Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Srdcový spodek

Kapitola osmá

 

Rúmil přichází zachránit Galadriel. Ale mezitím Orophin ztratí naději a na bitevním poli se objeví děsivý černý elf.

 

Poznámka autorky: Mějte své kapesníky připravené, drazí přátelé. VELKÝ, OBROVSKÝ POCIT ÚZKOSTI. A pamatujte si: nezáleží na tom, co se v této kapitole stane, konec BUDE šťastný. Věřte mi. Šťastný konec, pamatujete? Ale žádná radost se neobejde bez utrpení…

* * * 

Nikdy bych nepomyslel, že se kvůli tobě budu potit.
Nikdy bych nepomyslel, že ti způsobím to samé.
Nikdy bych nepomyslel, že se naplním touhou.
Nikdy bych nepomyslel, že se budu tak stydět.

Já a drak můžeme zahnat pryč všechnu bolest,
takže dřív než skončím svůj den, pamatuj…
můj sladký princi, ty jsi jediný,
můj sladký princi,
ty jsi ten jediný.

„Můj sladký princi“ - Placebo

* * *

Čaj. Byl to čaj. Cítil džbánek horké tmavé tekutiny a ani všechna jeho moc by ji neproměnila na hobití brandy nebo miruvor, přestože hobití brandy nebo miruvor bylo přesně to, co teď potřeboval.

Nemohlo být pochyb; Valar ho nenáviděli.

Celeborn si povzdechl. Jednou rukou si podpíral hlavu, druhou odstrčil džbánek. Pak začal prstem kroužit po vlhkém kolečku, které na stole po džbánku zůstalo. Do svítání zbývala ještě hodina, ale zdálo se, že všichni jsou vzhůru, zaneprázdněni nějakým důležitým úkolem nebo něčím jiným; jen on tu seděl, užitečný jako páté kolo u vozu.

Minulou noc nezamhouřil oka - rozhovor s Rúmilem ho zanechal naprosto zmateného, a tak šel na procházku do zahrady. Beleth a Rhinwë - Valar, nepomyslel na ně celé roky! Beleth byl tak blízký přítel, jakého jen může Pán mezi Galadhrim mít. Sdíleli stejný smysl pro humor a lásku k oslavám a vyprázdnili spolu mnoho lahví vína. Rhinwë, jeho manželka, si byla dobře vědoma manželových „rozmanitých zájmů“, jak to diskrétně nazvala, ale nikdy mezi nimi nevznikla žádná hádka. Milovali se a Rhinwë jednou poznamenala, že vlastně nezáleží na tom, kde je tělo, dokud srdce zná cestu domů. Byla mimořádná, jak si pamatoval - měla hluboké znalosti léčivých bylin a věděla, jak zacházet s lukem. Nedokázal si vzpomenout, že by se někdy nesmála nebo alespoň neusmívala, což mu přišlo velmi okouzlující.

Beleth padl do léčky a zanechal po sobě manželku a elfátko. Rhinwë už se víc neusmívala a pro Celeborna bylo přirozené, že se o malou rodinu postaral. Ujistil se, že měli všechno, co potřebovali, a když ho Rhinwë po pár letech požádala, aby zůstal jednu noc, vyhověl jí. Miloval ji? Ne, ale bylo mezi nimi hluboké přátelství a vzájemná úcta, a pokud o tom věděla Galadriel, nikdy se nezmínila. Celeborn si také pamatoval Oroda jako plachého, vážného mladíka s nosem neustále v knihách - pamatoval si ho vlastně docela dobře, ale koho si nepamatoval vůbec, byl jeho mladší bratr.

Žádný bratr neexistoval. Byl si naprosto jistý. Ale jednoho dne se objevil dopis, který ho žádal, aby už ji nenavštěvoval, že opouští Lothlórien a děkuje mu za vše, co pro ně udělal. Bylo to překvapující, ale respektoval její přání, a protože předpokládal, že si našla nového druha, už se s ní nikdy znovu nesešel. Když se o několik let později rozšířila zpráva, že malá vesnice, kde Rhinwë žila, byla zničena a všichni obyvatelé zabiti, truchlil, ale bolest nebyla tak hluboká a všudypřítomná jako ta, kterou zažil, když odešla jeho milovaná dcera.

Zatímco tehdy příliš nepřemýšlel o jejích důvodech k ukončení jejich románku, teď mu bylo všechno jasné. Čekala dítě - jeho dítě. Calena - který byl nyní znám jako Rúmil z Lórienu. Pro Valar - ztratil dceru, aby nyní získal syna? Celeborn si prsty prohrábl vlasy. Na jednoho elfa toho bylo k chápání příliš!

Nakonec vstal od stolu a vydal se hlavní síní ven na nádvoří. Všichni lukostřelci a bojovníci s mečem tam byli shromážděni, znovu kontrolovali své zbraně, uklidňovali vzrušené koně a povídali si. Chystali se do Tíngelu, vyhnat konečně z lesa zlo, což byl úkol, který měl být správně vykonán už dávno, a to jím samotným. Zanedbal své povinnosti a pro to nebyla žádná omluva.

Rozhlédl se přes nádvoří a ano, byl tam, mluvil s Haldirem. Celeborn sledoval každé Rúmilovo hnutí a snažil se najít povědomý pohyb, něco, co by mohl mít s Galadhrimem společného. Ano - něco tam bylo. Nemohl říct „nos“ nebo „oči“, ale v Rúmilově tváři bylo něco, co poznával. Domýšlivost? Sebejistota? To nemohl říct, ale tohle byl bezpochyby jeho syn. Jeho syn. Pomalu mu docházel význam těch slov a Celeborn nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Ztratil dceru, získal syna - z jednoho úhlu pohledu báječné, ale odhalení, že má nemanželského syna, by Galadriel zrovna nenaladilo na to, aby mu v brzké době odpustila.

'Prozatím radši necháme nepříjemné vzpomínky odpočívat,' pomyslel si Celeborn, 'na vyjasnění tohohle zmatku bude dost času, až vytřídíme nepořádek v Tíngelu.' Rúmil, který se chystal nasednout na koně a jet napřed do Lothlórienu, vzhlédl, když vycítil, že je sledován. Když viděl, že na něm spočívají oči jeho pána, sklonil hlavu a usmál se.

Celeborn se ošil. Tak tohle bude velmi dlouhý výlet.

* * *

Erestor, vysoký, tichý a jako vždy oblečený v černém, s Glorfunklem na svém rameni, stál na vrcholku schodiště a podpíral stále ještě zesláblého Glorfindela a dohlížel na přípravné práce k odjezdu. Stejně tak Elrohir, který hlasitě protestoval proti otcovu příkazu, aby zůstal doma, ale nakonec se podřídil, jelikož on ještě nebyl válečníkem v rodině a v bitvě by víc překážel než pomohl.

„Vzhůru a připravený, Celeborne?“ zeptal se veselý hlas a když se bývalý Pán Lothlórienu obrátil, zahlédl ohon lehce povědomě vypadajícího elfa, který mířil k Elrondovu koni, jenž trpělivě čekal na nádvoří, přidržován jedním z čeledínů. Teprve pak si Celeborn uvědomil, že elf v brnění, s válečnickými copánky, dvěma noži na zádech a bývalým Gil-galadovým mečem u pasu není nikdo jiný než Pán Imladris osobně.

„Elronde?“ zalapal po dechu a zíral nevěřícně na svého zetě.

„Co co co - to sis myslel, že bych nechal svého syna odejít samotného? Každý meč se hodí, drahý Celeborne, a ačkoliv by sis mohl myslet, že dnes už jsem jen knihomol a přenašeč svitků, mohu tě ujistit, že ještě pořád vím, jak vládnout mečem a vykuchat skřeta,“ poznamenal nonšalantně Elrond a elegantně zamával rukou ve vzduchu.

Každý na Elronda civěl, dokud ho nakonec všechna ta pozornost neunavila a na všechny neudělal Obočí. Otočil se k Elrohirovi a prohlásil: „Synu - do mého návratu budeš Pánem Roklinky ty. Věřím, že uděláš všechno pro to, abys ochránil tuto říši a naše lidi. Naslouchej Erestorovi, který ti bude nápomocen dobrou radou, důvěřuj Glorfindelovi, že ochrání naše hranice, a pro smilování Valar, drž se dál od mé sbírky náprstků.“

S tím stáhl Vilyu z prstu, na kterém Prsten moci spočíval po tisíciletí, a dal ho Elrohirovi, který tuto zodpovědnost přijal s chvějícími se prsty.

„Ale ada,“ zaprotestoval slabě, „já… já nevím, jak tohle… použít.“

Elrond opět vzal prsten z dlaně svého syna a rozhodně ho navlékl na Elrohirův prst. Mladý elf okamžitě pocítil sevření prstenu, který se přizpůsobil jeho vlastnímu, útlejšímu prstu, a pocit mravenčení se ze šperku šířil celým jeho tělem.

„Nepředpokládá se, že ji použiješ, Elrohire. Když budou její služby zapotřebí, bude Vilya sama vědět, co dělat. Dokud je tvoje srdce upřímné a tvé skutky poctivé, ona tě nezklame.“

Objal svého syna a Elrohir si přitiskl svého otce pevně k hrudi.

„Dávej na sebe pozor, ada, a prosím vraťte se všichni nezranění. Nemám z toho všeho dobrý pocit.“

Elrond se usmál.

„Nedělej si starosti, penneth - my se vrátíme.“

S tím přikročil ke svému koni a zanedlouho už byla roklinská armáda na cestě do Tíngelského hvozdu. Erestorův zamyšlený pohled je sledoval celou cestu, dokud poslední jezdec nezmizel v dálce.

Když ucítil, jak se Glorfindelova zdravá ruka ovinula kolem jeho pasu, opřel se a spočinul svou hlavou na válečníkově rameni, zatímco Glorfunkl se zvedl a letěl vpřed, přes hlavní síň až do jejich komnat.

„Přál bych si, abych se k nim mohl připojit,“ řekl Fin s povzdechem. Erestor na to neodpověděl, jen ho jemně políbil na tvář a tajně děkoval Valar za Finovo zranění.

Jeho srdce bylo ztěžklé - ani on z toho všeho neměl dobrý pocit.

* * *

Fin se nudil. Nejenže byl uvězněný v posteli, ale neměl tu dokonce ani Erestora nebo Estorela, aby mu dělali společnost. Jeho milovaný poradce seděl na jednání s Elrohirem a nějakým trpasličím lordem a vzal si Estorela s sebou, bezpečně uloženého v jeho košíku. Meoin II byl tak okouzlený elfským miminkem, prvním, které kdy ve svém životě vůbec viděl, že první půl hodinu strávili povídáním o dětech, kojencích, hračkách a způsobech uspávání. Jak se ukázalo, Meoin II byl otcem ne méně než patnácti malých trpaslátek, a proto byl ve věcech dětí odborníkem. Dal Erestorovi dobrou radu, aby nemluvně už od nízkého věku krmil medovinou, aby tak posílil jeho kosti.

Erestor, který by si raději nechal vytrhat všechny zuby, než aby nakrmil Estorela nějakým alkoholickým nápojem, se dokázal usmívat a konverzace se zastavila, až když poradce Feronil oznámil, že nebude schopen zabránit zabíjení rodných, jestli dnes ještě jedinkrát uslyší slovo „elfátko“.

Ležet v posteli bylo zábavné, dokud v ní byl taky Erestor. Ale protože tu nebyl, rozhodl se Fin po dvou hodinách, že potřebuje nějaké rozptýlení. S Elrondem pryč a Erestorem na jednání byla knihovna opuštěná - jak báječná příležitost k tomu, aby se tam vplížil a porozhlédl se kolem po Elrondově uzavřeném oddělení! Od chvíle, co se Erestor zmínil o „tajných knihách“, umíral Fin touhou dozvědět se víc o jejich obsahu. Erestorův ruměnec, když došlo na toto téma, mu dal jisté vodítko, a tak Fin, vždycky dychtivý naučit se něco nového, vklouzl do svých šatů a ven ze dveří a plížil se chodbami Posledního domáckého domu jako nějaký noční zloděj. Zanedlouho stál v knihovně. Byl tady už tisíckrát, ale kde je ta zapovězená část?

Kontroloval regály vlevo i vpravo a konečně spatřil vstup do další místnosti, oddělený od hlavní knihovny těžkým závěsem. 'Aha,' pomyslel si Fin, 'tohle podle mě vypadá dostatečně skryté!' Podíval se přes rameno, jen aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, pak vklouzl za závěs a shledal, že se ocitl před dvěma řadami polic, naplněných knihami a svitky. Kdyby se byl Fin sebeméně zajímal o knížky, mohl tuto část knihovny zpozorovat už před tisíciletími, ale on se obvykle vyhnul každé knize, která měla víc písmenek než obrázků, a dával přednost cvičišti před knihovnou. 'Navíječe svitků' na své osobní stupnici neřadil příliš vysoko, pokud to ovšem nebyl Erestor, samozřejmě.

„No, no, no, pojďme se podívat, jaké poklady starý dobrý Elrond skrývá před námi venkovskými balíky,“ řekl si Fin sám pro sebe a vesele se ušklíbl. Vybral si hned první svazek v dosahu, malou, těžkou knihu vázanou v kůži, jejíž titul sliboval „Temnohvozdská tajemství lásky“.

„Páni, páni, Elronde, ty starý mizero…“ Fin se široce usmál, pak se pohodlně usadil na podlaze a otevřel knihu.

Zajímavé. Velice zajímavé. Přesně to pravé pro Fina - nepříliš textu, ale hodně obrázků. Vlastně nesmírně podnětné ilustrace - dokonce i Fin, který byl v umění lásky zkušený, byl fascinován, ne, naplněn úctou před některými pozicemi, které zde byly vyobrazeny. Více než hodinu pokračoval v četbě, pak, když se dostal na stránku 257, obrátil knihu vzhůru nohama a zamračil se.

„U Valar,“ povídal si pro sebe, „tohle bych nedokázal ani sám, natož s někým nade mnou!“

„Skutečně? Jak to můžeš tvrdit, když jsi to nikdy nezkusil?“ Pobavený hlas ho přiměl vyskočit a Fin rychle knihu zaklapl.

„Och. Drahoušku. Jak - pěkné, že tě vidím. Měl jsi dobrý den?“

Erestor zakroutil hlavou a vzal knihu z Finových rukou.

„Glorfindeli,“ začal a Fin sebou trhnul, protože každá věta, kterou Erestor zahájil s 'Glorfindeli', měla tendenci skončit dlouhou a většinou nepříjemnou přednáškou, „můj drahý, nejdražší Glorfindeli, já to věděl, že se sem dříve či později pokusíš vplížit.“

Fin, který se cítil jako elfátko nachytané při krádeži cukroví, se mírně začervenal, a to samo, pomyslel si Erestor, stálo za tu námahu připlížit se za ním. Povytáhl obočí a studoval ilustraci v knize, přičemž si mnul bradu.

„Nesmírně zajímavé. Tohle rozhodně vyžaduje jistou úroveň fyzické zdatnosti a velice vybalancovanou rovnováhu. Vskutku - nemyslím si, že bys byl připraven pro tuto výzvu.“

Fin vyskočil.

„Má rovnováha je dokonale vyvážená, děkuju pěkně! A kdyby nebylo tohohle chromého křídla, pomohl bych ti vyvážit tu tvoji!“

„Tak pomohl, vážně?“ zavrněl Erestor, odložil knihu stranou a zatlačil Fina jemně proti regálu.

„Ó, ale jistě, pomohl. Když dojde na rovnováhu, nepochybně bych tě mohl naučit jeden či dva fígle.“

Erestor, který už teď měl své ruce pod Finovou tunikou a pomalu slíbával svou cestu od hrdla nahoru k uchu, se zahihňal.

„Opravdu? Tedy, to zní slibně, drahý Glorfindeli. Dobrá - jestliže jsi připraven k vyučování, já jsem hotov se učit.“

„Tvoje pracovna nebo moje?“ zeptal se Fin chraptivým hlasem a Erestor se široce usmál.

„Podřídím se tvému vedení, milý učiteli. Mohu důvěřovat tvým počestným úmyslům?“

Fin na něj shlédl s veškerou raněnou důstojností a rozhořčením.

„Erestore! Ale jdi! Byly snad mé úmysly někdy jiné než počestné?“

„Ano,“ odvětil Erestor a jeho dlaň jela vzhůru po Finově stehnu, „pokaždé, a neodvažuj se na tom něco měnit.“

Erestor zavrčel a pak se přitiskl k Finově hrudi.

„Lásko, co to děláš?“

„Hmmm… vážně miluju tvou vůni.“

„Mou vůni?“

Tedy, to bylo něco nového. Erestor skutečně vrněl a otíral svou tvář o Finovu hruď jako kočka, která chce být hýčkána. 'To udělat můžu,' myslel si Glorfindel, 'a ne že bych si stěžoval, ale tohle je dost zvláštní chování'.

Erestor vydal další zavrčení a kdyby měl Fin volnou ruku, určitě by se poškrábal na hlavě nad tím doteď neodhaleným zvířecím rysem jeho druha. Ale na druhou stranu: proč klást otázky, když si to můžete užít?

„Slovy našeho drahého opatrovníka: Ty. Moje ložnice. TEĎ.“ S tím Erestor Fina pustil a lákal ho, aby ho následoval. Fin byl víc než připravený vyhovět, ale než odešel, rychle popadl knihu a skryl ji pod tuniku.

„Ó, Erestore, boj se,“ zazubil se.

* * *

'Co je tohle za přivítání,' přemítal Rúmil, když zastavil svého koně před královským talanem. Nejdřív ho nepřivítali žádní strážci, když vstoupil do Zlatého lesa, ani špičku ucha nezahlédl, když jel ke Caras Galadhonu, a teď byl jeho zrak zastřen kusem látky, který mu vítr vmetl do tváře.

Popadl ho, podezíravě si ho prohlížel a přičichl si. Znal tuhle vůni - to byl příšerný parfém paní Galadriel, který páchl skoro stejně strašně jako 'Eau de Mordor'. Co se tu děje - kde jsou všichni? A proč stromy ztrácí listí?

Rúmil neměl strach, protože máloco ho mohlo vyděsit. Obdařen zdravou sebedůvěrou věřil, že je málo věcí, které by nezvládl, a Galadriel mezi ně nepatřila. Měl mnoho otázek a neodejde, dokud nebude mít odpovědi. Vstoupil do hlavní síně, ale kromě spousty listí, které pokrývalo podlahu, nebylo v dohledu nic neobvyklého - kromě toho, že v tuhle denní dobu to tu obvykle hučelo a bzučelo hlasy stovek elfů a teď tu bylo ticho, mrtvé ticho.

Rúmil se poškrábal na hlavě a pevně sevřel rukojeť meče - jeden nikdy neví.

Konečně zahlédl nějaký pohyb.

„Ty tam, stůj!“ zavolal a oslovený elf zamrzl uprostřed chůze a otočil se k Rúmilovi s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Co se tu stalo!“ chtěl vědět Galadhrim a elf, jeden ze sloužících, pokrčil rameny a pohrával si s prsty.

„Pán odešel, Paní propadla žalu a Zlatý les umírá, strážce. Dosud jsme se nerozhodli, zda se máme vydat do Přístavů nebo odejít jinam, ale všechno dobré a krásné opustilo Zlatý les.“

Rúmil si odfrknul.

„Tolik nesmyslů. Nebuď tak dramatický, pro Valar. Nemůžete přece opustit náš domov jen proto, že pár stromů přišlo o svůj háv - jinde se to děje pořád!“

Elf naklonil hlavu a prohlížel si Rúmila, jako by byl blázen.

„Nemluv na tomto místě tak hrubě! To by Paní neschválila!“

Rúmil obrátil oči v sloup.

„Dobrá - zeptám se jí sám. Kde je? Zase civí do toho svého ptačího koupátka?“

Sluha se ošil a zavrtěl hlavou.

„Je ve své pracovně, jako vždycky. Dívá se z okna. Ale teď k ní nemůžete. Nechce nikoho vidět.“

„Fajn, potom myslím, že tohle není její šťastný den, protože já ji vidět chci a taky že uvidím!“

S tím Rúmil prošel kolem rozrušeného a protestujícího elfa a lehkým krokem vyběhl schody do královských komnat. Zastavil se před Galadrielinou pracovnou, zaklepal na dveře, ale žádná odpověď nepřišla.

„Má paní? Má paní, to jsem já, Rúmil - přináším zprávy z Roklinky a Tíngelského hvozdu.“

Žádná odpověď, tak Rúmil zaklepal znovu.

„Paní Galadriel - já vím, že tam jste, a potřebuji s vámi mluvit.

Ticho.

Ani ve svých nejlepších dnech nebyl Rúmil příliš trpělivý a tohle rozhodně nebyl jeden z nich. Poté, co ještě dvakrát zaklepal a zavolal, usoudil, že slušnému chování učinil zadost a otevřel dveře. Našel Galadriel, jak sedí u okna, hledí přes svou říši a vypadalo to, že neslyšela Rúmila vejít.

„Má paní?“ zeptal se Galadhrim znovu a Galadriel konečně zvedla hlavu a zamračila se.

„Rúmile? Jak jsi se dostal do mé komnaty? Kdo tě pustil?“

Rúmil se uklonil na pozdrav.

„Několikrát jsem klepal, ale nedostal jsem žádnou odpověď.“

„Ach.“

To bylo všechno, co řekla, a pak znovu pohlédla z okna, jako by tam Rúmil vůbec nebyl. Chvíli čekal, ale když nenásledovala žádná další reakce, rozhodl se přejít přímo k věci.

„Má paní - co se tu stalo? Kde jsou všichni?“

Galadriel si povzdechla.

„On opustil Zlatý les.“

Rúmil, který správně předpokládal, že „on“ byl pán Celeborn, netrpělivě přikývl.

„Ano, to já vím, ale to není odpověď na mou otázku. Co se tu děje? Vypadá to tu spíš jako hřbitov než můj domov!“

Galadriel pokrčila rameny.

„Náš čas skončil, mé dítě. Půjdu na Západ a vezmu svůj lid s sebou.“

„Půjdete na Západ? Co myslíte tím 'jít na Západ' - Vy chcete opustit nás a Zlatý les?

Galadriel zvedla hlavu.

„Rozhlédni se, mé dítě - co tu zbylo, co by se dalo opustit?“

Jak už bylo řečeno, Rúmil nebyl příliš trpělivý elf, spíše jeden z těch praktických, a tohle bylo na jeho vkus příliš melodramatické.

„Při vší úctě, má paní - nemůžete nás všechny dostat do šlamastiky a pak prostě odplout přes moře a nechat nás tady, abychom se s tím vypořádali. V Tíngelském hvozdu máte pěkný problém a musíme hned jednat, abychom to dostali pod kontrolu, pokud nechcete najít jednoho rána nějakého skřeta ve své koupelně, jak používá vaše levandulové mýdlo.“

Tahle smělá řeč odjistila to málo, co v Galadriel zbylo ze starých časů, vstala a ostře na Rúmila pohlédla.

„Jak se odvažuješ se mnou takhle mluvit - zapomínáš, kde je tvé místo!“

Rúmil, který nebyl pouze netrpělivý, ale měl také poměrně ohnivou povahu, zavrtěl hlavou.

„Mé místo je tady - ve Zlatém lese. Přísahal jsem chránit jej za cenu svého života, má paní, a to udělám. Nejsem nic než obyčejný Galadhrim, nevím nic o politice a rozhodně nemám vaši spiritualitu nebo Dar vidění, ale VY jste tu způsobila zmatek a my jsme ti, kdo trpí. Poslala jste mého bratra do Tíngelského hvozdu na téměř jistou smrt a pokud čekáte, že vás nechám uprchnout do Přístavů, aniž byste to dala do pořádku a dostala ho zpátky, pak Se Mýlíte!“

Poslední slova zdůraznil tím, že do ní šťouchal ukazováčkem, což by si nikdy dřív nedovolil, a Galadrielina tvář zrudla hněvem.

„Ty mě obviňuješ, že jsem poslala tvého bratra na smrt? Jak se opovažuješ! Jen jsem ho izolovala od mého vnuka, abych ho chránila!“

„Chránila? Elladana před Orophinem?“

Rúmil na ni zíral, jako by jí narostla druhá hlava.

„Orophin by pro Elladana zemřel - ve skutečnosti se to nejspíš stane, když jste ho poslala do Lesa smrti. Pokud jste ho chtěla zabít, proč jste to neudělala sama místo toho, abyste nechala špinavou práci na skřetech?“ křičel.

„Nazýváš mě vrahem rodných, Galadhrime? Zapomněl jsi, s kým mluvíš?“ ječela na oplátku Galadriel, prsty sevřené v pěst.

„Ne, nezapomněl jsem, s kým mluvím. O to těžší je pro mě uvěřit, že jste byla schopna takového podlého činu!“

Galadriel zavrtěla hlavou.

„Viděla jsem ho v Zrcadle, Rúmile. Pokusil se zabít Elladana a já bych nesnesla ztrátu dalšího člena své rodiny. Nevím, proč jednal takhle, ale dlužím své dceři, aby její děti byly v bezpečí. Tíngel není pohodlné místo k pobytu, to je pravda, ale není tam o nic víc nebezpečno než kdekoliv jinde.“

„Vaše Zrcadlo? Viděla jste v Zrcadle, jak se Orophin pokusil zabít Elladana?“ vykřikl Rúmil, neschopný uvěřit, co slyší.

Galadriel přikývla. „A teď okamžitě opustíš tuto místnost. Nařizuji ti připojit se k tvému bratrovi do služby v Tíngelském hvozdu a nepřeji si, abys znovu zastínil mé dveře.“

Teď už toho měl Rúmil dost.

„Oh, přestaňte být taková dramatická královna,“ zasténal, pak popadl Galadriel za paži a táhnul jí ke dveřím.

„Nech mě být! Stráže! Stráže! Jsem napadena!“

Rúmil s ní dost vehementně zatřásl.

„Má paní! Nejsou tu žádné stráže. Vaše stráže se ukrývají. A stráže pána Celeborna vám na pomoc nepřijdou, takže vy a já teď půjdeme k tomu vašemu prokletému ptačímu koupátku a do Zrcadla se podívám já sám. Jsou dva způsoby, jak se tam můžete dostat: buď chůzí nebo tažením za vlasy po pořádném výprasku - vyberte si!“

Galadrielina mysl mohla být mírně zamlžená, ale okamžitě věděla, že to Rúmil myslí vážně. Na zlomek vteřiny si vzpomněla na Celeborna v jeho divokých válečnických dnech, ale ten okamžik rychle zmizel a ona usoudila, že by prozatím mohla spolupracovat. Jakmile budou venku z talanu, její stráže jí jistě přijdou na pomoc.

Hodila po Rúmilovi vzteklý pohled, pak ho následovala ven ze dveří a dolů po schodech a Rúmil ani na vteřinu nepustil její paži. Na cestě k Zrcadlu se Galadriel rozhlížela vlevo i vpravo, ale nebyla tu jediná duše a teprve teď si všimla, jak tichý Zlatý les je - žádné hlasy, žádní zpívající ptáci, jen tiché šustění listí na zemi.

A poprvé po mnoha tisíciletích dostala Galadriel strach.

* * *

Padla noc a déšť ustal, a tak se Galadhrim v Tíngelském hvozdu shromáždili kolem malého ohně. Minulou noc byli znovu napadeni tlupou skřetů; i když se jim podařilo ty bestie zahnat, tři z nich samotných padli a jejich pohřební hranice hořely celý den. Nyní se zbývající bojovníci, unavení, zmožení, deprimovaní a nemocní, dívali do ohně a přemítali, kdy bude hořet jejich vlastní hranice. Vzdali se naděje na vystřídání novými posilami. Paní se zřejmě rozhodla nechat je tu shnít.

„Přál bych si, abych uměl zpívat,“ přerušil nakonec mlčení Turmíl, „minulou noc se mi zdálo o našem domově a slyšel jsem, jak zpívají. Chybí mi to.“

Orophin, který seděl před ním, hlavu položenou na stehně svého kapitána, zvedl hlavu. Uzavřeli dohodu, o které všichni věděli, ale o které nikdo nemluvil. Byla to dohoda útěchy, která byla víc než přátelstvím, ale ne láskou; silné pouto mezi válečníky, možná odsuzované v časech míru, ale teď a tady na tom nikdo neviděl nic zvláštního.

„Znám jednu píseň,“ ozval se nakonec Orophin,“ která se hodí k naší situaci. Naučil jsem se ji už dávno.“

Odkašlal si, aby si vyčistil hrdlo. Nakonec začal zpívat a jeho zvláštní, rezavý hlas dal melodii znepokojivý nádech:

„Sedí tři havrani na stromě
dery don, hej don a don,
všichni černí jak od ohně,
dery don.
Jeden se zeptá ostatních:
'Kde budem dnes hostinu mít?'
Dery don,
dery, dery dery don, hej don.

Tam dole v poli zeleném
dery don, hej don a don,
leží elf mrtev pod svým štítem
dery don.
Jeho psi mu u nohou leží,
tak dobře svého pána střeží,
Dery don,
dery, dery, dery don, hej don.

Jeho jestřábi horlivě létají,
dery don, hej don a don,
žádný jiný pták se neodváží v noci přijít
dery don.
Přijde tam divoká laň,
březí, sotva může stát
Dery don,
dery, dery, dery don, hej don.


Zvedla jeho hlavu zkrvavenou,
dery don, hej don a don
a slíbala ránu rudou,
dery don.
Vzala si jej na hřbet svůj
a nesla ke kamennému jezeru
dery don, dery, dery, dery, don, hej don

Pohřbila jej na břehu
dery don, hej don a don
zemřela před koncem příběhu
dery don.
Valar povolají všechny elfy,
stejně jako jestřáby, psy i milenky.
Dery don, dery dery dery don, hej don.“

Orophin se odmlčel a hleděl do ohně. Pak vstal, trochu neočekávaně, a šel ke své pokrývce. Po chvilce se k němu připojil Turmíl a Orophin ucítil objetí silných paží a jemný polibek na svém uchu.

„Neztrácej naději,“ utěšoval ho a ukryl svou tvář do Orophinových vlasů, „z tohohle se dostaneme - živí.“

„Živí?“ ozval se Orophin a zakláněl se blíž k laskání. „To si nemyslím. Jen bych si přál…“

Odmlčel se a zavrtěl hlavou.

„Přál co, mellon?“

„Přál bych si - abych ho mohl zase vidět. Jen jednou. Chybí mi. A vím, že i já mu chybím.“

Turmíl se rozhněval. Neznal jméno Orophinova milovaného, ale jedno věděl: on by ho neopustil, následoval by ho do Mordoru a zpátky, kdyby bylo třeba. Z některých Orophinových poznámek Turmíl vyrozuměl, že Galadhrim podlehl trikům nějakého zkaženého vznešeného spratka; bylo dobře známo, jaká povrchní sebranka jsou roklinští elfové, a bylo mu Orophina líto, ale to by mu nikdy neřekl. Každý se tady potřeboval něčeho, někoho držet, a pokud Orophin potřeboval věřit, že na něj jeho milovaný pořád čeká, tak budiž.

Orophin se otočil tváří v tvář ke svému kapitánovi.

„Myslíš si, že jsem pošetilý, že ano?“ zeptal se, ale v jeho očích nebyla žádná zlost, pouze - pobavení? Bylo to možné?

„Možná,“ odpověděl upřímně a jemně Orophinovi přejel prstem od ucha k bradě.

„Odhaduji, že ne o moc pošetilejší než kdokoliv z nás.“

Orophin spočinul hlavou na Turmílově hrudi.

„Znám ho. Znal jsem ho po celá tisíciletí, už když byl dítě. Nemýlím se v něm.“

„Schválil by - tohle?“

Orophin o tom chvíli přemýšlel.

„Pochopil by to.“

„Vypadá to, že tvůj tajemný milovaný je pozoruhodný mladý elf,“ řekl Turmíl, „kdybys byl můj, s nikým bych se o tebe nedělil.“

V Orophinových očích se objevilo světlo, krátký záblesk, a usmál se, poprvé za mnoho dní.

„On je pozoruhodný, můj příteli.“

„Bezpochyby,“ odpověděl Turmíl a jemně hladil Orophina po vlasech.

A opravdu: Orophin neměl nejmenší pochyby. Kvůli tomu se držel na živu.

* * *

Rúmil měl o hodně delší nohy než Galadriel, takže ta musela jít dost rychle, aby mu stačila. Vůbec netušila, co to do Galadhrima vjelo, že s ní takhle zacházel, ale byla v něm přirozená autorita, které se neodvážila vzdorovat.

Konečně seběhli po schodech k Zrcadlu a Rúmil ji k němu přistrčil.

„Tak, má paní, teď se vy a já podíváme do toho vašeho ptačího koupátka. Chci se podívat, co uvidíte.“

Galadriel na chvilku zaváhala, pak přikročila k prameni, naplnila karafu pramenitou vodou, postavila se k Zrcadlu a tekutinu do něj nalila.

Nejdřív nic neviděla, ale když se povrch uhladil, začaly se zjevovat obrazy. Soustředila se na útok na jejího vnuka, kterého byla svědkem a Zrcadlo jí ukázalo Orophina, jak uhodil Elladana do tváře.

„Pojď sem - podívej se sám,“ řekla téměř vítězně, ačkoliv ji bolelo vidět svého nejstaršího vnuka trpět. Rúmil udělal, oč byl požádán, a podíval se do Zrcadla. Viděl Orophina, jak Elladana svazuje.

„Má paní - to udělal, aby Elladana ochránil. Chtěl si být jistý, že ho ten mladík nebude následovat do Tíngelského hvozdu, když věděl, jak nebezpečné místo to je. A, v první řadě, by to nemusel udělat, kdybyste ho tam neposlala!“

Galadriel na Rúmila hleděla s jasným zmatkem ve tváři.

„Ale Zrcadlo…“ začala, ale Galadhrim ji přerušil.

„Zrcadlo, Zrcadlo - uvažovala jste někdy, že by vám Zrcadlo nemuselo ukazovat pravdu? Nebo jen její část?“

Zavrtěla hlavou. „Zrcadlo mě nikdy nezradilo,“ stála tvrdohlavě na svém.

„Ne? Dobře tedy - ukažte mi Tíngelský hvozd,“ domáhal se Rúmil a Galadriel znovu poslechla.

Rúmil se díval do vody - to nemohlo být možné. Byl to les, dost skutečný, ale ne Tíngelský hvozd, jak věděl. Stromy byly zelené a Galadhrim na stráži se smáli a vtipkovali, zatímco jiní seděli kolem ohně a připravovali jídlo.

„Takhle Tíngelský hvozd nevypadá, má paní.“

„Jistěže vypadá! Nevidíš to? Myslíš si, že bych tam některého z mých lidí poslala, kdyby to místo bylo tak zlé, jak říkáš ty? Kdo si myslíš, že jsem - vrah rodných?“ zeptala se ostře Galadriel a zlostně se na Rúmila dívala.

Zavrtěl hlavou a vzal jí karafu z ruky.

„Dejte mi tu věc - podíváme se, co Zrcadlo ukáže mně.“

Než ho mohla Galadriel zadržet, pokusil se nalít trochu vody do nádržky.

„Ty hlupáku - jedině já a pán - bývalý pán Zlatého lesa můžeme ovládat Zrcadlo! Nepodřídí se pouhému Galadhrimovi!“

Bohužel, v okamžiku, kdy se voda dotkla povrchu Zrcadla, vystřelil z něj oslnivý záblesk tak ostrý, že Rúmil pustil karafu a oba si museli zakrýt oči ze strachu, že oslepnou.

„Cos to udělal! Co to je!“ vykřikla a hleděla do Zrcadla.

Byl to stejný obraz jako předtím - a přece nebyl. Byl to Tíngelský hvozd - ale stromy nebyly zelené, měly temnou, shnilou barvu. Pršelo a elfové okolo malého ohně vypadali slabě a nemocně. V té scéně byla atmosféra takového smutku a zoufalství, že Galadriel vyhrkly slzy do očí.

Rúmil ji znovu chytil za paži.

„Vidíte, má paní? TOHLE je Tíngelský hvozd, tam jste poslala mého bratra a mnoho dobrých elfů! Tohle je pravda - vaše Zrcadlo vám ukázalo jen to, co jste chtěla vidět nebo to, co si myslelo, že se mu hodí ukázat vám, a vy jste tomu věřila, aniž byste chtěla znát pravdu!“

„Ne… to není možné…“ šeptala Galadriel, zakrývala si ústa rukama a sledovala měnící se obrazy útočících skřetů, zmrzačených elfů a hořící pohřební hranice.

„Tohle je skutečnost, má paní. A teď podle toho musíte jednat!“ prosil Rúmil a třásl s ní.

Chvíli se Galadriel ani nehnula. Pak, když zřejmě došla k rozhodnutí, se napřímila.

„Rúmile, veď mé stráže do Tíngelského hvozdu. Vezmi všechny elfy, kteří ještě ve Zlatém lese zbyli a vyčistěte to tam od té havěti jednou provždy. Přiveďte naše Galadhrim bezpečně domů. Já jsem selhala a musím za to zaplatit - ale oni ne.“

Rúmil ji pustil a poklekl.

„Má paní - přivedu je nebo při tom zemřu.“

Cítil její ruku, když spočinula na jeho hlavě, a vzhlédl.

Hleděla na něj a on cítil jejího ducha jako teplý letní vánek, jako jemný dotek ruky.

„Já vím…,“ řekla nakonec, „měla jsem to vědět celou tu dobu.“

Rúmil nechápal, o čem mluví, ale slovům „Tíngelský hvozd“, „stráže“ a „přivést je domů“ rozuměl velice dobře a tak rychle vstal a mířil ke schodům, ale pak zaváhal, otočil se a vrátil se.

„Prosím, odpusťte mi, má paní, ale tohle musí být.“

S tím vytasil svůj meč, pozvedl ho a jeho ostří se s ohlušujícím hřmotem srazilo s Galadrieliným Zrcadlem a rozťalo ho ve dví. Jiskry lítaly, voda se vylila na všechny strany a odporný zápach naplnil vzduch.

Galadriel a Rúmil zírali na podstavec, na kterém Zrcadlo stálo.

Zapuštěný v kameni tam ležel prsten.

* * *

Skřeti zaútočili dvě hodiny před svítáním a byli mnohem početnější než Galadhrim. Byli také dobře živení a zdraví, ne nemocní a slabí jako elfové, a kdyby nebylo nezlomného ducha Prvorozených a jejich lukostřeleckého umění, počet obětí mohl být ještě vyšší než byl. Bohužel nemohlo být pochyb, že tohle je ztracená bitva. Zdálo se, že za každého zabitého skřeta vyrostli ze shnilé země další dva, a Galadhrim ustupovali.

Turmíl byl záhy zasažen, ale stále bojoval o svůj život. Orophin mu zůstával nablízku a kryl mu záda, jak jen to šlo. Utržil ránu do ramene a rychle ztrácel zbytek sil.

Zatímco zahnal další z odporných bestií, koutkem oka zachytil, jak mezi bojovníky kráčí elf, ruce založené na zádech, občas se zastaví na místě a sleduje bitvu, pak pokračuje v chůzi, jakoby se procházel zahradou, obdivujíc květiny. Vypadal jako Noldo, dlouhé černé vlasy mu splývaly po zádech a oblečený byl v černých šatech, které zvýraznily bledost jeho kůže. Měl velmi sličnou tvář, ale jeho oči byly jako dva kusy uhlí a tato zvláštní postava Orophina vyděsila víc než skřet, který se ho předtím pokusil zabít.

Čas od času přistoupil cizinec blíž k některému elfovi, jemně ho poklepal po rameni a vybraný elf padl mrtev. Orophin neměl čas sledovat každý cizincův pohyb, ale byl tam, všudypřítomný.

Náhle Orophinovi do ucha zašeptal hlas.

„Je čas jít, mé dítě.“

Hlas byl mírný, zdvořilý, bylo to spíše pozvání než rozkaz, ale nepřipouštělo žádný odpor.

„Ne,“ zasyčel Orophin skrz zaťaté zuby a odrazil skřeta, který se ho pokusil srazit, „ještě nepůjdu.“

Temný elf teď stál vedle skřeta a sledoval bitvu se zvláštním pobavením.

„To nezáleží na tobě, mé dítě. Já tě volám a ty mě musíš následovat. Pojď. Tvůj čas nadešel.“

„To ne! Nepůjdu, dokud znovu nespatřím Elladana!“ zalapal po dechu Orophin a zabil skřeta posledním, zoufalým úderem svého ostří. Ohromeně stál nad mrtvolou a srdce mu bušilo.

„Dobře - protože dnešní sklizeň byla bohatá - počkám,“ řekl cizinec a jeho černé oči hleděly přímo do Orophinovy duše. „Ale nezměním naše ujednání. Až přijde tvůj čas, zavolám tě a ty poslechneš. Mám tvé slovo?“

„Máte ho mít,“ zasténal Orophin a cítil závrať.

„Potom máme dohodu,“ přikývl cizinec, sklonil hlavu v posměšném pozdravu a otočil se. Na okamžik, ve kterém se mu málem zastavilo srdce, si myslel, že se dotkne Turmíla, ale místo toho zmizel - kam, to Orophin nevěděl, prostě tam najednou nebyl.

Dřív, než si Orophin stačil urovnat tuhle podivnou událost, zaslechl rohy. To nemohlo být možné… Ale bylo. Stovky a stovky bojovníků vtrhly na mýtinu a skřeti, oslepeni září jejich brnění a blýskajícími se meči, ustupovali, překvapení a ohromení spojenými silami Roklinky a Lothlórienu. Rúmil vedl Galadhrim společně s Celebornem, který jel po jeho boku, a v čele roklinských elfů jel - Elladan.

„Ty jsi přišel,“ zašeptal Orophin.

* * *

Bitva byla krátká - skřeti neměli šanci, elfů bylo víc a zatímco ti, kteří byli zabiti, byli spalováni, malé skupinky Galadhrim pronásledovali ty, kterým se podařilo utéct do křovisek. Padlí elfové byli shromážděni; jejich těla budou odvezena zpět do Zlatého lesa.

Celeborn byl zdrcený. Věděl, že Tíngelský hvozd je tvrdé místo, ale tohle - tohle nečekal. Jak to mohl nechat zajít tak daleko - jak mohl připustit, aby jeho osobní problémy měly takový dopad na jeho povinnosti a zodpovědnost! Nebyl hoden být Pánem Zlatého lesa, alespoň v tom se svou manželkou souhlasil. Sedl si na kámen poblíž místa, kde byla shromážděna těla Galadhrim, a plakal. Jeho lidé ho nechali o samotě; cítili, že jejich pán potřebuje čas, aby se vypořádal s tím, co se tu stalo. Potřebovali ho všichni.

Zatímco Galadhrim honili zbývající skřety, elfové z Roklinky postavili stany a vyčerpaní a zranění Galadhrim byli odneseni dovnitř, zbaveni mokrých oděvů, oblečeni do suchých a teplých šatů a přikryti pokrývkami. Ostatní vybalili potraviny, zapálili ohně a pustili se do vaření. Elrond a Elladan se starali o zraněné a jejich znepokojení ještě narostlo, když zjistili, že všichni lórienští bojovníci těžce kašlají a bojují o každý nádech. Nikdo z nich se nikdy předtím mezi Prvorozenými s takovou nemocí nesetkal a Elrond musel dlouho přemýšlet, než přišel na lék. Poslal pár strážných nasbírat jistý kořen, který uvařil a připravil z něj odvar, doufaje, že to alespoň zmírní bolest a usnadní dýchání.

Orophin tvrdohlavě odmítal opustit své místo, prohlašoval, že se cítí dobře a naléhal, aby se nejdřív postarali o ostatní, vážněji zraněné bojovníky. Elladan, který byl šokován, když viděl, v jakém stavu lórienský elf je, se rozhodl nehádat se s ním, ale prostě ho popadl a odnesl ho do svého vlastního stanu. Skutečnost, že Orophin neměl dost sil, aby Elladanovi vzdoroval, byla děsivější než cokoliv jiného. Jemně položil silně kašlajícího lukostřelce na pokrývku, pak ho začal svlékat z mokrých šatů a všiml si zranění na jeho paži. Orophin slabě protestoval, ale Elladan si z toho nic nedělal.

Když Elladan rozvazoval tkanice kalhot, Orophin se pokusil odstrčit jeho ruce. Elladan ho jemně pohladil po tváři. „Neboj se, milovaný. Nemám žádné nekalé úmysly. Ale ty se musíš zahřát.“

Orophin konečně přestal vzdorovat a Elladan mu ten kus oděvu stáhl z nohou. Vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, kdy viděl svého milovaného nahého, mohla to být trapná situace, ale teď byl Elladan ranhojič a Orophin pacient. Prohlédl podlitiny a oděrky, ale kromě zranění na paži, hrozného kašle a chrastění plic se zdálo, že je Orophin nezraněn.

Když ho Elladan prohlížel, všiml si podivného znamení na Orophinově boku - nejdřív si myslel, že je to jizva, ale když se podíval zblízka, viděl, že je to spálenina ve tvaru orla. Jak zvláštní, pomyslel si Elladan, proč by si Orophin vypaloval do kůže znamení orla? Vypadalo velmi staře a vybledle, ale pořád ho mohl rozeznat.

Ale v tuto chvíli to nebylo důležité. Elladan osušil Orophinovu vlhkou kůži ručníkem, obvázal mu paži a položil na něj teplou pokrývku. Jeho hlavu si položil do svého klína, hladil ho po vlasech a nabídl mu džbánek.

„Vypij to, Orophine - pomůže ti to.“

Orophin poslechl a pomalu usrkával hořkou tekutinu, přerušován těžkým kašlem. Když byl džbánek prázdný, lehl si vyčerpaně na záda a zavřel oči. Jak báječné bylo, navzdory bolesti v hrudi, být znovu držen Elladanem. Bál se, že toho mladíka už nikdy neuvidí, a teď tu byl, tady, v Tíngelském hvozdu.

„Zase máš každou sponu jiné barvy,“ řekl Orophin, slabě se usmál a Elladan se začervenal.

„Jsem rád, že tu jsi,“ řekl jednoduše Orophin, zvedl ruku a dotkl se Elladanovy tváře. Mladý elf se naklonil do jeho doteku a Galadhrim jemně hladil jeho tvář.

„Bál jsem se, že tě neuvidím, předtím, než…“

Odmlčel se, přerušen těžkým záchvatem kašle.

„Než co, milovaný?“

„Než budu muset odejít,“ dokončil Orophin.

„Odejít kam?“ zeptal se Elladan zmateně.

Opět tam byl Temný elf. Ležel vedle Orophina, celkem pohodlně natažený, hlavu opřenou o loket a lákal Orophina, kývaje svým ukazováčkem.

„Elladane… musím jít. Mandos mě volá už několik hodin, ale odmítal jsem ho následovat, protože jsem čekal na tebe. Teď musím poslechnout.“

Elladan v panice zíral na Galadhrima.

„Neříkej takové věci, Orophine! Ty neumřeš - jsi elf, elfové neumírají! Jsem tu já a je tu ada, ten tě v mžiku postaví zpátky na nohy, však uvidíš!“

Orophin slabě zavrtěl hlavou. Stejně tak Temný elf.

„Moc bych si přál, aby to byla pravda, ale to se nestane. Ale mám lehké srdce, protože jsi teď se mnou. A nejsi zraněný, to je všechno, co potřebuji vědět.“

Elladan přestal bojovat se slzami, které mu vyhrkly do očí. Pohladil Orophinovu tvář a přesto, že si přál odbýt slova svého milovaného jako blouznivé myšlenky někoho, kdo je nemocný, jediný pohled do bezvýrazných, skelných Orophinových očí mu prozradil, že lukostřelec mluvil pravdu.

Plachta stanu se nadzvedla; Haldir a Rúmil se přišli podívat, jak se jejich bratrovi daří. Když uviděli Elladana plakat a všimli si výrazu Orophinových očích, cítili, jakoby jim někdo zasadil smrtelnou ránu. Bratři poklekli po Orophinově boku, Haldir vzal jeho ruku, Rúmil položil ruce na jeho stehno.

Dlouhou chvíli všichni seděli a jediný zvuk, který se ozýval, byl Elladanův občasný vzlyk a Orophinovo chrastivé kašlání. Pak najednou druhý zvuk ustal a Elladan, který ještě držel Orophinovu ruku, ji tiskl, znovu a znovu, ale žádná odezva nepřišla. Haldir sklonil hlavu a šeptal starověké požehnání, které se při takové příležitosti říká. Rúmil opakovaně bušil pěstí do země, slzy žalu a zlosti smáčely jeho tvář a Elladan, který stále nechápal, co se stalo, hleděl dolů, do nyní mírumilovné tváře svého milovaného.

„Vždycky je smutné být svědkem takové scény,“ promluvil Temný elf k Orophinovi, „ale nakonec se z toho vždycky dostanou. Teď pojď, byl jsem tu už dost dlouho.“

Orophin se cítil podivně lehce, jako kdyby vypil hodně vína, a následoval Temného elfa ven ze stanu.

„Hraješ karty nebo v kostky, elfe?“ zeptal se Temný elf a Orophin zavrtěl hlavou.

„Jaká škoda,“ povzdechl si, „od té doby, co nás opustil Glorfindel z Domu Zlatého květu, nemám s kým sdílet svou vášeň. No dobrá - neměl bych si stěžovat. Dnes byla dobrá sklizeň,“ dodal a ukázal na velkou skupinu elfů, kteří stáli u stromu; všichni se stejným zasněným výrazem ve tvářích jako Orophin. Temný elf je vedl a oni ho následovali, mizejíc v mlze.

Tam dole v poli zeleném
dery don, hej don a don,
leží elf mrtev pod svým štítem
dery don…

* * *

Poznámky autorky:

„Tři havrany“ můžete nalézt ve sbírce „Melisma“ od Thomase Ravenscrofta, publikované v roce 1616. Použila jsem „modernizovanou“ verzi z důvodu snadnějšího pochopení a změny pár slov k poelfštění textu. Někteří věří, že text se vrací k víře, že duch milovaného člověka, který zemřel, se může vrátit jako zvíře - zde laň - jiní zastávají teorii, že laň je elf, který se vrátil ke svému zabitému milenci v podobě zvířete. Ať je to jak chce, tahle píseň má pro mne velmi zvláštní význam, takže se dostala do této kapitoly.

Temný elf v tomto příběhu (Mandos) je Středozemský protějšek ke Smrtce, proto ten odkaz na „sklizeň“.

A ještě preventivní odpověď pro ty, kteří by chtěli namítat něco ve smyslu 'ale Orophin má blond vlasy!': ano, má. Bohužel, portrét byl pořízen, když už strávil týdny v Tíngelském hvozdu, takže byl přirozeně pokrytý blátem. Není to špatná barva vlasů, jen nedostatek šampónu. A já už jsem spotřebovala zásobu Orophinových obrazů. Tak mě žaluj, Dorotko.

Portrét Orophina zmíněný výše http://erestor.wozupdoc.net/knave08.html

 

 

Srdcový spodek - Kapitola sedmá

Srdcový spodek - Kapitola devátá

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat