Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

VKEŘ

Pátý den z pěti: “Zkrocení zlé ženy” (anebo ne)

 

Dva zlomené lóriénské nosy a šťastný konec.

 

Glorfindelův žalozpěv:

"Krásná romance bez polibků,
bojím se, drahý Erestore, že tohle je.
Měli bychom být jako párek králíků na jaře,
ale ty říkáš jen: "Nedotýkej se mě, Fine!"

Ach, Erestore, nech nás se tulit,
nebo alespoň mě nech hýčkat tě.
Odmítáš, když vyzvu tě do tance.
Nikdy nevyužiješ šance,
tohle je tak krásná romance

Krásná romance, můj milý Erestore.
Říkám "líbání“, ty říkáš "obtěžování".
Nikdy nevěnuješ květinám, které pošlu, ani pohled.
Prostě mi nedáš ani trochu šance.
Bezpochyby - tohle je krásná romance!"

* * *

Měl bych nechat ruce na hedvábném přehozu?

Nebo raději pod ním?

Ai Elbereth - jak jen, při jméně Elbereth, se od elfa dalo očekávat, že usne, když byl postaven před takováto nesnadná rozhodnutí?

Nekonečně dlouho už jsem sebou házel a převaloval se v posteli - dvě hodiny ráno a já byl stále plně vzhůru.

Dokonce jsem se snažil i zavřít oči. Elrond více než jednou trval na tom, že spánek je mnohem lehčí a posilňující, když zavřete oči. Jeho slovo, v uších Elbereth - u mě nezabralo. On je tu jediný, kdo spí se zavřenýma očima (to je těmi námořnickými geny), což je fakt, kterého Elrohir nelítostně využil. V noci nakreslil na otcova víčka skřetí oči.

Naneštěstí, se nikdo neobtěžoval to Elrondovi říct, což hned ráno vedlo k dosti trapnému střetu s jedním trpasličím lordem.

Pokud si trpaslíci nemysleli předtím, že elfové jsou šílení, po tomhle už si to myslí určitě.

* *

3 hodiny v noci a celá ložnice byla stále vzhůru, proto jsem se rozhodl obléknout a trochu se projít v zahradě.
Glorfinkl se snesl dolů z vršku knihovny, kde obvykle se svými dvěma bratry spal, a přistál mi na rameni. Další nespavec, zdálo se.

Možná, že procházka na čerstvém vzduchu by nám oběma udělala dobře a odvedla tak mé myšlenky pryč od říší, dohod, smluv, králů, lordů, možných rozvodů, ex-manželek a Glorfindelových neuvěřitelně hebkých rtů.

Odkud se tu tahle myšlenka vzala?

Pryč, pryč, vy hnusné přízraky chtíče!

Zatímco jsem vklouzl do krátkých kalhot, světlé tuniky a bot, pokoušel jsem se soustředit na věci, které v žádném bodě nezahrnovaly Fina, kondici nebo formu, a skončil jsem u přemítání o skřetech, což vedlo k porážkám jako takovým, balrogům podrobněji a - nebylo úniku - zpátky ke Glorfindelovi.

Zatracený elf. Jaký démon ho přiměl zničit naše přátelství po takových letech? A co mě přimělo nepraštit ho po hlavě svícnem, ale raději být - přiznejme si, nepříliš aktivním, nicméně stále ochotným - účastníkem v tomhle nesmyslu?

"Krásný nepořádek jsme si tu udělali, příteli," řekl jsem havranovi, který se pohodlně usadil na mém rameni, ozobávaje jeden z mých copánků.

Pták neodpověděl, ale shodil na zem velmi poskvrňující poznámku, jestli to mohu takhle říct.

* * *

Stále ještě jsem dumal o jahodovém incidentu, když jsem scházel k Elrondově besídce. K mému překvapení byla osvětlena matným světlem svíce a zaslechl jsem tlumené hlasy a ženský smích. Kdo, byl jsem zvědav, si tu uprostřed noci dával romantické dostaveníčko?

Zatrnulo mi u srdce - Glorfindel přece ne, nebo ano?

Ale to by vlastně bylo tak typické - líbat mě a pak si dávat ta jeho nemravná setkání s nějakými služkami nebo, nedej Valar, jednou z Galadrieliných dam v očekávání.

Špehování a slídění bylo pod mou důstojnost, ale jak Glorfindel rád říkával: "V pocitu-něčího-nepatrného-zalíbení-v-někom a válce je všechno dovoleno", a pokud jsem cítil nepatrné zalíbení v Glorfindelovi, napadlo mě, že jednou mohu tuhle hranici překročit, tak jsem se bezhlučně připlížil k besídce - kvůli tomu jsem taky elf, nakonec, že - a vlezl do křoví, odkud jsem nakoukl skrz zábradlí.

Ai Elbereth - byla to Arwen. Seděla na podlaze, na sobě šaty střihu rozhodně příliš dlouhého pro tuto příležitost i noční dobu jako takovou, a obdivně hleděla na Orophina, který se chystal předvést, jak přesně zabil tohoto či tamtoho skřeta, ale z dravosti jeho pohledu jsem velmi jasně usoudil, že kořist tohoto večera nebyla skřetího rodu a zajisté neměla tesáky. Při nejmenším ne teď.

Přemýšlel jsem, jak přerušit toto setkání bez shledání sebe sama s jedním nebo dvěma životně důležitými orgány probodnutými Orophinovým mečem, nebo s tváří poškrábanou Arweninými nehty, když v tom se po cestě přihnal muž v temném plášti. Dělal hluk jako stádo olifantů.

Orophin přerušil svůj příběh a natáhl se pro meč, připravuje se s vetřelcem bojovat.
Arwen vyskočila a schovala se za něj.

Tolik k tomu chvástavému zrovnoprávnění moderních elfek.

"Jak se opovažuješ…" začal Orophin, oháněje se mečem k vetřelci, ale než mohl dokončit větu, přiřítil se hurikán a Estelova pěst se srazila s jeho tváří.
Galadhrim těžce dopadl na zem, jeho nos začal krvácet. Vzhlédl k rozzuřenému mladému muži s výrazem úplného zmatku.

Estel na elfa zavrčel, popadl Arwen za zápěstí, ukázal palcem druhé ruky zpátky k Poslednímu domáckému domu a štěkl : "Ty. Můj talan. TEĎ."

A Arwen okamžitě uposlechla.

Tolik k tomu zrovnoprávnění… ale to už vlastně zaznělo.

Což vedlo k mé starosti se o zlomené srdce a pravděpodobně také nos jednoho Galadhrima.

Pomohl jsem Orophinovi vstát a nabídl mu kapesník na zastavení krvácení. Přiložil si látku k obličeji a upřeně se na mě podíval:

„Do Mordoru - to byl můj manévr!“

Navrhl jsem, aby vyplnil stížnost na plagiátorství.

* * *

O něco později už jsem pokračoval ve své procházce zahradou. Hvězdy nade mnou zářily jasně, a já si vzpomněl, jak mi moje chůva říkávala, že ty blikající na mě mrkají. Věřil jsem, zajisté. Také jsem jí věřil, když říkala, že oslepnu, pokud budu pozorovat nahé koupající se dívky, a že špičky mých uší upadnou, pokud…

Proud mých myšlenek přerušilo, když jsem zachytil vysoce nečekaný pohled lorda Celeborna, nataženého na větvi starého dubu jako unavená kočka. Když mě uviděl, natáhl se, znovu jako kočka, a usmál se.

"Ach, další neklidná duše. Rád vás vidím, drahý Erestore - co vás vyhnalo v noci ven?"

"I já vás rád vidím, můj pane. Musím říct - zdá se, že dnes v noci je více elfů venku v zahradě než v domě. Také jste nemohl usnout?"

Celeborn se uculil a znovu se natáhl na větev, tentokrát na záda. Byl jsem si jist, že v tomto momentu bych spadl, pokud bych se snažil dělat to samé, ale lothlórienští elfové se zdají být součástmi stromů, a Celeborn opravdu vypadal jako přirozené prodloužení větve - jeden velmi vysoký, velmi působivý stříbrný list.

"Paní Galadriel se rozhodla, že má přítomnost v její ložnici není v tuto chvíli žádána a pravděpodobně pro příštích pár století ani nebude. Myslel jsem, že situaci by nepomohlo, pokud bych hledal nocleh u jedné ze sloužících, proto jsem se rozhodl odpočívat tady."

Já se raději rozhodl tohle nekomentovat a také ignorovat namodralé oko a škrábance, kterými se jeho lordstvo okázale pyšnilo.

"Ale dost tohoto. Řekněte mi, drahý Erestore - co trápí vaši mysl? Co mělo takový dopad na vaši klidnou duši, že se vám spánek vyhnul a vaše neklidné srdce bylo vyhnáno do noci?"

Zčervenal jsem (něco, co zřejmě dělám poslední dobou často) a když jsem neodpověděl, Celeborn chytře dodal:

"Nebo bych se měl opravit a říci: kdo?"

Odkašlal jsem si a odpověděl:

"Nevím, o čem mluvíte, můj pane, ale nechám vás vaší samotě," a chystal jsem se odejít.

"Počkejte. Omlouvám se, drahý poradce - byl jsem trochu drzý. Pokud je tu ale něco, co vás trápí, snad bych mohl pomoci? Ačkoli, zajisté, pokud byste raději dal přednost společnosti vaší vrány…"

Glorfinkl slétnul z mého ramena, začal hrabat v trávě přede mnou a velmi podezřívavě sledoval lorda Celeborna.

Možná jsem měl vyzvat svého opeřence a odejít, ale něco v Celebornově hlase mě přimělo cítit, že mu mohu věřit, a prostě jsem si o tom musel s někým promluvit - a nepochybně nikdo jiný v Imladris se nezajímal. Přistoupil jsem k Pánovi Zlatého lesa a řekl:

"Prosím, můj pane, řekněte mi - je možné, že vás láska v jednom okamžiku docela ovládne?"

Celeborn byl náhle velmi bdělý.

"Láska? U Valar - láska? Pro tenhle den žiji - tedy, noc - abych vás slyšel mluvit o lásce! Je to možné? Našel nějaký šťastný elf konečně vhodné kladivo, aby strhl vaše zdi?"

Zamračil jsem se a dal přednost na tohle neodpovědět. Celeborn na chvíli přemýšlel, potom se usmál - jedním z jeho vzácných pravých úsměvů s vřelostí, které by od něj nikdo nečekal.

"Chápu... opravte mě, jestli se mýlím, ale neprobodl náhodou nějaký mocný válečník vaše srdce svým rozmáchlým mečem? Žádné slovní hříčky, samozřejmě."

"Cítím… nepatrné zalíbení," zamumlal jsem.

"Jistěže. A já jsem stará hobitka, která tráví život pletením."

"Ach, můj pane, nedělejte si ze mě legraci!"

"Prosím, Erestore - není třeba předstírat. Vy se zajímáte o něj, on se zajímá o vás - tak kde je problém?"

Pokrčil jsem rameny.

"Můj pane, jak to mám vyřešit - necítím potřebu rozšířit sbírku lorda Glorfindela. Už nyní je tou největší ve Středozemi a já myslím, že není třeba přidávat další trofej."

Celeborn přikývl.

"Chápu. Máte starost, že to není záležitost srdce, ale jen lovecké kořisti."

"Asi ano."

Celeborn slezl ze stromu a vytáhl ze svých kalhot malý kus kůry. Opatrně se pak vyhnul Glorfinklovi, který šel po jeho lordského kotníku.

"A myslíte si, že je to darebák, který bere život jednoduše a rád si pohrává se srdcem druhých, láme je a nechává za sebou stopu plačících milenců?"

Trhnul jsem sebou, ale kývl.

Celeborn položil ruku na mé rameno a věnoval mi přísný pohled.

"Erestore. Glorfindel se možná zdá jako blázen, ale není jím. Viděl pád svého domova a vyvraždění své rodiny, viděl umírat svou lásku, bojoval s balrogem, zemřel při tom a vrátil se ze síní Mandosu. Pokud si někdo zaslouží právo být otrava, je to on."

Na moment umlkl, pak se zeptal: "Nazývá vás bláznivými jmény?"

"Ano."

"Tropí si z vás žerty, které vás ztrapňují?"

"Bezpochyby."

"Dává vám nechutné dárky?"

"Ano."

"Potom, můj příteli, vám mohu dát jen jednu radu a udělal byste dobře, kdyby jste jí uposlechl."

Vzhlédl jsem k majestátnímu, moudrému elfímu lordovi v očekávání.

"Udělám to, můj pane - co mi radíte?"

Celeborn stiskl mé rameno.

"Zásobte se mateřídouškovým olejem - jen u jahodové vůně to prostě neskončí."

S tím se otočil a vyšplhal zpátky na svou větev.

Když jsem kráčel zpátky do Posledního domáckého domu, řekl jsem Glorfinklovi:

"A tohle, můj opeřený příteli, je právě ten důvod, proč on je lord a já jsem poradce. Pokud by to bylo jinak, Středozemě by byla ztracena."

* * *

Zpátky v Posledním domáckém domě jsem zaslechl zvláštní zvuk, linoucí se z Elrondova vinného sklípku.

Taková odvaha! Kdo si troufnul znesvětit Elrondovo posvátné místo? Slyšel jsem zpívat dva hlasy, ale žádné milé elfí melodie, na které jsem byl zvyklý. Bylo to spíše něco jako:

"Dva veselí elfové seděli v Roklinské jeskyni
a rozhodli se, že si dají další.
Dnes v noci budeme veselí, veselí,
zítra budeme střízliví.

Na Galadriel, která pije vodu čistou a jde do postele střízlivá,
padne jako padá listí.
Než nadejde říjen, bude jí zle.
Na Elronda, který pije Miruvor a jde do postele náležitě kyprý,
žije a zřejmě ještě bude žít.
Zemře jako veselý starý chlápek.

Na dívku, co ukradla polibek, a běžela to říct matce,
je to hloupá, hloupá elfí panenka,
protože další už nedostane.

Tady na dívku, co ukradla polibek, a zůstala pro další,
je dar celému elfím rodu,
protože brzy se matkou stane.

Dva veselí elfové seděli v Roklinské jeskyni
a rozhodli se takhle,
a rozhodli se, že si dají další."

Nechal jsem Glorfinkla ve hlavní síni, rozsvítil svíčku a sešel po schodech, připraven ničemy bláznící v Elrondově svatyni usměrnit.

Když jsem otevřel dveře do vinného sklípku, nebyl to nikdo jiný, než Elrond a Thranduil, oba opilí jako trpaslíci na hostině.

Thranduil seděl na soudku, měl na sobě směšnou papírovou helmu, byl ozbrojen lukem a šípy a sestřeloval láhve z poliček.

Elrond se právě snažil stvořit další papírovou loď - tak dvacet jich už plavalo na rudém moři - někdy v průběhu večera ti dva otevřeli všechny sudy a zaplavili to tam.

"Co se tu, ve jménu Elbereth, děje?!" zaskučel jsem a oba, lord i král, se na mě pobaveně podívali.

Elrond mi věnoval obluzený pohled.

"Ááá, rád tě dím... drhý Eresto… uhúú, Erestoh! Pstavili sme flotilu, by s plavila do řístavů!"

Hrdě ukázal na loďku číslo 21.

Rval jsem si vlasy.

"Ach, lorde Elronde - tohle nemůžete dělat!"

Elrond našpulil ústa, založil ruce a věnoval mi vzpurný pohled.

"Jitěž mohu - naknec jsem syn namoníka."

Thranduil přikývl.

"Ano, je, to můžu potvrdit! A byli sme nejlepčejší přátelové! A já jsem král lesů! A ty si špeh!"

S tím na mě namířil svůj další šíp a já byl pryč ze dveří rychleji, než byste stačili říct "Gil-galad."

* * *

Zbytek dne se obešel bez dalších komplikací. Elrond a Thranduil, oba trpící matkou všech kocovin, se rozhodli pokračovat v tomto jejich nově nalezeném přátelství a záhy byla podepsána dohoda, která zajišťovala vojenskou a humanitární pomoc Temnému hvozdu, stejně jako donáškovou službu z Thranduilovy říše do Elrondova vinného sklípku.

Galadriel v čele pozorovala pozitivní rozvoj s vlahým úsměvem. Celeborn stál vedle ní a mával palmovým listem, aby ochladil vzduch - pokud ovšem v té chvíli vůbec existovalo něco mrazivějšího než Galadrielin pohled jeho směrem. Nicméně, rozvod se zdál být odložen - alespoň prozatím - ale neměl jsem pochyby, že by Celebornovi zabralo jen několik dní, nový hedvábný plášť a nějaké okouzlující komplimenty, aby se dostal zpátky do její přízně i postele.

Prozatím však mával palmovým listem, jako by na tom závisel jeho život a soudě podle výrazu Galadriel, tomu tak nejspíš opravdu bylo.

* * *

Když byly všechny listiny podepsány a všechna sbohem rozdána, vyšel jsem na balkon nabrat hluboký nádech čerstvého večerního vzduchu a sledovat temnohvozdskou společnost připravující se k odjezdu. Thranduil seděl na svém bílém hřebci, jeho královská aura byla ale rušena pytlíkem ledu na hlavě a několika papírovými sáčky diskrétně připevněnými k jeho sedlu - čistě jen pro všechny případy.

"Mistře Erestore - přicházím dát své řádné sbohem."

Otočil jsem se - byl to Rúmil. Samozřejmě - kdo jiný, než Galadhrim se mohl připlížit bez povšimnutí.

Kromě Glorfindela, samozřejmě. Ne že bych to tedy připustil.

Obdařil jsem ho úsměvem.

"Rúmile - to je velmi milé. Doufám, že se vám v Roklince líbilo."

Nejmladší z velkolepých lórienských bratrů mi věnoval zářivý úsměv. U Valar - musí mít aspoň 64 zubů!

"Velice se mi tu líbilo, můj pane! Každé místo, kde jste, se mi zdá jako domov," řekl a galantně se poklonil.

Eh?

"Cože..?" zamumlal jsem.

"Ach, neříkejte mi, že jste si nevšiml.. a líbil se vám můj dar, nebo ne?"

Všiml? Dar? Co bylo - Národní Erestorův zmatený den?

Musel jsem vypadat velmi bezradně, neboť se Rúmil přiblížil - velmi těsně, abych byl přesný. Těsně, vskutku.

"Nelovím vrrky pro každého pohledného elfa, který mi zkříží cestu, můj pane. Jen pro ty vybrané."

Konečně mi to došlo.

"Ten.. ten vrrk byl darem od vás? "

Rúmil se zasmál a jeho ruka klesla k mému pasu.

"Samozřejmě - nebo jste si myslel, že tak neobyčejný poklad, jako jste vy, obdaruji chudým košíkem borůvek? To raději přenechám zamilovaným děvečkám a bláznivým elfátkům, která neznají nic lepšího, můj pane."

A podruhé ve dvou dnech byl tento elf políben bez dovolení, tentokrát ale opravdovým expertem, který věděl, co dělá. Našel správný úhel, žádné nemotorné tápání, jeho jazyk byl přesně tam, kde měl být a navrch ještě ten pocit být svírán silnými pažemi jednoho z nejkrásnějších lothlórienských elfů.

A co se stalo?

Nic.

Bylo to asi tak vzrušující jako líbat mou tetu.

Nebo kousat do kusů syrových jater.

Právě když jsem se snažil odtrhnout, Síly zla ve formě Glorfindela zaútočily. Oči měl ohnivé, zlaté vlasy rozvířené ve vzduchu a vypadal jako jedna z jeho pochlebujících maleb v Elrondově galerii (ze sbírky"Hrdinní elfí páni v lesklém brnění pobíjející velké ošklivé šelmy", 25' x 50'). Chňapl Rúmila za krk a třásl s ním jako se štěnětem.

"Tady máš od ‘zamilované děvečky‘, ty skřete! Tohle je MŮJ poradce, se kterým se tu muchluješ - jestli nějakého potřebuješ, najdi si svého!" zařval a jeho pěst narazila do Rúmilova nosu, odkud se ozval ošklivý zvuk oznamující další vážně poškozený lothlórienský nos. A pak se rozpoutalo opravdové peklo.

Rúmil a Glorfindel zápasili na podlaze jako dva vzteklí psi, pěsti létaly, a ačkoli měl Fin na své straně milénia válečných zkušeností, Rúmil byl mladý a velmi hbitý, nejednou tedy Fina přelstil. Nezískal přece svou reputaci prudkého válečníka a milence pro nic za nic.

Stál jsem tam jako jeden z trolů pana Pytlíka a nemohl se ani pohnout - tak jsem byl mimo, když Elrond, Celeborn, dvojčata a nějaké stráže vpadli dovnitř.

"U Valar!" vybuchl Elrond, "co se to tu děje?!"

Žádná odpověď, jen zvuk boje a mumlané kletby v trpasličtině.

"Zajímavý jazyk," poznamenal Celeborn, potom se ale rozhodl, že je čas skončit tenhle nesmysl, a čapnul první končetinu, která se mu dostala do cesty, které se zrovna přihodilo, že byla Rúmilovou nohou.

Odtáhl svíjejícího se a protestujícího Galadhrima za nohu pryč, Elladan a Elrohir pak zadrželi Fina, ačkoli jim dal zabrat, probíjeje se ke svobodě.

Pán Zlatého lesa zvážil ten výjev, a pak zakroutil hlavou.

"Myslím, že na jednu návštěvu bylo zlomeno už dost nosů, takže bychom měli odejít. Rúmile, ke svému koni a spěchej! A Glorfindeli - jsi starý blázen."

S tím se Celeborn otočil a opustil bitevní pole, následován svou stráží a dvojčaty, která propustila Glorfindela a dalo jim práci ukrýt svůj smích. Rúmil, ohmatávající si zlomený nos a nadskakující bolestí, vrhal pohledem dýky na Glorfindela, který nemohl odolat a vyplázl na něj jazyk.

Jak dospělé.

Elrond povytáhl obočí, udělal tu věc Pána Imladris, a sehnul se k Finovi, který na svého pána poslušně pohlédl.

"Glorfindeli, jsi hřebík do mé rakve," řekl a povzdechl si; dlouhou dlaní si zakryl oči a odvrátil se.

"Bolí mě hlava... budu ve svých komnatách… nebo ve vinném sklípku..."

Čímž jsem s Finem zůstal o samotě.

Nechť se mnou mají Valar slitování.

* * *

Tolikrát jsem vyslechl Glorfindelovy nekonečné, otřepané příběhy na téma "Jak jsem zabil balroga", nikdy jsem ale nevyplýtval tolik myšlenek na pohled na situaci z balrogova hlediska.

Ovšem stojící tady a teď, čelící rozčílenému Glorfindelovi, kdy byl každý kus válečníka očividně šílený vztekem kvůli mně, jsem začal s ubohou šelmou sympatizovat. Pokud byl balrog jen z poloviny tak vyděšený jako já teď, smrt pro něj musela být sladkým slitováním.

"Tyyy…," zasyčel Glorfindel a začal se pomalu přibližovat, jeho oči doslova planuly vztekem.

"Mohu to vysvětlit..," začal jsem, ale téměř zvířecí vrčení mě umlčelo.

Nevěděl jsem, že jsou elfové schopni podobných zvuků.

Ustoupil jsem o krok, pak o dva, a když Glorfindel vyrazil, skoro jsem přepadl přes zábradlí, povalený silou jeho útoku.

Než jsem mohl vyštěknout (mimochodem, cítil jsem se přesně pro tento čin), Gondolinský div mě popadl, otočil mnou a přehodil si mě přes rameno. Rázoval z hlavní síně a nesl mě jako pytel mouky.

Bušil jsem pěstmi do jeho zad, ale nepomohlo to. Jak potupné! V chodbě stáli elfové, oči jako talíře, chichotali se, a já si přál být mrtvý.

"Polož mě! Glorfindeli - nežertuji! Okamžitě mě polož!" křičel jsem a pokoušel se osvobodit.
Fin ale držel pevně a štěknul:

"Na to zapomeň - jeden tě nemůže nechat nehlídaného ani na minutu, ty vyjevený strašáku!"

Začal jsem kopat.

"Budeš v klidu, Erestore, nebo tě mám svázat?"

"Netroufnul by sis!" zaskučel jsem a skoro omdlel, když jsem uslyšel Elrohira volajícího na Elladana a nabízejícího mu sázku, jestli to Fin udělá nebo ne.

Zrádci! Hadi, které jsem hřál na prsou!

Nic nemohlo Fina zastavit. Nesl mě celou cestu chodbou, nahoru po schodech a konečně před mé komnaty, kde kopnutím rozrazil dveře a prolomil při tom zárubeň.

Nenuceně mě upustil a přidržel za ramena tak, abych mu byl tváří v tvář.
Teď už jsem se vztekal a řval:

"Pusť mě, ty mizerný výsledku nešťastné milostné aféry mezi skřetem a vrrkem!"

A co na to tenhle nesnesitelně šílený elf řekl?

"Nejdřív mě polib, Erestore, a já to udělám."

Odfoukl jsem si z tváře pramen vlasů.

Chtěl polibek? Fajn.

"Nemyslel jsem na nos, Erestore."

Nepochyboval jsem, že by se Glorfindel včas naučil být v tomto příkazu přesnější.

* *

Probudil jsem se, protože se Glorfinkl snažil zmizet s jedním z korálků z mých copánků. Odehnal jsem ho a nejprve byl trochu dezorientován. Stále byla hluboká noc, měsíc stříbrnou září osvětloval mou komnatu i obrys těla vysokého elfa spícího vedle mě.

Moment - "vysokého elfa"?

Zamračil jsem se. Jak se Fin dostal do mé postele? A, po nakouknutí pod deku, jak to že jsme oba nazí?

Och.

O ou.

A au.

Jeden rozbolavělý poradce.

Další nakouknutí pod deku. Ach, vskutku - v Gondolinu rostou vysoké stromy.

S rostoucím vědomím se mi vracely vzpomínky. Vzpomínky na jemné doteky a šeptaná slova lásky, nebesky modré oči měnící se vášní v temně modré jako rozbouřené moře, slzy a horké rty a mozolnaté prsty na mé kůži, prožitek být svírán a svírat, Finova chuť na mých rtech a všeobjímající, ohromující pocity lásky a sounáležitosti.

Můj perfektně organizovaný svět byl úplně převrácen, byl podroben a získán Glorfindelem z Gondolinu a já se vzdal, zamával bílou vlajkou a pověřil ho mou duší, životem a srdcem na věčnost.

Když to hodláš udělat, udělej to správně, jak říkávala má nana.

Inu, první věc, kterou se učíte v diplomacii, je dostat z každé situace to nejlepší, proto jsem se přitulil k Finovi co nejblíž. Mmm… hezké. Ve spánku vypadal tak mírumilovně - maličké vrásky v koutcích jeho očí byly téměř pryč, stejně jako mírně arogantní úsměv, který obvykle nosíval. Využil jsem svobody pohladit ho hřbetem ruky po tváři.

Krásný pocit. Mohl bych si na něj zvyknout. Asi si zvyknu.

Zanořil jsem obličej do křivky jeho krku a vychutnával si jeho vůni. Směs kůže, koně, stáje, miruvoru, buku, arogance a ironie, vůně, která mě pokryla jako měkká přikrývka - deka tak pohodlná, že jsem usnul téměř ihned, jakmile jsem se hlavou dotkl jeho hrudi.

Poslední, čeho jsem si všiml, než jsem usnul, byla prázdná láhev mateřídouškového oleje na nočním stolku.

* * *

 

Konec (prozatím)
 

 


Poznámka autorky:
Ráda bych poděkovala všem, kteří mi napsali komentář - protože jsem ještě nikdy komentáře nedostala, jsem totálně ohromená. Děkuji, děkuji, děkuji.

“Glorfindelův žalozpěv“je parodie na “Krásnou romanci“, kterou zpívali takoví giganti jako Fred Astaire, ale moje nejoblíbenější verze je ta od Satchma a Elly.

“Dva veselí elfové“(v orig. Two jolly fellows) je stará anglická hospodská písnička, její vznik se datuje někdy do alžbětinské doby, a já netuším, kdo napsal originál.

Prosím, odpusťte nám, mistře Shakespeare, nechtěli jsme vás potupit - přinejmenším ne vás. V těchto pracovních reportážích byly nestydatě použity následující citace - všechny pochází ze hry „Zkrocení zlé ženy“:

"Prosím, můj pane, řekněte mi - je možné, že vás láska v jednom okamžiku docela ovládne?"
1.1 (Traino)

„Nejdřív mě polib, Kate, a já to udělám.“
5.1 (Petrucio)

 

 

Kapitola 4. - Čtvrtý den z pěti: “Paní Glorfindelová, domnívám se?”

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat