Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Farid se náhle posadil. Zdály se mu strašlivé zmatené sny o tom, že je lovený, pronásledovaný a štvaný něčím slizkým a zlověstným.

Pán ho pozoroval tmavýma temnýma očima. Fascinovaly Farida svými uhlovými temnými hloubkami. Někteří lidé si myslí, že černá je děsivá. Farid si to také myslíval, ale od té doby, co pán vstoupil do jeho života, našel v černé útěchu, alespoň v černé pánových očí. Usmál se a řekl:

„Dobrré rráno, páne, jak vám může tén…“

Pán přitiskl svůj prst na Faridovy rty a řekl tím zvláštním hlasem, tím, jenž utěšil Farida nade vše ostatní:

„Ššš, ne, miláčku, ne, už nikdy, znova ne.“ Pán měl slzy v očích, Farid natáhl ruku a setřel je z koutku pánova oka.

Chtěl něco říct, ale pán ho jemně utišil.

„Moc se omlouvám, Faride, je mi to moc líto, můj milý,“ pán ho hladil po tváři a Farid nedokázal pochopit, proč je rozrušený. Nakonec usoudil, že ten Black měl pravdu, že je Farid špinavý? Jeho strach se mu musel zračit ve tváři, protože ho pán objal, pevně ho držel a šeptal slova útěchy:

„Můžeš mi odpustit minulou noc, milý? Ležel jsem tu a celé hodiny o tom přemýšlel. Netuším, co mě přimělo se k tobě takto chovat. Asi přicházím o rozum! Využívám tě a zacházím s tebou jako s otrokem, neberu ohled na tebe a na tvé potěšení. Odpustíš mi, milý, prosím?“

Farid ve skutečnosti nechápal, o čem to pán mluví. Slovům rozuměl, tím to nebylo, jen prostě nedokázal pochopit, proč se mu pán omlouvá. Ostatně je otrok, sex je tím, proč je. A byl tak dlouho, jak si dokázal vzpomenout. A pán se k Faridovi choval jemně a vlídně, nikdy dříve se mu nedostalo takové laskavosti.

Proto se pokusil toto říct pánovi. Občas se zadrhl o slova, když říkal, jak moc miluje svého pána, jak je k němu hodný a něžný. Pak začal vyjmenovávat věci, které pán nedělal, což ho činilo tak laskavým. Jenže tohle patrně věci zhoršilo a pán teď nekontrolovatelně plakal, skrápěl Farida slzami, z čehož byl Farid zcela v rozpacích. Opravdu nedokázal pochopit, proč je pán tolik rozrušený. Napadlo ho, že by mohl pro někoho dojít, aby pánovi pomohl, snad pro Hermionu nebo Albuse Šedovouse? Takto ho však nemohl nechat, proto se snažil napodobit to, co mu dělal pán, když plakal. Uklidňoval pána, hladil jeho vlasy a broukal píseň, kterou mu pán zpíval.

Farid měl příjemný tenorový hlas. Možná, kdyby byl jeho život jiný, zpíval by ve sboru nebo ve skupině, ale na hradu moc hudby neslyšel, Jusuf ji opravdu neměl rád. Miloval však tuto pánovu píseň.

„Sweet and low, sweet and low*…“ dál jen broukal, poněvadž zapomněl slova a muselo to být v pořádku, protože pán přestal plakat a jen ho zase držel a poslouchal.

Když píseň dozpíval, Severus se zpříma posadil a vzal Faridovu tvář do dlaní.

„Faride, ty máš právo říci ne, odmítnout mě, říci mi, abych odprejsknul! Minulou noc jsi byl vyčerpaný, hodně rozrušený a já jsem tě jen využil pro své vlastní uspokojení a vůbec jsem na tebe nebral ohledy. Copak nechápeš, že je to špatné?“

„Ále páne, vy mě vlastníte, ste můj pán, nemůžu vás odmítnout.“

„Ty můžeš, Faride, nebudu se zlobit, slibuji. Prostě není správné, že ti říkám, co máš dělat, chtít tě takto ovládat a označovat si tě.“

„Ále páne, nemůžu tómu zabrránit!“

„Ano, Faride, můžeš, vím, jaké je to být ovládaný někým jiným,“ ukázal na znamení na své paži, jemuž se Farid vždy instinktivně vyhýbal. „Když jsem tě vzal od Jusufa, slíbil jsem si, že se k tobě nebudu chovat jako on, a přesto,“ jeho hlas byl v té chvíli nakřáplý, „jsem tě využíval na sex, bez ohledu na to, zda je ti to příjemné. Copak nechápeš, jak je to špatné?“

Farid nemohl, takovéto bylo vždy, proto odpověděl jen jediným slovem:

„Ne?“

„Musíme ukončit tuto záležitost s otroctvím. Neopustím tě, nikdy, rozumíš?“

Farid začínal být zoufalý. Copak ho pán chce prodat? Darovat ho? Zabít ho? Pokud Farid věděl, toto byly jediné způsoby, jak zlomit pouto. Nezlobil by se pán, kdyby se na to zeptal? Farid sebral odvahu a zeptal se:

„Páne, nechcéte mě, už ne, chcéte mě prrodat, dát mě někomu jinému?“

„Ne! Nikdy!“

Farid nedokázal říct poslední možnost „zabít mě“. Místo toho svraštil čelo a začal si zuby skousávat spodní ret. Pán se usmál a políbil ho.

„Neměj strach, můj milý, jen si přeji, abys už nebyl otrok, a pořád si přeji, abys byl můj! Stále tě miluji.“

Farid si uvědomil, že jeho pán neví o poutu, možná ho ani nevidí, ale mohl ho cítit, kdyby to zkusil, a ovlivnilo by jeho jednání. Byl však mnohem vlídnější než pán Jusuf, nebo ostatně Faridův strýc a to neexistovalo žádné kouzlo spojené s chováním strýce Vernona.

Podle nich je jeho magie silná, možná ostatní kouzelníci neviděli to spojení jako on. Proto si mysleli, že neexistuje? Farid si říkal, že možná toto je důvod, proč se pán cítí tak provinile, protože si myslí, že žádné pouto není?

Farid věděl, že jeho angličtina ještě není natolik dobrá, aby vše vysvětlil pánovi, proto se rozhodl, že mu to ukáže.

Natáhl se a přiložil dlaň na pánovu líci, pomačkanou od spánku. Farid si nemohl pomoci a pohladil ji lehce palcem. Už neměl strach, poněvadž mu pán umožnil takovou svobodu a Farid si přál, aby mohl pánovi dát najevo, kolik tato volnost pro něj znamená.

Pán na něj hleděl, v jeho očích byla velká bolest a vina. Farid věděl, že si pán nezaslouží něco takového cítit; od chvíle kdy si vzal Farida, bránil se naléhání pouta, jak Farid věděl od samého začátku. Jusuf měl nad ním tutéž moc, měl jeho život doslova ve svých rukou, ale Farid mu nepodlehl, ne takhle, jako pánovi.

„To není váše vina, páne, to pouto. Podívejte se.“

Usilovně se soustředil, aby magické spojení bylo pro pána jasnější. A znenadání ho Severus spatřil a zalapal po dechu:

„Ó Merline!“

Magický řetěz, jenž je oba spojoval, se zlatil ve světle ohně, jakmile ho Farid zhmotnil, a ukázal pánovi, že je pouto opravdu skutečné. Natahovalo se, bylo-li to třeba, ale nemohlo být nikdy zlomeno. Farid se nemohl svému pánovi vzpírat, ne tomuto, ne jako se vzpíral Jusufovi. Jusufův řetěz vedl od jeho ruky k Faridovu břichu k Solar plexu, ale Severusův řetěz byl ovinut kolem jeho srdce, což znamenalo, že mu dal svou lásku, a proto slíbil úplnou a naprostou oddanost a poslušnost, v tomto i dalších životech, tomuto jedinému muži. Byl doopravdy zotročený, navždy.

Severus měl vytřeštěné oči a snažil se promluvit, ale bylo to, jako by nedokázal zformulovat slova. Farid se málem rozesmál, protože mu nebylo moc rozumět, jako občas Faridovi, ale jak věděl, tohle bylo příliš vážné, poněvadž tímto pána rozrušil. Musel však znát pravdu, plnou pravdu, že je pán, ale zatím nevypadal, že to pochopil, proto mu Farid řekl:

„Řetěz je magické pouto,“ vzal pánovu pravou ruku do své a lehce ji stiskl, „od pánovy rruky k Faridovu srrdci. Pán může rruku stisknout a chtít mě mrrtvého a já zemřu. Pán mě vlastní, jsem váš, patřím pánovi navždy.“

Pán kroutil hlavou.

„Ne! Kdepak, můj milý!“ Tvářil se zděšeně, a Faridovi bylo úzko, snažil se věci zlepšit, ale pouze je zhoršil.

„Prromiňte?“

Pán se poté na něj podíval, upřeně hleděl do jeho očí: „Opravdu tě vlastním?“ Farid přikývl. „To pouto mě nutí, abych tě toužil mít?“ Farid znovu přikývl. Pán se teď díval za něj, zahloubán v myšlenkách. „Někdy jsem ho cítil, je to jako nutkání. Minulou noc to bylo, jako bych musel uplatnit své vlastnictví, protože tehdy jsme byli ohrožení.“

Pán chvíli seděl tiše a díval se na řetěz, třebaže jeho viditelnost pomalu slábla.

„Faride, lze to pouto zrušit?“

„Áno, můžete mě prrodat, darrovat, nebo mě zabít.“

„A co pak?“

Farid si zoufal, proč to pán potřebuje vědět?

„Nový pán si músí na mě uplatnit nárrok, stejně jako vy.“

Pánovy oči se opět naplnily hrůzou: „Ne, nedovolím, aby se to stalo!“

Pak se náhle v jeho hlasu objevila panika: „Ale Faride, co se stane, když tě nikomu nedám a zemřu?“

„Pák také zemřu, páne.“

Ocitl se drcen na pánově hrudi, jenž mu zase hladil vlasy, a mumlal téměř šeptem:

„Nenenenenenenenenene.“

Pak znovu promluvil:

„Tomu nevěřím, Faride, nechci tomu věřit, musí existovat jiný způsob. Slibuji ti, i kdyby mi to mělo trvat do konce mého života, přijdu na nějaký způsob. Jednou, můj milý, můj nejdražší, budeš volný.“




* Pozn. překl.: takto začíná ukolébavka, kterou napsal známý anglický básník Alfred Lord Tennyson (1809 - 1892). Najdete ji v díle z roku 1847 The Princess; A Medley (Princezna; Směs), které v roce 1924 přeložil Dr. František Krsek.

Jednu z mnoha verzí této ukolébavky si můžete poslechnout ZDE a níže jsou její slova:

Sweet and low, sweet and low,          ~    Sladce duj, zticha duj,
Wind of the western sea,          ~    větře západní,
Low, low, breathe and blow,          ~    duj, duj vánek tvůj,
Wind of the western sea!          ~    větře západní!
Over the rolling waters go,          ~    Nad valem vln dej v pout se svůj,
Come from the dying moon, and blow,          ~    od mroucí luny přijď a duj,
Blow him again to me,          ~    s ním mi přilétni,
While my little one, while my pretty one sleeps.         ~    když můj malounký, když můj hezounký spí!

Sleep and rest, sleep and rest,          ~    Spi a lež, spi a lež,
Father will come to you soon;          ~    brzo otec přijde ti;
Rest, rest, on mother's breast,          ~    lež, lež, s matkou jseš,
Father will come to you soon;          ~    však on otec přijde ti!
Father will come to his babe in the nest,          ~    Otec k dítka lůžku přijde též
Silver sails all out of the west,          ~    a v stříbru luny stříbro, jež
Under the silver moon;           ~    má západ, pošle ti.
Sleep my little one, sleep my pretty one, sleep.         ~    Spi, můj malounký, spi, můj hezounký, spi!

Za poskytnuté služby - 20. kapitola

Za poskytnuté služby - 22. kapitola