Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Farid se zdárně vyhnul kosti drtivé kletbě, když si všiml Notta staršího, jak pozvedl hůlku k Severusovi; seslal omračující kouzlo, jež odmrštilo muže na blízkou zeď. Farid zároveň také omráčil všechny ostatní Smrtijedy – nehodlal riskovat, že by se něco stalo jeho přátelům nebo samozřejmě dětem či učitelům.

Svou pozornost musel však skoro vzápětí obrátit zpět k Voldemortovi, neboť jeho protivník určitě nebude mít žádné slitování. Temný pán byl bezcitný; už si uvědomoval, že je smrtelný a může být zabitý: s Faridem bojoval o svůj život.

Farid ale neměl strach, cítil se podivně nadšený, sebevědomý. Kvůli tomuto trénoval s pánem a Remusem; pán znal Voldemortův bojový styl. Temný kouzelník reagoval přesně tak, jak pán předvídal. Proto bylo pro Farida snadné odpovídat na každý jeho pohyb. Potom náhle Farid ucítil ostrou bolest kolem srdce, na chvíli zůstal ochromený. Koutkem oka viděl, jak Voldemort pozvedl hůlku a vypálil kletbu, a tak na oplátku učinil to samé.

Náhle jím projela vlna moci a byl odhozen na stěnu bubliny. Neměl čas se zamyslet, co se mu stalo; měl čas pouze reagovat na mocnou magii, jež na něj zaútočila. Hůlky se spojily; jakoby blýskavá vypálená stužka propojila obě hůlky, a začaly se silně třást. Vše, co Farid mohl dělat, bylo ji svírat, zatímco se neustále točil uvnitř bubliny, stále hůlkou spojený s nepřítelem.

Voldemort na něj pokřikoval hadí řečí; křičel, že je mu svět dlužen: za jeho příšerné dětství, odmítnutí, které protrpěl, bolest. Na Farida chrlil nenávist, hrozil mu smrtí, agonií, mučením. A současně se pokoušel prohledat jeho mysl. Farid se v duchu usmál; chtěl-li Voldemort vidět mučení, zakoušenou bolest a utrpení, pak ho Farid nechá.

Pevně se chopil úponků, jež se mu otíraly o mysl, a vtáhl je do svých vzpomínek. Voldemortovi vše ukázal: všechnu temnotu, všechnu bolest; ukázal mu své příšerné dětství a nepustil ho, dokud neviděl vše, do poslední vzpomínky.

Když nakonec přerušil kontakt, Voldemort křičel.

Přerušil spojení mezi nimi a držel si hlavu v dlaních. Když se opět podíval na Farida, jeho oči probleskovaly sytě tmavorudou.

„Co jsssi zač, chlapče?“ zasyčel; ještě promlouval hadí řečí. „Ty bysss je měl zabít za to, co ti udělali, za to, že dovolili, aby ssse ti tohle ssstalo. Ssspoj ssse ssse mnou a ssspolečně budeme vládnout světu, ty ssse můžeššš stát temným, vidím to v tobě!“

„To bych neřekl,“ odmítl ho Farid. „Víššš, za to, co ssse mi ssstalo, činím zodpovědným pouze jednoho kouzelníka, a tím kouzelníkem jsssi ty. Nicméně, bude mým obrovssským potěšššením tě zabít!“

Voldemort vykřičel svůj vzdor a opět namířil hůlku – vypadala trochu poničeně a ohořele. Zkřivil ret.

„Skončeme to, chlapče! Avada kedavra.“

Farid se zasmál. Napřáhl ruku a kletbu chytil; bylo to lehké, viděl zářivé, zlověstné zelené světlo odrážet se v téměř průhledném plášti bubliny.

Světlo stočil do koule a pohazoval si s ní v ruce, jako by šlo o dětskou hračku; druhý kouzelník jen stál a třeštil oči. Farid se málem rozesmál, cítil se silný, neporazitelný.

„Podívej se na mou pěknou kouli, Volddemorte,“ pronesl. „Na, chytneš ji?“

A kletbu vrhl zpátky na muže, jenž ji seslal. Našla si svůj cíl, zasáhla Temného pána přímo doprostřed hrudi; na kratičký okamžik Farid zahlédl tvář druhého kouzelníka – šok, hrůza, zmrazily jeho rysy – a nato Voldemort vybuchl do tisíce střípků světla.

Síla výbuchu Farida odmrštila dozadu, ale celkem rychle se mu podařilo se vzpamatovat.

Potom se podíval dolů. V koutu síně, v kaluži krve, ležel jeho pán. Poppy byla u něj; zoufale ho zachraňovala, ale on se nehýbal. Farid věděl, že je pán pryč – už dlouho ho necítil, vůbec nic, pouto bylo také pryč. Farid zůstal sám. Pak padal, klesal do bezvědomí, všechno bylo černé, a už o ničem nevěděl.



Když se Severus probral, cítil se slabý a domlácený. Krom dýchání ho nic nebolelo, překvapilo ho, že ještě dýchá. Nyní byl u jeho lůžka Remus.

Chvíli ležel a jen se díval na vlkodlaka, dokud si druhý muž nevšiml jeho zkoumavého pohledu. Remus se na něj znaveně usmál.

„Zdravím, Severusi. Jak se cítíš?“

Severus zakašlal: „Jako by mě rozřízla sekací kletba,“ zachroptěl. Měl svíravý pocit na hrudi, jako by byla stažená; přes pás mu leželo prostěradlo, a viděl velké bílé obvazy ovinující jeho tělo.

„Málem jsi zemřel, Severusi,“ řekl Remus. „Jen o pár sekund víc, a byl bys mrtev. Tadeusi Nottovi se povedlo přerušit několik hlavních žil a tepen. Kdyby nebylo Hermiony, nedokázali bychom tě zachránit. Zřejmě chodí na mudlovský kurz jménem První pomoc. Bez jejího zásahu bys určitě zemřel. Provedla něco, čemu se říká aplikování tlaku. To tě udrželo naživu, dokud se k tobě nedostala Poppy. Samozřejmě si nemyslím, že Hermiona by ti dovolila jen tak umřít, ona je velice odhodlaná mladá dáma!“

Severus poslouchal jen napůl, musel vědět, jak je na tom Farid; na ničem jiném mu ani nezáleželo. Ze zvyku sáhl po poutu, s bolestí si uvědomil, že už není.

„Farid?“ ptal se naléhavě. „Jak je Faridovi?“ Remus vyhlížel neskonale smutně.

„Zvítězil Severusi - porazil Temného pána, ale na konci nastal jakýsi výbuch, a on tvrdě dopadl na zem. Podle Poppy je od té chvíle v katatonickém stavu.

Nemůžeme ho probudit – támhle na lůžku leží už přes čtyřicet osm hodin.

On nás všechny zachránil, jenže my ho nedokážeme probudit. Přemýšlel jsem, že možná, jen možná, bys mohl zkusit pouto.“

„Ne,“ šeptl Severus. „Ne! Merline, nemohu, Remusi, pouto už není - rozpustil jsem ho. On je volný - myslel jsem, že umírám, tak jsem ho propustil. Farid už není otrok, je svobodný člověk.“ Remus na to nic neřekl, i když vypadal šokovaně, úplně překvapeně. „Hermiona zjistila, jak to udělat,“ vysvětloval Severus. „Řekla mi to v ten den, řekla mi to zrovna před bitvou, takže když jsem si myslel, že umírám, osvobodil jsem ho.

Můžu jít za ním, prosím, můžu jít za ním?“

„Nesmíš se hýbat, Seve,“ odvětil Remus. Jeho hlas zněl ochraptělý emocemi. „Tvá zranění jsou sice zacelená, ale kůže je ještě moc jemná, mohla by popraskat, mohla by se ještě roztrhnout.“

Odmlčel se, patrně se na okamžik zamyslel. „Pokud mi slíbíš, že budeš v klidu ležet, zavezu tě blíž - ale musíš mi slíbit, Severusi, že se nepohneš.“ Severus se zahleděl do přítelových očí, kývl, jen jednou.

Remus ho tedy přesunul. Zavezl lůžko, na němž Severus ležel, blíž, tak aby viděl Farida, tak aby se bez natahování dostal k držení ledově studené ruky chlapce, jehož nade vše miloval.

Tentokrát to bylo jiné; když byl Farid dříve v bezvědomí, jeho dýchání bylo rovnoměrné, oči zavřené, ale teď to mělo naprosto odlišný průběh. Farid ležel klidně, mrtvolně klidně, a byl velice bledý. Jeho dýchání bylo povrchní, hruď se skoro vůbec nehýbala, a oči, ty byly na tom nejhorší; jeho nádherné zelené oči byly otevřené, ale vypadaly téměř jakoby zastíněné – nebyl v nich vůbec žádný ždibec života, žádná jiskra.

Když Poppy přišla prohlédnout Severuse a vyčinila mu, že nechal Lupina přesunout jeho lůžko, sdělila mu, že Farid měl prasklou lebku.

Měl i jiná zranění, ale ta se docela brzy vyléčila; právě to zranění hlavy ji znepokojovalo.

„Když padal, bylo to strašné - spadl na zem, a uhodil se do hlavy tak silně, že to všichni uslyšeli, rozléhalo se to a neslo síní. Od té chvíle se nepohnul.

Je v hlubokém kómatu, z něhož se možná nikdy neprobudí. Jeho mozek byl delší dobu oteklý, a musela jsem na chvíli rozšířit prasklinu lebky, aby se uvolnil tlak. Asi je pryč, Severusi, nenašla jsem žádnou mozkovou aktivitu, ať jsme dělali cokoli, neobjevila se žádná reakce – myslím, že jeho mozek je mrtvý.“

„Ne!“ odmítl Severus pevně, zachytil pohled lékouzelnice. „Neodepisujte ho, neopovažte se! Můj Farid je hodně silný, přežil toho tolik. Vyhrál, má toho tolik pro co žít, on neumře - já mu to nedovolím.“

Jak dny plynuly, nic se však nezměnilo.

Po celou dobu návštěvníci proudili do jejich pokoje a ven. Když jarní slunce ustoupilo začátku léta, přicházel jeden návštěvník po druhém a vyprávěli Severusovi, co se stalo v bitvě a k čemu novému došlo ve světě. Každým dnem Severus sílil: už se zvládal posadit, sundat obvazy, každý den vstával z lůžka na delší dobu; a celou tu dobu Farid ležel, malý a slabý, očima upřenýma do prázdna. Pomalu, ale jistě se každý poddal beznaději, vyjma Severuse, jenž nepodlehnul; umýval svého chlapce, láskyplně mu česal vlasy, vyprávěl mu, co se dověděl od jiných o venkovním světě, a hodinu za hodinou jen svíral Faridovu útlou ruku.

Od bitvy se svět hodně změnil. Farid s Voldemortem bojovali víc jak čtyřicet minut; kletby létaly sem a tam. Celá škola měla dobrý výhled na ně oba, obklopené bublinou. Nikdo ani vlastně netušil, proč Farid kolem sebe a Voldemorta vytvořil bojové pole, přenesl boj do vzduchu, ale všeobecné mínění se shodovalo, že všechny chránil a držel mimo dosah nebezpečí. A nebylo to podobné Faridovi?

Voldemort pálil na chlapce jednu kletbu za druhou, on je zmrazoval a posílal je rovnou zpátky. Poslední kletba byla zelená a zářivá, když tu Farid zastavil a vrátil, Voldemort vybuchl do tisíce střípků, roztříštěný, zničený. Právě, když bublina praskla, Farid se okamžik vznášel ve vzduchu, a pak se zřítil na podlahu hluboko pod ním, jako loutka, které se přestřihly nitě.

Každý ho viděl padat, nikdo však nebyl dost rychlý, aby ho zachytil; Severus si spílal za to, že tam nebyl, neboť kdyby byl, jistě by něco udělal.

Návštěvník za návštěvníkem vyjadřovali svou lítost, že nebyli s to pomoci Faridovi, že nikdo nebyl s to zastavit jeho pád. Líčili, co se přihodilo během bitvy, jak Smrtijedi najednou padali v bezvědomí, čímž se zachránilo mnoho životů. Toho dne nezemřelo jediné dítě ani člen učitelského sboru – ačkoli několik Smrtijedů ano.

A ti ostatní, proč ti ostatní…

Když Farid padal, všechny oči na něm utkvěly. Sirius Black se dostal ke zhroucenému jako první, ale nehýbali s ním do příchodu lékouzelnice. Už delší dobu měla plné ruce práce se záchranou Severusova života. Proto kdosi došel pro deku a zakryl ho, pak všichni jen čekali.

Sirius tak seděl u chlapce, svíral malou bílou ruku ve své jako tlapě velké pěsti, aniž se skoro hodinu pohnul, zatímco čekali, až někdo přijde ze svatého Munga; děti a ostatní učitelé stáli kolem něj, všichni spontánně tiše bděli nad chlapcem, jenž je zachránil. Poté, když dorazili lékouzelníci, konečně si všimli dítek.

Všichni Smrtijedi do jednoho, jež nezemřeli, zmizeli, na místě každého z nich se objevilo malé dítě, žádné z nich nebylo starší dvou let. Některé plakaly, jiné pevně držely hábity, které jim už nepadly, ale byly nahromaděné kolem nich na podlaze, a ještě další prostě seděly a koukaly na studenty. Ani jedno neneslo Znamení zla – každý Smrtijed se vrátil do doby nevinnosti.

Remus sdělil Severusovi, že kouzlo, jež Farid seslal (kdo jiný než Farid by něco takového dokázal) je muselo všechny držet ve stázi, dokud se Farid nehýbal. Jen co ho lékouzelníci zvedli na magická nosítka, kouzlo, jež děti udržovalo strnulé na místě, se zrušilo a ony přišly k životu, k vědomí.

Právě existence těchto dětí nakonec sesadila Popletala.

Ministr kouzel se netěšil oblibě od jeho nedávného setkání s Faridem. Ve dnech následujících po bitvě musel zodpovídat otázky o tom, proč škola byla tak zranitelná, jak to, že se Voldemortovi podařilo zaútočit, proč nebyla tak chráněná, že se Smrtijedy musela bojovat hrstka učitelů a starších studentů, a jak to, že osmnáctiletý chlapec úplně sám porazil Voldemorta, bez krytí a podpory takzvaných ‚důkladně vycvičených bojem ostřílených bystrozorů‘.

To Popletal nedovolil lékouzelníkům dostat se do školy, stál si za tím, že oblast musí být zabezpečená, než jim bude umožněn vstup. Tento příkaz se nesetkal s dobrou odezvou rodičů dětí, jež utrpěly zranění.

Popletal si však ani nevěděl rady, co si počít s batolaty; byl z nich úplně vedle, když na ně došlo. Zprvu je chtěl poslat do Azkabanu, ale tuto myšlenku záhy zamítlo několik nejvýznamnějších osobností. Vlastně, několik uvězněných Smrtijedů bylo propuštěno, poněvadž se také vrátili do dětství. Draco Malfoy musel odpelášit zachránit batole Luciuse a vzít ho do letní vilky, v níž nyní žil se svou matkou.

Farid, jak vidno, soudil Smrtijedy; jaké bylo kritérium, to nikdo nevěděl, ale zřejmě se rozhodl, že někteří si zasloužili druhou šanci. Proto je vrátil do dětství, raného dětství, aby jim dal tuto šanci. Severusovi to hned došlo, když Poppy děti prohlédla, a oznámila, že mají patnáct měsíců – přesný věk Harryho Pottera v době, kdy byli zabiti jeho rodiče.

Byl to Faridův přítel, americký novinář Adrian Barnard, jenž nakonec za nepříznivě nakloněnou a rozezlenou tiskovou společnost obvinil ministra, jak vedl tým bystrozorů, jež se přímo snažili pozatýkat třicet sedm malých dětí a eskortovat je do vězení. Adrian prohlásil ministra za blázna a zbabělce, jenž je schopný jen zastrašovacích taktik. Nadto, skutečnost, že zdržoval lékouzelníky, protože se bál hrstky dítek, znamenalo, že by také mohl být zodpovědný za Faridův současný stav, neboť jejich pozdní příchod možná přispěl k současnému stavu hrdiny.

Po Barnardově vášnivém odsudku, Kornélius Popletal ráno zmizel a Amélie Bonesová byla namísto něj jmenována prozatímní ministryní.

Převzala odpovědnost za tým bystrozorů – jejichž morálka byla rekordně nízká – třicet sedm dětí (plus šest dalších přivedených později z vězení), a Azkaban, který už neměl stráže. Vzala si na starost kouzelnický svět, jenž byl, poprvé za více než dvacet let, zcela osvobozený od teroru, a ujala se ochrany hrdiny, jenž spal, nevědomý toho, co se děje, zatímco se politické podmínky měnily a tvořila se historie.

Několikrát navštívila Farida, říkala Severusovi o Merlinově řádu, který si přáli darovat chlapci, že by v zářící budoucnosti mohl být bystrozor, kdyby se jím rozhodl stát. Neměla však o nic větší úspěch v jeho probuzení než kdokoli jiný, a tak, nevnímající změny probíhající kolem něj, Farid jen spal dál.

Za poskytnuté služby - 42. kapitola

Za poskytnuté služby - 44. kapitola