Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Srdcový spodek

Kapitola čtvrtá

 

Celeborn má definitivně světlý moment, Erestor se obává, že by mohl ztratit Glorfindela, Orophin se ve vzpomínce vrací k jedné velmi zvláštní noci a některá odhalení jsou pro Haldira šokující.

 

Poznámka autorky: Zvláštní upozornění pro tuto kapitolu, drazí čtenáři - vyskytuje se zde het (publikum dělá úúúúúh!). Omlouvám se. Tomu nešlo zabránit. Má to zásadní význam pro příběh, tak prosím nepřeskakujte tuto část. Oh - a Celeborn je zpět (publikum dělá áááhhh!)

* * *

„Hlavou ti vzplanuly city,
myslíš si, že se ovládáš,
jenže ty mě neznáš, lásko.
Můžu tě dojmout, můžu tě utišit.
Můžu tě vzít tam, kde jsi ještě nebyl.

Asi nechápeš, co se ti snažím říct,
budu tě vést, lásko.
Já jsem v pohodě!“

“Puppets“ - Depeche Mode

* * *

Za normálních okolností by si Pán Zlatého lesa uvědomil, že je sledován a pohnal by vetřelce k zodpovědnosti.

Bohužel hvězdy, které tuto noc zářily shůry, viděly Celeborna napůl sedícího, napůl ležícího na jeho koni, neboť Miruvor zamlžil jeho mysl a smysly. Kdyby jeho věrná klisna nebyla takový spolehlivý společník a nenašla cestu domů bez pánova vedení, jeden by se bál, že Celeborn skončí někde v pouličním příkopu.

Ale Bain byla zvyklá nést svého pána bezpečně k domovu - to nebylo poprvé. Čím více se Galadriel stávala Paní Lesa, tím méně chtěl být Celeborn Pánem v tomto uspořádání. Kde kdysi byla hluboce zakořeněná láska a vzájemná úcta, tam byly nyní hádky, nepřátelství a zlost.

Kdykoliv to jeho povinnosti dovolily, Celeborn se oblékl do obnošené uniformy Galadhrim, osedlal svou klisnu a vyrazil ven do nějaké hospody pít a hodovat se svými muži. Oni samozřejmě věděli, že ten opíjející se v jejich středu je jejich Pán, ale respektovali jeho přání být na noc jeden z nich. Jednou za čas Celeborn zakusil sladké ovoce mimomanželského blaha a cítil se poté provinile, ale jen do okamžiku, než Galadriel pronesla další poznámku o ‘chování nehodné Pána‘. Takže další noc byl zase venku, hodoval a hazardoval, zatímco jeho manželka stála celé hodiny skloněná nad svým Zrcadlem, doufaje ve znamení, jakékoliv znamení o tom, že by se k ní její dcera jednoho dne vrátila.

Byla všechna manželství jako tohle? To Celeborn nevěděl, ale dobře si pamatoval šťastnější časy, jak se on a Galadriel smáli a milovali; dnes už nebyl ani smích ani láska, jen vzájemné akceptování a dokonce i to začalo blednout. Celeborn doufal, že jejich sdílený smutek nad osudem jejich jediné dcery by je znovu sblížil a na krátko se tak opravdu stalo, jen aby se sobě později vzdálili ještě víc než kdy předtím.

A tak se Celeborn dnes večer opil na mol a k tomu prohrál menší obnos u hracího stolu. Chladný noční vánek mu pomáhal trochu vystřízlivět, ne sice k plnému vědomí, ale přinejmenším byl nyní schopen vzpomenout si na své vlastní jméno. Což byl rozhodně pokrok vzhledem k nadměrnému pití a flámování, které provozoval poslední dva dny.

Bain zřejmě cítila, že její pán potřeboval trochu osvěžení, proto secválala z cesty až k řece Celebrant a krátkým vzepjetím shodila Celeborna do vody.

„Á, ty mizerná bestie!“ křičel Celeborn; ledová voda smyla většinu z jeho alkoholem způsobených zatemnění.

Vylezl z vody na mělčinu, kde si svlékl mokrou košili a plášť, vyždímal si vlasy a padl na trávu rozhodnut, že potřebujel trochu spánku.

Poblíž sbírala Firinwë nějaké byliny a byla více než jen trochu překvapená, když narazila na Jeho spící lordstvo.

Její malý mazaný plán otočit si Elronda kolem prstu nefungoval - vypadalo to jakoby ji Gil-galadův duch pronásledoval i z Mandosových Síní, zatraceně - a přitom to býval takový nepořádný venkovský balík!

Ale možná byl její nezdar úspěchem.

Když o tom tak zapřemýšlím,
přemítala Firinwë, Lothlórien je mnohem žádoucnější místo než jeho ubohá napodobenina zvaná Roklinka, nemluvě o napůl bláznivých elfech, kteří tam žijí. A skřetice!

Firinwë se otřásla, když pomyslela na Mauburz. I po stovkách sprch se jí zdálo, že na své kůži cítí ‘Eau de Mordor‘.

A ten napůl divoký Králík…

Ne, jediná odměna, o kterou by stálo za to hrát, byl Glorfindel, jenže bohužel ten se rozhodl zahodit se s tím nudným myším poradcem - ah dobře, jejich škoda, Firinwë stejně zjistila, že lórienští elfové s jejich lesklými, stříbrně plavými vlasy jsou mnohem přitažlivější.

Obzvlášť Celeborn, to musela připustit, byl vskutku potěchou pro oko a soudě podle zvěstí, které se šířily by nemělo být příliš těžké upoutat jeho pozornost. Galadriel zřejmě ztratila spojení se svým lidem už před nějakou dobou a nebyla schopná učinit jakékoliv rozhodnutí bez toho, aniž by to nejprve konzultovala se svým ‘ptačím koupátkem‘ a následně ztratila i svého manžela. Celeborn, to bylo jasně vidět, byl venku za zábavou a tu ona mohla poskytnout, u Elbereth!

Opilý elfí lord, který ležel v trávě před ní byl darem seslaným Valar. Poklekla vedle něj, opatrně, aby si neušpinila šaty od trávy a lehce přeběhla špičkami prstů přes jeho hruď.

Pěkné. Velmi pěkné.

„Můj pane, neměl byste spát tady, když na vás čeká pohodlná postel,“ vrněla a jemně s ním zatřásla.

Celeborn zamžoural a snažil se zaostřit, ale jeho oči teď vypověděly službu, takže je zase rychle zavřel.

„Žádná postel,“ zamumlal nezřetelně.

„Ale zajisté nějakou máte, můj pane - a krásná manželka vám ji zahřívá,“ dodala zlomyslná elfí dáma a pokračovala v hlazení.

Celeborn si odfrknul.

„To určitě. Ona je dychtivá zahřívat mou postel asi tak, jako já jsem dychtivý políbit trpaslíka. Můžete mi říct, co to děláte?“ zeptal se a pokusil se opřít na loktech, ale neúspěšně a znovu padl na trávu.

Firinwë se zasmála, stříbřitý zvuk jako malé cinkající zvonky, a přejela prstem od Celebornova krku k jeho kalhotám.

„Proč, můj pane - líbí se vám, co dělám?“

„Mmmm…,“ vrněl Celeborn, „ …je to hezké…“

U Valar, tohle bylo dokonce snadnější, než si myslela - jako když krade dítěti bonbón!

„Hezké, aha. Dobře, můj pane, necháte mě tedy pomoci vám najít pohodlné místo k pobytu a uvidíme, co pro vás můžu udělat?“

V tomto okamžiku byl Celeborn ve stavu, kdy by souhlasil i s tím, že se ožení s trpaslíkem, takže nic nenamítal, když mu Firinwë pomohla vylézt na jeho koně a vedla klisnu ke svému talanu, který byl nedaleko. Byla to docela dřina dostat opilého elfího pána do schodů, ale Celeborn měl už tisíciletí zkušeností a pravděpodobně by ze schodů nespadl, ani kdyby byl zpitý do němoty a měl zavázané oči.

Konečně ho Firinwë měla tam, kde chtěla - ve své ložnici.

Celeborn padl na její velkou postel a okamžitě usnul. ‘Dobře,‘ pomyslela si, ‘to se dalo čekat.‘ Opatrně, tak, aby ho neprobudila, zbavila Firinwë Celeborna jeho bot a zbývajícího oblečení. Shlížela na nahého elfa a vážně litovala, že v tomto stavu nebyl způsobilý k jistým mimomanželským aktivitám. Ale - další noc, další šance. Prozatím byl Celeborn tady a zítra si rozhodně nebude schopný nic pamatovat a ochotně uvěří nějaké historce, kterou mu Firinwë vylíčí.

A u Valar, ona mu zamýšlela vyprávět pořádně zajímavý příběh!

Firinwë se svlékla a vklouzla pod pokrývku k Celebornovi. Jak hezké - jak velmi hezké. Na tohle by si mohla zvyknout. Vždycky měla slabost pro bojovníky a Celeborn pod hedvábnými šaty skrýval tělo bojovníka, tělo, přes které teď majetnicky přejížděly její ruce.

‘Můj - celý můj, můj pane,' myslela si a promýšlela svou strategii.

Nakonec se na její tváři objevil lstivý úsměv. Přitiskla své rty k Celebornově krku, sála a zanechala tam milostné znamení impozantní velikosti. ‘Vypadá dobře - ai, to je úžasná práce a jestli tohle nevytáhne drahou starou Galadriel z její noční košile, pak už nic.‘ A jakmile bude Galadriel pryč, Firinwë tu bude připravena konejšit nebohého opuštěného manžela.

Vskutku - Firinwë byla lordu Elrondovi zavázána. Proč vládnou Imladris, když mohla vládnout Lothlórienu?

* * *

Zatímco Celeborn vyspával do příštího rána kocovinu z Mordoru, Erestor seděl v křesle u okna a zíral ven na prázdné nádvoří Roklinky. Husté šedé mraky zakrývaly oblohu a padal prudký déšť. Estorel spal ve své kolébce a poté, co si s ním dvě hodiny hrál, byl Erestor vyčerpán.

Mít dítě bylo mnohem náročnější, než si kdy myslel. Nebyla vteřina, kdy by se jeho mysl neznepokojovala a Erestor úzkostlivě kontroloval dítě pokaždé, když se z kolébky ozval i sebemenší zvuk.

Glorfunkl seděl na svém obvyklém místě v čele kolébky. Zpočátku se Erestor a Glorfindel pokoušeli nepouštět vránu do dětského pokoje, ale pak si Erestor uvědomil, že Glorfunkl drží stráž - žádný pavouk, moucha nebo jiný hmyz se nepřiblížili ani na půl cesty ke kolébce se spícím elfátkem, o to se vrána postarala. Erestor byl dojatý oddaností zvířete a tak mu dovolil zůstat.

„Jen počkej - jeho první slovo nebude ‘ada‘, ale ‘krá-krá‘!“ vtipkoval Glorfindel a Erestor se také usmíval, ačkoliv se vůbec necítil pobaveně.

Vskutku - Erestor se cítil melancholicky, dokonce deprimovaně. Měl by se považovat za nejšťastnějšího elfa na Ardě - měl vysoce respektované postavení na dvoře Roklinky, měl rozkošné, báječné dítě a oddaného - elfa.

A to byl ten problém - Glorfindel. Erestor ho velice miloval, a přestože věděl, že Fin ho miluje stejně, stále tu byl všudypřítomný strach, že bojovníka ztratí. Ne v bitvě, ne ve válce - ale díky někomu jinému. Fin byl pětkrát ženatý, ale nikdy se k nikomu nepřipoutal, vždy couvl před tímto posledním, konečným krokem, tak kdo mohl vědět, jestli by se jednoho dne nerozhodl Erestora opustit a najít si někoho nového? Erestor se rozhodně nepovažoval za první volbu pro elfího pána - pocházel z prosté rodiny, jeho otec byl tesař. Glorfindelův Dům Zlatého květu byl něco, co obdivoval už od doby, kdy byl ještě malé elfátko, ale nikdy si nemyslel, že by k němu mohl patřit.

Erestor nebyl slepý - polovina obyvatel Roklinky by nepochybně obětovala jakoukoliv končetinu, jen aby získala Glorfindelovu přízeň. Možná očekával příliš mnoho. Možná by měl být šťastný za to, co měl a dokud to trvalo, a netrápit se něčím, co nikdy nemohl mít. Ale Erestor připoutal své srdce a duši ke Glorfindelovi a jelikož si myslel, že jeho hluboké city nebyly opětovány, cítil prázdnotu, která bolela víc a víc s každým dnem, který prošel. Erestor si byl jistý, že by vybledl, kdyby ho Fin někdy opustil.

Stále pršelo a Erestor si nevšiml, když Glorfindel proklouznul dveřmi.

„Lásko moje - proč tady sedíš ve tmě, zadumaný? Něco není v pořádku?“ zeptal se Fin ustaraně.

Dobře si všiml Erestorova rostoucího smutku, ale zatím cítil, že by nebylo moudré se k záležitosti vyjádřit. Ale teď, když viděl svého miláčka, jak sedí sám ve tmě, opuštěný výraz ve tváři, nebyl si jistý, jestli to nebyla chyba.

„To nic není, Fine,“ řekl Erestor tiše, aniž se otočil.

Fin přistoupil k hubené postavě v černém sametu a něžně jí pohladil po tváři.

„Ale je, Erestore - a už docela dlouho.“

Fin poklekl vedle křesla, vzal Erestorovu ruku do své a palcem jemně hladil jeho zápěstí.

„Co tě trápí, lásko? Poděl se o své myšlenky - možná mohu být nápomocen?“

Erestor se na něj stále nedíval, jen zíral ven z okna. Fin vtiskl měkký polibek na hřbet poradcovy ruky.

„Je to dítě? Je to příliš hodně práce? Pokud ano, mohu udělat víc, jestli chceš. Mohl bych…“

„Ne,“ přerušil ho Erestor, „není to dítě.“

Konečně se otočil tváří k Finovi a bojovník byl šokován, když viděl smutek a touhu v tmavých očích.

„Fine - opustil bys mě?“

„Opustit tě?“ Fin šokovaně hleděl na svého milence. „Proč, ve jménu Valar, bych tě měl někdy opouštět, Erestore?“

Jeho milenec pokrčil rameny.

„Nevím… Jen se toho bojím. Někdy…,“ znovu se podíval z okna, „někdy se probudím uprostřed noci, protože se mi zdálo, že jsi mě opustil a cítím takovou prázdnotu - jako kdyby mi chybělo půl duše.“

Erestor teď stál před Přemožitelem balrogů a Glorfindel viděl slzy, které vyhrkly do tmavých očí.

„Nemůžu bez tebe žít a to mě tak děsí, Fine. Nikdy jsem nemusel na nikoho spoléhat, byl jsem svým vlastním pánem a teď - teď můj život a zdar závisí na tobě a já se strašně bojím, že tě ztratím - a tím i sebe.“

Fin vzal Erestora do náruče: „Celé je to o spojení, že ano?“

Druhý elf neodpověděl, ale Fin věděl, že ho přečetl správně.

„Erestore - my už jsme spojení. Nevidíš to? Necítíš to? Potřebuješ slavnostní ceremonii, aby to věděl celý svět? Jestli si to přeješ - pak budu šťastný, že se spojíme. Ale já jsem se k tobě připoutal už od úplně prvního okamžiku, kdy jsi mě přijal jako svého druha a tohle pouto nikdy nepřetrhnu. Ty se bojíš, že tě vlastním, ale ty vlastníš mě, Erestore, mé srdce a duši, tělo a mysl.“

Erestor nyní tiše plakal a tiskl svou tvář k Finově krku; bojovník konejšivě hladil jeho záda a tiskl jemné polibky do tmavých vlasů.

„Co říkáš tomuhle: příští týden máme obřad volby jména. A zatímco od tebe Estorel dostane druhé jméno, mohli bychom uspořádat zároveň obřad spojení? Skáču pro prsteny, jestli platíš víno.“

Erestor se i přes slzy pousmál: „Oh, Fine - jen ty dokážeš, aby taková vážná věc vyzněla jako šílenství!“

Fin ho políbil a zaculil se: „Ale to je šílenství, má lásko! A když je řeč o šílenství - myslím, že jsi civěl z okna už dost dlouho.“

S tím zvedl protestujícího poradce a donesl ho k posteli, poněkud nenuceně ho položil a začal si svlékat šaty.

„Co máš zase za lubem, Fine?“ zeptal se Erestor, opíral se na loktech a jeho oči obdivně putovaly přes Finovo dobře vypracované tělo.

„Dobrá - tak se na to podívejme: nejdřív budu já na tobě. Pak bych byl rád, kdybys ty byl na mě. Poté budu velmi potěšený, když budu uvnitř tebe a pak bychom mohli celý proces vyzkoušet znovu, v obráceném pořadí.“

Věnoval Erestorovi přísný pohled: „Máš přesně 12 sekund na to, aby ses dostal ze svých šatů, protože pak je z tebe strhám.“

Erestor se stihl vysvléknout za 10 sekund, což byl nový rekord.

* * *

Orophin doprovázel Glorfindela k roklinskému kováři. Samozřejmě nebyl nadšený z návštěvy kovářské dílny - dokonce i teď, o tisíciletí později, to v něm vyvolávalo jisté hořké vzpomínky, ale to by lordu Glorfindelovi nikdy nepřiznal. Pro zbytek světa byli on, Haldir a Rúmil bratři, synové Amruna a Myi a všechno ostatní nebyla záležitost nikoho jiného než jejich vlastní.

Týden uplynul od jeho příjezdu do Roklinky a Elladan, mimo běžná jídla, se mu zvládal vyhýbat při každé příležitosti. Teď už si Orophin nebyl vůbec jistý, co si má o mladém elfím pánovi myslet. Na okamžik, když se v den jeho příjezdu jejich oči setkaly, si myslel, že viděl zájem v šedých očích nejstaršího syna lorda Elronda, ale zřejmě se mýlil. Měl by za to být rád, protože mu zajisté nepříslušelo usilovat o mladého pána, ale nemohl si pomoct a cítil velký smutek, který vycházel z uvědomění, že to, co považoval za zájem nebylo nic než krátkodobé pobláznění - skoro jako nadšený obdiv k Paní Galadriel, do kterého padl Rúmil, když dospěl.

Orophin byl tak zabrán do svého přemítání, že téměř narazil do Elladana, který se vyřítil zpoza rohu.

„Oh,“ řekl mladý elf, což byla nejinteligentnější věc, se kterou mohl přijít.

Zíral na Orophina, který zíral pro změnu na něj, rozpačitý žár znovu zalil jeho tváře, zatraceně, oči se mu tím žárem leskly a Elladan se červenal jako dívka. Přál si, aby mohl říct něco vtipného, něco chytrého. Elrohir by nikdy neztratil řeč.

„Můj pane,“ pozdravil Orophin a formálně se uklonil, zatímco Glorfindel poplácal Elladana po rameni.

„Elladane - už jsem s tebou dlouho nemluvil, kde se pořád schováváš během dne?“

„Já… no, já jsem… byl jsem…vlastně jsem dělal… ano, tak proto,“ koktal Elladan, oči stále upřené do Orophinových, jako králík zkamenělý tváří v tvář hadovi.

„Aha,“ smál se Fin, „tak proto. Chápu.“

Možná byl Glorfindel pomalejší v chápání, když šlo o diplomatické záležitosti nebo o porozumění daňovému systému Kraje, ale pro romantiku měl instinkt, který zvítězil i nad instinktem loveckého sokola. Elladanova zardělá tvář a podivné chování a Orophinovy jiskřící zelené oči plus těžko skrývaná radost ve tváři Galadhrima mu prozradili všechno, co bylo třeba vědět. ‘U Valar,‘ myslel si, ‘Elladan má lepší vkus než jsem myslel. Galadriel bude mít záchvat - jak rozkošné!‘

„Elladane, zavři svá ústa, vypadáš hloupě. A Orophine, ty taky nevypadáš o moc inteligentněji. Velmi nerad přerušuji tohle vzájemné snění, ale už máme zpoždění a tu schůzku mám v úmyslu dodržet. Přeji krásný den, Elladane a mimochodem, máš dvě různobarevné spony na svých copáncích.“

Orophin i Elladan byli v tu ránu cihlově červení a Elladan proklínal neomalenost svého bývalého poručníka. Elbereth, Glorfindel byl bezpochyby ten nejnetaktnější elf v Roklince a pravděpodobně dokonce horší než král Thranduil a proč, ach proč se nejdřív nepodíval do zrcadla, než opustil svou komnatu! Dvě různé spony! Orophin si o něm musí myslet, že je idiot!

‘On nosí dvě různobarevné spony,‘ myslel si Orophin a dovolil své tváři na vteřinku sklouznout do poblázněného výrazu. ‘Jak naprosto obdivuhodné!‘

* * *

Orophin netušil, proč Glorfindel trval na jeho doprovodu do kovárny, ale samozřejmě mu vyhověl. Opatrovník vzal za kliku a oba vešli dovnitř. Ve vzduchu se vznášela jedinečná kovová vůně, obvyklá pro kovářskou dílnu, hořely zde rozličné ohně a ze stropu visel řetěz.

Orophin zavřel oči.

Orophinova vzpomínka
 

„Orophine? Jsi vzhůru?“

„Ne.“

Dívka se chichotala, a přestože se Orophin snažil o co nejnevrlejší a nejnepřívětivější tón, byl samozřejmě potěšen, že přišla na návštěvu.

Lilly lezla po žebříku do té části dědečkovy kovárny, kde měl elf svůj slamník a kde měl uloženo pár svých osobních věcí. Když vylezla nahoru, oprášila si sukni a promluvila.

„Nebuď takový bručoun, Orophine. Přinesla jsem ti pár jablek. A to není všechno!“

S vítězoslavným úsměvem nejdřív vytáhla z kapsy u sukně čerstvá jablka a pak vyndala malou sklenici a lžíci.

Orophinovi se rozzářili oči z pohledu na čerstvé ovoce, chňapl jablko, a aniž by se obtěžoval s jeho leštěním, slupnul ho.

„Mmmm…,“ zavrněl a zavřel oči.

„Dobré, že? Myslela jsem, že by ti mohly chutnat. Ale počkej, až ochutnáš tohle!“

Sedla si vedle Orophina na slamník a odšroubovala sklenici. Orophin si přičichl.

„To hezky voní, co to je?“

„To je ovoce z daleké země - můj otec přinesl z trhu tři sklenice a já jsem si myslela, že bych se mohla o tu svojí podělit s tebou.“

Orophin se na ní vřele usmál: „Ty jsi zlatá, Lilly.“

Lilly se taky usmála a ponořila lžíci do sklenice: „Otevři pusu.“

Orophin poslechl a Lilly mu dala ochutnat.

„Oh, to je skvělé! Jak se to jmenuje?“

„Říká se tomu ‘broskev‘. Otec říká, že to vypadá jako dívčí zadeček, ale nechutná to úžasně?“

Orophin jen přikývl. Obvykle byl krmen tím, co bylo zrovna k dispozici; ne že by ho nechali hladovět, ale určitě to nebylo to samé, co měla rodina na stole. Kdyby mu Lilly pravidelně nenosila speciální pochoutky, které ukořistila ze stolu a ze spižírny, jeho strava by byla velice chudá.

Dalších pár minut trávili pojídáním kompotovaných broskví v tichém porozumění, a když byla sklenice prázdná, Lilly jí dočista olízala a lžíci nechala elfovi.

„Vypadáš jako kočka,“ řekl Orophin a Lilly zavrněla.

Oba se smáli a pak Lilly zvážněla.

„Otec měl dnes hroznou hádku s dědou a bylo to o tobě.“

Orophin zvedl hlavu.

„O mě? Proč?“

Pokrčila rameny.

„Náš král před pěti lety zakázal otroctví a v současné době se vedou diskuze o alianci s elfí říší. Otec se bojí, že by se mohl dostat do potíží, kdyby se přišlo na to, že tě tady drží, tak tě chtěl propustit. Dědeček se hrozně rozzlobil, říkal, že za tebe zaplatil jmění a že o takovém nesmyslu nechce nic slyšet.“

Tvář mladého elfa se zatvrdila: „Takže?“

Lilly si povzdechla a odložila sklenici: „Obávám se, že dokud bude dědeček živ, nebudeš volný.“

Hodnou chvíli nikdo neřekl ani slovo. Elf měl ve tváři obvyklý neutrální výraz a Lilly v jeho očích viděla odevzdanost.

„Orophine, opravdu chci, aby dědeček žil dlouho. Ale slibuju ti, že v den, kdy zemře tě osvobodím já sama.“

Orophin pokrčil rameny:„Osvobodit? Na co? Nikdy jsem nebyl volný. Kam bych šel? Nejsem jako ty, lidé by se na mě divně dívali.“

Lilly zavrtěla hlavou: „Mohl bys jít tam, kde žije tvůj vlastní lid.“

„Můj lid? Nemám svůj lid, Lilly. Jsem jen já sám.“

V jeho hlase bylo hodně trpkosti a Lilly také cítila trpkost. Trpkost a vztek na svého dědečka za to, jakým způsobem s Orophinem zacházel, měla vztek na svého otce za jeho slabost a měla vztek i na sebe.

„Ty máš svůj lid, Orophine. Podívej,“ jemně odhrnula polodlouhé prameny stříbřitě plavých vlasů, které zakrývaly jeho uši a odhalila tak jejich listnatý tvar se špičatým zakončením, „jsou lidé s ušima jako ty, kteří by s tebou zacházeli dobře - a nedrželi by tě v řetězech.“

Poslední část věty téměř odplivla a Orophin se rychle odvrátil, jednak proto, že se styděl, jako pokaždé, když se Lilly zmínila o řetězu kolem jeho krku a také proto, že byl v rozpacích, neboť její jemný dotek na jeho uchu byl všechno, jen ne uklidňující, a Orophin cítil, jak se červená.

A samozřejmě, zlomyslná dívka si toho všimla.

„Líbí se ti, když dělám - tohle?“ zeptala se s drzým úsměvem na rtech a znovu pohladila špičku jeho ucha.

Orophin jí uhnul.

„Opravdu bys tohle neměla dělat, Lilly. OPRAVDU bys neměla,“ breptal elf, ale odkdy tohle ženu zastaví?

Lilly znovu jemně přejela po jeho uchu; Orophin zasténal a všechno bylo náhle jiné. Bylo to něco, co dřív nebylo, a Orophin nevěděl, jestli to bylo lepší nebo horší.

„Pamatuješ? Tvoje uši mě fascinovaly už od doby - oh, už od té doby, co jsem byla ještě malá holčička. A zatímco já jsem stárla, ty jsi vypadal pořád stejně. Opravdu - když se na tebe teď dívám, nevypadáš o moc starší než já, ale musíš být starý téměř jako dědeček. A jsi nádherný.“

„Nádherný? Já?“ zeptal se Orophin a skoro se smál.

Podíval se na své ruce - mozolnaté, se špínou za nehty, kterou by žádná voda nebo mýdlo nemohly nikdy smýt, pokryté až k loktům nesčetnými puchýři a popáleninami od práce s ohněm.

Lilly neodpověděla, ale znovu pohladila jeho ucho a Orophin zavřel oči. Okamžitě je zase otevřel, když ucítil její rty na svých.

Zíral na ní v naprosté nevíře a ona se tvářila neméně zmateně. Chvíli bylo tíživé ticho; nakonec se Lilly zhluboka nadechla a začala šátrat v kapsách své sukně. Po chvíli našla, co hledala.

Byl to klíč.

Možná měla ještě pochybnosti o tom, co tu prováděla, ale ani na okamžik nezaváhala, a když se zámek řetězu s klapnutím otevřel, cítila, jako kdyby puknul zámek i na jejím srdci.

Orophin se díval na řetěz, který spadl na podlahu a jeho ruce se zdráhavě dotkly jeho krku. Poprvé za padesát let neměl kolem krku řetěz - byl volný.

Volný.

„Omlouvám se, nebylo správné tohle dělat, ne když si byl spoutaný. Vidíš, chci, abys šel, Orophine. Není správné tě tady držet. Musíš jít a najít svůj vlastní lid.“

Pokusil se něco říct, ale nedostávalo se mu slov.

„Běž, prosím. Než si toho někdo všimne.“

Volný. Byl volný.

„Lilly - co ti udělají, když na to přijdou?“ zeptal se nakonec.

„Nepřijdou na to. A i kdyby… no, v první řadě nebylo správné tě sem vůbec brát. Ale děda je starý - za jeho časů si lidé mysleli, že je normální mít otroky,“ dodala téměř omluvně.

Orophin se znovu dotkl svého krku, pak vstal a udělal pár kroků. Poprvé ve svém životě mohl jít daleko jak chtěl, aniž se mu zatrhl řetěz na krku. To bylo… ani nemohl ten pocit popsat. Bylo to jako sen.

Nakonec se posadil dolů vedle Lilly. Chtěl toho tolik říct, ale neměl slov a Lilly ho objala, což bylo velice příjemné; nemohl si vzpomenout, kdy ho někdo naposledy objal. Pak se její rty znovu dotkly těch jeho, jeho první skutečný polibek, a vskutku, tohle bylo ještě lepší než objetí. Nejdřív to bylo zvláštní, mít v ústech jazyk někoho jiného, ale také to bylo pěkné, jako mokré hedvábí a Orophin cítil jak ho zaplavuje teplo a jak se mu ježí vlasy na krku.

Lilly se nad ním rozkročila a probírala svými prsty jeho střapaté vlasy.

„Chutnáš jinak než lidé,“ řekla nakonec a Orophin povytáhl obočí.

Nevěděl kam s rukam, tak je položil na její boky.

„Jinak?

„Ano. Jinak. Líp. Jako něco čerstvého a zeleného a křupavého!“

„Salát?“

Lilly se smála.

„Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být ze salátu tak nadšená!“

„Takže jsi ze mě nadšená?“ zeptal se Orophin a opět to bylo něco nového, něco děsivého, ale vzrušujícího a krásného zároveň.

Lilly se na něho dívala a její ruce si hrály v jeho vlasech.

„Moc nadšená. Už si nepamatuješ? Když jsem byla dítě, řekla jsem ti, že si tě jednoho dne vezmu.“

Orophin si položil hlavu na její rameno, nejistý, zda si to může dovolit, ale Lilly ho neodstrčila, jen pokračovala v probírání jeho vlasů.

„Už nejsi dítě.“

„Ne. Ani ty už nejsi, Orophine. Rozhodně ne po dnešní noci.“

Znovu pohladila jeho ucho a Orophin se naklonil k doteku, ochoten přenechat jí vedení. Lilly si uvědomila, že jí dal svolení, a políbila ho; srdce se jí rozbušilo, když Orophin opětoval polibek, s malou dovedností, ale s množstvím nadšení. Pak následovaly jen doteky a polibky, šeptaná slova a nemotorné mumlání. Lilly věděla, přinejmenším z doslechu, že postupuje správně, neboť Orophin o tomhle zajisté neměl žádnou představu, a kdyby ti dva nebyli dočista zaplaveni svými city, určitě by se smáli svým vzájemným nemotorným prvním krokům v záludném tanci vášně.

Ale za daných okolností se nesmáli, neboť to byla vážná věc, která se stala. O mnoho, mnoho tisíciletí později si Orophin tu noc stále pamatoval ve všech podrobnostech a jeho první láska měla zvláštní místo v jeho srdci na celou věčnost.

Nakonec leželi vyčerpaní, přitulení k sobě a Lilly kreslila ornamenty pramenem svých vlasů na Orophinově hrudi.

Orophin se smál: „To lechtá.“

„Lechtá?“

„Ano.“

„Miluju tě.“

„To bys neměla.“

„Já vím. Ale stejně tě miluju.“

* * *

„Orophine?“ zeptal se Glorfindel.

Galadhrim potřásl hlavou a zmateně na něho pohlédl.

„Omlouvám se, můj pane - byl jsem duchem mimo.“

„To je věkem, drahý příteli - měl bys jíst víc česneku,“ usmál se Fin a pak pokynul kováři, aby přišel blíž.

„Můj příteli, tohle je Orophin z Lórienu, opatrovník mého syna a dědice. Mohl byste přinést meč, který jsem si u vás objednal - předpokládám, že už je hotový?“

Kovář se uklonil a uctivě si Orophina prohlédl.

„Samozřejmě, můj pane. Slíbil jsem, že bude dnes hotový a taky je. Jen vteřinku.“

S tím odešel a oni slyšeli, jak hledá v zadní místnosti kovárny. Hned však byl zpátky a nesl mistrovsky vykovaný meč. Orophinovi se rozšířily oči - Valar, tohle byl meč hodný krále!

„Ah, tady ho máme. Orophine, prokaž mi laskavost a vyzkoušej ho.“

„Já? Ale - já nejsem žádný odborník na boj s mečem,“ protestoval Galadhrim, ale Fin zavrtěl hlavou a zarazil ho krátkým gestem.

„Tady nejde o odbornost, Orophine. Já chci, abys vyzkoušel tu zbraň a řekl mi, jaký z ní máš dojem.“

Orophin poslechl a pevně uchopil krásný meč do ruky, pak s ním párkrát cvičně švihl ve vzduchu.

„Je to nádherný meč, můj pane. Snadno se ovládá, je perfektně vyvážený a sedí v ruce jako kdyby to byla prodloužená část vaší paže. Mistrovské dílo,“ dodal a uklonil se před kovářem, který okamžitě hrdostí povyrostl o dva palce.

Fin přikývl.

„Opravdu. Jsem spokojený, že se ti líbí. Nechtěl bych, abys nosil meč, který by se ti nelíbil.“

Orophin se na něj zmateně díval a vážně nerozuměl, co tím Glorfindel myslel.

Glorfindel protočil oči.

„Čti, co je napsáno na ostří, Orophine.“

Galadhrim otočil meč a četl - své jméno.

„To je… můj meč? Pro mě?“

Fin přikývl a kovář rychle dodal: „Tento meč se jmenuje Tirith, protože vy jste Strážce a nebude sloužit žádnému jinému pánovi než vám.“

Orophin stále nemohl uvěřit svému štěstí a Fin mu položil ruku na rameno.

„Orophine - sloužil jsi Imladris dobře. Zachránil jsi dvojčatům život víc než jednou, když byli malí, a teď ti svěřím pod ochranu svého vlastního syna. Činím tak, protože vím, že jsi spolehlivý elf hodný cti a jsi loajální k mé rodině. Meč jako tento potřebuje pána hodného jeho skvělosti a ty, můj příteli, jsi ho hoden. Tak si ho vezmi a kéž ho nikdy nebudeš muset použít k ochraně mé rodiny, ale jestli ano, poslouží ti dobře.“

„Děkuji vám, můj pane. Nevím, jak bych vám tento dar mohl splatit.“

Fin pokrčil rameny: „Dvě zlaté mince měsíčně, plus úroky.“

* * *

Haldir byl v sedmém nebi, že s ním dnes večer jeho bratři hodovali u jednoho stolu. Vyměňovali si nejčerstvější novinky, omílali staré bitevní příběhy a snažili se předčit jeden druhého s přeháněním a s otřepanými historkami, zatímco Ostružiní seděla Rúmilovi na klíně a cucala jeden z jeho copánků.

„Rúmile, můžu tě obtěžovat únavnou otázkou, zdali je šance, že by ses konečně oženil a začal s plozením vnoučat, na která se Nana tak nesmírně těší, že je pozná, až jednou dorazíš do Valinoru?“ žertoval Haldir a Rúmil se smál.

„Ai, Haldire - v Ostružiní už má jednu obdivuhodnou vnučku a já nemám v úmyslu se usadit - proč bych měl žít jen s jedním, když je můžu mít všechny?“

Haldir protočil oči.

„Takže stále všechno při starém, ano?“

Rúmil se široce usmál: „Nemůžu si pomoct - pochop, bylo by velmi nečestné omezit mou pozornost a legendární zručnost v lásce jen na jednoho sličného elfa a zklamat všechny ostatní. To by byl akt opovrženíhodného sobectví - to bys zajisté nechtěl?“

Haldir mu věnoval ironický úsměv.

„Ne, to bych vskutku nechtěl. Ale taky bych tě nerad viděl napíchnutého na meči lorda Glorfindela, drahý bratře.“

Rúmil zaúpěl v předstírané uraženosti.

„Hadire! Jak si můžeš něco takového myslet! Na sličné křivky mistra Erestora bych se ani nepodíval - přinejmenším ne, dokud by byl přítomen lord Mufindel.“

Haldir ho praštil prostíráním a Orophin se usmíval. Bylo krásné být opět pohromadě se svými bratry; byl rád, že je Haldir s jeho malou rodinou šťastný, ale přesto se mu po něm velmi stýskalo a na ty hodiny, které mu poskytovaly vzácnou příležitost být s nimi, nadšeně vzpomínal ještě dlouho poté

Haldir,
přemítal Orophin, byl z nich nejšťastnější.

Haldir nikdy nepoznal bolest ze ztráty rodiny a nikdy nežil v utrpení. Přinesli ho do Zlatého lesa jako malé miminko a tak netrpěl žádnými nočními můrami ani nebyl pronásledován bolestnými vzpomínkami, a za to byl Orophin vděčný. Vždycky choval k nejmladšímu z rodiny silný ochranitelský cit, a i když ho Haldir často přiváděl k šílenství svým postojem ‘nejdřív konat a až pak myslet‘, hluboce ho miloval.

„Když mluvíme o sličných křivkách - kdy nás konečně Králík poctí svou přítomností, Haldire?“ zeptal se Rúmil.

Proslulého druha svého mladšího bratra viděl jen jednou, z dálky, a byl zvědav co je zač elf, kterého si Haldir vybral jako partnera pro život.

Haldir pokrčil rameny: „Králík nemá rád společnost. Přichází a odchází jak se mu zlíbí.“

„A to ti vyhovuje?“ zeptal se Orophin trochu ustaraně.

„Samozřejmě. Jeden druhého neovládáme.“

O čem se Haldir už nezmínil, bylo to, že by byl také neskonale rád, kdyby tu dnes večer Králík byl, kdyby celá rodina byla pohromadě u jednoho stolu. Ale Králík přijít nechtěl, tak to musel Haldir respektovat. Nebyl důvod o tom diskutovat s jeho bratry; ačkoliv byli rádi, že je šťastný a byli ochotni Králíka přijmout, nerozuměli by velmi zvláštnímu vztahu, který s Králíkem má.

Občas mu dokonce ani on sám nerozuměl.

Klaply dveře a v místnosti se zjevil Králík a pozoroval všechny přítomné. Cítili, že je právě hodnotil, a tak se nehýbali.

Haldir vstal a rozzářil se na svého druha:„Králíku - rád tě vidím.“

Vysoký, štíhlý elf zůstal, kde byl. Pak vtiskl jemný polibek na Haldirovy rty.

Rúmil, jako obvykle, byl první, který znovu našel řeč.

„Buď zdráv, Králíku. Jsem velmi potěšen, že tě vidím.“

Králík vycítil upřímnost za zdvořilostní frází a dovolil si malý úsměv.

Pak zavětřil.

Jako všichni z jeho druhu, nejpřirozenějším způsobem, jakým vnímal svět kolem sebe bylo rozpoznávání vůní - mohl cítit strach, lež, lásku, nenávist, smutek nečestnost a spolehlivost jako jiní elfové cítili jahody nebo pečené ryby. A Králík třídil bytosti, které poznal, podle pachů - každá rodina měla svou vlastní, neomylnou vůni, takže i když mu to nikdo neřekl, věděl okamžitě, že Elrond, Arwen, Elladan a Elrohir byli ze stejného rodu a Erestor že byl jeho vlastní krve.

Teď větřil Haldirovi bratry - a byl zmatený.

Podíval se na Haldira, pak se podíval na Rúmila, který seděl nejblíž k němu, znovu větřil a pak zavrtěl hlavou.

Pokud byli bratři, proč Rúmil nenesl stopu Haldirova rodu?

* * *

Ženy obvykle nenavštěvovaly ‘Zlatou laň‘, alespoň ne v počestné záležitosti. Hostinský byl tedy trochu překvapen, když viděl mladou ženu s košem vstoupit do svého hostince. Rozhlédla se a všimla si podivných pohledů, které se na ní upřely, ale nemarnila čas a šla přímo k hostinskému.

„Chci mluvit s elfem,“ řekla jemným, avšak rozhodným hlasem.

„S elfem? Nevím o žádných elfech, paní, a tohle není vhodné místo pro mladou dámu a ještě v takovou noční hodinu, pokud mohu říct,“ reptal a pokračoval v leštění sklenic špinavou utěrkou, ale žena jen potřásla hlavou.

„Vím, že je tam elf. Tam, v zadní místnosti a hraje karty.“

Hostinský rychle pohledem přelétl místnost, jestli tu nejsou možní vyzvědači krále, pak znovu oslovil mladou ženu.

„Mlčte, mladá dámo - mluvíte nesmysly. Tady nejsou žádní elfové, ani zadní místnosti a určitě tu nikdo nehraje karty!“

Žena protočila panenky: „Nezajímají mě vaše záležitosti, pane. Ale mám tu něco, co musím dát elfovi, tak mi ukažte cestu k zadní místnosti, nebo požádám jednoho z královských stráží, aby mi jí pomohl najít. Kterou možnost upřednostňujete?“

Ženštiny, pomyslel si hostinský, jsou zhoubou celého lidstva. Ale pořád bylo lepší se podvolit, než trávit čas v královských sklepeních na náklady Jeho veličenstva.

„Tak pojďte, když musíte,“ bručel a zamířil do kuchyně.

Žena ho následovala, koš si pevně tiskla k sobě a nakonec oba stanuli před malými dveřmi; hostinský krátce zaklepal a vstoupil.

Tak tohle byl skutečný elf - až se jí tajil dech. Byl vysoký a neuvěřitelně krásný, stříbřitě plavé vlasy mu spadaly k pasu; ale také to byl válečník, to bylo jasně vidět a na okamžik byla žena jeho přítomností vyvedená z míry.

„No co je tohle za nesmysl, člověče. Ženy tu nemají co pohledávat!“ vyštěkl jeden z hráčů a zlobně zahlížel na mladou ženu.

Ta mu oplácela stejně, v nejmenším nezastrašená. Ignorovala zbytek osazenstva a oslovila elfa: „Pane, mohla bych s vámi na pár minut mluvit - v soukromí?“

Elf se široce usmál - velmi vítězný a okouzlující úsměv, a žena si pro sebe pomyslela, že byl pravděpodobně v pěkném balíku.

„Ai - pro okouzlující mladou dámu mám vždycky čas. Omluvili byste nás, přátelé moji? Poslední zbytky vašeho zlata vyhraju později.“

Elf měl krásný hlas, jako píseň, ale způsob jeho řeči byl zvláštní a žena odhadovala, že to bylo tím, že měl svůj vlastní jazyk a obecná řeč pro něho byla nezvyklá. Muži vstali, aniž by odporovali jeho žádosti, která vskutku byla víc než jen příkaz a žena nebyla překvapená, neboť z elfa vyzařovala přirozená autorita.

Když všichni odešli a dveře se za nimi zavřeli, elf se znovu uvolněně posadil a díval se na ženu v očekávání.

„Takže, mladá dámo - jak vám mohu být nápomocen?“

„Pane, mám něco, co vám musím dát.“

S tím velmi opatrně položila na stůl proutěný koš a zvedla přikrývku, která zakrývala obsah. Celeborn se sehnul a jeho tvář získala výraz překvapení a úžasu, když viděl, co s sebou mladá žena přinesla.

„U Valar - kde jste to našla, mladá dámo?“

Pokrčila rameny.

„Na tom nezáleží.“

„Oh, na tom teda záleží!“

S tím se pán narovnal a zvedl malé nemluvně z koše. Byl to chlapec, stěží týden starý; hebké, stříbřitě plavé vlásky mu pokrývaly hlavičku a malá ouška ve tvaru listu s dokonale špičatým zakončením identifikovaly dítě jako elfa.

„Mladá dámo - elfí děti nerostou na stromech a určitě jste ho nenašla, když jste v lese sbírala maliny! Tak mi řekněte, odkud je?“

Žena zavrtěla hlavou a teprve teď Celeborn viděl jak byla bledá a jak měla smutné oči.

„Nemůžu vám to říct, pane. Ale on nikoho nemá a měl by žít se svými lidmi. Já… kdyby okolnosti byly jiné, nechala bych si ho tady, ale… prosím, pane, vezměte ho s sebou. Jsem si jistá, že mezi vaším lidem najdete někoho, kdo se o něj může postarat.“

Odmlčela se a Celeborn mohl jen zírat na dítě: „Znáte jeho jméno?“

Zavrtěla hlavou: „Ne. Já… nevím jaká jména mají elfové.“

Celeborn si jí prohlížel a nakonec došel k rozhodnutí: „Dobře, myslím, že vám mohu věřit, že jste to dítě neukradla a že pro něho chcete jen to nejlepší.“

Celeborn položil svou velkou dlaň s dlouhými prsty na její malou ruku: „Mladá dámo - víte, kde mě můžete najít. Kdybyste - změnila svůj názor, nebo byste chtěla vědět jak se ten maličký má, přijďte za mnou. Zajistím, abyste měla stejná práva - jaké by měla matka.“

‘On to ví,‘ pomyslela si, ‘ví to, ale přijme mé rozhodnutí.‘

Přikývla a pak dítě políbila na čelo: „Děkuji vám, pane. Ale už mě nikdy znovu neuvidíte.“

S tím si přehodila kápi přes hlavu a odešla z pokoje, zanechávajíc za sebou dočista zmateného Celeborna.

Dítě začalo kňourat a Celeborn je položil zpátky do koše, opatrně toho maličkého znovu zakryl teplou pokrývkou.

„Žádné jméno a žádná rodina. Ai, měl jsi špatný začátek, penneth, ale já se postarám o to, aby se teď věci zlepšily.“

Zatímco Celeborn žádal o další přikrývky a mléko, myslel na jméno pro malého chlapce. Armai, možná. Nebo Feril. Nebo Haldir. Ano. Haldir znělo pěkně.

A tak to byl ‘Haldir‘.

* * *

Poznámka autorky:

Překvapení, překvapení!

Děkuji všem za odezvu, moc si toho cením. A ačkoli nabídka stát se předsedou "Společnosti pro odstranění dámy Firinwë" je velice lákává, myslím, že budu muset odolat - prozatím.

Poznámky k překladu:

Obřad dávání jména - v Nedokončených příbězích, Dodatek E, str. 287, se píše:
“V jednom eseji o obyčejích dávání jmen u Eldar ve Valinoru se píše, že měli dvě ‘daná jména‘. První z nich dával při narození otec…, …druhé jméno bylo dáno později… matkou…“

Lord “Mufindel“ - v originále Glorfunzle:
Při zkoumání významu ‘Funzle‘, jsem narazila na vysvětlení, že je to postavička z oblíbených maňásků známých u nás např. z pořadu Sezame, otevři se. http://www.onewaystreet.com/product/978/walk_around_puppets
Jako český ekvivalent mě napadl Muf - to malé zelené stvoření, které dosud prudí v raním vysílání pro děti. Dle mého to přesně vystihuje to, co měl Rúmil na mysli. A navíc se to krásně napojuje na Glorfindelovo jméno.

 

 

Srdcový spodek - Kapitola třetí

Srdcový spodek - Kapitola pátá

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat