Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Ráno, hned, jak se všichni čtyři sešli na stavbě, oslovila je Thea.
„Vzala jsem si k srdci to, co říkal včera večer Moudrý klobouk a Hermiona už ví, co vám chci říct.
Starám se o děti kouzelníků, kteří přišli ve válce o život. Z nich můžeme začít vybírat první žáky. A ještě něco. Mám dobrého přítele...“ při těch slovech bodlo Hermionu u srdce „...reportéra Denního Věštce. Ten by nám mohl pomoci najít další.“
„Výborně, slečno Woodová...Theo„ opravil se Snape.
„Půjdeme se na vaše sirotky podívat, ale až bude čas. Prozatím zkontaktujte svého známého a požádejte ho o pomoc, ale teď do práce.“
Už mnoho nezbývalo. Stála nová Velká síň, všechny čtyři koleje, učebny i kabinety, toalety, koupelny, prostě téměř všechno. Zbývalo jen zastřešit novou astronomickou věž a vybavit místnosti.
Severus pomalu opatřoval hrad ochrannými kouzly. Obcházel budovu zvenčí a prohlížel jejich společné dílo, když tu si povšiml Harryho, sedícího pod stromem.
Potter nemohl Snapea vidět. Seděl zády k němu. Snape Harryho chvilku pozoroval zpovzdálí, ale pak se rozhodl a šel k němu. Už byl docela blízko. Už chtěl Harryho oslovit, ale zarazil se. Harry něco říkal. Severus nechtěl poslouchat - to není zrovna slušné, navíc nemá dveře, za kterými by se schoval, jako v případě vyslechnutého rozhovoru u Harryho v domě.
Už chtěl odejít, ale cosi ho přimělo zůstat stát.
„Severusi, já...sakra. Tak ne. Řeknu mu to jinak. Ssslissilisssi říkala...Ne, to taky ne. Sakra jak mu mám říct, že bych chtěl, aby...že ho...“ Harry si zřejmě zkoušel nějakou řeč, ale její obsah, nějak nedokázal dát dohromady.
Snape přimhouřil oči. Je možné, že to, co slyšel by mohlo znamenat, že chlapec-který-..., že by mohl byť jen na okamžik chtít aby byli spolu?
Ten pocit, který se usadil profesoru Snapeovi u srdce byl plný pochybností, ale i naděje. Pomalu se otočil a odcházel. Nechtěl Harryho zarazit. Přitom si přál, slyšet všechno, co si chlapec trénoval. Ale chtěl to slyšet z očí do očí a ne takhle tajně.
Zatím Hermiona nachystala svačinu a volala všechny, aby se šli najíst.
„Hermiono,“ oslovil ji Snape, „Uvažovala jste o tom že bychom zaměstnali pár domácích skřítků, samozřejmě bychom jim za práci platili a měli by i volno," Severus znal Hermionin postoj k domácím skřítkům, proto formuloval svůj dotaz právě tak, aby nezpůsobil litanii nářků o vykořisťování těchto kouzelných bytostí.
„Už jsem na to myslela,“ přiznala se Hermiona. „Dám inzerát do Denního Věštce.“
Když Miona vyslovila název kouzelnických novin, pohlédla na Theu. Potřebovala se ujistit, jak bude Thea reagovat. Ona ale ani nemrkla a dál se s chutí věnovala svému sendviči.
Hermiona si oddechla.
Zato Harry pozoroval svou svačinu a nevypadalo to, že by ji chtěl jíst. Vypadal duchem někde jinde. To neuniklo Severusovým očím.
„Harry, jezte, nebo nám Molly vynadá, že jste hubený,“ vytrhl jeho hlas Pottera ze zamyšlení.
„Ano, jistě,“ vyhrkl Harry a zakousl se do obloženého chleba.
„Pojď, Theo, přineseme ještě pití, zapomněla jsem ho v kuchyni,“ zvedla se Hermiona a následována kolegyní odcházela.
„Harry, děje se něco?“ otázal se tichým hlasem Severus.
Otázaný se podíval na Snapea. Do obličeje mu sklouzl neposlušný pramen vlasů. Neodpovídal.
Jen koukal a mlčel. Ne, že by nevěděl, co říct. Jen nevěděl jak.
Severus natáhl ruku a jemným pohybem uhladil sklouznuvší vlasy Harrymu za ucho.
Chlapec se zachvěl. V tom okamžiku starší kouzelník stáhl ruku, jakoby se lekl toho, co udělal. V očích se mu na okamžik mihl stín něžnosti, který vzápětí vystřídal obvyklý, nic neříkající výraz. Ale Harry ten záblesk dobře viděl.
To mu však příliš nepomohlo, protože pokud měl doteď alespoň nějakou souvislou myšlenku, teď se všechny rozletěly bůh ví, kam.
„Ne-e. Nic se neděje,“ vykoktal a znovu se zabral do svého sendviče.

„Hm…. ještě, ano, tam…“ vrněl Moudrý klobouk, když ho Molly Weasleyová pečlivě kartáčovala.
„To víš, že ano. Potřebuješ pořádně vyčistit,“ souhlasila a pokračovala.
„Jaký jsem byl?“ Otvor, který nahrazoval kloboukova ústa, se podezřele stáhl v něčem, co až příliš připomínalo sebevědomý úsměv.
„Skvělý, jako vždy. Věděla jsem, že se na tebe mohu spolehnout.“

Harry si nikdy dřív nevšiml, že by měl nějakou zvláštní slabost pro západ slunce. Až tady, na stavbě. Vlastně to už nebyla stavba, byl to téměř hotový hrad. Dokonce i Se… tedy Snape řekl, že mohou být na sebe pyšní, že za tak krátkou dobu dokázali to, co se jim na jaře zdálo téměř nemožné. Tak tedy pyšní byli.
V posledních dnech si Harry navykl sledovat západ slunce z Astronomické věže. Táhlo ho to sem, přestože věděl, jak tím ubližuje. Sobě i Snapeovi. Všichni dávno věděli, že… ale to je jedno.
Ať to bylo jakkoli, Snape si nikdy nepřestal Brumbálovu smrt vyčítat - přestože by to nikdy nepřiznal a Harry… Harrymu bývalý ředitel strašně chyběl.
„Harry…“ ozvalo se za ním.
V mžiku se otočil. Nevěřícně zíral na… „Pro…pro… profesor Brumbál…“ vydechl nakonec.
„Spíš to, co z něj zbylo,“ opravil ho duch.
„Co…“
„Nechtělo se mi odejít ze školy, Harry. Takže teď, když znovu stojí… Musím podotknout, že jste odvedli slušný kus práce.“
„Ale…“
„Jaké ale? Hm… Harry, nemáš náhodou po kapsách nějaký bonbón?“

„Myslela jsem, že půjdeme všichni,“ řekla Theadora, když si všimla, že se Snape nechystá.
„Slečno… Theadoro,“ začal s výkladem. Harry bohužel tušil, co chce říci. Zřejmě to tušil každý, vyjma They.
„Pokud jsem to správně pochopil, ve vašem sirotčinci jsou děti kouzelníků, které zabil Temný pán. Je velká pravděpodobnost, že si mě někdo z nich pamatuje. Nerad bych…“ Odmlčel se.
Mlčeli i všichni ostatní.
„Budeme jim to muset vysvětlit. Zvlášť, když začnou chodit do školy. Musí vědět, jak to bylo. Vy jste jediný, kdo jim může říci pravdu.“
„Když myslíte,“ pokrčil rameny.

Za okamžik se nacházeli v místnosti, která vypadala jako něco mezi skladištěm dětských hraček, jídelnou, obývákem a bůh ví čím vším. Odevšad k nim běžely děti v rozmezí od pěti do 16 let. Bylo vidět, jak moc pro ně Theadora znamená.
Zvědavě okukovaly ostatní příchozí. Nebyly nevychované či drzé, prostě jen zvědavé. Zvlášť jedna dívenka, mohlo jí být tak deset, možná jedenáct, si velmi zvědavě a velmi pozorně prohlížela Snapea. Získala tím jeho stoprocentní pozornost. Věděl to dřív, než to řekla.
„Vrahu!“
Rozhostilo se ticho. Všechny oči se zaměřily na Snapea, v jehož tváři se nepohnul ani sval. Harry nevěděl, co se s ním stalo. Najednou prostě zjistil, že stojí vedle Snapea, jen trochu za ním, jejich ramena se dotýkají. Věděl ale, že to bylo přesně to, co Snape v tu chvíli potřeboval.
A Harry neváhal. Jeho pohyb upoutal pozornost té dívky.
„Harry Potter?“ zeptala se nevěřícně.
„Ano. A ty jsi kdo?“
„Joanne,“ řekla, pořád překvapená. Nedokázala si ve své malé hlavičce srovnat, že samotný Harry Potter stojí tady, vedle toho, který byl u vraždy jejích rodičů a jejího staršího brášky.
Třeba to neví… „On…“ ukázala gestem obžaloby na Snapea.
„Joanne Dereková,“ přerušil ji prázdný Snapeův hlas.
Harry se na něj překvapeně podíval, ale hned si vzal slovo.
„Poslyš, Joanne. Stala se spousta věcí a možná je na čase si všechno vyjasnit.“

Seděli v kruhu na zemi, na měkkých kobercích. Všichni napjatě poslouchali Snapeovo vyprávění.
„… potom Tom Derek zaútočil na Temného pána. Nevím, proč to udělal, snad si tak úplně nebyl vědom toho, co dělá. Byl dobrý, ale ne dost. Zranil ho, ale než stačil pokračovat, zasáhl do souboje Malfoy. Zaútočil zezadu…“ odmlčel se. Vlastně nebylo co dodat.
„Pamatuju si, že jsme našli malou Joanne na prahu domu na Grimmauldově náměstí,“ vložila se do hovoru Hermiona.
„Ano,“ připojil se Harry. „Občas jsme tam nacházeli děti a…“ No, i Harrymu Potterovi občas něco dojde. Otočil se ke Snapeovi.
„Jak je možné, že si to žádné z těch dětí nepamatovalo? Každé vědělo naprosto přesně, co se stalo s rodiči, ale chyběla informace o tom, jak se dostalo k nám…“
„Vymazal jsem jim paměť,“ řekl tiše Snape. „Bylo by pro mě nebezpečné, kdyby se rozneslo, že…“
„Zachránil jsi mě?“ zeptala se Joanne. Pořád nevěděla, čemu věřit, bylo toho na ní dnes moc. Snažila se. Namáhala mozek, aby dokázala vstřebat a zhodnotit všechny informace, ale prostě jí to nešlo.
Snape si ji prohlížel, v jeho temných očích se zableskl soucit.
„Joanne,“ oslovil ji měkce. Harry si vyměnil překvapený pohled s Hermionou a Theou. „… teď to nemůžeš pochopit, je to moc složité. Ale časem to zvládneš. Kdykoli budeš chtít něco vědět, můžeš se mě zeptat.“
Další překvapený pohled. Co se to se Snapem děje?
„Teď, když začneš chodit do Bradavické školy čar a kouzel, k tomu budeš mít hodně příležitostí.“
Joanne zatajila dech. „Budu chodit do školy?“
„Vy všichni tady,“ gestem obsáhl celou místnost.

Severus potichu otevřel dveře a vstoupil do Harryho ložnice.
Nebyl překvapen, když zjistil, že se chlapec znovu sám ukájí. Tentokrát však ložnici neopustil. Zamířil k posteli. Když byl až u ní, Harry si ho všiml. Jeho reakce Severuse velmi překvapila. Nesnažil se totiž přestat s tím, co dělal, nebo se přikrýt, nebo něco podobného. Rychlost jeho pohybů se zvýšila, oči se zaleskly, rty se vyzývavě pootevřely.
Tomu Severus nemohl odolat. Sklonil se k Harrymu a začal ho líbat. Jednou rukou sevřel jeho vlasy, druhou zabloudil ke zpracovávanému penisu, aby nahradil Harryho ruku. Cítil tvrdost, vlhkost a…
Severus se probudil. Bolest ve slabinách, následek intenzivního erotického snu, automaticky přitáhla jeho ruku do klína. Zaklonil hlavu tak, že trochu sklouzávala přes hranu postele a pracoval na tolik žádoucím uvolnění.
Přišlo rychle, jakkoli se snažil stisknout zuby, neubránil se, aby nevydal zvuk, který zněl tak trochu jako jméno…
Tohle je šílený, řekl si, když se trochu sebral. Něco by se s tím mělo dělat.
Pak se drobet vyděsil. Dnes… ano, je to už dnes, musí celý den dávat s Harrym dohromady osnovy…

Harry měl špatnou noc.
To, že se mu zdálo o profesorovi lektvarů, ho už neudivovalo. Spíš ho překvapila intenzita těch snů. Nebylo se čemu divit, než usnul, pořád si vybavoval ten letmý dotyk a výraz v profesorových očích, když mu shrnoval vlasy z tváře.
Když se tu noc Harry probudil už potřetí, opět v mokrých peřinách, vzdal to. Vyčistil peřiny od produktu své nenaplněné touhy a raději se už nepokoušel usnout. Za hodinu, maximálně za dvě, bude moc jít do sprchy.
Nechtěl Severuse budit dřív.
Merline! Jak by uvítal, kdyby šli do sprchy společně! Harry věděl naprosto přesně, co by tam mohli dělat… někde v této fázi svých úvah si uvědomil, že je znovu vzrušený.
Tohle je šílený, řekl si a trochu se sebral. Něco by se s tím mělo dělat.
Pak se drobet vyděsil.
Dnes… ano, je to už dnes, musí celý den dávat se Severusem dohromady osnovy…

Práce se nedařila. Vlastně s tím vůbec nehnuli.
Harry nebyl schopen se soustředit a Severus… ten byl na tom úplně stejně. Až na to, že to nedával tolik znát. I když musel připustit, že Harry o jeho nervozitě určitě ví.
Nebo ne nutně o nervozitě, ale o tom, že se jen obtížně soustředí.
Několikrát se totiž stalo, že se ho na něco zeptal a Severus absolutně netušil, o čem ta otázka byla.
„Takhle to dál nejde,“ zavrčel nakonec, když si po pěti minutách výkladu všiml, že Harry sice zírá na něj, ale vůbec ho nevnímá.
„Hm…“
„Harry!“
„Slyším Severusi,“ reagoval Harry podrážděně.
„Slyšíš, to ano. Ale posloucháš?“
Harry se naštval. „Tak hele. Nevím, jestli jste si toho všiml, ale nejsem tady jediný, kdo dnes není zrovna ve své kůži. Co kdybychom to nechali na jindy?“
Vztekle zavřel knihu, která v odpověď na jeho hrubé zacházení nespokojeně zavrčela.
„Harry…“ Severusův hlas zněl najednou tak měkce. Každopádně měl na chlapce požadovaný vliv. Trochu se uklidnil.
„Hm?“ zamumlal neurčitě.
„Možná bychom si měli promluvit,“ navrhl Severus, vědom si toho, že se pouští na tenký led.
Co když si špatně vysvětlil Harryho chování a ta slova, která zaslechl, když si Harry svou řeč připravoval? Teď se ztrapní, nebo hůř, přijde o Harryho… přátelství? A má ho vůbec?
Najednou znejistěl.
„Totiž… já-já si nemyslím, že by to byl dobrý nápad,“ odpověděl Harry a přemýšlel nad nějakou výmluvou, pokud se Severus skutečně bude snažit zjistit, na co celou tu dobu myslí.
„Proč ne?“
„Eee…“ pořád na nic nepřišel. Pak se rozhodl říci pravdu. Tedy, ne celou, ale lepší něco, než nic.
„Totiž, já vím, že se chovám nemožně. Ale není to nic, co bych vám mohl říci. Pokusím se to změnit, stačí?“
„Proč bys mi to nemohl říci?“ nedal se Snape jen tak odbýt. Sakra! Harry to měl vědět!
Proč se nesnažil všechny myšlenky o Snapeovi potlačit hned ráno, když přišel do obýváku? Proč se nechoval, jako by byl v místnosti s ředitelem školy a ne s přitažlivým… bože!… no…
„Chcete vědět proč?“ nebelvírská odvaha… „Protože se poprvé v životě cítím dobře. To, jak tu žijeme, vy, holky, paní Weasleyová. Tohle jsem nikdy dřív nezažil. Nehodlám to ztratit kvůli hloupému okamžiku třeskuté pravdy!“
otočil se ke Snapeovi zády a snažil se uklidnit. V rámci možností tedy.
Snape chvíli váhal, pak přišel až k němu a otočil ho k sobě.
„Harry, uvědomuješ si, že dokud bude mezi námi takové napětí, jako je teď, nebudeme spolu schopni pracovat? Pokud nám znovu nevynadá Moudrý klobouk, pustí se do nás Hermiona. U mě už začala,“ lehce se usmál, aby trochu odlehčil hovoru.
„Nenapadlo tě, že třeba…“ tady se odmlčel a Harry s překvapením zíral na výraz v jeho tváři, který nebezpečně připomínal rozpaky, „že třeba i já mám něco, co bych ti chtěl říci, ale stejně jako ty mám strach, že přijdu o to všechno, co jsi říkal?“
Harry polkl, rozšířenýma očima si prohlížel Snapea. Vážně řekl to, co si Harry myslí, že řekl?
Okamžik a Severus se rozhodl. Všechno nebo nic. Natáhl ruku a jemně pohladil Harryho po tváři.
Ten zavřel oči a přitiskl se k pevné, něžné dlani, která se ho dotýkala.

Dveře do obýváku se otevřely a vstoupila Molly. Oba muži se otočili po zvuku otevíraných dveří, Severusova dlaň jen pomalu a velmi neochotně opouštěla Harryho rozpálenou tvář.
Molly se na ně dívala se spokojeným úsměvem na rtech. Pak, jako by si vzpomněla na slušné vychování, to honem napravila a dala tak celé situaci ten správný nátěr…
„Eee - promiňte, ale je oběd,“ řekla. Neznělo to ale tak, jak by v takové situaci rozhodně mělo.

„Možná by mohl pomoci Alastor,“ řekl Harry, když se nad polévkou poněkud vzpamatoval ze zážitku v obýváku.
„S čím přesně?“ zeptal se naprosto klidně Severus.
Harry se usmál. Zdálo se, že je to jako dřív. „Třeba zná někoho z vedení Azkabanu.“
Ticho.
Jen cinkot příborů, které občas zavadily o talíř.
„Proč z Azkabanu?“ zeptala se nakonec Molly.
„No, pořád přemýšlím nad těmi mozkomory,“ řekl Harry, ale byl od té dobroty, že nejprve spolkl sousto.
„Nedokázal jsem ochránit sebe a Siriuse.“ Snape se ušklíbl.
„Poslyš, Severusi, já vím, že jsi pořád ještě naštvaný, jak to tenkrát dopadlo. Ale je to hloupé. Máš svůj Merlinův řád, skutečně zasloužený a Sirius… je mrtvý. Nemůžeš konečně… odpustit?“
Severus se díval do těch nádherných zelených očí, které teď byly plny prosby a smutku. Znovu se ušklíbl.
„Promiň Harry,“ zamumlal, vědom si toho, že mu to bude Potter otloukat o hlavu po celý zbytek života.
„Ale musíš mi říci, jak jste to tenkrát dokázali.“
„Musím?“ zeptal se s výzvou chlapec.
Snape naklonil hlavu a pozvedl obočí.
„Poslyšte, vy dvě hrdličky,“ vložila se do hovoru Molly, „nechte si tyhle chlapácký gesta až budete sami. Teď, Harry, povídej to o těch mozkomorech.“
Oba se zatvářili zkroušeně, ale moc jim to nešlo.
„Prostě jsem to nedokázal. Tedy, vykouzlil jsem Patrona, ale nestačilo to.“
„Někdo vás ale zachránil,“ pokračoval Snape, když to vypadalo, že se Harrymu nechce mluvit dál. Přitom ho pozorně sledoval. Tady mu totiž něco nesedělo.
Od toho okamžiku, kdy byl tehdy znovu schopen soudně uvažovat. Kdo to mohl být?
„Myslel jsem, že to byl můj táta,“ zašeptal nešťastně Harry a počítal písmenka ve své porci polévky.
„Patron, který mozkomory zahnal, měl podobu velkého jelena,“ přikývl Snape. „Mohlo by to tak být.“
„A tak, myslel jsem, že by studenti mohli svého Patrona zkoušet na skutečném mozkomorovi.“
Zbytek oběda proběhl v tichosti.

Nové Bradavice 4. Nové Bradavice 6.