Původní název: Heart in Chains
Autorka: Morgana
Mail:  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Překlad:  Pyriel
Beta-reader:  Samy

Párování:  Haldir/Glorfindel, Haldir/Erestor, Erestor/Elrond, Orophin/Celeborn
Rating:  slash, 18+
Varování:  MPREG, strach, AU
Shrnutí:  Kdo je Erestor a co se mu během jeho dlouhého života přihodilo? Co způsobilo, že zachránil Elrondův život, když Nejvyšší král zahynul a zanechal Peredhela osamělého a zlomeného?

 

Haldir pozorně sledoval Glorfindela, když nasedal na Asfalotha. Glorfindel mu na dnešek navrhl inspekci jižních hranic a Haldir nebyl schopen odmítnout, když byl požádán, aby ho doprovodil. Koneckonců Elrond udělal Celebornovi velkou laskavost, když tu Erestora nechal žít. To nejmenší, co mohl udělat, aby tento dluh splatil, bylo podělit se o své strategické znalosti s Glorfindelem.

„Jste vždycky tak potichu, Haldire z 'Lorienu?“ zeptal se Glorfindel škádlivě. Vedl dnešní hlídku, která se skládala z dvaceti nejlepších imladriských bojovníků. Obvykle by ho doprovázela také dvojčata, ale šílená touha po pomstě je vyhnala na cestu, dychtivé zabít tolik skřetů, kolik je jen možné. Postrádal jejich přítomnost, jejich žertovné poznámky. Od chvíle, kdy se stala Celebrían obětí útoku, se z nich stali naprosto jiní elfové a on se obával, že se jejich srdce nikdy znovu neotevřou. Když pohlédl na Haldira, uviděl na té hezké tváři samolibý úsměv a uvažoval o něm. „Myslel jsem si, že byste mohl být víc povídavý, můj příteli.“

Haldirův úsměv se změnil ve zlomyslný. „Jste první, kdo si to o mně myslí, Glorfindeli. Moji bratři jsou ti upovídaní.“ On dával přednost pohodlnému tichu, když to bylo možné.

Glorfindel předstíral, že trucuje. „Potom udělám, co je v mých silách, abych to změnil!“

Haldir věnoval Eldovi rozpustilý úšklebek. Glorfindel byl velice příjemný společník a on nepřestával na plavého Eldu vrhat pokradmé pohledy. Na Zabijáka balroga byl úžasný pohled, když bez námahy vedl Asfalotha křovím tak, aby se mohli dostat na skrytou cestu, o které se dříve zmínil.

Jakmile byli na cestě, pobídl Glorfindel jemně Asfalotha blíž k Haldirovu koni a přemýšlel o oslňujícím úsměvu a obdivném pohledu v oříškových očích. Zářily životem a energií a zdálo se, že ho vábí. Ačkoliv ticho mezi nimi bylo dobré a příjemné, zatoužil znovu uslyšet melodický hlas velitele stráží, proto se zeptal: „Nevzpomínám si, že byste kdy dřív navštívil Imladris.“

Haldir přikývl. „Vaše paměť vás neklame. Toto je moje první návštěva zde.“

„A líbí se vám naše údolí?“ Co se chtěl Glorfindel zeptat doopravdy, bylo. 'Líbím se vám já?' Ale vyzvídat takovým způsobem by mohlo věci uspěchat a on byl mnohem diplomatičtější.

„Z toho, co jsem viděl, se zdá být velice pokojné a překrásné,“ odpověděl Haldir upřímně. „A udělám, co je v mých silách, abych pomohl zlepšit trénink vašich mužů, jestli je to možné.“

„Elrond i já si vaší pomoci velice ceníme.“ Glorfindel se vřele usmál na velitele stráží a byl zvědavý, co má pro ně budoucnost v zásobě.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Vzdejte se!“ požadoval Glorfindel a zlomyslně se šklebil. Podařilo se mu přetočit Haldira pod sebe během jejich tréninkového zápasu a nyní položil nůž na krk stříbrovlasého elfa, dbaje na to, aby neprolil žádnou krev.

„Nikdy,“ zavrčel velitel stráží. Haldir z 'Lorienu by se nikdy nikomu v boji nevzdal - v lásce, to je jiná věc, ale ne v boji. Vybojoval si svobodu pro svou pravou ruku, ovinul ji kolem Eldova krku a podařilo se mu je převrátit. Úspěšně přistál na Zabijákovi balroga, který vypadal dost šokovaně.

Glorfindel slyšel, jak se jeho muži pochechtávají a proklínal Haldirův nápad předvést mu tento zvláštní pohyb v jejich přítomnosti. Zdálo se, že nakonec potkal rovnocenného soupeře.

„Vzdejte se,“ zašeptal Haldir sladce, přičemž se pečlivě chránil toho, aby jakékoliv vítězné pocity, které by mohl mít, dal znát najevo ve svém hlase. Pohlédl hluboko do Glorfindelových azurových očí a uvědomil si, že ho ztrapnil přímo před jeho muži. Glorfindel se nemohl vzdát, dokonce i kdyby chtěl. „Byl to dobrý boj,“ řekl Haldir, potěšeně vyskočil na nohy a natáhl ruku ke Glorfindelovi jako nabídku. „Dovolte mi pomoci vám zpátky na nohy.“

Glorfindel si cenil toho, že mu Haldir nabídl čestnou cestu ven, přijal končetinu a nechal Haldira, aby ho vytáhl na nohy. „Musíte mě ten pohyb naučit.“

„To udělám.“

Glorfindel se cítil jako zhypnotizovaný, když v těch oříškových očích uviděl smích a potěšení. Vypadalo to, že je Haldir stvořený ze světla a energie a on k němu byl přitahován jako můra k plameni. ´Jeden válečník proti druhému. Jsme stejní.´

Přesně tatáž myšlenka prolétla také Haldirovou myslí. A jako válečník už plánoval, jak dostane, co chce. Glorfindel s ním bude bojovat a on si nebyl jistý, který z nich bitvu vyhraje, ale tak či tak, jejich budoucnost bude rozhodnuta brzy.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Po jejich zápolení znovu nasedli na koně a vrátili se k inspekci hranic. Oříškové a azurové oči se pravidelně vyhledávaly navzájem, zkoumavě se prohlížely a pokoušely se zjistit, jak si u toho druhého stojí.

V Haldirovi rostla naděje, že jeho city jsou opětované, a nemohl si pomoci, aby jeho mysl nezaletěla zpět k Erestorově radě svést Glorfindela. Ale v rozporu se všeobecnou vírou nebyl záletník a měl málo zkušeností, když došlo na svádění. Tak jak by se měl pokusit svést Zabijáka balroga?

Řečený Zabiják balroga se zabýval podobnými myšlenkami. Ještě stále se pokoušel pochopit, proč se ta přitažlivost neprojevila před třemi tisíci lety, ale možná byli v té době příliš ve stresu. Vrhl na Haldira dlouhý toužebný pohled, ale stříbrovlasý elf právě obhlížel horizont. Nikdy předtím se k nikomu necítil tak přitahován a doufal, že to Haldir také cítí. Ale jak by to mohl zjistit? Kdyby udělal tah nyní, mohl by se zdát neupřímný a uspěchaný, protože se teprve potkali, ale jeho tělo mělo jiný názor. Během jejich zápasu, když se nad Haldirem rozkročil, ztvrdl touhou a kdyby je nebyli pozorovali jeho lidé, byl by v pokušení prostě z Haldira strhat košili. Podobná vášeň a touha byly pro něj nové a rychle ho ovládly. Nebyl si jistý, jak dlouho by mohl odolávat touze zhltnout Haldira zaživa.

Haldir si potichu povzdechl a doufal, že si Glorfindel nevšiml jeho vzrušení, když se mu podařilo během zápolení obrátit jejich pozice. Toužil po zlatovlasém elfovi, chtěl ho ochutnat, způsobit, aby se udělal a spolykat každou kapku, kterou by mu Zabiják balroga dal. Zarazil sám sebe, když se jeho fantazie stávaly stále živějšími, ukazuje mu Glorfindela, jak se pod ním svíjí, zatímco on přiráží do vítajícího těla.

„Haldire?“

Glorfindelův hlas ho vytrhl z jeho představ a tak se rychle uklidňoval. Ale jak dlouho bude moci odrážet tuto touhu poplenit Eldu? Tyto pocity ho rychle přemáhaly a způsobovaly, že přestával myslet rozumně. „Vrátíme se do Imladris před soumrakem a já jsem uvažoval, jestli… jestli byste souhlasil a připojil se ke mně na večeři v mých pokojích? Síň ohně může být občas dosti hlučná a zničí dobrý rozhovor.“ Ach, doufal, že nebyl příliš průhledný, když nabídl toto pozvání. Nebyl si jistý, jestli se něco stane, jakmile by spolu byli sami a měli dost soukromí, ale byl zvědavý to zjistit.

„Jsem poctěn a přijímám vaši velkorysou nabídku,“ řekl Haldir ochraptěle a doufal, že Glorfindel nabídl toto pozvání ze stejného důvodu, z jakého ho on přijal. Dnešní večer bude rozhodně zajímavý.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor strávil celý den uvnitř svých pokojů. Přenesl si několik polštářů na balkón a vytvořil si tam hezké, pohodlné hnízdečko. Opřel se zády do měkké hromady polštářů, naslouchal písním ptáků a jemnému šplouchání vodopádu, když dorazil ke kamenné stěně. Imladris byla nádherná a nevadilo by mu strávit tady zbytek svého života jako písař nebo sluha.

Dal by přednost tomu pracovat tu jako léčitel, ale nemohl odhalit své léčivé schopnosti před Elrondem. Bylo v tom příliš mnoho rizika, že by si ho Půlelf mohl spojit s léčitelem, který zachránil jeho život, a on nebyl příliš povzbuzen představou Elronda, který zjistí pravdu. Co když se Elrond z nějakého důvod rozhodne, že dítě je výhradně jeho a vezme mu ji? Nemohl vyloučit, že by se na něj Půlelf rozzuřil za to, že to udržoval v tajnosti.

Bylo jasné, že musí svou totožnost udržet v tajnosti a musí uprosit Haldira, aby mu nic neuklouzlo před Glorfindelem. Usmál se šťastně kvůli Haldirovi, že byl zase zamilovaný. Bylo by pro velitele stráží nejlepší dostat se přes něj tím, že se zamiluje do Glorfindela. ´Haldir na mě musí zapomenout. Především jsme nikdy neměli budoucnost.´

Zavřel oči a zaměřil se na tu maličkou, která v něm rostla, a mírně se zajíkl, když ucítil první kopnutí děťátka. „Och, ty jsi ale divoška!“ Tohle tedy cítil! „Pokoušíš se mi něco říct?“

Vrátila se mu Elrondova slova o tom, že by měl víc jíst. To mu připomnělo, že na stole v ložnici je pořád ještě podnos se snídaní. Možná by mohl zkusit něco sníst. Zvedl se, jednu ruku si držel pod břichem a posadil se před podnos se snídaní. Čaj už dávno vychladl, ale byla tu také voda a tak ji vypil. Vedle bylo jablko a jahody. Už se cítil plný, ale věděl, že miminko potřebuje k růstu něco podstatnějšího. Zkusil malinový džem, který byl položený vedle chleba, a zvládl sníst tři krajíčky.

S pocitem plnosti a nafouklosti bojoval, aby se postavil zase na nohy. „Doufám, že teď jsi šťastná, maličká.“ Děťátko reagovalo dalším kopnutím a Erestor doufal, že to bylo pouze vyjádření souhlasu.

Jakmile se zase usadil mezi své polštáře, začal uvažovat, proč je tak přesvědčený, že jeho dítě je holčička. Je to instinktivní, předpokládal. „Udělám všechno, co budu moci, abych zajistil, že tady budeš šťastná.“ Uvědomil si, že by měl začít přemýšlet o jméně, ale nechtěl přivolávat neštěstí, protože se pořád ještě bál, že by mohl utrpět další potrat.

Opřel se dozadu do polštářů a zjistil, že se zřídkakdy cítil šťastnější. Možná když žil s Elwing a cítil se jako součást její maličké rodiny. ´Je to zvláštní, jak se to všechno semlelo. Pečoval jsem o Elronda, když byl dítě, a nyní nosím jeho dítě. Kdy se to všechno tak zkomplikovalo?´

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Odpočatý a uvolněný Erestor sledoval, jak Arien začíná sestupovat. Ithil už stoupal, což mu prozradilo, že tady na balkóně musel strávit několik hodin. Byl pravděpodobně čas na večeři a on uvažoval, jestli mu bude do pokoje doručen další podnos. Ano, jistě, mohl slyšet i odtud, kdyby někdo klepal na dveře a nemusí se zatěžovat pohybem teď, když je tady tak pohodlně usazený. A pravdu řečeno, nebyl si jistý, jestli by vůbec ještě dokázal vstát.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Elronde?“ Glorfindel vstoupil do pracovny Půlelfa a vyhledal bouřkové oči. Elrond si vždycky cenil jeho společnosti během večerního jídla, ale dnes večer měl Glorfindel jiné plány. „Nepřipojím se k tobě na večeři.“

Elrond zvedl obočí. „A proč tomu tak bude?“ Ačkoliv mu do toho opravdu nic nebylo, rád svého přítele jednou za čas poškádlil. Obzvlášť teď, když byla Glorfindelova kůže zardělá a zornice dost rozšířené.

„Požádal jsem Haldira, aby se ke mně přidal na večeři v mém bytě.“ Glorfindel neviděl žádný důvod, proč by měl Peredhelovi lhát. Věděl, že by Elrond Půlelf stejně rychle zjistil, co se v jeho domácnosti děje.

„Haldira z 'Lorienu?“ Elrond vrhl na Glorfindela drzý pohled. „Mohu předpokládat, že existuje důvod, proč jsi to udělal? Odhaduji, že bys chtěl porovnávat bojové strategie? Diskutovat o taktice? Možná zápasit?“

„Někdo ti to už donesl,“ zasténal Glorfindel a zhroutil se na židli naproti Elrondovu psacímu stolu.

„Zaslechl jsem dva z tvých mužů, když jsem byl na své každodenní procházce v zahradě. Zdá se, že jsi byl přemožen, můj drahý Glorfindeli.“ Elrond se široce zašklebil.

„Já se nevzdal!“ trucoval Glorfindel, zahanbený, že Elrond slyšel o trapném výkonu, který předvedl.

„Ne, nemusel jsi, protože zachránil tvou čest tím, že ti pomohl na nohy.“ Elrond vstal zpoza stolu, překonal vzdálenost mezi nimi a spočinul rukama na opěrkách Glorfindelovy židle, čímž účinně zadržel svého velícího důstojníka na místě. „A teď se červenáš a odvracíš oči?“ Jeho myšlenky pádily. „Ale ale, Glorfindeli, měl bych předpokládat, že jsi se zamiloval do našeho krásného velitele stráží?“

„Ty si myslíš, že je Haldir krásný?“ Glorfindel si Elronda přeměřil, jako kdyby ho považoval za konkurenci.

Tahle žárlivá reakce přinesla na Elrondovu tvář široký úsměv. „Klid, můj drahý příteli, já po Haldirovi netoužím!“ Ačkoliv většinu času se choval vesele, stále ještě postrádal Celebrían. Tak dlouho byla druhou polovinou jeho duše. Ale díky jeho záhadnému léčiteli už pro ni netruchlil a znovu našel svou chuť do života. Kdyby tak za to jenom mohl svému zachránci poděkovat!

„Nemáš o něj zájem?“ Glorfindel si nebyl jistý, jestli ho Elrond jenom neškádlí.

„Nemám o Haldira zájem,“ konejšil ho Elrond. „Dokonce i kdybych měl, pochybuji, že by mé děti souhlasily, abych si vybral nového druha tak brzy poté, co jejich matka odplula do Valinoru.“

„Dvojčata stále loví skřety?“

„Ano, a já nebudu cítit klid, dokud se nevrátí bezpečně domů.“ Bezstarostný tón zmizel a Elrond začal přecházet po své pracovně. „Očekávám, že Arwen se domů vrátí v několika dnech.“ Utáhla se do malého domku nahoru po Bruinen, aby měla dostatečné soukromí pro tiché přemítání.

Glorfindel vstal ze své židle doufaje, že byl Elrond upřímný, když tvrdil, že se nezajímá o jeho velitele stráží. „Celebrían ti před svým odchodem řekla, abys hledal novou lásku.“

„Já to vím,“ řekl Elrond s povzdechem. „Ale moje rodina není ještě připravená na nový přírůstek.“

Glorfindel téměř dosáhl dveří, když se znovu obrátil. „Téměř jsem se zapomněl zeptat… Jak se daří našemu těhotnému elfovi?“

„Prohlédl jsem ho. Pokud nenastanou komplikace, měl by být schopen donosit dítě v řádném termínu. Ale měl jsi pravdu, když jsi mi povídal, že se dá snadno vylekat. Sotva jsem měl šanci prohlédnout si jeho obličej, protože se neustále skrýval za svými vlasy.“

Glorfindel si uvědomil, že se zapomněl zeptat Haldira na jejich tajemného léčitele, a řekl: „Chci počkat trochu déle, než se začnu Haldira vyptávat na tvého zachránce. Nechci, aby si myslel, že jsem se s ním spřátelil jenom proto, abych zjistil tuhle informaci, když o něj mám opravdový zájem.“

„Haldir z 'Lorienu má pověst vynikajícího bojovníka, Glorfindeli. Možná bys mohl být pro změnu taktní a obezřetný.“

Glorfindel se zavrčením odpověděl: „Už vím, že mě může porazit. Budu opravdu opatrný.“

„Jsi tedy omluven, ale byl bych rád, kdybyste se ke mně ty i Haldir přidali zítra večer. Erestor by se mohl cítit mnohem klidněji, když bude mít nablízku Haldira.“

O tomhle Glorfindel ve své touze mít Haldira jenom pro sebe neuvažoval. „Zítra večer tam budu.“

„Dobrá, tak můžeš odejít.“ Elrond se vrátil ke svému stolu a usadil se, aby dokončil svoje denní papírování. Když si uvědomil, že Glorfindel ještě neodešel, vzhlédl na Eldu. „Ano?“

„Dohlédneš na Erestora? Když jsem požádal Haldira, aby se ke mně připojil, neuvažoval jsem o vlivu, který by to mohlo mít na našeho těhotného elfa.“

„Dohlédnu na něj,“ uklidnil ho Elrond. „A teď se jdi vykoupat, Glorfindeli. Jestli chceš mít u Haldira naději, raději bys neměl smrdět po koních a špíně!“

„Možná má tu vůni rád,“ dobíral si ho Glorfindel na oplátku.

„Myslím, že to ve skutečnosti nechceš zjistit! Jdi!“ Elrond vyhnal Glorfindela ze své pracovny a jakmile byl pryč, uvědomil si, že je čas převléknout se k večeři. Pracoval po celý den a koupel a čisté šaty byly přesně to, co teď potřeboval.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Haldir zamilovaně zíral na Erestora, který stále ještě spal uprostřed mračna polštářů. Nejdřív chtěl tmavovlasého elfa vzbudit, ale pak si to rozmyslel. Erestor potřeboval odpočívat a on viděl, že téměř vyprázdnil podnos se snídaní. Jeho hlavní starostí bylo, že by Erestor celý den nejedl, ale teď se cítil uklidněný. „Přijdu se na tebe podívat později.“ Hodně záviselo na tom, jak vyjde jeho 'schůzka' s Glorfindelem.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Elrond se zamračil; všichni na večeři, která měla být právě servírována, přišli, kromě Erestora. Pohlédl na Lindira, který seděl po jeho levici, a zeptal se: „Řekl ti Erestor, proč se k nám nepřipojí?“

Lindirovy oči se mírně rozšířily. „Můj pane, nemluvil jsem s ním od jeho příjezdu. Předpokládal jsem, že jste mu řekl, aby se k nám připojil na večeři.“

„Takže on neví, že je tady očekáván.“ Elrond pocítil ohromující nutkání okusovat si nehty, starý zlozvyk, o kterém si myslel, že ho už před tisíciletími překonal. Ale teď cítil nervozitu stejně jako vinu, že byl takový nevalný hostitel.

„Půjdu požádat Erestora, aby se k nám připojil.“ Lindir začal vstávat ze své židle, ale znovu dosedl zpátky, když viděl, že Elrond zvedl ruku.

„Ne, zůstaň. Postarám se o to.“ Elrond odstrčil svou židli a pokynul sloužícím, aby začali servírovat večeři. „Erestor a já se k vám přidáme později.“

Síní ohně proběhlo tiché mumlání. Byli více než ochotní počkat, dokud se k nim Elrond zase nepřipojí, ale nikdo si netroufl s jejich Lordem nesouhlasit.

Elrond opustil síň a zamířil do křídla pro hosty, kde, jak doufal, najde Erestora. Co ještě zapomněl Erestorovi povědět? Jeho myšlenky krátce zaběhly ke Glorfindelovi a Haldirovi, kteří si uspořádali soukromou večeři. Už od té doby, co se Glorfindel vrátil ze Síní čekání, doufal, že by si mohl najít vhodného druha. Pro elfy nebylo obvyklé, aby zůstávali svobodní. ´Doufám, že jsi připraven čelit této výzvě, můj drahý Glorfindeli.´ Při několika příležitostech zaslechl, že by Haldir mohl být tvrdohlavý a těžko zvládnutelný. ´Dobrá, v takovém případě si jsou rovni.´ Glorfindel býval občas také osina v zadku.

Konečně dosáhl cíl své cesty a zaklepal na dveře Erestorových pokojů. „Erestore? Mohu vstoupit?“ Když nedostal odpověď, jeho obavy vzrostly a znovu zaklepal. „Erestore? Je všechno v pořádku? Mohl byste mi prosím odpovědět?“ Ale pořád tam nebyla žádná odezva.

„Erestore?“ Opatrně otočil knoflíkem dveří a zjistil, že Erestor dveře nezamknul. Tiše vstoupil a rozhlédl se. První věc, které si všiml, byla, že Erestor není nikde v dohledu. Podnos od snídaně byl stále ještě na stole, ale jak se tak rozhlížel, začal mít starosti. Kde byl Erestor?

Pak si všiml chybějících polštářů z postele a pohovky. Kam zmizely? Balkónové dveře byly doširoka otevřené a Elrond pomalu vykročil k balkónu. Usmál se, když našel Erestora tvrdě spícího uprostřed měkkých tkanin. Pak se ale jeho pohled zachmuřil. Byl tady Erestor celý den? Očekával by určitou zvědavost u elfa, který by mohl trochu prozkoumat Poslední domácký dům, ale nyní si uvědomil, že Erestor nic takového neudělal. Erestor po vyšetření zůstal ve svých pokojích. To bylo opravdu nepřijatelné. Erestor možná mohl mít na balkóně dostatek čerstvého vzduchu, ale potřeboval také nějaký pohyb. ´Musím převzít vedení a postarat se, aby to od zítra šlo jinak.´

Současné okolnosti v něm vyvolaly dilema, protože nechtěl Erestora při probuzení vylekat. ´Ale musím ho probudit. Potřebuje něco sníst.´ Zkusmo si odkašlal a zadoufal, že to bylo dost na to, aby to Erestora probudilo.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Něco narušilo jeho doteď pokojný spánek a on se překvapeně vzbudil a zjistil, že se nad ním tyčí Elrond. „Můj Pane!“ Rychle se pokusil vytáhnout na nohy, ale selhal a ztratil rovnováhu, když zakopl o své vlastní nohy.

Elrond se mimoděk natáhl a zachytil klopýtajícího elfa. „Jen klid. Jsem tady jenom proto, abych vám připomněl, že je čas na večeři.“

„Večeři?“ Byl tak překvapený, že se zapomněl skrýt za svými dlouhými vlasy a očima doširoka otevřenýma pátravě hleděl do Elrondových.

„Ano, večeři. Ve vašem nynějším stavu si nemůžete dovolit vynechat jediné jídlo.“ Elrond pořád pevně držel Erestorovu paži a využil toho, aby druhého elfa podepřel. „Připojíte se ke mně na večeři?“

„Já… nemusel jste… nemám hlad…“ Erestor byl trochu zaskočený, když zjistil, že je Elrond tak blízko něj, proto odvrátil oči a uvažoval, proč přišel osobně Elrond, aby mu oznámil, že je čas k večeři.

„Nevěřím, že nemáte hlad.“ Elrond pozorně vedl Erestora ke dveřím koupelny. „Chtěl byste se nejprve upravit?“

„Ano…“ Erestor usilovně polykal a vklouzl do koupelny v tu chvíli, jakmile Elrond pustil jeho ruku. Zavřel za sebou dveře a zíral do zrcadla. Co má dělat? Chtěl s ním Elrond večeřet v soukromí nebo bude muset čelit místnosti plné elfů? Nebyl si jistý, jestli by to zvládl.

Erestor se pokoušel znovu získat svou vyrovnanost, proto si na tvář nacákal trochu studené vody. Jeho vlasy byly zacuchaný chumel, proto rychle projížděl hřebenem prameny, skousávaje bolest, když narazil na uzel. Když se pečlivě zaposlouchal, mohl zaslechnout Elronda, jak přechází pokojem. U Valar, Peredhel tam pořád ještě je! Pravděpodobně na něj čeká! Z tohohle není žádná cesta ven! Zhluboka se nadechl a zadoufal, že přežije dnešní večer.

Znovu vstoupil do ložnice a okamžitě na sobě ucítil Elrondův zkoumavý pohled. „Jsem připravený jít.“ Pocítil trochu pýchy, když zjistil, že jeho hlas zní vyrovnaně.

„Dovolte mi doprovodit vás do Síně ohně.“ Elrond zachytil ostrý nádech a podivil se proč. „A pro případ, že vás to zajímá, Haldir se k nám dnes večer nepřipojí. Zdá se, že Glorfindel a Haldir toho mají hodně co prodiskutovat.“ Jak si tak Erestora zblízka prohlížel, byl příjemně překvapený, když na té krásné tváři uviděl ohromný úsměv. Patrně si Erestor všiml té přitažlivosti a podporuje ji. ´Jsem rád, že souhlasí. Věci by se mohly vyvíjet dost nepříjemně, kdyby nadále potřeboval Haldira nablízku. Zajímalo by mě, jaká je přesně povaha jejich vztahu.´

Erestor roztržitě přikývl. „Ano, předpokládám, že dva válečníci jako oni toho mají hodně, o čem mohou mluvit.“ Ale litoval chybějící Haldirovu společnost. Pak sám sebe vypeskoval. Haldir měl nárok na život - a lásku - sám pro sebe. „Neznám Lorda Glorfindela tak dobře, ale zdají se mi sobě rovnocenní.“

„Ano, to jsou,“ Elrond pokračoval a vyprávěl Erestorovi o tréninkovém zápase doufaje, že mezi nimi prolomí ledy, protože zjistil, že se mu líbí Erestorova tichá a vážná společnost.

„Haldir ho porazil?“ Na jeho tváři se rozprostřel úsměv, když se pokoušel představit si Haldirův výraz, jak říká proslulému Zabijákovi balroga, aby se vzdal.

„Haldir má pověst vynikajícího bojovníka.“ Elrond doufal, že povídání o Haldirovi by mohlo překonat emocionální propast mezi nimi. Znovu uvažoval, proč se mu Erestor zdá tak důvěrně známý. A opět se mu nepodařilo přesně si vybavit proč.

„Byl mým ochráncem po mnoho tisíciletí,“ Erestor si skousl ret. Proč si tohle nechal uklouznout?

„Jak dlouho už ho znáte?“

„Přes pět tisíc let,“ odpověděl Erestor a uvědomil si, že v budoucnu musí být mnohem opatrnější. Elrond byl chytrý a mohl by tak o něm zjistit pravdu.

Mezitím dosáhli Síně ohně a Erestor se napjal. Vypadalo to, že se tady shromáždili všichni elfové z Imladris, ale věděl, že vidí pouze část obyvatel údolí. „Opravdu musím jít dovnitř?“ Ups, vážně to řekl nahlas? Chtěl si to jenom pomyslet.

„Dal byste přednost soukromějšímu uspořádání?“ Elrond byl více než ochotný svého hosta rozptýlit.

„Ne!“ ujistil ho rychle Erestor, který dával přednost tomuto davu před tím být s Půlelfem sám.

„Tak se k nim tedy připojme.“ Elrond se pozorně chopil Erestorovy ruky a vedl těhotného elfa k hlavní tabuli, kde seděl Lindir a několik dalších elfů. Byl nyní vděčný za to, že jeho stůl stál trochu stranou davu. „Prosím, posaďte se tady.“

Erestorovy oči se rozšířily, když zjistil, že sedí u hlavní tabule - po Elrondově pravici. Tohle nečekal. Opatrně se usadil. Doufal, že se ztratí v davu, ale teď na to mohl zapomenout. Vedle něj se objevil sloužící a položil před něj talíř. Byl naplněný různými druhy ovoce a jeho žaludek zakručel, připomínaje mu, že nyní musí jíst za dva.

„Jezte,“ nařídil Elrond a usmíval se Erestorovu překvapení. ´Jaký byl jeho život v Lothlorienu? Zkusím ho přimět, aby se mi otevřel. Možná, že ví něco o mém tajemném léčiteli.´

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Když před něj umístili druhý chod, uvědomil si Erestor, že mu bylo naservírováno jiné jídlo než ostatním. Proč?

Elrond zachytil Erestorův tázavý pohled a rychle vysvětloval. „Požádal jsem kuchařku, aby pro vás připravila zvláštní menu. Musíte být na zvláštní dietě a tato jídla jsou vybrána, protože budou podporovat růst děťátka a vás posílí.“

„To od vás bylo velice pozorné,“ zamumlal Erestor slabým hláskem. Byl překvapený, že to pro něj Elrond udělal, a nutilo ho to jíst tolik, kolik jen zvládl. Když opouštěl Lothlorien, myslel si, že uvidí Elronda jenom při vyšetření, ale nyní uvažoval, jestli se s ním Půlelf nechce také spřátelit. Bylo to víc, než v co kdy doufal.

 

 

Srdce v okovech - kapitola 19.

Srdce v okovech - kapitola 21.