála se.
„Jsem v jiném stavu, Harry. Budu mít dvojčata…“ dojatě pohlédla na svého manžela, který konečně vypadal jako člověk. Oblečený člověk.
„Ale…“
„Já vím, že jsem už dost stará. Když jsem to zjistila, sama jsem byla překvapená. Ale zatím jsem v pořádku. Já i děti. Těšila jsem se, že konečně…“
„Rozumím,“ zašeptal Harry a položil jí v konejšivém gestu ruku na paži.
„Můžeme jít,“ přerušil je pan Parker.

„Byl to dobrý nápad, pozvat rodiče studentů, místo aby jely děti domů. Zvlášť, když jich většina nemá kam jet,“ prohlásila Hermiona poněkud rozjařeně.
Harry ji podezříval, že máslový ležák, který měla v poháru, něčím zředila. Možná nějakou whisky.
„Jo. Byl to skvělý nápad. Místo abychom si na pár dnů odpočinuli, zvýšili jsme množství nesnesitelných bytostí ve škole nad únosnou míru,“ vrčel Snape.
Jeho vrčení sice nedosahovalo nejlepších kvalit, nicméně i tak sdělovalo přítomným, že ředitel dnes není ve své kůži.
„Severusi!“ ozvalo se z asi desíti hrdel.
Podíval se na ně se vzdorem ve tváři.
„Pokud je pozvete i na letní prázdniny, podám demisi,“ varoval.
Harry zvedl hlavu. Podrážděně si uvědomil, že si bezděčně mnul jizvu, která mu jako vzpomínka zůstala. Jako by jich neměl sám dost. Tedy vzpomínek.
„Severusi, už jste vážně otravný. Co se takhle alespoň jednou za čas tvářit normálně? Nechápu, proč vás jejich přítomnost tak obtěžuje. Prostě se zavřete do sklepení a vytáhnete nos až na začátku vyučování. Vždy jste to tak dělal, tak o co jde?“
„Harry,“ začal a znělo to, jako by byl nejen obtěžován, ale i otravován a zároveň nuděn.
„Pokud se rozhodnu trávit čas ve sklepení, je to záležitost mého svobodného rozhodnutí. Pokud se tam schovávám před těmi…“ zachytil přísný pohled paní Weasleyové. To ho celkem překvapilo, zvlášť s ohledem na skutečnost, že všechny pohledy paní Weasleyové byly ten večer věnovány Lobovi.
„… těmi studenty a jejich milými rodiči, je to nutnost. Předpokládám, že jsem svůj názor vyjádřil jasně.“
„Jo.“
Překvapeně zvednuté obočí.

Severus musel připustit, že se mu letošní vánoce líbí ještě méně, než všechny ostatní vánoce v jeho dosavadním životě. S výjimkou jedněch.
Těch minulých.
Tehdy je trávil ve společnosti Harryho, Hermiony, Theadory a Molly. Byli natolik sžití, že měl pocit, jako by poprvé v životě trávil vánoce s rodinou.
Dodnes oblékal svetr, který od Molly dostal. Sice jen ve sklepení, kde bylo, navzdory moderní technologii použité při stavbě hradu, dost chladno.
Mohl by si samozřejmě zateplit místnosti kouzlem, nebo by si mohl obléci teplý hábit, ale on nosil tento svetr.
Byl mu připomínkou něčeho, co nikdy dřív neměl a co zřejmě už nikdy mít nebude.

Už seděli ve Velkém sále asi tři hodiny. Studenti a jejich rodiče tvořili pestrobarevnou bavící se skupinu, která do svého středu přijala i sirotky, kterým nikdo na návštěvu nepřijel.
Pak tu byla Narcisa se svým mudlovským manželem. Pak Hermiona s Theadorou. Ron s Nahimanou. Molly s Lobem. Všichni v páru nebo ve skupinkách.
Jen on byl sám.
Možná, kdyby nezažil ty minulé vánoce, přišly by mu ty letošní normální. Ale teď mohl srovnávat a to srovnání ho bolelo.

Duch Albuse Brumbála sklidil obrovský úspěch, když s několika studenty nacvičil Vánoční příběh.
On sám, ve své příslovečné skromnosti, hrál anděla. I když, vzato kolem a kolem, koho jiného by mohl hrát duch?
Ale i Severus musel připustit, že představení bylo působivé.
Příběh lásky a naděje… Sakra!
Otočil se ke svému zástupci, ale ten se právě zvedl a mířil k východu.
Chvíli zamračeně přemýšlel. Pak si uvědomil, že Harry vyšel za Molly a Lobem.
Zvedl se a šel za nimi.

Harry byl smutný. Ba co víc, přiznával si, že je smutný. Rozhlížel se kolem, po všech těch rozesmátých, šťastných tvářích a cítil se naprosto zbytečný.
Vánoce pro něj po většinu jeho života neznamenaly nic příjemného. Dětství trávil u Durslayových a ti nejenže mu nikdy k vánocům nic nedali, ale navíc ho nutili dívat se, jak jejich vlastní synáček rozbaluje další a další balíčky.
Harry nikdy nepochopil, proč mu toho tolik dávají. Dudley si s dárky hrál dva tři dny a pak je buď rozbil, nebo prodal svým kamarádům.
Pak přišlo pár krásných let, kdy vánoce trávil se Siriusem. Byly to nádherné dny. Tehdy už dostával dárky od svých kamarádů, od svého kmotra, dokonce i Remus mu pokaždé věnoval nějakou maličkost. O to však nešlo.
Nejkrásnější na těch vánocích byly okamžiky, kdy se Siriusem seděli potmě u hořící svíčky a buď si vyprávěli o ničem, nebo společně mlčeli.
Jedny vánoce s nimi trávili i Draco a Remus. A pak, ty další, byli všichni mrtví.
Naštěstí ho k sobě pozvali Smithovi. Byli to mudlové, ale trochu mu připomínali paní Weasleyovou. Byli prostí, upřímní a měli ho rádi. Harry jim byl vděčný. Na nic se ho neptali a nedovolili, aby truchlil sám.
Podrželi ho, když to nejvíc potřeboval…
Nejkrásnější vánoce ale zažil minulý rok. S holkami, Molly a především se Severusem.
Bylo to nádherné. Jako by byli jedna rodina! Od té doby se toho tolik přihodilo…
Výsledkem toho všeho bylo, že všichni kolem jsou šťastní. Jen on je sám. Ba ne, má alespoň Ssslisssilisssi. Ta ho provázela všemi útrapami posledních let.

Stejně by ho zajímalo, co se vlastně Ssslisssilisssi stalo.
Našel ji v Obrtlé ulici na místě, kam se zřejmě vylévaly nočníky, vynášely koše a tak vůbec.
Obchod s runoskopy je nezákonný, jak mu neopomněl Severus mnohokrát připomenout. Ale on ji našel. To je na tom to zvláštní.
Runoskop je velmi vzácný živočich. Proč by se ho někdo jen tak vzdal? Nebo že by utekla? To je nepravděpodobné. Volně žijících runoskopů není moc.
I při velké účinnosti jejich jedu je pro ně velmi obtížné zajistit si dostatek potravy. Navíc, vzhledem ke svému nepěknému zvyku konzumovat svá vajíčka ihned po snesení, je s podivem, že vůbec nějací žijí.
Selena se narodila jen díky tomu, že Harry Ssslisssilisssi vajíčko včas odebral.
Veškeré jeho otázky ohledně minulosti však nechávala Ssslisssilisssi bez odpovědi.

Dnes večer Harry do svých komnat rozhodně nespěchá.
Jeho hadí kamarádka je přesvědčená o jeho do nebe volající hlouposti stran Severuse. Neměl náladu a už ani sílu s ní tohle téma znovu řešit.
A pak tu byl problém s Barty Skrkem.
Harry nemohl zapomenout, co mu Narcisa před pár hodinami řekla. Je možné, že je to skutečně on? Všechno k tomu směřuje…

Když Harry viděl, jak se Molly směje na Loba, bylo mu z toho trochu smutno. Když se však zvedli, aby nenápadně opustili společnost, došlo mu, kam jdou a co mají v plánu.
Bohužel, zároveň mu také došlo, že musí jejich plány poněkud korigovat.
Štvalo ho to, připadal si naprosto nemožně, ale jiné řešení nebylo.
„Lobo, Molly!“ zavolal na ně, když je zahlédl nedaleko východu z hradu. Málem je nestihl, ale Lobo zatáhl Molly do výklenku ve zdi, aby ji mohl vášnivě políbit. Tím se trochu zdrželi a dali tak Harrymu šanci je dostihnout.
„Eee… Harry…“
„To já se omlouvám,“ řekl a byl přitom rudý až na zadku. „Dělejte, co chcete, ale neopouštějte přitom hrad,“ pokračoval.
Oba přistižení při činu se na sebe tázavě podívali.
„Chci zavřít budovu a zesílit ochranná kouzla. Byl bych nerad, kdyby byl někdo venku.“
„Něco se děje, Harry?“ chtěli vědět oba najednou.
Hm… když jim řekne o svých pochybnostech, zkazí jim večer. Zítra to stačí, usoudil.
„Je to jen bezpečnostní opatření. Nečtete detektivky?“
Na jejich tázavý pohled dodal: „To je jedno. Prostě někdo musí dávat pozor, když se ostatní baví.“
„Harry…“ ozvala se Molly, která to pochopila jako projev smutku z osamění.
„Ať už vás tu nevidím,“ zahrozil s úsměvem.
„No… Lobo, nechtěl jsi vidět mé zásoby merlíku?“ obrátila se k vlkodlakovi.
„Ano, vzpomínám si, že jsi mi to slíbila,“ odpověděl.
„Tak pojď, ukážu ti to. Mám to u sebe…“
Zbytek už Harry neslyšel. Molly totiž popadla Loba za ruku a vlekla ho za sebou někam pryč.
Harry sestoupil až k obrovským vratům. Dubová vrata s ocelovou výztuží uvnitř. Harry si při jejich výrobě prosadil, že budou nejen hezky dubové, ale zároveň poněkud odolnější vůči mechanickému poškození. Proto byl mezi dvě dubové desky vložen deset centimetrů silný ocelový plát.
Vytáhl hůlku a na jeho pokyn se vrata začala zabezpečovat. Ve dvoumetrových odstupech se začaly zasouvat závory, zapadaly na své místo postupně jedna za druhou.
Když byla vrata mechanicky uzavřená, pečlivě se připravil, soustředil se a pak začal opatřovat nejen vrata samotná, ale i celý hrad novými ochrannými kouzly.

Teprve když skončil, vycítil něčí přítomnost.
Otočil se.
„Severusi,“ řekl s úlevou, když poznal příchozího.
„Pečuješ o naši bezpečnost, zatímco se ostatní baví. Byl by z tebe dobrý ředitel,“ řekl Snape, pohled upřený na zavřená vrata.
„Se mnou jako ředitelem bychom to daleko nedotáhli,“ nesouhlasil Harry.
„Nikdy jsem to nepochopil,“ rozohnil se. „Když jsem před lety zabil baziliška, vyjádřil jsem před profesorem Brumbálem jistou obavu, že bych měl být možná zařazen do Zmijozelu.“
Snape si odfrknul a zatvářil se zoufale.
„Moudrý klobouk mě tam totiž původně chtěl poslat.“
„Skutečně?“
„Ano. Prosil jsem, aby to nedělal…“
Snape si prohlížel svého mladého kolegu a nějak nevěděl, co říci.
To bylo neočekávané. Potter ve Zmijozelu!
„Profesor Brumbál mi řekl, že mě tam Moudrý klobouk neposlal právě proto, že jsem ho o to prosil. Z toho jsem usoudil, že jediný rozdíl mezi mnou a zmijozelskými je v tom, že já do téhle koleje prostě nechtěl.“
„Hodně zjednodušené…“
„Hlavně naprosto nesprávné.“ Harry zavrtěl hlavou.
„Ty jsi Zmijozel. Přitom… tohle všechno by bez tebe nebylo. Beze mne ano. Já… jsem určitě šťastný, že jsem Nebelvír, ale musím připustit, že ty…“ tady se na okamžik zarazil, jak ho něco napadlo, „… leda bys měl původně přijít do Havraspáru…“
Snape si znuděně povzdechl.
„Pojďte, Pottere. Musíme se vrátit do Velkého sálu a dohlédnout, aby se všichni dostali včas do svých postelí.

Procházeli chodbami hradu, v němé dohodě projít všechna zákoutí ještě před návratem mezi ostatní do Velkého sálu. Severus to uslyšel jako první, ale Harry ho vzápětí následoval.
Několik kroků a stáli u hluboké okenní niky nedaleko koupelny prefektů.
„Slečno Hortonová,“ oslovil ji Harry, když moudře usoudil, že ona a Severus spolu zřejmě nechtějí mluvit víc, než je bezpodmínečně nutné.
„Pane?“ ozvala se po chvíli. Tu chvíli využila na pokus o nenápadné setření slz, natáhnutí skrčených nohou a postavení se na zem.
„Mohu se zeptat, proč jste tady a ne ve Velkém sále?“ zeptal se znepokojeně Harry, zatímco Severus se tvářil, jako že tam vůbec není, že jde jen náhodou kolem.
„Chtěla jsem být sama…“
„V téhle části hradu?“ zajímal se najednou Snape.
„Ano. Nedělám tu nic špatného. Jen… všichni tu někoho mají, jen já jsem tu sama…“ vyhrkla nakonec.
„Je tu mnoho studentů, kteří nikoho nemají,“ namítl Snape.
„To ano. Je tedy normální, že jsou sami. Ale já mám. Můj otec však ani neodpověděl na dopis, ve kterém jsem ho sem zvala,“ provinile sklonila pohled, jako by to snad byla její chyba.
Harry položil ruku na její rameno.
„Váš otec pracuje u sv. Munga, že…“ Sotva znatelné přikývnutí.
„Je možné, že má prostě mimořádnou službu.“
„Asi ano, pane. Děkuji. Do Velkého sálu se mi vážně nechce, ale půjdu spát. Dobrou noc vám oběma…“ rozloučila se s nimi a za chvíli slyšeli jen ozvěnu jejích kroků. Pak utichla i ta.
Podívali se na sebe a pokrčili rameny.
„Ne, Severusi,“ řekl Harry rychle, když viděl, jak se Snape nadechuje a chce něco říci.
„Je štědrý večer. Až zítra ráno mi řekneš, že tě nepřítomnost pana Hortona znepokojuje.“
„Když myslíš…“ přikývl souhlasně Snape. „Ale já chtěl říci něco jiného. Právě proto, že je štědrý večer. Mohli bychom si společně vypít sklenku na dobrou noc, až skončí dnešní oslava,“ navrhl chladně.
Tak moc chladně, že Harryho přesvědčil o tom, jak moc je to pro něj důležité.
„Dobrý nápad. Já zase navrhuji, abychom to vypili u mě. Jsou přece vánoce…“ dodal naprosto nelogicky.

Pro Harryho však tento dodatek nelogický nebyl.
Některé věci se nesmí měnit. Třeba vánoční výzdoba. Jeho pokoje nebyly vyzdobeny nijak přehnaně, ale malá ozdobená jedlička stojící v obýváku dodávala celému jeho obydlí svátečního rázu.
Nemusel být vševědoucí, aby mu bylo jasné, že Severus si žádný stromek do sklepení nedonesl.

„Proč mě to nepřekvapuje?“ položil spíš řečnickou otázku Snape, když si prohlížel výzdobu Harryho obýváku.
Usadil se pohodlně do jednoho z velkých křesel stojících u krbu a natáhl ruku po skleničce, kterou mu Harry podal.
V mudlovských milostných románech by se člověk dočetl o tom, že v okamžiku, kdy se jejich prsty při předávání sklenky dotkly, mezi nimi přeskočila jiskra zažehávající milostný plamen, který je záhy atd…
Tak přesně takhle to nebylo. Severus si jen přikázal zapamatovat teplo Harryho prstů.

Harry na tom byl víceméně stejně.
Nechtěl se Severuse dotknout, tedy jeho prstů. Prostě se stalo. Byly teplé, tak známé, tak bolestně… no nic.
Významným pohledem zahnal Ssslisssilisssi, která se přihrnula, aby pozdravila Severuse a vyložila mu všechny své zaručeně správné názory na jejich do nebe volající hloupost.
Uraženě pohodila hlavami a za nespokojeného syčení se odplazila bůh ví kam.

„Nevím,“ začal Severus, když ochutnal zlatistý nápoj ve sklence.
„Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, podle jakých kritérií se Moudrý klobouk rozhoduje. Možná jsem měl být skutečně v Havraspáru, ale já si moc přál být ve Zmijozelu.“
Harry ani nedutal, jen zvědavě pozoroval svého vánočního hosta.
„Když nás Hagrid přivezl do školy a my se shromažďovali na schodišti, něco se stalo. Tvůj otec,“ Harry už sebou netrhl. Dávno věděl, že James Potter nebyl žádný svatoušek a také to, že Severus nelže.
Jistě, není nic příjemného slyšet o vlastním otci, že se choval jako, no… ne zrovna nejlépe, ale na druhou stranu chápal, že některé věci nezmizí, když si ucpeme uši.¨
„…se dral dopředu, aby byl v první řadě. Nevím, možná to nechtěl udělat. Uslyšel jsem: uhni a než jsem stačil zareagovat, uchopil mě za rameno a smýkl mnou stranou.
Ostatní uhnuli. Já ztratil na schodišti balanc a sesypal jsem se po schodech až úplně dolů.“
Harry se neusmál, přestože v duchu připouštěl, že to musel být pěkný pohled.
I když, malé, slabé dítě… Kdyby se takhle sesypal Snape z jeho vzpomínek, pohled by byl určitě nádherný. Jeho hábit by určitě nevlál tak impozantně a…
zarazil se ve svých úvahách a vrátil se zpět k Severusovu vyprávění.
„Během pádu jsem se ošklivě potloukl, dokonce jsem si zlomil nohu. Všichni se začali smát. Nepřestávali…“
Tady si Harry všiml, jak se Severus do vyprávění ponořil. Znovu to všechno prožíval. Jeho tváře zahořely ponížením a vzteky. Možná také trochu smutkem.
„Slzy jsem spolykal dřív, než prozradily mé pocity, ale moc mi to nepomohlo. Najednou se nade mnou někdo objevil. Nějaký student se ke mně nakláněl. Jeho tvář byla lemována zlatou svatozáří…“ na chvíli se odmlčel.
„Vytáhl hůlku a jediným mávnutím spravil má zranění. Pak natáhl ruku a pomohl mi zvednout se. Smích utichl, všichni se dívali do země. Uřkl Pottera tak, že mu musela pomoci Minerva a dal všem najevo, že si nepřeje, aby mi někdo ubližoval.“
„Byl to Lucius?“ zeptal se tiše Harry.
Snape bezděčně přikývl.
„Byl jsem mu vděčný jak jen dítě může být. Byl starší než já a zcela jsem propadl jeho kouzlu. Věděl jsem, že dokud budu dýchat, budu dýchat pro něj.
Strašně jsem si přál dostat se do Zmijozelu. Možná to Moudrý klobouk vycítil, protože jediné, co mi řekl, bylo: když myslíš, tak tedy Zmijozel.
Až později jsem pochopil, co jsem si vlastně přál…“
„No…“ ozval se po chvíli zamyšleně Harry. „Mé rozhodnutí vlastně také ovlivnil Malfoy.“ Zavrtěl hlavou.
Nechtěl o Dracovi mluvit.
Ještě ne. Ještě to moc bolelo.
„Občas si říkám, že se prostě Moudrého klobouku zeptám. Když jsem…“ provinile, s pokusem o omluvu, se na Snapea podíval, „… když jsem v tvé myslánce uviděl, jak se k tobě otec choval, musel jsem se zeptat Siriuse.
Doufal jsem, že to není pravda. Že třeba přeháníš a věříš tomu, že se to tak stalo, protože chceš. Sirius mi samozřejmě neřekl všechno, ale i to málo stačilo, abych se začal ptát.
Jak je možné, že byli v Nebelvíru?“
„Lupin byl velmi dobrý kouzelník. Ale měl strach. Ublížil mi víc, než Potter a Black.
Když tě někdo týrá, Harry, dá se to snést. Když se ale někdo tváří, že se vlastně nic neděje, to… to tě zlomí…
Na druhou stranu Potter a tvá matka, než je Temný pán zabil, byli postrachem smrtijedů. Řádili mezi nimi jako černý mor.
Zdá se, že tvá matka dokázala potlačit Potterovy negativní vlastnosti a vyzdvihnout ty kladné.“
„Totéž děláš teď ty se mnou,“ řekl Harry dřív, než si uvědomil, co vlastně říká.
„Harry…“
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Sakra!“ zavrčel Harry. Tón, který použil Severus, když ho teď oslovil… Bylo by možné, že je ještě naděje?
„Dále!“
Dveře se otevřely a do místnosti nakoukla Hermiona. „Nerušíme?“
Harry se nadechl, aby jí od srdce sdělil…
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl místo něj Severus. „Pojďte dál.“ Severus zaujal pozici hostitele.
Harry mu byl vděčný, protože mu tím dal čas, aby se trochu sebral a nebyl protivný hned na začátku této zdvořilostní návštěvy.
„Přišly jsme jen na chvilku,“ řekla Thea a zdálo se, že je chce uklidnit. „Jsou přece vánoce.“
„Jo,“ téměř odsekl Harry. Poslušen lehce káravého výrazu v Severusově tváři se pokusil zlepšit výkon.
„Jsou vánoce. Tak jsme si řekli, že ještě chvíli posedíme, než půjdeme spát. Co vy?“
Hermiona trochu zrudla, ale při troše štěstí se všem podařilo tvářit, že je to od alkoholu a od žáru sálajícího z krbu.
„Jak říká Thea, jen jsme na chvilku nakoukly. Vzpomínaly jsme na minulé vánoce, tak jsme si řekly, že by nebylo od věci posedět, jako vloni.“
„Také jsem…“ spustili Harry i Severus najednou.
„Dobře,“ usmála se Hermiona. „Ale Molly kvůli tomu nebudeme vyrušovat.“
Teď už se usmívali všichni. Dokonce i Severus pozvedl koutky úst v náznaku úsměvu.
„Upřímně přiznávám, že mě to překvapilo,“ ozvala se Theadora. „Myslela jsem, nic ve zlém, samozřejmě, že Lobo není… ehm… to… no, prostě že preferuje muže…“
Chvíli bylo ticho.
„Tak to není,“ přerušil ho nakonec Harry.
„Vlkodlaci se nerozhodují ani tak podle pohlaví, jako spíš podle pachů…“
„Cože?“
„Když jim někdo správně voní, je to důležitější, než jestli je to muž nebo žena,“ snažil se vysvětlit Harry. Některé věci se však vysvětlují jen velmi obtížně.
„Jak to víš?“
Co měl odpovědět? Měl vyprávět o rozhovoru, který na toto téma vedl s Remusem? Jak cítil na svém krku jemný dotek Remusova citlivého vlkodlačího nosu? Jak se v něm dech tajil, když slyšel to přiznání: moc krásně voníš? Jak teprve po čase pochopil, co se mu vlastně Remus snažil naznačit?
Ta jeho poslední slova: miluji tě, Harry… No ano, vždyť to měl už dávno vědět.
„Jsem přece učitel obrany,“ řekl místo toho všeho. „Je mou povinností vědět o lycantropii co se dá. Severus by jistě mohl říci mnohem víc, ale zřejmě nejsem daleko od pravdy, když o jeho ochotě budu pochybovat.“
„Hm…“
„To je celý Severus,“ ozvala se opět Hermiona. „Než by nám něco řekl, raději nás to nechá přečíst.“
„Přečíst?“
„Promiň, Theo. Pořád zapomínám, že jsi nebyla v našem ročníku. Jednou jsme při hodině obrany proti černé magii, když suploval strašlivý profesor Snape, dostali za úkol pojednání o rozdílech mezi zvěromágem a vlkodlakem, se zvláštním zaměřením na rozpoznávání vlkodlaků.“
„Jo,“ se smíchem reagoval Harry. „Naštěstí ten úkol Remus zrušil.“
„Jaké naštěstí, Harry!“ pustila se do něj Hermiona. „Vy s Ronem jste byli nejšťastnější, když jste nemuseli nic dělat! Já ten úkol udělala!“
„Zřejmě jste byla jediná, Hermiono,“ podotkl Severus, učitelská intonace se v jeho hlase jen s obtížemi skrývala.
„To ano. Vlastně to nebylo tak těžké. Navíc, když jsem to najednou viděla sepsané na pergamenu, bylo to naprosto jasné. Protože mě to opravdu zajímalo, přečetla jsem o vlkodlacích všechno, co jsem našla.
Jako primuska jsem se dokonce dostala i do oddělení s omezeným přístupem. To o té vůni jsem tam ale nenašla, Harry,“ s otázkou ve tváři se obrátila ke kamarádovi.
Něco jí říkalo, že tohle není to nejlepší téma pro vánoční rozhovor, ale nějak se nemohla zastavit.
Harry váhal. Opravdu nechtěl vyprávět o svých zážitcích, ale najednou nevěděl, jak se z odpovědi vykroutit. „Totiž…“
„Zřejmě jste nečetla Měsíc, přítel a zároveň vrah od Nicolae Lycantodescu,“ pochopil Severus Harryho situaci a pomohl mu z ní.
Malé nevýznamné plus.
„To neznám…“ obrátila se k němu Hermiona.
„Nepřekvapuje mě to. Lycantodescu patří mezi zakázané autory, jeho díla nejsou o černé magii, jeho díla jsou černá magie.
Ministerstvo čar a kouzel zakázalo tisk, držení a četbu jeho spisů už v šestnáctém století.“
„V roce 1526,“ přispěl Harry se svou troškou do mlýna. Byl černovlasému muži, stop!
v Severusových jako uhel černých vlasech se objevily dva stříbrné…, vděčný za to, že ho zbavil nutnosti odpovídat. Byť za cenu mírné lži.
„Ach tak,“ povzdechla si dívka. Už se viděla ponořená do neznámé knihy a ono je to takhle.
„Ano. Rok 1526 byl pro černou magii skutečně smutnou událostí,“ přikývl truchlivě Snape.
„Ehm…“ na Theadoru málem zapomněli, „ptát se, jak je možné, že to tedy víte, není asi dobrý nápad…“
„A to byste se divila, Theadoro,“ reagoval překvapivě vesele Severus.
„Tato kniha byla uložena v Bradavicích. Albus Brumbál, jakkoli si ho všichni vážíme a ctíme jeho památku, měl určitou schopnost vysvětlovat si pravidla tak, jak bylo v daný okamžik vhodné.“
„Jako by mi tím někoho připomínal,“ zašeptala s úsměvem Hermiona a podívala se na Harryho.
„Tak takhle přesně ne. Albuse Brumbála byste nikdy nenachytala po večerce na chodbě…“ zamračil se a dodal: „…nikdy by se totiž nenechal chytit. Ale já to myslel jinak,“ pokračoval, když odezněl smích.
„Když se mu tato kniha dostala do ruky, usoudil, že jde o velice vzácný exemplář. Poslední svého druhu. Proto jej uchoval v nejtajnějším oddělení bradavické knihovny.“
„Zdá se, že o profesoru Brumbálovi toho ještě hodně nevíme,“ řekla Theadora. Pak se zvedla.
„Myslím, že už půjdeme. Viď, Miono.“
„Ano, je načase. Dobrou noc vám oběma.“
„Dobrou noc,“ odpověděli oba.

„Tak moc bych jim chtěla pomoc,“ řekla Theadora, když sešly do druhého patra a mířily k pokojům profesorky Grangerové.
„Já nevím, Theo,“ pokrčila Hermiona rameny. „Třeba už je pozdě…“

„Nicolae Lycantodescu?“ obrátil se ke Snapeovi, když se za dívkami zavřely dveře.
Severus přikývl.
„Netušil jsem, že opravdu žil. Ten rok jsem si jen tipnul, tehdy se stalo spousta věcí.
Myslel jsem, že jsi to řekl proto, abych nemusel odpovídat.“
„To také. Ale on skutečně žil, skutečně to napsal a skutečně byl zakázán. Byl to zvláštní… jsem v pokušení říci člověk, ale on to člověk nebyl.
Jeho otec byl vlkodlak, jeho matka upírka.
Fascinující kombinace. Byl jediný svého druhu.
Zvláštní na tom všem je, že nebyl počat násilně. Nenávist mezi vlkodlaky a upíry byla už tehdy legendární. Ale jeho rodiče se zřejmě podle všeho milovali.“
Po posledních Snapeových slovech se znovu rozhostilo ticho.
Harry dopil sklenku a zamířil k oknu.
„Podívej, Severusi,“ zavolal a ukazoval na něco tam venku.
Severus se nedal dvakrát pobízet a přistoupil k němu.
„To je kometa,“ pokračoval Harry nadšeně.
„Ano. Nad Betlémem vzplála hvězda zářivá…“ citoval koledu, kterou dnes děti před večeří zpívaly. Jeho rty se přitom téměř dotýkaly Harryho ucha.
„Co se to s námi stalo, Severusi,“ zašeptal Harry a tak moc si přál, aby se starší muž neodtáhl.
„Nerozumím otázce,“ horký dech šimral a Harryho srdce se pokusilo o sebevraždu tím, jak sebou udeřilo o hrudní koš.
„Chvíli jsem myslel, že… že třeba…“
„Co?“ zašeptal Severus a jeho paže se omotaly kolem Harryho pasu.
Harry polkl. Opatrně a hlavně naprosto nenápadně, se zády přitiskl k tělu za sebou.
„…že bys třeba o mě mohl mít zájem,“ řekl ledva slyšitelně.
„Třeba takhle?“ zeptal se Severus tiše a špičkou jazyka přejel po okraji Harryho ucha.
„To také,“ zamumlal Harry. „Já… dokonce jsem si připravoval řeč, ve které ti to všechno řeknu.“
„Já vím,“ řekl Severus a otočil Harryho čelem k sobě. „Slyšel jsem tě jednou na stavbě…“
Harry chvíli nevěděl, jestli se má zlobit nebo jaký má zaujmout názor na zjištěnou skutečnost. Pak si řekl, že na tom nesejde.
„Tys to věděl? Proč jsi mi to neřekl?“
„Chtěl jsem slyšet, jak mi to říkáš při plném vědomí, o své vlastní vůli…“ Pevná ruka lehce přejela po Harryho tváři. Pak se k ní připojila druhá a obě zamířily za Harryho krk.
Okamžik a jeho dlouhé vlasy byly rozpuštěny a rozprostřeny po zádech.

Harry se proklínal, když si uvědomil, že se jeho prsty třesou.
I tak se však dotkl rtů, které tak dlouho toužil políbit.
Byly stejně tvrdé, jak vypadaly. No, třeba změknou, když je bude dostatečně dlouho líbat.
Ztvrdly stálým sevřením v krutém úšklebku, ale třeba teď…
Byl překvapen, když zjistil, že to byl on, kdo se hnul jako první.
První polibek byl nesmělý, téměř dětský a směřoval k nejživější části Severusových úst.
Ke koutku.
Pak lehce přejel špičkou jazyka po sevřených ústech, obkreslil konturu rtů a jemně zaklepal, aby byl vpuštěn.

Severus už nedoufal, že k něčemu takovému dojde.
Měl za to, že k sobě tak dlouho hledali cestu, až ji ztratili definitivně.
Když teď ležel v Harryho posteli a každá buňka jeho nahého těla křičela po dotecích, měl pocit, že se mu to všechno jenom zdá.
Harry ho svlékl velice rychle, teď však zpomalil.
Prohlížel si ho a Severus měl najednou zoufalé tušení, že se pokračování nedožije.
Až za strašně dlouhou chvíli, kdy už Severus čerpal z rezervních zdrojů své sebekontroly, se Harryho ruce daly do pohybu.
Mapovaly Severusovo tělo, pomalu přejížděly po tváři, krku, ramenou, hrudi. Pečlivě prozkoumaly každou jizvu, na kterou narazily.
Severus si všiml, jak se Harryho pohled změnil, když objevil drobné jizvy charakteristické pro kletbu cruciatus. Nemusel být génius, aby věděl, o čem teď chlapec přemýšlí.

Ano. Harry se styděl. Tak strašně moc! Dodnes se s hrůzou budil ze snů o tom, jak používá cruciatus proti Severusovi. A teď viděl následky na vlastní oči.
Svými prsty se dotýkal jemných prohlubenin v bledé kůži.
Samozřejmě rozumově chápal, že nemůže za všechny. Ani zdaleka ne. Jenže jsou věci, které se prostě rozumově chápat nedají.

„Pottere!“ zavrčel Snape. „Jestli okamžitě nezačneš něco dělat, budeš je mít také!“
Výhrůžka byla nepřeslechnutelná.
„Trpělivossst, profesore Snape,“ nezůstal dlužen a prozatím hodil úvahy o svém provinění za hlavu.
Zřejmě má před sebou ještě hodně nocí, kdy se mu bude jeho noční můra znovu a znovu připomínat.
Snape jen něco nesrozumitelného zavrčel a spokojeně se tiskl k rukám, které změnily intenzitu doteků. Pomalu ale jistě mířily k pasu.
Přejely přes vystouplé kyčelní klouby a pak zmizely. Než však stačil něco namítat, vystřídal je jazyk.
I když ne přesně tam, kde ruce skončily.
Celou tu nekonečně nádhernou a zároveň nekonečně trýznivou cestu začal totiž od začátku.
Další polibky, tentokrát hluboké, vášnivé. Ani ruce však nezahálely tak docela. Připravovaly cestu pro jazyk, který brzy opustil obličej a vydal se na průzkum.
Zbývaly vteřiny do okamžiku, než se Severus natáhl pro hůlku a Pottera uřkl. Posledně jmenovaný však vzal rozum do hrsti a usoudil, že nemá smysl Severuse dále trápit.
Na to je vždy času dost.
Špičkou jazyka jemně poškádlil tvrdý penis a pomalu jej vsál do úst.

Harry slyšel Severusův zrychlený dech. Viděl prsty, které sevřely prostěradlo, mezi stisknutými zuby se občas prodralo zasténání.
Už se rozhodl ho netrápit. Alespoň ne teď.
Navíc, buďme upřímní, toužil svého vysněného milence ochutnat.
Ignoroval proto ruce, které se ho snažily zpomalit a brzy dosáhl cíle.
Ano. Hermiona měla pravdu. Pro dívčí svět je naprosto ztracen. Byl v životě s několika dívkami, ale nikdy si nepřipadal tak naprosto spokojeně a… správně, jako teď.
Jako by se narodil proto, aby byl se Severusem.

„Ano. Toto bylo zmijozelské,“ řekl přísně Snape, když se trochu sebral.
„Ale, o to delší trest tě čeká,“ koutky úst sebou lehce cukly v potlačovaném smíchu.
Harry zcela propadl upřenému pohledu tmavých očí, ze kterých teď šlehaly ďábelské plameny touhy a vášně.
„Toho jsem si vědom, profesore,“ řekl a byl rád, že se mu podařilo dát dohromady souvislou větu.
„Zůstaň tak,“ zavelel Snape a zabránil mu položit se na záda.
Harry rád poslechl.
První vjem, který ho téměř připravil o vědomí, se dostavil v okamžiku, kdy ho Severus přikryl svým tělem.
Harry zasténal a toužil po intenzivnějším doteku.
Teplá kůže téměř přilnula k jeho zádům, obě půlky byly drážděny ochlupením v Severusově klíně…
Prostě dokonalé.
„Severusi,“ zasténal a Snape se musel hodně ovládat, aby nepodlehl tomu obyčejnému zvuku.
Přestože ho Harry oslovoval jménem už přes rok, pokaždé, když jeho ústa vypustila ten shluk těch sedmi hlásek, zachvěl se.
Navíc, teď bylo jeho jméno podbarveno nesmírnou touhou a citem.
„Copak bys chtěl, Harry?“ Dlužno podotknout, že Harry na tom byl stejně.
Možná ještě hůř. Protože mu bylo jedno, jak ho Severus oslovil. Adrenalin mu zvedlo i „hloupý kluku!“ o „pane Pottere„ ani nemluvě.
Ale „Harry„ vyslovené hlubokým, příjemným hlasem, který si, vyjímečně, odpustil všechny odstíny ironie, to byl Harryho konec. Teď by vážně udělal cokoli.
„E…“ No dobře, tak téměř cokoli. Mluvit prostě nedokázal.

Severus v polospánku vnímal teplé tělo ve své náruči.
Trochu otočil hlavu, aby zavadil o rozcuchané vlasy a mohl nasát tu fantastickou vůni.
Podle jeho názoru Harrymu dlouhé vlasy slušely. Hermiona dbala o to, aby byly vždy správně sestřiženy, aby nevypadal jak… jak že to říkala? Hm… Severus nakrčil čelo v marné snaze vybavit si, jak to slečna Grangerová říkala. Něco o nějakém hejhulovi, ale teď by si nevzpomněl, ani pod imperiem.
Takový hejhula, to musí být, že? Vůbec Harrymu slušelo úplně všechno. Snad s výjimkou několika jizev, kterých nezůstal ani on ušetřen.
Když teď sledoval spícího ředitele Nebelvíru, najednou si uvědomil, jak starosti posledních téměř dvou let chlapce změnily.
Nešlo o to, že by zestárnul. To ne. Spíš zeseriózněl. Ano. Co se nepodařilo Voldemortovi, zvládl Severus se svým nápadem obnovit Bradavice.
Teď, ve spánku, byl Harry takový, jako dřív. Téměř dětský.
Ale až se probudí, bude důstojný profesor obrany proti černé magii, přeměňování, ředitel Nebelvírské koleje, zástupce ředitele školy… prostě dospělý člověk. A Severus si nebyl jist, jestli ho to těší.
Nenaložil toho na chlapce příliš? Nebylo nic, co by mu mohl vytknout. Všech svých povinností se zhostil skvěle.
Ale ten jeho trochu přihlouplý úsměv, kterým vždy Severuse dokonale vytáčel, zřejmě navěky zmizel.
Těsně před tím, než se ponořil do hlubokého spánku, Harry sotva slyšitelně zašeptal něco o tom, že je šťastný. Mohla by to být pravda? Mohlo by mu toto štěstí pomoci nést jeho životní úděl?
Severus měl jasno. Pokud s ním Harry skutečně zůstane, jak ho dnes večer a v noci snad stokrát ujišťoval, bude se mu žít lépe.
Bude to i naopak? Harry se trochu zavrtěl, jako by se mu zdálo něco nepříjemného. Možná o Barty Skrkovi.
Snape se teď už regulérně zamračil. Chlapec se je opět všechny snažil chránit.
Zachránil pro ně letošní štědrý večer. Všichni si mohli užívat, mohli se bavit a oslavovat a on byl připraven se všemi svými pochybnostmi přečkat noc, aby jim to řekl až zítra.
Zasraná nebelvírská obětavost. Moudrý klobouk měl sakra pravdu, když chlapce poslal tam.
Ve Zmijozelu by nepřežil. Nebo, začal se Severus obávat, nepřežil by Zmijozel. Tváří v tvář úsměvu jelena v záři reflektorů byl i Zmijozel bezmocný.

Nové Bradavice 10. Nové Bradavice 12.
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat