Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Severus se probral o hodně později. Bylo mu, jako by se přes něj přehnalo stádo kentaurů. V hlavě mu bušilo. Rozevřel oči a zamrkal při jasném světle, načež je zaklapl tak rychle, jak mohl. Bylo jisté, že už není ve sklepení. Světlo dole nikdy nebylo tak jasné. Váhavě znovu otevřel oči, tentokrát pomaleji, a uviděl, že je v jednom z naškrobených bílých lůžek na ošetřovně. Rozhlédl se, ještě trochu mžoural, a málem šokem spadl z lůžka. Vpravo vedle něj seděl, v jedné z těch hrozně nepohodlných nemocničních židlí, Sirius Black.

„No, tak teď vím jistě, že mě Poppy nenávidí!“ zamumlal Severus. „Probudil jsem se a říkal jsem si, kde u všech ďasů jsem, jen abych se střetl s tvým hnusným obličejem. Dnešek je prostě čím dál tím lepší! Proč jsem tu? Co se vlastně stalo? Kde je Farid? A v neposlední řadě, co tady ksakru děláš?“

Severus se posadil zpříma, a s poslední zakřičenou větou začal věřit, že kentauři v jeho hlavě snad začali nosit dřeváky?

Zasténal, a vzápětí si uvědomil, že mu Sirius Black položil studenou látku na hlavu a podal mu k pití chladnou vodu se slámkou. Severus se na něj jen strnule díval, ačkoli si nabízenou vodu vzal. „Jsem v alternativním vesmíru, nebo co? Buď to, nebo mě Temný pán mučil do nepříčetnosti.“

Black si sedl zpátky. Tvářil se zarmouceně a rozpačitě.

„Jsem tady, abych se kál, Severusi. Můžu ti říkat Severusi?“

„Ne, jistěže nemůžeš! Kde je Farid, a co se děje?“ Pak zvýšil hlas, načež kentauři přestali dusat a vytáhli mimořádně velká kovářská kladiva, aby se doplňovala s dřeváky: „ALBUSI!“

„Neuslyší tě. Je v přízemí s Popletalem, a snaží se ho držet od tebe a Har… Farida. Farid je jen o pár lůžek dál. Je v bezvědomí, Sev… ehm, Snape.“

Severus se znovu pokusil posadit, ale setsakramentsky ho to bolelo. Co se stalo? Kde je jeho chlapec?

„Prostě mi řekni, co se stalo!“ zasípal přes zaťaté zuby. „Okamžitě!“

„Snape, bylo to strašlivé, hrůzné! Křičel jsi, takový křik jsem nikdy neslyšel! Merline, nikdy nic takového. Dokonce ani v Azkabanu. Harry… ne, Farid, byl jako divý, zoufale se snažil k tobě dostat. Zkusili jsme ho zadržet, protože jsme netušili, co se děje, zda hrozilo nebezpečí nebo ne, ale jeho magie, ta prostě vybuchla. Za celý svůj život jsem nic podobného neviděl. Takovou surovou moc! On není velký, ale, u chlupatých hipogryfů, ta síla v něm! V jednom okamžiku na něm Remus dokonce seděl, zatímco se tě Albus snažil prohlédnout, ale Farid nic z toho nevnímal. Skončili jsme u stropu, ne Ron nebo Hermiona, ale Remus, Albus a já. Nezranil nás. Prostě nás chtěl mít z cesty. Také křičel:

‚Nemůžete ho mít. On je můj, můj pán‘, tím svým šíleným přízvukem! Pak popadl tvou paži a zase se rozkřičel, ale tentokrát v hadí řeči. On má hadí jazyk, Snape.

Za pár okamžiků se zhroutil, a my jsme jen klesli dolů a měkce přistáli. Svalil se na tvou hruď, sotva dýchal a tys nevypadal o nic líp. Po tom všem křiku, protože jsme v té chvíli asi všichni křičeli, místnost působila hrozně tiše. Bylo to přízračné, nadpozemské. Cítili jsme tvou bolest, jeho bolest. Jako by vzal tvé utrpení na sebe a vysílal ho na nás. Pak nastalo to zvláštní ticho. Chvíli jsme si mysleli, že jste mrtví.

Ale to už Ron klečel u vás a Hermiona vás prohlížela. Co to říkala ‚plus‘? Aby zjistila, jestli jste naživu, řekla. A pak Ron vykřikl a my jsme se všichni připlížili blíž, a tak… tak jsme to spatřili… Severusi. Znamení zla je pryč.“

Severus se pokusil vstát, pak si to raději rozmyslel, příliš to bolelo, než aby se teď pohyboval. Proto místo toho zvedl levou paži, aby se na ni podíval. Nevěřil by tomu, dokud by to sám neviděl. Dech se mu zadrhl v hrdle a vydal zvláštní skřehotavý zvuk. Jeho předloktí bylo úplně čisté. Poprvé od doby, kdy mu bylo sedmnáct let, ohyzdná skvrna zmizela.

Připadal si, jako by zamrzl v čase, zkamenělý. Jen držel paži před obličejem a zíral.

„Ehm… Snape, jsi v pořádku?“

„To pouto stále trvá,“ zašeptal Severus.

„Cože?“

„Pouto s Faridem se nezměnilo, cítím ho. Je stejné. Prostě stejné.“

„N-n-ne. Brumbál si to nemyslí. Nechal Fawkese se na to včera podívat, ale nebudeme to vědět jistě, dokud se Farid neprobudí.“

„Je v pořádku, Blacku? Chci říct, asi je. Cítím, že je. Ale nic mu není, že?“

„Vypadá, že je v pořádku, Se… ehm, Snape. Jen je v bezvědomí, když vyvolal velké množství magie a vydal tolik moci. Oba jste byli v bezvědomí dva dny.“

Pak řekl: „Potřebuji se tě na něco zeptat.“

Koukal na Severuse zpod svého obočí, a Severus mlčel, pouze čekal na to, co chtěl Black říct.

„Já… ehm… Když Poppy Harryho svlékla, aby ho prohlédla, našla několik jizev, ehm, vypadaly, že jsou staré. To udělali upíři, Severusi? Přišel k nim dřív? Jak se stal otrokem? Víš to? Protože, ehm… já tomu nerozumím. Zažil takové zlé časy, a já ho vůbec neznám. Je… je hodně poznamenaný?“

Severus se na něj chladně podíval.

„Co se mi to přesně snažíš říct, Blacku?“ zeptal se.

Sirius Black vyhlížel schlíple. Zesláble. Jako by byl v hluboké vodě a nevěděl, jak plavat. Když vzhlédl na Severuse, jeho oči se leskly slzami. „On je Jamesův syn,“ řekl, celkem zbytečně podle Severusova názoru. „Slíbil jsem, že se o něj postarám. Ale moc dobrou práci jsem neodvedl, co?

Neodpovídej, byla to řečnická otázka. Byl takové veselé miminko. Lily říkala, že ani neplakal, když mu rostly zoubky. Vždycky se usmíval a smál se, když mě viděl. Myslel jsem si, že je v bezpečí u Lilyiny sestry. Ale když jsem se dostal z Azkabanu, a dozvěděl jsem se, že je pohřešovaný, musel jsem ho najít. Bylo to jako posedlost. Ale našel jsi ho ty, a on je úplně jiný, než jsem čekal.“

Severus se na něj ušklíbl: „Nelíbí se ti, čím je tvůj kmotřenec. Jak jsi mu to říkal? Ach ano! Děvka. Sexuální hračka.“

Black potlačil vzlyk.

„Prosím, Snape. Moc se omlouvám za to, co jsem řekl. Ranil jsem ho. Tobě jsem taky ublížil, a je mi to strašně líto. Přepískl jsem to, a Weasley měl právo mi jednu ubalit.“

Opět vzhlédl, tentokrát se zkroušeným úsměvem na tváři. „Nebelvírské přesýpací hodiny mají navíc šedesát kuliček. Nikdo se nepřiznal k jejich udělení, ale asi to byl Albus a Remus! Ty bys nikdy neudělil mimořádné body Nebelvíru, co?

A já jsem si ksakru zasloužil ten políček. Vím, co jsem provedl. Už to chápu. Rozumím. On tě vážně miluje. Byl úplně šílený, když tě Voldemort mučil. Na ničem a na nikom jiném nezáleželo. A chci udělat vše, co můžu, tak, abych pomohl. Vám oběma. Jakýmkoli způsobem, jak dokážu.“

Severus se na něj dlouho díval. Pak promluvil:

„Jizvy jsou od jeho strýce. Bil ho a pálil ho. Kolem šourku má také zjizvenou kůži. V tomto místě ho jeho teta drhla bělidlem. To slovo vyryté na boku má na svědomí jeho strýc. Jednou ho přivázal ke kuchyňskému stolu a udělal to nožem. Farid říkal, že moc pil. Než začal docházet do školy, myslel si, že jeho jméno je Zrůda.

Jusuf, vůdčí upír, mi řekl, že Farida našel v únoru na prahu dveří. Byl zbitý a neměl na sobě nic víc než příliš velkou košili. Upíři ho krmili a byli k němu někdy milí, když udělal, co chtěli. Také k němu neprojevovali nenávist, v tom byli mnohem lepší než jeho strýc. Moc dobře neviděl, jak se mi Farid svěřil, proto mu spravili zrak, a pak jeho oči začarovali, protože se jim nelíbila jejich barva.

V mnoha směrech se o něj starali lépe než jeho rodina. Oni ho zneužívali a bili, ale jizvy, které zanechali, nemohly být viděny. Kdykoli je mohl zastavit, jen tím, kdyby jim řekl o své magii, ale on nechtěl být zlý. Přeměnění by zničilo pouto, protože by ho to zabilo. Byl by nemrtvý.

Proto celá léta skrýval svou magii, protože se děsil, čeho by mohli být schopni, kdyby měli k dispozici jeho moc.“

Severuse bolelo v krku. Byl ještě bolestivý z křiku a teď také citlivý z emocí. Když vzhlédl, Black měl hlavu zabořenou v dlaních a chvěla se mu ramena. Plakal.

Pak Severus udělal něco, o čem by si nikdy nepomyslel, že je možné; natáhl se k Blackovi, položil ruku na mužovo rameno a stiskl.

To bylo přesně to, co bylo třeba udělat. Black přestal plakat a hleděl na něj bezuzdným úžasem. Chvíli seděli bez pohybu a dívali se z očí do očí, dokud Black nakonec nepromluvil:

„Jestli plánuješ malou návštěvu toho jeho strejčka, půjdu s tebou,“ prohlásil.

Severus se usmál. Nebyl to pěkný úsměv, byl chladný, krutý, vypočítavý. Ale když ruku nestáhl, Black ji uchopil a plácli si.

„Mimochodem, Blacku,“ řekl Severus, a stále se ušklíbal. „Ty skleněné kuličky? Jen abys věděl, jsem odpovědný za udělení dvaceti z nich!“



Ošetřovna byla už tichá, když se Farid probudil. Ne, že by tušil, kde je. Trošku zpanikařil, když se poprvé probral, ale bylo to v pořádku, poněvadž pán byl blízko. Cítil se vyčerpaně, dokonce víc, než když byl s upíry, než když běžel z chodby a pán pro něj přišel.

Byl také hrozně vyděšený, když viděl pána v bolestech. Opět zavřel oči a snažil se zklidnit dýchání. Položil si ruku na tvář, tím utěšujícím gestem, jež bylo vším, co tak dlouho měl, a začal si zuby skousávat spodní ret.

Zdálo se mu, že má na sobě zvláštní obrácenou košili, která nebyla vzadu pořádně zavázaná. Posadil se a bolestí v hlavě sebou škubnul. Chtěl však pána a musel ho najít.

Albus Šedovous seděl vedle jeho lůžka v podivném květovaném křeslu. Lehce pochrupoval, což jeho knír zvedalo díky legračnímu slabému bručivému dýchání, ale Farid neměl obavy, že kolem něj neprojde. Byl velice dobrý v tom, aby zůstal nepovšimnutý, když to potřeboval.

Hodně ho to bolelo, když vstal. V hlavě mu pulsovalo, a ostatně, také všude jinde. Farid však zažil mnohem horší bolest, a musel se s ní vypořádat. Ta touha byla silnější než jeho nepohodlí. Potřeboval svého pána.

Místnost, kdekoli byla, byla tmavá. Měla velká okna, jimiž byla vidět noční obloha, a v mihotavé záři měsíčního svitu Farid spatřil nedaleko od sebe svého pána na lůžku. Bosky k němu přišel, aby viděl, jak na tom pán je, ale spal. Nebyl to přirozený spánek; Farid přes pouto cítil, že pánovi bylo něco podáno. Možná lektvar? Farid však potřeboval cítit jeho blízkost. Nedokázal na sobě rozvázat košili, tak ji prostě nechal zmizet, aby se jeho pokožka dotýkala pána. Zalezl pod deku, a pán, přestože byl v bezvědomí, ovinul paže kolem Farida.

Faridovo srdce se naplnilo láskou.

Bylo strašlivé, když Voldemort zaútočil. Byl s to cítit utrpení svého pána. Položil ruce na to pánovo děsivé znamení, na to, jemuž se vždy vyhýbal, aby se ho nedotkl; tolik zkázy v něm bylo. Náhle byl hned spojený s myslí temného čaroděje, jenž znamení stvořil.

„Á,“ řekl Zlý. „Nyní tě vidím, Harry Pottere.

Už se neschováš, že? Ale nejdřív, než si pro tebe přijdu, hodlám popravit špeha!“

Pokusil se zabít pána, a to Farid nemohl dovolit. Když Voldemort tlačil svou zvrácenou magii do pouta, Farid ji poslal zpět. Desetinásobně. Zraňoval ho. Celkem dost ho to bolelo. V mysli cítil utrpení ostatních kouzelníků, a jeho drásavé výkřiky vystřídaly ty pánovy.

Pak, pro jistotu, odstranil znamení. Křičel na něj, aby zmizelo, aby navždy opustilo pána. Vytlačoval ho svou myslí, představoval si, že je pryč, a had v okamžiku zmizel, a pak se rozplynula lebka. Pán byl volný. Ale po celou tu dobu mu srdce bušilo v uších, a bylo to, jako by mu ho někdo v hrudi pevně zmáčknul. Bolest byla čím dál tím větší, dokud nakonec vše nezčernalo, a už o ničem nevěděl. Až doteď.

Uvelebil se pod dekou, nyní teplou a pohodlnou. Věděl, že Voldemortovi bude chvíli trvat, než se zotaví z magického protiúderu, který Farid vyvolal. Proto, jen na chvíli, alespoň na dnešní noc, Farid věděl, že je v bezpečí, a usnul, pevně držený v ochranné náruči svého pána.

Za poskytnuté služby - 23. kapitola

Za poskytnuté služby - 25. kapitola