Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

 

Přijeli mezi posledními, uvědomil si Severus, když se zastavil a díval se přes živý plot podél cesty. Byly již téměř čtyři hodiny, slunce zašlo za mraky, což hrozilo celý den. V zahradě byli lidé, s pitím v rukou, při hovoru chodili mezi záhony, většina z nich si nevšímala barevného a pečlivě pěstovaného labyrintu, jímž procházeli. Severus chvíli setrval na místě a prohlížel si dům. Zasáhlo ho znepokojivé déja vu: zranitelná a nevinná zahrada rušena návštěvníky slavnosti; zvuky cinkání porcelánu a skla; tiché hlasy a smích; to vše spjaté s hudební melodií. A sám… stál za plotem a nahlížel dovnitř, jen tentokrát necítil vůbec žádné obavy. Tehdy, jen před šesti týdny, se sešli, aby oslavili narozeniny a výročí, kdežto tentokrát se všichni sem sjeli, aby si připomínali prožitý život a předčasnou smrt.

Narození a narozeniny… slavnosti na uvítanou a hostiny na rozloučenou… svatby a výročí… vrcholné úspěchy… důchod a smrt. Každou z těchto částí koloběhu života měli všichni společnou… koloběhy, jež začínaly a končily na univerzálním místě. Každý jedinec zde byl ve svém kruhu, někdy se šťastnou náhodou překrývaly, nebo v některých případech se naneštěstí přetnuly kruhy, jež probíhaly spolu s nimi. Jak příhodné, pomyslil si Severus, připomínat si tyto události tím, že se setkají, aby poznali, jakou měli společnou cestu. Poněvadž ve správně využitém životě žádný člověk necestuje sám, dokonce i on, usoudil rozvážně.

Harryho obývací pokoj a jídelna byly již dopředu připraveny. Nábytek odsunutý ke stěnám, a menší židle uspořádané v hloučcích po místnosti. Severus si po vstupu prostor prohlédl, nepřekvapilo ho, že tu nikoho neznal, ačkoli si všiml Chloe, která držela Dafné za ruku, a mluvila se starším párem v rohu. Pomalu se vydal úzkou chodbou do kuchyně, kde našel Harryho, jak nalévá lidem pití z přistaveného provizorního bufetu. Počkal až na něj přijde řada, díval se, jak Harry nenuceně mluví s dvojicí mužů, jež se potom obrátili k odchodu.

V Harryho výrazu se objevilo lehké pohnutí, když jej uviděl, usměvavost zmizela a odhalila cosi trochu ponuřejšího, ale bezpochyby vřelejšího. „Severusi,“ vydechl s přehozením utěrky přes rameno, popošel dopředu a téměř ostýchavě objal Severuse kolem pasu. „Bože, tohle jsem chtěl udělat celý den,“ šeptl u Severusova ucha. Odtáhl se a vzhlédl, ještě ho však nepustil. „Ten obřad dopadl dobře, že?“

Severus rukama mnul Harryho ztuhlá ramena, něco, jak si uvědomil, co poslední dobou dělával. „Sice nejsem v těchto věcech odborník, ale Graham by byl rád,“ odvětil, přitom masíroval svaly.

Harry otočil hlavu ze strany na stranu, když ho zahřálo Severusovo konání. Vydal slabé odfrknutí pobavení. „Jo, víš, co by se mu líbilo nejvíc? Já, jak se snažím udržet Dafné na místě. Ona ještě nikdy nevydržela dlouho sedět - před nedávnem jsme ji vzali na film pro děti,“ odmlčel se, zatvářil se posmutněle, a usmál se na Severuse. „Ale museli jsme odejít v půlce. Je jiná než Winnie,“ dodal, „i když asi nikdy nebyla v kině. Hrozně by se jí líbil. Pohádkový kreslený příběh o obludě,“ domluvil a opřel se hlavou o Severusovu hruď. Na zvuk něčího odkašlání vzhlédli. Severus se chtěl odtáhnout, Harry ho však pevně držel, políbil ho na čelo a otočil se ke dveřím.

„Ahoj, Robe, jsem rád, že ses rozhodl přijít. Pro Grahama by to hodně znamenalo. Tak, co si dáš?“ řekl Harry a přešel k pultu, maska usměvavosti se opět vrátila na místo.

Severus si prohlížel zamračeného muže opřeného o zárubeň dveří. Vypadal o několik let starší než Graham, ale měl stejný odstín modré v očích, byl stejně bledý a měl rovné pískové vlasy. Tím podobnost končila, kazily ji tenké, nepříjemné rty a neklamná arogance, jíž jako by mimoděk vyzařoval. Severus se opřel o skříňku, založil si ruce a pozoroval setkání.

„Nebyl to můj nápad, na rovinu, Trixie chtěla přijít, prý by to nevypadalo dobře, kdybysme nepřišli,“ prohodil znechuceně, a dodal: „Dej mi pivo, jaký máš, to je fuk.“ Podezřívavě se podíval na Severuse, zatímco Harry otevřel korunku a podal mu láhev, potom se ujistil, že ho uslyší, když se otočil k odchodu, aniž třeba poděkoval: „Podělaní teplouši.“

Severus na Harryho povytáhl obočí. „Nesnesitelný chlap, co?“

Harry pokrčil rameny a trochu trpce se zasmál. „To jo, takový výlupek vší tolerantnosti. Před minulou sobotu jsem se s ním setkal jen jednou. I tehdy nebyl milý ke Grahamovi. Řekl bys, že když zná okolnosti, mohl by…“ Rukou si projel vlasy, a rozrušeně řekl při nalévání Severusova pití: „Já nevím, nějak to nechat plavat. Ale to ne, podle toho, co vím od Grahama, svou povahu nezměnil. Debil.“

Severus odkráčel zpátky do obývacího pokoje poté, co přišlo několik dalších hostů a Harry se dal zpět do práce. Vždycky byl pozorovatel lidí, zvláště když se nacházel ve společnosti cizích lidí. Našel volný prostor u stěny a opřel se o ni. Kradmo pozoroval Roba Chala a jeho ženu, tu ho u ucha překvapil hlas.

„Pane Snape?“ řekl známý hlas.

Severus se otočil, uviděl překvapený obličej někoho, koho znal. „Pane Whitney, opět se setkáváme,“ pozdravil ho s kývnutím.

Muž se očividně snažil srovnat se Severusovou přítomností. „Já… já… no, ano, musím říct, že jsem překvapený, že vás tu vidím,“ odvážil se pronést váhavě, a rychle dodal: „Ačkoli jsem si samozřejmě uvědomil, že jste se s panem Potterem museli nějak dohodnout…“ zmlkl, a potřásl hlavou. „Na to není čas ani místo.“

Severus pokrčil rameny. „Byli jsme schopni nalézt řešení, které bylo pro nás oba přijatelné. Není důvod se znepokojovat, pane Whitney, poněvadž je to za námi.“ A nemáte tušení, jaký se ukázal svět plný žalu. Už nic neřekl, a se zájmem sledoval, jak muž má patrně potíže, co říci dál.

„Takže váš obchod je uzavřený,“ začal Whitney, a ustal. „To je, vím, že se s panem Potterem znáte z minulosti, ale nemyslím…“ opět se odmlčel, odkašlal si a tahal se za kravatu.

Severus se zatrpkle usmál. „Tento den budiž zaznamenán… advokát ztratil řeč,“ prohlásil suše, těšily ho mužovy rozpaky. „Asi snažíte říct, že jste mnou zde překvapený, protože jste předpokládal, vzhledem ke smlouvě, že pan Potter by dělal vše, aby se mi vyhnul, tedy osobně. Copak mé odborné znalosti v lektvarech, žádané z odstupu, jsou něco úplně jiného?“

Muž s kaštanovými vlasy rázem zčervenal, Severus věděl, že se trefil, Whitney to však samozřejmě popřel. „Ne, kdepak, vůbec ne, pamatuji si, že jsem před pár lety četl, že jste se po skončení války nějak nepohodli. To je vše, vážně.“ Hrál si s míchací tyčinkou ve své sklenici, pak vydechl a řekl: „Jenom jsem předpokládal, že jste tady kvůli Harrymu, ale samozřejmě, že jste možná znal Grahama…“

Severus trochu nevěřícně zamručel. „Kdepak. Váš předpoklad je správný, jsem zde jako přítel pana Pottera. A vy? Znal jste také Grahama?“ Opět si říkal, jak je advokát nevinný v Harryho chytrém plánu asistované sebevraždy.

Muž působil upřímně, když opověděl: „Ne, ani ne. Setkal jsem se s ním tady před více než rokem, na žádost pana Pottera. Potřeboval právní radu, dát nějaké záležitost do pořádku, doplnit jeho vůli, takovéto věci. Bohužel od té doby jsem ho neviděl.“ Ke konci se jeho hlas vytrácel, a Severus konečně uvěřil, že ten muž vůbec není komplic. Whitney dodal trošku tišeji: „Více než rád jsem zakročil a pomohl jsem panu Potterovi uspíšit vyřízení úmrtního listu - běžně to může často trvat i týden.“

Harry přišel do pokoje a usadil se na opěradlo křesla, přitom upíjel ze skleničky a naslouchal historce, kterou někdo vyprávěl o Grahamovi.

Severus s Whitneym ho chvíli sledovali, nebyli dost blízko, aby slyšeli, co se říkalo.

„Nevím, jestli máte nějaký vliv, pane Snape, ale on nevypadá, že na sebe dbá.“ Na Severusův mírně překvapený pohled se muž smutně usmál a dodal: „Léta jsem ho obdivoval, sledoval jsem ho vyrůstat jako ostatní kouzelnický svět. Měl to hodně těžké, že, zvláště poslední dobou?“

„Ano, to má,“ zamumlal Severus a podíval se, jestli tam Harry sedí. Whitney jistě udeřil hřebíček na hlavičku. „Je velmi tvrdohlavý, jak asi víte, proto jakákoliv rada, aby ‚o sebe dbal‘, jak jste uvedl, je obvykle jako mluvení k hluchým uším.“

Whitney prozíravě studoval Severuse, poté se rozhodl přestat váhat. „No, on vás musí považovat za přítele, když jste tu, a asi, kdyby někoho poslouchal, bylo by to vás, podle toho, s jakými vašimi přesvědčovacími schopnostmi jsem se setkal.“ Oči mu zajiskřily při pohledu na Severusův výraz. „Vynasnažte se, pane, pro nás všechny, kdo ho chovají v úctě.“ S poplácáním paže na rozloučenou se advokát otočil a šel se rozloučit se svým hostitelem.

Kruh židlí kolem Harryho a jeho přátel se rozrostl a rozšířil, když se ostatní připojili k improvizovaným přednášeným smutečním projevům. Severus si pomyslil, že kvůli tomuto jsou vlastně smuteční hostiny: barvité a dojemné historky od lidí, kteří toho člověka skutečně znali, v různé míře. Přitáhl si svou židli a posadil se za skupinu právě včas, aby uslyšel otázku namířenou na Harryho. „Jak jste se vy dva poznali, Harry? Slyšel jsem od Grahama několik odlišných verzí, a napadlo mě, že něco skrýval.“ Ozval se sbor pobízení, že to přimělo Harryho k úsměvu.

„Ach ano, tedy, Graham si nemyslel, že způsob, jakým jsme se seznámili, byl moc… mužný,“ odmlčel se, když se ostatní zasmáli, „ale když se ohlédnu zpátky, je to jedna z těch věcí, kterou bych nezměnil za nic na světě.“ Promnul si čelo a pokračoval, Severus poznal podle toho gesta, že je Harry unavený.

„No, víte, jsme oba milovníci knih, a ten den jsem zašel do knihkupectví Foyles, vyzvednout si knihu, kterou jsem si objednal, a skončil jsem v oddělení Jane Austenové,“ odmlčel se, když kdosi vykřikl: „To ne! Ne další hrozně divný příběh Jane Austenové.“ Kolem dokola zazněl smích, než Harry pozvedl ruku, a poté, co se utišili, řekl: „Ano, Charlesi, hrozný příběh Jane Austenové. Stál jsem tam, a četl si zadní obálku knihy ‚Emma‘, když jsem ho vycítil. Vzhlédl jsem, a on tam byl.“ Harry měl zasněný pohled. „A já se beznadějně zamiloval.“ Ozývalo se pochechtávání a pískání, Harry čekal, až ustanou, a pokračoval.

„On se na mě podíval tím pohledem, víte, který myslím? Tím planoucím pomněnkovým, a všiml jsem si, že se dívá na knihu ‚Mansfieldské panství‘, a já se pousmál, protože jsem ji nedávno zrovna dočetl.“ Upil ze své skleničky, a odložil ji. „Šel k mé straně polic, a z rukou mi vzal knihu, a takhle to začalo… víte, velká věda.“ Odmlčel se a rozhlížel se po pokoji, jako by někoho hledal, a když uviděl Severuse sedět na konci skupiny, jeho oči na chvilinku zajiskřily radostí, a opět pokračoval ve vyprávění.

„Říká mi: ‚Četl jsi ji?‘ A já na to, že ne, ale přemýšlel jsem o zakoupení, když ji doporučil. Podal mi ji zpět, ale dal si záležet, aby se dotkl mé ruky, a říká: ‚Je to veselé, Emma je sice trošku otravná, ale snad se ti bude líbit.‘ Celou dobu se na mě díval tím úsměvem, a já jsem byl fascinovaný, tak jsem mu řekl: ‚A tobě se snad bude také líbit tato - šplhounství, tajné vášně, sexuální skandál.‘ Popichoval jsem, abych viděl, jak bude reagovat, a tak se naklonil trochu blíž, když se natáhnul a postavil knihu zpátky na místo.

‚Už jsem ji četl,‘ povídá, prakticky do mého ucha, ‚a je to všechno pravda, ale víš, jakou mám nejraději?‘ Bože, byl tak neuvěřitelně sexy, že jo?“ Od posluchačů zazněl souhlasný šepot. Severus si všiml, že se ostatní v pokoji přiblížili, aby dobře slyšeli. Harry se po všech podíval, a povzbuzen jejich zaujatou pozorností, pokračoval dál: „Málem jsem tu knihu upustil, když to udělal - asi jsem citlivý na uši.“ Nevšímal si poznámek kolem sebe a hravého pošťouchnutí muže vedle něj, jenž se pootočil a snažil se dýchnout do jeho ucha. „Povídám: ‚To ne, ale je tu malý výběr, takže myslím, že ho projdu a nakonec na ni narazím.‘ A nato se opřel o mě, o mě, tím myslím, že se fakt opřel o mě, a vytáhl z rohu jednu z vystavených knih. Samozřejmě to je ‚Pýcha a předsudek‘, no, pochopíte, jestli jste ji četli.“ Severus poznal podle reakcí skupiny, že někteří ano, někteří ne, ale u někoho stoupla netrpělivost a syknul, aby Harry mohl pokračovat.

„Tak ji vyndal, a teď se nohou přitiskl k mojí, zatímco si listoval stránkami. A bez nejmenšího zaváhání se mě ptá: ‚Jaká je tvá oblíbená postava? Naprostá vášnivost pro vábnou Elizabeth Bennettovou? Hmmm?‘ A já tam stál v šoku, ale v dobrém, abyste rozuměli,“ upozornil, a skousl si spodní ret, když propukl opět smích. „Víte, proč si Graham vymýšlel historky, než aby řekl tuto. Kdopak by mu to věřil?“ Ozývaly se výkřiky, aby pokračoval, a tak řekl s: „A než jsem stačil něco říct, on povídá: ‚Nebo se ti líbím já? Rozplývám se ve všech správných místech kvůli jistému panu Darcymu. Vznešené obočí, krajka na jeho krku, dobře vybavený… a to nemluvím o Pemberley, jestli chápeš…‘“ Při tomto kruh přátel vybuchl zase v pronikavý smích, i Severus, co slyšel tu historku poprvé, se musel usmát. Dokázal si představit, co Graham pronesl v té poslední větě.

Když znovu nastalo ticho, Harry se šibalsky usmál, což naznačilo, že vyprávění ještě zcela neskončilo. „No, a když to řekl, překvapením jsem ustoupil, abych mu viděl do tváře, a on tam prostě stál, s tím pousmáním, jeho oči v té chvíli vyhlížely nejistě, dokud jsem neřekl: ‚Hmmm, pan Darcy, jo? No, vlastně na něj často myslím při onanování.“ Ozýval se pískot a řičení smíchu, Harry zčervenal, když se smál s nimi, potom dořekl svou historku: „Zeptal se mě, jestli si s ním nedám sklenku v Pillars, a já byl pro, a pak jsem se ho zeptal já, jestli nechce ke mně domů, že mu ukážu mé… knihy,“ dořekl nepřesvědčivě, nato propuklo další ohlušující kolo smíchu, tentokrát také doprovázené potleskem.

Severus tu scénu sledoval a přemýšlel, že o této části Harryho života neměl sebemenší ponětí, že tuto Harryho stránku nikdy nepoznal: veselý ve společnosti přátel, klukovsky koketní s někým naprosto cizím, skoro vyloženě rozpustilý, že byl najednou vděčný, že Harry měl možnost to prožít, aspoň jednou ve svém životě. Pocítil příval vroucnosti a náklonosti k muži, jehož si zde připomínají.

„Slyšte všichni na této planetě, gayové nebo heteráci, hledejte svého vlastního pana Darcyho,“ přerušil je Charles.

Harry zamyšleně seděl, a poté trochu tišeji řekl, k těm, co seděli blízko u něj, ale dost hlasitě, aby Severus slyšel: „Máš pravdu, je takový. Vysoký, tmavý a…“ odmlčel se s pohledem vzhůru do Severusových očí, a nespustil ho z nich, zatímco uváděl mužovy atributy, „zadumaný. Inteligentní a rezervovaný, ale v nitru je zásadový a oddaný, vášnivý a ochranářský. Šetří svými slovy, ale když mluví, lidé zbystří a poslouchají. A když někdo, na kom mu záleží, je v nesnázích, působí v pozadí, a nehledí, jestli za to dostane nějaké uznání, pokud je ten člověk v bezpečí a je o něj postaráno. No, kdo by se nezamiloval do někoho takového?“ přemítal, v koutku úst mu pohrával lehký úsměv, když se díval na Severusův výraz.

„Taková bytost neexistuje, je mýtus, nějaká legenda,“ podivoval se Charles a kroutil hlavou.

Harry stále s pohledem na Severusovi nesouhlasil: „V tomto se ale pleteš. Pamatuj, umění obvykle napodobuje život. A pokud ho najdeš, byl bys blázen, kdybys ho nechal jít…“ Hleděli na sebe, až se rozrušený Severus první odvrátil. Málem ho zachvátilo náhlé a iracionální nutkání odkopat židle, které je dělily, vytáhnout Harryho z místa a pohltit ho, tělo, duši a ducha, hned tady v tomto okamžiku. Ohromený těmi krásnými slovy, nemluvě o tom pohledu, pomyslil si Severus při prohlížení rukou na klíně. Když konečně znovu vzhlédl, ten okamžik se ztratil, Harry se loučil s hosty, kteří právě začali odcházet.

Ale u stěny v židli nakloněné dozadu seděl Grahamův bratr. Střetl se se Severusovýma očima a vrhl na něj vražedný pohled, což Severus oplácel svým zpražujícím, dokud se muž neobrátil ke své ženě a cosi ji zašeptal. Doufám, že jsi všechno slyšel, ty arogantní blbe, ne že kdy pochopíš hloubku toho, co tito dva muži k sobě cítili.

Po další hodinu sešlost pozvolna řídla, Severus byl kvůli tomu rád; řekl by podle postavení Harryho ramen a způsobu chůze, kdy se jeho kulhání zvýraznilo, že mu dochází síly. Severus pozoroval, jak hraje zdvořilého hostitele, a potom se rozhodl zabavit prohlídkou Harryho skleníků.

Bylo po sedmé, když se Severus vracel ze své procházky v předních zahradách. Vešel zpět do domu, viděl, že obývací pokoj je téměř prázdný, zůstala jen skupinka povětšinou starších lidí. Různého věku, a jen málo dětí, Severus se domníval, že jsou to příslušníci Chloeiny nebo Grahamovy rodiny.

Jen co zvedl kanapku ze servírovacího stolku, přitáhly jej zvýšené hlasy z kuchyně. Nejistě stál na konci chodby a poslouchal, nevěděl, bylo-li by moudré rušit. Zaznamenal Robův hlas, mumlavý a svárlivý, pak Harryho tiché odpovědi, a jasný zvuk Chloeina sopránového hlasu, občas skákající do řeči. Několika opatrnějšímu kroky popošel k místnosti, poté byl již hovor srozumitelnější.

„…zasraní kreténi, všichni! Je mi putna, co meleš, všichni víme, co ho zabilo. Pěkně divná nemoc, hned jsem to věděl ve chvíli, kdy jsem ho viděl v sobotu, a jak tam mohlo tolik vás sedět a vyprávět si historky…“ Jeho hlas se zvrhl do nesouvislého blábolení, Severus rázem pochopil, že ten muž to přehnal s pitím.

„Robe, to prostě není pravda,“ vložil se Chloein hlas, její zlost byla zřejmá. „Už před dvěma roky ti bylo řečeno, o co se jedná, a je to pravda. A tohle je Grahamova smuteční slavnost, proboha, takže ti bude vděčná, když sklapneš nebo vypadni!“

„Chloe, on pil, není to on…“ chabě Harry zakročil.

„Co bych měl? Byl to můj podělanej brácha, takže mám právo, což je víc‘ež můžu říct o tobě, ty buzerante jeden - ty seš ten, co mu určitě něco dal!“

Zaznělo ‚buch‘, a Chloein pobouřený hlas zaječel: „Robe, neopovažuj se…“

To Severusovi stačilo - bleskem prošel chodbu, stanul ve dveřích, a rychle zhodnotil situaci. Harry stál s rukama opřenýma vzadu o dřez, zbrunátnělý Rob napřažený před ním. Chloe stála stranou, otočila se při zvucích Severusových kroků.

„Problém?“ pronesl Severus ledově, opřený o zárubeň dveří. Teď se na něj upřely všechny oči. Všiml si úlevy v těch Chloiných, varování v Harryho, a zuřivosti v Robových, nebyl si docela jistý, že se to dá připsat opilosti.

„Áá, vodprejskni, to není tvoje věc, další zatracenej teplouši,“ povídal mu Rob, vyletěla mu slina, jak se zadrhával v řeči, a pak se obrátil zpět k Harrymu.

„A jestli nechceš špatně skončit, drž se dál od mojí malý neteře, nešahej na ni svejma špinavejma perverzáckýma pazourama.“ Současně Chloe namítavě vykřikla, muž dlaní vrazil Harryho na dřez, až pootevřená skříňka vespod opět udělala ten zvuk ‚bouchnutí‘.

Severus si všiml výrazu v jeho očích, jak Harry na něj nepatrně varovně vrtěl hlavou. „Robe, poslyš, teď na to není čas, co kdybys šel ven a sedl si…“ Jeho slova uťal muž, jak ho zase surově udeřil do hrudníku, nato Chloe vykřikla, když se sama snažila vmísit mezi oba muže.

„Robe, myslím to vážně! Přestaň s tím, děláš…“

Severus viděl a slyšel dost, jednal okamžitě a rázně. Muže odtáhl od Harryho, otočil s ním dokola a hodil ho na chladničku s bolestivým ‚křup!‘ Šokovaného muže k ní přirazil s kolenem do jeho rozkroku a předloktím na krku. Pár centimetrů od jeho obličeje zasyčel takovým tónem, že to muže přimělo se nevzpouzet. „Pane Chale, jestli se někdy,“ odmlčel se, a ruku tiskl k Robovu krku, načež muž vykulil strachy oči, a jeho tvář zrudla ještě víc, „jestli se někdy,“ opakoval, „znovu dotknete Harryho, zabiju vás. Ani na okamžik nevěřte, že budu váhat, a budete to vědět jen vy a já.“ Znovu ustal, poté ztišil svůj hlas do téměř svůdného šepotu. „A jestli někdy budete říkat i ty nejmenší narážky, že se chová nějak zvláštně, než zcela patřičným způsobem k vaší neteři, najdu si vás. Rozumíte? Najdu si vás a budete toho litovat, jestli přežijete.“ Muž se zkoušel odvrátit, Severus si však jeho pozornost opět zajistil trhnutím ruky. „Rozuměl jste mi?“ Lehce uvolnil mužův krk, aby mu umožnil odpovědět.

Horečné kývnutí a pak zafuněné: „Ano, rozuměl.“

Severus ho hned pustil, zatím však neodstoupil. „Oběma dlužíte omluvu,“ nakázal mu s nechutí v hlasu, a až teď ukročil.

Rob si zvedl ruce k hrdlu, mnul si krk, a přitom vyděšeně sledoval Severuse. Když si to namířil ke dveřím, Severus mu rukou zahradil cestu, to muže vylekalo a zastavil se.

„Bude to?“ pobídl ho panovačně.

Muž k Harrymu a Chloe neochotně zamumlal: „Omlouvám se.“

Severuse to neuspokojilo. „Přesvědčivě, prosím vás.“

„Omlouvám se,“ řekl o něco hlasitěji, tónem jasně neomluvným, Severus však věděl, že tohle bylo nejlepší, v co doufal. Uchopil muže za bradu, sklonil se a pedantsky mu přikázal: „Teď se tam koukejte vrátit, posaďte se ke své pěkné ženušce, chvilku se bavte, a potom navrhněte, že je na čase už jít.“ Sundal ruku mezi dveřmi, ale neustoupil, čímž přinutil Roba, aby se kolem něj procpal. S podezíravým, ale méně agresivním výrazem, když utíkal.

„Ach můj Bože, Severusi…“ vydechl Harry, jeho hlas se třásl, zpola strachem, zpola nevírou.

Avšak Chloeina reakce byla výraznější a jistější. „Tak tedy. Opilý nebo ne, je to svině a blbec, a vy, pane,“ přistoupila, postavila se na špičky a lehce líbla Severuse na rty, „jste můj hrdina.“ Něžně ho poplácala po tváři a poctila ho zářivým úsměvem. Otočila se k Harrymu, a zatímco mu narovnávala košili, povídala: „Máš s ním moc velkou trpělivost. Ukaž, ať se na tebe podívám, neudělal ti nic?“ Zápolila s knoflíky na Harryho košili, tu ji však chytil za ruce, aby ji zastavil.

„Nic mi není, Chloe. A vždyť ho už nikdy neuvidím, takže to můžu nechat být.“ Sklonil hlavu, aby jí viděl do očí, a náhle její výbojnost pominula, když podlehla silným, drásavým vzlykům, jež trhaly jejím hubeným tělem.

Harry ji objal a přitáhl si ji blíž, konejšivě mumlal u jejího ucha, zatímco ji hladil po zádech. „Ššš, už je dobře, už je dobře, byl to pro nás všechny těžký den.“ Vrhl zoufalý pohled na Severuse, ten se pojednou cítil zbytečný a nepotřebný v souvislosti s touto bezuzdnou emocí.

Z chladicího boxu na podlaze vzal pivo, a potom přelétl očima obývací pokoj, právě včas, aby viděl Roba s jeho ženou, jak se ubírají k přední straně domu. Severus se naposledy podíval na ty dva v kuchyni a najednou se cítil vyčerpaný a odtržený od reality - v tuto chvíli mu bylo nanic z tohoto dne… z tohoto týdne… z celého léta, má-li být upřímný. Pociťoval bouřlivé nutkání utéct, a proto udělal to, co obvykle dělal, když podléhal takovému dojmu: prchl do zahrady.

***

Prošel kuchyní, odtlačil síťové dveře, a vstoupil na zadní verandu domu. Jeho cíl byla přirozeně zahrada dole. Krásná ve zbývajícím slabém světle letního slunce - na rozdíl od jeho zahrad, Harry osel cestičky mezi záhony zeleným podrostem. Kontrast, doslova stovky barev protkaných zelenou, málem bral dech při shlížení na ni. Taková krása… ale zejména v tento den připomněl si Severus, tato krása byla jen jednou z několika tváří zahrady. Také je v ní sex, nezadržitelný koloběh opylování, jenž zajišťoval její přežití. A rovněž smrt… okvětní plátky a listy předurčené k pádu a rozkladu, aby vyživily půdu a připravily rostliny na další rok nového růstu.

Všichni jsme v koloběhu
, pomyslil si. Rostliny, zvířata, hmyz a lidé. I planety a hvězdy… celý kosmos v nekonečném kruhu smrti a zrození, plodící neskutečné okamžiky krásy a skvosty, žnoucí bolestné spojovníky ztráty a smutku, točící se na kole výsad a zániku jako derviš.

Rozvržení těchto prvků jin a jang se však vzácně jeví vyrovnané, když uvážil, jaký život až dosud vídal, jako vzdělaný člověk předpokládal, že většina inteligentních lidí by to viděla stejně.

Ztracen v myšlenkách hleděl na nápadná bílá a karmínová oka ibiškových keřů, lemující zadní část zahrady, tu Severuse z jeho zasnění vytáhl pohyb po jeho pravici. Prudce otočil hlavu, trochu musel přimhouřit oči, aby ji tam uviděl v přítmí z převisu verandy.

Seděla vtěsnána v koutu lavičkové houpačky, Severus si ani nevšiml, že tu je. Lavička visela ze stropní konstrukce, zavěšená dvěma silnými řetězy pevně ukotvenými v jejích opěrkách, sedák a opěradlo bylo zakryté plyšem, a červenými poduškami.

Seděla tak tiše, že si Severus nejprve myslel, že musí spát, ale jen co si jeho oči přivykly, všiml si, že ho pozoruje, a uvědomil si, že si nevzpomíná, že by ji viděl nejméně dvě hodiny. Možná spala, domníval se, ale pak zahlédl za houpačkou otevřené okno do kuchyně, nebo poslouchala ten malý rozhovor.

Naposledy se toužebně podíval po zahradě, obrátil se a šel k ní. Sledovala jeho příchod, ale nepromluvila, ani se na něj neusmála. Obě její stuhy ve vlasech byly uvázané, povšiml si Severus, její šatečky však vyhlížely trochu urousaně, pokrčené a pomačkané a vepředu znečištěné čímsi žlutým. Jejich vzájemná prohlídka toho druhého pokračovala, a tak ji Severus první prolomil.

„Slečno…“ zarazil se. Okolnosti si zřejmě říkaly o její křestní jméno. „Mohu ti říkat Dafné?“ Mírně kývla. „Mohu si sednout?“ ptal se zdvořile. Jakmile poplácala podušku vedle sebe, opatrně se usadil, a vzhlédl na řetězy, když houpačka trochu zaskřípala pod jeho vahou.

Seděli tu, nemluvili, než se ho zeptala: „Všichni jsou pryč?“

„Touto dobou asi ano.“

Vypadala, že o tom přemýšlí, a potom se zeptala: „Rozhoupáte ji.“ Rozmotala své nohy a přehoupla je přes okraj s vysvětlením: „Já to udělat nemůžu.“

„Aha.“ Trochu se odrazil polštářky chodidel, čímž se houpačka pomalu hýbala dozadu a dopředu. Uslyšel vedle sebe její spokojený povzdech, a poté si s její další otázkou připomněl, že malí špunti mohou budit klamavý dojem.

„Proč se strýček Rob tolik zlobil?“ Úkosem se na ni podíval, nelítostně ho připoutaly dvě jasné modré oči.

„Asi je smutný kvůli svému bratrovi,“ zkusil opatrně, s očima upřenýma na její tváři.

„Ne, to si nemyslím. Nemyslím, že měl rád mého tatínka.“

Severus počítal jedno… pak dvě… pak tři zhoupnutí, a odpověděl: „Je to složité,“ řekl popravdě.

„On nemá rád taky strýčka Harryho,“ poznamenala, prsty si hrála s knoflíkem na podušce mezi nimi.

„Ne, to nemá,“ Severus mohl jen přisvědčit.

„A proč?“ pokračovala.

Vskutku proč. „To pochopíš, až budeš starší. V tuhle chvíli bych řekl, že by bylo na tebe příliš pochopit, proč se dospělý chovají tak, jak chovají.“

Chvilinku to zvažovala s pohledem na svůj klín, a poté na něj vzhlédla se slovy: „Budu se zlobit, až to pochopím?“

Ne, pokud jsi taková jako tvůj otec
. „Máš ráda svého strýčka Harryho?“ Nyní zvolil jinou taktiku.

Bez váhání odpověděla: „Já miluju strýčka Harryho.“

„Pak se tedy,“ povídal jí jistě s úsměvem, „nebudeš zlobit. Strýček Harry tě má moc rád.“

Poprvé Severus spatřil dívčin úsměv. Rozzářil jí oči, a pojednou si vzpomněl na to druhé modrooké děvčátko, jež se mu vkradlo do srdce při velice podobném rozhovoru.

„Je to smutné, že můj tatínek umřel, ale strýček Rob není smutný,“ oznámila a pootočila se k němu.

Severus pokrčil rameny, rád, že to nemusel zcela objasňovat. „Lidé projevují svůj smutek různě, děvče.“ Díval se, jak se zamračila, čelo se jí zkrabatilo soustředěním.

„A vy jste smutný?“ Pořád si hrála s knoflíkem, ale pokukovala po něm koutkem oka.

„Tvého otce jsem poznal teprve letos v létě,“ odmlčel se a bedlivě ji pozoroval. „Ale ano, také jsem smutný… převážně smutný kvůli všem, kterým bude chybět, včetně tebe.“

Modré oči se zalily slzami. „Jsem moc smutná, ale strýček Harry říká, že tatínek je teď šťastný, takže bych měla být taky kvůli němu šťastná,“ pronesla třaslavě, Severus poznal, že se snažila neplakat.

A ač měla pouhých šest let, Severuse naplnila úcta. „Jsi velice statečná, Dafné,“ řekl jí tiše.

Oči zalétly vzhůru k těm jeho, a dlouho si ho prohlížela. Pomalinku, a bez ptaní se dívenka otočila a vytáhla si nohy nahoru na lavičku, a potom vylezla nemotorně na Severusův klín. Nejspíš to svolil, když se usadila bokem do ohybu jeho paže, pak jí dovolil položit hlavu na jeho hruď. Cudně si stáhla šatečky přes kolínka, a nohy si natáhla na lavičku vedle něj. Jakmile se celá poskládala a uklidnila, Severus si povzdechl a položil si tvář na vršek její hlavy.

Pozoroval slunce těsně před západem, vnímal slabý pohyb její hrudi, jak ve spánku dýchala, a jediný zvuk pravidelného vrzání houpačky při jejím pohybu.

Uvědomil si, že veškeré jeho existenční útrapy, jen zpřed několika okamžiky, náhle utišila tato trpká a prozíravá životní zkušenost.

***

„Severusi.“ V mžiku se vzbudil, ačkoli podle vzhledu západu slunce naznal, že spal nanejvýš jen pár minut.

„Hmmm?“ Vzal na vědomí Harryho přítomnost, nechtěl vyrušit spící děvče. Harry ustoupil a zaslechl ho, jak tiše volá Chloe, že je našel.

Slyšel otevírání dveří, pak tiché kliknutí, jak se opatrně zavřely. Sledoval, jak si Chloe přitáhla židli čelem k houpačce; Harry se opřel o zábradlí verandy a založil si paže. Pořád na něj hleděli, než Severus zvedl tvář z dívčiny hlavy. Chloe se tvářila z nějakého důvodu trochu nevěřícně.

„Ona miluje houpání. Vím, že má šest, ale ještě má starého houpacího koně, na kterém se doma houpe. Asi ji ten pohyb musí něčím… uklidňovat,“ řekla Chloe tiše.

„Vždycky je venku tady na tomhle,“ dodal Harry, a usmál se na Severuse. „Měl jsem to vědět,“ dopověděl.

Severus začal bezděčně hladit dívčinu hlavu. „Měla by být už v posteli,“ zašeptal.

Chloe se už také usmívala. „Harry mi říkal, jak si vás Winnie oblíbila, Severusi. Zřejmě to umíte s dětmi.“ Naklonila se v židli a položila si lokty na kolena, zatímco se na ně dívala, dřívější napětí se jí vytratilo z tváře.

Harry si odfrkl a rozesmál se. „Ne, Chloe, on to uměl s Winnie, ne dětmi obecně. Severus byl přece můj učitel, pamatuješ? Určitě můžu říct, že se ho většina dětí bojí, nebo ještě hůř. Vstoupil do místnosti a všichni pod šestnáct se klidili v deseti vteřinách. Byl naše nejhorší noční můra,“ dořekl se škodolibým zazubením na Severuse.

Chloeiny oči se lehce rozšířily. „Pravda, zapomněla jsem. Co jste vlastně učil?“ zajímala se a kousala se do rtu, aby se nerozesmála.

Harry se náhle narovnal a zakašlal, Severus se však na něj přezíravě podíval a bez sebemenšího zaváhání řekl: „Přírodní vědy.“

Chloe se tvářila překvapeně. „Přírodní vědy?“ Vrhla pohled na Harryho a řekla: „No, tím se to vysvětluje. On má na to určitě talent.“

„Děkuji, Chloe,“ začal Harry mluvit, Severus ho však přerušil.

Harry,“ spustil důrazně, vložil všechno opovržení, co bylo možné, do jediného slova, „něco vám řeknu, byl ztělesněním učitelovy nejhorší noční můry - neuvěřitelně roztržitý, opakovaně nedochvilný, drzý - a to bylo jen v jeho prvním ročníku. Přidejte k tomu, vzdorovitý, nezdvořilý, lhostejný a neukázněný. Byl trn v mé patě, bezesporu jedna z největších výzev mé celé učitelské kariéry.“ Za řeči upíral pohled na Harryho, a jestli očekával nějakou reakci, byl velice zklamaný, když Harry zvrátil hlavu a nahlas se smál. Severus se na něj díval, zprvu se vůbec nebavil, ale když se muž dál smál, a Chloe se jasně pokoušela nedělat totéž, nakonec se vzdal a protočil oči.

Jen co konečně nastalo zase ticho, Chloe se vřele usmála na Severuse a řekla: „No, Severusi, ale musel jste udělat něco správného. Řekla bych, že dopadl docela dobře.“ Povytáhla na něj obočí, a naklonila hlavu Harryho směrem.

Severus následoval směr jejího kývnutí, a spatřil tam stojícího muže. Tvář mu zjihla, a oči se zatřpytily, zatímco jí odpovídal stále s pohledem na Harryho: „Ano, to dopadl, navzdory mně.“

***

Nebylo příliš těžké přesvědčit Chloe, aby úklid ponechala na nich. Severus nesl spící děvče přímo domem, ven přes zahradu, a pomohl ji mladé ženě připásat k sedadlu. S Harrym zůstali stát a dívali se, jak odjíždí, poté se vrátili, aby dali do pořádku dům, oproštěný od mudlovské přítomnosti. Hůlky švihaly židle do kup, odpadky do košů, levitovaly nádobí do kuchyně a daly je mýt. Za víc než půlhodinku měli hotovo. Severus postával v ztemnělém obývacím pokoji, čekal, až Harry ochrání dům od shora dolů.

Díval se, jak Harryho silueta těžce sešla schody z horního patra. Hmátl ve tmě, našel Harryho, a bez jediného slova si ho Severus přitáhl do náruče, a zamumlal: „Drž se,“ a nato je oba přemístil pryč.

***

„Severusi,“ řekl Harry tiše, přisunul se blíž k němu na posteli. Bříškem prstu přejel linii ze Severusova čela, dolů po nose ke rtům, pak se zasmál, když ho Severus vsál a nechtěl pustit.

Severus plnou pusu uvolnil a zeptal se: „Copak?“

„Tys to nemyslel vážně, že ne? Že bys zabil Roba?“ zeptal se trochu starostlivě.

Severus se kysele usmál do tmy. „Ne, jistěže ne. Ale tu poslední část myslel - že mu ublížím, jestli ti ještě způsobí trápení,“ pronesl vážně. „Přesně jak to vystihla Chloe, ten muž je zvíře, a zvířata rozumí strachu, když už ničemu jinému.“

„Hmmm,“ bylo Harryho jediné vyjádření, když se přitiskl blíž. Chvíli tak spolu leželi, pokoj potemněl mračny, jež zakryly měsíc.

„Těšilo mě tvé dnešní vyprávění… o tom, jak jste se vy dva seznámili,“ povídal mu Severus, prsty hladil Harryho po tváři. „Díky tomu jsem si uvědomil, jak málo vím o tom, jak jsi prožil posledních deset let. Zřejmě jste si ty a on k sobě moc hodili,“ zašeptal, napůl sobě, napůl Harrymu vedle sebe.

„Jo, řekl bych, že ano,“ odpověděl Harry, opíral se do jeho doteku. Ruku položil na Severusův bok, a pozvolna ji vedl dolů, přitom obtáhl křivku jeho stehna.

„Říkal jsem si, víš,“ povídal Severus, rozptýlený rukou, která právě našla jeho penis, „co se mezi vámi dvěma stalo,“ dořekl skoro sténavě, když Harry přesunul ruku za Severusova varlata a silně je uchopil.

„Až někdy jindy,“ hlesl Harry, jeho rty na Severusových. „Prostě řekněme, že jsem čekal na pana Darcyho.“ Jakákoli další slova byla nemožná, poněvadž se jejich rty zabývaly něčím jiným.



Poznámka překladatelky:

Obrázek Severuse a Roba při kuchyňské scéně - ZDE

 

 

Vnímavá zahrada - kapitola dvanáctá - Graham / část třetí

Vnímavá zahrada - kapitola čtrnáctá - Harry / část první