Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Srdcový spodek

Kapitola pátá

 

Orophin a Elladan se shledají, jen aby byli znovu odděleni, a Haldir neví, kdo je.

 

Já jsem ten, koho sis vybral
ze všech lidí
Mě jsi chtěl nejvíc
Je mi tak líto, že padám
Pomoz mi nahoru
Nedovol, abych tě přestal milovat

“Falling“ - No doubt

* * *

Armáda Gondoru pochodovala - tisíce mužů; jejich těžké boty vydávaly dunící, ohlušující hřmot.

A oni pochodovali přímo ze zadní části Celebornovy hlavy k přední.

„Vardo...,“ zaúpěl a okamžitě zavřel oči, když se probral, oslněn sluncem, které se odráželo v obrovském zlatě orámovaném zrcadle nad postelí.

Zrcadlo nad postelí?!?

Celeborn neměl zrcadlo nad postelí. Mohl trpět kocovinou z Mordoru, ale jeho mozek nebyl tak zamlžený, aby zapomněl na takový detail. A pokud v sobě Galadriel neobjevila lehce odvážnější stránku (což bylo vysoce nepravděpodobné), mohl Pán Lothlórienu dojít k jedinému závěru: nebyl ve své vlastní posteli.

Oh.

Ale v čí posteli potom byl?

Dvojnásobné oh.

Co, ve jménu Elbereth, se stalo minulou noc? Celeborn se zoufale pokoušel vzpomenout. Nejdřív se zase pohádal s Galadriel, jako obvykle. Pak osedlal koně a vyrazil utopit svoje starosti v přinejmenším dvou lahvích vína. Vzpomínal si na hostinec, tanečnice a jednu pěknou malou ‘záležitost‘, která mu řekla, že by si moc přála vidět jeho jizvy z bitvy a Celeborn byl šťastný, že jí může prokázat laskavost.

Později tam bylo trochu víc vína, ještě víc vína, vlastně hodně vína a zbytek večera byl naprosto zamlžený. Takže ať chtěl nebo ne, musel teď otevřít oči a čelit hřmotu ve své hlavě.

Čemu ale čelil nejdřív, byl on sám, odražený nahoře v zrcadle. Jeho první reakce byla ‘na svůj věk nejsi ve špatné formě, Celeborne‘, ale potom mu vážný nedostatek jakéhokoliv oblečení na jeho těle poskytnul určitou představu, jak asi mohla včerejší noc skončit a jeho oči se zastavily na impozantním znamení lásky na jeho krku.

Trojnásobné oh.

‘Za tohle bude chtít Galadriel moje koule s krájenou cibulí a petrželkou‘, pomyslel si a zaúpěl.

„Ach, milovaný… máš bolesti? Jsi vyčerpaný? Mám ti něco donést? Třeba sklenici vína?“

Celeborn málem spadl z postele, když slyšel zpěvavý hlásek ve svém uchu. Zběsile si omotal přikrývku kolem pasu v poněkud ubohém pokusu zakrýt životně důležité drobnosti, které byly dosud na veřejné podívané, pak se otočil k vlastníkovi hlasu a u Valar, Celeborn si byl jistý, že bude první elf v historii, který zemře na infarkt.

„Firinwë…!“ zakvičel a chladná ruka děsu sevřela jeho srdce.

„Ale samozřejmě, má lásko - kdo jiný?“

Kdo jiný? Saruman, třeba. Nebo trpaslík. U Valar, dokonce zábavná skřetice, která provozovala aromaterapeutický obchod v Roklince by byla přitažlivější než, při všech hrůzách Středozemě, dáma Firinwë.

„Co tady dělám? A co tady děláte VY? Co je tohle za šílenost?“ řval Celeborn.

„Moc jsi mě teď ranil, Celeborne, to ti teda musím říct. Celou noc jsi mi věnoval - ovace ve stoje a teď předstíráš, že si dokonce nepamatuješ úžasné okamžiky vášně a lásky, které jsme spolu sdíleli?“

Kbelík. Doufejme, že někde blízko je kbelík; protože Celeborn si byl jistý, že ho bude potřebovat velmi, velmi brzy…

„Je pravda, že nemám nejmlžnější představu, co se včera v noci stalo, ale jsem si naprosto jistý věcmi, které se nestaly.“

„Ach, ale jak můžeš zapomenout!“ kňučela Firinwë. „Dokonce jsi mne prosil, abych tě vzala s sebou!“

Celeborn si palcem a ukazováčkem stiskl kořen nosu, a pak se zlobně podíval na Firinwë, která ho častovala plným arzenálem ženského rozhořčení: očima plnýma slz a Chvěním spodního rtu.

„Firinwë. Podlehl jsem vám jednou. Neumím si představit, že bych vám podlehl podruhé. Zrovna teď jsem nahý. Vy jste nahá. Oba jsme nazí v téhle posteli. Je o mně známo, že dostanu do postele každou přitažlivou ženu, která není dost rychlá, aby vyšplhala na nejbližší strom, když se blížím. Takže když se to vezme v úvahu, není náhodou, jen náhodou, skutečnost, že jediná stojící věc v tomto okamžiku jsou vlasy na mém zátylku, znamením, že mě absolutně nepřitahujete?“

Pokud Celeborn doufal, že tím Firinwë přesvědčí, byl zklamán.

„Dobře,“ vrněla a sjížděla prstem po jeho hrudi, „jsem si jistá, že můžu udělat něco, abych zvýšila tvůj zájem…“

Pomalu se začala plazit přes postel a Celeborn ustupoval až zády narazil do čela postele a ze všech sil svíral přikrývku.

„Nesahejte na mě, Firinwë - ať už jsou vaše záměry jakékoliv, raději by neměli zahrnovat žádný druh fyzického kontaktu!“

Celeborn byl zachráněn od jistého ublížení na těle a možná i něčeho horšího těžkým zabušením na dveře.

„Oh, proklatě…“ zaúpěla Firinwë, protočila oči a rychle vklouzla do svých šatů, aby mohla otevřít dveře.

Venku stáli dva Galadrielini strážní, s kopím po boku a v nablýskaném brnění. ‘Vsadím se, že je Galadriel osobně leští každé ráno‘, napadlo Firinwë, pak požádala o vysvětlení jejich návštěvy v takovou nekřesťanskou hodinu.

„Jsme tu, abychom vás a Pána Celeborna doprovodili k Paní Galadriel,“ řekl Nablýskaný strážce č.1 a díval se na dámu s očividným znechucením.

„Vážně? Nuže, můžete dámě Galadriel vyřídit, že nemám v úmyslu odcházet v takovém stavu a beztak tu Pán Celeborn není,“ odsekla a vrhla na oba arogantní pohled.

„Má paní, vy jste nepochopila situaci,“ odpověděl Nablýskaný strážce č. 2 a s obtížemi se snažil udržovat pohled na tváři dámy, místo na jejím dosti působivém výstřihu.

Bohužel se mu to nepovedlo.

„Toto není žádost. To je rozkaz.“

„Raději bys měl držet oči v úrovni očí, dítě. Co budete dělat, když s vámi odmítnu jít - ponesete mě?“

„Pokud si dobře pamatuji, rozkaz Paní zněl přivést vás před ní ‘živou či mrtvou‘, tak doufám, že se mnou budete souhlasit, že první možnost je pro všechny zúčastněné méně znepokojující než ta druhá.“

„To je velice diskutabilní,“ zavrčel Celebornův hlas zpoza Firinwë. „Už dost rozruchu, půjdeme s vámi.“

„Můj Pane… velice mne to mrzí…“ koktal Nablýskaný strážce č.1 a hluboce se uklonil.

„Buďte si jistý, že ne víc než mě. Tak pojďme.“

Firinwë by ráda věděla, jak se tak rychle stihnul obléknout, ale to byla věc, kterou Celeborn ovládal z čisté nutnosti - nemohl riskovat, že by se s krajkami a knoflíky zabýval příliš dlouho, kdyby se manžel jeho milenky náhle neohlášen zjevil, a okamžitý odchod tak byl jediný způsob, jak vyváznout bez zranění.

Pán Zlatého lesa vypadal královsky dokonce i v neupraveném stavu. Jako vždy pozorný elf, přehodil přes ramena Firinwë plášť, pak se vydal po schodech dolu, následován Firinwë a dvěma strážnými, kteří se za daných okolností cítili totálně trapně.

Přivést Firinwë před Galadriel byla jedna věc - její naléhání na stravování stráží výhradně vegetariánským jídlem jí taky zrovna neudělalo moc přátel - ale Celeborn, velmi obdivovaný a milovaný Pán - to byla úplně jiná záležitost!

* * *

Rúmil se začal cítit velice nepohodlně pod Králíkovým tichým, zkoumavým pohledem. A u Valar, ten už zase větřil, jako divoké zvíře!

Králík, na druhé straně, byl naprosto zmatený. Něco tady nesedělo, ale možná teď nebylo vhodné položit otázku - otázku proč Rúmil nenese vůni Haldirova rodu. Jak je tohle možné? Jsou to bratři, nebo ne?

Ostružiní, která dosud spokojeně seděla Rúmilovi na klíně teď slezla, šla za Králíkem a přitiskla se k jeho noze. Králík se sehnul a zvedl malou nahoru, dotkl se na pozdrav svým čelem jejího a jemně zavrněl.

„Rúmil mi dovolil cucat jeho copánek,“ oznámila a chichotala se, zatímco Haldir se široce usmíval.

Bylo očividné, že Rúmil byl zdrženlivý pokud šlo o Králíka, ale přinejmenším vřele přilnul k jejich dceři. Orophin tiše sledoval dění, všímaje si pozorného výrazu na Králíkově tváři a nějak vycítil jeho zmatek. Když viděl Králíkův tázavý pohled putující mezi Haldirem a Rúmilem, zajímalo ho, co se to dělo.

„Přišel jsem pozdravit tvé příbuzné.“

„Ano, a já si toho cením.“ Haldir mu věnoval vlídný úsměv a Králík byl rád, že nedbal na svůj vlastní strach přijít sem dnes večer, navzdory přítomným hostům.

Pro Haldira moc znamenalo, že se seznámí s jeho rodinou, a kdyby tohle byl způsob, jak ho učinit šťastným, tak budiž. Zeptá se Haldira později na chybějící propojení mezi ním a Rúmilem.

„Pojď, sedni si k nám,“ řekl Haldir.

Králík chtěl zase odejít, měl pocit, že jeho společenské povinnosti byli splněny, ale když viděl prosebný pohled v Haldirových očích, změnil názor a spočinul na podlaze vedle svého druha; hlavu a paže složil na jeho stehno. Haldir ho začal jemně hladit po tmavých vlasech - tak rád by je svými prsty pročesával, ale černá záplava byla tak hustá, že to nebylo možné.

Orophin se v duchu usmíval. Jistě, temný elf byl zvláštní a vůbec ne jako jeden z nich, ale zřejmě Haldira velmi miloval a zdálo se, že Haldir je šťastný. Měli báječnou dceru, což byl sám o sobě div a Orophin věřil svému instinktu, který mu říkal, že Haldir byl milován a v bezpečí. To bylo všechno, co Orophin potřeboval vědět - přinejmenším jeden z nich byl šťastný, přemítal a povzdechl si. Jeho myšlenky na okamžik zabloudily k páru šedých očí a ke dvěma různobarevným sponám.

Rúmil nebyl tak plně přesvědčen jako Orophin, pokud šlo o Králíka. Cítil se v jeho přítomnosti nepohodlně, takže po pár minutách ticha vstal.

„Děkuji ti za tvou pohostinnost, bratře - ale jsem velmi unavený, byl to dlouhý den a zítra musím vstát za svítání a doprovodit lorda Glorfindela na hlídce, protože bych rád viděl více z Imladris. Králíku - bylo velice… zajímavé tě poznat.“

Rúmil objal Haldira. Ostružiní, která seděla pod stolem a hrála si se svojí panenkou se vyplazila ze svého úkrytu a vztáhla k němu ruce, také se dožadujíce objetí. Rúmil se usmál, zvedl ji a přitiskl ji k sobě.

„Dobrou noc, princezno. Spi dobře a sladké sny.“

Holčička se chichotala a zatahala ho za jeden z jeho copánků s takovou vervou, že mu to vehnalo slzy do očí.

„Noc noc!“ řekla a objala ho.

Rúmil ji položil na zem a vzal si svůj plášť. Orophin se k němu rozhodl připojit, objal Haldira a pak, po okamžiku váhání, poklekl vedle Králíka, který si ho ostražitě prohlížel. Rozevřel paže, otočil dlaně směrem ke Králíkovi na znamení, že není ozbrojen ani nemá žádné špatné úmysly. Pak se na krátký okamžik dotknul Králíkova čela svým.

„Doufám, že tohle je správný pozdrav mezi vašimi příbuznými, Králíku. Pokud ne, omlouvám se, jen bych rád ctil tvé zvyky.“

Králík se na něho díval těma zvláštníma žlutýma očima, pak přikývl a jemně zavrněl, téměř jako kočka. Orophin vstal a Haldir mu artikuloval tiché ‘děkuji‘. Pak následoval Rúmila do tmy.

* * *

Když byla Ostružiní uložená do postele, Haldir seděl s Králíkem před ohněm. Jeho druh byl často pryč celé dny a ačkoliv věděl, že Králík nikdy nebyl příliš daleko a přišel by, kdyby ho zavolal, Haldir ho velice postrádal, obzvláště když s sebou na své výpravy vzal Ostružiní a nechal Haldira úplně samotného.

A tak si Galadhrim užíval tím víc, že se Králík rozhodl zůstat tu přes noc; další příjemné překvapení po jeho naprosto nečekaném zjevení tento večer. Králík si tiskl Haldira, který seděl před ním, blízko k hrudi a jemně okusoval jeho krk a ramena.

„Králíku... musím se tě na něco zeptat. Když tu byli Orophin a Rúmil… co se stalo?“ zeptal se nakonec Haldir.

Zlobil se na sebe, že ruší tento vzácný důvěrný okamžik, ale všiml si zmateného pohledu, který Králík věnoval Haldirovu staršímu bratrovi a chtěl znát důvod - znal Králíka dost dobře, aby věděl, že to muselo mít nějaký význam.

Králík chvíli nic neříkal, ale pokračoval v péči o Haldirův krk. Konečně vtiskl něžný polibek za elfovo ucho a opřel si bradu na jeho rameni.

„Jeho vůně nebyla správná,“ řekl nakonec a Haldir se otočil a snažil se pohlédnout do Králíkových očí, ale jeho druh ho držel příliš pevně.

„Jeho vůně? Co tím myslíš?“ zeptal se zmateně.

Králík znovu jemně kousnul do jeho krku.

„Jeho vůně. Nesedí s tou tvojí. Je to tvůj bratr, tak patří k tvému rodu. Ale jeho vůně nesedí. Je jiného rodu.“

Haldir si povzdechl, pak se zasmál.

„Proč se směješ?“ zeptal se Králík.

To nebyla právě reakce, kterou od svého druha čekal.

„Omlouvám se, Králíku. Asi jsem ti to měl říct už dávno, ale přísahali jsme, že zachováme tajemství. Podívej - Rúmil, Orophin a já nejsme pokrevní bratři. Přinesli mě do Zlatého lesa, když mi byl jen několik týdnů, Rúmil jediný přežil útok skřetů na jeho rodinu, když byl ještě elfátko a zachránil ho král Gil-galad; a Orophin - myslím, že to z nás měl nejtěžší. Prvních pár desítek let svého života strávil v otroctví. Všichni jsme našli nový domov a novou rodinu. Proto přirozeně naše vůně není stejná, ale jsme si tak blízcí, jak jen bratři mohou být.“

Na okamžik seděli v tichu a pak Haldir dodal: „Možná je naše pouto dokonce pevnější, protože jsme bratři volbou a osudem. Bohužel, nedostatek rodinné historie je mnohými považován za poskvrnu, tak jsme si přísahali neodhalit náš osud nikomu mimo naší rodinu. Ale ty jsi teď taky moje rodina, tak bys to měl vědět.“

Králík Haldira jemně políbil, pak potřásl hlavou: „Děkuji, že jsi mi to řekl, ale nemusel ses bát - ješitnost elfů pro mě znamená pramálo. Teď rozumím proč Rúmil nenese vůni tvého rodu. Ale když Orophin není tvůj bratr, kdo tedy je?“

Haldir se vyprostil z Králíkova sevření, otočil se a pohlédl na něho s poněkud zmateným výrazem ve tváři: „No vždyť jsem to řekl, byl sirotek jako já a Rúmil.“

Králík povytáhl obočí: „Tak potom je to tvůj bratranec?“

Haldir si promnul oči - cítil, jak se blíží bolest hlavy. Vůbec nebylo normální, aby byl Králík tak pomalý v chápání.

„My nejsme příbuzní. Žádný z nás není příbuzný k jinému - možná v mysli a srdci, ale ne v krvi.

„Ale proč pak nese vůni tvého rodu?“

Haldir si byl jistý, že začne ječet, jestli ještě jednou uslyší slova ‘vůně‘ a ‘rod‘, ale ovládl se: „Králíku - on NEMÁ stejnou vůni, protože NENÍ můj příbuzný.“

Králík vstal a protáhl si své dlouhé, štíhlé tělo: „Půjdeme do postele. Nerozčiluj se, není to důležité. Ale jeho vůně je silná, snadno identifikovatelná. A přestože tvoje je slabší, je stejná.“

„Slabší? Co myslíš tím slabší?“ zeptal se Haldir a měl teď bolení hlavy rozměrů Mordoru.

„Slabší. Zředěná. To se stává, když se Prvorození mísí s lidmi.“

Haldir rozhodil rukama ve vzduchu: „Králíku! Ty ses mě rozhodl přivést k šílenství? Co se s tebou dnes večer děje? Mluvíš o rodech a vůních a já ti nedokážu porozumět. Nejsem jako ty, Králíku, nemám tvoje smysly. O čem to mluvíš?“

Králík jemně přidržel Haldira za ramena a shlížel na něho se stejným výrazem, který obvykle používal pro Ostružiní, když jí musel vysvětlit něco komplikovaného způsobem, kterému by dítě rozumělo: „Tvoje vůně je slabší kvůli tvému lidskému původu. Smrtelníci mají slabé vůně, protože nežijí tak dlouho, aby se jim jejich přirozenost vtiskla do duše.“

Haldir zavrtěl hlavou tak prudce až myslel, že mu pukne: „Ale já nejsem smrtelník!“

Rázem Králíkovi svitlo poznání: „Lásko, ty nevíš, že jsi napůl člověk?“

Haldir měl pocit, že ho jeho nohy už víc nebudou schopny nést. Když Králík viděl náhle pobledlou tvář a vyděšený výraz v očích svého druha, přemýšlel, zda bylo moudré odhalit své znalosti. Bylo zřejmé, že Haldir o tom neměl tušení a Králík věděl, jak moc byl lórienský elf hrdý na své elfí dědictví - tohle odhalení pro něho musel být hrozný šok.

Králík objal svého druha a jemně hladil jeho vlasy: „Moc mě to mrzí, Haldire. Myslel jsem, že jsi to věděl.“

Haldir se chvěl. Pak se vykroutil z objetí, otočil se a vrazil do druhé místnosti, kde za sebou zabouchl dveře.

Králík si povzdechl, pak se posadil u Haldirových dveří a držel hlídku celou noc.

* * *

Erestor se nikdy necítil víc jako ‘Paní Glorfindelová‘ než v okamžicích jako tyto, kdy se mocný Přemožitel balrogů připravoval vyjet na svém koni konat hrdinské činy, zatímco on, nudný poradce, zůstal doma, aby se staral o dítě a čekal na hrdinův příjezd z práce.

Nenáviděl to. Nejen odloučení od Fina, ale také to, že se čím dál víc cítil jako jeho příslušenství než jako nezávislá osoba. U Valar, jediné co ještě chybělo bylo, aby v zoufalství lomil rukama nad Finovým odjezdem a vzlykal do rukávu jeho pláště!

Věci se ale trochu zlepšily, když přijel Orophin. Tichý Galadhrim se ujal svých povinností a k tomu i některých Erestorových bez ptaní a bez vyvolávání diskuzí o tom, zda výměna plenek nebo koupání dítěte byly úkoly vhodné a čestné pro bojovníka. Dělal, co cítil, že je třeba udělat, a ostatní si nechal pro sebe.

Erestor si dobře vzpomínal, jak nejdřív nazval Elronda bláznem, když navrhl, aby Orophin zůstal v Imladris a staral se o dvojčata. Ale zanedlouho bylo jasné, že se Orophin do dvojčat úplně zbláznil a na oplátku Elladan a Elrohir zbožňovali jejich tichého opatrovníka. Dvakrát jim zachránil život, jednou, když Elladan - kdo jiný - spadl do Bruinen a málem se utopil a podruhé Orophin zahnal tlupu zbloudilých skřetů, kteří si mysleli, že dvojčata, která si hrála v lese, jsou snadnou kořistí. Zahnal je sám - vyvázl s těžkými zraněními, ale zato dvojčatům nebyl zkřiven jediný vlásek. Díky této a všem svým dalším službám u Elronda získal nekonečnou vděčnost. A když Erestor viděl, jak láskyplně se vysoký, nezkrotně vypadající elf stará o Estorela, pustil ho i do svého srdce.

Právě teď byl Orophin na cestě k Domu uzdravování. V noci před svým odjezdem byl Glorfindel v jedné ze svých podivných nálad a trval na tom, že Orophin následující den vezme Estorela do Domu uzdravování na generální prohlídku. Dítě bylo zdravé jako cvrlikající ptáček na nebi, takže Erestor absolutně neviděl důvod pro Finovu neodbytnost, zvlášť když ve službě nebyl Elrond, ale Elladan.

Ale Fin nad Erestorovými protesty jen mávl rukou, mumlal něco o ‘prevenci‘ a že ‘obezřetnost není na škodu‘ a ve tváři měl uličnický výraz.

„Fine,“ řekl Erestor, „ty máš něco za lubem. A já bych moc rád věděl, co to ‘něco‘ je.“

Glorfindel se jen culil a vtiskl velký, vlhký, nedbalý polibek na Erestorovy rty - postup, který se v minulosti osvědčil jako nejúčinnější k umlčení poradce: „Obávám se, že tohle je záležitost nejvyššího utajení, můj drahý, takže ti nemůžu říct, co to ‘něco‘ je, ale když budeš hodný malý poradce a řekneš kuchaři, aby na den dva vynechal sterilované slimáky, mohl bych ti dnes večer předvést jisté věci, které shledáš velice zábavnými.“

S tím začal rozepínat Erestorovu tuniku a ačkoliv se poradce urputně snažil vypadat vážně, doslova roztával pod Finovou zručností.

„Víš,“ mumlal pod Finovými žádostivými rty, „já tě vážně vůbec nemám rád.“

Fin se culil a odhodil Erestorův oděv: „To je báječné, Erestore, protože já tě taky nemám vůbec rád, tak můžeme zbytek věčnosti strávit tím, že sebou budeme vzájemně opovrhovat.“

Zatímco byl zavalen jedním velmi dychtivým Přemožitelem balrogů žužlajícím jeho ucho, Erestor se zeptal: „Jsi si jistý, že jsi myslel ‘opovrhovat‘ a ne ‘okusovat‘, Fine?“

Glorfindel, zaneprázdněný líbáním Erestorovy hrudi, zavtipkoval: „Kdo ví, drahý Erestore - víš, že mi to se slovy moc nejde.“

Pokračoval ve své cestě dolů po Erestorově těle, což přimělo poradce lapat po dechu: „To je možné - ale s jazykem ti to jde úžasně!“

* * *

Elladan právě máčel nějaké bylinky v dřevěné misce, když vstoupil Orophin a opatrně v náručí vyvažoval košík s Estorelem, neboť odmítl nést koš za rukojeť. ‘Je to elfátko, ne pytel brambor,‘ oponoval Erestorovi, který se ho snažil přesvědčit, aby jeho syna vzal ‘správným‘ způsobem a Erestor nemohl popřít jistou logiku tohoto argumentu.

Elrondův nejstarší syn se otočil a jeho oči se rozzářily, když viděl, kdo přišel na návštěvu a okamžitě se začervenal - něco, co poslední dobou dělal často. Orophin si toho dobře všiml a dovolil si malý úsměv.

„Buď zdráv, mistře Orophine,“ řekl Elladan s nucenou veselostí a Orophin mu oplatil pozdrav krátkým kývnutím.

„Mae govannen, mladý pane.“

Raz, dva, tři, dýchej, raz, dva, tři, to je jen Orophin, raz, dva, tři, ó můj bože to je OROPHIN! Raz, dva, tři…

Elladan prošel kdejaký trik v knize ´Jak zabránit červenání a zrychlenému dechu´, ale bez účinku. Byl nervózní, upustil kdeco, bez nadechnutí plácal nesmysly a čím víc se snažil působit jako normální, důvěryhodný a klidný ranhojič, tím víc vypadal a choval se jako zadýchaný mladík, nervózní z prvního setkání se svým milovaným.

Orophin sledoval Elladanův výkon se vzrůstajícím pobavením; poté, co mladík upustil tu samou mísu už počtvrté a vypadalo to, že upustí i Estorela, Galadhrim rozhodl, že byl čas se zapojit.

„…a tak jsem řekl Elrohirovi, ‘Elrohire‘, řekl jsem, ‘možná jsou gondorské meče dobré kvality, ale nemůžou se rovnat těm, které vytvořili naši vlastní kováři‘ a on říkal ‘Elladane‘, to je to, co říkal, ‘ty tomu vůbec nerozumíš‘, a tak jsem se přirozeně rozčílil a…“

„Mladý pane…,“ snažil se Orophin přerušit vodopád blábolení.

„…pak jsme diskutovali o lórienských lucích ve srovnání s našimi vlastními a to zase bylo ‘Elladane, ty tomu vůbec nerozumíš‘, tak jsem mu řekl ‘Elrohire‘, řekl jsem, ‘ty bys opravdu měl…“

„Elladane. Nezapomeň dýchat.“

Mladší elf se zastavil uprostřed věty a zíral na Orophina s otevřenou pusou.

Ó Valar, zase ze sebe udělal totálního pitomce!

Teď si o něm Orophin jistě musí myslet, že je nemotorné dítě, ještě intenzivněji než dřív, a Elladan si vážně přál, aby se uměl nakopnout do zadku.

Orophin se na zmateného mladého elfa vřele usmál a položil mu ruku na rameno v gestu, které bylo míněno jako utěšující, ale pro Elladana byl Orophinův dotek všechno jen ne uklidňující, a tak svěsil zahanbeně hlavu a připravoval se na jednu ze suchých, sarkastických poznámek, kterými byl Orophin notoricky známý - vskutku, slovo od něho mohlo zabíjet stejně účinně jako jeden z jeho šípů.

„Omlouvám se, že jsem přerušil tvůj příběh, mladý pane, moc rád bych slyšel zbytek, ale neměli bychom se postarat nejprve o tvého pacienta?“

Elladanova hlava se napřímila - taková přátelská slova bylo to poslední, co by čekal.

„Ach… ano… jistě, máš pravdu… omlouvám se…,“ mumlal a obrátil pozornost na Estorela, který přes veškerý rozruch spal.

„Je překrásný,“ povzdechl si Elladan a jemně pohladil dětskou hlavičku.

„Ano, vskutku,“ potvrdil Orophin a dodal: „Ty jsi taky byl velmi krásné elfátko.“

„Vážně? Co jsem slyšel, Elrohir byl hezčí než já.“

Tohle vyznělo o trochu víc hořce než bylo zamýšleno a Orophin by rád věděl, jestli řekl něco špatně. Samozřejmě, možná to nebyl příliš chytrý tah připomenout někomu, o koho usilujete, fakt, že jste o tolik starší než on, že jste mu vyměňovali plenky, když byl ještě batole…

„Oba jste byli moc krásní,“ řekl nakonec Orophin a s upřeným pohledem na Elladana spěšně dodal: „A pořád jste.“

Elladan krátce flirtoval s myšlenkou, že to byla poznámka prvotně náležící jemu i jeho dvojčeti, ale výraz v Orophinových očích ho nenechal na pochybách - Galadhrim mu právě složil poklonu.

„Děkuji,“ řekl Elladan s ostýchavým úsměvem a Orophin těžce bojoval sám se sebou, protože část jeho mysli naléhala, že někdo, kdo se usmál takovým zábavným způsobem by měl být odměněn dlouhým a důkladným polibkem, zatímco druhá, rozumnější část jeho mozku mu předkládala obrazy lorda Elronda (v plné zbroji, v pohybu a v sytých barvách) třímajícího meč, což stačilo na vystrašení i nejodvážnějšího srdce.

Ale Orophin byl bojovník, racionální část vyhrála bitvu a Orophin se opět soustředil na Estorela. Jemně zvedl spící dítě z koše a Elladan rychle elfátko prohlédl, ale podle očekávání bylo všechno v naprostém pořádku. Estorel se probudil, zamžoural na Elladana a pak se jedna drobná ručička natáhla ke spletenému pramenu Elladanových vlasů.

„Au! Na to, že jsi tak maličký umíš pořádně škubat!“ smálo se dvojče a dítě se zachichotalo.

Elladan osvobodil své vlasy a pošimral dítě, které se začalo okamžitě smát a pištět. Pak se otočil k Orophinovi.

„Všechno je v pořádku. Glorfindel a Erestor se nemusí znepokojovat, je tak zdravý jak jen může být. Samozřejmě…,“ dodal Elladan trochu nejistě, „…můžeš se vrátit později až tu bude ada, jeho slovo má jistě větší váhu než moje, ale já nevidím, že by s Estorelem bylo něco v nepořádku.“

Orophin pohlédl Elladanovi zpříma do očí: „Tvé slovo je pro mě stejně dobré jako slovo lorda Elronda. A taky jsi měl pravdu ohledně barvy vlasů.“

Elladan si povzdechl a zahleděl se na Estorela, který zase ležel v koši a cucal si pěstičku: „Ai - Mauburz bude blahem bez sebe - další rusovlasý elf v Imladris. Glorfindel bude mít záchvat.“

Estorel, který se pramálo staral o všeobecné obavy o odstín jeho vlasů, se pokusil cucat si palec na noze, což bylo, dle Elladanova soudu, neuvěřitelně rozkošné.

Nakonec Orophin znovu zvedl koš a Elladan šel otevřít dveře.

„Tak, kdy mi dopovíš konec tvého příběhu, mladý pane?“ zeptal se Orophin mezi dveřmi.

„Příběh? Jaký příběh?“ zeptal se Elladan zmateně.

„Ten o tobě, Elrohirovi a lórienských lucích ve srovnání s luky z Imladris, který jsem tak hrubě přerušil.“

Elladan zíral na Orophina a uvažoval, jestli se nepřeslechl: „Ty - ty chceš říct, že to opravdu chceš slyšet?“

Orophin přikývl: „Opravdu. A já bych ti mohl vyprávět něco, co ještě o Lórienu a jeho lucích nevíš.“

Elladan byl zmatený a nemohl uvěřit svému štěstí - Orophin s ním chtěl trávit čas? Mluvit s ním? Poslouchat ho? Tohle bylo víc než v co kdy mohl doufat.

„To bych byl moc rád - myslím, pokud na to máš čas.“

„Mám, jinak bych se neptal. Jsem ve službě až do soumraku - můžeme se pak setkat v hostinci?“

Elladanovi se na tváři objevil široký úsměv - úsměv o němž byl Orophin přesvědčen, že by zastínil i slunce: „Ano! Budu tam!“

Orophin přikývl a vykročil do odpoledne, zatímco Elladan udělal spontánní kotrmelec přes vyšetřovací lůžko a pro jednou se to obešlo bez padajícího nábytku nebo zlomených končetin.

* * *

„Jestli si budeš ty vlasy česat ještě déle, budeš plešatý, Orophine,“ žertoval Rúmil, když viděl svého bratra jak přinejmenším po tisící pročesává své dlouhé, stříbřitě plavé vlasy.

„A jestli ty nepřestaneš se svými žalostnými pokusy o humor, ostříhám ti hlavu a po zbytek zimy můžeš nosit pletenou čepici,“ vyhrožoval jeho bratr, konečně odložil kartáč a odhodil si svou hřívu na záda. Vklouzl do své košile, zapnul jí a přehodil si přes ní kabátec.

Orophin nebyl ten, který by se zvlášť staral o oblékaní, dával přednost barvám země před jasnými barvami, které měl rád Rúmil, ale dnes večer nechtěl vypadat jako Galadhrim. Košile byla z hebké tkaniny v mechově zelené barvě a kabátec z jemné, šedé kůže a oba kusy oblečení zdůrazňovaly barvu jeho očí. Naposledy se podíval do zrcadla.

Ucházející.

„Řekni mi, Orophine - kterého nevinného elfa hodláš uvést dnes večer do svého lože?“ culil se Rúmil a sledoval bratrovo úsilí s rostoucím pobavením.

„Žádného,“ zněla stručná odpověď a Orophin se natáhl pro svůj plášť.

„Žádného? Ale no tak - mluvíš tady se mnou, drahý bratře. Přiznej to - vyrážíš ochutnat sladké ovoce Imladris a kdo by ti to měl za zlé - jsou zde k dispozici některé poměrně sličné a chutné kousky.“

„To není to, co mám na mysli. Jen se mám setkat s Elladanem nad sklenkou vína, požádal mě o vyprávění o našem lukostřeleckém výcviku.“

Tak tohle byla nehorázná lež, samozřejmě, ale Orophin necítil potřebu probírat tuto záležitost s Rúmilem.

„Orophine. Je to moudré?“ zeptal se jeho mladší bratr, zatímco si zastrčil ruce do kapes.

„Co by mělo být nemoudré na výměně našich znalostí v lukostřeleckém umění?“

„Nejsem hlupák, Orophine. Moc dobře jsem si všiml, jak tvoje oči pronásledují toho mladíka.“

Rúmil se postavil vedle svého staršího bratra a položil mu ruku na rameno: „Nemysli si, že se pletu do tvých záležitostí, Orophine - myslím to dobře, a pokud tě můžu ušetřit zlomeného srdce, udělám to.“

Orophin zachytil bratrův pohled v zrcadle a povzdechl si: „Neboj se o mě, Rúmile. Neudělám nic, co by mě mohlo dostat do potíží.“

Rúmil zavrtěl hlavou: „Ty nejsi jako já, Orophine. Nebereš věci na lehkou váhu. Tvoje srdce je drahá věc a já bych ho velice nerad viděl zpustošené.“

Orophin se zamračil a pokusil se něco říct, ale Rúmil ho nenechal: „Není třeba obhajovat toho mladíka, Orophine. Vím, že by ti nikdy vědomě neublížil nebo že by hrál nepoctivě. Ale ani jeho laskavé srdce nemůže změnit skutečnost, že je synem a dědicem lorda Elronda a nikdy, dokonce i když tě respektují, by jeho rodina mezi sebe nepřijala pouhého Galadhrima. Nemáme jejich bohatství nebo styky, dokonce nemáme ani jméno.“

Starší elf neodpověděl, neboť Rúmil jen nahlas vyslovil obavy, které i Orophin nesl ve svém srdci, a vskutku - co k tomu dodat?

„Prosím, buď opatrný, Orophine. Nechci tě vidět raněného.“

Orophin se otočil a láskyplně na Rúmila pohlédl: „Jsi skutečný přítel a bratr, Rúmile a vážím si tvého zájmu. Slibuji ti, že budu opatrný.“

Vtiskl měkký polibek na čelo svého mladšího bratra; pak odešel a zamířil na setkání s Elladanem.

Rúmil přistoupil k oknu; jeho oči sledovaly postavu jeho bratra dokud mu nezmizela z dohledu a pak si hluboce povzdechl.

Tohle neskončí dobře.

* * *

Elladan a Orophin seděli v jednom koutku hostince, každý se sklenicí sladkého červeného vína před sebou a po počáteční vzájemné nesmělosti se rychle dostali do živé diskuze - živé způsobem, že Elladan mluvil a Orophin naslouchal, jen občas přidal “aha“, “chápu“ nebo “hm“. Miloval Elladanovo štěbetání a mladý roklinský elf se rovněž těšil z Galadhrimovy společnosti. Mluvili o svých říších, rodinách, představách a obavách a čas plynul jako vánek na moři. Dva pěvci bavili hosty, ve vzduchu se vznášel smích a vůně vína a medoviny a nikdo neobtěžoval dva elfy, kteří na sebe poblázněně hleděli.

Víno bylo sladké a opojnější než se zdálo, a tak když oba nakonec vstávali, Elladan se trochu zapotácel a Orophin ho chytil za paži.

„Ups, asi jsem trochu opilý!“ oznámil Elladan.

Orophin se smál. „Trochu, vskutku!“

Elladan měl rád Orophinův smích. Byl hluboký a hrdelní, jakoby rezavý, ale zároveň byl vřelý a podmanivý.

‘Nesměje se moc často‘,
pomyslel si. ‘Líbí se mi ty malé vrásky, které se mu dělají v koutcích očí, když se směje.‘

Dva elfové vyšli na chladný noční vzduch, jejich dech se měnil v bílou páru a noční mráz Elladana štípal do nosu.

„Úh, to je zima!“ řekl mladší elf a trochu se třásl.

Orophin překvapeně zvedl hlavu a pak si vzpomněl, že Elladan nebyl plný elf a cítil zimu víc než on.

„Chceš můj plášť?“ zeptal se a nabízel oděv Elladanovi, který zavrtěl hlavou, ale upřeně na něho hleděl, líce měl zbarvené vínem a oči mu jiskřili v měsíčním světle.

„Ne, ale zahřát rozhodně potřebuju,“ usmál se Elladan a možná to bylo víno, nebo to byla noc, nebo to bylo prostě proto, že to toužil udělat už dlouhou dobu, a tak než mohl Orophin cokoliv říct, položil Elladan paže kolem jeho krku a přitiskl své rty ke rtům lórienského elfa.

Orophin tam stál jako zmrazený, přišlo to tak nečekaně. A Elladanovo srdce pokleslo, když viděl, že Galadhrim nereaguje. U Valar - neudělal hroznou chybu? Četl všechna znamení špatně? Udělal ze sebe blázna?

Jakékoliv další myšlenky byli zastaveny, když se Orophin uvolnil, ovinul paže kolem Elladana a přitiskl si ho blíž k sobě. Nakonec otevřel ústa a dovolil Elladanovi vstoupit, a u Elbereth, tenhle polibek byl tak sladký!

Orophinova hlava se točila, Elladanovo tělo vyzařovalo teplo i přes vrstvu látky, která je oddělovala a Orophin cítil žár, který prostupoval i jeho vlastním tělem, rozléval se do každé žíly a vzbuzoval v něm žádostivost a touhu takové intenzity, jakou nikdy předtím nezažil.

Nakonec se jejich rty oddělily, spíše nedostatkem kyslíku než svobodnou volbou, a když si vzájemně pohlédli do zardělých tváří, oba elfové se rozesmáli. A kdyby byl někdo svědkem této významné scény, potěšil by se zvukem podobným tomu, jako když o sebe cinkají dvě křišťálové sklenky.

Ale protože ti dva byli osamoceni, ten jediný, kdo se těšil ze scény, byl měsíc, který se rozhodl k tomu nevyjadřovat.

* * *

Haldir shodil všechno oblečení a stál před dlouhým zrcadlem ve své ložnici. Byl to dar od jeho matky - jaká ironie, pomyslel si - darované s napůl žertovnou, napůl vážnou radou, aby před ním nestál příliš často, protože i tak už byl dost marnivý.

Nicméně, to nebyla marnivost, co ho teď přimělo prohlížet si svůj obraz v zrcadle. Králíkova slova v něm hlodala - měl jeho druh pravdu? Pokud ano - jak bylo možné, že si ničeho nevšiml? Haldir věděl, že Elrond a dvojčata cítila chlad víc než plní elfové - a dvojčata byla vskutku mnohem víc než jen ‘půl‘ elfové, spíš 3/4 nebo 7/8 nebo něco podobně komplikovaného.

Pokud šlo o Elrohira, nebyly patrné jakékoliv odlišnosti - byl sličný jako každý jiný elf, možná dokonce víc, a kromě občasné rýmy a chvění v zimním období nebylo nejmenšího znamení, které by dalo najevo, že Elrondův mladší syn nebyl plný elf.

Elladan, na druhé straně… vedle jeho legendární nemotornosti byl poněkud mohutnější konstituce, to je pravda. Haldir znovu zkoumal svůj odraz v zrcadle a všímal si silných paží a široké hrudi - pravda, nebyl zrovna štíhlý proutek jako Rúmil, ale určitě byli i jiný elfové, kteří byli poněkud - silnější?

Dejme tomu, že Králík měl pravdu - a dosud se nikdy nemýlil - proč si Haldir nikdy nevšiml něčeho neobvyklého? Jeho smysly byly bystré jako každého jiného elfa, chlad ho nesužoval, ani teplo; a nežil snad už mnoho tisíciletí? Proč ho Valar nežádali, aby učinil svou volbu?

Haldirův svět se rozpadl - už vůbec nevěděl kdo je; už slyšel to tiché šepotání, které by se za jeho zády neslo, kdyby pravda - pokud to byla pravda - vyšla najevo. Bylo by na něho shlíženo spatra? Jak často byl svědkem uštěpačných poznámek o Elrondovi a dvojčatech, dokonce o Paní Arwen - tichých poznámek, nevyslovených nahlas, kdo by se taky odvážil urazit rodinu Pána a Paní? Ale on, Haldir, se nemohl schovat za vážené jméno nebo slavnou rodinu - ve skutečnosti ani neznal elfa, který se dopustil nemravného cizoložství se smrtelnou ženou a zplodil ho.

Jeho matka - Haldira udeřilo jako blesk z čistého nebe uvědomění, že jeho matka nebyla žádná urozená elfí paní zabitá skřety jak mu vyprávěl Celeborn, žádný mýtus, který v Haldirově fantazii rostl do nadpozemské krásy celá tisíciletí, nýbrž smrtelná žena, která poté co mu dala život, pravděpodobně žila jen pár desetiletí a potom zestárla a zemřela.

Překvapilo ho, jakou bolest cítil - nějakým způsobem byla opravdovější, a i když si přál, aby se Králík mýlil, Haldir věděl, hluboko v srdci, že jeho láska měla pravdu. Jediný, kdo mohl na celou záležitost vrhnout trochu světla byl Pán Celeborn.

A co Orophin? Třeba to byl bratranec, nebo dokonce ztracený bratr, ještě nebyl ani dospělý, když ho Celeborn přivedl k Amrunovi a Mye - ano, možná byl jeho příbuzný. Haldir potřeboval mluvit s Celebornem, protože nebude mít klid, dokud se nedoví pravdu.

Haldir klesl na kolena a stále pozoroval elfa v zrcadle, který se pro něho stal cizincem.

„Kdo jsi,“ zašeptal a dotýkal se hladkého, chladného povrchu špičkami prstů.

Ale žádná odpověď nepřišla a elf v zrcadle začal plakat.

* * *

Orophinova přítomnost znamenala, že Erestor mohl zase navštěvovat všechna setkání Rady a teprve teď, když byl zpátky, uvědomil si Elrond, jak moc ho ve skutečnosti postrádal. Tak snadno si zvykl na tichou, štíhlou, černě oděnou postavu po svém boku, šeptající malou radu nebo upozornění, když bylo třeba a pro Valar, tyto rady a upozornění byly velmi postrádány - Elrond spoléhal na Erestora, byl jeho opora a síla a Pán Imladris doufal, že Fin a Erestor svou rodinu nerozšíří o dalšího potomka příliš brzy. Papírování se nahromadilo, knihy byly v dezolátním stavu a na setkáních bolestně scházela Erestorova sebejistá, rozumná přítomnost a občas ostrý jazyk, což vyústilo v ohnivé diskuze a všeobecně výbušnou atmosféru.

Teď když byl zpět, Elrond Erestora víc vnímal a všiml si věcí, kterých si nikdy dříve nevšiml - jak vzpřímeně stál, jak jeho černé vlasy spadaly přes jeho ramena jako voda Bruinen v zimě, jak jeho temné oči jiskřily - a jak velmi moc Erestor miloval Glorfindela. Vskutku, dokonce i když bylo jméno Elrondova správce dvora zmíněno v tak světském spojení jako byly nezaplacené účty v hostinci, Erestorovy oči se rozzářily jako svíce v temnotě a Elrond si nemohl pomoct, ale cítil nepatrnou žárlivost na Přemožitele balrogů - on měl svého partnera, který ho miloval, měl domov a to skvostné malé elfátko.

A co měl on, Pán Imladris? Seděl tady ve své pracovně, která se z útulného místa změnila v muzeum s památkami na jeho ztracené lásky napravo i nalevo. Gil-Galad v zářivém brnění vypadal na malbě královsky znuděně, ale jak mohl nějaký malíř zachytit obdivuhodný výraz na jeho tváři, když spal? A portrét jeho milované Celebrían ležící na bílé kožešině - obraz zachytil její krásu na celou věčnost, ale ne její smích, nebo její občas hrubé vtipy, tak nečekané od urozené dámy a zatímco umělec pečlivě vymaloval její půvabné rysy, nemohl zobrazit její černý smysl pro humor nebo doteky jejích rukou na Elrondově těle.

„Ada - jsi na řadě.“

Elrohir si všiml zadumaného výrazu svého otce a pokusil se ho rozptýlit. Seděli u malého stolku a hráli šachy. Erestor seděl poblíž a sledoval hru, zatímco dával Estorelovi pít z láhve; za ním stál, jako všudypřítomný stín, Orophin.

„Omlouvám se, Elrohire - rozutekly se mi myšlenky,“ řekl Elrond a omluvně se uklonil.

Estorel zakňoural, když mu Erestor na okamžik láhev vzal, aby dítěti dopřál čas na nadechnutí před dalším krmením, a Elrond se usmál: „Penneth, stále hladový? Ty jsi teda při chuti.“

Pak se s prosebným pohledem na Erestora Elrond zeptal: „Nevadilo by ti, kdybych si ho na chvíli pochoval?“

Erestor byl prosbou trochu překvapený, ale samozřejmě okamžitě souhlasil: „Ale jistě, můj pane - ostatně, s dětmi máš víc zkušeností než já.“

Vstal a opatrně položil Estorela do Elrondovy náruče. Pán se usmíval a začal mluvit na Estorela jazykem, který většina dospělých používá, když mluví s dětmi v mylném dojmu, že ti maličcí to považují za velice rozkošné. Ve skutečnosti si Estorel myslel, že to je ta nejhloupější věc, kterou kdy slyšel, ale protože zatím nemohl mluvit, spokojil se s chichotáním, což Elronda jenom povzbudilo v jeho pokusech o rozveselení elfátka.

Fin s Estorelem mluvil jako s dospělým a prohlašoval, že v Imladris už je dost dětinských jedinců a že jeho syn je moudřejší než celá Elrondova rada dohromady a dokonce i produkuje dvakrát tolik odpadu.

Elrond se díval na Estorela a usmíval se: „Ai - je báječné, když jsou tak malí. Ale rostou rychle - zdá se to jako včera, co se moje děti narodily. Někdy,“ dodal a smutný výraz se vkrádal do jeho očí, „si přeji, abych mohl vrátit čas a zase se těšit z těch let. Byly to nejšťastnější roky mého života.“

Elrohir jemně pohladil otcovu ruku: „Nebuď smutný, ada - máš svého báječného vnuka, nezapomínej! A ten Arwenin maličký je roztomilý jako knoflíček, no ne?

Elrond přikývl. „To je pravda, je velmi krásný, jako jeho matka a díky Valar čistější než jeho otec, jenže jsou tak daleko; moc často se nevídáme. A předpokládám, že budu v Zemích neumírajících dřív než se ty rozhodneš usadit a mít nějaké vlastní děti!“

Elrohir se začervenal a kdyby Elrond nebyl tak zaujatý Estorelem, mohl si všimnout a položit určité otázky.

„Ai, nebudu si naříkat. Elladan se usadí se vznešenou dívkou a dá Imladris dědice - takže můžu sedět a trpělivě čekat a kazit zatím tenhle malý drahokam tady.“

Erestor a Elrohir se smáli a Elrond se přidal, ale na Orophinovu tvář padl stín a jeho srdce ztěžklo smutkem.

* * *

Galadhrim přijel, když byla večeře téměř u konce. Vypadal unaveně a ztrhaně, pokrýval ho prach z cest a bylo jasné, že ho k Roklince přivedla naléhavá záležitost.

Hluboce se uklonil před Elrondem, pak vytáhl svitek ze své brašny: „Mám pro vás zprávu od Paní Galadriel, můj pane. Je to velice naléhavé a Paní trvá na tom, že její rozkaz bude splněn hned a bez prodlení.“

Elrond povytáhl obočí - tohle vůbec neznělo příznivě. Vzal svitek z rukou posla, zlomil pečeť a četl. Zamračení mezi jeho očima se prohlubovalo a veškerá konverzace u stolu se zastavila; všechny oči se upínaly k Elrondovi. Nakonec svitek odložil a bylo jasně vidět, že je rozzlobený.

„Špatné zprávy, můj pane?“ zeptal se Erestor; znal svého pána dost dobře, aby viděl, že je rozrušený.

„Ano, špatné zprávy, drahý Erestore,“ odpověděl Elrond, pak se obrátil k Orophinovi, který seděl s dalšími elfy nižšího postavení na místě dál vzadu u stolu.

„Orophine - Paní Galadriel žádá, abys ještě dnes v noci odjel do Tíngelského hvozdu. Vojáci tam potřebují posily.“

Erestor a Elladan vstali ve stejném okamžiku, aby protestovali.

„Můj pane, to není možné!“

„Ada, to nemůžeš dovolit!“

Elrond jim věnoval tišící gesto: „Prosím, sedněte si. Erestore - Elladane - klid. Nejsem tím, kdo Orophinovi velí, je vázán přísahou Paní Galadriel, já s tím nemůžu nic dělat, ačkoliv musím říct, že jsem velmi znepokojen tímto nečekaným vývojem a budu muset ke Galadriel z dálky promluvit a seznámit jí s mými pocity.“

Což, přeloženo, znamenalo: ‘Galadriel, mluví k tobě tvůj zeť. Nebyla jsi příliš dlouho na slunci?‘

Všichni se najednou rozmluvili, až konečně Orophin vstal: „Jak říkáte, můj pane - jsem vázán přísahou Paní Galadriel a jejího rozkazu uposlechnu. Okamžitě odjedu. Prosím, omluvte mě, potřebuji si sbalit své věci.“

S tím odešel a když ho chtěl Elladan následovat, Elrohir ho zarazil.

„Tohle je špatný okamžik, Elladane,“ řekl s vědoucím výrazem v očích.

„Znáš Tíngelský hvozd, Elrohire?“ zeptal se Elladan, jeho oči stále sledovaly Orophinova záda.

„Slyšel jsem o něm.“

„Pak víš, že žádný okamžik není špatný na to zabránit mu, aby tam odešel.“

Elrohir zavrtěl hlavou: „Nezasahuj do babiččiných přání, Elladane - umí být strašná ve svém hněvu.“

Elladanovy oči jiskřily nebezpečným světlem: „To já taky, Elrohire, to já taky.“

* * *

Orophin vypadal klidně a koncentrovaně, zatímco naposledy kontroloval popruh a připevňoval svoje zavazadla k sedlu, ale v jeho srdci zuřila bouře, kterou nikdy dřív nezažil. Nebyl blázen - uměl si dobře představit proč ho Paní odvolala a posílá ho na nejzazší hranici jejich říše, kde devět z deseti Galadhrim přišlo o život, kde výkon služby znamená doživotní rozsudek, ne čest - na místo co možná nejvzdálenější od Elladana.

Jistě, zpráva mluvila o ‘naléhavé záležitosti‘, o ‘bezpečnosti Lothlórienu‘ - ale Orophin byl pouhý Galadhrim, neměl žádné dovednosti, díky kterým by byl tak cenný, že by jeho nepřítomnost měla jakékoliv následky pro bezpečnost říše. Takže jediný závěr z toho vyplývající byl, že Galadriel věděla o jeho bláznění po jejím vnukovi a považovala ho za nežádoucího nápadníka.

Takže Rúmil měl celou dobu pravdu - nikdy by to nebylo možné. Elladanova rodina by mezi sebou nikdy nestrpěla pouhého pohraničního strážce, nemluvě o tom, že neměl rodinu; a nezáleželo na tom jak přátelsky se k němu chovali, dokonce i když mu prokazovali úctu - nikdy se jim nemohl rovnat. Byla to hloupost a on to měl vědět.

Chladný vzduchu zavál do stáje, když Elladan otevřel bránu. Zoufale Orophina hledal a málem panikařil z představy, že by Galadhrim odešel bez rozloučení.

„Orophine!“ volal Elladan a Orophin sebou trhnul.

Proč sem musel ten mladík přijít?

Orophin doufal, že odejde bez bolestného loučení.

„Nemůžeš odejít - nechci abys odešel! A ty taky nechceš odejít - já to vím!“

Elladanův hlas se třásl těžce potlačovaným hněvem a Orophin si opřel čelo o studenou kůži sedla a zavřel oči.

„Můj mladý pane - musím uposlechnout rozkaz Paní lesa. Co chci já, to nic neznamená.“

Znělo to klidně, ale Elladan si dobře všiml smutku za těmi slovy.

„Můžu s babičkou promluvit, určitě by to pochopila a já…“

„Ne, mladý pane. To není záležitost, o kterou by ses měl starat. Jsem služebník Zlatého lesa, zapřísáhlý chránit ho, i svým životem, pokud by bylo třeba. Musím dodržet slib.“

Elladan zavrtěl hlavou. Tohle bylo nespravedlivé.

„Orophine…,“ začal a lehce položil ruku na rameno Galadhrima, ale ten mu jí sundal a odvrátil hlavu.

„Prosím… mladý pane… nesnaž se mě zadržet. Nemám svobodu učinit vlastní rozhodnutí a musím se podřídit.“

Elladan zavrtěl hlavou: „Přestaň se mnou takhle mluvit, Orophine. Já… musíš vědět… co cítím… “

Odmlčel se, neschopen vyjádřit své myšlenky a pocity. Přece si Orophin musel všimnout, že získal Elladanovo srdce!

Orophin praštil pěstí do sedla až se kůň polekal: „Můj pane… prosím, už dál nemluv a odejdi. Moje Paní by nesouhlasila s tímto rozhovorem, ani tvůj otec. Je to nevhodné.“

„Nevhodné?“ zeptal se Elladan s výrazem naprosté nevíry.

„Proč mluvíš tak chladně, Orophine - znám tě… myslel jsem, že jsi…“

Orophin se otočil zpátky, neschopen dál snášet to napětí. Popadl Elladana za límec a tvrdě s ním praštil o zeď stáje. Dřevo zapraskalo a vyděšená krysa prchla přes slámu do bezpečného úkrytu.

„Elladane! Přestaň! Nevidíš, co mi děláš? Jak můžu dál žít, když…“

Ano, jak mohl dál žít, když si musel pamatovat ty šedé oči, Elladanův raněný pohled, odraz měsíčního svitu tančícího v tmavých vlasech; jak mohl dál žít se vzpomínkou na teplé, pevné tělo pod svýma rukama a s jistým vědomím, že mu Elladan nikdy, nikdy nebude patřit. Jak s tím mohl žít? A jak by tohle mohl Elladanovi říct?

„Když co?“ zašeptal Elladan a nehnul jediným svalem, dokonce i přesto, že se Orophinovy prsty bolestně zarývaly do jeho těla.

Naklonil se dopředu tolik, kolik dovolovalo Orophinovo pevné sevření, ale Orophin se odtáhl.

„Nedělej to, Elladane. To není správné,“ syčel Galadhrim, dech trhaný a tvář rudou.

Jen Valar věděli, kolik sebeovládání a vůle ho stálo nepoddat se a nevzít si to, po čem tak dlouho toužil. Kéž by Elladan pochopil a nechal ho jít.

Ale Elladan byl rozhodnutý. Zavřel oči a třel si tvář o Orophinovu ruku, která ho stále pevně svírala za rameno.

„Dost!“ syčel Orophin a přibouchl Elladana několikrát ke zdi, „proč mi to děláš… proč mě tak mučíš… opravdu bys chtěl, abych si tě vzal tady na zemi? To je to, po čem toužíš? Skutečně?“

Slzy stékaly Elladanovi po tváři a těžko říct, zda byly zaviněny žalem nebo zlostí.

„Je mi jedno kde a jak, Orophine… Já jen vím, že chci být tvůj, jen tvůj - kde, to mě nezajímá. A nezajímá mě ani to, co řekne otec nebo co si myslí babička. Já tě chci, Orophine, chci tě, já tě miluju…,“ vzlykal a jeho slzy byly víc než mohl Orophin unést.

Pustil mladšího elfa a Elladan se vrhl do jeho náruče a svíral ho jako by na tom závisel jeho život, a to také nepochybně závisel.

Orophin zavřel oči. Bylo tak nádherné Elladana držet, dokonce lepší než předchozí noc. Cítil se tak - opravdově. A to jen potvrzovalo vědomí, že tahle láska nemohla být už více bolestná. Ale přinejmenším to bylo něco, na co může vzpomínat, zatímco bude na stráži v tom Valar opuštěném, skřety zamořeném lese.

Elladan mumlal nějaká nesouvislá slova, šátral rukama po Orophinových zádech a rty usiloval o jeho ústa. Na zlomek vteřiny Orophin uvažoval, že by se vyhnul tomu, co mělo přijít, ale nakonec se vzdal.

Na rozdíl od jejich prvního polibku tenhle nebyl něžný. Na tomhle setkání dvou bojovníků nebylo nic něžného, jejich jazyky usilovaly o nadvládu a silné ruce zanechávaly stopy; Orophin skousnul Elladanův ret a kovová příchuť krve se smísila se slaností Elladanových slz. Teď už je nemohlo nic zastavit.

Elladan zahákl nohu za Orophinovo koleno, což byl starý bitevní trik, který neztratil svůj účel, a překvapený Galadhrim upadl a tvrdě sebou praštil na podlahu dřív, než mohl jakkoliv zareagovat. Štěstí, že tam byla sláma, jinak by bezpochyby skončil s otřesem mozku.

Názor, že Elladan vůbec není nemotorný ani pomalý, když došlo na tohle, se mihl Orophinovou myslí, než ho Elladan znovu políbil a vyhnal i tu poslední souvislou myšlenku Galadhrimovi z mysli. Hlava se mu točila. Nikdy by od Elladana nečekal takovou vášeň a sílu, a nikdy před tím nebyl držen v takovém železném sevření, jedna silná ruka se zaplétala do jeho vlasů a druhá putovala po jeho těle.

„Kdo říkal, že TY si vezmeš MĚ, Orophine? Myslíš si, že jsem slabý?“ syčel Elladan a znovu se dožadoval úst staršího elfa, „pořád si myslíš, že jsem malé elfátko? Radši bys měl přehodnotit své mínění, protože já už nejsem žádné dítě!“

Tvrdě se do Orophina pustil, v jeho pohybech nebyl žádný systém ani rytmus; byl hnán vášní a zoufalstvím, ale to nijak nezmenšovalo vzrušení, které Orophina zaplavovalo. Někde vzadu v mysli mu nepříjemný hlas říkal, aby to zastavil, aby vstal a odešel, ale jak ho mohl poslechnout, když viděl Elladana nad sebou, nádherného a hrozivého v jeho vášni, trhajícího Orophinovu košili a vestu jedním pohybem, a pak se sunoucího níž a jazykem dorážejícího na jeho bradavku. Orophin si vždycky představoval, že on bude ten, kdo to začne, kdo se chopí vedení - ale Elladan si to vzal na starost a tahle jeho naprosto nová stránka ho činila v Galadhrimových očích ještě neodolatelnějším.

Tou dobou už Elladan úplně vytáhl košili z Orophinových kalhot a roztrhl přitom jeden nebo dva švy. Teď jazykem pomalu sjížděl od Orophinova hrdla až k okraji jeho kalhot, přitom měl své šedé oči stále upřené do Orophinových zelených a Galadhrim se začínal bát o svůj rozum.

Elladan to udělá. Vážně to udělá. Vezme si ho tady na podlaze a Orophin věděl, že jak se jednou Elladanovi odevzdá, nebude schopen odejít. Musí odejít hned, dokud je ještě čas. Elladan se z toho dostane, zapomene na něj a najde si hezkou, urozenou dívku, ožení se s ní, bude mít pár dětí a stane se Pánem Imladris a tak to správně má být.

Orophin sebral všechno co zbylo z jeho zdravého rozumu, vzepřel se pod Elladanem a pokusil se odvalit ho pryč. Mladší elf byl silnější, než si myslel, ale nakonec se nad ním Orophin obkročmo posadil a s Elladanovým tělem pod sebou přišel i o poslední kousek zdravého rozumu - jeho pěst vystřelila, udeřila Elladana přímo do nejslabšího místa na spánku a mladý elf okamžitě ztratil vědomí.

Orophin nad ním těžce oddechoval. Pak se vyhrabal zpátky na nohy, zvedl Elladana a odnesl ho na měkké seno. Opatrně ho položil a provazem mu svázal ruce a nohy - ne příliš silně, ale dostatečně pevně, aby ho to zadrželo na místě, dokud Orophin nepřekročí hranice Imladris. Za každou cenu chtěl zabránit tomu, aby ho ten mladík následoval.

Nakonec poklekl vedle Elladana, pohladil ho po tváři a vtiskl poslední polibek na jeho rty.

„Namárië, milovaný.“

Cítil, jak se mu do očí derou slzy a rozzlobeně je setřel. Nebude brečet. Bude silný. Musí být silný. A možná s ním budou mít Valar slitování a nechají ho zemřít rychle, neboť pochyboval, že by mohl unést bolest, kterou cítil, když shlížel na toho mladíka.

Orophin se otočil, vzal si koně a vyrazil do noci. Když se Elladan probral, byl Orophin už daleko od Imladris a mířil do Tíngelského hvozdu.

Na místo, odkud se žádný elf nevrátil živý.

* * *

Haldir v zrcadle http://erestor.wozupdoc.net/knave05.html

* * *

Poznámky autorky:

Žádný Tíngelský hvozd neexistuje. Nikdy žádný Tíngelský hvozd neexistoval. Vymyslela jsem si ho. Ale my všichni tam budeme trávit docela dost času, tak si raději naleštěte své meče a přibalte si speciální, ručně pletené spodní prádlo.

 
 
Srdcový spodek - Kapitola čtvrtá
Srdcový spodek - Kapitola šestá
 
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat