Původní název: Hollow
Autor:hinig sami714
Web:  http://www.fanfiction.net/s/8916300/1/Hollow
Překlad:  Selen
Fandom:  LOTR

Párování:  Bilbo Pytlík/Thorin Pavéza
Rating:  slash, 12+
Varování:  Hurt/Comfort/Angst
Shrnutí:  Hobiti jí průměrně šest, někdy i sedm jídel denně. Bilbo se trápí, když má jíst během cesty k Ereboru mnohem méně jídla, ale zároveň nechce před ostatními ukázat svou slabost.

 

Bilbo na tuhle výpravu nebyl dostatečně připraven. To bylo víc než zjevné. Dokonce i pro něj.

Poprvé si to uvědomil pět minut po začátku výpravy. Hobit bez kapesníku to je jako…čaroděj bez hole nebo trpaslík bez vousů. Chyběl mu a zoufale ho chtěl, ale zjistil, že ho vlastně nepotřebuje. Nicméně byly věci, které potřeboval, ačkoli si to na začátku neuvědomoval. Bilbo předpokládal, že během cesty bude jíst méně než obvykle. Konec konců, moc jídla se mu do jeho batohu nevešlo a většinu z toho, co si vzal, dal velkoryse svému poníkovi, Myrtě. Přesto Bilbo předpokládal, že bude jíst alespoň čtyři jídla denně, o dvě méně než byl až dosud zvyklý. Věděl, že na čtyřech jídlech může přežít. Ale dvě, občas jedno a za nepříznivých okolností žádné jídlo, to bylo vskutku velmi nečekané.

Už první den se nemohl dočkat večeře, a když byla hotová, dychtivě zhltal vše, co dostal. Chutnalo to příšerně, ale jeho kručící žaludek se alespoň na chvíli uklidnil. Bilbo by klidně spořádal ještě tři nebo klidně i čtyři další misky. Když přišel k Bofurovi, aby ho poprosil o druhou misku, uviděl, jak trpaslík plesknul svého bratra přes ruku, když si chtěl nalít druhou misku. Bilbo věděl, že by bylo nespravedlivé, kdyby on, nejmenší ze všech, žádal víc jídla, když ho už tak měli málo. Celý večer nepromluvil a jen pozoroval trpaslíky, jak jedí své porce. Vůně jídla Bilba dráždila v nose. Ten večer šel spát s bolestně prázdným žaludkem.

Cítil se nemocný. v žaludku mu neustále kručelo a v hlavě měl zmatek. Věděl, že si trpaslíci musí myslet, že je slabý. O svém hladu neřekl ani slovo, takže si nikdo nevšimnul, že je něco špatně. Thorin si o něm nemyslel mnoho, o kolik méně by si o něm myslel, kdyby hobit začal jíst dvojité porce. Zanedlouho začal Bilbo ztrácet značnou část své váhy. Svou pozornost věnoval převážně na udržení iluze svého tělesného tuku. Začal nosit více vrstev oblečení, takže nikdo úbytek váhy nezpozoroval, i když na něm oblečení viselo volněji než dříve.

Tu noc, kdy narazili na zlobry, Bilbo ještě nejedl. Když nesl Kilimu a Filimu jejich misky s jídlem, tep mu silně bušil v uších. Byl trochu zmatený a bylo pro něj těžké myslet, když byl vhozen doprostřed bitky. Vůně to ho, co zlobři vařili, ať už to bylo cokoli, ho vábila navzdory tomu, jak nechutné jídlo to bylo. Přesto nějak zvládnul soustředit se na osvobození poníků. Netušil, jak dokázal střetnutí přežít, ale věděl, že jsou na něj trpaslíci naštvaní, prvé řadě proto, že se nechal chytit a dále kvůli tomu, jak je slabý.

Když dorazili do Roklinky, Bilbo byl velmi slabý. Nedokázal se soustředit na svoje okolí, ale krásy elfího města ho uchvacovaly a prohlížel si jej s bázní. Vidina jídla mu pozvedla náladu. Poprvé za mnoho dní se pořádně najedl. Snědl tolik jídla, které by vystačilo pro pět hobitů, nedbajíce na pohledy, které na něj vrhali trpaslíci. Později toho velice litoval. Odešel od večeře sám a ve spěchu. Žaludek se mu kroutil a převracel. Celou svou první noc v Roklince strávil šířením obsahu svého žaludku na podlahu pokoje. Celou noc probděl, neschopný odpočinout si a uklidnit svou mysl. Ani netušil, jak ráno zvládnul uklidit všechen nepořádek. Následující dny nebyl hobit schopný dotknout se jídla, pachuť zvratků byla stále ještě přítomna v jeho ústech. Když se koupal, šokován zjistil, že mu žebra vyčnívají pod kůží tak moc, že by se daly spočítat. Děsilo a znechucovalo ho to zároveň. Dal si hodně záležet, aby to nikdo jiný neviděl.

Když opustili Roklinku, Bilbo se díval zpátky s touhou a litoval, že alespoň neuždíbnul trošku jídla nebo si nějaké nenacpal do svého batohu. Byl si jistý, že když tahle cesta brzy neskončí, nepřežije jí. Ale donutil se pokračovat v chůzi. Na moment si myslel, že si Thorin možná všimnul, že je něco špatně. Vlastně v to doufal. Asi se mu to jen zdálo, protože trpaslík nic neřekl a oba pokračovali v cestě. S ostatními mluvil jen málo, spíše se uzavíral do sebe. Bez Gandalfa byla cesta trochu rozpačitá.

Přechod hor byla poslední kapka. Bilbo byl zmrzlý na kost a třásl se zimou kvůli úpornému dešti. Měl hlad a zároveň ho neměl. Místo svého obvyklého slušného chování kolem sebe jen štěkal a Thorinova zjevná nenávist bylo to poslední, co právě potřeboval. Začal se cítit neuvěřitelně sklíčený. Bilbo věděl, že je zbytečný, že nikdy neměl opustit svůj domov, tak se pokusil v noci odejít. Ačkoli si to Bofur nezasloužil, hobit po něm vyjel dost nevybíravými slovy. Bilbovi bylo špatně, jak fyzicky, tak i ze svých slov. Ale neměl mnoho času na to myslet, protože se otevřela zem a všichni spadli do skřetích jeskyní, které se ukrývaly pod zemí.

Jak se mu podařilo uniknout tvorovi z jeskyně, to mu bylo záhadou. Hádanky, na které by si v Kraji vzpomněl tak snadno, nebyly víc než šepot v jeho hlavě. Nemohl pořádně myslet. Což se odrazilo na tom, že v panice nebyl schopný vymyslet pořádnou hádanku. Ztratil svoje knoflíky z vesty, když se snažil protáhnout škvírou, o které věděl, že se do ní nemůže nikdy vejít. Když zjistil, že kouzelný prsten ho dělá neviditelným, na okamžik si myslel, že zešílel. Utekl úplně vyčerpaný. Myšlenky na podobnost mezi tvorovou a jeho vlastní vyzáblostí se mu pořád vkrádaly do mysli. Když znovu spatřil trpaslíky, štěstí ho celého prostoupilo. Ale jen o chvíli později pocítil ostrou bolest kvůli prudkým slovům trpasličího krále. Přestože hladověl a nemusel cestu přežít, rozhodl se zůstat. Chtěl dokázat, že je lepší, chtěl Thorinův respekt a zlatý blýskavý prsten v jeho kapse mu dodal odvahu pokračovat.

Čistý adrenalin mu zaplavil mysl, když se hnal zachránit Thorinův život. S odstupem viděl, že to nebylo moc moudré rozhodnutí, ale rozhodně by ho neměnil. Navzdory odcizení od trpaslíků stále cítil, že je povinen zachránit jejich krále. A byl za to odměněn. To objetí pro něj bylo všechno. Teplo, které se šířilo z trpaslíkových paží mu vzalo dech. Chtěl být objímán, chtěl být utěšován. Ale když se na něj Thorin podíval se zmatkem a zaujetím ve tváři, zatímco jeho ruce spočívaly na hobitově útlém těle až moc dlouho, Bilbo věděl, že musí být silnější, a že je potřeba, aby skryl svou bolest.

Když dorazili k Meddědovi, teprve tehdy si Bilbo uvědomil, jak moc zhubnul. Tak moc si zvykl nejíst, že mu přišlo, že už jíst ani nepotřebuje. Ale Thorinův přímý pohled ho přiměl k tomu, aby se donutil spolknout alespoň nějaké jídlo. To jen způsobilo, že měl znovu žaludek jako na vodě. Rychle a tiše utekl do lesa, kde padnul do mechu. Vzlykal, emoce v něm vířily a slzy stékaly z jeho tváří na lesní zem. Bilbo rozepnul svou košili a přejel prsty po svém hrudníku. Kůži měl skoro bolestivě napnutou přes kosti, každé žebro na jeho bocích bylo zřetelně vidět. Dokonce jeho kyčle vyčnívaly a jeho břicho bylo propadlé. Nikdy se necítil tak moc…prázdný.

Měkké kroky ho přiměly rychle vyskočit a zakrýt si tělo pažemi. Rychlý pohyb ale způsobil, že padl zpátky na zem v návalu nevolnosti. Cítil, jak mu někdo položil ruce na ramena. Roztřásl se pod tím dotekem.

„Pulčíku? Co tě trápí?“ zeptal se Thorin starostlivě. Trpaslík ho zvednul na nohy a otočil ho čelem k sobě. Bilbo se usilovně snažil zapnout svojí košili, ale Thorin odstrčil jeho ruce pryč. Trpaslíkovy oči se rozšířily, když na něj pohlédl a bezděčně přejel svými prsty přes Bilbovu hruď.

„Vždyť jsi kost a kůže!“ zajíknul se Thorin. Bilbo se podíval stranou, zahanbený, že byl odhalen a znovu se pokusil zapnout si košili.

„Thorine, t-to je v pořádku,“ trval si na svém roztřeseně Bilbo. Ale trpaslík ho chytnul za zápěstí a přitisknul mu je k bokům.

„Ne, to není v pořádku. Jen se podívej, tvoje žebra se skoro derou ven skrz kůži!“ vykřiknul a přitisknul prsty na Bilbovy boky. Trpaslíkovy oči se lehce zúžily, jak se díval na Bilbovo tělo.

„Nebyl jsi ani zdaleka takhle hubený, když jsme se poprvé setkali,“ řekl Thorin něžně.

„Jsi nemocný? Co se děje, co tohle způsobilo?“ pokračoval dívaje se hobitovi do očí.

„N-ne…nic takového. Jen…jsem dost nejedl, to je vše,“ zadrmolil Bilbo. Thorin vypadal zmateně.

„Všichni jsme jedli stejné množství…jedl jsi své porce, kontroloval jsem to,“ řekl trpaslík se zjevným zaujetím ve tváři. Bilbo si uvědomil, že trpaslíci to doopravdy nevědí. Oni musí být schopní žít bez nepohodlí i při tak malém množství jídla.

„Hobiti…my…domnívám se, že jíme víc,“ začal Bilbo vysvětlovat.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Thorin, upřímně překvapený.

„Doma, v Kraji, jsem jedl šestkrát, někdy i sedmkrát denně, když jsem mohl. Všichni hobiti jí často. Je to prostě…normální. Ještě nikdy jsem nemusel přežívat s tak málo jídlem,“ dokončil Bilbo a odvrátil zrak od Thorinova obličeje. Trpaslíkovo sevření na Bilbových bocích zesílilo. Teď bylo zjevné, proč byla hobitova spižírna tak velká a plná. On nečekal vůbec žádné hosty, ale jednoduše potřeboval velké množství zásob pro sebe.

„My…my jsme tě trápili hlady,“ vydechnul Thorin. Hlas měl zděšený a Bilbo se na něj rychle podíval.

„Ne! Ne…to není vaše vina. Vážně…to je v pořádku, vlastně už teď ani nemám hlad,“ naléhal Bilbo a pokusil se konejšivě usmát. Thorin vypadal zděšeně.

„To. Není. V pořádku,“ řekl tvrdým hlasem a s vážným obličejem. Thorin zvedl ruku a pohladil Bilba po tváři.

„Dokonce tvoje kůže je bledá. Pár dní trápení navíc a mohl jsi…,“ Thorin nebyl schopný větu doříct. Bolestně zavřel oči než se podíval zpět na Bilba a odrhnul mu vlasy pryč z obličeje.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zašeptal Thorin měkkým hlasem plným beznaděje. Bilbo nervózně zamrkal a zavrtěl se pod pohledem trpasličího krále.

„Nechtěl jsem, aby sis o mě myslel méně…než už sis myslel,“ odpověděl nesměle. Už zase nebyl schopný podívat se Thorinovi do obličeje. Ucítil prst pod svojí bradou, jak mu jí zvedá. Druhou ruku měl Thorin přitisknutou na jeho krk a hladil ho ve vlasech za jeho uchem.

„Budeš schopný mi někdy odpustit?“ zeptal se trpaslík měkkým tónem, obličej naplněný trýzní. Bilbovy oči se rozšířily v překvapení.

„Z-za co?“ zeptal se hobit, nejistý tím, co trpaslík udělal špatně. Thorin svraštil obočí, jak pozoroval bytůstku před sebou. Nemohl uvěřit, jak moc se v tom nevinném stvoření zmýlil.

„Že jsem byl tak slepý,“ řekl Thorin a lehce přitisknul čelo na Bilbovo, jejich nosy se o sebe otřely, když silnými prsty probíral hobitovými vlasy. Bylo to intimní a Bilbo se začervenal navzdory svému vyčerpání. Přikývnul proti Thorinovu čelu a chytil se svýma malýma rukama za jeho tuniku. Když Thorin znovu promluvil, Bilbo zavřel oči.

„Smím tě políbit?“ Trpaslík zněl nejistě a lekce se odtáhnul, ruku položenou na Bilbových zádech. Hobit neodpověděl, ale když vzhlédnul, oba se k sobě naklonili a jejich rty se střetly v něžném polibku. Když své rty rozdělili, Bilbo se trochu roztřásl, jak ho ovanul studený noční vzduch. Thorin ho rychle zabalil do svého pláště a přitáhnul Bilba do pevného objetí.

„Pomůžu ti, Bilbo. Pomalu to zvládneme. Neodejdeme, dokud se úplně nezotavíš a tvoje tělo nebude znovu silné,“ řekl Thorin a políbil hobita na čelo. Bilbo se přitulil k trpaslíkovi, vděčný za teplo. Cítil se neskutečně unavený.

„T-to…vážně není nutné. Jak jsem řekl, budu v pořádku. Nechci zdržovat vaší výpravu,“ prohlásil slabě Bilbo. Thorinovo držení jen zesílilo a začal hladit hobita na zádech. Rukama mu vykresloval malé kroužky uprostřed zad.

„Slibuji, že se o tebe postarám, můj pulčíku. Dneškem počínaje,“ zamumlal Thorin do jeho ucha, které následně také políbil. Bilbo lehce popotáhnul, emoce ho znovu zaplavovaly. Jeho slzy smáčely Thorinovu tuniku a ramena se mu bez přestání třásla. Trpaslík ho držel přitisknutého k sobě a konejšil ho. Nepustil ho z pevného objetí dokud se hobit nepřestal třást. Něžně mu setřel mokré stopy po slzách z tváří.

„Už nikdy ti nebude ublíženo. Dohlédnu na to,“ řekl Thorin něžně a opatrně odvedl Bilba do tepla Meddědova domu.

 

KONEC