Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Meče a dudlíky

Kapitola šestá

 

V den porodu Erestor zmizí – najde ho Glorfindel v čas? A Erestor se setká s velmi výjimečnou osobou.

 

„A co ‘Lúthien‘?“

„Ne.“

„‘Arwen‘?“

„Na to zapomeň.“

„‘Melanthia‘?“

„‘Tmavý květ‘? A co když bude světlovlasá?“

„Pak jí budeme říkat ‘Galadriel‘.“

„Ty jsi duševně nemocný?“

„Není snadné tě uspokojit, zlatíčko.“

„Fine – pro Valar, naposledy: taky by to mohl být chlapec. A musíš uznat, že oslovení ‘Galadriel‘ by mohlo být pro našeho syna poněkud rozpačité.“

„Ale ona má velmi mužský způsob chůze.“

„Blbečku.“

„Stará vráno.“

„Mohu očekávat nějaký druh inteligentních návrhů nebo mám tu záležitost vzít do vlastních rukou?“

„Mauburz myslí, že hezké jméno pro elfátko milých pánů je ‘Rupert Rejpal‘. Dobré jméno.“

„Rupert Rejpal?!?“

„Ano. Velmi dobré jméno pro malé elfátko. Byl by to první elf jménem Rupert.“

Bezpochyby.

„Má drahá Mauburz, už se těším jak budu představovat svého syna ‘Ruperta Rejpala‘ mým přátelům. A jak si v budoucnu užiju běžný život – ‘Ruperte! Dojez ten lembas! Ruperte! Tvůj pokoj potřebuje uklidit!“

Fin se smál a já jsem zavrtěl hlavou. Tempem, jakým se vlekla tahle diskuze, by brzy bylo naše ubohé malé elfátko dost staré na to, aby si zvolilo jméno do doby, než bychom se dohodli.

Naše zdejší skřetice zkřížila paže přes své impozantní poprsí a projevovala známky trucování.

„Mauburz si pořád myslí, že Rupert je hezké jméno. Jestli se vám nelíbí, můžete použít ‘Montague‘. Taky moc hezké jméno.“

V tomto bodě jsem se rozhodl, že byl čas odejít z obchodu: tajně jsem zatahal za Finův rukáv a dali jsme Mauburz sbohem. Ta stále doporučovala „velmi hezká“ skřetí jména jedno za druhým.

Pomalu jsem začínal chápat, proč byly skřeti pořád ve špatné náladě.

Když jsme vyšli ven na čerstvý vzduch, Fin řekl: „Ale musíš uznat, že ‘Brünhyldë‘ je respekt budící jméno.“

„Příště až budeš těhotný ty a budeš trpět 10 měsíců v agónii, potom můžeš našim potomkům dát takové jméno, jaké se ti líbí,“ vrčel jsem.

Fin mě objal a vtiskl mi na tvář vlhký polibek: „Děkuji ti, ó, slunce mého života. Tak to bude Brünhyldë!“

Přímou čarou jsme zamířili do tesařského obchodu mistra Elfara. Fin si objednal nábytek do dětského pokoje, jako obvykle bez předchozí konzultace se mnou a odmítl mi o tom cokoliv říct, prohlašuje, že je to “překvapení“. Ale teď, když do porodu zbýval jen týden, rozhodl se mi ukázat, jak bude hnízdečko našeho elfátka vypadat. Jako dlouhodobý znalec Finových překvapení jsem se připravil na noční můru růžových krajek a levandulových mašlí.

„Ai, milosti! Jak dobré jest viděti vás!“

Elfar pozdravil Fina a sklonil hlavu mým směrem s přátelským úsměvem. Elfar, jako já a Fin, byl gondolinský uprchlík, a i když mnohem déle než my, nikdy neztratil nezaměnitelný přízvuk a byl mistrem v umění řezbářské práce.

Bohužel byl také velmi schopný v umění pít – talent, který mu občas překážel při práci, ale jakmile jednou začal své dílo, jeho mysl byla soustředěna jen na tento úkol a v průběhu staletí vytvořil některé z nejkrásnějších kusů nábytku v Roklince, mezi nimi Elrondovu postel, Arwenin kabinet a boudu pro Elladanova psa.

Jak pokračuje práce, mistře Elfare?“ zeptal se Fin.

„Ai, téměř hotova jest. Pakliže budou mne obě vaše milosti ráčiti následovati do mé dílny, ukáži jim svou práci.“

Vedl nás do zadní části obchodu a já jsem hluboce nasával vůni dřeva a pryskyřice. Můj otec byl povoláním také tesař a tahle vůně mi vždycky připomněla dny mého dětství.

Ve středu místnosti stál na pracovním stole objekt krytý bílým lněným plátnem jako ochrana před prachem. Elegantním pohybem mistr Elfar strhl plátno, trochu jako čaroděj, který odhalí králíka ve svém klobouku, a před námi stálo jedno z nejkrásnějších uměleckých děl, jaké jsem kdy viděl.

Byla to houpací kolébka, vyrobená z dubového dřeva medové barvy s nádhernými ozdobami listů a bobulí na čelní straně, posázených okolo erbů Domu Zlatého květu a Domu Kroužícího havrana. Záhlaví však bylo završeno mistrovsky vyřezanou vránou, která něco držela v zobáku. Když jsem přistoupil blíž, viděl jsem, že to byl malý koš s ostružinami.

Byl jsem hluboce dojatý, obrátil jsem se a objal Fina.

„Oh, Fine – to je tak krásné! Přál bych si, abych byl sám elfátko a mohl spát v tomhle drahokamu!“

Fin se usmál a něžně mě sevřel v náručí. Dojemně kýčovitá scéna byla sledována pánem Elfarem, který byl zřejmě potěšen, že jeho práce byla tak důkladně oceněna.

„Myslel jsem, no…,“ řekl Fin a šoupal nohama,“…ostružiny symbolizují čas, kdy jsem po tobě toužil a ty jsi byl příliš nemilosrdný a zabedněný, než aby sis všiml…“

Jemně jsem ho plácnul za ušima.

„Mohl jsi ten proces urychlit, kdybys nenechával mrtvé vrrky na mé posteli, Fine.“

„Ten vrrk nebyl ode mě, drahý,“ smál se, „všechny zásluhy za tento vkusný dar patří mistru Fenrirovi.“

Zasténal jsem.

„Proč na mě leží kletba nápadníků, kteří nemají ponětí jak okouzlit elfa?“ skučel jsem a Fin mě znovu objal a rychle vtiskl letmý polibek na mou tvář.

„Protože jsi takový protiva, tak proto. Chtěl bys tu zůstat a podívat se na další věci, které mistr Elfar vytvořil pro naše elfátko? Já musím spěchat nebo budu mít zpoždění na schůzce s Elrondem.“

Nezmínil se o dámě Firinwë, za což jsem byl velmi vděčný.

„Samozřejmě, moc rád bych viděl, jaké další drahokamy na mě čekají,“ řekl jsem a Fin mi poslal vzdušný polibek, otočil se na patě a odešel z obchodu.

Když se za ním zavřely dveře, obrátil jsem pozornost zpátky k pánu Elfarovi, který zářil pýchou nad svým mistrovským dílem.

„Potěšen jsem velmi, že ta kolébka se vám líbí, mistře Erestore,“ řekl a láskyplně leštil dřevo hadrem, „a pokud jen praviti mohu, má choť i já jsme velice potěšeni, že znovu uzříme mladý život v Posledním domáckém domě.“

„Jste velmi laskavý, mistře Elfare,“ odpověděl jsem a stále hleděl na krásnou kolébku.

Pokračoval v leštění a vysvětloval, jak trávil dny hledáním správného dřeva a odkud získal vosk na leštění. Přikyvoval jsem – jako bych slyšel mluvit svého adu, který mi vždy k narozeninám daroval báječné hračky jako houpacího koně nebo malá vyřezávaná zvířátka.

„Ai, mistře Erestore, toto jest už druhá kolébka, kterou jsem zhotovil pro pána Glorfindela, a doufám, že poslední nebude!“

Hlava mi jakoby vybuchla a já jsem ohromeně zíral na toho elfa: „Druhá kolébka? Jak to – on objednával ještě jinou?“

Elfar viditelně zbledl, hrál si s hadrem a koktal: „Já že jsem pravil druhá? Prosím za prominutí, mistře Erestore, přeřeknutí to bylo toliko. Ne, samozřejmě ne, proč by také někdo dvě kolébky potřebovati měl, je toliko tato jedna, drahý pane, má omluva, já mluvil jsem o loži, kterou hodlám vyřezat pro vaše malé elfátko, jakmile z této kolébky vyrůsti ráčí.“

Rychle pospíchal do sousední místnosti a já jsem ho následoval. Obdivoval jsem skvostný nábytek do dětského pokoje, ale současně jsem měl pocit, že se stalo něco důležitého, a že jsem postrádal zásadní informaci.

Povzdechl jsem si. Bylo na čase, aby se ten maličký narodil a věci se mohly dát zase do pořádku.

* * *

Napůl cesty zpět do Posledního domáckého domu jsem se posadil na velký kámen v zahradách. Chůze nebo jiný druh pohybu se stávaly víc a víc vyčerpávající, záda a nohy mě bolely, a tak jsem se rozhodl trochu si odpočinout, než se vrátím do našich komnat, kde se prospím.

O chviličku později jsem zaslechl tlumený smích.

Rozhlédl jsem se, ale poblíž jsem nikoho neviděl. Přeslechl jsem se?

Potřásl jsem hlavou a chystal se vstát, když jsem chichotání zaslechl znovu.

Teď už nebylo pochyb: někdo seděl v křoví za mnou a chichotal se.

Rychlým pohybem jsem natáhl paži do křoví, chytil kroutící se formu života, kterou jsem tam našel, a vytáhl jí z keře.

Byl to Elrohir.

Velmi rozpačitý Elrohir - rozcuchaný, s listy ve vlasech, rozhalenou košilí a s červenými tvářemi.

Překvapeně jsem pustil jeho límec a nesouhlasně se na něj díval.

„Elrohire! Co je to za nesmysl! Jak dlouho budeme muset snášet tvůj bezvýsledný lov na tvého domnělého vetřelce?“ vyštěkl jsem a on zíral na špičky svých bot a odkopl malý oblázek stranou.

„Tohle je velmi nedůstojné chování pro syna lorda Elronda, Elrohire. Zapomněl jsi všechno, co jsem tě učil? Žádám, abys toho okamžitě nechal. Staneš se terčem posměchu celé Roklinky.“

Elrohir stále neodpovídal, ale ohlížel se přes rameno každou druhou vteřinu a byl zřejmě velmi nervózní.

Položil jsem ruku na jeho rameno a jemně ho stiskl.

„Elrohire,“ řekl jsem mírnějším hlasem, „věř mi, když říkám, že v tom křoví nic není.“

„Ehm…vlastně, to není úplně pravda, mistře Erestore…“ ozval se hlas zpoza Elrohira, a když jsem se podíval přes jeho rameno, spatřil jsem půvabnou elfí dívku, která se vynořila z křoví.

Byla oblečená v zelené a hnědé a v kaštanových vlasech měla listy a červené bobule.

Elrohir zčervenal ještě víc a začal si hrát se svým opaskem, zatímco jsem lapal po dechu a snažil se získat zpět svou rovnováhu.

„Elrohire!“ zahřměl jsem nakonec a pokusil jsem se o zastrašující vzhled, což nebyl vůbec snadný úkol vzhledem k dítěti v mých útrobách, ale dělal jsem, co jsem mohl.

„Kdo je ona a co dělá v křoví? A dokonce mnohem důležitější věc – co tam děláš TY?“

Elrondův nejmladší si promnul krk a uvolnil si límec.

„Mistře Erestore, toto je paní Eldanorien. Paní Eldanorien, toto je mistr Erestor.“

Dívka se postavila a uklonila se.

„Velmi mě těší, že se s vámi setkávám,“ řekla naprosto bez obav.

„Přál bych si, abych mohl říct to samé, má paní,“ vrčel jsem a znovu Elrohirovi nařídil: „pořád čekám, že uslyším tvé vysvětlení, Elrohire, a bohužel se stále vzrůstající netrpělivostí.“

Elrohir pokrčil rameny.

„Ai… setkali jsme se, když jsem byl na průzkumu podél hranice Temného hvozdu… její otec nás nemá moc rád, celé to s Oropherovým incidentem a Gil-galadem a vůbec… přišla se na mě podívat, spadla do křoví a měla odřeninu, tak jsem hledal nějaké masti od ady…“

Odmlčel se a obranně vystrčil bradu.

„Jen jsem se pokoušel pomoct!“ řekl a trucoval.

„Elrohire,“ řekl jsem, „doufám, že se mě nepokoušíš přesvědčit, že ty a paní Eldanorien jste trávili poslední čtyři měsíce sezením v křovinách okolo Posledního domáckého domu a ošetřováním jejích modřin! Považuješ mě za blázna?“

Dívka si stoupla před Elrohira jakoby ho chránila. Zkřížila paže na hrudi a hleděla na mě.

„Co je špatné na sezení v křoví? Já jsem z lesního lidu – my milujeme zeleň!“

„Tohle, má drahá,“ odpověděl jsem, „je více případ plodů než zeleně. Váš otec ví, že jste tady?“

Vypadala trochu provinile.

„Řekla jsem mu, že jedu navštívit tetu, ale přišla jsem sem za Elrohirem.“

Věnovala mu zbožňující úsměv a on se usmíval stejně poblázněně, vzal její ruku do své a pak se na mě prosebně podíval: „Prosím, mistře Erestore – neříkejte to adovi! Bude na mě hrozně naštvaný a určitě nám zakáže se vídat!“

Když viděl mé zdráhání, vytáhnul Elrohir velké zbraně – dělal na mě psí oči, mával řasami a dokonce přidal chvění Spodního Rtu, které mě pokaždé dorazilo, tak jsem si povzdechl a vzdal se.

„V pořádku, Elrohire. Ale trvám na tom, že, pokud to myslíš vážně, promluvíš si o tom se svým otcem, až přijde čas. Jestli o ni doopravdy stojíš, musíš mít také odvahu postavit se za svou lásku.“

Elrohir přikývl a já jsem prstem zamířil na dívku a řekl:“ A to platí i pro vás a vašeho otce, mladá dámo.“

Elrohir mě objal, což neudělal už hodně dlouhou dobu: „Tak moc vám děkuji, mistře Erestore. Ada – já ho miluji draze a důvěřuji mu, o tom nepochybujte, ale – on je tak formální, nikdy by nepochopil, že jsme takhle … v křoví".

Musel jsem skrýt široký úsměv a mával na oba provinilce.

„Pryč, pryč, vy otravná elfátka, než změním názor.“

Šel jsem zpátky do Posledního domáckého domu a vybavoval si celkem živě incident zahrnující Elronda, Gil-galada, lískový keř a kompletně šokovaného Thranduila, který přerušil cokoliv, co tam chtěl právě vykonat.

Možná byl Elrond beznadějný případ, když hrál toblero – ale když došlo na křoví, tak byl expert.

* * *

Dny míjely. Datum, které Elrond vypočítal jako den porodu se přiblížilo a moje úroveň nervozity dosáhla kritických výšin. Měl jsem noční můry, snil jsem o všech věcech, které se mohly během porodu pokazit, budil jsem se promočený potem a Finovi zabralo několik hodin konejšit a uklidnit mě. Přesto mi neuniklo, že byl rovněž neklidný, a že se s Elrondem radil dvakrát denně a ptal se, zda je něco nového.

Také se pokusil mluvit s Králíkem, ale náš divoch nám nebyl vůbec nápomocen.

„To je Erestorova věc. Nech ho dělat to, co potřebuje udělat a všechno bude dobré,“ řekl a ani prosba ani křik z Finovy strany nemohly změnit jeho názor.

Ptal jsem se Haldira jak zacházel Králík s ním, když byla Ostružiní na cestě, a Galadhrim se zamračil a snažil se vzpomenout si.

„Počkej,“ řekl a počítal na prstech, „čtyřikrát nebo pětkrát mě kousl, pak mi jednoho dne zlomil ruku – i když to byla nehoda – dvakrát mi rozbil nos a ano, taky jsem měl pár modřin. Oh ano, a zlomenou klíční kost.“

Hihňal jsem se a Fin těžce polknul.

„Haldire, bez urážky, ale musím se zeptat: co tě tolik přitahuje na Králíkovi?“

Haldir pokrčil rameny a jeho tvář získala zasněný výraz: „Oh, je to mnoho věcí – ale jeho nejroztomilejší rysy jsou laskavý duch a něžná povaha.“

Později, když jsme seděli ve vaně, mluvil jsem o tom s Finem a on navrhl, že bych měl prozatím nosit čenich.

Praštil jsem ho žínkou na mytí.

Miloval jsem vodu. Cítil jsem se tak lehce a má chabá záda si dopřála odpočinek. Fin se smál, pak se zahleděl na mé břicho a zamračil se: „Miláčku, ty ses zranil?“

Vztyčil jsem obočí: „Ne, proč se ptáš?“

Sjížděl prstem po mém břichu a já jsem se odtáhnul – bolelo to a ten pocit byl velmi nepříjemný.

„Máš tam šrám nebo škrábnutí, vážně nevím. Musíš to ukázat Elrondovi, lásko.“

.

„Fine, to není škrábnutí. Tamtudy se brzy narodí naše elfátko – doufám.“

Věnoval mi velmi zmatený pohled: „Tam? Ty myslíš – ven z tvého břicha?“

„Samozřejmě. Co jsi myslel?“

Fin vypadal poněkud ostýchavě a já jsem najednou věděl, co myslel.

„Fine! U Valar! Kam chodíš na takové myšlenky?“ křičel jsem a kroutil hlavou.

On pokrčil rameny.

„Co já vím o takových věcech – ačkoliv musím připustit, že vskutku preferuji tento způsob. Měl jsem nějaké… spíše znepokojivé teorie.“

Věnoval jsem mu přísný pohled: „Fine. Jakékoliv to jsou – nesdílej takové teorie se mnou.“

Usmál se a políbil mé břicho: „Ne, milovaný. Budu o nich mluvit na příští Radě. Tahle setkání jsou vždycky tak nudná.“

To mi nedalo žádnou jinou volbu než ho popadnout za copánky a strhnout ho do vody.

* * *

Všichni dychtivě čekali na porod – ne jen proto, že většina obyvatel se upřímně těšila na nový život, který brzy přijde, ale také proto, že narození našeho elfátka znamenalo odchod dámy Firinwë, která se z obtíže vyvinula do plně nafouknuté krize.

Nezastavila se u malovaní Elrondových komnat v pastelových barvách. Zřejmě si taky myslela, že Elrondova postel potřebovala nějaké nové doplňky, jako například její vlastní slavnou osobu, a poslední měsíc dělala možné i nemožné, aby si našeho Pána omotala kolem prstu a chytila ho do své sítě.

Těžko říct, zda její úsilí plodilo nějaké ovoce. Všichni jsme věděli, že Elrond byl osamělý, ale svou manželku miloval velmi, velmi moc, a hodně jí postrádal – vyžadovalo by to mimořádného elfa na její místo a všichni jsme se modlili k Valar, aby to „mimořádného“ znamenalo „laskavého, jemného, milujícího, věrného“ a ne „dámu Firinwë“.

Její taktiky byly důmyslné, to jsem musel uznat. Jako kdyby četla v jeho mysli (a že jsem jí znal, moc bych na to nesázel): když pocítil žízeň, přiběhla se sklenicí nejsladšího vína, když dostal hlad, objevila se s tácem ovoce, a zatímco my všichni jsme zakoušeli ostrou hranu jejího jazyka, na něj byla jako med a růže, usmívala se a flirtovala. Její výstřih se prohluboval exponenciálně k délce jejích návštěv v Elrondově pracovně a ona si oblíbila „náhodně“ se ho dotýkat, když šla kolem.

Bylo to ohavné.

Shledali jsme zvýšeně obtížné zůstávat přinejmenším zdvořilí a Mauburz se dokonce nesnažila vůbec.

Když se Firinwë objevila v obchodě, aby koupila Elrondovi masážní olej, který naše skřetice míchala speciálně pro něj („Noční smyslnost“), Mauburz na ni zavrčela a informovala jí, že „Mauburz neprodává nic protivné elfí dámě, která vypadá jako vypasená husa“.

Paní Liritar, jedna z Thranduilových dcer, se denně objevovala, aby mi podala čerstvé zprávy o vývoji v Poslední domácké ložnici. Byla - díky své schopnosti schovávat se za čalouny a číhat pod stoly se stejným zalíbením, jaké chovala k pánu Elrondovi – mým nejdůvěrnějším vyzvědačem, pokud šlo o všechny osobní věci týkající se našeho velmi milovaného Pána, a zásobila mě příběhy nepopsatelných hrůz.

„Ai, mistře Erestore,“ říkala a tiskla si ruce, „mluví o tom, že si jí tu nechá! Pán Elrond se zmínil o tom, jaká velká pomoc dáma je a jak si užívá její společnost!“

Skoro brečela a já připouštím, že jsem byl rovněž blízko ztráty své rovnováhy.

„To je jenom vaše chyba, mistře Erestore,“ řekla Liritar a dívala se na mě vyčítavě, „vy jste řekl, že nemám povolení shodit ji do Bruinen!“

„To není zcela správně, mé dítě,“ odpověděl jsem, „nikdy jsem neřekl, že bys jí nemohla shodit do Bruinen, jen jsem řekl, že nemáš povolení jí utopit. Nyní, myslím, by malá koupel mohla pomoci zchladit její náladu.“

Chodil jsem sem a tam po mé pracovně a vymýšlel způsob, jak se zbavit té obtíže z Lórienu. Konečně jsem zastavil své nesoustředěné pochodování a podíval se z okna. Měl jsem pěkný výhled na zřídka navštěvovanou část zahrady. Nemnoho péče bylo vkládáno do keřů a rostlin, které tam rostly – bylo to místo minulosti, spočíval tam hrob Estelovy matky a socha Gil-galada. Elrond často osamoceně chodil přes tuto část zahrady, přebýval v minulosti a my jsme respektovali jeho přání soukromí a samoty.

Socha Gil-galada.

Samozřejmě.

Proč mě to nenapadlo dřív.

Otočil jsem se a díval se na Liritar, která si pochutnávala na jednom ze svým copánků.

„Má drahá paní Liritar,“ řekl jsem, „nenastal čas ukázat dámě Firinwë Elrondovu sbírku Gil-galadových náprstků? Ona budí dojem elfky s vybraným vkusem a s nadšením vymalovává Poslední domácký dům, jistě by si cenila povolení podívat se na tyto – klenoty.“

Liritar se na mě dívala jako bych přišel o rozum: „Elrondova sbírka náprstků? Pro Valar – ale víte, že je absolutně zakázáno dokonce se jen přiblížit k té skříni.“

Smál jsem se a radostně si mnul ruce: „Ai, Liritar – opravdu bychom neměli dámu Firinwë ochudit o sdílení Největších pokladů Pána Elronda. Zřejmě si vzala do hlavy, že se stane novou Paní Imladris, takže bude spravedlivé, když se dozví, co je součástí jednání.“

Široký zlý úsměv se rozšířil přes tvář Liritar: „Mistře Erestore – já se skláním v úctě před vaší moudrostí. Lord Elrond volil moudře, když z vás udělal svého hlavního poradce. A ada měl také pravdu, když říkal, že jste had.“

Než jsem mohl okomentovat tento kompliment a vyjádřit své pocity ke králi Thranduilovi, Liritar se uklonila a spěchala ze dveří. Slyšel jsem jak si na chodbě píská.

Nemohlo být pochyb: Temný hvozd vyhlásil válku Lothlórienu.

* * *

Byla to krátce trvající válka – skončila to samé odpoledne.

Taková slova nikdy nebyla slyšet v chodbách Posledního domáckého domu. Slova, při kterých by se i balrog červenal. Matky zakrývaly dětem uši, dívky omdlévaly a Liritar a já jsme si potřásali rukama, poplácávali se vzájemně po zádech a blahopřáli si k naší vynalézavosti.

Spěšně jsme se vyřítili z knihovny a sbíhali po schodech tak rychle, jak mi můj stav dovoloval. Šaty za námi jen vlály, neboť bychom si nikdy neodpustili, kdybychom přišli o vymítání dámy Firinwë.

Celý dvůr byl shromážděn v hlavní síni, když se Elrond hnal jako bouře dolů ze schodů, v každém podpaždí jednu z Firinwiných tašek a v rukách její cestovní brašny - nadával a klel jako gondorská pohraniční stráž.

Následován byl velmi zoufalou dámou Firinwë, která lomila rukama a pokoušela se ho zastavit a také Orophinem a Rúmilem, kteří se hihňali a nesli další zavazadla. BuBu uzavíral průvod a štěkal jako blázen.

„Elronde… prosím… Rondy!“ naříkala Firinwë, ale Elrond ani nezpomalil svůj dlouhý krok.

„Neříkejte mi ‘Rondy‘! Ven! Ven, vy zlý duchu tuposti! Odejděte z mého domu, hned, a nevracejte se tak dlouho, dokud tady budu přebývat!“ řval a rozkopl hlavní dveře s takovou silou, že vypadly z pantů.

„Jen jsem se pokusila udělat Poslední domácký dům ještě domáčtější, Elronde!“ kňučela, ale Elrond už vyhazoval tašky na nádvoří.

Teď se otočil, vlasy mu létaly, oči planuly a už to nebyl moudrý Pán Imladris, ale divoký válečník a herold Vysokého krále ze starých časů.

Vypadal, jakoby byl osm stop vysoký a dáma se scvrkla téměř do země, když na ní ukázal. V jeho hlase bylo opovržení:

„Je mnoho pravidel, která musí náš rod následovat, zákony, které nesmí být porušeny a sliby, které musí být dodržovány. A to se nezmiňuji o přísahách. Ale v tomto domě je jeden zákon nade všechny, jehož porušení nebudu nikdy tolerovat,“ řekl a jeho tvář byla nyní jen na palec daleko od tváře vytřeštěné elfí dámy, „a ten zní:

Nedotýkejte. Se. Mých. Náprstků!“

Každé slovo zdůraznil šťouchnutím prstem do jejího ramene a vztyčil své Obočí.

Konečně se narovnal a řekl Orophinovi a Rúmilovi: „Sbalte ten nepořádek a doprovoďte jí zpátky do Lothlórienu. Vyřiďte Galadriel mé pozdravy, a kdyby měla nějaké stížnosti, může to říct stromům, protože mě to nezajímá.“

S tím spěchal majestátně pryč.

„Dobře. Fajn. Vrátím se do Lothlórienu – v každém případě, mým úmyslem nebylo zůstávat mezi vámi, barbaři!“ odfrkla si dáma Firinwë.

„BuBu, pojď ke mně, opouštíme tyhle venkovské balíky.“

Pes krysího vzrůstu seděl na posledním schodě a zamyšleně si ji prohlížel.

„BuBu! Pojď k paničce!“ lákala ho.

Pes zívnul, pak přešel na místo, kde na podlaze seděla Ostružiní, skočil děvčátku do klína, stočil se do kuličky a spokojeně vzdychnul.

„Venkovští balíci,“ opakovala dáma Firinwë, „nic než venkovští balíci.“

S tím odešla.

A za ní vybuchl spontánní potlesk nás všech.

* * *

~~~ Přestávka
 ~~~
Orophin našel Elladana v Domě uzdravování, zrovna zaneprázdněného mícháním nějakých bylin v misce.

Když si Elladan všiml Galadhrima, zeptal se: „Spadl jsi ze stromu? Kopnul tě kůň?“

Lórienský elf potřásl hlavou: „Ne, Elladane. Přišel jsem se rozloučit. Rúmil a já odjíždíme, doprovázíme paní Firinwë zpátky do Lothlórienu.“

„Ach,“ řekl Elladan a tušil, že to nebylo moc chytré, ale vážně nevěděl, jak vyjádřit ten náhlý pocit ztráty ze skutečnosti, že Orophin odchází.“

Chvíli se na sebe odvěký ochránce lesa a Elrondův nemotorný potomek jen dívali a žádný z nich nevěděl, co říct.

Nakonec si Elladan promnul krk a zamumlal: „Doufám, že to nebude celé století, než se naše cesty zase zkříží, Orophine.“

Galadhrim potřásl hlavou: „Ne – brzy se vrátím. Lord Glorfindel mě požádal, abych se stal opatrovníkem jeho dědice.“

„Ty?“ upřel Elladan na Orophina oči jako talířky.

„Ai, proč jsi překvapený, penneth? Byl jsem také tvůj opatrovník a tvého bratra, už jsi to zapomněl?“

„Ne. To jen, že... je pro mě těžké zjištění, že už nejsi můj opatrovník, Orophine,“ koktal Elladan a upustil mísu, která se na kamenné podlaze roztříštila na tisíc kousků.

Oba se ve stejném okamžiku sehnuli dolů, aby posbírali střepy a jejich oči se setkaly.

Elladan měl zase jeden ze svých dnů, kdy nosil dvě různé spony na svých copáncích. Orophin se tajně usmíval. Okouzlující.

„Jestli už pro tebe nejsem opatrovník, kdo potom jsem?“

Elladan nabral roztomilý odstín tmavšího karmínu a hrál si se střepy, vyhýbaje se tak Orophinovu pronikavě upřenému pohledu: „Nevím, to není důležité. Prosím, zapomeň, že jsem se o tom zmínil.“

Orophin opatrně odložil střepy, které sesbíral, natáhl se a jemně pohladil hřbetem ruky Elladanovu tvář. Mladý elf překvapeně vzhlédl, nerozuměl tomu, co se tu dělo, ale neodtáhl se, jen s užaslým pohledem zíral na Orophinovo počínání.

„Doufám, že jednoho dne to budeš vědět. Namärie, penneth,“ řekl Orophin, naklonil se a vtiskl měkký polibek na Elladanovo čelo.

Pak odešel a Elladan stále seděl na podlaze a v ruce držel střepy. Pak je nedbale upustil a prsty si přejel po tváři, kde se ho Orophin dotkl, a zavřel oči.

Dlouhou dobu Elladan jen seděl ve tmě.

* * *

Stál jsem na balkóně a pozoroval oblohu. Schylovalo se k bouřce, větřil jsem jí ve vzduchu a cítil v mé krvi a cítil jsem ještě něco jiného – vrtění a tupou bolest v mém břiše a taky neklid. Chodil jsem tam a sem po své pracovně celé odpoledne, cítil se jako zavřené zvíře a toužil jsem po lese; chtěl jsem utéct od všech těch návštěvníků shromážděných v Imladris, kteří přišli uspokojit svou zvědavost a podívat se na „zázračného elfa“.

Bylo horko. Nesnesitelné horko. Jak to? Měla být zima. Ale stěží jsem mohl dýchat, vzduch byl dusivý. Rozepnul jsem si límec a nová vlna bolesti mě nutila lapat po dechu.

Slyšel jsem tlumené hlasy přicházející z velké síně, ale velmi mě rušily, chtěl jsem, ne, potřeboval jsem ticho, samotu. Znovu jsem začal přecházet, kůže mě svědila horkem, bolest stále rostla a nakonec jsem to už nemohl snést. Vzal jsem svůj modrý plášť a rychle vyklouzl ze dveří, seběhl jsem schody, které vedly k zahradě na zadní straně Posledního domáckého domu a nakonec se ocitl venku na svěžím vzduchu.

Volal na mě. Slyšel jsem ho. Les - byl jsem jeho součástí, a když se spustily první kapky, zavřel jsem oči a zvedl tvář k obloze, přijímal jsem ten dar a touha, kterou jsem nedokázal odmítnout, mě ovládla, touha běžet, běžet na konec světa a času a ještě dál.

* * *

Fin se vrátil večer. Trochu se opozdil, protože prohledával celou Imladris kvůli jahodám. Erestor je měl moc rád a on chtěl překvapit svého milence, který poslední dny vypadal strašně unaveně a zmoženě.

Popravdě, Glorfindel cítil záchvěv viny, když myslel na Erestora. Věděl, že by mu měl říct o svém synovi, ale nemohl se přinutit tohle téma načít. Fin měl strach – co kdyby se Erestor rozhodl, že Glorfindel nebyl hoden stát se otcem? Co kdyby ho opustil? Vyhlídka, že by byl někdy oddělen od Erestora, byla něco, co Fin nemohl snést. Nikdy nezažil tak silný pocit, že k někomu patří, jako s Elrondovým černovlasým poradcem a možná už od počátku věděl, že Erestor je jeho pravá láska, jinak by netrávil staletí usilováním o tvrdohlavého elfa.

Glorfindel byl překvapený, když vstoupil do jejich komnat a našel všechna okna dokořán, déšť hnaný větrem zanechal na podlaze kaluže a Erestor nebyl nikde v dohledu. Fin rychle zkontroloval všechny místnosti a zjistil, že i modrý plášť je pryč.

Zmateně opustil pracovnu. Jestliže si Erestor vzal plášť, odešel z domu? Ale ne, to nebylo možné. Venku byla bouřka a Erestor by nikdy neohrozil jejich elfátko tím, že by šel v takovou noc ven.

Fin prohledal dům od shora dolů a všechny přitom zburcoval. Nakonec Elrond rozeslal stráže pročesat zahrady, neboť se obával, že by Erestor mohl někde upadnout nebo omdlít, ale nebylo tam nic, žádné znamení, žádná stopa a Fin začal panikařit. Kde jen ten Erestor je?

Touto dobou už bouře zuřila mocnou silou, ale to Fina v hledání nezastavilo. Možná někde Erestor nechal vzkaz?

Fin se díval pod postel, na noční stolek, otočil každý papír v Erestorově pracovně, a když nemohl vzkaz najít, spěchal do knihovny, doufaje, že najde něco, co by mu napovědělo, kde Erestor je.

Fin se hrabal ve stole, ale všechno, co našel, byly jen historické svitky a nějaké dopisy. Když za sebou uslyšel zadunění, rychle se otočil, ale neviděl nic než knihu, která spadla z police, tak pokračoval v procházení spisů.

Buch. Spadla další kniha.

Buch. Další.

Buch. Buch. Buch.

Fin stál přimražený na místě a sledoval jak v řadě jedna kniha za druhou padaly z polic jakoby je vytlačovala neviditelná ruka. Po zádech mu přeběhl pocit děsu a Fin váhavě přikročil k policím.

Zůstala tam jen jediná kniha.

Něco Finovi říkalo, že byl svědkem něčeho velmi mimořádného, a že tahle kniha byla moc důležitá, tak vzal starověký svazek a vypadalo to, že se v jeho rukou sám otevřel.

Bylo to o životě a zvycích lesní zvěře.

‘Je to jejich přirozenost. Schovávají se. Potřebují být o samotě. Proto hledají skryté místo k vyvedení svých mláďat.‘

Skryté místo k vyvedení svých mláďat. Samozřejmě. Erestorův předek byl příbuzný Králíka.

Fin byl napůl šílený strachem, myšlenka, že je Erestor venku v lese sám v téhle bouřce, byla pro něho už příliš. Proběhl deštěm ke stájím, osedlal Asfalotha a okamžitě vyrazil do lesů tak rychle jak jen kůň mohl.

Erestor byl venku a potřeboval pomoct, Fin to cítil a byl rozhodnutý zachránit svého milovaného nebo umřít námahou.

* * *

O hodinu později musel Fin připustit, že se ztratil. Pršelo tak hustě a těžce, že stěží viděl svou ruku přímo před očima; jakoby mu těžká šedá záclona zahalovala cestu. Teplota klesla ještě víc, půda se proměnila v lepkavou blátivou hmotu a Fin ztratil orientaci. Křičel Erestorovo jméno a pomalu už ztrácel hlas, ale nepřišla žádná odpověď, nic. Finovy slzy se začaly smíchávat s deštěm.

Byl promočený na kost, unavený a zoufalý. Erestore, drahý, milovaný Erestore, kde jsi, ptal se sám sebe zas a znovu, zatímco se pokoušel najít v lese nějaký orientační bod. Stromy, které vždy považoval za přátele a spojence, teď vypadaly nepřátelsky, jejich větve se po něm natahovaly a škrábaly ho, a když mu jedna větev utrhla rukáv u košile, dokonce si toho nevšiml. Byl poháněn jen starostí a láskou k Erestorovi.

Náhle se objevilo světlo. Fin nemohl rozeznat co to bylo, ale vypadalo to jakoby před ním tančilo světlo lucerny.

„Haló? Je tu někdo?“ křičel proti bouřce, ale odpověď nikde, jen světlo dál tančilo.

Fin se rozhodl, že malá naděje byla lepší než žádná a sledoval světlo. Cesta před ním byla zarostlá křovím a Asfaloth už dál nemohl projít. Fin sesedl a vedl koně pod obrovský dub.

„Netřeba, abychom se promáčeli oba, můj příteli,“ řekl a kůň přikývl.

„Já půjdu hledat mého milovaného Erestora a ty počkáš tady, než se vrátím.“

Kůň zaržál a Fin následoval světlo, které před ním tančilo téměř netrpělivě, do lesa. Zdálo se, že jde celé hodiny, promáčené šaty se mu ledově lepily na kůži, ale Fin se nestaral. Všechno, na co myslel, byl Erestor, který byl někde tady venku, samotný a v nebezpečí, a strach Fina poháněl vpřed. Nevšímal si ani chladného větru, ani škrábanců od větví malých stromů a ostružinového trní. Pokračoval v chůzi, nepřestával volat Erestorovo jméno jako modlitbu a konečně se světlo zastavilo před vchodem do jeskyně napůl krytém ostružinovým keřem.

Fin se spěšně vyšplhal na malý kopec a nakonec stál v jeskyni. Kovová vůně krve visela ve vzduchu stejně jako hořký pach strachu. Malé světlo zatančilo nad tělem skrčeným v rohu, jasně zablesklo a pak zhaslo.

Fin neměl čas přemýšlet o této podivné události nebo odkud vlastně světlo přišlo, spěchal do rohu a poklekl vedle neživého těla na chladné kamenné podlaze, třásl s Erestorem a křičel na něj, ať si přestane dělat legraci, pohladil jeho tvář a políbil ho. Žádná reakce, žádný zvuk. A když se Finovy rty dotkly bledých Erestorových rtů, nakonec si uvědomil, že jeho milovaný už nedýchá.

Divoký výkřik, o kterém nevěděl, že by ho byl schopen, vylétl Finovi z úst. Byl to děsivý zvuk, který se nesl lesem až přehlušil vítr; kvílení, které děsilo nedaleká obydlí, kde zavírali okna a zamykali dveře, prosíce boha o slitování se ztracenou duší, která se venku v temné noci vyznávala ze svého žalu.

* * *

Zahrada byla krásná – dokonce víc než v mých vzpomínkách, jenže to jsem byl ještě malé elfátko, když jsem se tu naposledy procházel a ačkoli byla tahle zahrada zničená již před tisíciletími spolu se všemi dalšími krásnými a dobrými věcmi v Gondolinu, nedivil jsem se, že jsem se teď procházel po těchto známých cestách.

Byl krásný letní den, ptáci zpívali a mírný vánek si pohrával s mými copánky. Cítil jsem se lehce a vesele a elfové, které jsem na cestě zahradou potkával, mě přátelsky a uctivě zdravili. Dobré místo, pomyslel jsem si, místo, kde nepokojná duše mohla najít trochu klidu, a klid byl všechno, co jsem teď potřeboval.

O pár minut později jsem prošel okolo skupinky mladých elfů, kteří byli shromážděni na měkkých podložkách pod stromem. Krásný mladík měl položenou hlavu v klíně jedné sličné dívky, zatímco jiné dvě se smály a vtipkovaly s ním. Bystře a zřejmě vtipně něco poznamenal, neboť skupinka vybuchla smíchy - veselý zvuk, který se nesl vzduchem jako zvonky.

Když mě uviděli, zamávali na mě a já jsem taky zamával a usmíval se. Ten mladý, který byl centrem pozornosti a, pokud jsem správně odhadl červenající se dívky kolem něj, také centrem přitažlivosti, ožil, když mě uviděl a kývl na mě, abych přišel blíž.

Tak jsem sešel z cesty a kráčel svěží zelenou trávou k malé skupině.

„Můj drahý Erestore – co tady ve jménu Elbereth děláš?“ volal mladík a nesouhlasně potřásal hlavou.

Byl jsem překvapený a zamračil jsem se. „My se známe, mladý mistře elfe? Nepamatuji si, že bych se s tebou v minulosti setkal.“

Protočil oči a pak se obrátil ke svým přátelům.

„Moji drahouškové, buďte hodné dívenky a nechte nás na chvíli o samotě, ano? Mám tu nějaké záležitosti velké důležitosti, které musím projednat s poradcem Erestorem.“

Tleskl rukama a dívky vstaly, trucujíce a mračíce se, naprosto neochotné pustit krásného elfa ze svých dlaní, nicméně ustoupily a odešly do nedalekého altánku.

„Ai, ženy – nejsou ony ten nejlepší dar, kterým nás mohli Valar poctít?“

Na chvíli jsem si vzpomněl na dámu Firinwë a cítil šílenou touhu odporovat, ale rozhodl jsem se zůstat v klidu a když mladík poklepal na volné místo vedle sebe, elegantně jsem se posadil, všímaje si, že to byl snadný úkol, neboť má postava byla znovu drobná a štíhlá, tak jako předtím, než mě Fin proměnil v černovlasou kouli.

Teď když jsem seděl tak blízko svého nového zvláštního přítele, dával jsem si na čas, abych si ho pozorně prohlédl.

Byl mladý, sotva plnoletý, jak jsem se domníval, s tmavě plavými vlasy, které ledabyle držela pohromadě jednoduchá modrá sametová mašle; oblečený byl v modré košili a černých jezdeckých kalhotách. Měl velmi sličnou tvář s ušlechtilými rysy, ale to, co ho dělalo tak výjimečným, byl jas jeho očí – byly modré a vyzařovalo z nich teplo a jemnost, které celý jeho obličej rozzařovaly vnitřním světlem.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se nakonec a cítil jsem se trochu nepohodlně pod jeho upřímně zkoumavým pohledem.

Usmál se. Byl to drzý široký úsměv, který rozezněl strunu v mém srdci a někoho mi připomněl, ale nemohl jsem určit koho.

„Ai, omlouvám se za své chování – zapomněl jsem, že jsme ještě nebyli vhodně představeni. Jmenuji se Luinil. Slyšel jsi o mě?“

Díval se na mě v očekávání a já jsem pročesal své vzpomínky na jména. Luinil… ano, někdo to jméno jednou zmínil, ale kdo? A v jaké souvislosti? Ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem si vzpomenout.

Luinil pokrčil rameny: „Chápu – no, měl jsem to vědět. Ada nikdy nebyl moc upovídaný, když došlo na osobní záležitosti.“

„Ada?“ opakoval jsem s tázavým pohledem.

„Glorfindel,“ dodal trochu netrpělivě.

Glorfindel? ADA? Zíral jsem na mladého elfa s otevřenou pusou a během pár vteřin všechny malé kusy skládanky zapadly do sebe. Tak tohle bylo Glorfindelovo tajemství – měl syna ve svém bývalém životě! Ale proč ten byl tady? A proč mi to Fin nikdy neřekl?

Luinil mi věnoval další z jeho odzbrojujících úsměvů, velice připomínajících Fina, jak jsem si teď uvědomil a položil se na záda.

„Ai, je toho tolik co říct a tak málo času. Podívej, nechoďme okolo horké kaše, Erestore; ty tady nemáš být. Ještě nepřišel tvůj čas, stejně jako nepřišel čas pro adu, když se rozhodl ukončit svůj život a pustil se do souboje s tím balrogem. Proto byl poslán zpět a proto se teď také ty musíš vrátit ke svému životu.“

„Rozhodl se ukončit svůj život?“ zeptal jsem se, touhle dobou kompletně zmatený.

Luinil se znovu posadil a pažemi si objal kolena.
„Na někoho tak bystrého, jsi trochu pomalý v chápání, Erestore. Tak tady je ve stručnosti celý příběh: Byla válka. Já jsem chtěl jít, nana odmítla. Otravoval jsem adu celé týdny, než se nakonec vzdal a vzal mě s sebou. Udělal to, protože byl pyšný a těšil se z pomyšlení na boj po mém boku. Bohužel jsem byl zabit. Ada se obviňoval z mé smrti, má matka ho opustila a nakonec se rozhodl ukončit své trápení tím, že se vrhl na toho balroga. Velmi hrdinské – ale napadlo někdy někoho z vás, jak nepravděpodobné bylo, že by byl JEDEN balrog schopen zabít velkého Glorfindela, když TŘI balrogové nezvládali vyřídit strýčka Ectheliona, který, se vší úctou, byl jen zpola takový bojovník jako ada?“

Hlava se mi točila. Bylo toho příliš na pochopení a já jsem si zakryl oči dlaněmi a cítil jsem, že se blíží bolest hlavy.

Ale Luinil ještě neskončil: „Erestore – možná si myslíš, že tohle místo je ráj, a že tu nalezneš mír, ale to se mýlíš. Je tady nuda. A já to musím vědět – trávil jsem tu poslední tisíciletí. Viděl jsem adu, jak se žení a zase rozvádí, trpěl jsem jeho aférkami a manželstvími s prostoduchými tanečnicemi, vypočítavými vdovami a panovačnými dámami, a seděl jsem tady a doufal, že snad, jednoho dne, se objeví někdo, kdo dokáže, aby se jeho oči znovu smály.“

Natáhl se a vložil svou ruku do mé: „Ty, drahý Erestore, jsi to dokázal. Nemáte nic společného, lezete si vzájemně na nervy, bez ustání se hádáte, ale je zřejmé, že se velice milujete. A když jsi učinil přítrž jeho plánům na vy dětského pokoje do růžova, věděl jsem, že je pro mě konečně bezpečné se vrátit.“

Postavil jsem se.
„Počkat. Je toho na mě moc. Je to ten nejpodivnější sen, co jsem kdy měl. Co myslíš tím ‘návratem‘?“

Luinil znovu zavrtěl hlavou a jeho tvář získala výraz pečlivé udržované trpělivosti, který rodiče nasazují na pomalu se učící elfátko.
„Erestore, ty jsi velmi inteligentní elf, tak prosím tě mysli: právě teď stojíš v zahradách Gondolinu, který byl zničen před tisíciletími. Mluvíš se synem svého milence, který byl zabit ve velké bitvě v Prvním věku. K jakému logickému závěru dojdeš?“

Jen jsem bezmocně pokrčil rameny.

Luinil si povzdechl, vstal, položil ruce na má ramena a chytil mé oči v intenzivním upřeném pohledu: „Ty nesníš, můj drahý Erestore.“

Ne?

„Jsi mrtvý.“

* * *

Fin venku slyšel kvílení větru, který hnal těžké proudy deště lesem, ale necítil žádné štípání chladu ani tvrdost kamene, na kterém klečel. Cítil jen tu zdrcující, všepohlcující bolest ve svém srdci. Houpal Erestorovo bezvládné tělo ve svém náručí snad celou věčnost, hladil kůži svého milovaného a cítil jak ztrácí teplo, viděl tmavě hnědé oči, které vždy jiskřily v hněvu či vášni, jak pohasínají, jako když plíseň pohlcuje ostružiny. Líbal propadlé líce, šeptal Erestorovo jméno zas a znovu, prosil, křičel a vyzýval Mandose, aby ho také zavolal, ale žádný hlas se neozval v odpověď. Jen vítr ustavičně kvílel…

* * *

“Mrtvý?“

Potřásl jsem hlavou. Zvláštní sen. Rozhodně byl čas se probudit.

„Ai, mrtvý. To znamená: Být pryč. Zesnout. Pominout. Nebýt naživu. To zna…“

„Ano, děkuji. Chápu to.“

Luinil se usmíval.

„Ne, to si nemyslím. Podívej: neměl bys tady být. Měl bys být zpátky na Ardě, proklínat mého otce za to, do jakých problémů tě dostal, nazývat ho všemožnými jmény, které by slušní elfové neměli znát, a ne být tady a mluvit se mnou.

Teda, nechápej mě špatně – ohromně si užívám povídání s tebou, jako s mým budoucím otcem a vůbec, ale teď se musíš vrátit, Erestore. Protože jestli ne, tak srdce mého ady pukne a moje fëa by se nemohla vrátit do života – a s prominutím– než muset strávit další tisíciletí ve společnosti Gil-galada snícího o Elrondovi, to raději půjdu dobrovolně do Mordoru.“

Vrátit se?

Zpátky domů.

Zpátky k Finovi.

Fin.

Luinil vtiskl cudný polibek na mou tvář.

„Tak už běž, Erestore a doufám, že mi odpustíš nepořádek v knihovně. Ada je někdy trochu pomalejší v chápání.“

Opět jsem byl zachvácen tmou.

* * *

"Fine?"

Glorfindel nereagoval, když slyšel slabé zašeptání svého jména a sváděl to na vlastní představivost. Přitiskl si Erestorovo tělo blíž k sobě, jako by ho chránil před chladem, ačkoliv Erestor už nikdy nemohl pocítit zimu nebo bolest, nebo rozkoš, nebo Finovu lásku. Fin tiskl motýlí polibky na zašpiněné vlasy, jeho ruce hladily Erestorovy paže a mocný elfí pán vypadal jako maličké elfátko svírající hadrovou panenku.

„Nemůžu… dýchat… příliš pevně… pitomče.“

Fin zíral na Erestora, který k němu vzhlížel a syknul, když další vlna bolesti mučila jeho tělo.

„Ty… žiješ,“ řekl Fin, možná ne nejpoetičtější věc, kterou by měl v momentě jako tento říct, ale bylo to to nejlepší, s čím mohl přijít.

„Samozřejmě, že žiju, co sis myslel!“ protlačil Erestor přes sevřené zuby, „usnul jsem a měl jsem hrozně zvláštní sen. Ale kde jsi byl, já jsem na tebe čekal!“

Fin spolkl hroudu ve svém krku a pokusil se o lehčí tón: „Ai, odpusť mi, zlatíčko, ale trhal jsem květiny a zapomněl jsem na čas.“

„To jsi celý ty – já tady trpím bolestmi - hroznými, příšernými bolestmi, to musím dodat - plodím ovoce tvých beder a ty trháš květiny!“

Fin políbil Erestora a nikdy v minulosti Prvorozených nebylo sladšího polibku, to je jisté.

„Můj drahý, tak rád bych teď s tebou diskutoval o mých oddechových činnostech, ale myslím, že máme po ruce mnohem důležitější povinnosti.“

S tím Glorfindel Erestora jemně nadzdvihl, sroloval svůj plášť a podložil jím Erestorovu hlavu.

„Slibuji ti, že příště tu budu včas,“ řekl a vysvlékal Erestora z jeho oděvu.

„Příště?!?“ ječel Erestor a praštil pěstí do Finovy paže, pak zasténal pod novou vlnou bolesti.

„Nebude žádné příště, u Valar!“

„Jaká škoda,“ povzdechl si Fin, „tolik jsem doufal ve dvojčata.“

* * *

Déšť ustal, vítr si sbalil svou výbavu a vrátil se do svých komnat a Fin seděl v jeskyni a opíral se o zeď. Erestor, pevně zabalený ve svém modrém plášti, byl chován na Finově klíně, vyčerpaný a spící. V jeho náručí byl malý uzlíček, který se hýbal a občas vydával tiché kňouravé zvuky.

Fin se díval na svého miláčka a na jejich novorozeného syna a jasné modré oči zíraly nahoru na něj z pod chumáče tmavých vlasů. Fin plakal, ale tentokrát to byly slzy radosti, a když se drobná ručička vynořila z toho, co bývalo Finovou oblíbenou modrou košilí, nabídl jí ukazováček a děťátko se natáhlo pro prst a pevně ho drželo.

Venku si ranní slunce prorazilo cestu skrz mraky, jasné sluneční světlo zaplavilo jeskyni, a zahnalo poslední temné stíny noci.

„No podívej se na to, Estoreli – takové krásné ráno a tvůj druhý ada ještě spí. Ai, ale my ho ještě jednou necháme vyspat, souhlasíš?“

Estorel, který jen díky Erestorovým hlasitým protestům unikl osudu být nazýván Glorestor nebo Erfindel, vydal souhlasné brouknutí a na malý okamžik si Fin myslel, že na něj dítě mrklo.

Ale to, samozřejmě, nebylo nic než představivost.

 

* * *

 

(Téměř) konec…

 

http://erestor.wozupdoc.net/illuminations.html Portrét Glorfindela a jeho syna. Do objevivšího se okna zadejte svůj věk, klikněte na ok (dvakrát) a je to třetí obrázek od shora.

* * *

„Hej! A co se stalo s Elrondem? A s Elladanem a Orophinem? Je dáma Firinwë pryč navždy? A skřeti?“

Ai moji milí – omlouvám se. Neznepokojujte se – vždycky je pokračování – Mladí a nezeskřetovatělí neodpočívají… jen prozatím.

* * *

 

Poznámky autorky:

Je to hotové, jupí!

První poděkování směřuje k Magické kryse, mé báječné betě, Múze a inspiraci a ke všem těm laskavým duším, které si našly čas na odezvu, aby mě povzbudily a podělily se se mnou o své zkušenosti z těhotenství a porodu. Teď musím být ten nejlépe informovaný elf, pokud jde o elfí děti.

Speciální zmínka patří praštěnému houfu z „Elf on a Shelf“, který inspiroval mnoho částí tohoto příběhu včetně Elrondovy sbírky náprstků a některých jmen, o kterých se Erestor a Glorfindel dohadovali.

Děkuji vám Veet, Liritar a Eldanorien, že jste mi dovolili udělat z vás Elfy-Sue. Doufám, že můžete žít s výsledkem :o) Králík a Ostružiní patří celí Magické kryse a já jsem se snažila zacházet s nimi s péčí.

Poté, co můj mozek zkolaboval při vymýšlení jména pro Erestorova a Glorfindelova syna, znak místní lékárny mi padl do oka, když jsem čekala na autobus – „Estorel“. Někdy najdete inspiraci tam, kde jí nehledáte.

Ano, pokračování bude, zabývající se potížemi, kterými procházejí novopečení rodiče, ale hlavní pozornost bude soustředěna na Elladana a Orophina. Šťastný konec je zaručený.

Tak zase příště!

 

* * *

 

Poněkud zdlouhavé, ale veskrze zajímavé poznámky překladatelky:

Proč je Elrond heroldem Vysokého krále? Malá lekce z historie Ardy:

Za časů Beleriandu, země, která ležela na severozápadě Středozemě, Turgon, Velekrál Noldor (elfů, kteří se jako první na výzvu Valar vrátili do Valinoru), vybudoval skryté město Gondolin.

Když se o něm doslech nepřítel Melkor, vyslal svou armádu, aby město zničili. Město bránili Turgonovi náčelníci Glorfindel z Domu Zlatého květu a Ecthelion od Fontány, ale oba padli v soubojích s balrogy - Ecthelion s Pánem balrogů Gothmogem na králově náměstí a Glorfindel se i s balrogem zřítil ze skalní věže do propasti.

Město bylo zničeno, elfové uprchli a Turgon byl zabit. Tak vláda přešla na jeho synovce Ereiniona zvaného Gil-galad a byl to poslední Velekrál Noldor ve Středozemi.

Nakonec, po válce Valar s Melkorem, kdy se země třásla a pukala, se Beleriand potopil do moře a na souši zůstaly jen Ered Luin, Modré hory, v nichž moře vytvořilo trhlinu a z té vznikl záliv Luny, kde se nachází Šedé přístavy.

Tam na severu Středozemě, v zálivu Luny, žil Gil-galad, než se vydal do Bitvy posledního spojenectví, kde padl po boku svého věrného herolda Elronda. Ve Středozemi byl znám jako "Vysoký král elfů na Západě".

Tak proto je Elrond heroldem Vysokého krále.

 

A ještě malý rodokmen:

Fingon (bratr Turgona)
I
Gil-galadTurgon (bratr Fingona)
I
Idril + Tuor
I
Eärendil + Elwing
I
Elrond a Elros

Gil-galad je v podstatě Elrondův praprabratranec.

 

A Toblero je známá pijácká hra. Kdo umí anglicky (i ten kdo neumí), může se podívat sem http://www.winter-wood.net/ex-libris/tablero.html . Přibližně je to něco jako dáma, akorát místo kamenů má hráč štamprle s alkoholem.

Howg!

 

 

Meče a dudlíky - Kapitola pátá

Meče a dudlíky - Epilog: Pohádka o Glorfincimprcamprovi

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat