Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den šestý: “Otcové a synové“

 

„Šestý den vánoční všichni souhlasíme,
že toto je velmi komplikovaná famílie.“

 

„‘Haldire, musím s tebou mluvit‘. Ne, ne, to je špatný přístup… ‘Haldire, prosím, posaď se‘. Ai Elbereth, takhle taky ne…“

Orophin chodil sem a tam po pracovně mistra Erestora a ošlapával předložku, zatímco hlavní poradce lorda Elronda trpělivě naslouchal dalšímu konceptu malého proslovu, který Galadhrim zamýšlel přednést svému - synovi. Byl to syn, ne bratr. Proč je to tak těžké? Proč by prostě nemohl přijít k Haldirovi a říct: „Podívej, Haldire, já vím, že to pro tebe bude překvapení, ale já nejsem tvůj bratr, nýbrž otec, trochu zvláštní, připouštím, ale staly se podivnější věci, nezašel bys na sklenku vína do hostince?“

Nemohl to udělat, protože Haldir by nejspíš zemřel na místě, tak si Orophin povzdechl a podíval se nejdřív na Erestora a pak na Rúmila, kteří slíbili, že zůstanou během blížícího se hovoru s Haldirem, aby mu poskytli morální podporu a první pomoc, pokud by to bylo nutné.

„Orophine - buď prostě sám sebou. Buď upřímný, on není ze skla. Proč se domníváš, že tu novinu přijme špatně? Stejně tak by mohl mít radost, to nemůžeš vědět!“ řekl Rúmil a natáhl si nohy.

„Rúmile - znáš Haldira stejně dobře jako já. Říkal jsi mi, že pro něj odhalení, že je půlelf, byl obrovský šok a teď tohle - pochop, nechci mu ublížit. Ale Vánoce jsou také oslavou rodiny a já cítím, že má právo to vědět.“

Erestor vstal a připojil se k Orophinovi, který stál u okna.

„Vím, jaké to je, být konfrontován s dosud neznámými fakty o sobě. Ano, může to být šok, ale také to může být klíč od dveří do nového světa. Možná tě Haldir nikdy nebude vnímat jako svého otce, možná ty ho nebudeš nikdy vnímat jako svého syna, ale vždycky budete bratři a nic nezmění lásku mezi vámi. Tak neměj strach, Orophine - velice vám na sobě záleží, to pouto se nepřetrhne.“

„Přál bych si být takový optimista jako vy, mistře Erestore,“ povzdechl si Orophin a chtěl něco dodat, ale právě v tom okamžiku někdo zaťukal na dveře a Galadhrim zbledl.

„To je on,“ vydechl, „vím to, takhle klepe jen on.“

Erestor ho naposledy povzbudivě poklepal po rameni a pak zavolal: „Pojď dál, Haldire!“

Dveře se otevřely a zmateně se tvářící Haldir vstoupil do pracovny.

„Přišel jsem v nevhodnou dobu?“ zeptal se, když viděl nejen Orophina, se kterým se tu měl setkat, ale také Rúmila a mistra Erestora, kteří na něj očividně čekali.

„Ne… ne, vůbec ne,“ řekl Orophin a pohrával si s opaskem, „Rúmil a mistr Erestor jsou tu, protože… chtějí mi pomoct s… ai Elbereth!“

Orophin se zhroutil na židli a otřel si pot z čela. Podíval se na Haldira, jenž byl teď naprosto zmatený a taky znepokojený, protože si nepamatoval, že by kdy dřív viděl Orophina takhle nervózního. Jeho nejstarší bratr byl vždy klidný a rozvážný bez ohledu na okolnosti.

Haldir poklekl vedle židle a vzal Orophina za ruku.

„Bratře - co se děje? Vidím, že jsi rozrušený - je něco, s čím ti mohu pomoct?“

Orophin si odkašlal a rozhodl se, že bude nejlepší pustit se do toho a mít to za sebou.

„Haldire - musím ti něco říct a musíš mi slíbit, že se nerozzlobíš, bez ohledu na to, co ti řeknu, slíbíš mi to?“

„No - ale ano, povídej, bratře,“ řekl Haldir ještě ustaraněji a Orophin měl pocit, že dostane infarkt, jestli Haldir dnes ještě jednou použije slovo “bratr“.

„Týká se to - tvé nany,“ začal Orophin a Haldirovi se rozšířily oči.

„Něco se stalo? Myslel jsem, že ve Valinoru je všechno v pořádku?“

„Ne, ne, nemyslím nanu Myu - mám na mysli tvou skutečnou nanu, Haldire - ženu… která ti dala život.“

Haldir, celý rozrušený, vyskočil.

„Má skutečná nana? Orophine - jak to víš? Nikdy jsem ti to neřekl… lord Celeborn se o něčem zmínil? Řekl ti to? Co víš? Prosím, bratře, nemuč mě a pověz mi, co víš!“

Orophin se zhluboka nadechl.

„Haldire - tohle není o lordu Celebornovi. Je to - o mně. A o tobě. Totiž, já… znal jsem tvou nanu.“

S tím Orophin vstal, znovu přistoupil k oknu a otočil se zády k Haldirovi. Možná to nebylo nejtaktnější, ale nemohl prostě Haldirovi říct, to co měl na srdci, když mu stál tváří v tvář.

„Ty jsi znal mou nanu?“ vydechl Haldir.

„Ano. Ano, znal jsem ji, vlastně velice dobře.“

Haldir popadl Orophinův rukáv.

„Co o ní víš? Kdo to byl? Jak se jmenovala? Jaká byla?“

Orophin se neotočil.

„Byla to báječná, velkorysá žena, Haldire. Jmenovala se Lily a byla nejstarší dcerou kováře, který… mě vlastnil.“

Při posledních dvou slovech málem omdlel, ale musel to říct.

„Byla to ona, kdo mě osvobodil. Bez ní bych strávil dalších mnoho staletí v otroctví. Byla silná a odvážná, měla dobré srdce a tím, že mi dala svobodu, riskovala neshody se svou rodinou.“

Haldir se postavil přímo před Orophina a nyní už nebyl způsob, jak se vyhnout jeho tázavému pohledu - vlastně celý Haldirův obličej byl jeden velký otazník.

„Znáš… chci říct, znal jsi… znal jsi také mého adu? Žije ještě? Kdo to byl?“ zašeptal a Orophinovi se sevřelo srdce, když v jeho očích zahlédl slzy.

Jemně vzal Haldirovu ruku do své, opatrně, jako by držel ptáčka či motýla.

„Znám tvého adu, ano. Je naživu, Haldire, a velice, velice tě miluje a nikdy by nechtěl, abys byl smutný nebo raněný. Přišel na… na tohle nedávno a nemohl najít odvahu, aby ti to řekl.“

Haldir se podíval na Orophina, pak dolu na ruku, která držela jeho vlastní, pak znovu vzhlédl - a pak pochopil. Cítil, jako by viděl Orophina poprvé, všiml si tvaru obočí, určitých linií kolem Orophinova nosu a vzpomínky mu problikávaly myslí jako blesky v bouřce. Procházel se Zlatým lesem a držel se Orophina za ruku, s pláčem k němu běžel, když byl vystrašený, dostal svůj první luk vyřezaný Orophinem… jeho otcem?

Mladší elf odtáhl svou ruku, jako kdyby se dotkl ohně.

„Ty jsi můj otec? Ty? A vy všichni jste to věděli? A neřekli jste mi to?“ řekl a vyčítavě se podíval na Rúmila a Erestora.

„Nebylo na nás, abychom ti to pověděli, penneth,“ řekl Rúmil a poprvé po mnoha tisíciletích použil láskyplnou přezdívku.

„Haldire, já…“ začal Orophin a pokusil se druhého elfa obejmout, ale Haldir ho zuřivě odstrčil a oči mu plály.

„Ty! Neopovažuj se mě dotknout! Celé ty roky jsem tě litoval kvůli tvému krutému mládí - to muselo být otroctví! Ulehnout se smrtelnou ženou - nech mě být, už tě nechci nikdy vidět!“

S tím Haldir vyrazil pryč a Orophina, který se ho pokusil následovat, zadržel Erestor.

„Ne, zůstaň tady, můj příteli. Nech ho, ať si utřídí myšlenky a pocity. Když se s ním teď pokusíš promluvit, bude to jen horší.“

Rúmil vstal, objal Orophina a políbil ho na tvář; bratrův smutný výraz se mu zarýval hluboko do srdce.

„Neplač, Orophine - on to pochopí. Dej mu čas.“

Orophin se nepohnul, jen zíral na otevřené dveře, jimiž Haldir zmizel.

* * *

Bylo už pozdě v noci, když Orophin konečně Haldira našel. Seděl ve stínu fontány a upřeně hleděl na obrovský vánoční strom, na ten samý, který jen před pár dny zdobili.

Zvedl hlavu, když Orophina uviděl, a podle opuchlých očí poznal, že jeho bratr plakal.

Bratr - ne, ne jeho bratr. Jeho otec. Haldir na okamžik zavřel oči; pálily ho, protože Orophin nebyl jediný, kdo dnes ronil slzy.

„Můžu… vadilo by ti, kdybych ti dělal… společnost?“ zeptal se Orophin ostýchavě a po okamžiku váhání Haldir přikývl, tak se Orophin posadil vedle mladšího elfa, opatrně, aby se ho nedotkl a prostě čekal. Světla na rozložitém stromě byla jaksi uklidňující a on téměř začal mluvit, když Haldir zašeptal: „Omlouvám se.“

Oba elfové se na sebe podívali a Orophin se odvážil malinko usmát. Vlastně to byl tak letmý úsměv, že by ho normálně nikdo nezaznamenal, ale Haldir si ho všiml moc dobře.

„Neomlouvej se - já to chápu…“ spustil Orophin, ale Haldir zavrtěl hlavou.

„Neměl jsem říkat takové zlé a bolestivé věci. Jen jsem… nikdy nečekal něco takového.“

„Ani já ne, Haldire,“ odpověděl tiše Orophin.

Na chvíli oba seděli v tichu, hleděli na strom, a pak se Haldir zeptal:

„Miloval jsi ji?“

Orophin přikývl.

„Ano - ano, miloval. Ona byla jediná, kdo se mnou zacházel jako s živou bytostí, kdo mi řekl, že jsem - krásný. A dala mi svobodu. Dala mi pocítit, jaké je být rovnocenný, ne - zboží.

Podíval se na Haldira a začervenal se. „Bylo to… však víš… poprvé…“

Odmlčel se.

„Chápu,“ řekl Haldir, „tím víc musím požádat o tvé odpuštění. Byl to šok, dozvědět se, že jsi můj ada, a pořád nevím, jestli tě budu někdy vidět jinak, než jak jsem tě viděl po všechny ty roky - jako svého bratra.“

„I pro mě to byl šok, Haldire - když jsem si uvědomil, že jsem děda Ostružiní…“

Oba se na sebe podívali, pak se usmáli, uchechtli se a nakonec vybuchli smíchy. Nepochopení bylo prolomeno a oni se objali a smáli se a plakali zároveň.

„Ai, Orophine! Ty jsi dědeček Ostružiní! A nezapomeň - Králíkův tchán!“

„Děsivá myšlenka,“ smál se Orophin, „ale ani z poloviny tak děsivá jako fakt, že, teoreticky, jsi vnuk lorda Elronda.“

Haldir zbledl.

„Vážně? Ne. Ano?“

Samozřejmě, že ano - vzal jsem si jeho syna, což z Elladana dělá tvého nevlastního otce a tím pádem jsi nevlastní vnuk lorda Elronda.“

Haldir se zamračil.

„To je strašné - to znamená, že paní Arwen je moje teta a Estel můj strýc.“

„Nestěžuj si - já mám zetě, který vyje na měsíc, a vnučku, která jí syrové raky.“

„A víš, co je nejhorší, Orophine?“

„Co?“

„Že nejspíš nebudu schopen odolat pokušení pozdravit zítra paní Galadriel 'nejdražší prababičko'…“

Smích dvou elfů se odrážel od horských stěn údolí a hvězdy nahoře se pokoušely zastínit světla na vánočním stromě, zatímco Galadriel tvrdě spala, bezpečně schoulená v Rúmilově náručí a blaženě nevědomá nejnovějšího přírůstku do její rodiny.

Což, když se to tak vezme, byla nepochybně dobrá věc.

* * *

„Den šestý odchází,
den sedmý se blíží,
podivné dary přináší
a, obávám se, i pár potíží.“


 

Den pátý: “Návrat Krále“

Den sedmý: “Není klidu pro hříšné“

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat