Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den pátý: “Návrat Krále“

 

„Pátý den vánoční budeme zpívat
a se vší slávou Krále Tykvičku vítat.“

Poznámka autorky: Tohle jsem napsala dřív, než jsem viděla "Návrat krále", právě jsem přišla z kina a ráda bych oznámila světu: ó jé Valar, Elrond byl krásný!

 

Když Elrond vstoupil do místnosti, Celeborn a Gil-galad seděli nad partií šachů. Oba zvedli hlavu, ale Celeborn se musel otočil, aby viděl, kdo přišel, takže Gil rychle využil příležitosti a posunul pár protivníkových figur, čímž si od Elronda vysloužil nesouhlasný pohled.

„Jak pokračují vánoční přípravy?" zeptal se Celeborn a uznale si prohlížel Pána Imladris, který byl pro jednou oblečený ne v šatech, ale v kalhotách a košili.

Elrond si povzdechl.

„Doufám, že na Štědrý den bude všechno v pořádku. Ale zatím to v kuchyni vypadá jako na bitevním poli a Orophin nemá daleko k tomu, aby Haldira pověsil na vánoční strom jako speciální ozdobu. Láska, mír a cukroví všude kolem nás."

Gil si všiml velkého černého fleku na Elrondově kabátci a ukázal na něj.

„Co se stalo? Všiml sis, že máš špinavé šaty?"

Elrond zavrčel a podíval se na velký flek.

„Eldarion převrhl kalamář," řekl a Celeborn se ušklíbl.

„Zase? No, aspoň jsi cílem byl tentokrát ty a ne já. Měl ještě nějaké další nehody?"

„Ne," odpověděl Elrond, „rozhodně ne za posledních deset minut. Dokonce se mu podařilo odnést své hračky přes hlavní síň do své komnaty, aniž by něco upustil nebo spadl ze schodů."

„Vážně? Pak ještě je nějaká naděje," řekl Celeborn a s pobavením dodal, „ale musím říct, drahý Elronde, že evidentně zdědil rysy po tvé části rodiny. V určitých ohledech mi velice připomíná Elladana."

Než mohl Elrond začít jakkoliv protestovat, ozvalo se klepání na dveře a vstoupilo elfátko. Mělo černé vlasy, modré oči a dva tenké copánky, které z jeho hlavy trčely ve zvláštních úhlech; očividně si je pletl sám. Jakmile uviděl Celeborna, jeho oči se rozzářily a rozeběhl se rovnou ke svému pradědečkovi.

Naneštěstí budoucí král Gondoru zakopl o předložku a spadl přímo na svůj nos. Na okamžik tam ležel, pak začal plakat žalostným, kvílivým pláčem, kterého jsou schopny jen malé děti, což byl zvuk strašnější, než kdyby všechny prstenové přízraky vřískaly sborově a Celeborn rychle spěchal ke svému pravnukovi a zvedl ho.

„Pojď sem, penneth, a uklidni se, nic se nestalo," řekl a nesl dítě k poličce s dózou sušenek.

„Bebí!" popotahoval Eldarion, ukazoval na své koleno a rukávem si utřel nos.

„Ne, nejsi zraněný, jen tvá pýcha by mohla přijít k újmě a já jsem si naprosto jistý, že sušenka ti tu strašnou bolest pomůže překonat."

Celeborn mu dal jednu z Elrondových sušenek a dítě přestalo okamžitě plakat a zakouslo se do sladkého dárku.

„Děkuju, nejvyšší ada," řekl, ačkoliv to znělo spíš jako "tikuju", protože mu chyběly dva přední zuby.

Elrond se obrátil čelem k Elrondovi.

„A teď poděkuj taky svému velkému adovi, Eldarione – jsou to nakonec jeho koláčky."

Eldarion, který věděl, jak si Celeborna omotat kolem malíčku, ale měl největší respekt k přísnému otci své matky, se ostýchavě podíval na Elronda, který si s jistou mírou pobavení všiml, že copánky elfátka byly sepnuté dvěma různobarevnými sponami.

Skutečně to tedy bylo v rodině.

„To je v pořádku, Eldarione. Můžeš sníst všechny sušenky, které máš rád."

„Samozřejmě," řekl Gil a demonstrativně se zahleděl na Celebornův pas, „je mnohem lepší, když sníš všechny sušenky, protože pokud to neuděláš, udělá to někdo jiný."

Celeborn spolkl naštvanou poznámku, protože nechtěl začínat hádku s Gilem v přítomnosti elfátka.

„Ale jak to, že jsi ještě vzhůru, Eldarione?" zeptal se Elrond, „už jsi měl být dávno v posteli!"

„Pomáhal jsem strýčkovi Finovi a Estorelovi péct sušenky. Ale upadla mi mísa s těstem a celý jsem se ušpinil, tak jsem se musel vykoupat. Nana se trochu zlobila, ale ada říkal, že u elfátek mého věku je normální, že vypadají jako bábovka. Taky jsi vypadal jako bábovka, když jsi byl elfátko, velký ada?"

Celeborn se uchechtl, když viděl, že se Elrond červená. Než mohl Pán Roklinky odpovědět na otázku, Gil poznamenal: „Ó ano – on byl chodící bábovka. Nebyla louže, ve které by se nevymáchal, penneth, věř mi – já byl u toho."

Elrond protočil oči.

„Teď vážně, Gile – nemyslím si, že je vhodné…" začal, ale Gil ho přerušil.

„Vždycky je vhodné říkat pravdu, drahý příteli. A není nic ostudného na faktu, že jsi se z nemotorného elfátka vyvinul v dokonalého elfa proslulého svou moudrostí a elegancí."

Eldarion, který sledoval škádlení s velkým zaujetím, zatahal Celeborna za copánek a bývalý Pán Zlatého lesa se svíjel bolestí.

„Budu taky jednoho dne elegantní elf?" zeptal se a Celeborn přikývl.

„Budeš elegantní elf a velký král, ale prozatím jsi elfátko, které musí jít spát, tak řekni dobrou noc svému velkému adovi a Králi Tykvičkovi a já tě odvedu do tvé komnaty."

Gil skřípěl zuby, ale dítě se smálo a tleskalo ručičkama.

„Hurá! Povíš mi pohádku, nejvyšší ada?" zeptal se a Celeborn přikývl.

„Ano, jistěže povím, Eldarione. Povím ti pohádku o Králi Tykvičkovi a jak skončil jako koláč na stole Velkého Pána Lórienu. Je to klasika, bude se ti líbit."

S tím Celeborn a Eldarion opustili místnost a Celeborn se neodkázal udržet a než odešel, vyplázl na Gil-galada jazyk.

„Jediné slovo o jeho posledním komentáři, Elronde, a já ti tuhle šachovnici omlátím o hlavu," varoval lorda, který se bezúspěšně snažil potlačit své chichotání.

„Nikdy bych si nedovolil komentovat takovou věc, drahý Ereinione," řekl nakonec.

„Fajn. Nesnesl bych, kdybych byl nucen v budoucnu podepisovat své dopisy 'Ereinion Gil-galad, Neříkejte-mi-Tykvička‘," reptal bývalý král a teď už se Elrond neudržel a smál se, jako by mu bylo deset, což Gila velice potěšilo.

„Měl bys to dělat častěji, Elronde," řekl, „smích ti sluší. Jsi příliš vážný, drahý příteli."

Elrond se uklidnil a posadil se vedle Gil-galada.

„Já vím. Ale takový je můj osud – v rukou držím život a zdar mnohých, nemůžu si dovolit polevit ve své bdělosti, Gile."

Vysoký elf vzal jednu Elrondovu ruku do své.

„Ale i tak by sis měl užívat života, Elronde. Máš tu tolik dobrých poradců, určitě bys mohl nechat některé své povinnosti na nich?"

Elrond si povzdechl.

„To bych mohl – ale vždycky si dělám starosti. Když jsem byl pryč z Imladris, věděl jsem, že Erestor se o všechno postará, ale polovina mého srdce tu vždycky zůstala a nakonec jsem se vrátil, protože jsem v noci nemohl spát a měl jsem obavy, že by se mohlo stát něco hrozného."

„Mrzí mě, že to slyším, protože jsem si jistý, že Erestorovi můžeš důvěřovat. Jistě, podobá se spíš vráně než elfovi a rozhodně by se nezlobil, kdybych odsud odešel, ale je schopný a každý, kdo se odváží připoutat ke Glorfindelovi, musí mít srdce balroga."

Elrond se tiše zasmál.

„Erestor je jeden z mých nejdražších přátel – jsem si jistý, že tě má rád víc, než si myslíš, jen to nedává najevo. Glorfindel po tisíciletí věřil, že ho Erestor nesnáší a vidíš, jaký je výsledek."

Gil-galad protáhl obličej. „Doufám, že tím nenaznačuješ, že skončím připoután k Erestorovi a zplodím s ním pár elfátek, protože o to rozhodně nestojím!"

Teď se Elrond musel znovu uchechtnout.

„Proboha ne! Takový nápad – ve vteřině byste si šli po krku – pokud by tě tedy Glorfindel nedostal dřív! Ne, co se snažím říct je: nenech se jím zmást. Pokud si nebudeš všímat jeho pózy, může se stát tvým dobrým přítelem a ty potřebuješ přátele, Ereinione."

Druhý elf přikývl.

„Ano, potřebuju přátele, ti moji jsou všichni v Síních čekání nebo na cestě do Temného hvozdu."

„Chybí ti Amaris," prohlásil Elrond a po chvíli Gil-galad přikývl.

„Chybí. Nikdy jsem si nemyslel, že bych přiznal takovou věc, ale ano, chybí mi. Něco v mém životě chybí od chvíle, kdy tu už není nikdo, kdo by mě urážel."

Elrond jemně hladil velkou ruku, která spočívala na jeho vlastní.

„Obávám se, že nejsem dobrý přítel. Mám na tebe míň času, než bych měl mít, a dostatečně tě neurážím."

Gil-galad na to neodpověděl, ale Elrond dobře viděl bolest v temně modrých očích.

„Víš, že tě miluji," řekl nakonec a bývalý král překvapeně vzhlédl.

„Ne," odpověděl, „abych řekl pravdu: Nemyslím si, že mě miluješ, Elronde. Jsem přežitek. Nepatřím sem. Tolikrát jsem tě svou přítomností uvedl do rozpaků a – tak často se cítím mladší než ty."

Elrond stiskl velkou ruku.

„Ty sem patříš," řekl tichým, ale rozhodným tónem, „vždycky jsi sem patřil. Nikdy jsem pro tebe nepřestal truchlit, ani na jediný den během všech těch tisíciletí. Tak často jsem snil o tom, jaké by to bylo, kdybys byl tady, a když se to stalo – neumím si s tím poradit. Ano, teď jsi mladší než já a děláš mnoho věcí, kterým nerozumím. Ale…" a s tím něžně přejel prsty po Gilově tváři, „byla taky doba, kdy jsem byl já ten mladší, pošetilý a s prudkou povahou, bezpočtukrát jsem zkoušel trpělivost svého krále svou potřeštěností a bezhlavými skutky a on mi ani jedinkrát neřekl hrubého slova nebo nedal najevo rozpaky. Za všechno, co vím, a za všechno, co jsem se naučil, vděčím tobě, Ereinione – byli jsme šťastní tehdy, můžeme být šťastní teď. Musíme jen přijmout, že se role obrátily."

Gil si užíval Elrondova jemného dotyku. Jak často vzpomínal na tenhle pocit v minulých dobách a jak dobré bylo znovu skutečně žít a cítit a být tady – se svou láskou.

„Tím chceš tedy říct, že teď já jsem herold, který se musí učit, a ty král, který mě bude vyučovat?" řekl a Elrond se usmál.

„Tak bych to neformuloval. Oba známe mnoho věcí, které ten druhý nezná, tak bychom měli sdílet své znalosti a zkušenosti. Oba máme mnoho kamenů, tak postavme dům." Gil-galad se přisunul blíž, byl teď tak blízko Elronda, že mohl cítit jeho dech na své tváři, a s potěšením zaznamenal, že se lord neodtáhl.

„Dobře tedy, Elronde, budiž – není to takový rozdíl, protože od prvního okamžiku, co jsme se políbili, jsi byl můj král a mé srdce bylo vždycky tvým královstvím, protože nikdo jiný v něm nikdy nevládl. Budu tvůj nejoddanější služebník."

S tím vyplnil mezeru mezi sebou a Elrondem a jejich rty se setkaly v polibku, jenž začal sladce a láskyplně a stával se čím dál víc vášnivějším, protože ani jeden ho nechtěl přerušit, a tak nakonec Elrond zjistil, že leží před krbem s Gil-galadem nad sebou a, u Valar, to bylo něco, na co by si mohl zase zvyknout!

„Tak, můj králi," vrněl Gil-galad a pomalu rozepínal Elrondovu košili, „existují nějaké nové triky, jež byste mohl naučit svého pokorného služebníka?"

„To si nemyslím," zalapal po dechu Elrond a dělal, co mohl, aby znovu neomdlel z pocitů, které mu způsobovaly Gilovy rty na jeho kůži, „ale v příštích pár dnech mám v plánu si přečíst 'Temnohvozdská tajemství lásky'."

„To není třeba, má lásko," mumlal Gil a sundával mnoho - příliš mnoho, na jeho vkus - vrstev oděvu, „tu knihu znám zpaměti. Řekni mi číslo mezi 1 a 99," dodal a Elrond na něj rozpačitě pohlédl.

„Číslo? Proč… dobrá… 17?"

Gil-galad se zasmál.

„No – to je pro mnohem zkušenější čtenáře, Elronde – navrhoval bych, abychom začali polohou číslo 3, což je klasika, většinou je velice dobře přijímána a je jako stvořená pro herolda, který má sloužit svému králi," řekl a začal rozepínat Elrondovy kalhoty.

„A co když se odvážím zeptat, jaká JE poloha číslo 3?" řekl Elrond a nadzvedl boky, aby pomohl Gilovi s jeho úlohou.

Ale odpovědi se nedočkal – poloha číslo 3 se nedá provést a vysvětlovat zároveň.

* * *

„Další den za námi,
byl to den pátý,
zítra navštívíme
pár Galadhrim."

* * *

Poznámka autorky: pokud chcete vědět, jak vypadá "Poloha číslo 17", můžete tak učinit kliknutím na následující odkaz. Pira, nadaná duše, nakreslila rozjařený obrázek – zmíněné číslo je prováděno Erestorem a Glorfindelem… Má to přístupnost 18+ a vy MUSÍTE mít zákonný věk, abyste to mohli vidět. NECHOĎTE tam, pokud vás souložící elfové pohoršují. Poloha číslo 17

 

 

Den čtvrtý: “Pokoj s výhledem“

Den šestý: “Otcové a synové“

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat