Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

O perníkové chaloupce

 

Orophin vypráví lothlórienskou verzi “Jeníčka a Mařenky“. Naprostá blbina.

 

Upozornění: Součást cyklu Velmi nudný život mistra Erestora z Roklinky

Lanýž je houba rostoucí pod zemí v hloubce přibližně 30 cm a je považován za jednu z největších kulinářských pochoutek.

 

Nedávno v Roklince…

Glorfindel se vzbudil, když do jeho ucha začaly pronikat tiše mumlané elfí kletby. Posadil se, hodil na stále hluboce spícího Erestora závistivý pohled, pak vstal, navlékl si hedvábný šat, podrbal se na hlavě a se zíváním se šoural k dětskému pokoji.

Tam, ke svému velkému překvapení, našel Orophina, jak přechází sem a tam s úplně vzbuzeným a chichotajícím se Estorelem, který pevně svíral svou panenku Froda a co chvíli s ní bacil svého opatrovníka po hlavě.

„Prosím, omluv mou zvědavost, Orophine, ale proč jsi tady, proč je Estorel vzhůru a proč se obě tyto věci dějí dlouho před svítáním?“

Orophin se zatvářil trochu provinile, pak rychle uhnul hlavou vlevo, aby unikl dalšímu útoku elfátka, které se chichotalo a užívalo si tuhle novou hru.

„Omlouvám se, můj pane. Procházel jsem zrovna kolem dveří, když jsem zaslechl hluk. Chtěl jsem se ujistit, že je všechno v pořádku, tak jsem vešel a…"

„…a našel jsi naprosto bdělého Estorela, který tvou společnost uvítal. Chápu.“

Glorfindel si povzdechl, pak si svého syna vzal od Orophina, který vypadal, že se mu dost ulevilo, ale v tom samém okamžiku, kdy dítě opustilo Galadhrimovu náruč, začalo kňourat a chystalo se k pláči.

Fin, který byl ostřílený posluchač, co se týče Estorelových sólových koncertů, rychle vrátil Estorela zpátky Orophinovi a opravdu, jakmile se schoulil v náručí vysokého elfa, zase se hihňal a třísk! třísk! panenka Froda se srazila s Orophinovým čelem.

„Neodvážím se zeptat, proč se v noci potuluješ po chodbách, drahý Orophine, ale když už jsi tady, doufám, že mi pomůžeš přesvědčit mého syna, aby pokračoval ve svém spánku.“

Orophin, který se ve skutečnosti pohádal s Elladanem a ten mu zabouchnul dveře ložnice před nosem, se raději o svých důvodech nezmiňoval, posadil se tedy do křesla naproti oknu, choval elfátko a pozorně se vyhýbal Estorelovým úderům s jeho divokou hobití zbraní. Hlava už ho stejně bolela, ačkoliv Elladan minul, když po něm hodil vázou.

Glorfindel nevěděl, jestli má být pobavený nebo uražený očividnou zálibou svého syna v lothlórienském elfovi. Na druhou stranu: čím dřív bude Estorel v posteli a spát, tím dřív se může vrátit do své postele a postarat se, že Erestor se taky trochu pobaví.

„Teda, drahý Orophine - rozhodně jsme se trefili do černého, když jsme z tebe udělali Estorelova opatrovníka! Ale teď stojíš před závěrečnou zkouškou: můžeš mu povědět pohádku na dobrou noc?“

Orophin se zarazil.

„Už je to hodně dlouhá doba, co byli Elladan a Elrohir elfátka, můj pane - obávám se, že jsem všechny příběhy zapomněl.“

Fin se zasmál a v duchu si mnul ruce.

„Běda, běda - ty totiž z tohohle pokoje neodejdeš, dokud tohle elfátko znovu nevstoupí do říše snů. Možná příběh, který jsi vyprávěl Haldirovi, když byl ještě malý prcek?“

Orophin si připomněl příběhy, které Haldirovi vyprávěl - příběhy, v nichž vždycky vystupovali netvoři, draci a vrrci pronásledující malé blonďaté elfátko za to, že nutilo svého bratra do vyprávění pohádek na dobrou noc. Noční příběhy vždy končily tím, že Haldir utekl s pláčem do pokoje své matky a trval na tom, že bude schovaný pod dekou, zatímco Orophin se smál jako ďábel.

„Nemyslím, že takové příběhy by byly vhodné pro Estorela, můj pane,“ odpověděl a jeho slova ztlumilo další třísk! panenkou přímo přes ústa. U Elbereth - tohle musí skončit! V jejich komnatách se nacházel velice rozzlobený, ale také velmi nahý Elladan a čím dřív Estorel znovu usne, tím dřív se může vrátit ke svému manželovi a všechno urovnat.

„Znám jeden příběh, můj pane - je to klasická lothlorienská pohádka pro elfátka.“

„Skvělé,“ řekl Fin a usadil se do svého křesla, „tak do toho!“

Orophin si posadil Estorela na klín a začal vyprávět pohádku:

O perníkové chaloupce

Bylo nebylo, kdysi dávno ve Druhém věku…

…ve velkém lese přebýval mocný elfí pán dokonalé krásy a elegance, velmi milovaný svými lidmi, proslulý svou moudrostí za hranicemi své říše, a jmenoval se Elrond.

Lord Elrond a jeho žena Celebrían měli tři děti. Dvojčata Elladana a Elrohira a dceru Arwen, která byla také dokonalé krásy (podobala se rodině svého otce). Bohužel nebyla tím nejjasnějším oblázkem na březích řeky Bruinen a později utekla s tulákem, který… ale to je jiný příběh. Zpátky ke Druhému věku.

Jednoho dne dorazil ke dvoru lorda Elronda posel s naléhavou, přísně tajnou zprávou. Lord Elrond rozbalil svitek, pak se na svém trůnu co možná nejdekorativněji usadil, zakryl si paží obličej a zvolal: „Jsme ztraceni! ZTRACENI, říkám!“

Jeho manželka přiběhla, aby zjistila, co způsobilo zármutek jejího manžela.

„Můj drahý manželi,“ vykřikla Celebrían a lomila rukama (jako všechny dobré manželky), „co se stalo? Proč jsi tak zoufalý? Napsala má matka, že přijede na návštěvu?“

Elrond si zakryl tvář rukou (elegantní, dlouhé prsty), pak se zhluboka nadechl a povzdechl si: „Ach, co s námi bude! Jak nasytíme naše ubohé děti, když už nezbude nic ani pro nás samotné!“

Pak ukázal své manželce naléhavou, přísně tajnou zprávu, kterou si právě přečetl.

„Je to od Valar - překročili rozpočet na provoz Středozemě, protože Legolas používá palantír během pracovní doby, což stojí celý majlant. Teď už si dál nemohou dovolit mít v tomto příběhu všechny naše děti, jen jedno!“

Elrond začal ronit hořké slzy, lomil rukama a vydával úzkostné zvuky.

Celebrían vzala Elronda za ruku (elegantní, dlouhé prsty) a řekla:

„Netrap se, milovaný manželi, vím, co uděláme. Musíme si nechat Arwen, má velmi sličnou tvář a my si nemůžeme dovolit riskovat, že přijdeme o výraznou ženskou postavu, se kterou se mohou naše čtenářky ztotožnit, tak hned zítra pošlu mistra Erestora s dvojčaty do Lesa dříve známého jako Velký zelený hvozd, tam, kde je nejhlubší, a tam budou lovit skřety a pavouky až do dne, kdy bude rozpočet zase vyrovnaný.“

„Nikoliv!“ řekl lord Elrond, „Ne! A znovu ne! To bych nikdy neudělal! Jak bych mohl snést, že nechám dvojčata samotná v Lese dříve známém jako Velký zelený hvozd, kde se toulají divocí skřeti a jistá princátka mající pověst, že si dělají drzé žerty z nevinných návštěvníků!“

„Ach, ty Brale mezi elfími lordy!“ křičela jeho žena, „potom musíme všichni zemřít hladem, bez lembasu, který by naplnil naše žaludky a bez kysličníku, kterým si odbarvuji vlasy - ách! Jsme všichni ztraceni!“

Elrond se do ní zabodl pohledem.

„To je moje role, ženo - jestli si přeješ být zvěčněna v historických knihách, přijď se svými vlastními citáty!“

S tím se hnal z místnosti až za ním šaty jemně šustily.

Následující den mu nedala pokoje, rýpala a dloubala a pokoušela se změnit jeho názor.

„Elronde!“ zvolala nakonec, „buď dvojčata nebo tvá sbírka Gil-galadových náprstků!“

Když to uslyšel, Elrond zbledl, neboť své náprstky velice miloval, a protože byl udolán manželčiným neustálým naléháním, nakonec souhlasil.

„Přesto se ale kvůli nebohým elfátkům cítím velmi zarmoucený,“ řekl, „a nic dobrého z toho nevzejde, ženo!“

Mezitím ve vedlejší místnosti…

Elladan a Elrohir zaslechli rozhovor svých rodičů, ne že by poslouchali nebo něco, ale Celebríanin hlas měl sílu gondorské mlhové sirény, takže dokonce i sloužící v kuchyni byli svědky manželské diskuze královského páru.

Elrohir se rozplakal a řekl bratrovi: „Ai, Elladane, je po všem, jsme ztraceni!“

„Netrap se,“ řekl Elladan, „určitě najdu způsob jak nám pomoci, a mimo to, už se nemůžu dočkat prázdnin bez ady a nany a hlavně bez Arwen!“

„Ale my se ztratíme a nikdy už nenajdeme cestu z Lesa dříve známého jako Velký zelený hvozd, Elladane!“

Elladan protočil oči, neboť jeho bratr byl občas trochu nedovtipný, což ho velice roztrpčovalo.

„Jen mě nech, ať se o to postarám, Elrohire,“ řekl a zářil sebevědomím, „četl jsem 'Příručku mladých elfů - jak pátrat a utíkat' od mistra Erestora. Vím, jak se v takové situaci chovat."

Počkal, až jeho rodiče usnuli, pak vstal a šel chodbou ke komnatě své sestry Arwen.

Ta spala velmi tvrdě a hlasitě chrápala, takže pro Elladana nebyl žádný problém se tam vplížit a nacpat si Arwenin perlový náhrdelník do kapsy. A když už tam byl, vzal brk z Arwenina stolu a nakreslil jí na tvář knír a vousy.

Pak se vrátil a řekl Elrohirovi: „Teď můžeš v klidu spát, malý bráško, o všechno jsem se postaral.“ Lehl si a okamžitě usnul.

Když se rozbřesklo ráno, Celebrían vzbudila dvojčata a řekla: „Vstávat, vstávat, lenoši! Mistr Erestor už čeká!“

Dala oběma elfátkům kousek lembasu a pak řekla: „Tohle je vaše večeře, nesnězte ji najednou celou, kdo ví, kdy budete mít další jídlo.“

Elrohir vzal lembas, protože Elladan už měl kapsy plné Arwenina náhrdelníku, a pak se Elladan, Elrohir a mistr Erestor vydali spolu do lesa.

Po chvíli se Elladan zastavil a otočil se zpět k domu, a dělal to znovu a znovu, dokud se nakonec mistr Erestor nezeptal: „Elladane, prosím tě, pověz mi - co tam vidíš? Proč se celou dobu otáčíš? Jdeme, jdeme, nemůžeme se zdržovat, cesta je dlouhá, nezapomeň jak používat nohy.“

„Ai, mistře Erestore,“ řekl Elladan, „jen jsem myslel, že Arwen stojí v bráně a mává mi na rozloučenou.“

Mistr Erestor zakroutil hlavou.

„To není tvá sestra, milý Elladane, to je jen paní Mauburz s hadrem, se kterým se oháněla venku před obchodem, ale připouštím, že si to jeden může snadno splést.“

Elladan se samozřejmě neohlížel na svou sestru, ale vždy, když se otočil, upustil jednu z perel na cestu.

Po dlouhé době se dostali do středu lesa a mistr Erestor řekl:

„Tak, mladí pánové, posaďte se a udělejte si pohodlí, zatímco se půjdu podívat, jestli tráva náležitě roste.“

S tím odkráčel a brzy ho Elladan a Elrohir ztratili z dohledu.

Dvojčata, hladová jako vždycky, snědla kousek lembasu a brzy začala být ospalá a zdřímla si. Když se konečně vzbudila, byla temná noc. Elrohir (který, jak už jste zjistili, byl trochu nedovtipný) se znovu rozplakal a řekl: „Ai, Elladane - jak se teď dostaneme z lesa?“

Elladan ho uklidňoval a řekl: „Netrap se, Elrohire - upustil jsem po cestě perly z Arwenina náhrdelníku, takže všechno, co musíme udělat, je sledovat je a dostaneme se zpátky domů.“

Bohužel - žádné perly nenašli, neboť nedávno šlo jejich cestou pár trpaslíků a všechny je sesbírali. To jen opět dokazuje, že by se elfové měli trpaslíkům vyhýbat.

Elladan a Elrohir šli celou noc a den a další noc, ale ven z lesa se nedostali, a byli velice hladoví. Zacházeli hlouběji a hlouběji do lesa a teď si dokonce i Elladan začínal dělat trochu starosti.

Teď přišla chvíle na zmínku o talentu mistra Erestora coby zvěda. Čím míň se o tom řekne, tím líp. Protože samozřejmě nezavedl dvojčata do Lesa dříve známého jako Velký zelený hvozd, ale na místo zvané “Lothlorien“ - a to jen proto, že držel mapu vzhůru nohama.

Právě když si dvojčata pomyslela, že je vše ztraceno, dostala se k malému talanu, který se nacházel šest stop nad zemí, a když přišla blíž, viděla, že je postaven z lembasu a pokrytý sladkými červenými plody.

„Ai, tohle vypadá nádherně!“ řekl Elladan, „posluž si, bratře!“

Elrohir natáhl ruku a odlomil malý kousek lembasu a Elladan okusoval lano, které bylo vyrobeno z cukru.

Najednou se zevnitř talanu ozval melodický hlas:
„Ai Elbereth, pověz, jaký hlupáček
okusuje mi tady můj taláneček?“

Dvojčata dál přežvykovala, aniž by tomu věnovala pozornost. Elrohir si vzal další sousto, Elladan dvě a velice si na svém jídle pochutnávali.

Najednou se otevřely dveře a krásná elfí paní oděná v bílém a s dlouhými stříbroplavými vlasy spadajícími po jejích zádech shlédla na dvojčata. Elladan a Elrohir na ni zírali s vyvalenýma očima, ale ona se jen usmála a spráskla ruce.

„Ach, vy ubožátka, vy nebozí elfové, vás sem musela přivést Elbereth! Pojďte dál a zůstaňte u mě. Jsem paní Firinwë, prosím, buďte mými hosty!“

Vedla je dovnitř a nabídla jim lembas a sýr. Později je ve svém talanu zavedla do pokoje pro hosty a Elladan s Elrohirem si lehli a snili o krásné elfce a skřetech, ačkoliv ne ve stejném kontextu.

Ale ai! Málo věděli, že paní Firinwë byla zlá čarodějnice, která nastražila tento talan jako past na pohledné mladé elfy, neboť už jí bylo 6232 let a stále nebyla vdaná. Když nějaký elf padl do její moci, mohl si vybrat - buď se s ní ožení nebo bude pochoutkou jednoho z velkých tlustých pavouků, kteří žili tady v lese. Naneštěstí pro ni si dosud každý elf vybral pavouky místo manželství, takže během let byla čím dál zoufalejší. Elladan i Elrohir měli VELICE sličnou tvář a Firinwë si radostně mnula ruce nad dobrým úlovkem, který se jí podařil.

Brzy ráno po špičkách vcupitala do pokoje, kde dvojčata spala, a u Elbereth! Taková široká ramena a malé roztomilé špičaté uši (nemluvě o elegantních dlouhých prstech)!

A tak si pro sebe mumlala: „Tedy, tedy, bude těžké si vybrat - ai, mohla bych si nechat oba dva!“ Pak omráčila Elladana kouzlem a zamkla ho do klece. Elladan křičel a používal taková slova, že by mu jeho nana vymyla ústa mýdlem, kdyby je zaslechla, ale to mu nepomohlo.

Pak se paní Firinwë vrátila pro Elrohira, třásla jím, aby ho vzbudila a zavrčela: „Myslíš si, že můžeš spát celý den? Nanos vodu a uvař jídlo pro svého bratra a mého dalšího potencionálního manžela, je příliš vyzáblý, dávám přednost zaoblenějším!“

Elrohir se hořce rozplakal, ale nakonec musel čarodějnici poslechnout, a Elbereth ví, jaké by takové zacházení mohlo mít dlouhodobé psychologické následky, ale to je úplně jiná záležitost, zpátky do stáje.

Poté, co si Elladan uvědomil, že mříže nevylomí, posadil se a rozhlédl se. Všiml si, že vedle je další klec, kde sedí uboze vyhlížející elf.

„Pověz mi, příteli, co je tohle za místo? A proč nás tu paní Firinwë drží? A kdo jsi ty?“

Druhý elf si povzdechl.

„Mé jméno je Haldir, rád tě poznávám, a paní Firinwë zoufale hledá manžela. Buď si jí vezmeš nebo z tebe udělá krmení pro pavouky, a pokud jde o mě, tak dávám přednost pavoukům.“

Haldir se zatvářil velmi smutně a pak promluvil: „Jen se podívej na mě - jsem tu jeden měsíc a ona mě vykrmila jako husu! Býval jsem štíhlý a útlý a teď vypadám skoro jako hobit! Ai, takové neštěstí! A to jen proto, že je posedlá objemnými elfy! Jen počkej a uvidíš - taky tě vykrmí a co nevidět se budeš podobat trpaslíkovi!“

Elladan zavrtěl hlavou - to se dostali do pěkné šlamastyky!

Haldir měl pravdu - nejlepší jídlo bylo připravováno pro nebohého Elladana, zatímco Elrohir nedostal nic než lembas, lembas a ještě více lembasu. Každé ráno čarodějnice, která měla špatný zrak, ale byla příliš marnivá, než aby nosila krystaly na čtení, vstoupila do stáje a křikla:

„Elladane! Natáhni prst, ať můžu zkontrolovat, jestli už jsi přibral a jsi připraven na ženění!“

Elladan k ní však natáhl malou kuřecí kostičku a Firinwë, která si myslela, že je to jeho prst, se zklamaná odešla poradit se svými knihami o nové sacharidové stravě.

Když minuly dva týdny a Elladan stále zůstával hubený jako tyčka, Firinwë začala být unavená a rozhodla se, že už nechce déle čekat.

Vstoupila do stáje, postavila se před Elladana a řekla: „Nyní, Elladane, se musíš rozhodnout: staneš se mým manželem a budeš se mnou vládnout této říši nebo chceš být pochoutkou pro pavouky?“

Elladan křičel: „Pavouky! Řekl jsem vám to minulý týden, řekl jsem vám to týden předtím a řeknu vám to i příští týden: Volím pavouky!“

Ai, jak Elrohir bědoval, když to slyšel, a po jeho růžových tvářích opět stékaly slzy.

„Ai Elbereth, pomoz nám,“ plakal.

„Oh, přestaň s tím povykováním, ano!“ zasténala čarodějnice.

Právě v tom okamžiku, když už pro naše hrdiny vypadala situace pěkně bezútěšně, projížděli kolem talanu dva pohlední elfové na bílých koních, všimli si rozruchu a vstoupili dovnitř.

„Ai! Jsme zachráněni!“ volal Haldir a začal skákat nahoru a dolů, „to jsou mí bratři, Orophin a Rúmil! Přišli mě zachránit!“

Orophin se podíval na Rúmila a pak se Rúmil podíval na Orophina, podrbal se na hlavě a pokrčil rameny.

„Abych řekl pravdu - přišli jsme sem vykopávat lanýže, ale když už jsme tady - má paní, byla byste tak laskavá a pustila našeho bratra? Neradi ho vidíme v kleci a on je jediný, kdo ví, kde jsou tajné škvírky na sledování elfích dam koupajících se ve vyhřátém bazénku, takže jistě chápete, že ho velice postrádáme.“

„Ne! Ne!“ křičela Firinwë. „Žádné takové! Já se chci vdát!“

Dupla nohou o zem a tvář jí zrudla zlostí.

„Chci se vdát! Chci! Chci! Chci! Hned!“

„A je to tu zase,“ zabručel Elladan a vrtěl hlavou.

„A kdo jsi ty, krasavče?“ zeptal se Orophin, potěšený pohledem na sličného mladého elfa, kterého si předtím nevšiml.

„Jmenuji se Elladan, jsem nejstarší syn lorda Elronda a velice bych ocenil, kdybych byl osvobozen!“

Orophin udělal krok ke kleci, aby splnil přání zajatce a podíval se z blízka na ty bouřkově šedé oči, když mezi něj a klec skočila Firinwë a mávala pěstmi ve vzduchu.

„Jsou moji! Všichni! Nenechám je jít! Má matka mě přivádí k šílenství tím, že se mě každý den ptá, kdy se vdám, a dělá to posledních 5506 let a já už to nevydržím!“

Začala vzlykat a Rúmil, který nemohl vidět ženu trpět, jí vzal jemně kolem ramen a Firinwë se okamžitě vrhla do jeho náruče a smáčela jeho uniformu hořkými slzami.

„No, no, vzácná paní… někdo tak sličný jako vy jistě musí nápadníka najít snadno?“ zeptal se a Firinwë vzhlédla.

„Ne,“ naříkala, „nikdo nechce žít v Lothlórienu, všichni dávají přednost Roklince, kde jsou všechny dobré hostince. Nikdo nechce elfku z vesnice!“

S tím se znovu rozplakala a Rúmil, který se cítil hrdinně a ochranitelsky, si ji přitiskl blíž k hrudi.

„Eh - omlouvám se, ne že bych chtěl přerušovat tuto dojemnou scénu, drazí bratři, ale myslíte, že by bylo možné, aby jeden z vás pustil mě a mého přítele ven?“

Orophin se podíval na Haldira, na kterého opravdu téměř zapomněl, a začervenal se.

„Samozřejmě, drahý bratře, prosím, odpusť mi,“ řekl, přikročil ke kleci, holýma rukama vylomil zámek a pomohl svému bratrovi z vězení.

„Páni,“ vydechl Elladan, „ty jsi ale silný elf!“

Orophin, který se nyní pokoušel otevřít také Elladanovu klec, se usmál obdivným pohledům mladšího elfa, a z Elladanova osvobození udělal okázalou přehlídku. Když se dveře vylomily a Elladan chtěl vstát, Orophin ho zadržel.

„Ne, prosím, mladý pane - jsi příliš slabý, dovol mi, abych tě nesl.“

S tím Elladana opatrně zvedl a na silných pažích ho nesl ven ke svému koni.

Mezitím Firinwë přestala plakat a Rúmil ji poklepal po zádech.

„Už neplačte, má sličná paní - znám řešení vašeho problému.“

„Skutečně?“ popotahovala.

„Skutečně.“

Hledal v malém váčku, který visel na jeho opasku, vytáhl malý červený zápisník a začal v něm listovat, pak se na ni znovu podíval.

„Tak se podívejme - pondělí je den Galadriel… v úterý mám lekce lukostřelby… ve středu zkrášlující lázně a lifting… ve čtvrtek znovu Galadriel… pátek klub Tablera… v sobotu Galadriel… ale ano, má paní, o nedělích mohu být celý váš!“ prohlásil a věnoval jí svůj nejkouzelnější úsměv, a Firinwë, stejně jako 88% ženské a 12% mužské populace Lothlórienu, okamžitě roztála.

„Každou neděli?“ vydechla. „Opravdu? Od úsvitu do soumraku?“

„Ale ovšem, sličná paní,“ vrněl, „pouze s jedním hodinovým přerušením na slavnostní oběd. Protože samozřejmě,“ řekl, nyní přímo do jejího ucha, „nechtěla byste, abych ztratil svou sílu?“

„Oh, ne,“ zamumlala a přitulila se ještě blíž, „to bych nechtěla.“

Jemně jí kousnul do jejího hebkého krku a teď to byla ona, kdo vrněl.

„Znám velmi dobrou sacharidovou stravu, sličný elfe,“ řekla a zamávala řasami.

Haldir, který scénu sledoval, protočil oči.

„Sacharidovou, vskutku,“ zabručel, oprášil si kalhoty a vypochodoval ven, jen aby spatřil svého nejstaršího bratra ve vášnivém objetí s čerstvě zachráněným Elladanem, jak ho důkladně líbá, zatímco Elrohir trhá sedmikrásky.

„Pohádky,“ mumlal Haldir, zatímco zvedal koš, který Elrohir předtím upustil, „pohádky jsou velice přeceňované.“

S tím odešel do lesa vykopávat lanýže.

A jestli je Námo nezavolal, všichni dodnes žijí šťastně a spokojeně.“

* * *

Glorfindel se díval na Orophina.

„To bylo - zajímavé,“ řekl nakonec, ale protože Estorel už tvrdě spal, rozhodl se, že se Orophina zeptá na tradiční Lothlórienské vyprávěnky někdy jindy.

Orophin opatrně, aby elfátko nevzbudil, vstal a jemně uložil spící dítě do jeho postýlky, přikryl je měkkou pokrývkou a hobití panenku položil na dosah.

„Spí,“ zašeptal a Glorfindel vstal, podíval se na svého spícího syna a usmál se.

„Děkuji ti,“ zašeptal Fin a vedl Orophina ke dveřím dětského pokoje, „jsem ti zavázán. A teď ti přeji dobrou noc, a kdybys cestou našel nějaké lanýže, tím lépe.“

Orophin, už ve dveřích, se otočil a věnoval Glorfindelovi velice rozpustilý úsměv.

„Ai, můj pane - já nebudu hledat lanýže.“

„A co tedy budeš dělat?“ zeptal se Fin.

Orophin povytáhl obočí a samolibě se usmál.

„Rychle růst, můj pane.“

A s tím zmizel ve tmě.

Fin potřásl hlavou, pak se po špičkách vrátil do ložnice, zaplul pod přikrývku a přitulil se k Erestorovi, který zamrkal a přicházel k vědomí.

„Fine…,“ zašeptal, „co se děje?“

„Nic, moje malá muchomůrko,“ zašeptal bojovník a jeho ruce přejížděly přes horkou kůži jeho manžela, „jen jsem najednou pocítil potřebu ochutnat tvé lanýže.“

„Praštil ses do hlavy, Glorfindeli?“ zeptal se Erestor celý zmatený, ale přesto se vyklenul pod Finovým zkušeným dotekem.

„Mmmm, vůbec ne,“ vrněl Fin a nechal své ruce zabloudit níž po Erestorově těle.

„Ačkoliv se musím opravit, můj milovaný.“

„V čem?“ zajíkl se Erestor.

„S těmi lanýži. Je to spíš záležitost rychlého růstu.“

Erestor zalapal po dechu. „Fine, radši ten svůj rychlý růst zpomal.“

„Proč?“ mumlal Fin, okusoval Erestorovo ucho a políbil bod, o kterém věděl, že přiměje jeho milovaného svíjet se.

„Protože lanýže mají tendenci velice rychle se vysemenit, nezachází-li se s nimi s celou náležitou péčí!“

V tuto chvíli se měsíc rozhodl, že už se na jednu noc učil o biologii dost a rychle se schoval za mrak.

Tma se snesla na Roklinku a jediné slyšitelné zvuky byly Erestorovo vzdychání a Orophinovo úpění - neboť tentokrát váza neminula svůj cíl.

 

 

*KONEC*

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat