Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Srdcový spodek

Kapitola šestá

 

Jak jde čas, situace je pro Orophina stále beznadějnější; mezitím se Erestor rozhodne, že si zahraje na Cupida.

 

"It's been a bad day, please don't take my picture,
It's been a bad day, please
It's been a bad day, please don't take my picture,
It's been a bad day, please"

Bad day“ - REM

* * *

Vysedávat v zimě u řeky a nechat si mrznout zadek nebylo podle názoru léčitele zrovna to pravé, ale skličující pohled na černý bouřlivý tok řeky Bruinen odpovídal Elladanově náladě, proto si nestěžoval.

Uplynuly dva týdny od doby, co ho jeden ze stájníků našel, jak leží svázaný na slámě. Musel to být jeden z nejtrapnějších okamžiků v jeho životě a byl si jistý, že teď už každý elf v Roklince, pokud ne také každý hobit v Kraji, ví, jak ubohou postavou je dědic Imladris a nepochybně se mu za jeho zády všichni smějí.

'Dědic Imladris,' pomyslel si Elladan, 'jestli tohle není žert, tak už nevím, co jiného by to mohlo být.' Ne, žert ne - břímě. Břímě, které leželo na jeho ramenou jako pytel mouky a každým dnem víc těžklo.

Stejně jako jeho srdce.

Zpočátku měl vztek, že ho Orophin takhle vyřadil, že ho tu nechal, že ho vůbec opustil. Pak bolest zvítězila nad vztekem a druhý den byl Elladan naplněn všepohlcujícím smutkem. Kdyby nebyl nejstarším Elrondovým synem, tak by neváhal, osedlal nejbližšího nejlepšího koně a vyrazil za Orophinem, aby stál a bojoval po jeho boku. Jenže jím byl, měl povinnost zůstat tady. Nebyl tu nikdo, s kým by si mohl promluvit, protože nikdo nevěděl o jeho lásce k Orophinovi - dobrá, Glorfindel to věděl, ale ten byl stále venku na hlídce s Rúmilem, pravděpodobně velice zaneprázdněný tím, aby znepříjemnil Galadhrimovi život jak jen to bylo možné.

„Elladane, penneth - s potěšením vidím, že se zajímáš o přírodní krásy, ale možná bys měl odložit další studium toku Bruinen až na jaro. Pokud ovšem nesedíš tady ve sněhu proto, aby sis udržel zadek svěží.“

Elladanovi vystřelila hlava nahoru a byl překvapený, když spatřil Erestora, který stál nedaleko. Poradce byl jako vždycky oblečený v černé, těžký plášť téže barvy kryl jeho postavu, a nesl Estorela v kusu měkké látky, kterou měl ovázanou kolem trupu. Děťátko bylo zahalené v tolika vrstvách oblečení, dek a pokrývek, že z něj nebylo vidět nic, ani kousíček malinkého špičatého ouška. Nad vysokým elfem se vznášel Glorfunkl, jehož černé oči sledovaly Elladana.

„Hledal jsem samotu, mistře Erestore,“ zamumlal Elladan a doufal, že otcův hlavní poradce porozumí náznaku a odejde. Netoužil po společnosti.

„Rozhodně to vypadá, že jsi ji našel. Takže, když jsi tento úkol dokončil, byl bych ti velice vděčný, kdybys mě doprovodil zpátky do mých komnat. Tady venku je velice chladno, já jsem unavený a doufám, že mě ušetříš té námahy, abych tě musel odnést a budeš mě následovat dobrovolně.“

Elladan znal tenhle tón. Byl to tón 'ani neuvažuj o odmítnutí'; nikdo neuměl zaobalit ostří tak mile jako Erestor a čím opatrněji volil slova, tím více bylo skryto za nimi.

„Předpokládám, že 'ne' jako odpověď neberete, že?“ zeptal se Elladan a už se začal zvedat.

„Tvůj předpoklad je, jako vždycky, správný,“ odpověděl Erestor s potutelným úsměvem a sledoval, jak si starší dvojče oprašuje sníh ze svých kalhot, zatímco Glorfunkl přistál na Erestorově rameni a začal klovat do jeho copánku. Poradce něžně pohladil ouško nemluvněte, jež opíral o svou hruď a Estorel vrněl.

„Zdá se, že se mu to líbí,“ poznamenal Elladan a vřele se na dítě usmál.

„To snad všem?“ odpověděl Erestor, pak se otočil a Elladan ho následoval sněhem zpátky k Poslednímu domáckému domu, po schodech nahoru a konečně do komnat Erestora a Glorfindela.

* * *

Lothlórien byl nekonečný jak rozlohou, tak stářím. Byly oblasti Zlatého lesa, kterých se noha Galadhrim nedotkla po mnoho tisíciletí a příroda tam převzala vládu, zdivočela a stala se nebezpečnou. Tady byly větve stromů propletené jako prsty dvou rukou a žádný sluneční paprsek se nedotkl mechu, který pokrýval zem, stíny se prodlužovaly víc a víc a nakonec se tato část lesa pokryla temnotou jako rubášem.

Toto byl Tíngelský hvozd - místo, které se stalo útočištěm pro ukrývající se Zlo, ať už to znamenalo skřety nebo pavouky, a Celeborn se více než jednou domníval, že zde bylo místo, kam se síly temna soustředily, připravujíce poslední, konečný útok na všechno krásné a dobré. V tomto lese nebyla žádná zvířata, nezpívali tu žádní ptáci, člověk mohl zaslechnout jen štěkot vrrků nebo občasné syčení jedovatých pavouků, vedle kterých jejich temnohvozdští příbuzní vypadali jako plyšové hračky.

K dovršení všeho v Tíngelu neustále pršelo, a tak byl Orophin, který držel hlídku, promočený a zmrzlý až na kost. Ovzduší tohoto místa oslabilo jeho obranyschopnost. Chlad, který pociťoval, nezpůsobovaly ani tak teplota a déšť jako spíše mrazení v jeho srdci. V těchto lesích se skrýval strach a přítomnost zla tu byla cítit vždycky. Stovky, ne-li tisíce neviditelných očí, ho sledovaly. Nepřítel byl blízko, jeho přítomnost se dala cítit, nikoliv však vidět - to, že neměl žádnou šanci si ho podmanit, ho vysilovalo víc než jakákoliv bitva.

„Galadriel by se měla řídit radou lorda Celeborna,“ řekl Orophinovi v den jeho příjezdu Turmil, jeden z nejdéle zde sloužících Galadhrim, „poslat sem mocné ozbrojené síly a vyčistit tohle místo jednou provždy od havěti. Ale ne, madam se nechce rozloučit se svou osobní gardou, a proto jsme tu my, pokoušíme se bojovat proti zlu, aniž bychom měli šanci na úspěch, zatímco Paní organizuje v Lothlórienu pěkné přehlídky a má starost, jestli by růžové uniformy neslušely Galadhrim lépe než ty šedivé.“

Turmil byl v bitvách ostřílený bojovník a od levého obočí se mu přes celou tvář táhla obrovská jizva od čepele nějakého skřeta. Poslali ho sem po hádce se svým velícím důstojníkem, která skončila rvačkou. Za normálních okolností by Orophin protestoval, kdyby nějaký elf Paní Galadriel kritizoval, ale vzhledem k tomu, že především ona byla důvodem, proč tu sedí, jeho motivace k její obraně byly rekordně nízké.

Od jeho příjezdu už zemřeli tři z jeho spolubojovníků. Jednoho dočista vysál pavouk, když byl na hlídce, další byl zmrzačen vrrkem a ten třetí - dobrá, o jeho smrti se dalo těžko něco říct, vzhledem k tomu, že to málo pozůstatků, které ráno našli, neposkytlo dost informací.

Naráželi na skřety skoro každý den a Orophinovi bylo jasné, že Tíngelský hvozd není tak zlý, jak pověsti říkají, ale horší. Říkalo se, že jen jeden z deseti elfů opustí tohle místo živý, ale to byla lež - jeden z třiceti, snad.

Galadriel ho sem poslala na téměř jistou smrt - právě to na tom bylo to nejpodivnější. Tohle nebyl způsob, jak řešila podobné problémy. Jistě, Orophin neočekával, že se pustí radostí do tance, až uslyší , že se její vnuk zapletl s bezvýznamným Galadhrimem, ale v minulosti by si Orophina předvolala, aby si vyslechla celý příběh, a nakonec by vynesla spravedlivý rozsudek, i kdyby se jí nelíbil. Ale tohle? V Lothhlórienu je něco shnilého, to Orophin věděl a přál si, aby nebyl uvězněný tady a mohl po tom pátrat.

A vážně, opravdu vážně si přál zase vidět Elladana - jen jednou. Orophin se cítil hrozně kvůli tomu, jak ho opustil, ale tehdy neviděl žádný jiný způsob, jak zabránit mladému elfovi, aby odjel za ním. Nepříjemný hlásek v jeho hlavě mu stejně našeptával, že Elrondův syn by určitě neriskoval krk tím, že by jel za prostým opatrovníkem. Ale Orophin by následoval Elladana do Mordoru a zpátky - proč by to pro mladšího elfa mělo být jiné? 'Protože on ví, jaké jsou jeho priority, ty blázne,' odpověděl hlásek a Orophin potřásl hlavou.

Elladan. Pokaždé, když na toho mladíka pomyslel, rozbušilo se mu srdce a bolestně ho postrádal, ale zároveň vzpomínky na jeho doteky, jeho vůni, jeho polibky byly jako slunce, hřejivě zářící na Orophina a jeho ustaranou duši, a když byl za tmavých, deštivých, bezměsíčných nocí na hlídce blízek zoufalství, byla to právě vzpomínka na Elladana, co ho drželo nad vodou. Přežíval - chtěl Elladana ještě jednou vidět. A ještě se nenarodil skřet, pavouk nebo vrrk, kteří by mu v tom zabránili.

Orophin si stáhl kapuci pláště víc do tváře a přikročil k Turmilovi, který spal zavinutý ve své přikrývce pod ochranou střechy jejich provizorního stanu. Orophin se zamračil, když slyšel elfovo chrčivé dýchání - nachlazení byla mezi Prvorozenými věc neslýchaná, až na Elronda, dvojčata či Arwen, kvůli jejich lidskému dědictví, ale zde, zdá se, obvyklá pravidla neplatila, všichni trpěli touto neznámou chorobou, která zasahovala plíce a znesnadňovala dýchání, a i Orophin pocítil první zrádná bodnutí ve své hrudi.

Sehnul se, jemně se dotkl Turmilova ramene a zatřásl jím - byly dvě hodiny do východu slunce, čas na výměnu stráží.

* * *

Přechod do tepla způsobil Elladanovi brnění kůže a z nosu mu kapalo, takže si zoufale přál, aby měl něco na utření - použití rukávu absolutně nepřicházelo v úvahu.

Erestor, vždycky velice pozorný, mu bez komentáře podal jeden z Finových kapesníků.

„Děkuji,“ řekl Elladan, potom klesl do jednoho ze dvou pohodlných křesel, které obklopovaly malý stolek před krbem. Na něm ležela šachovnice s napůl rozehranou partií, která čekala na Finův návrat.

Erestor vybalil dítě z mnoha vrstev látky a následovaný svou vránou zmizel do sousedního dětského pokoje, aby Estorelovi vyměnil plenky a šaty. O patnáct minut později byl zpátky, s nemluvnětem v náručí a lahví teplého mléka vykukující z kapsy jeho róby.

„Takže teď, když tě konečně mám, kde jsem tě chtěl mít, nesmím už dál zanedbávat své povinnosti coby hostitel,“ prohlásil Erestor a zazvonil na zvonek. Krátce nato zaklepal na dveře sluha a ptal se na poradcovo přání.

„Dva Opilé balrogy, pro mě málo alkoholu, prosím,“ objednal Erestor; služebník se uklonil a na odchodu slíbil, že požadované nápoje okamžitě přinese.

„'Opilý balrog'? Co to je? Nikdy jsem o takovém nápoji neslyšel.“

Erestor se na mladého pána zaculil.

„To je koktejl vytvořený nejspíš Valar nebo přinejmenším Glorfindelovou babičkou, která, jak on tvrdí, s jeho pomocí okouzlila jeho dědečka. Jako většina historek mého milovaného druha, i tato vzbuzuje zdravou dávku pochybností, ale je to požitek, navíc horký, a právě to teď potřebuješ, příteli.“

A s tím se usadil do křesla naproti Elladanovi a začal krmit Estorela.

Pro tu chvíli seděli dva elfové mlčky, zatímco třetí hlučně pil, pak opět zaklepal sluha a přinesl dva džbánky s kouřící, lahodně vonící tekutinou. Položil nádobu před Elladana, pak obsloužil Erestora - striktně dodržuje protokol, podle něhož nejprve obslouží výše postavenou osobu.

Elladan trochu usrkl horké kapaliny, pak potěšeně mlaskl.

„U Valar, chutná to božsky! Z čeho to je?“

„Počkej - horké mléko, čokoláda, Hobití brandy - HODNĚ brandy - a navrch šlehačka. Pěkně ti to zahřeje žaludek.“

Oba si dopřáli 'Opilého balroga', pak Erestor opatrně, aby neposunul šachové figurky, položil džbánek na stolek a znovu dal láhev Estorelovi, zatímco Elladan dál držel džbánek v rukách, jako by si je chtěl ohřát.

„Tohle zahřeje tvé tělo, můj příteli, ale chtěl bych vědět, jak zahřát tvoje srdce, protože se zdá, že ke mně dost ochladlo.“

Elladan vzhlédl a vrhl na Erestora hodnotící pohled.

„Nevím, co tím míníte, mistře Erestore,“ odsekl rázně a zíral do hnědavé sladké tekutiny.

„Elladane - jsem tvůj přítel. Vidím, že jsi smutný, a chci ti pomoci. Věř mi - jestli je něco, čím bych ti mohl pomoci, udělám to, i kdyby to znamenalo jen tě vyslechnout.“

Mladý elf otáčel džbánkem ve svých rukách a neodpovídal. Erestor ho chvíli sledoval, a pak, když Estorel vypil láhev a odříhnul si, otřel dětská ústa, políbil ho a pozorně ho uložil do kolébky, která stála vedle něj. Glorfunkle se usadil na své obvyklé místo v čele postýlky, aby elfátko střežil.

Erestor začal jemně pohupovat kolébkou a pobrukoval jakousi starodávnou noldorskou ukolébavku. Celá ta scéna byla tak mírumilovná a plná lásky, že se Elladan cítil o to mizerněji.

„Jde o Orophina, že,“ poznamenal konečně Erestor, aniž by zvedl své oči z nyní již spinkajícího elfátka.

Elladan na něj zíral napůl v šoku. To nebyla otázka, bylo to konstatování a nyní mu bylo jasné, že vyhýbání nebo popírání by nepomohlo - Erestor to věděl.

Starší dvojče svěsilo hlavu, aby tak skrylo svou tvář za prameny dlouhých vlasů.

„Ano,“ přiznal a teď na sobě cítil Erestorův pohled.

„Nediv se, Elladane - jsem hlavním poradcem tvého otce už mnoho tisíciletí. Myslím, že svoje povinnosti plním dost dobře, a jedním z důvodů, proč tomu tak je, je to, že vím všechno. Pokud blecha v kožichu Thrandúilova psa zakašle, vím to. A ty jsi mému srdci určitě bližší než temnohvozdské blechy, Elladane. Takže mi řekni - co tě trápí?“

Elladan zvažoval Erestorova slova jen chvilku, pak se rozpovídal. Řekl poradci všechno - jak si uvědomil, že se Orophinovi líbí, své pochyby, své obavy i to, jak si konečně navzájem řekli o svých citech, jak ho Orophin ve stáji omráčil a nechal ho tam, a jak moc toužil uškrtit svou babičku, což bylo jistě nehodné dědice Imladris, ale on to tak cítil a nemohl si pomoci.

„Takže tvůj milovaný odešel, ty se bojíš o jeho život a nemůžeš ani truchlit nad jeho odjezdem, aby se nikdo nedozvěděl o tvé lásce a bolesti. To je skutečně nepříjemná situace, Elladane.“

Erestor vstal, přistoupil k oknu a vyhlížel do tmy. Sněhové vločky tančily vzduchem, křehké umělecké výtvory stvořené na krátký okamžik a pomíjející příliš rychle, jako všechno krásné. Fin byl někde tam venku a doufejme, že v bezpečí.

„Elladane - proč jsi nejel za ním?“ zeptal se Erestor, přitom stále pozoroval sněžení.

„Jet za ním? Ale - jak? Nemůžu přece…“ koktal Elladan, zaskočený Erestorovou otázkou.

„Jak? No, zdá se mi, že s koněm zacházíš naprosto mistrovsky, Elladane. Pochybuješ o svých jezdeckých schopnostech?“

Konečně se Erestor otočil, ruce složené za zády, a soucitně pohlédl na mladého elfa.

„Elladane, je jedna věc, kterou musíš pochopit, a je to moje vina, že jsem tuto lekci zanedbal, když jste ještě byli mými žáky. Jsi dědicem Imladris, to je pravda. Máš povinnosti k této říši, elfům, kteří tu žijí, ke své rodině. To nepopírám. Ale,“ a při těchto slovech si přidřepl před Elladana, vzal mohutné ruce mladšího elfa do svých štíhlých dlaní s dlouhými prsty a hladil jeho zápěstí něžně svými palci, „ty jsi nejen Elrondův syn, Elrohirův bratr či dědic Imladris - především jsi Elladan. Jsi žijící, dýchající a cítící bytost, která má právo na lásku a soucit, na život podle vlastního uvážení a na štěstí. Jak bys mohl moudře vládnout této zemi, když budeš nešťastný? Jak můžeš podporovat svého otce, když jsi smutný? Už je čas, abys dospěl, Elladane - jsi urozený elf, jsi bojovník a miluješ Orophina. Jeď za ním.“

Elladan zíral na Erestora - nikdy, vůbec nikdy by nečekal, že ze všech elfů v Imladris uslyší taková odbojná slova právě z úst černovlasého, za všech okolností rozumného poradce. Od Glorfindela možná, ale dokonce ani Přemožitel balroga by nestavěl své osobní štěstí nad svoje povinnosti vůči Imladris.

Erestorova slova zapálila v Elladanově srdci malý plamínek, plamen, který neustále rostl a nakonec se stal ohněm, silným a planoucím, a tak se stalo, že právě v tento den nejstarší Elrondův syn dospěl.

Elladan se vrhl Erestorovi kolem krku, zabořil svou tvář do měkkých černých vlasů a pevně poradce sevřel v náručí.

„Děkuji vám, Erestore, strašně moc vám děkuji. Nikdy bych nečekal, že dostanu podobnou radu právě od vás.“

Erestor opětoval objetí a konejšivě hladil Elladana po zádech.

„Příliš dlouhou dobu jsem byl pohlcený svými povinnostmi, Elladane. Stal jsem se součástí zařízení. Proto jsem velice vděčný, že jsem nakonec po tom všem zjistil, kdo doopravdy jsem.“

Elladan pustil staršího elfa a tázavě se na něj zadíval.

„A kdo tedy jste?“

Erestor se rozesmál – hlubokým, srdečným smíchem, který od něj Elladan ještě nikdy neslyšel a který proměnil přísného a vážného poradce v hihňající se elfátko.

„Já? Já jsem paní Glorfindelová, pochopitelně!“

* * *

Možná by bylo vhodnější, aby se Celeborn cítil jako ve zlém snu, přemítal, zatímco ho osobní stráž jeho manželky eskortovala do jeho vlastního talanu, s rozmrzelou Firinwë v závěsu, ale kupodivu se cítil probuzený víc než obvykle. Poprvé po mnoha desetiletích se skutečně rozhlížel po své říši a realita ho udeřila jako kladivo.

Zlatý les se změnil. Kdysi to bývalo místo plné smíchu a pošetilostí a on i Galadriel na tom měli svůj přiměřený podíl. Nyní tu však vládl klid a důstojnost, rozhodně nebyly slyšet žádné lehkovážné písně, ale spíš písně oslavné a žalozpěvy, a Celeborn si najednou nemohl vybavit, kdy naposledy v tomto lese slyšel blahodárný smích. Galadhrim zešedivěli stejně jako jejich uniformy a Celeborn se divil, jak se to mohlo stát, aniž si toho všiml.

'Příliš jsi byl zaneprázdněný chlastem, hazardem a děvkama,' odpovědělo jeho svědomí na nevyslovenou otázku, a ačkoliv si Celeborn moc přál, aby to mohl odbýt, musel nakonec připustil, že je to pravda. Zanedbával své povinnosti vládce, šťastný, že může nechat veškerou zodpovědnost a práci na Galadriel, a šťastně a bezstarostně si žít.

Šťastně - Celeborn se téměř rozesmál, bohužel bez špetky humoru. Nebyla to nenasytná touha po zábavě a rozptýlení, co ho tolikrát hnalo ven z Lesa do krčem a cizích postelí. On jen nemohl snést život na místě, kde mu všechno připomínalo jeho vzácnou dceru, kterou ztratil, kde se zdálo, že každý strom šeptá její jméno, a kde se nemohl podívat na květinu, aniž by nemyslel na to, že Celebrían už nikdy neucítí její sladkou vůni.

Mohl skutečně vinit Galadriel za to, že si našla únik ve vysněném světě, který pro ni vytvořilo její Zrcadlo? Nepokoušel se snad také utéct své bolesti?

Možná to tak bylo, ale přesto bylo neodpustitelné, že měl být před svoji ženu předveden jako nějaký zloděj. On byl Pán Zlatého lesa a jako takový jí byl roven – bylo zcela jisté, že ve vzduchu visí další hádka a on se duševně připravoval na bolestnou konfrontaci.

Firinwë, která šla těsně za ním a pokoušela se držet krok s dlouhými kroky Celeborna i jeho stráže, cítila, jak její srdce klesá tím víc, čím blíž byli královskému talanu. Tohle nebylo zrovna to, co měla v plánu. Nejenže Celeborn neskočil na její malý trik, ale Galadriel rovněž odmítla sbalit svoje věci a se zlomeným srdcem opustit Zlatý les. Být násilně odvlečena před Její královskou nedůtklivost nezapadalo do plánu Firinwë na převzetí Zlatého lesa, a tak se cítila stále nepříjemněji. Galadriel uměla být ve svém hněvu děsivá a stát se hromosvodem toho vzteku nebyla potěšitelná vyhlídka.

Otřásla se a přitáhla si Celebornův plášť těsněji kolem ramen. Být nervózní nikam nevede, peskovala sama sebe, potřebovala si zachovat chladnou hlavu a pokud by všechno selhalo, stále ještě mohla shodit všechnu vinu na Celeborna. Ano, to by měla udělat. Stačilo, aby se do potíží dostal jenom jeden, a proč by to měla být zrovna ona?

* * *

Galadriel stěží dokázala odtrhnout svůj pohled od hladkého povrchu zrcadla - bez hnutí tam stála hodiny a hodiny, sledovala a studovala, viděla důvěrně známé i nepoznané tváře, bolest i smích. Elrond se s ní znovu pokusil spojit na dálku, ale ona ho zablokovala - stále mu nedůvěřovala, ne po tom, co spatřila v zrcadle.

Zešílel snad celý svět? Copak už zde nebyli žádní spolehliví přátelé? Dokonce i její rodina se pokouší, jak se zdá, přivést ji ke zhroucení - ale aspoň Elladan je v bezpečí, když je Orophin pryč. Nevarovala snad svého manžela před nošením nalezenců do Zlatého lesa? Neříkala mu, že má špatnou krev? Ale Celeborn se za něj vždycky přimlouval. Bohužel se nakonec ukázalo, že měla pravdu ona - udeřil Elladana a po hrozném zápasu, který sledovala v zrcadle, ho svázal. Věděla, že teď už se Elladan zotavil, ale Valar vědí, co by se mohlo stát, kdyby toho vraha neodstranila z Elladanovy blízkosti! Proč se pokusil ublížit jejímu vnukovi? Vždycky věřila, že je na Orophina spolehnutí, po mnoho staletí patřil k její stráži, a teď tohle.

Galadriel byla zmatená. Někdy ji zrcadlo zavolalo uprostřed noci a ukázalo jí hrozné obrazy, na nichž byli její milovaní mrtví, mučilo ji zobrazením její dcery, zbité, pohmožděné, blednoucí, a nakonec se všechno vracelo k Celebornovi, který, jak se zdálo, se o nic nestaral, a jehož lásku ztratila už před dávnou dobou. V průběhu těch let se naučila tolerovat jeho mimomanželské zálety, ale když jí minulou noc zrcadlo ukázalo jejího manžela, jak vášnivě objímá Firinwë, něco hluboko v ní se zlomilo.

Tanečnice a děvky akceptovala, protože pro její postavení neznamenaly žádnou hrozbu - ale Firinwë, která měla vznešenou krev a byla ve skutečnosti její příbuzná - tohle tedy dovolit nemohla. A Celeborn za tuto zradu draze zaplatí.

* * *

Glorfindel podstoupil dva nejnepříjemnější týdny svého života. Nejenže mu Elrond přikázal, aby vedl tuhle mizernou hlídku, ačkoliv Pán Imladris moc dobře věděl, že Fin chce zůstat doma, aby se mohl starat o Erestora a děťátko, ale navíc s ním poslal Rúmila, 'aby se víc dozvěděl o naší říši', jak to Elrond vyjádřil. Jásej, Roklinko!

Fin neměl tušení, jestli se Rúmil opravdu dozvěděl něco dalšího o Imladris, a ani za mák se o to nestaral, protože s ním sotva ztratil slovo. Prostě nedokázal strávit fakt, že tenhle Galadhrim políbil JEHO poradce. Na druhou stranu bude Rúmil potřebovat další tisíciletí nebo tak nějak, aby Přemožiteli balroga odpustil, že mu zlomil nos. Rúmil nebyl domýšlivý elf, ale dva týdny vypadal jeho nos jako vařená brambora a bolel jako Mordor, a to mu překáželo při jeho týdenních milostných dobrodružstvích. Ti dva se nemohli vystát navzájem a hrozilo další Zabíjení rodných.

Strážci strávili pozorováním téhle dvojice jediný den a už začali stavět sázky na to, kdo první skočí tomu druhému po krku. Nejvíc sázek bylo na Glorfindela, který byl proslulý jak svou prudkou povahou, tak svou oddaností k Erestorovi, přičemž tomu druhému mnozí skutečně nerozuměli.

„Vážně nechápu, co tak údajně mimořádného je na Elrondově netopýrovi. Vždycky vypadá, jako by právě žvýkal citrón,“ poznamenal jeden strážce, „a na můj vkus je rozhodně příliš vychrtlý.“

Jiný Galadhrim šťouchl do jeho boku.

„Ssst… dávej pozor, co říkáš, ty troubo - mohl by to slyšet!“

Ten první pokrčil rameny.

„Ale jdi - pokoušíš se mě zase vyděsit 'tím mocným Přemožitelem balroga'? Koukni, určitě to před dávnými časy bývalo velké zvíře v Gondolinu. A ano, zabil balroga. Jenže podívej se na něj dneska - vyměňuje plenky a ohřívá láhve. Pokud jde o mě, jeho čas je pryč a udělal by nejlíp, kdyby odešel na odpočinek a pole přenechal mladým a silným.“

Než mohl druhý strážce zareagovat na tuhle urážku, odkudsi přiletěl šíp a rozštípl dřevo lavice, na níž elf seděl - přímo mezi jeho nohama. Vlastě, šíp se zabodl jen asi půl palce od jeho životně důležitých drobností a on viditelně zbledl.

„Jé, to je mi líto,“ ozval se odněkud ze tmy pokorný hlas, „omlouvám se, mladíku. Musíš mi odpustit - postarší, zchromlý a slabý jedinec jako já často ztratí kontrolu jak nad svým močovým měchýřem tak nad svými šípy, a pak dojde k nehodě.“

Zdálo se, že elf každou chvíli omdlí, zvlášť když do světla nakráčel Glorfindel s vlčím úšklebkem na tváři.

„Doufám, že jsi nebyl zraněn,“ zeptal se tím nejstarostlivějším tónem, který však šlehl jako bič. „Protože pokud bys byl, velice se obávám, že budeš muset počkat na ošetření svých zranění do zítřka, až budeme zpátky v Roklince. Ale mladý a silný bojovník jako ty určitě snese pár modřin. Měl by sis lehnout a zkusit se trochu prospat, můj příteli - budeš potřebovat veškerou svou sílu, až budeme zpátky v Roklince. Stáje se už několik týdnů neuklízely a ty vypadáš jako zdravý mladý elf, který se do tohoto úkolu pustí.“

S tím zase zmizel v lese a bezstarostně si pískal.

Elfové shromáždění kolem ohně se chichotali a hihňali a peskovaný lučištník ohnivě zčervenal. Rúmil, který seděl trochu bokem, poznamenal: „Každopádně jeho sluch se zdá být stále bezvadný.“

Elfové se smáli a krátce na to se uložili ke spánku, kromě Rúmila a jednoho ze strážců, kteří byli určeni na hlídku. Glorfindela nebylo vidět, ale Rúmil věděl, že je vždycky nablízku a propátrává okolí.

* * *

Bylo velice brzy ráno, když skřeti zaútočili. Rúmil věděl, že na jejich hlídce byli sledováni už nejméně dva dny, ale žádný z nich si nemyslel, že jsou skřeti tak hloupí, aby je napadli těsně u Imladris. Bohužel to byl chybný úsudek a stráž během několika sekund shledala, že je zapletená do těžkého boje. Nepřátelé je výrazně převyšovali počtem, ale žádný z elfů nebyl ochotný k ústupu, když jsou skřeti tak blízko Imladris. Chránit říši byla jejich povinnost, a tak to dělali.

Po čase, který se zdál věčností, konečně získali elfové navrch a skřeti začali ustupovat kromě jednoho, jejich vůdce, kterého Glorfindel zahnal do kouta. Fin vykřikl, když ostří nepřítele zasáhlo jeho odkryté rameno, klopýtl a upadl na zem. Skřet vítězoslavně zařval a pozvedl meč k závěrečné ráně, když na něj zaútočil Rúmil. Galadhrim jej strhnul na zem, kde se pustili do zápasu; skřet drásal Rúmilovu hruď, až z něj crčela krev a pokoušel se mu dostat k hrdlu. Rúmil lapal po dechu, byl slabší než ta bestie, ale o to rychlejší a mrštnější a uhýbal smrtícím spárům. Konečně se mu podařilo zarazit svou dýku do boku bestie až po jílec.

Skřet zařval a zaškubal sebou a Rúmil do něj bodal zas a znovu, dokud nezůstal konečně ležet mrtvý.

Rúmil ztěžka oddechoval, rány na jeho hrudi bolely jako Mordor, ale vcelku měl štěstí. Svalil ze sebe mrtvolu, pak chvíli zůstal sedět, aby popadl dech; mezitím se ostatní elfové hnali směrem ke Glorfindelovi.

Elfí lord ležel tiše ve sněhu, který se pomalu barvil tmavou červení, a na okamžik se Rúmil obával, že přišel příliš pozdě. Pak ale zaslechl nadávky, které by přiměly zrudnout studem i gondorského vojáka, a tak věděl, že situace není možná dobrá, ale rozhodně není zoufalá.

„Odneste ho k ohni,“ přikázal kapitán a zatímco tři elfové pomáhali Finovi zpátky do tábora, další spěchali k Rúmilovi a vyptávali se, jestli potřebuje pomoc.

„Ne, děkuji. To je maličkost, jen škrábnutí.“

To bylo hodně zdrženlivé vyjádření, ale Rúmil byl z tuhého a nepoddajného materiálu - bylo by zapotřebí víc než jen nějakého skřeta, aby Rúmil prosil o pomoc, a taky cítil, že Glorfindel potřebuje léčitelskou pomoc víc než on.

Uložili Fina do stanu, na svinuté přikrývky a deky, zakryli ho kožešinovou houní, kde se nad ním sklonil Rúmil.

„Ta zranění potřebují vyčistit a ošetřit, můj pane,“ prohlásil.

„Nesmysl,“ zavrčel Fin, ale jeho tvář se křivila bolestí, když mluvil. Rána byla hluboká a krvácela a on nevěděl, jestli nebylo ostří otrávené.

„Postarám se teď o vaše rány, lorde Glorfindeli.“

Ten panovačný tón způsobil, že se Finovi zježily všechny chlupy, a štěkl: „Ty? Raději bych nechal kuchaře, aby o mě pečoval, moje šance na přežití by byla větší. Nech mě být, ty lothlórienský otravo!“

Rúmil protočil oči, pak se obrátil k elfům, kteří se pokoušeli zakrýt svůj smích - navzdory jejich strachu o Fina si také velice užívali jejich dobírání a nemohli se dočkat, kdo nakonec podlehne.

„Buďte prosím té dobroty a nechte mě s mým pacientem o samotě. Možná bude nezbytné použít sílu a já nepotřebuji obecenstvo. Nicméně pokud by snad některý z vás měl s sebou pár okovů, byl bych vám vděčný, kdybych si je mohl na čas půjčit.“

Strážní se hihňali a pak opustili stan, zatímco Fin hulákal a pokusil se vstát. Bohužel se nedostal příliš daleko, než ho bolest připravila o dech.

Rúmil zakroutil hlavou a pak se bez dalších cavyků posadil před Fina, přímo na jeho nohy, čímž ho účinně přišpendlil k zemi.

„Au! Co si myslíš, že děláš, ty výlupku Mordoru?“ zavyl Fin, ale Rúmil ho jednoduše ignoroval a zalovil ve váčku na svém opasku pro nějaké bylinky. Když našel, co hledal, vložil si několik lístků do úst a začal je žvýkat na kaši, která se dala snadněji použít. Zatímco usilovně kousal, vysvlékl protestujícího Fina z jeho tuniky.

„Nepředstírej, že máš sebenepatrnější ponětí o léčení,“ řekl Fin a pohlížel na Rúmila s víc než jen nedůvěrou. „Moc dobře vím, že se mi jen chceš pomstít za ten zlomený nos, ty šarlatáne.“

Rúmil vyplivl rozžvýkané rostliny do své ruky a pečlivě jimi pokryl Finovo zranění. Elfí lord ihned pocítil, jak bolest ustupuje a přes postiženou oblast se šíří chlad a mravenčení.

„Já sice nejsem lord Elrond, ale to málo, co vím, stačí na to, abych takovou starou herku jako jste vy připravil zase do bitvy, takže teď si lehněte a nehýbejte se, nebo vás svážu a dám vám roubík.“

„Ty a která armáda…“ brblal Fin, ale bohužel nepříliš přesvědčivě. Koneckonců teď vděčil Rúmilovi za život.

„A mimochodem, děkuji,“ zabručel, ale Rúmil ho slyšel moc dobře.

„Lorde Glorfindeli, nemyslíte si, že už je načase, abyste se přenesl přes svou zaujatost?“

Fin se zamračil a mumlal si pro sebe.

„Políbil jsi mého poradce,“ prohlásil konečně a trucovitě našpulil ústa.

„Ale v té době to ještě nebyl váš poradce. Měl jsem právo zkusit své štěstí a teď buďte čestný, můj pane: je to tak těžké pochopit?“

Fin pokrčil ramenem.

„Můj pane - byl to jediný polibek.“

Fin si pohrával se svým obvazem a Rúmil, který stále ještě seděl na jeho nohách, aby si zajistil, že neuteče, se zeširoka usmál. Fin vzhlédl, pak si vzdorně složil ruce přes prsa, přičemž sebou trhnul, když jeho rameno mělo námitky.

„Tvrdil, že jsi expert.“

Rúmil se rozesmál, hlasitě a bouřlivě.

„To řekl? Tedy, jsem ohromený - jeho účast byla cokoliv, jen ne nadšená, pokud si ten incident pamatuji správně. Na druhou stranu - moje vzpomínka je zakalená nemilosrdným aktem zbytečného násilí, které následovalo.“

Nyní to byl Fin, kdo zakoulel očima.

„Fajn - omlouvám se. Možná jsem reagoval přehnaně. Ale když jsem viděl, jak ho líbáš, tak - nesouhlasil jsem s tím.“

„Nesouhlasil jste, protože jsem líbal jeho, nebo protože jste to nebyl vy?“

„Cože? Že jsem nelíbal jeho?“

Rúmil se ušklíbl a potřásl hlavou.

„Samozřejmě, že jeho - pochybuji, můj pane, že jste litoval, že jste nelíbal mě, ačkoliv si troufám tvrdit, že jste přišel o nezapomenutelný zážitek.“

„Teď tedy pochybuji já!“ odfrkl si Fin a pokoušel se vykroutit.

„Ale vážně, skutečně jste přišel…“ zavrněl Rúmil, na rtech smyslný úsměv. Jeho mysl se upnula k tomu, že konečně získá navrch nad nejskvostnějším Glorfindelem z Gondolinu, proto sledoval svým prstem obrys lordova ucha.

„Nejen pozoruhodný zážitek, ale taky nejpříjemnější, můj pane.“

S tím zapletl své prsty do Finových vlasů, sklonil se k němu a políbil ho.

Fin žil už dost dlouho na to, aby rozeznal skutečný polibek od pouhého škádlení. Rúmil po něm netoužil, a ani on po Galadhrimovi - byla to hra, nic jiného. Nicméně musel připustit, že Rúmil své věci rozumí, tak se poddal domáhajícímu se strážci. Po pěkně dlouhé době se odtrhli a Rúmil měl na tváři velice samolibý úsměv.

„No - jak se vám to líbilo?“ zeptal se se zvednutým obočím.

„Nebylo to špatné - dobrá technika. Ale v porovnání s Erestorem nemáš šanci.“

Rúmil pokýval hlavou.

„Možná je to pravda, a i když se mi líbil ten malý fígl, co jste udělal jazykem, tak musím říct, že jsem v minulosti poznal lepší polibky. Celkově bych vám dal sedm z deseti možných bodů. Shodneme se na tom?“

Fin to chvíli zvažoval, pak přikývl.

„Myslím, že sedm z deseti je pěkné. Budu poctivý a dám ti osm, takže můžeš mít pocit, že jsi tuto soutěž vyhrál a konečně mám naději, že sundáš svůj líný zadek z mých nohou a já budu moct usnout.“

Rúmil se znovu zasmál, pak vstal, ale před odchodem se ještě ujistil, že je Fin pečlivě zabalený v kožešinové houni.

„Spěte dobře, můj pane,“ řekl.

„Ty taky, ty mistře polibků.“

Celkově vzato, dumal Fin, nebyl ten den tak špatný, navzdory skřetům.

Jeho oči se zamžily a on spal a snil o Erestorovi.

* * *

„Ne, ne, ne!“ vyštěkl Haldir a mával ve vzduchu rukama.

„Copak jsi zapomněl všechno, co jsem tě naučil? Tohle není párátko, je to šíp. A ty nemáš střílet na vrabce, ale na terč! Tohle byl ten nejmizernější výstřel, který jsem kdy viděl! Zkus to znova a tentokrát se víc snaž!“

Mladý roklinský lučištník sebou trhnul a spěšně se pokoušel vyhovět Haldirovým příkazům. Teda, že je ale dneska ten Galadhrim mimořádně okouzlující! Dnes? Už několik týdnů! Všichni se snažili se mu vyhýbat a doufali, že by se jeho hnusná nálada mohla konečně rozplynout, ale zatím byly jejich naděje marné. Dokonce i lord Elrond se raději vyhýbal jakékoliv konfrontaci s Haldirem, a to mluvilo za vše.

Zatímco lukostřelec pokračoval ve svém cvičení, Haldir si tajně v duchu vynadal. Proč takhle kope kolem sebe? Nebyla to chyba tohohle mláděte, ten nebyl za Haldirovu špatnou náladu odpovědný.

Povzdechl si. Už několik týdnů se jeho myšlenky motaly v kruhu. Znal Králíka natolik dobře, aby jeho slovům věřil, a pokud odhalení jeho druha byla pravdivá, byl Orophin opravdu jeho příbuzný a on sám byl jen půlelf. Jeho žaludek se při tomhle pomyšlení znovu zkroutil. Zas a znova si Haldir opakoval, co věděl o svém mládí, ale nemohl najít sebemenší náznak svého rodinného původu. Přemýšlel o svém osudu, pokoušel se vyčistit si myšlenky při dlouhých procházkách v lese, ale nic tam nebylo, nebylo v něm nic neelfského. Necítil žádné spojení se smrtelníky, nikdy; v nejlepším případě cítil k některým z nich respekt, například k Estelovi, ale povšechně vzato si myslel, že jsou dost hrubí a necivilizovaní. A teď by měl předpokládat, že je jedním z nich? Přinejmenším zčásti? To nebylo možné.

Haldir toužil, aby si o tom s někým mohl promluvit, ale Orophinův odjezd přerušil všechny debaty, Králík mu nemohl nebo nechtěl říct víc, než už řekl, Celeborn byl kdesi daleko ve Zlatém lese a Rúmil - dobrá, něco Haldirovi zabránilo, aby o tom Rúmilovi vyprávěl. Nevěděl, jak bude jeho starší bratr reagovat, a Haldir cítil, že se právě teď nemůže podělit o soužení s nikým, u Valar, dokonce ani se svými nejbližšími.

Byl Orophin skutečně jeho bratr? Nebo bratranec? A kdo byl tedy jeho otcem? A jeho matkou? A proč se nějaký elf vyspal se smrtelníkem? Otázky a otázky a v dohledu žádná odpověď. Haldir byl napjatý jako luk a také cítil vzrůstající vztek na lady Galadriel za to, že poslala Orophina pryč. Znal dobře situaci v Tíngelském hvozdu a neměl ani tušení, proč ze všech Galadhrim v Lórienu poslala Galadriel právě Orophina, který byl určen jako opatrovník pro Estorela, aby se připojil k obranným jednotkám, což byl, jak Haldir věděl, nebezpečný úkol. To nedávalo žádný smysl.

Něco bylo špatně a Haldir se rozhodl, že už je na čase, aby zjistil, co. Jakmile se Rúmil vrátí z hlídky s Glorfindelem, měl by ho doprovodit zpátky do Zlatého lesa a promluvit si s Celebornem. A když už tam bude, mohl by také říct Galadriel, kam si může strčit ty svoje rozkazy.

„To byla dobrá střela,“ pochválil lukostřelce, který mu věnoval ulehčený úsměv.

Byl to pěkně mizerný výstřel, minul cíl o několik stop, ale aspoň mladík nezabil žádnou nevinnou veverku.

* * *

Erestor hned poznal, že se stalo něco zlého, když viděl, jak se hlídka vrací. Glorfindel ve svém sedle spíš visel než seděl, kymácel se a měl problémy udržet se na koni a kolem ramene měl provizorní obvaz.

Přitiskl si Estorela těsněji k hrudi a sbíhal schody tak rychle, jak mu to jenom dítě a jeho roucho dovolovaly; tohle byly chvíle, kterých se nejvíc bál, že se Fin vrátí zraněný, a jednoho dne možná vůbec ne. Když dorazil na dvůr, sluhové už pomohli šeredně potlučeným strážcům ze sedel, zranění byli přeneseni do Domu uzdravování a Elrond s Elladanem tam pomáhali dojít Finovi, protože válečník trval na tom, že půjde, odmítal se nechat odnést a štěkal urážky a požadoval, aby ho tak neobskakovali.

Erestor předal dítě Mauburz, která nemluvněti věnovala výhružný pohled. „Jestli ty mě počůráš, tak já ukousnu tobě špičky uší,“ zavrčela, ale Estorel se chichotal a chňapl po jednom z jejích copánků a tahal za něj. „Ty jsi troufalé elfátko, ošklivé chování, ale máš roztomilé zrzavé vlásky.“

„Můj syn nemá zrzavé vlasy! Naposledy! Barvoslepý skřete!“ pořvával Fin svoje protesty z vyšetřovacího stolu a Erestora zalila vlna úlevy - jestli může válečník nadávat, tak je naživu. Poradce se přihnal k Finovi, popadl jeho ruku a pohladil jeho tvář.

„Nemůžeš se vyhýbat potížím?“ vydechl a polkl hroudu, která se v jeho krku vytvořila při pohledu na jeho zraněného druha.

„Kdybych mohl, copak bych se k tobě připoutal?“ zabručel Fin, pak syknul, když Elrond odstřihl provizorní obvaz.

„Máš štěstí, Glorfindeli. Tohle se mohlo zanítit, je dobré vidět, že se našel někdo, kdo umí zacházet se zraněním.“

Fin se na Elronda zamračil.

„To udělal Rúmil,“ objasnil rázně, pak obrátil svoji pozornost zpátky k Erestorovi.

Elrond pozvedl obočí.

„Rúmil? Dostal se k tobě na dosah a tys ho nezabil? Můj drahý, starý příteli, neměkneš stářím?“ poznamenal Pán Imladris a přítomní strážci se hlasitě rozesmáli.

„Ticho! Vy tam vzadu, vy všichni můžete jít počítat skřety do Temného hvozdu na příští jedno či dvě tisíciletí!“ vyštěkl Fin a lukostřelci vyprskli smíchy. Po bitvě a napětí posledních dnů přispíval tento smích k jejich uzdravení víc než kterákoliv z Elrondových mastí či tinktur a Fin si toho byl dobře vědom, tak hrál s nimi.

Elrond se obrátil na Rúmila, který seděl na vedlejším stole a jehož zranění hrudníku ošetřoval Elladan.

„Udělal jsi to moc dobře, Rúmile. Nevěděl jsem, že máš takové znalosti o rostlinách a lidovém léčitelství.“

Rúmil pokrčil rameny.

„Často býváme na hlídce několik měsíců, a to se rychle naučíte postarat se sám o svá zranění, když není po ruce léčitel. Moc toho neznám, jenom základy.“

„Přesto ale,“ chválil Elrond, „tohle jsi udělal velice dobře. Děkuji ti.“

Rúmil sklonil hlavu v úkloně, pak však vrátil svoji pozornost k Elladanovi, který mu na jeho zranění nanášel mast.

Nikdo nezpozoroval, jak se Elladan napjal, když Elrond skládal Rúmilovi kompliment k jeho léčitelským schopnostem, nikdo, jen Erestor viděl, jak mladý elf stiskl čelist. Zatímco Fin debatoval s Elrondem, tak Erestor, který pořád držel Finovu ruku, studoval Elladana.

'Dospěl jsi, penneth,' pomyslel si, 'ale ještě to nevíš.' Elladanovi bylo přes 3000 let, ale vždycky v něm bylo něco nezralého, nejistého a dětského. Naproti tomu Elrohir jednal zodpovědně a jako mladý pán už od nízkého věku, takže nebylo divu, že ti, kteří dvojčata neznali, si mysleli, že je Elrohir starší.

A ještě jednu věc Erestor zaznamenal. Elladan měl velice sličnou tvář - v posledním roce vyzrál a jeho ostré, téměř smrtelnické rysy, byly nyní v souladu, jeho tvář neměla onu nadčasovou krásu jako ta Elrohirova, ale v jeho očích byl výraz, který vás přiměl podívat se podruhé.

Erestor přemýšlel o této změně a také se divil, proč si jí nikdy dřív nevšiml. 'Co tu změnu způsobilo?' dumal. 'Byl to Orophin? Viděl Galadhrim v Elladanovi něco, co tam bylo celou dobu, zatímco my byli příliš zaujati jinými věcmi, než abychom si toho všimli?'

Elladan nebyl nezkušený, v průběhu let viděl Erestor hezkých pár jeho milenců, ale nikdy v Elladanově tváři nepozoroval takovou vášeň a bolest. Erestor ho sledoval pozorně, viděl letmé pohledy, které si ti dva vyměňovali, téměř náhodné dotyky rukou, a pak tu byly ty podivné události při Orophinově odjezdu.

Elladan, to bylo jasně vidět, se o Galadhrima hluboce zajímal a byť to byla přitažlivost neočekávaná, byla očividně oboustranná. Když pozoroval Elladanovy zarudlé oči - mladík zřejmě plakal - cítil černovlasý poradce, jak v jeho hrudi roste silný odpor vůči Galadriel a jejímu postupu.

Tak jako ostatní, i Erestor byl překvapen, když poslala Orophina ze všech míst právě do Tíngelského hvozdu, a uvažoval o jejích důvodech. Erestor Galadriel neměl nikdy příliš v lásce, její nezřídka vyjadřovaný postoj, že Lórienští elfové jsou kulturnější než kdokoliv jiný - postoj vyjadřovaný spíše činy než slovy - způsobil, že nebyla jeho srdci příliš drahá, a tak se nikdy necítil ve Zlatém lese příliš dobře.

S Celebornem se navzdory tomu, že byl duší tulák, podléhal návalům vzteku a byl notoricky známý záletník, jednalo mnohem snáz.

„Už to je? Skončil jsi konečně s tím poskakováním kolem mě, jako bys byl nějaká stará chůva?“ reptal Fin, čímž přerušil Erestorovo zadumání.

„Ano, jsem hotov.“

Elrond se otočil k Elladanovi.

„Elladane, necháme si tu Rúmila přes noc. Zůstaň tu s ním, prosím, chci mít jistotu, že nedojde k žádným komplikacím.“

Elladan kývl a Rúmil se nešťastně zašklebil; Elrond si toho nevšiml, protože se teď obrátil na Erestora, přičemž ignoroval protestujícího válečníka před sebou.

„Vezmi ho domů, ulož ho do postele a ujisti se, že ji neopustí nejméně tři dny. Ta rána je hluboká a stále ještě by se mohla zanítit, navzdory mému úsilí. Za žádných okolností nechci vidět jeho obličej během příštích dvou dnů kdekoliv mimo jeho pokoj. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Ano, můj pane. Dokonale. Postarám se o to osobně,“ odpověděl Erestor.

„Mohli byste o mně vy dva přestat mluvit, jako bych tu nebyl?“ postěžoval si Fin a pohlédl na svého druha a svého pána s dosti raněným výrazem v obličeji.

„To se nikdo nezeptá, co chci já?“ štěkl a Erestor i Elrond jednohlasně odpověděli: „Ne!“

Strážci se znovu rozesmáli a Glorfindel sebou plácl zpátky na lůžko.

Jak mizerný den.

* * *

Byl to dlouhý a špatný den, a když po horké koupeli padl Elrond na lože, jeho oči se téměř ihned zamžily ve snění. Nicméně to nebyl žádný mírumilovný spánek - zdálo se mu o Lothlórienu a o jeho manželce, která se mu pokoušela něco říct, něco důležitého, ale on jí nerozuměl a tak od něj utekla; pronásledoval ji, ale marně. Zmizela v malém domečku, zamkla za sebou dveře a on tloukl na hlavní dveře a prosil ji, aby mu otevřela.

„Můj pane? Lorde Elronde? Prosím - můžete otevřít dveře? To jsem já, Melpomaen.“ další klepání na dveře.

Elrond se pomalu probíral k vědomí. Otřel si oči a pomalu se posadil, protože ho bolel každý sval.

Přišly další rány, tentokrát hlasitější.

„Přestaňte demolovat dům, už jdu,“ bručel Elrond a rychle vklouzl do šatů. Doštrachal se ke dveřím, prudce je otevřel a právě chtěl spustit přednášku o tom, proč by nikdo neměl budit Pána Imladris tři hodiny před svítáním, když jeho oči sklouzly z mladého poradce na elfa, který stál vedle něj. Byl špinavý, promoklý a vypadal velice, velice vyčerpaně.

„Celeborne!“ zvolal Elrond a otevřel doširoka dveře.

„Pro Valar! Co se stalo? Pojď dál!“

Pán Zlatého lesa vstoupil do Elrondových komnat, pomalu, jako by měl bolesti, a bez jediného slova. Natolik se lišil od svého obvyklého veselého já, že byl náhle Elrond plný úzkosti.

„Melpomaene - zařiď prosím pro lorda Celeborna koupel a postarej se, abychom dostali něco k jídlu a horké nápoje. A taky přines čisté šaty. Celeborne - sedni si sem před krb.“

Celeborn nevydal ani hlásku, jen se podřídil a Melpomaen si vykasal šaty a utíkal tak rychle, jak mu jeho hubené nohy dovolovaly - nejen aby vykonal, co mu bylo přikázáno, ale taky aby rozšířil novinky o Celebornově příjezdu po celé Roklince.

Elrond za mladým elfem zavřel dveře a přistoupil k ohni, na který přihodil několik polen, pak se obrátil k Celebornovi.

Žalostný - to bylo jediné slovo, na které pomyslel.

„Celeborne - co se stalo? Proč jsi tady? Je něco špatně?“

Pán Zlatého lesa ze sebe setřásl svůj plášť a nedbale ho pohodil na podlahu. Jeho hlava klesla dopředu a on skryl svou tvář v dlaních. Elrond, znepokojený a v šoku, neviděl nikdy svého tchána v takovém stavu, proto nalil do sklenice nějaké víno a nabídl ho Celebornovi, který jen potřásl hlavou a odstrčil ho. Elrond poklekl vedle něj a položil svou ruku na jeho paži.

„Pro smilování Elbereth, Celeborne - pověz mi, co se stalo!“

Celeborn vzhlédl.

„Galadriel…“ pak ale zase ukryl svou tvář.

„Galadriel? Stalo se jí snad něco?“

Celeborn zakroutil hlavou.

„Mohl bych prozatím zůstat v Roklince, Elronde? Nemám kam jinam jít.“

Elrond zíral na Celeborna, naprosto zmatený.

„Proč… ale samozřejmě, můžeš tu zůstat jak dlouho chceš, ale co myslíš tím 'nemám kam jít'? Nemůžeš se vrátit do Lothlórienu?“

Elf v křesle se zasmál - byl to smích bez špetky humoru a to vyděsilo Elronda skrz naskrz.

„Ne, můj drahý, drahý Elronde. Já se nemůžu vrátit do Lothlórienu.“

„A proč ne?“ dožadoval se Elrond.

„Protože,“ odpověděl Celeborn a přikryl Elrondovu ruku svou, „protože Galadriel mě vypověděla ze Zlatého lesa pod trestem smrti, pokud bych ještě někdy vstoupil do mé… její říše.“

Pohár, který Elrond držel, spadl na podlahu a rozbil se na tisíc kousků.

'Stejně jako můj život,' pomyslel si Celeborn, pak znovu zabořil svou tvář do dlaní a rozplakal se.

* * *


Poznámka autorky: jestli chcete vyzkoušet
'Opilého balroga' - tady je recept:

Připravte si horkou čokoládu (nejlepší výsledek dosáhnete samozřejmě se švýcarskou čokoládou. Má osobní preference: Caotina). Mimochodem, horkou čokoládu připravte z mléka. Jsem si vědoma, že existují lidé, kteří připravují horkou čokoládu z vody. Taky jsou lidé, kteří dají do červeného vína kostky ledu. A řeknou si o kečup v tříhvězdičkové restauraci. Bleee!!!

Přidejte dvě jednotky Bailey's.


Nahoru přidejte šlehačku (pravou, pěkně tučnou šlehačku, ručně ušlehanou. NE ve spreji. Blee! Blee! Fuj!)


Ozdobte práškovým kakaem.


Podávejte ve džbánku a vychutnávejte. Když je to dobré pro Mistra Erestora z Roklinky, tak to nemůže být špatné ani pro vás.

 

 

Srdcový spodek - Kapitola pátá

Srdcový spodek - Kapitola sedmá

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat