Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Meče a dudlíky

Kapitola pátá

 

Elfátko začíná být neklidné, Erestor dává najevo, že Glorfindel je JEHO Zabiják balrogů a nachází první stopy ke Glorfindelovu smutnému tajemství.

 

 

Erestor a Fin
v podání Lorda Glorfindela
hudba a sbor: Lindir a Lindon 5


Erestor a já milenci jsme byli.
Ai Varda! Hádali se a milovali.
Přísahali jsme, že si budem věrní,
jako že hvězdy nad námi bdí.
Ale já jsem darebák –
ublížil jsem mu a jak!


Erestor mě hledat šel,
naštvaný byl a k bitce připraven!
Ve svých sladkých a milujících dlaních
svíral luk Galadhrim, jeden z prvotřídních.
A byla to moje vina –
já mu ublížil a jak!


Sbor:
Tak Erestor do zahrady vstoupil
a to co tam spatřil,
byl jeho milovaný Glorfindel
dámou Firinwë zrovna políben!
Fin byl jeho elf –
a Erestor zjistil, že byl podveden.


Erestore, nezabíjej mě, prosím,
ačkoliv smrt si jistě zasloužím.
Stejně bych se z Mandosu vrátil
a ten šíp bys jen promarnil.
Jsem tvůj elf a vím,
že jsem ti ublížil.


Sbor:
Erestor zvažoval své možnosti.
Nechtěl, aby Fin mrtev byl,
tak se místo něho rozhodl potrestat ji
a Lady Firinwë se zbavil.
Fin byl jeho elf –
raději na to nezapomínejte!

 

* * *

 

Je zlé, když žijete na místě, kde jsou skřeti příliš blízko, než abyste mohli zůstat v klidu.

Horší je, když to znamená, že s sebou musíte neustále nosit meč.

Ale katastrofa to je, když jste v osmém měsíci těhotenství a zjistíte, že už nejste schopní opásat se mečem, protože máte postavu jeskynního trolla při zácpě.

Byl jsem deprimovaný, ale Fin tomu nemohl porozumět.

„Vypadáš báječně, milovaný a musíš uznat, že to tvoje bříško je nejvhodnější pro hobity, kteří hledají úkryt před deštěm…“

Blbec.

Jednoho dne, když jsem se vznášel ve vaně jako bóje, Glorfinkl dosedl na mé břicho, aby tam odpočíval. Říká se, že žádný elf není ostrov – vrána uvažovala jinak.

Ai Elbereth! Proč já? Proč já?

Zahodil jsem meč včetně pochvy a opasku do rohu, klel a dštil hromy a blesky na Finovu hlavu, za to, že mě dostal do tohoto stavu, a šel do druhé místnosti pro svůj luk a toulec.

Ne že bych byl na Fina doopravdy naštvaný za odbočení z našeho dynamického dua do tria, to ne – nakonec trénink na skutečnou událost byl velmi příjemný a uspokojující, takže z mé strany neuslyšíte žádné stížnosti. Ale touto dobou už jsem si opravdu přál, aby se naše elfátko narodilo brzy; začal jsem být unavený a náladový, občas dokonce sklíčený a cítil jsem se stále víc trapně ohledně mého vzhledu.

Mimo to, naše elfátko bylo vznětlivé povahy, soudě podle kopání a strkání, kterým mne častovalo. Bylo celkem zajímavé, že náš potomek už měl patrně velmi jasné mínění o našich příbuzných a přátelích; sotva pohyb jemného vznášení byl cítit, když jsem mluvil s Elrondem, nebo když byl Glorfindel na blízku (s výjimkou toho incidentu, kdy se Fin v mé přítomnosti zmínil o svých plánech vymalovat dětský pokoj na růžovo a naše elfátko sebou trhlo, v čemž jsem rozpoznal zděšení).

Radostné poskakování se vyskytovalo v přítomnosti dvojčat a něco, co mohu jen volně popsat jako „bitevní technika skurut-hai“, mě div nesrazilo na kolena ve vzácných okamžicích, kdy jsem mluvil s dámou Firinwë.

Jedno z těchto nepříjemných setkání se konalo v obchodě u Mauburz; skřetice neměla dámu Firinwë ráda i s úroky a já mám stále vážné pochyby, že to nebyla jen nehoda, když toho dne Mauburz nesla dva galonové barely, klopýtla a následkem toho polila dámu z Lothlórienu vůní ‘Eau de Mordor‘, takže jí Elrond dal na týden do karantény a přestěhoval jí do ubikací poblíž prasečího chlívku.

Toho dne se naše elfátko zmítalo v mém lůně jako nikdy dřív. Mauburz, která mi přinesla židli, pronesla se samolibým úsměvem: „Vy máte chytré elfátko, milý mistře Erestore. Elfátko nemá rádo protivnou elfí dámu.“

A poklepávajíc mé břicho svou tlapou, dodala: “Slyšíte? Elfátko vrčí.“

Výborně. Vrčící dítě. To jsem zrovna potřeboval.

Prokletý den, kdy dáma Firinwë přijela do Roklinky zabrat mé místo v Radě („…zatímco je náš drahý mistr Erestor na mateřské dovolené...“) a zaměstnávat se přeorganizováváním a „modernizací“ našich způsobů.

A u Elbereth, ona přeorganizovávala a modernizovala!

Galadriel jasnými termíny vysvětlila, že dáma Firinwë by měla mít ve všem volnou působnost, a zatímco se Elrond ošíval a skřípěl zuby, sklonil se před jejími požadavky.

Všichni jsme se ráno shromáždili u stolu k snídani a nalezli své talíře obložené syrovými mrkvemi, celerem a okurkami.

„Je tohle zase jeden z vašich žertů, mí drazí synové?“ zeptal se Elrond a povytáhl své Obočí.

Elladan a Elrohir synchronně zavrtěli hlavami a vrtali se v zelenině svými vidličkami.

„Nikdy bychom si z tebe nedělali legraci během snídaně,“ řekl Elrohir, což byla pravda, protože Elrond byl se všemi v nemilosti až do deseti hodin a bez pořádné snídaně by svojí náladou vyděsil i skřeta.

Pán Imladris vstal a narovnal se ve vší slávě, aby jeho vzhled byl co nejvíc královský a zastrašující.

„Kdo je za tohle zodpovědný?!“ zahřměl a jeho hlas se odrážel od zdí Poslední domáckého domu.

„No přece já, pochopitelně, můj drahý Elronde,“ vstoupila dáma Firinwë a nesla velký podnos s různobarevnými miskami, následovaná, jako obvykle, svým psím mazlíčkem krysího vzrůstu jménem „BuBu“ (neptejte se). Položila jednu misku před každého z nás a my všichni zírali na kouřící, lepkavou a páchnoucí substanci s barvou bláta, která se v ní nacházela.

Elrond se podíval na misku, pak na dámu Firinwë.

„Má drahá paní,“ začal, „rád bych…“

„Oh, opravdu mi nemusíte děkovat,“ řekla a poklepala jeho rameno, „je pro mě potěšení vám vařit. Tohle výborné jídlo vám budu od nynějška servírovat každý den; všichni jste poněkud ztloustli a potřebujeme vás dostat zpátky do bojové formy. Syrová zelenina a přesličkovo-pšeničná kaše je nejlepší způsob jak začít den!“

Haldir, který se ošíval u slova „ztloustli“, vyslal uklidňující gesto na Králíka, z jehož výrazu bylo patrné, že by si ke snídani raději dal přímo dotyčnou dámu. Ale jako obvykle se přizpůsobil požadavkům svého druha a zase se s reptáním a vrčením posadil.

Vrčení se ozvalo i z druhého konce stolu, kde seděl Orophin, naklonil se k jídlu a podezřele větřil.

Namočil do mísy prst a pak řekl Rúmilovi: „Hýbe se to. Možná je to ještě živé.“

Paní Veet, jedna z dcer krále Thranduila, si šeptala se svou sestrou: “Liritar, tohle vypadá a páchne úplně stejně jako hmota, co si Legolas dává na obličej, aby měl hladkou pleť!“

Obě dívky se zakřenily a smály se.

Elrond seděl ve svém křesle a vypadal nešťastně a uboze.

„Ai Erestore, nikdo neví jak trpím. Mám jednu dceru, která utekla se smrtelníkem, jednoho syna, který tráví svůj čas plížením se v křoví, druhého syna, který má léčivé vlohy a laskavost skřeta a teď musím jíst k snídani celer. Moje utrpení nikdy neskončí?“

„Nezoufej si, můj pane,“ řekl jsem ve snaze povzbudit ho, „to je jen dočasné. Jakmile bude naše elfátko tady, můžeme dámu poslat zpátky do Lórienu.“

Elrond vzal mrkev a mával s ní před mým nosem: „Mistře Erestore, raději si pospěš a přiveď ho na svět brzy!“

Kousl do mrkve a dodal: „Tohle NENÍ žádost!“

BuBu skučel a schovával se za šaty dámy Firinwë. Chvěl se a prohlížel si Ostružiní, která seděla pod stolem.

„Ada!“ jásala a tahala za Haldirovu tuniku, “moje psí snídaně! Utekla!“

Vítejte v Roklince, Nejméně domáckém domě.

* * *

Venku padalo poslední podzimní listí a vítr se ochladil: už nehladil jemně mou kůži, ale štípal a zvěstoval brzkou zimu; už nezpíval něžné písně teplých letních nocí, ale kvílel jako Prstenový přízrak kolem Posledního domáckého domu.

Když se mi konečně podařilo připevnit toulec na záda (žádný snadný úkol s extra zátěží navíc, kterou jsem teď nosil), seběhl jsem po schodech a prošel kolem Glorfindelovy pracovny. Mluvil zrovna s Elrondem, a když jsem zaslechl své jméno, zastavil jsem se a naslouchal.

Proč o mě Fin mluvil s Elrondem?

„Glorfindeli, dej na radu jednoho ze svých nejstarších přátel: ty musíš říct Erestorovi pravdu.“

Pravdu? Jakou pravdu? Přistoupil jsem blíž ke dveřím a slyšel Finovo povzdechnutí.

„Ai, Elronde, jak bych mu to mohl říct? Přesto, že prohlašuje, jak je zdravý, necítí se dobře. Jak bych ho s tímhle mohl zatěžovat?“

Slyšel jsem jak Elrond pochoduje sem a tam, což byl jeho zvyk, když byl nervózní.

„Erestor má právo to vědět, Glorfindeli. Jak s ním můžeš sdílet svůj život, když s ním nesdílíš tohle? Pravda někdy může bolet, ale je vždycky lepší než ticho – nebo lež.“

„Bude mnou pohrdat, když mu to řeknu! Jak by mohl nepohrdnout, když se dozví, co jsem udělal?“

Chladná ruka náhle stiskla mé srdce. Měl Fin… Ne, to nebylo možné. Fin by nikdy…

„Už nemuč své srdce, Glorfindeli. Může to znít krutě, ale takové věci se stávají a my se s nimi musíme naučit žít. Erestor tě miluje celým svým srdcem, tím jsem si jistý. Pochopí to.“

Oba šli dozadu do pracovny a já už jsem jejich rozhovor neslyšel.

Točila se mi hlava. Určitě jsem se přeslechl; nebylo to nic než nedorozumění. Fin by mi nikdy nelhal. Nikdy by mě… nepodvedl?

Opřel jsem se o zeď a svíral svůj luk. Nezvané obrazy zaplavily mou hlavu; dáma Firinwë se usmívala na Fina tím jejím oslnivým úsměvem, jen tak mimochodem se dotýkala jeho paže, šeptala si s ním, políbila ho, oba se smáli… smáli se mně?

Přestaň být blázen, Erestore, vynadal jsem sám sobě, áš vidění. Nepochybně to byla naprosto nevinná záležitost.

Dělal jsem, co jsem mohl, abych ignoroval toho brouka pochybností v mém srdci a malý hlásek v mé hlavě, který mi nepřestával našeptávat, že vina ve Finově hlase musí mít důvod, a odešel jsem do zahrady.

Temný mrak obestřel mou mysl. Cítil jsem se melancholicky. Příroda se připravovala ke spánku, radost z léta byla pryč a možná to byla také konfrontace s koloběhem života, která mi způsobovala mrazení - listí padalo a chřadlo, aby brzy nebylo nic než prach pod našima nohama, zatímco se nový život připravoval vstoupit do tohoto světa. Byl to nebezpečný svět, ale zároveň krásný.

Položil jsem ruku na své břicho a řekl: „Neboj se, moje malé elfátko, tvůj ada a já se o tebe postaráme. A příští zimu budeme všichni tři tančit ve sněhu.“

Cítil jsem, jak se miminko naklonilo k mému doteku a přese všechno jsem se usmíval.

Mé myšlenky byly přerušeny, když mi zrak padl na mistra Melpomaena, jednoho z Elrondových mladších poradců, jak dupe nahoru po cestě, vzteklý jako balrog.

„Mistře Erestore! Kdy se má vaše elfátko narodit? Doufejme, že brzy! Ještě jeden den s touhle lothlórienskou fúrií a další Zabíjení rodných může být přidáno do historických knih!“

„No, no, Melpomaene,“ pokusil jsem se ho utišit, „prosím, pověz mi, co se stalo.“

„Vy jste to neslyšel?“ křičel a máchal rukama ve vzduchu. „Ona mi nařídila vymalovat komnaty pána Elronda!“

„Ai, Melpomaene, trocha svěží barvy nemůže uškodit,“ odpověděl jsem a opravdu nechápal, jak mohlo vědro barvy našeho obvykle tak klidného a slušného poradce připravit o jeho duševní rovnováhu.

„Ona maluje komnaty v PASTELOVÝCH BARVÁCH!“

To bylo zlé. Mrkve a celer by jí Elrond mohl odpustit, kvůli Galadriel. Ale pastelové barvy?

„Melpomaene, už sis o tom zkusil s dámou Firinwë promluvit? Možná bys jí mohl přesvědčit o…“

„Bez urážky, můj pane,“ přerušil mě Melpomaen, „ale v mluvení vskutku smysl nevidím. Dejte mi meč a já ten problém vyřeším za pár vteřin.“

Zavrtěl jsem hlavou: „Ai, Melpomaene, neříkej takové věci, dokonce ani v žertu!“

„Kdo říká, že jsem žertoval?“ vrčel Melpomaen. „Neříkejte mi, že jste někdy o takovém řešení sám neuvažoval?“

Nakrčil jsem nos a vzpomněl si na jedno jasné slunné odpoledne, kdy jsem přistihl Glorfindela a dámu Firinwë v zahradě. Údajně „diskutovali o rozvrhu stráží“. Ten večer jsme se já a Fin příšerně pohádali. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem pochopit, jak výroba květinového věnce na ozdobení vlasů dámy Firinwë souvisela s pohraničními strážemi.

„Co byste vy dva měli v úmyslu dělat, kdyby zaútočili skřeti,“ křičel jsem na Fina, „tasit na ně sedmikráskami? Proč je rovnou neostřelovat květákem, to by bylo mnohem efektivnější!“

„Taky bych mohl použít dýni, která spočívá na tvém krku, Erestore!“

Navzdory této nepříjemné vzpomínce a znepokojující rozhovor, který jsem tajně zaslechl zrovna před pár minutami, jsem Melpomaenovi odpověděl:

„Ne, zajisté neuvažoval.“

Opravdu to nebyla lež, nikdy jsem samozřejmě neměl v úmyslu nahánět dámu Firinwë s mečem.

Spíš jsem uvažoval o luku a šípu…

* * *

... Přestávka – o 3 měsíce dříve...


„Vy jste jako elfinka nikdy nepletla květinové věnce, má paní?“ zeptal se Fin a lehce pohupoval věncem z voňavých růží na svém ukazováčku.


Dáma Firinwë se usmála.

Ovšemže pletla, můj pane – jak říkáte: když jsem byla elfinka. Ale už jsem vyrostla z let květinových věnců nebo podobných pošetilostí.“

Fin protočil panenky, ignoroval protesty krásné paní z Lórienu a posadil jí květinový věnec na hlavu. Založil si paže na hrudi, prohlížel si své dílo a přikývl.

Tohle nejvíc sluší vaší roztomilé tváři, má drahá. A my máme povinnost být pošetilí, protože až zestárneme, zmoudříme. Když nebudeme promazávat ta malá kolečka v našich hlavách, která nás nutí dělat nemoudré a dětinské věci, začnou rezivět a jednoho dne taky skřípat.“

Firinwë se zapojila do smíchu a položila svou ruku na jeho. Byl báječný, tenhle slavný Glorfindel z Gondolinu – bojovník s lehkým srdcem dítěte, hračka a smrtící zbraň zároveň.


Jeho pověst byla legendární – nikdy neslyšela o elfovi, který se oženil a rozvedl pětkrát. Elfové uzavírali svazek na celý život a stěží se někdy stalo, že by se pár rozdělil – a přesto pětkrát! Ráda by věděla, jaký démon Glorfindela pronásledoval, protože nějaký to být musel, to jí bylo jasné, ale uvědomění si toho jen prohlubovalo její okouzlení.


A mimo to, nemohlo být popíráno, že byl rozhodně nejpohlednější. Firinwë nebyla nezkušená v umění lásky; umění, které považovala za hru podobnou lovu, a ona byla znamenitý lovec, nikdy nenechala úlovek utéct a dokonce ani pán Celeborn nebyl schopný jí odmítnout.


Pán Glorfindel by byl jistě cenná kořist jejích dovedností. Stěží plýtvala myšlenkou na pobledlého, hubeného, nemocně vypadajícího elfa, který se ploužil po Posledním domáckém domě jako stín a prohlašoval, že je Finův druh – těhotný mužský elf, kdo kdy slyšel o takové věci!


Ať byl Erestor jakýkoliv – určitě nemohl být počítán mezi Prvorozené. Glorfindel si jistě užíval takové novoty – a konec konců neměl dědice. Ale na konci dne by byl Erestor přítěž, které by se snadno zbavila. Zamýšlela poskytnout své služby jako opatrovník elfátka – jakmile by měla ruku na kolébce, měla by ruku i na Glorfindelově srdci a Erestor, který není hňup, by pochopil, že tu pro něj není místo.

Prosím, povězte mi na co myslíte, má paní? Máte velmi samolibý úsměv na rtech…“ žertoval Fin.

Jen - myslím na hru, kterou ráda hraji, můj pane.“

Hru? To zní spíš jako zábava – jaká hra to je?“

Zasněně se usmála: „Ai – je to velmi stará hra - tak stará jako náš rod. Můžu vám ukázat jak se hraje?“


Předtím než Fin mohl odpovědět, naklonila se dopředu, položila své ruce kolem jeho ramen a políbila ho.


Fin se poddal polibku. Možná to bylo z překvapení, možná kvůli tomu, že zvyk je železná košile, ale na krátký okamžik, polibek opětoval. Když se pak oddělili, dobře si všiml triumfu v jejích očích a zamračil se.

Má drahá paní – neměla byste plýtvat svou přízní pro bezcenného darebáka jako jsem já,“ řekl a přidal ten nejvážnější tón, „bezcenného darebáka, který má druha, jehož miluje víc než svůj život.“

Firinwë potřásla hlavou: „To nemyslíš vážně, Glorfindeli. Jsi elfí Pán, tvá rodina je jedna z nejstarších ve Středozemi. Jsi hrdina a legenda – nepokoušej se mě přesvědčit, že zamýšlíš plýtvat více časem než je nutné na tuhle… zvrácenost.“


Fin vrčel a ona uskočila zpět. Změna v jeho tváři byla děsivá – už to nebyl okouzlující, vždy vtipkující Glorfindel, tohle byl Glorfindel z Gondolinu, který skolil balroga. Plameny tančily v jeho očích a jeho ruce bolestivě sevřely její nadloktí.


Předtím, než mohl Fin něco říct, šíp sestřelil věnec z Firinwë hlavy. Oba vyskočili a Fin popadl meč, aby zahnal útočníka.


Byl to Erestor.


A u Valar, Fin nikdy neviděl nikoho královštějšího, nádhernějšího a víc smrtícího než Erestora - oblečeného v černém, luk v ruce, tři plachtící vrány nad hlavou, oči ztemnělé hněvem podtrhující bledost jeho kůže. Nedíval se na Fina; jeho oči byly soustředěny na Firinwë, která byl ještě v šoku a zírala na věnec přišpendlený ke stromu Erestorovým šípem.


"Vypadáte dobře oblečená, jako byste přišla zvítězit,“ řekl Erestor, jeho hlas byl naprosto tichý a tím víc děsivější.

Erestore…,“ začal Fin, ale Erestor ho usekl jednoduchým gestem ruky a ani se na něj nepodíval.

Napřímil hlavu a lukem mířil na dámu Firinwë: „Nedotýkejte se mého sladkého prince.“


S tím se Erestor otočil na patě a odešel.


Fin se podíval na dámu Firinwë, která chytla bledší odstín zelené.

Omlouvám se – neměl jsem být ochotný účastník v této hře, dokonce ani na vteřinu. Prosím vás o odpuštění za tuto mou slabost a doufám, že i on mi odpustí. Ale má paní,“ pokračoval Fin, „neodvažujte se ještě někdy, v mé přítomnosti i mimo ni, urazit mého milovaného. Neboť, u Valar, jestli se odvážíte, skončíte v situaci, kdy budete žádat Valar, aby měli slitování a nechali vás vstoupit do Síní Mandosu.“

S tím chytil svůj plášť, opustil místo a běžel za Erestorem.


Dáma Firinwë se zhluboka nadechla.

Dobře tedy,“ říkala si pro sebe, „zpátky k pánu Elrondovi.“

Být Paní Imladris bylo mnohem slibnější než být sedmou paní Glorfindelovou.

* * *

Na jeden den jsem toho měl dost, ukončil jsem svou procházku a vrátil se do našich komnat. Glorfindel už byl zpátky. Seděl za stolem, skloněný nad listinou a psal. Když jsem vstoupil, rychle zvedl víko stolu a skryl dopis uvnitř.

Nepříjemný hlásek byl zpátky. Co přede mnou skrýval? Měl tajemství? Proč? A hlavně - jaké?

„Ty jsi se vrátil, drahý, díky Valar. Začínal jsem se bát.“

Vstal a pevně mě objal. Pak jemně pohladil mojí tvář – tak jemně…, a podíval se na mě s takovou intenzitou, kterou jsem nikdy předtím neviděl.

„Prosím, už nikdy nechoď ven beze mě, má lásko. Lesy už nejsou bezpečné a já mám strach. Může se stát tolik věcí tak rychle a já nemůžu unést myšlenku, že by ses mohl zranit.“

Něco bylo v jeho hlase – zoufalství, které jsem u něho předtím neznal, a to mě vyděsilo. Cítil jsem, jako kdyby v jeho srdci byly dveře, které jsem ještě neotevřel, a bál jsem se, co bych tam mohl najít.

Neboť Fin se měnil. Čím víc se blížil termín narození, tím víc začínal být nesoustředěný a neklidný. Mnohokrát jsem se v noci probudil, jen abych zjistil, že je pryč. Ze začátku jsem byl vyděšený, dokonce jsem se ho pokusil hledat, ale Králík - který, jak se zdálo, byl nevysvětlitelně vždy tam, kde jsem byl já – mě ujistil, že Fin byl v pořádku a na mé otázky, kde je, odpověděl jen mlhavým gestem ruky směrem k lesu.

Co to bylo zač, co vyhnalo Fina z našeho domova? Co ho tolik sužovalo, že se mi to dokonce neodvažoval říct? Víc než jednou jsem sváděl boj, zda se ho zeptat či nezeptat, ale něco bylo v jeho očích, které prosily, ať se neptám, tak jsem se do toho tématu nikdy nepouštěl.

A zrovna teď okusoval mé ucho a jako obvykle se moje souvislé myšlenky rozprchly, takže jsem se rozhodl nechat na chvíli záležitost odpočívat a poddal se jeho doteku, vůni a lásce.

* * *

Následující den jsem zamířil do Domu uzdravování přetrpět mou týdenní prohlídku. Elrond byl zaneprázdněný a já jsem zrovna nebyl nadšený vyhlídkou, jak Řezníkův učeň Elladan čeká s chladnýma rukama a slabě potlačenou touhou rozříznout mě, aby uspokojil svou zvědavost, ale bohužel, kdybych tam nešel dobrovolně, Glorfindel, nebo ještě hůř, Mauburz, by mě do Domu uzdravování vlastnoručně donesli. Už se to dřív stalo a nerad bych, aby se tahle trapná příhoda opakovala. Mimo to, Elladan byl lepší než jeho pověst a skutečně se těšil na naše malé elfátko.

Elladan byl zaneprázdněný nanášením nějaké masti s lesní vůní na modřinu na Orophinových zádech a šťastně při tom štěbetal, jeho povídání bylo přerušováno jen souhlasným mručením Galadhrima, který vypadal poněkud samolibě.

Zamračil jsem se. Jen si to představte, Orophin si dokázal přivodit malá zranění po celou dobu co byl tady, a ještě k tomu se to stávalo vždycky, když byl Elladan ve službě v Domě uzdravování. Bylo možné, že…?

Ale ne. Potřásl jsem hlavou a vynadal si, že jsem hlupák. Dokonce jen taková myšlenka byla příliš absurdní!

Nebo nebyla?

Mé myšlenky byly přerušeny Elladanovým jemným hlasem, když mě pozdravil: „Pojďte dál, Erestore, za minutu jsem hotov.“

Elrondův dědic si utřel ruku do ručníku a Orophin vklouzl zpátky do své tuniky.

„Do večera by to mělo bolet míň. Kdybys cítil jakékoliv nepohodlí, tak zase přijď.“

Orophin přikývl a věnoval Elladanovi pohled, který byl rozhodně poblázněný. Pak sklonil hlavu mým směrem a vyklouzl ze dveří, čímž mě nechal o samotě s mou Nemesis.

„Hop do plechovky, sardinko!“ vtipkoval Elladan a poklepal na vyšetřovací lůžko.

Zanaříkal jsem: „Elladane, jediná věc, která ti jde hůř než léčení, je žertování.“

Zamračil se, ale bylo to vzdálené uražení: „Oh, já vás mám příliš rád, Erestore. Jen počkejte, jakmile se vaše elfátko narodí, začnete být tak zvyklý na mojí přítomnost, že budete po nocích plakat, jak moc mě budete postrádat.“

Protočil jsem oči, posadil se na postel a začal jsem si rozepínat tuniku, zatímco Elladan si myl ruce v malé nádržce u zdi a šťastně si broukal nějaký nápěv.

Melodie ve mně něco vyvolala; vzpomínku, vzdálenou jako řídnoucí mlha v podzimním ránu.

„Znám tuhle melodii – co je to za píseň?“ zeptal jsem se.

Elladan se chichotal: „Oh, to je jen hloupá písnička, kterou nám zpíval Glorfindel, když jsme byli ještě malá elfátka,“ odpověděl přes rameno,“vy jí znáte? Slova už jsem zapomněl, něco o koních…“

„Ano,“ odpověděl jsem, „ano, už jsem jí slyšel…“

* * *

Erestorova vzpomínka


„Pojď sem, není důvod být plachý, už jsem tě slyšel před chvílí.“


Bojovník seděl v trávě pod bukem a něco vyřezával z kusu dřeva - činnost, kterou teď přerušil, aby pokynul elfátku blíž k sobě.


Erestor pokračoval v oškubávání listů z květin, které nasbíral - nebyl si jistý jak přistoupit k bojovníkovi blíž. Jeho nana ho nakonec jemně poklepala na zadek a popohnala elfátko vpřed.

No tak, buď hodný chlapec a běž k laskavému Pánovi, Erestore – je neslušné jen stát a zírat. A možná můžeš smutného drahouška trochu rozveselit.“

Věnovala elfovi pod bukem přátelské kývnutí a pokračovala ve sbírání ostružin do proutěného košíku a tajně byla ráda, že má aspoň na pár minut svého nejmladšího pryč od svých copánků.


Bojovník začal znovu vyřezávat a konečně Erestorova zvědavost vyhrála nad ostychem – váhavě přistoupil k postavě oděné v modrém, sedící pod stromem.


Chvíli tam dítě jen stálo a pozorovalo.

Co to děláš?“ zeptalo se nakonec.

Vyřezávám,“ odpověděl elf.

Co?“

Koně.“

To je pěkné.“

Tak to děkuji, mladý mistře elfe, rád slyším, že se ti líbí tato nádherná umělecká práce.“

Bojovník věnoval Erestorovi úsměv a elfátko se trochu osmělilo. Páni, tenhle elf byl ale vysoký! Vyšší než ada, který vedle šest let starého Erestora vypadal jako obr. Erestor byl rád, že bojovník zrovna nestojí, protože jinak na něho určitě musel být hrozivý pohled.

Já mám rád koníky,“ řekl nakonec Erestor.

Kvůli dvěma chybějícím předním zubům to znělo spíš jako “kolíky“, ale zdálo se, že elf i tak rozumí.

No, kdo nemá,“ poznamenal.

Moje sestra.“

Tvoje sestra nemá ráda koně? Jak je to možné?“

Je hloupá.“

Bojovník potlačil úsměv, když si vzpomněl na „sympatie“ ke své vlastní starší sestře o tisíciletí dříve.

No, no. Jsem si jistý, že je velmi milá.“

Ne. Tahá mě za copánky.“

Ano, předpokládám, že to je jedna z méně příznivých aktivit, ke kterým sestry inklinují, a velmi se obávám, mladý mistře elfe, že se budeš muset usmívat a snášet to. Modli se k Valar, aby se brzy provdala – to je jediná věc, kterou můžeš dělat.“

Erestor vskutku nechápal co měly jeho copánky společného se svatbou jeho sestry; tajně pochyboval, že by nějaký elf byl tak hloupý, aby si jeho sestru vzal. Ale s rostoucí fascinací sledoval jak se ostrý nůž bojovníka zařezával do měkkého dřeva, hrubá forma zvířete se víc a víc rýsovala a konečně nabrala tvar koně.

Prosím, řekni mi, penneth, jak se jmenuješ?“ zeptal se válečník bez vzhlédnutí.

Erestor.“

To jméno ti dala tvá matka?“

Hmmm...“

Volila moudře.“

Bojovník udělal krátkou úklonu, v nápodobě šlechtického pozdravu, a řekl: „Jsem velmi potěšen, že vás poznávám, mladý mistře elfe. Já jsem Pán Glorfindel, náčelník Domu zlatého květu, ale vzácní přátelé - jako vy, mne mohou nazývat Fin.“

Fin!“

Erestor se chichotal.

Fin! Fin! Fin! To se mi líbí!“

Jsem velmi rád, že schvaluješ mé jméno.“

Věnoval dítěti vlídný úsměv a pak řekl: „Když máš rád koně, určitě znáš i tuhle píseň, Erestore:

Koníčku, koníčku, nestůj a cválej,
ať tvoje podkovy zvoní!
Oháňkou švihej,
ať se kola točí!
Rychle vpřed
ať doma jsme hned!‘


Erestor dychtivě přikývl: „Ano, znám jí! Nana mi to zpívá před spaním! Zazpívej to ještě!“

Tvé přání je mi rozkazem!“

Glorfindelův jemný hlas se nesl lesem a Erestor tleskal, až přitom rozmačkal květiny, které předtím nasbíral. Chvíli dítě sedělo v trávě, sledovalo řezbářskou práci a poslouchalo Glorfindelovo prozpěvování.


Konečně bojovník vrátil nůž do pochvy, kriticky si prohlédl svojí práci a pak koně podal Erestorovi: „Tady, penneth, to je pro tebe. Měl by sloužit jako náhrada, než přijde čas, kdy dostaneš svého vlastního k osedlání.“


Elfátko zíralo nejdřív na Glorfindela a pak na dřevěného koně v naprostém úžasu: „Můj kůň? Pro mě?“


Glorfindel se usmál: „Ano, penneth, pro tebe – jen mi slib, že s tím neuhodíš svou sestru, viď, že ne?“


Erestor si vzal koně a pevně si ho přitiskl k hrudi.

O, děkuju ti! Děkuju – Fine!“ dodal a s oslnivým úsměvem vzhlédl k bojovníkovi, který mu úsměv oplatil.

Erestor byl sice ještě malé elfátko, ale už rozpoznal smutek za tímto úsměvem a cítil bodnutí viny – možná laskavý elfí pán vyřezal koně pro někoho jiného a dal mu ho jen proto, že chtěl být zdvořilý?

A mohu si ho nechat? Opravdu?“ zeptal se. „Ty nemáš své vlastní elfátko, kterému by se to líbilo?“

Nikdy ve svém krátkém životě neviděl Erestor takový smutek, jaký byl nyní zřejmý v tváři bojovníka. Glorfindel mu procuchal vlasy a jemně pohladil jeho tvář: „Ne, maličký – já nemám vlastní malé elfátko.“


Položil svou velkou dlaň na rameno dítěte a dodal: „Už ne.“


S tím vstal, naposledy se na toho maličkého usmál a zmizel v lese.

* * *

Rychle jsem seskočil z lůžka.

„Počkejte, ještě jsem neskončil!“ protestoval Elladan.

„Já vím – omlouvám se, penneth, potřebuju si něco zkontrolovat a je to naléhavé.“

Zapnul jsem si tuniku a spěchal ven z místnosti, běžel jsem zpátky do Posledního domáckého domu a bral schody po třech, jak jsem letěl nahoru k mým komnatám.

V mé pracovně jsem poklekl u malé dřevěné truhly, kde jsem měl uloženo pár věcí, které mi má matka stihla zabalit, když jsem musel uprchnout z Gondolinu a zanechat za sebou ji, mého adu a mou sestru. Nevěděl jsem, zda je ještě někdy uvidím a sám jsem se stal uprchlíkem bez kořenů stejně jako mnozí z mého rodu. Od té doby jsem se nikdy neodvážil podívat do té truhly – vzpomínky spojené s jejím obsahem byly příliš zraňující.

Ale teď jsem odklopil víko bez dlouhého přemýšlení; hrabal jsem se v knihách, kresbách a nějakých klenotech, až jsem konečně úplně na dně našel, co jsem hledal.

Chvíli jsem balíček držel a zhluboka jsem se nadechl. Pak jsem opatrně vysvobodil objekt z ochranného obalu – zelené dětské přikrývky s výšivkou žlutých a červených květů.

V mé dlani teď, malý a zčernalý věkem, ležel nádherně vyřezaný kůň.

„Fine,“ šeptal jsem a tiskl si hračku k srdci.

„Drahý, drahý Fine.“

* * *

Odhalí Erestor Finovo tajemství? Unikne Elrond ze spárů dámy Firinwë? Chovají se mrchožroutské vrány stejně jako psi krysí velikosti? Jak dlouho bude trvat, než Elladan přijde na to, co doopravdy způsobuje Orophinova zranění? A kdy se konečně to nejbáječnější elfátko narodí?


To a mnohem víc v 2579 epizodě „Mladí a nezeskřetovatělí“ - zůstaňte na příjmu…


* * *


Poznámka autorky: Díky za všechny odezvy - fíha! Byla jsem překvapená kolik mají Elladan a Orophin příznivců - a ano, uslyšíte o nich víc.


Erestorovo a Glorfindelovo elfátko se v příští kapitole konečně narodí, takže si nechte po ruce kapesníky - bude to emocionální záležitost.


Taky jsem využila svobodu propašovat do první části této kapitoly malý odkaz na skupinu „Placebo". Pokud jste ho našli, dejte mi vědět! ;o)
[Zmíněné odkazy, úryvky z textu, jsou: "Vypadáte dobře oblečená, jako byste přišla zvítězit,“ a „Nedotýkejte se mého sladkého prince.“ - pozn.překl.] 

Oh – než to zapomenu: píseň „Erestor a Glorfindel“ je parodie na „Frankie a Johnnie“. Je to téměř zlidovělá píseň, zpívaná kvanty lidí. Já jsem zparodovala Elvisovu verzi.

A konečně, ale ne naposled: „penneth“ znamená „mladý“ (nebo také "maličký", případně i něco úplně jiného).

 

 

Meče a dudlíky - Kapitola čtvrtá

Meče a dudlíky - Kapitola šestá

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat