Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den dvanáctý část první: “Nálezci - majitelé“

 

„Dvanáctý den vánoční to vypadá,
že nový přírůstek bude mít tahle rodina…“

 

Elrondovi byla zima.

To bylo zvláštní - většinou spal pán Imladris zachumlaný v pěti či šesti mohutných přikrývkách, zakuklený jako housenka, a stěží mu vyčuhovaly špičky uší.

Nicméně dnes ráno mu byla zima, a když se vzbudil, okamžitě zjistil příčinu: všechny jeho přikrývky byly pryč. Kde? Přetočil se na bok a měl odpověď: Gil-galad. Jeho královská výsost měla dvě přikrývky omotané kolem boků, další si tiskl k hrudi a na dalších dvou ležel. Tak Elrond zůstal bez ničeho, přikrytý jen studeným raním vánkem.

Půlelf zavrčel a pokusil se ulovit zpátky aspoň dvě přikrývky, ale Gil svíral látku dost pevně a bez ohledu na to, jak moc Elrond tahal a škubal, Gil jí nepustil. Nakonec ho Elrondovo úsilí probudilo, zamrkal a ušklíbl se.

„No, no, drahý Elronde - tak nedočkavý? Takhle brzo ráno?"

Elrond si odfrkl.

„Je mi zima. Jsem zmrzlý. A ty sis všechny přikrývky urval pro sebe."

Gil zazíval a protáhl si ruce, vypadal při tom jako velká a velice líná kočka.

„Vážně? Já neřád. Dobrá, když chceš svoje přikrývky, proč si je nevezmeš?"

„Protože," zasyčel Elrond a znovu zatahal, „Ty. Na. Nich. Ležíš."

Gil se zavrtěl.

„Vážně? Vskutku - jsou velice pohodlné. Blahopřeji, kvalita tvých přikrývek je mimořádná."

„Gile!" zavyl Elrond, „je zima! Jsem zmrzlý! Vrátíš mi PROSÍM moje přikrývky? Jsi plný elf, můžeš spát ve sněhu, aniž bys dostal rýmu! Nepotřebuješ je!"

Jeho královská výsost se smála jak hyena a přetočila se na břicho.

„Teda, kdo by si pomyslel, že naše první hádka bude o přikrývky! Ale v pořádku, nechci, abys trpěl. Pojď sem, ty chudáčku, zanedbaný, zmrzlý půlelfe."

S tím popadl Elronda kolem pasu, přitáhl si ho k sobě, pevně ho objal a hladil jeho paže.

„Tak - vidíš? Už je to lepší. Tak si přestaň stěžovat kvůli několika přikrývkám, ty pošetilý elfe. tě zahřeju."

Elrond ještě brblal, ale tišším hlasem, a tiskl se ke Gil-galadovi, jak jen to šlo.

„Hezké - škoda, že budeme muset brzy vstát," povzdechl si Gil-galad a ledabyle hladil Elrondova záda.

„Ano - jsou Vánoce," řekl Elrond, „velká slavnost, spousta práce."

„Myslíš, že je ještě čas na malou neplánovanou přátelskou mezihru, než vstaneme?" zeptal se Gil a jeho ruce se zatoulaly níž.

„To nevím. Zeptej se Erestora, zná můj denní program," ušklíbl se Elrond.

„Ach, jsem si jistý, že zná tvůj, ale nezná můj, milovaný," odpověděl Gil, „a můj denní program mi říká, že teď potřebuji trochu něžné, milující péče."

„Ty?" podivil se Elrond, přerušen nadšeným polibkem svého milence. „ To tys mi ukradl moje přikrývky! Ty si nezasloužíš něžnou, milující péči!"

„Nezasloužím?" zeptal se Gil a udělal psí oči. „Žádná možnost, že bychom mohli sjednat dohodu?"

„Ani náhodou!" odpověděl Elrond přísným hlasem, „krást přikrývky pánovi Imladris je jeden z nejhorších přečinů, takže jestli si tady někdo zaslouží něžnou, milující péči, pak jsem to ."

„Á!" šklebil se Gil, „tak ty si myslíš, že si budeš užívat, zatímco na mě zbude všechna práce, je to tak?"

„Samozřejmě," odpověděl Elrond a samolibě se zubil, „nakonec já jsem tady pán a je tedy normální, že je mi vše naservírováno pod nos."

„Oh, já tě naservíruju, Elronde," hihňal se Gil a překulil se na svého milence, „na podnose, s petrželí v uších, jablkem v ústech a okrášleného trochou mátové omáčky!"

S tím začal lechtat Elronda, který kvílel a chichotal se jako elfátko, a sluhové, kteří procházeli kolem dveří do lordových pokojů, se na sebe podívali a zavrtěli hlavami.

„Přestaň přestaň přestaň!" lapal Elrond po dechu a snažil se Gila odvalit pryč, „vzdávám se! Jsem ochotný vyjednávat!"

„Vážně? Dobře," culil se Gil a přestal útočit na Elrondova žebra, „poslechnu si tvou nabídku, abych se mohl rozhodnout, jestli si zasloužíš mou milost."

Elrond lapal po dechu a kašlal.

„Mám nabídku, kterou nebudeš schopný odmítnout, Gile."

„Poslouchám," řekl válečník a jeho prsty stále spočívaly nebezpečně blízko Elrondových lechtivých míst.

„Přijímám petržel a jablko," chichotal se Elrond, „ale trvám na tom, že upustíš od mátové omáčky!"

„Ale proč," protestoval Gil, „já mám rád mátovou omáčku, zvlášť když jsi v ní ty."

„To je možné," řekl Elrond, „ale trvám na tom, že budu servírován s rozmačkanou tykví."

Bojování, řehtání a vřískání, které následovalo po této poznámce, způsobilo tolik hluku, že Gandalf, který stál s Melpomaenem v knihovně a diskutoval o jisté knize, vzhlédl a zeptal se mladého poradce, jestli se nahoře v chodbách volně nepotuluje divoký kanec.

Melpomaen pokrčil rameny.

„Ne. Jen máme divoké tykve."

Gandalf byl moudrý čaroděj, a proto se rozhodl dál touto záležitostí nezabývat.

Některé věci bylo lepší nechat nevysvětlené.

* * *

„Tohle," řekl Orophin, „je úžasný kůň."

Strážní, stojící kolem něho, přikyvovali a obdivovali krásného bílého oře, který se nervózně vzpínal. Silný kůň, elegantní, velmi hrdý - a ne elfí. Malá skupinka jezdů z Rohanu, která přijela teprve před půl hodinou, se pyšně usmívala, neboť tento kůň přišel přímo ze stáje jejich krále, a když slyšeli ta domýšlivá špičatá ucha, jak se rozplývají nad jedním z jejich koní, cítili se přinejmenším sedm stop vysocí.

„Ano, je to jeden z nejlepších koní, které máme," řekl Hamu, jejich kapitán, a znovu si zavdal piva, které Orophin pro muže objednal.

Orophin si prohlédl koně odshora dolů, a pak si promnul bradu.

„A říkáte, že tento kůň je dar?" zeptal se, aby se ujistil, že se nepřeslechl.

„Ano, můj pane - tady je připojen dopis. Přečtěte si ho sám."

Podal Orophinovi složený kus pergamenu a lórienský elf si vzkaz pozorně přečetl. Zatímco západštinou mluvil plynule a bez přízvuku, jelikož to byla první řeč, kterou se kdy naučil, číst obecnou řeč byla naprosto jiná věc, takže mu chvíli trvalo zprávě porozumět.

Konečně papír složil zpátky.

„Děkuji ti, že jsi doprovodil tento - dar ke dvoru lorda Elronda, Hamu. Doufám, že ty a tví muži nám prokážete čest a budete našimi hosty na dnešní vánoční oslavě."

„To je od vás ohromně milé, díky!" zvolal muž a uklonil se před Orophinem. „Víme, že je to veliká pocta, a budeme se chovat slušně."

„Ne příliš slušně," zazubil se Orophin, „nebo každý pozná, že jste cizinci."

Všichni přítomní muži a elfové vybuchli smíchy, takže jim chvíli trvalo, než si všimli Haldira, který vstoupil do stáje.

„Orophine? Mohl bys jít se mnou, prosím?" řekl trochu zadýchaně. „Máme malý problém na západní hranici a potřebujeme tvou pomoc."

Orophin přikývl, vyhoupl se na svého koně a následoval Haldira stezkou, která vedla přes most do západního lesa.

„Stalo se tam něco?" zeptal se a Haldir přikývl. „Ano - je tam vetřelec. Našli jsme ho schovaného na jednom ze strážných talanů - však víš, ten, co používáme v létě."

Orophin se zamračil.

„Je ozbrojený?"

Haldir zavrtěl hlavou.

„Ne - ne, to si nemyslím."

„Tak co je tam za problém?"

Haldir pokrčil rameny a na tváři měl podivný výraz.

„Problém je - no, uvidíš sám. Beztak už jsme tady."

Dorazili na malou mýtinu a oba elfové zastavili a sesedli z koní. Šest roklinských strážných se shromáždilo kolem stromu a zaklánělo krky. Orophin a Haldir kráčeli sněhem.

„Tak, jaká nebezpečná bestie se tam nahoře schovává?" zeptal se Orophin a byl trochu překvapený, když uviděl, že žádný ze strážných nedrží zbraň. Ať už to byl jakýkoli vetřelec - nemohl být nebezpečný.

Melas, jeden ze strážných, se podrbal na hlavě.

„Můj pane, já a lord Glorfindel jsme ho našli před hodinou. Jeho lordstvo se vrátilo do Posledního domáckého domu probrat situaci s lordem Elrondem a řeklo mi, abych poslal pro Haldira."

Orophin poklepal nohou.

„Je nějaká šance, že mi řeknete, KOHO jste našli, nebo musím vyšplhat na ten strom a zjistit si to sám?" zeptal se.

Haldir se ušklíbl.

„Vlastně - ano, tak si to představuju. Je to velice nebezpečná bestie, Orophine, a druh, který už jsi zvládl mnohokrát předtím. Takže mi teď můžeš dát svůj meč, to ti usnadní šplhání a zbraň nebudeš potřebovat."

Orophin si povzdechl, pak si odepjal meč a podal ho Haldirovi. Roklinští strážci zase jednou stáli v úctě a obdivu před uměním, které lórienský elf předvedl, když došlo na šplhání po stromech. Jako veverka lezl z větve na větev a vypadalo to, jako by jeho prsty byly přilepené ke kůře, nacházely držení tam, kde žádné nebylo, a zanedlouho se Orophin dostal k talanu.

Tady nahoře byla tma; stěny byly pevně zatlučeny prkny, aby místo uchránili před chátráním až do jara. A byla tu zima - vál ledový vítr. Netušil, proč by se někdo rozhodl sem nahoru přijít.

Všiml si malého svazku hadrů v rohu, a teprve když se svazek pohnul, pochopil, co to je: dítě.

„Co tady děláš?" zeptal se Orophin přátelským a jemným hlasem, aby dítě nevyděsil, ale neozvala se žádná odpověď.

„Neboj se, penneth - nechci ti ublížit."

Teď byl na všech čtyřech, protože věděl, že děti se snadno polekají lidí vyšších než ony, a sunul se blíž k dítěti, které zakňučelo a vtisklo se ještě víc do rohu.

„Jmenuji se Orophin a žiji tady. Nechceš mi říct své jméno, maličký?"

Chvíli nepřicházela žádná odpověď, jen šelest hadrů a potlačované vzlykání. Konečně se ozval tenký, tlumený hlásek.

„E - eldanar."

„Ach," řekl Orophin, „to je krásné jméno. Tak, Eldanare, když jsme teď byli řádně představeni, nemyslíš, že by bylo jednodušší a mnohem pohodlnější pokračovat v našem rozhovoru doma, kde je teplo?"

„Není žádný domov," řeklo dítě a znovu zavzlykalo. Mluvilo řečí elfů, ale se zvláštním přízvukem, který Orophin neuměl nikam zařadit.

„To je smutné," řekl, poklekl na zem a rozevřel paže, aby dítě vidělo, že nemá žádné zbraně.

„No, já domov mám a všichni jsou tam zaneprázdněni přípravami na Vánoce. Byl bych poctěn, kdybys přijal mé pozvání a připojil se k našim oslavám. Buď hostem v mém domě do doby, než najdeš svůj vlastní domov," řekl Orophin a tiše dodal, 'nebo dokud nenajdeme tvé rodiče'.

Chvíli se nic nedělo, pak ze svazku hadrů vykoukla malá hlava. Velmi špinavé vlasy, nejspíš blonďaté, když se umyjí, velké modré oči v úzkém obličeji pokrytém šmouhami a špínou. Následovaly dvě paže, bolestně tenké paže, a pak si chlapec rychle rukama zakryl uši.

„Nemůžu jít," šeptal, „jsem ošklivý. Lidé mě nevidí rádi."

„Ošklivý?" řekl Orophin a povytáhl obočí. „Nejsi ošklivý - kdo říká takové věci? Jsi krásné malé elfátko."

„Ty jsi krásný," řekl chlapec, „vypadáš jako můj ada. Můj ada měl taky dlouhé stříbrné vlasy a na sobě měl lesklé brnění, když šel do války."

„Takže tvůj ada byl válečník?" zeptal se Orophin a v duchu se divil, jak, ve jménu Elbereth, se dítě elfího bojovníka octlo tady na talanu v Roklince.

Zdálo se, že o tom chlapec přemýšlí.

„Šel do helmu," řekl, „a nikdy se nevrátil."

„Do helmu?" zeptal se Orophin zmateně.

„Ano, nana říkala, že odešel do helmu."

Orophin pocítil smutek - 'do helmu'. Helmův žleb. Eldanarův ada šel do Helmova žlebu. Vzhledem k tomu, že jen málo elfích bojovníků přežilo bitvu, bylo velice pravděpodobné, že tenhle chlapec byl sirotek, nebo byl z nějakého důvodu oddělený od své nany.

Ale na rozluštění této hádanky bude čas později; teď je důležité dostat dítě na zem a do tepla.

„Tak co říkáš, Eldanare - přijímáš mé pozvání? V Posledním domáckém domě máme skvělého kuchaře, penneth. Někdo nám bude muset pomoct sníst celý koláč."

Oči dítěte se ještě zvětšily.

„Koláč? Vy máte koláč?" zeptal se a Orophin se usmál.

„Ano - a to není vše, co máme."

Ten maličký se posunul trochu blíž a upustil hadr, který byl zřejmě kdysi pláštěm či přikrývkou, a Orophin se mohl lépe na chlapce podívat. Nemohlo mu být víc než 30, byl špinavý, na tváři měl modřinu a chvěl se. To bylo trochu zvláštní - elf, který se třásl zimou?

V tu chvíli se na podlaži objevil také Haldir a poklekl vedle Orophina.

„Máš rád elfátka?" zeptal se chlapec a díval se s nadějí na dva krásné elfy před sebou.

„Ó ano, elfátka mám moc rád. Jsem opatrovníkem jednoho takového elfátka, víš," řekl Orophin.

„Opatrovník? Ach! Je to hezké elfátko?"

„Velice hezké. Jmenuje se Estorel. Jsem si jistý, že se ti bude líbit."

„Máš taky své vlastní elfátko?" zeptal se chlapec.

Dřív než mohl Orophin odpovědět, ucítil Haldirovu ruku na rameni, jak ho stiskla.

„Ano," řekl mladší elf, „má elfátko. Je to můj ada, víš, a je to nejlepší ada, jakého může elfátko mít. Tak proč s námi nejdeš, maličký?"

Orophin se otočil a podíval se na Haldira, který měl na tváři plachý úsměv. Rychle se dotkl ruky svého syna a úsměv opětoval.

„Jsi velké elfátko," řekl Eldanar a ruce měl stále na uších.

„To všechno díky skvělému kuchaři, o kterém se ada už zmínil," řekl Haldir a uculil se.

Eldanar se odvážil také maličko usmát, což odhalilo mezeru mezi jeho zuby.

„Můžu zůstat? Když s vámi půjdu, necháte si mě? Moc nejím a můžu pomoct ve stáji, ale nepošlete mě zase pryč, že ne?"

Orophin zavrtěl hlavou.

„Můžeš tu zůstat tak dlouho, jak chceš, maličký, neměj obavy. Nepošleme tě pryč."

Chlapec vstal, což bylo trochu obtížné, když nemohl použít své ruce, a konečně stál před oběma elfy, kteří se dívali na žalostný výjev se smutkem i hněvem.

Orophin svlékl svůj teplý plášť a ovinul ho kolem chlapcových ramen.

„Eldanare, prosím, dej ruce dolů, nebo tě nebudu moct zabalit do pláště. Venku je zima a ty se potřebuješ zahřát."

Chlapec zavzlykal a konečně spustil ruce.

„Teď mě pošlete pryč," brečel a utíral si slzy rukávem, „vidíte, říkal jsem, že jsem ošklivý!"

Orophin a Haldir na chlapce zírali.

„Eldanare - já opravdu nevím , o čem to mluvíš. Jsi naprosto roztomilé elfátko, není na tobě nic špatného," řekl Haldir a chlapec popotáhl.

„Ano! Je! Podívejte se na mé uši!" plakal a elfové poslechli a prohlédli si dvě roztomilé, malé uši - lidské uši. Ne špičaté, ne - tyto uši byly zaoblené.

„Jsi dítě smrtelníka, Eldanare? Ale máš elfí jméno, jak to?" zeptal se Haldir a teď se dítě rozplakalo ještě víc.

„Můj ada byl elf, ale moje nana ne, a teď mám tyhle ošklivé uši a nevypadám jako elf a moje nana už mě nechce, protože chce krásné elfátko a ne takové jako já! Když se můj ada nevrátil, řekla mi, ať jdu pryč, neměla peníze, aby nakrmila mě a mou sestru. Idril je moje sestra a je miminko a má správné uši! A teď mě taky pošlete pryč!"

S tím chlapec začal opravdu vážně plakat a Orophin v duchu uškrtil neznámou matku dítěte. Zabalil Eldanara pevně do pláště, zvedl ho a přitiskl si ho těsně k hrudi.

„Eldanare - slyšíš svýma ušima?" zeptal se a zevnitř pláště zaznělo tlumené "ano".

„Výborně tedy, v tomto směru jsou tvé uši stejně dobré jako moje, a ujišťuji tě, že mě připadají naprosto v pořádku."

Haldir pohladil špinavé vlasy dítěte.

„Neplač, Eldanare - podívej, moje nana byla taky smrtelník! To je důvod, proč jsem trochu menší než ostatní elfové, ale nikdo si mě kvůli tomu nedobírá. A lord Elrond je také Peredhel, i Orophinův manžel Elladan. Tak vidíš, jsi tu v dobré společnosti."

Eldanar vykoukl z teplé látky a díval se na Orophina vykulenýma očima.

„Je to pravda?" zeptal se a Orophin přikývl.

„Ano, je to pravda - a uvidíš, že uši mého manžela jsou méně špičaté než moje, ale já ho miluji víc než svůj život. Není to o uších, Eldanare - je to o srdci. Tak, a teď opustíme tohle místo - zkus se mě pevně držet kolem krku, maličký. Nechci, abys spadl ze stromu."

Orophin opatrně slézal ze stromu a ujišťoval se, že dítě bezpečně spočívá na jeho levé paži, zatímco se pokoušel najít si cestu svou pravou. Eldanar na Orophinovi lpěl jako opička, a Haldir byl hned za nimi, s hlubokým zachmuřením ve tváři.

Jaký ošklivý příběh. Smrtelníci si myslí, že elfové jsou "nadmíru krásní" a někteří prahnou po této kráse pro své potomky, proto se dvoří elfům a někdy je jejich dvoření úspěšné. Ne že by si Haldir myslel, že je špatné, aby se smrtelníci spojovali s elfy, ale důvody by měly být opravdové a Haldir si nemyslel, že mít krásné děti bylo dostatečným důvodem pro vstup do manželství. Proto existovalo hezkých pár elfátek, která byla opuštěna svou smrtelnou matkou nebo otcem, protože lidské dědictví zvítězilo nad elfím, což mělo za následek smrtelné dítě. A byly i případy, kdy elfští otcové opustili své děti, vystrašení z přiznání svým rodinám, že ulehli se smrtelnou ženou.

Orophin - a Haldir si tím byl absolutně jistý - by nikdy neopustil jeho nebo Haldirovu matku, kdyby věděl o jeho existenci, a nová, silnější láska k druhému elfovi rostla v jeho srdci. To, co předtím řekl Eldanarovi, byla pravda - Orophin je nejlepší otec, jakého mohl mít, a v Haldirovi se probudilo nové, úžasné poznání: byl pyšný, že je Orophinův syn.

* * *

„Tohle vánoční ráno byla vzrušující věc, jeden se podiví, co večer přijde nakonec."

* * *

Poznámka autorky: Původně jsem plánovala, že Orophin a Elladan najdou dítě později v příběhu - ve čtvrté či páté kapitole "Hledá se Námo". A zamýšlela jsem, že to bude hobit! Ale pak se na tagboardu (web Elf on a Shelf <http://www.wozupdoc.net/ring.html> - pozn.překl.) objevil "Eldanar", rozhodnutý, že právě Orophin je pro něj ten nejlepší ada, a kdo jsem já, abych se hádala s elfátkem? Takže veškerá zásluha za Eldanara patří - no, Eldanarovi.

 

 

Den jedenáctý: “Bratře, můj bratře“

Den dvanáctý, část druhá: “Smolaři - truchlící“

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat