Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Meče a dudlíky

Kapitola třetí

 

Jahody, klady a zápory růžového dětského pokoje a neočekávaný návštěvník z Lothlórienu.

 

Když první paprsky Anor začaly tančit na mé tváři, probudil jsem se a okamžitě jsem zaznamenal báječnou vůni čerstvě upečeného chleba nesoucí se vzduchem.

Fin seděl u stolu na balkóně, ukazoval na přepychovou snídani prostřenou před ním a usmíval se na mě. Glorfinkl, Garfindel a Glorfunkl číhali na zábradlí a prohlíželi si pochoutky i Glorfindela se stejným zájmem.

„Je čas vstávat, drahý. Snídaně je připravená a já trvám na tom, že sníš všechno, co jsem přinesl.“

Fin mi přinesl snídani? Ze svobodné vůle?

Posadil jsem se: „Fine - ty máš horečku?“

Fin se široce usmál: „Ne, vůbec, drahý Erestore. Jediná věc, která mě může rozpálit, jsi ty, jak dobře víš. Jen jsem si myslel, že…“

Fin se odmlčel a díval se na mě trochu nejistě.

„Tys myslel - Valar vyslyšeli mé modlitby. Tak co jsi myslel, drahý Fine?“

„Dobře, myslel jsem, že bychom měli oslavit tohle - překvapení , tak jsem uspořádal luxusní snídani. Jen my dva. Výsledky naší cesty k hranicím budeme řešit později, teď si chci jen užívat tvé společnosti.“

Byl jsem dojat. Koho by napadlo, že můj Zabiják balrogů je v jádru romantik!

Vstal jsem, hodil na sebe ranní šat a přišel ke stolu. Fin překonal sám sebe - čerstvý chléb, ovoce (jahody!), sýr, sušené maso, zelenina, med, máslo - řekněte si a on to přinese.

„Jsi báječný,“ řekl jsem a sehnul se, abych ho políbil.

Fin, který nikdy nepromarnil příležitost, mi ovinul paže kolem pasu a táhnul mě, abych si sednul na jeho klín, což bylo směšné. Nakonec, nejsem červenající se elfí panna. Ale bylo hezké být držen tímto způsobem, tak jsem položil paže kolem jeho krku a rozhodl se pro jednou neprotestovat, ale prostě si užít intimnosti.

„Fine - doopravdy jsi teď spokojený?“

„Velice spokojený. Ačkoliv větší legrace by byla, kdybychom byli nazí.“

„FINE!“

Fin znovu zvážněl: „Jsem zmatený, to je pravda, ale taky jsem moc šťastný. Včera…“

Odmlčel se a stín zahalil jeho oči.

Co je to, má lásko, co tě tak bolí, myslel jsem si, ale nezeptal se. Fin mi to nakonec řekne, až bude pravý čas. A je na něm určit ten moment. Prozatím jsem jen svými prsty projel jeho vlasy a políbil ho.

Fin se tiskl k mému krku.

Vzal jsem jednu z jahod a udělal velkou přehlídku jedení lahodného ovoce. Nejprve jsem si navlhčil rty, pak jsem okusoval špičku a opatrně olízl sladkou červenou šťávu a nakonec jsem jahodu pomalu nasál do úst. Fin těžce polknul a já jsem se spokojeně usmíval - bylo vždy hezké mít publikum, které mi věnovalo pozornost a uvědomovalo si můj výkon.

Fin si promnul krk: „Oh, ještě jsi neviděl nejlepší kousek.“

Natáhnul se pro džbánek, který pevně vtiskl do mé ruky.

Čichnul jsem si.

Uuuuh!

„Ai Elbereth - co je to za odporný puch, Fine? To voní hůř než ‘Eau de Mordor‘ od Mauburz!“

Fin se zašklebil: „Mauburz to vařila speciálně pro tebe. Říkala, že je to ‘starý skřetí rodinný recept. Čaj, který pomáhá, když se jdete ráno očistit ‘.“

„Ale já se po ránu necítím špatně,“ protestoval jsem.

Fin mi věnoval přísný pohled: „Nebuď směšný Erestore. Jsi těhotný a všechny těhotné žen… myslím všichni těhotní elfové trpí ranní nevolností.“

„Dobrá, já netrpím!“ řekl jsem pevně.

„To je možné, ale pít to budeš stejně.“

„Nebudu.“

„Budeš.“

„Skřete.“

„Rarachu.“

„Miluju tě.“

„Nápodobně.“

Džbánek se roztříštil na podlaze a rozléval svůj odporný obsah všude po balkóně, ale my jsme se nestarali, neboť jsme byli příliš zaneprázdněni líbáním.

Nakonec mě Fin zvedl a pokoušel se donést mě zpět do postele.

„Nevymkni si záda, drahý,“ komentoval jsem suše, když se zdálo, že Fin má potíže unést mou nezanedbatelnou váhu.

„Neznepokojuj se, má lásko - když budeš příliš těžký, já tě prostě upustím.“

„A co bude se snídaní?“ zeptal jsem se.

„Tvoje vrány budou šťastné, když se o to budou moci postarat - a kdo říkal, že bychom si nedopřáli nějaký požitek?“ odpověděl Fin a věnoval mi rozhodně velmi neřestný pohled.

Rychle odstranil můj šat, pak okusoval mé ucho a pokračoval směrem k mému pupíku, který uctivě políbil.

Zaměřil se na mé břicho a řekl: „Mae govannen, penneth, mluví k tobě tvůj budoucí ada. Rád tě poznávám - a teď, prosím, buď tak laskavý a dívej se jinam, neboť tvá matka a já budeme vykonávat jisté akty, a není vhodné, aby jejich svědky byly děti tvého věku.“

„Fine, já nejsem matka. Matky jsou ženy.“

Fin potřásl hlavou: „Nesmysl. Nosíš dítě, tak jsi matka.“

„Nejsem.“

„Ovšemže jsi.“

„Ne!“

„Nebuď tak tvrdohlavý!“

„To říká ten pravý!“

Fin zneužil mé momentální nepozornosti a převalil se na mě: „Tak, můj drahý poradce, nyní když mám vaši plnou pozornost: upřednostňoval byste dětský pokoj v růžové nebo levandulové barvě?“

Zíral jsem na Fina v hrůze: „Růžová? Levandulová? Glorfindeli - ty chceš, aby naše dítě bylo traumatizováno už v tak nízkém věku?“

„Růžová je velmi hezká barva a je nejvhodnější pro mladou elfí dámu.“

„Stejně tak by to mohl být elfí chlapec.“

„V žádném případě - máš tvar hrušky, který vždy značí holčičku a …“

„Tvar hrušky? Tys říkal TVAR HRUŠKY?“

Praštil jsem ho polštářem.

„Já nemám tvar hrušky! Nikdy jsem neměl tvar hrušky! A nikdy nebudu mít tvar hrušky! Kdo ti řekl tenhle nesmysl?“

„Moje babička, a ona to musí vědět, protože měla sedm dětí.“

„Šarlatánka. Počkej a uvidíš, co dostaneš.“

„A co by to mohlo být?“ zeptal se Fin a přejel jazykem z mého krku k mé levé bradavce. Jeho ruce hladily mé odhalené boky.

„Bude to čekání stát za to?“

Krátké mihnutí jeho jazyka přes mou pravou bradavku.

„Dostaneš, co ti dám,“ lapal jsem po dechu a Fin se usmíval.

„Dostanu něco teď?“ zeptal se a kousnul.

„Oh, ano…“ vrčel jsem, „ …všechno!“

* * *

O dvě rušné a nejvíce uspokojující hodiny později jsme s Finem seděli v Radě. Elrond měl nejprve krátký projev, ve kterém nastínil našim užaslým spolučlenům Rady přesně tolik, kolik potřebovali vědět o okolnostech, které vedly k mým okolnostem, zatímco všichni vypadali, jako by je do hlavy praštil trpaslík válečnou sekerou, ale žádný si nedovolil odporovat.

Mistr Braefin, který byl podezříván, že má ve svém vinném sklípku pověšený můj obraz, aby odpuzoval krysy, otevřel ústa k poznámce, ale čelící Sjednocené hrozbě zahrnující Fina, Mauburz, dvojčata a Elrondovo Obočí osudu, nemluvě o jisté přítomnosti Králíka někde v křoví, se rozhodl, že zachovat mír je nejmoudřejší věc, kterou může udělat.

Zprávy z hranic byly znepokojující. Na severu se shromáždilo velké množství skřetů; kdo byl jejich vůdce, jsme zatím nevěděli, ale bylo jasné, že z toho nemůže vzejít nic dobrého.

Elrond si povzdechl: „A to jsem si myslel, že naše potíže skončili, když byl zničen ten proklatý Prsten.“

Glorfindel udeřil pěstí do opěradla: „Potřebujeme zjistit, co jsou ti skřeti zač, odkud přišli a kdo je jejich vůdce. Musíme se dozvědět, co mají v úmyslu - jistě do Roklinky nepřišli trhat květiny.“

Elrond se obrátil ke mně: „Erestore - ty jsi byl vždy můj nejschopnější poradce. Co na to říkáš?“

Zamyslel jsem se nad tím.

„Než něco rozhodneme, potřebujeme znát, jaký zlý plán hlodá v jejich myslích,“ řekl jsem, „tak bychom se možná měli pokusit jednoho chytit a vyslechnout ho.“

Feronil, další poradce, potřásl hlavou: „To je pěkný nápad, Mistře Erestore, ale to nebude fungovat. Už jsme to dřív zkoušeli, ale bohužel, tyhle stvůry jsou upovídané asi jako škeble a žádná z našich technik výslechu nevykázala nějaký úspěch.“

„Mistře Feronile,“ řekl jsem trochu uraženě, „mé techniky výslechu jsou obvykle nejefektivnější.“

Vedle mě Elrohir zašeptal Elladanovi: „Nikdo neunikne noldorské inkvizici…“ a oba se tomu zasmáli.

Pěkně drzí elfíci.

Feronil protočil panenky:„Mistře Erestore, já nepochybuji o vašich schopnostech, a jsem si jistý, že smrtelníci nebo trpaslíci se zhroutí a řeknou vám všechno, co chcete vědět, když je vystavíte na dvě hodiny Lindirovu zpěvu a když jim nedáte k obědu do čaje cukr, ale velmi se obávám, že tohle na skřety nezabere. Vlastně,“ pokračoval a hodil nenávistný pohled Lindirovým směrem, „by si skřeti jeho představení mohli dokonce užít.“

Lindir, jehož uši nabraly jasnější odstín červené, vyskočil, přehodil si přes rameno svůj plášť tím nejdramatičtějším způsobem a rozzlobil se: „Vy, můj drahý pane, jste přízemní!“

S tím odcházel pryč z Rady. Dramatický efekt se poněkud ztlumil, když klopýtl na jedné z hraček Ostružiní a spadl ze schodů.

Tohle vskutku nebyl den ve prospěch umění.

Mistr Feronil si radostně mnul ruce.

Přál bych si, aby konečně Lindirovi řekl, že ho miluje, ukončil to a hotovo.

Rozhodli jsme se projednat tuto záležitost za další dva dny a tím Rada skončila. Chtěl jsem zrovna zamířit do svých komnat, když se Elrond dotknul mého ramene.

„Erestore - prosím pojď do Domu uzdravování, ještě jsem neměl možnost náležitě tě prohlédnout.“

„Pomohlo by, kdybych řekl, že to není nutné, a že se cítím dobře?“

„Ne.“

Doprovázený Finem a Elladanem jsem následoval Elronda k Domu uzdravování.

* * *

Po tom, co se mi zdálo jako celé hodiny, Elrond dokončil svou práci: „Podle toho, co mohu soudit, vypadá všechno dobře, ale je zbytečné říkat, že nevím nic o průběhu mužského těhotenství. Řekl bych, že můžeš čekat porod tak za čtyři měsíce, ale neručím za to. Je to zázrak. Erestore, tobě by mohli závidět!“

Zle jsem se zasmál: „Jistě, jistě, Elronde, ty bys byl první, kdo by se chopil příležitosti trpět naprosto nezvyklými chutěmi a napuchlými kotníky, že ano?“

Elrond na to raději neodpověděl, ale Fin hlesnul: „Já bych s tím neměl problém, kdyby se to stalo mě.“

Představa těhotného Zabijáka balrogů ve mně vyvolala záchvat hysterického smíchu, který mi vynesl přísný a lehce uražený pohled od Fina.

Když jsem se nakonec uklidnil, zeptal jsem se:„A pročpak to, drahý Fine?“

Věnoval mi arogantní pohled: „Protože já, na rozdíl od tebe, drahý Erestore, jsem si jistý svou mužností.“

Rozhodl jsem se tento myšlenkový pochod nenásledovat v žádném směru, protočil jsem opět panenky a obrátil se k Elrondovi.

„Ty jsi ranhojič - můžeš mi alespoň říct jak… tedy… jak to funguje? Myslím…“ zarazil jsem se a znovu se červenal, zatraceně, a Elrond trochu bezmocně pokrčil rameny.

„Moc se omlouvám, drahý příteli, ale nemám tušení. Prostě se to stalo, ale jak, to neumím říct. Abychom o tom zjistili víc, museli bychom tě rozkrájet a vidět, jak jsi stavěný, ale předpokládám, že to nepřichází v úvahu.“

Viditelně jsem zbledl, když jsem zaregistroval, jak se Elladanova tvář rozzářila při této vyhlídce.

„Elladane,“ ozval se Elrond, aniž by se otočil, „odlož pilu.“

Což Elladan udělal, ale bylo jasně vidět, že je dost zklamaný.

* * *

Později jsem mířil ke cvičišti, opásaný mečem a byl jsem v té nejlepší náladě. Fin mě miloval, byl jsem zdravý a - musím to opakovat - ne tvarovaný jako hruška, slunce svítilo a já se cítil báječně. Dokonce jsem začal rozvíjet mírné otcovské pocity pro embryo Zabijáka balrogů v mém lůně.

„Kam to jdeš?“ zeptal se Fin, který se zřejmě rozhodl pronásledovat mě jako stín.

Podle šelestu v křovinách jsem usoudil, že Králík nebyl daleko.

„Zápasit s Elrohirem,“ odpověděl jsem a pokračoval v chůzi.

„Zešílel jsi, ty synu skřetův?“ vykřikl Fin. „Nemůžeš jít a zápasit ve svém - stavu.“

Zastavil jsem se a zkřížil paže: „Fine - já nejsem nemocný. Čekám dítě. Ještě před 24 hodinami jsi nevěděl o mém ‘stavu‘ a před čtyřmi dny jsem to dokonce nevěděl ani já. Cítím se ohromně. Skvěle. Ve skutečnosti jsem se nikdy necítil líp. Jestli zamýšlíš balit mě do vaty na příštích pár měsíců, tak si raději začni hledat jiné místo ke spaní.“

Fin vrčel, což poslední dobou dělal celkem často: „Co mám udělat, abych tě přivedl k zdravému rozumu - svázat tě?“

Měl jsem skřeta pod čepicí, tak jsem řekl: “Svázat? Ne. Ale co takhle svazek?“

Uf. Já to udělal. Řekl jsem “S“ slovo. Zlé Slovo Začínající Na S.

Fin udělal krok zpět: „Co tím myslíš… ?“

„Svazek. Jinak též: Spojení. Manželství. Navždy a deset dní. Žádná cesta zpět. Definitivně. Poslední útočiště před Přístavy. Ty a já na celou věčnost. Před svědky. Slavnostní sliby. Hosté. Dort. Neužitečné dary. S.V.A.Z.E.K.“

Fin se poškrábal na hlavě: „Ty víš, že tě miluju, miláčku, ale opravdu bychom věci neměli uspěchat, a…“

„Ai, neznepokojuj se, drahý Glorfindeli, jestli se mnou nechceš uzavřít svazek, jsem si jistý, že někdo jiný bude chtít - například ten velmi pěkný Estelův poradce, jak se jmenuje - Fenrir. Nejvíce okouzlující mladík a ty jemné oči - jsem si jistý, že by byl přístupný této myšlence, jen kdyby…“

Šest stop pět palců velmi rozzlobeného svalnatého Zabijáka balrogů se přede mnou tyčilo, jeho nos se téměř dotýkal mého a v jeho očích byl plamen, který jsem nikdy před tím neviděl.

„Můj drahý miláčku Erestore - jestliže by na tebe drahý miláček Fenrir dokonce jen pomyslel bez mého předchozího svolení, vystavil bych jeho drahé milované vnitřnosti k sušení na slunci a pak je nacpal do tvých drahých milovaných opeřených bestií.“

Ups.

„Fine?“

„Ano?“

„Nemáš v úmyslu počůrat moje dveře, abys tak označil svoje teritorium, že ne?“

Fin mi věnoval velmi samolibý široký úsměv.

Zatím ne, můj drahý.“

* * *

Zápasit s Elrohirem nebyla žádná legrace. Chudák malý pořád po očku bázlivě sledoval Glorfindela, tak jsem se nakonec vzdal.

Fin byl velmi potěšen.

Všichni jsme seděli v trávě a užívali si odpoledního slunce, když v tom Elrohir náhle vyskočil, popadl svůj meč a sykl: „Někdo je v křoví!“

Fin pokrčil rameny: „Králík, předpokládám. Chytá Erestorovi večeři. Nebo dovádí s Haldirem.“

Potřásl jsem hlavou: „Ne. Kdyby to byl Králík, neslyšeli byste ho.“

Všichni jsme pozorně naslouchali a zaregistrovali těžký dech a šelest listů.

„Slyšíte? Slyšíte? A to není poprvé! Už dva týdny mám děsivý pocit, že mě někdo pronásleduje.“

Elrohir se pomalu plížil ke křoví.

Pak s výkřikem skočil po hlavě do roští, zaslechli jsme zaskučení, pár ptáků prchlo v panice, ozvalo se bolestné zaúpění a nakonec se Elrondův nejmladší a pravděpodobně nejbystřejší syn vyvalil z křoví ven.

„Něco mě kouslo!“

„Ukaž mi to,“ řekl Fin a Elrohir, který si tiskl ruku k hrudi, nám ukázal zranění.

Měl tam dokonalý otisk zubů - ale ne od zvířete.

„Chytil jsi tam pěkného králíka, Elrohire,“ žertoval Fin, „viděl jsi, kdo to byl?“

„Ne, to mizerné individuum bylo příliš rychlé. Ale já to zjistím.“

S tím odpochodoval pryč.

„Nebudeme z toho mít problémy?“ zeptal jsem se trochu ustaraně.

Fin pokrčil rameny: „S Elrohirem na válečné stezce nikdo nikdy neví. Možná je to jen jedna z mých bývalých manželek, která je unavená čekáním na výživné.“

Velmi utěšující teorie.

* * *

Další bezesná noc - nejprve jsem nemohl usnout, protože bylo příliš chladno, pak jsem nemohl spát, protože přikrývka byla příliš teplá a Finovo blažené chrápání tomu taky moc nepomohlo. Taky kdo kdy slyšel o chrápajících elfech - a samozřejmě, že já jsem musel dostat jediný žijící exemplář.

Jaké to štěstí!

Pokoušet se usnout v této situaci nikam nevedlo, tak jsem se oblékl a znovu zamířil do kuchyně. Doufal jsem, že sklenice horkého mléka by mi pomohla usnout.

Vrchní kuchař a dvě služebné seděli u stolu a dívky krájely mrkev pro slavnostní oběd na další den.

Všichni přátelsky přikývli, když jsem vstoupil.

„Ráda vás vidím, mistře Erestore. Mohu vám něco přinést?“ zeptala se mladší ze dvou dívek.

„Ano - těžko se mi usíná, tak jsem se chtěl zeptat, jestli byste měli čas ohřát mi nějaké mléko?“

„Ale samozřejmě, mistře Erestore! Sedněte si tady, za okamžik bude mléko připravené.“

Poděkoval jsem a sednul si ke stolu. Sledoval jsem jak druhá pomocnice krájí mrkev a zvědavě si mě prohlíží.

„Cítíte se dobře, mistře Erestore?“

„No - ano, děkuji. Kromě nespavosti jsem v pořádku.“

„To ráda slyším,“ přikývla a pokračovala v krájení.

„Neměl byste se v noci takhle toulat, drahý mistře. Ne ve vašem choulostivém stavu,“ řekla a kroutila přede mnou svým ukazováčkem.

„Prosím, řekněte mi, drahá paní, jaká újma by mě mohla potkat ve zdech Posledního domáckého domu?“ odpověděl jsem pobaveně a současně jsem byl dojatý soucitem, který mi projevila.

„Oh - já znám ženu, která čekala dítě a šla do sklepa pro láhev medoviny. Tam jí vylekala velká krysa, a když se dítě narodilo, mělo černé vykulené oči a vousy!“

Zasmál jsem se. Jaký nesmysl.

Nebo… ne?

„Tenhle příběh není určitě nic jiného než historka ze starých…,“ začal jsem, ale ona mě zarazila.

„Ne, ne, mistře Erestore, věřte mi, takové věci se stávají! Sestřenice mého přítele, která žije v Temném hvozdu mi říkala, že ví o rodině, jejíž nejstarší syn má osm nohou a to jen proto, že jeho otec bojoval proti nějakým temnohvozdským pavoukům v den, kdy svého syna zplodil!“

Každé své slovo zdůraznila ránou nožem a já byl velmi vděčný, když mi mladší dívka podala pohár s horkým mlékem a mohl jsem odejít.

„Děkuji vám, bylo to velmi přátelské, má paní. Přeji vám příjemnou noc.“

Vstal jsem a mířil ke dveřím.

„Nezapomeňte na moje varování, drahý mistře Erestore!“ volala za mnou.

„Vskutku nezapomenu, drahá paní,“ mumlal jsem a spěchal z kuchyně.

Vousy. Osm nohou. Jaký nesmysl. Kdo spřádá takové pochybné historky! Kdo se svým zdravým rozumem by věřil takovým…

„Opatrně!“ volal ženský hlas, ale už bylo pozdě.

Ve své dychtivosti opustit kuchyň jsem narazil do police, kde byly uloženy všelijaké bobule. Obrovský proutěný koš s malinami se svalil na zem a rozsypal svůj chutný náklad pod mé nohy. Málem jsem dostal infarkt.

Tak a bylo to - měl bych připravit Glorfindela na možnost, že naše dítě bude vypadat jako malina.

* * *

Zrovna jsem si přidal trochu čokoládové polevy na můj sýro-žabí-nohy sendvič během slavnostního oběda, když Elrond najednou zbledl.

Přiškrcené sténání uniklo z jeho rtů a on vydechl: „To je Galadriel - přijede každou chvíli!“

Všichni jsme spěchali ven a Fin mumlal: „Zatracená paní - nemůže aspoň vyslat posla tři týdny před svou návštěvou, aby se dalo někam schovat, místo toho, aby promluvila k Elrondovi z dálky pět minut před svým příjezdem?“

Radši jsem to nekomentoval.

Stěží jsme všichni dorazili ven, když lórienští elfové přijeli. Galadriel a Celeborn jeli v čele, následováni Rúmilem a Orophinem a asi dalšími padesáti elfy. K mému velkému překvapení jsem si všiml dvou dcer krále Thranduila.

„Mae govannen, Galadriel,“ řekl Elrond a přinutil se k úsměvu, „jaká nečekaná radost, vidět tě zase tak brzy.“

„Vím, že jsi rád, že mě vidíš - kdo by nebyl,“ oznámila, pak sesedla ze svého koně a pokusila se políbit Elladana.

Elrohir nebyl nikde k vidění.

Šťastný elf.

Poté, co byly vyměněny tradiční uvítací komplimenty, vzpomněl si Elrond, že to byl on, kdo je Pán Roklinky, a nervózně se zeptal:„A jaké šťastné náhodě mohu poděkovat za to, že sem zavedla tvou cestu, nejdražší tchyně?“

„Ai,“ zvolala a tleskla rukama, „náhoda, vskutku!“

Přišla ke mně a poklepala na mé břicho.

Tohle nesnáším. Od té doby, co se dostaly ven zprávy o mé „náhodě“, každý elf v Imladris cítil potřebu poklepávat mé břicho - Valar vědí, že poslední věc, kterou jsem potřeboval byla, aby turisté z Lórienu přišli dělat to samé.

„Jsem tady, abych se zúčastnila tohoto zázraku.“
Elbereth pomáhej. Kde byl můj odvážný Zabiják balrogů, když jsem ho potřeboval?

„Má paní, vaše znepokojení je pro mě čest, ale opravdu si nemyslím, že byste v tomto okamžiku mohla něco udělat. Narození dítěte je ještě měsíce daleko, a abych řekl pravdu, jsem velmi zaneprázdněn soupisem všech svitků a…“

„A to je přesně důvod proč jsem tady!“ zvolala rozjařeně, čímž mě hrubě přerušila. „Máš příliš mnoho práce - celé roky ses zatěžoval více povinnostmi, než jsi mohl zvládnout. Teď čekáš dítě a tak je čas ustoupit.“

Civěl jsem na ní a Elrond se snažil protestovat, že jsem v nejlepším zdraví a není žádný důvod…

„Můj drahý zeti,“ utnula ho Galadriel s úsměvem, který by vyděsil vrrka k smrti, „zatímco chápu a vážím si tvé oddanosti k našemu ochraňovanému a vysoce ceněnému Erestorovi, jistě souhlasíš, že situace je v této chvíli příliš vážná, než abychom se vystavili nějakému riziku. Potřebuješ někoho, kdo ti poradí a kdo není ve stresu.“

Ve stresu? Kdo? Já? Já nejsem ve stresu. Já jsem se nikdy necítil líp. Jistě, měl jsem výkyvy nálad a nemluvím o mých záchvatech hladu a mém poněkud nerozumném chování, ale přes to všechno jsem byl dokonalý příklad normálního mužského těhotenství.

Vážně jsem tohle napsal?

Elrond začínal být rozzlobený: „Dokonce i když Erestor je ve stresu, ještě jsem schopný ovládat tady situaci. Činil jsem tak mnoho tisíciletí a mohu tě ujistit, drahá Galadriel, že je tady všechno pod kontrolou.“

Předtím, než mohl kdokoliv něco říct, se z keřů vyplížil Elrohir. Byl oblečený celý v zeleném, tvář měl natřenou zeleně a hnědě a jeho dlouhé tmavé kadeře byly ozdobeny listy a sedmikráskami.

„Ahoj babi,“ řekl vesele, „rád tě vidím! Omlouvám se, ale nemám vůbec čas na velké přivítání, musím sledovat divou lesní zvěř, kteří se plíží ve zdejších křovinách. Doufám, že tenhle maskovací trik, který mi poradil Estel, bude fungovat.“

S tím se vplazil do dalšího keře a už po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Galadriel vztyčila obočí: „Chápu - všechno je pod kontrolou, vskutku.“

Elrond vyslal prosebný pohled na Celeborna, který však byl příliš zaneprázdněný stíráním pár smítek prachu ze svého sedla, než aby něco poznamenal.

Padavka.

„Tak co tedy navrhuješ, drahá Galadriel?“ zeptal se Elrond.

„Oh, navrhuji, že dokud se to elfátko nenarodí, Erestor musí odpočívat a jeho povinnosti by měli být převzaty někým, kdo je zkušený, moudrý a stará se o potřeby všech elfů.“

Důraz na slovo „všech“ mě přinutil zamračit se. Galadriel mávla rukou, bílý oř vykročil vpřed a můj zamračený pohled se bezprostředně změnil v plně rozkvetlou křeč, obzvlášť když jsem se podíval na Glorfindela, který měl oči jako talířky, čelist mu visela a já jen čekal, že se jeho jazyk za okamžik vyroluje.

„Toto je náhrada za mistra Erestora, drahý Elronde - moje sestřenice; nejzručnější na poli diplomacie, a tajemnice ‘Emancipovaných elfích žen ve Středozemi´ (EEŽVES) - paní Firinwë.“

Elrond zabědoval, ale pak jen zíral.

Bylo jasné, proč byl Fin tak zaujatý nově příchozím. Nebo Elrond. Nebo každý další přítomný muž. Hustý mrak feromonů visel nad Roklinkou - paní Firinwë byla jednou z nejvýjimečněji krásných elfek známých mezi Prvorozenými.

Vlasy jako stříbro spadaly k jejímu pasu; oči, téměř stejně modré jako Glorfindelovy jiskřily; dokonalé rty s nepatrným našpulením, zakřivené do úsměvu a slíbených polibků sladších než víno, skvělá postava, dlouhé elegantní ruce, kůže jako broskve se smetanou a nad to všechno také množství zkušeností v politice a strategii. Dokonalá náhrada.

Je zbytečné říkat, že jsem ji nenáviděl od první sekundy.

 

* * *

Jak se Roklinka shodne s novou poradkyní? Jaké jsou její záměry? Odolá Glorfindel jejímu šarmu? Kdo pronásleduje Elrohira? Koho pronásleduje Elrohir? A bude miminko vypadat jako malina?

Pokračování příště…

* * *

Poznámka autorky: Myslíte si, že jsem si celou tu praštěnou historku vymyslela? Fajn, kdokoliv, kdo měl dobře vytříbenou sbírku postarších svobodných tet, ví, že jejich znalosti o problémech, které mohou nastat během těhotenství, jsou konečné, zatímco jejich požitky ze strašení mladých matek takovými příběhy nikoliv.

Lindir - ano, z našeho Troubadixe se nám stává Mary-Sue. To se dřív nebo později stát muselo. Co se týče incidentu klopýtnutí-přes-šaty: tato tragická událost se konala během představení Richard III, a vím to proto, že já jsem byla ten nemotorný člověk na jevišti v rozpacích sám ze sebe.

„Nikdo neunikne noldorské [španělské] inkvizici“ a „divá lesní zvěř“ patří Monty Pythonům. Komu jinému. (Orig. „Nobody escapes the Spanish Inquisition" a "Ferocious Wildebeests")

 

 

Meče a dudlíky - Kapitola druhá

Meče a dudlíky - Kapitola čtvrtá

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat