Srdcový spodek

Kapitola první

 

Celeborn zachrání mladého elfa od jisté smrti – bohužel, ten mladý není příliš vděčný.

 

Váha světa, touha přežít
nutila tě věřit, že jsi nejednal dobře.
Pak za modrým nebem potkáš někoho,
kdo nabídne ti místo teplé jako slunce.
Jen zavři oči,
zachyť ten okamžik
než pomine.
Tady je tvá druhá šance,
chyť jí a leť.

"Second Chance" - Trisha Yearwood

* * *

Byla to bouřlivá noc před mnoha tisíciletími ve městě lidí. Slušní měšťané zůstali doma, deky si natáhli až k nosům a mírumilovně pochrupávali po dni těžké práce.

Ti méně slušní měšťané se shromáždili v hostinci ‚Zlatá laň‘, pili, smilnili a hráli karty. To poslední zmíněné se právě provozovalo u malého stolku v zadní místnosti hostince. Oficiálně král zakázal hazardní hry kvůli blahobytu a zatímco bylo známo, že sám neodmítl dobrou partičku karet, očekával, že jeho nařízení budou dodržována. Majitel Zlaté laně necítil žádnou potřebu trávit prodlouženou dovolenou v žalářích svého panovníka nebo ukončit své dny na šibenici.

Té noci sedělo okolo stolu pět hráčů. Hra už se táhla celé hodiny a teď dosáhla vrcholné fáze. Sázky byly vysoké – Dalley, správce královských žalářů, už vsadil peníze v hodnotě tří svých měsíčních platů plus svou malou chalupu a tak potil krev a slzy. Jeho protihráč nejevil žádnou známku nervozity, ale těžko říct, zda to bylo způsobeno výjimečně dobrým složením karet nebo faktem, že to byl elf.

„No, no, no… můj drahý Dalley, obávám se, že jste si na talíř naložil víc, než dokážete sníst,“ zatrylkoval elf.

Působil zastrašujícím dojmem – velmi vysoký, dokonce i na jeho druh, s dlouhými stříbrozlatými vlasy a s očima, které mluvily o odvaze a taky šibalství. Byl pravidelným návštěvníkem zadní místnosti Zlaté laně, bezstarostný a nebezpečný hráč, a za ta léta si do jeho kapes našla cestu už spousta zlata.

Široce se usmál a elegantním pohybem vyložil své karty na stůl, pak si rukou podepřel hlavu a zamával řasami na Dalleye.

Muž zbledl. Chvíli jen zíral na karty, které elf odhalil. Podíval se do jeho jasných očí, pak zpátky na karty a se zoufalým povzdechem vyložil své vlastní karty na stůl.

„Vy jste mě zničil, můj pane,“ syčel přes zaťaté zuby.

Elf se podíval na zahanbeného muže a pak oslovil jeho společníky.

„Přátelé moji – byli byste tak laskaví a dopřáli nám chvíli soukromí, abychom já a mistr Dalley mohli prodiskutovat další vývoj této záležitosti?“

Všichni vstali, šoupali židlemi a dívali se na Dalleye s lítostí. Znali jeho manželku – za tohle by ho pohřbila do uhlí, ale ne dřív, než by ho stáhla za živa. Když poslední z nich opustil místnost a dveře se zavřely, elf se natáhnul, opřel se do židle a položil si své dlouhé nohy na stůl.

Dal si ruce za hlavu a pobaveně Dalleye sledoval.

„Jste na dně, můj milý příteli. Přišel jste o všechno, co máte, a ještě o víc.“

Dalley přikývl a polknul: „Jsem čestný muž, můj pane – splatím vám, co vám dlužím,“ mumlal a stále zíral na osudnou sadu karet před sebou.

„Ai – o tom nepochybuji. Jenže já jsem čestný elf, můj milý Dalley, a nepřeji si vidět vás zničeného. Mnohem raději uvidím, že se vám daří dobře, takže si v budoucnu budeme moct zase zahrát. Co byste říkal tomu, kdybych vám řekl, že jsem ochoten zapomenout na vaše dluhy – pokud mi prokážete malou laskavost.“

Muž vzhlédl a v očích se mu objevil malý plamínek naděje, ale podezření nakonec převládlo: „O jaké ‘malé laskavosti‘ mluvíte, můj pane? Zase tak malá být nemůže vzhledem k velikosti mých dluhů.“

Elf se rozesmál: „Jste chytrý člověk, Dalley, a hodný přízně vašeho krále. Ale nemusíte se znepokojovat – není toho moc, co od vás žádám.“

Dalley se naklonil dopředu a šetřil slova. Elf neuhnul pohledem a Dalley byl na okamžik fascinován moudrostí a silou, která se skrývala v těch očích.

Elegantní ruka zvedla jednu kartu a elf jí nechal tančit mezi svými prsty tak rychle, že Dalley jen těžko zaznamenal ten pohyb. Nakonec elfí pán hodil kartu na stůl a ta přistála přímo před Dalleyem. Byl to srdcový spodek.

„Máte jednoho z mého rodu zavřeného ve vašem žaláři. To je má cena. Chci, abyste mi vydal toho elfa.“

Muž zalapal po dechu: „Můj pane – to, o co mě žádáte, je nemožné! Nemohu toho vězně propustit, ráno má být pověšen! A je to darebný holomek, můj pane, ne jako jiní z vašeho lidu,“ vyhrkl Dalley horlivě. „Kradl a loupil a ošklivě zranil dva naše strážné. Je jen správné dát mu za vyučenou.“

„Co se naučí tím, že ho pověsíte za krk, Dalley?“ zeptal se elf zmateně.

„No…,“ koktal muž, „domnívám se, že už to příště neudělá.“

„Velmi moudrý způsob učení, vskutku. Předpokládám, že pro většinu lidí by bylo obtížné dělat cokoliv, jakmile by byli mrtví.“

Dalley si ironie nevšiml – byl právě postaven před výběr ze dvou možností. Buď bude čelit hněvu svého krále za to, že nechal utéct vězně, nebo bude čelit hněvu své manželky, až se dozví, že prohrál všechen jejich majetek.

Větší strach vyhrál.

„Udělám, co si přejete, můj pane, a pomáhej mi Bůh, ale musím vás varovat: ten elf je zkažený do hloubi duše a nemá jedinou dobrou vlastnost. Ujistěte se, že vám ve spánku nepodřízne krk, protože je právě z těch, kteří jsou schopni takové věci.“

„Potom tedy nebudu spát. Tak jdeme.“

Elf a muž vstali a opustili hostinec.

* * *

Vězení vypadá všude stejně, pomyslel si elf. Když jste viděli jedno, viděli jste všechny, možná s výjimkou žalářů krále Orophera v Temném hvozdě, které má okna se závěsy s květinovým potiskem, ale možná to je součást trestu.

Zdejší kobky, nicméně, byly přesně to: kobky. Tmavá, páchnoucí díra, kde lidé byli ponecháni, aby shnili nebo zešíleli. Elf svraštil nos v odporu k místu, zápachu a zvykům lidí obecně. Toužil po svém domově a čím dřív opustí tohle místo, tím líp.

Následoval Dalleye tunely a chodbami a konečně se zastavili před těžkými dřevěnými dveřmi, zabezpečenými železnými závorami a s velmi malým otvorem, ne větším než pozorovací díra.

„Jsme tady, můj pane. Ale raději mějte ruku na meči. Je nebezpečný.“

Elf přikývl.

„Tady jsou klíče – odteď jste v rukou božích a já nic nevím,“ zamumlal Dalley. Rychle zmizel na druhém konci chodby a zamkl se ve své pracovně.

„Pak se tedy podívejme, co je ta nebezpečná bestie zač,“ řekl si pro sebe elf.

Vložil klíč do zámku a odemkl dveře. Zaskřípělo to a elf se ošíval, protože pro jeho elfí uši to byl mučivý zvuk.

Zápach v malé místnosti, která nebyla větší než krysí doupě, ho málem odmrštil zpět. Byla to špína, odpadky, krev – a také závan zlosti a strachu – směs, která mohla být nebezpečná.

Vězeň byl připoutaný ke zdi, schoulený na špinavé slámě. Na sobě měl jen hadry, byl celý pokrytý špínou a na hlavě měl hrozivě vypadající ránu. Elfí pán tušil, že elf by mohl mít světlé vlasy, ale protože byly krátké a štětinaté a stejně špinavé jako všechno ostatní, nemohl si tím být jistý.

„Jak se jmenuješ, mellon?“ zeptal se elfí pán ve svém rodném jazyce, a když vězeň slyšel ta slova, zvedl hlavu.

Všechno, co bylo vidět, byly jen dvě jiskřící zelená světla v temnotě – jeho oči.

„Zatraceně, mluvíte řečí, které nerozumím,“ odseknul připoutaný elf a pokusil se odtáhnout pryč od svého návštěvníka, ale neuspěl – okovy mu neposkytly příliš mnoho prostoru.

Elf zopakoval svou otázku v západštině, ale všechno, čeho se mu jako odpovědi dostalo, bylo rozzuřené: „Kdo to chce vědět?“

„Jsem Celeborn z Doriathu.“

„Celeborn? Ha!“ zasmál se elf a nebyl to pěkný smích, byl plný záště a hrozby. „Jaké pěkné jméno… vhodné přesně pro takového nafintěného pána jako jste vy. Co máte na práci, Celeborne?“ směšně natahoval jeho jméno, „nebo se mám spíš zeptat koho?“

Celeborn protočil oči: „U Valar, jsi opravdu nevyzrálý. Možná by se u tebe našlo nadání, když dojde na kradení čepců postarším dámám nebo chrastítek dětem, ale pokud se jedná o urážky, jsi hluboko pod průměrem, můj milý. Zcela upřímně, nejsem ohromen.“

Celeborn tímto sdělením druhého elfa překvapil a musel se tomu pro sebe zasmát. Teď, když jeho oči přivykly tmě, prohlédl si vězně pozorněji.

K jeho velkému překvapení viděl, že elf byl ještě velmi mladý, vskutku – dost pochyboval, že vůbec dosáhl plnoletosti. Ostré rysy, které vypovídaly o hladu, zelené oči s nebezpečnou jiskrou, vysoké lícní kosti a dlouhé, hubené tělo. Dlouhé, hubené, velice špinavé tělo.

„Pokusím se to vylepšit, až se příště setkáme. Teď se laskavě přestaňte zbytečně namáhat a nechte mě o samotě,“ odfrknul si vězeň a v jeho hlase byla zvláštní hrubost.

Vůbec nezněl jako měkké, melodické hlasy, které Celeborn znal u ostatních elfů.

„Nic míň neočekávám. Tvoje řeč je dost troufalá na někoho tak mladého jako jsi ty. Kolik je ti let, dítě?“ zeptal se Celeborn.

Odpovědí mu bylo rozzlobené vyštěknutí: „Já nejsem žádné dítě! Jsem bojovník, a kdybych nebyl přikovaný k té zatracené zdi, dokázal bych vám to.“

„Když nechceš být považován za dítě, pak se tak nechovej. Znovu: kolik je ti let?“

„Proč to chcete vědět?“

„Můžu podle toho určit, jestli jsi ještě dost mladý, abych ti mohl dát pořádný výprask, který zřejmě potřebuješ. Znovu a naposled: Kolik. Je. Ti. Let. “

Chvíli bylo ticho, a pak mladý elf zabrblal: „Sedmdesát. Nebo osmdesát. Kdo ví. Nikdo si o tom nevedl záznamy.“

Celeborn zvedl hlavu: Sedmdesát? U Valar, je to pouhé dítě!

„Ty neznáš svůj věk? Jak to?“

„Co jste zač – součást trestu? To má být další mučení, než mě pověsí?“ vybuchl mladý elf. „Jestli je to tak, dávám přednost oběšení teď hned a ušetřím se vašeho tlachání.“

„Velice se omlouvám, že tě zklamu, ale tvoje poprava byla zrušena. Koupil jsem tě a musím tě vzít s sebou.“

Kdyby nebyl připoutaný ke zdi, mladý elf by vyskočil: „Koupil? Mě nemůžete koupit! Nikdo nemůže! Nikomu nepatřím! Nikdo mě už nemůže znovu koupit nebo prodat!“

Celeborn byl zaskočen tím emocionálním výbuchem: „Prodat tě znovu? Tebe už někdo někdy prodal?“

Žádná odpověď nepřišla a tak Celeborn přistoupil blíž k mladému elfovi, zatímco se mu do mysli vkrádalo hrozivé podezření. Bylo to možné? To určitě ne… žádný člověk by se neodvážil…

Celeborn se sklonil, ignoroval mladíkův rozzlobený pohled a odkryl kus látky, který zakrýval elfův levý bok.

A opravdu, byl tam – ohavný znak zhanobení: znak otroka.

V Celebornovi se vzedmula zlost, chladná zuřivá zlost. Lidé – kdo jiný než lidé by prodali své vlastní nebo jiné druhy za účelem zisku! A od něho se čekalo, že nasadí svůj krk pro tento lidský rod, který zacházel s jedním z jeho druhu jako s dobytkem?

Ai, příště až bude Gil-galad žádat jeho pomoc, udělá mu přednášku o 2375ti dobrých důvodech, proč by mohla mít Středozem užitek z toho, že by lidstvo zmizelo z povrchu Ardy!

Důvod číslo jedna seděl před ním a i přes špínu mohl Celeborn jasně vidět, že ten mladík se červenal rozpaky.

„Pověz mi pravdu. Co se stalo?“

Dlouhou chvíli si ho mladý elf jen prohlížel a rozhodoval se. Celeborn věděl, že byl právě hodnocen, tak na něho nenaléhal.

Nakonec elf odvrátil hlavu: „Naše vesnice byla vypleněna skřety. Byl jsem malý. Skoro všichni umřeli. Když skřeti odešli, přišli vojáci. Brali sebou ty z nás, kteří jsme zůstali naživu, a prodávali nás za tři sudy vína otrokářům. Mě koupil kovář a pracoval jsem pro něho, pak pro jeho syna, když umřel, ale nenáviděl jsem to, a když v noci před dvěma měsíci zapomněli zamknout moje okovy, utekl jsem.“

Celeborn si představil vystrašené elfí dítě, které ztratilo rodiče, bylo nuceno pracovat v kovárně a bylo v řetězech. Přednáška, kterou zamýšlel udělat Gil-galadovi se rozrostla do epických proporcí.

„Udělal jsi moc dobře, že jsi utekl, penneth. Nicméně jsi udělal špatně, když sis jako živobytí vybral zlodějinu. A ošklivě jsi zranil dva strážné tohoto království. Jakmile budeme zpátky doma, ty a já budeme mít důkladnější diskuzi o tom, jak se náš rod chová a nechová, ale prozatím si musíme pospíšit pryč z tohoto místa.“

Mladý elf na něho znovu pohlédl: „Pryč? Kam? A co máte v úmyslu? Jestli si něco zkusíte, podříznu vám krk!“

Celeborn se usmál: „Moje úmysly jsou počestné, penneth, o to se neboj. Ale ty jsi divoké zvíře, které potřebuje ochočit a Lothlórien je pravé místo pro tvou výchovu.“

Elfovi se rozšířily oči: „Lothlórien? On opravdu existuje?“

„Existuje,“ řekl Celeborn, zatímco otáčel klíčem v zámku vězňových pout, „ve skutečnosti jsem vládce Zlatého lesa. Příjemné zaměstnání, dobří lidé v práci, trochu nízký plat a dovolenou jsem neměl asi 2 500 let, ale jsem celkem spokojený s tím, jak to je. A jen v případě, že bys plánoval chovat se nějakým jiným způsobem než tím nejlepším, kterého jsi schopen, tak ti slibuji, že tě osobně vymáchám v řece a pověsím za uši na šňůru, kde se budeš sušit. To, pokud mohu soudit, je méně kruté, než to, co by ti udělala moje drahá manželka, neboť ona ovládá jistou proradnou kamennou nádobu.“

Mladík si odfrknul.

„Tak vy jste Pán, oh. A teď čekáte, že vás budu poslouchat, správně? A musím vám projevovat nezměrnou vděčnost za moji ‘záchranu‘? Dobře si pamatujte: já neposlouchám nikoho!“

Celeborn si povzdechl. „Ty opravdu jsi dítě, mellon.“

S cvaknutím se pouta otevřela a mladý elf spustil paže s úlevným zasténáním. Protáhl si ruce a mnul si zápěstí, které měl odřené od okovů.

Celeborn chtěl něco říct, ale než dostal příležitost, mladý elf ho napadl.

Ačkoliv Celeborna zaujala síla, která podvyživené mladé tělo stále ovládala, přesto mladík nebyl žádným soupeřem pro elfího pána, který byl zkušený válečník, a protože neměl čas na další dětinský výbuch hněvu, srazil Celeborn mladého elfa tvrdou ranou. Ten se skácel na zem jako hadrová panenka.

Celeborn si přehodil uzlík kůže a kostí přes rameno, jakoby to byl pytel mouky. Pak spěšně proběhl chodbami, vyklouzl tajnými dveřmi a zmizel v noci jako zloděj.

* * *

Slunce už stálo vysoko na nebi, když se mladý elf probral. Hlava ho bolela, měl žízeň, o hladu ani nemluvě a cítil se bezmocný. Když přišel k sobě, ocitl se na koni před někým, kdo ho držel kolem pasu v železném sevření. Pomalu si vzpomínal na události předchozího dne a začal sebou škubat, ale sevření nepovolovalo.

„Přestaň se namáhat, penneth, a ani se nehni. Jsi speciální dodávka do Zlatého lesa, a jestli nebudeš spolupracovat, zabalím tě a převážu červenou mašlí.“

Mladý elf přestal zápasit. Došlo mu, že je to plýtvání energií a zavrčel: „Přestaňte mi říkat tím jménem.“

„Jakým jménem?“ zeptal se Celeborn a utáhl sevření okolo mladíka, pro každý případ.

„Penn- něco.“

„Ai, ty myslíš ‘penneth‘ – to není nic urážlivého, v mém jazyce to znamená ‘mladý‘. V našem jazyce,“ zdůraznil Celeborn a usmál se, když mladý elf slovo ‘penneth‘ třikrát opakoval.

„Mohl bys mi říct svoje jméno, mellon – což znamená ‘přítel‘ mimochodem.“

„To zní jako ‘meloun‘ a my nejsme přátelé. Já přátele nemám,“ vyprskl mladý elf.

„Asi je to pro tebe tak lepší – radši čekat, až půjdou kolem ti praví, než si vybrat ty špatné.“

Mladý elf chtěl něco říct, ale radši si to rozmyslel a jen vrčel a Celeborn znovu přemýšlel o tom zvláštním hlase. Teď, když mladý elf seděl před ním, měl dobrý výhled na svého spolucestovatele a všiml si tak vybledlých jizev, které měl mladík kolem celého krku.

„Co se ti stalo na krku, NE-mellon nîn, zranil jsi se?“

Žádná odpověď , ale po chvíli se znovu ozvalo zavrčení.

„Řetěz na krku. Od kováře. Svařil to na poprvé příliš těsně. Proto můj hlas zní tak divně.“

Takhle je to, pomyslel si Celeborn. Já Gil-galadovi neudělám přednášku, já ho přinutím sníst můj seznam důvodů, proč jsou lidé problém!

„Tvůj hlas není divný,“ řekl konečně, poté, co polkl žluč, která se v něm vzedmula. „Je jen jiný. Odlišuje tě od ostatních a vsadím se, že pro dámy je zvláště přitažlivý.“

Mladík opět vrčel a Celeborn za tím zvukem poprvé zaslechl něco jako veselost.

„Tak, teď, když jsme si ujasnili, že nejsme přátelé, řekneš mi své jméno, nebo ti budu muset po zbytek naší cesty říkat ‘tykvičko‘?“

Mladík se zarazil. „Nemůžu si na své jméno vzpomenout. Ale všichni mi říkají Orophin.“

„Potom, mladý mistře Orophine, myslím, že je čas na odpočinek a nějaké jídlo.“

* * *

Sjeli z cesty a nakonec zastavili u malého jezírka.

„Máme vodu a já mám proviant. Teď už potřebujeme jen oheň.“

Celeborn se podíval v očekávání na Orophina, v jehož tváři byl zřejmý boj mezi “zůstat“ a “pláchnout“. Nakonec ho pohled na lembas, sušené maso a ovoce přinutil nasbírat dřevo a během hodiny mírumilovně seděli u ohně a dělili se o králíka, kterého Celeborn chytil.

Elfí pán jedl ve vší slušnosti svého rodu zatímco Orophin hltal jídlo jako divoké zvíře. Vskutku na něm bylo něco divokého a Celebornovi připomínal obrovskou divokou kočku. V jednu chvíli přede a v příští vám roztrhá krk.

Celeborn byl laskavý, ale byl taky mazaný. Tak jako divokého psa zkrotíte pomocí šťavnaté kosti, tohle hladovějící divoké dítě mohlo být uklidněno jídlem. S plným břichem bylo méně pravděpodobné, že by si stěžoval, a u Valar on potřeboval veškeré jídlo, které mohl dostat.

Když zmizelo poslední jablko, Orophin padl na trávu. Celeborn však vstal, šel ke svému koni a přehraboval se v sedlových brašnách. Konečně našel, co hledal a hodil kostku mýdla mladému elfovi.

„Začneme s tvojí výchovou hned teď, Orophine. Lekce číslo jedna: Elfové jsou vždy čistí. Bez ohledu na okolnosti – vždy vypadáme upraveně.“

Orophin se opřel o lokty a ostře pohlédl na Celeborna: „A proč to tak je?“

„Protože jsme rozmazlení a marniví. A protože to jde lidem na nervy. A protože se nám to tak líbí. Tak vstávat, vstávat, koupel čeká.“

Po chvilce uvažování Orophin popadl mýdlo, vyrazil k řece a cestou mumlal kletby v západštině. Roztrhané šaty odhodil nedbale stranou a nakonec opatrně vstoupil do vody.

Celeborn na něho dohlížel, aniž by rušil jeho soukromí a dal dohromady pro mladého elfa nějaké své náhradní oblečení.

„Nechám ti tady košili a kalhoty, Orophine,“ volal přes vodu.

Orophinova hlava se vynořila. Slyšel ho, ale nekomentoval to. Mladík se znovu ponořil a brzo bylo slyšet cákání a drhnutí mýdla na kůži.

Po chvíli se Orophin vynořil z řeky a vypadal jako zmoklá krysa. Zatřepal hlavou velmi zvířecím způsobem a jeho vlasy, nyní rozeznatelně podobné barvy jako ty Celebornovy, rozstřikovaly kapky vody všude kolem.

Rychle vklouzl do kalhot. Chvíli zápasil s košilí, a pak si nazul boty. Kdyby neměl tak směšně ostříhané vlasy, vypadal by téměř jako elf, pomyslel si Celeborn.

„Musíme hned odejít. Chci být na nějakém bezpečném místě, než padne tma. Kolem se potlouká příliš mnoho skřetů, než abychom riskovali táboření v lese.“

„Nemám ze skřetů strach,“ mumlal Orophin.

„Ale já mám a bude lepší, když se jich naučíš bát taky – nebojácnost má blízko k neopatrnosti a tudíž k pěkně rychlé smrti.“

Sebrali svou výbavu, a když bylo všechno uloženo, Celeborn nasedl na koně. Podal ruku Orophinovi, který nabízenou ruku přijal bez dalšího rozmýšlení a nechal se vytáhnout do sedla a znovu usadit před elfím pánem.

Chvíli jeli tiše, pak se Orophin otočil. Prohlédl si Celebornovy copánky a za jeden zatahal.

„Vypadáte jako dívka,“ odfrknul si.

„Jsi první kdo se zmínil, vždycky jsem si myslel, že svou ženskou stránku skrývám dobře…“

„Copánky jsou pro ženy,“ řekl Orophin.

„Copánky jsou známkou cti. Musíš si vysloužit právo je nosit. Poprvé, kdy je můžeš mít, je okamžik, kdy dosáhneš plnoletosti. Později v životě styl tvého zaplétání copánků dá ostatním vědět o tvé hodnosti a úspěšných činech.“

„A proto je nosíte? Abyste se chlubil úspěšnými činy?“

Celeborn se culil: „Ne – nosím je taky proto, aby lidé mohli obdivovat mé krásné uši.“

„To je pošetilé.“

„Samozřejmě, že je. Jsme elfové – jsme pošetilí. Čím dřív si na to zvykneš, tím líp.“

* * *

Druhého dne večer se Celeborn a Orophin dostali k hranicím Lothlórienu. Ten mladý si ještě nebyl jistý, co si má o celé té záležitosti myslet – strávil celý svůj dosavadní život mezi lidmi. Vzpomínky na jeho dětství dávno vybledly a ačkoliv jazyk elfů mu byl povědomý, nerozuměl ani slovo.

Jediná věc, která mu připomínala, že je elf, byly jeho uši, které měly tvar listu a končily citlivou špičkou. Orophin si vždy udržoval vlasy dost dlouhé na to, aby je skryl a vyhnul se tak urážlivým poznámkám, a bylo velmi zajímavé cestovat s někým, kdo tak hrdě vystavoval toto specifické znamení.

Orophin stále ještě Celebornovi nedůvěřoval. Pravda, dosud s ním zacházel laskavě, dal mu najíst a nežádal nic na oplátku – zatím. Ti dva strážní mu nabízeli jídlo jen výměnou za určité služby, které Orophin nebyl ochoten poskytnout. Mysleli si, že mladík je snadná kořist a musí dostat velmi bolestnou lekci. Orophin vůbec nelitoval, že je zranil dýkou – ve skutečnosti jen litoval, že je nezabil.

Prozatím se ale zdálo, že situace je bezpečná. Bylo s ním zacházeno velmi dobře, dostal najíst, napít a brzy spatří Zlatý les, místo krásy a světla, o kterém slyšel, když poslouchal pohádky kovářovy manželky, jež četla svým dětem a později vnukům.

Proč ho drželi spoutaného v kovárně, když si tolik vážili elfů, byla jedna z věcí, které se Orophin často podivoval. Nezacházeli s ním špatně, konec konců byl cenným majetkem, který se snažili nepoškodit, ale stále v tom byl rozpor.

Po všech pověstech, které Orophin o Zlatém lese slyšel, byl více než jen trochu překvapen, když se dozvěděl, že Pán této zázračné říše hrál karty v zadní místnosti ‚Zlaté Laně‘, opíjel nejtvrdší bojovníky na mol a znal určitě spoustu neslušných hospodských písní.

Elfové, usoudil, jsou velmi přeceňováni.

* * *

Orophin bezprostředně pocítil kouzlo Zlatého lesa. Pocit míru a bezpečí se rozprostřel nad jeho ztrápenou myslí jako teplá pokrývka a uvolněně se opřel o Celeborna. V mysli mu pohrála konejšivá, uklidňující přítomnost čehosi – jako když půvabný ženský hlas zpívá ukolébavku. Celeborn se pousmál, když cítil, že se mladík, který byl celou cestu napnutý jako tětiva luku, konečně uvolnil.

„Mae govannen, Pane. Je to velmi radostný den, když vidíme, že se bezpečně vracíte.“

Orophin s vyvalenýma očima zíral na pět strážců stojících na cestě před nimi, kteří se tam z ničeho nic objevili. Byl ohromen – samozřejmě, taky měli směšné dlouhé vlasy a ty nevkusné copánky, ale způsob, jakým drželi své luky, a výraz na jejich tvářích mu dal okamžitě najevo, že tohle byli bojovníci, a to jedni z těch, se kterými by se nikdo nechtěl dostat do jakékoliv formy nesouladu.

„Mae govannen, Amrune,“ opětoval Celeborn pozdrav.

A v západštině dodal: „Tentokrát to byl rušný výlet, ale pohleď, přivezl jsem si suvenýr.“

Orophin si odfrknul a pohledem vrhal dýky na elfa před sebou, který vybuchl smíchy.

Otočil se na Celeborna a zeptal se: „Co jsou zač? A kdo je tenhle pitomec?“

Pán se zasmál: „Tohle, můj drahý Orophine, jsou někteří z proslulých Galadhrim – strážců Zlatého lesa. Jsou to nejlepší lučištníci, které můžeš najít, věrní a téměř nebojácní, a tady Amrun je jeden z jejich kapitánů. Ai, Amrune, pojď blíž, prosím.“

Kapitán vykročil vpřed a brzy stál vedle koně svého pána a vzal jeho otěže. Podíval se na Orophina a zamračil se, když viděl v jakém stavu ten mladý je, ale cítil, že nebylo na místě ptát se, co je cizinec zač.

„Amrune – tohle je mladý mistr Orophin. Z důvodů, na kterých tu nezáleží, byl svěřen do mé péče a teď ho předám do té tvé. Očekávám, že ho naučíš našemu jazyku, našim zvykům a jak používat vidličku a nůž při slavnostním obědě. Ani základy osobní hygieny by neuškodily. Oh ano, také by se mohl naučit zacházet s lukem a šípy a s kapesníkem místo rukávu. Ujisti se, že každý večer dostane polibek na dobrou noc – zdá se, že poněkud hladoví po pozornosti. A buď opatrný: plive, škrábe a když nebudeš dost obezřetný, mohl by tě dokonce kousnout do kotníku.“

Orophin, který poslouchal Celebornův proslov s rostoucím hněvem, otevřel pusu k ostré argumentaci, ale byl přerušen Amrunem, který se zasmál a řekl: „Ai, můj pane, tohle vypadá na elfátko, které bude mít má žena velmi ráda! Prosím, řekněte – kolika dalšími malými chráněnci mě ještě poctíte? Jen se ptám, abych mohl začít stavět větší talan.“

„Ah, ty víš, jaký jsem. Nikdy nemůžu opustit ty malé zbloudilce. Jak se ti další dva mají, mimochodem? Už je to nějaký čas, co jsem je naposledy viděl.“

Amrun se usmál: „Mají se dobře, můj pane. Haldirovi se zrovna prořezávají zuby a tak jsme celou noc vzhůru, ale mimo to se zotavil velmi dobře a skoro dosáhl normální hmotnosti.“

Celeborn sebou trhnul: „U Valar, nezmiňuj se o rostoucích zubech. Moje dcera mě málem připravila o rozum – tři měsíce křičela bez přestávky. Jak takové malé stvoření může vydávat takový kravál – úžasné! Nechť mají Valar slitování s jejím budoucím manželem!“

Všichni se smáli, kromě Orophina, který vskutku neviděl nic zábavného na diskuzi o dětských záležitostech.

„A ten druhý, kterého našel Gil-galad?“

„Ještě odmítá mluvit. Manželka ho pojmenovala Rúmil a on neprotestoval. Sehnal jsem mu psa a teď je s ním většinou venku v lese. Stali se z nich blízcí přátelé. Ale minulý měsíc jsme ho viděli poprvé se usmát. Chce to hodně času a trpělivosti, ale myslím, že si k němu nakonec najdeme cestu.“

Celeborn přikývl: „Jsem vám zavázán, Amrune, tobě i tvé manželce. Ne všichni by udělali to, co vy. A ze svobodné vůle.“

Amrun se uklonil: „Jste velmi laskav, můj pane, ale o to nejde – nemohli bychom je milovat víc, i kdyby to byli naše vlastní děti.“

Orophin byl zmatený, magická atmosféra Zlatého lesa ho uspávala a tak se ani moc nebránil, když mu Celeborn řekl, aby slezl s koně a následoval Amruna.

„Penneth, brzy se přijdu podívat jak se stravuješ. Amrun je můj starý přítel, jeho manželka je velmi milá a už se starají o dva sirotky. Prozatím navrhuji, abys zůstal u nich. Pokus se nedělat moc potíží, neplivej na koberec a prosím – přestaň si kousat nehty.“

S tím se Celeborn rozloučil se svými strážci a vydal se směrem ke královskému talanu, kde už na něho čekala Galadriel, dychtivá slyšet novinky ze zemí za hranicemi.

* * *

Amrun a Orophin kráčeli dobrou hodinu jen v tichu. Mladík se na svého nového opatrovníka díval se stejnou zvídavostí i nedůvěrou. Zdálo se, že je laskavý, ale kdo ví – možná ho bude znovu nutit do práce? No, přinejmenším nevypadal jako někdo, kdo by ho spoutal, takže se v každém případě jeho život lepšil a Orophin prozatím odložil plány na útěk. Ještě se může dát na útěk, kdyby se situace zhoršila.

Když se nakonec zastavili pod velkým stromem, Amrun mladíka oslovil: „Tohle je tvůj nový domov, Orophine. Jsi tu vítán a můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít – náš talan je tvůj talan. Ale čekám, že se budeš chovat k mé rodině se stejným respektem, se kterým se oni budou chovat k tobě.“

Orophin se mračil. Respekt?

„Proč by mě měli respektovat?“

Amrun mu věnoval přátelský a trpělivý úsměv: „Protože teď jsi členem rodiny, Orophine.“

Mladík neodpověděl, ale zmateně se rozhlédl.

„Kde je váš dům?“ zeptal se, protože okolo nebylo nic než stromy a keře.

„Tam!“ usmál se Amrun a ukázal nad sebe.

Orophin vzhlédl k zelené střeše lesa a vskutku – nahoře tam bylo obydlí. S pusou dokořán zíral na ten div.

„Mám to chápat tak, že jsi nikdy neviděl talan?“

Orophin jen zavrtěl hlavou a žaludek se mu roztřásl při představě, že bude šplhat nahoru.

„Neznepokojuj se, penneth – je tady žebřík.“

A opravdu – byl tam. Tak chytře přivázaný ke stromu, že byl téměř neviditelný, bezpochyby bezpečnostní opatření.

„Jdi první, Orophine, chci se ujistit, že nespadneš ze stromu hned první den.“

„Nepadám ze stromů. Myslíte si, že jsem hloupý?“ vrčel Orophin.

Začal lézt po žebříku, který se mírně houpal, a opatrně kladl jednu nohu přes druhou.

„Hloupý? Ne. Ale nezkušený.“

S tím Amrun následoval Orophina a po pár minutách dosáhli domu na velké plošině. Dovedně vyřezávané dveře se otevřely a vyšla žena. Její vlasy byly dlouhé, spadaly až k jejímu pasu a měly nádhernou tmavě zlatou barvu. V náruči držela spící dítě a věnovala mladému elfovi přátelský úsměv.

„Amrune! Proč jsi mi neřekl, že přivedeš hosta? Kdybych to věděla, mohla jsem připravit něco speciálního!“

„Ai, tvé jídlo je vždycky výborné, lásko, nerozčiluj se. Tohle je Orophin, Myo. Zůstane u nás – pán Celeborn ho s sebou přivedl z výletu. Nemluví naším jazykem, tak budeme prozatím mluvit západštinou.“

Žena přikývla a věnovala Orophinovi zářivý úsměv, který rozehříval jeho srdce – okamžitě si jí zamiloval.

„Jsi víc než vítán, Orophine. Prosím pojď a buď tu jako doma.“

V jednom pokoji začal štěkat pes jako bláznivý.

„U Valar – co je to za zvíře! Prosím, podrž Haldira, Orophine, já se zatím podívám, jestli ten pes zrovna nekrade večeři.“

S tím položila dítě do náruče kompletně bezradného Orophina a spěchala zpátky dovnitř. Orophin shlížel na dítě v šoku, obzvlášť, když se ten malý vzbudil a začal křičet, jakmile zjistil, že už ho nedrží jeho nevlastní matka.

Amrun brečel smíchy, když viděl Orophinovu vyděšenou tvář. „Ai – to je moje žena, no není báječná! A je pěkné vidět, že sis už s malým Haldirem vytvořil pouto bratrské lásky.“

„Amrune…“ zakoktal Orophin.

„Ano, penneth?“

„On se počůral.“

* * *

Zdlouhavé autorské poznámky:

Ano, zase jsem porušila pravidla. Časové linie se střetly způsobem, který by i dokonce Sauronovi zkroutil všechny vlasy, ačkoliv to zas prý ne, jak naznačil jeden čtenář - ale já jsem byla příliš lenivá, než abych dělala pořádný výzkum – popravdě, já jsem četla téměř všechny Tolkienovy knihy – to jen tady vytvářím svůj vlastní vesmír. Proto jsou moje příběhy označené jako „AU“. Ale občas by to mohla být dokonce jiná sluneční soustava.

„Zlatá laň“ byla loď, kormidlovaná sirem Francisem Drakem, která podnikla jednu z nejhistoričtějších a nejvzrušujících cest všech dob. Od roku 1577 do roku 1580 obeplula Zlatá laň svět, před cestou domů učinila zásadní objevy a vrátila se s ohromným pokladem. Sir Francis Drake měl velkou přízeň královny Alžběty I., byl noční můrou celé španělské armády a ať chcete nebo ne, byl to pirát. Je to malý odkaz na aktuální pirátské šílenství – nakonec jsem se rozhodla nepojmenovat hostinec „Černá perla“ – nebylo by to málo… důvtipné?  

Celeborn: Vidím ho trochu jako povaleče, našeho drahého vládce Zlatého lesa, ale určitě ne tak, jako ve filmech zobrazeného “Prince Valia“. Taky si myslím, že Galadriel neví o polovině věcí, které její drahý milovaný provádí.
(Pozn. překl.: Kdo je “Princ Valium“ a v jakém filmu se vyskytuje si můžete přečíst tady http://filmovezvuky.fdb.cz/spaceballs/)

Orophin, Rúmil, Haldir: barva vlasů stranou, stěží jsem někdy viděla bratry, kteří si byli méně podobní než tito tři. Pro mě je rodina víc věcí srdce než krve, tak jsem se rozhodla, že ti tři jsou bratři výběrem, ne původem. Trochu neortodoxní, souhlasím, ale nějaká pravidla jsme už nechali daleko za sebou, když jsme dovolili skřetici se slabostí pro Elronda provozovat aromaterapeutický obchod v Roklince.

Pro hnidopichy: v tomhle příběhu je Orophin ve věku okolo 16ti let v lidském počítání, Rúmilovi je 10 a Haldir je miminko.

Erestor, Glorfindel a jejich malé elfátko se objeví v další kapitole. Jsou to gentlemanští elfové a tak neměli námitky, aby pro sebe Orophin zabral celou kapitolu.

Karta ‘Srdcový spodek‘ s Orophinem http://www.wozupdoc.net/~erestor/knave01.html

 

 

Srdcový spodek - Kapitola druhá