/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Draco vytáhl několik knih z hromady, kterou zrovna prohledával a zamířil zpět do svého pokoje. Trocha četby by mohla jeho myšlenky odpoutat od přibližujícího se sezení s Harrym, které teď, po tom, co se dozvěděl to strašné tajemství, bude ještě napjatější. Vysvětlovalo to toho tolik, a ať už se to mohlo zdát jakkoliv bláznivé, jeho srdce se vždycky na chvíli zastavilo, když pomyslel, že by Harry mohl být v nebezpečí. Nutkání pomoci mu bylo nepřekonatelné a Draco proklel své vlastní emoce, že ho zradily a ponechaly ho tak zranitelného ve vztahu k jedinému člověku.
Možná to bylo v pořádku… být gay. Možná jiní lidé s normálními životy by tak mohli žít, slušně a důstojně. Jako Dula… a Charlie, ale Draco ne. Představy, které mu probíhaly myslí když masturboval, byly zároveň přitažlivé a odpuzující. Měl Harryho rád… hodně, a to mu nahánělo strach. Občas… jen poslední dobou… když myslel na Harryho, myslel na realitu sexu. Když myslel na takové věci, vtíraly se mu do myšlenek velice znepokojující úvahy.
Přistihl se, jak mu hlavou probíhají představy jako být líbaný, vášnivě, poprvé, někým, po kom skutečně toužil. Harry. Představoval si to jako mocný a rozhodný polibek, plný nevyslovených citů a opatrně zdrženlivé touhy. Harry by na něj nenaléhal… ani by mu neublížil, že? Představoval si nádherně štíhlé a silné tělo, které se k němu tisklo, tentokrát mnohem blíž a teplejší, než když byli odděleni pouze přikrývkami. Jaké by to bylo, dotýkat se Harryho… tam? Držet v ruce jeho ztopořené přirození a necítit nátlak uspokojit ho rychle nebo drsně? Nebo… nebo… Merline odpusť, cítit Harryho, v akci a pulsujícího v Dracově vlastním těle, ne hrubě a bolestivě, ale tak že by s sebou nesl touhu poprvé Dracovi přinést rozkoš.
V těchto chvílích se mu vracela podoba jediné reality, jakou kdy poznal. MacNair, obrovský a potměšilý do něj přirážel tak hrubě, že se mu na stehnech a na zadku z té síly objevily modřiny. Jak byl odhozený na špinavou podlahu své zatuchlé cely, tělo měl v ohni bolestí, která v něm pulsovala zvenčí i zevnitř a odkapávala z něj jeho vlastní krev a MacNairovo semeno. Ležel na boku a zvracel své poslední ubohé jídlo, protože se mu zvedal žaludek z toho, co byl přinucen snášet, a protože ho prostě příliš bolelo posadit se rovně, nebo dokonce jen udělat několik kroků. Bylo tohle sex? Bylo strašné, představit si Harryho, že s ním jedná tímto způsobem. Chvílemi se mu to zdálo hloupé, ale pochybnosti se mu svými drápy zarývaly do srdce a on se bál, že chtíč přivádí muže k šílenství. Konec konců, s jistotou věděl, že Harry má svou temnou a násilnickou stránku, ať už byla poslední dobou jakkoliv dobře skrytá.
Jeho strýc ho uspokojil docela uváženě, jen aby se ujistil, že až si ho vezme MacNair, bude to tím hroznější, ale Rodolphus LeStrange byl neosobní, i když dovedný, a nebyla mezi nimi žádná skutečná vášeň. Věděl, že kdyby býval byl střízlivý a měl by na výběr, nikdy by se neodevzdal, i kdyby věděl, že to bude tak příjemné, tehdy, jednou jedinkrát. Musí to být lepší… s někým, kdo vás má skutečně rád… že?
Draco neměl odpověď na tyto otázky, ale měl odvahu si je aspoň položit, a to bylo více, než by před několika týdny vůbec dokázal. Toužit po Harrym více než jako po příteli bylo nebezpečné a zatím se tomu mohl vyhnout, jak mu Dula poradil… ale ne navždy. Chtěl Harryho, poslední dobou více než kdykoliv jindy, a donekonečna to odkládat nemohl. Jeden den se bude muset rozhodnout.
Draco zíral na knihu, kterou měl před sebou, natažený na posteli a rozvalený jako medvěd, netečně listoval stránkami, zatímco čekal, až se Harry vrátí.
Harry kráčel Příčnou ulicí, se sebedůvěrou, které nabyl s vědomím, že i návštěvníci Obrtlé ulice se mu vyhnou. Bylo to nesrovnatelné s příhodou v druhém ročníku, kdy omylem doletaxoval do špatného obchodu a narazil na bandu nechutných individuí, která to nechvalně známé místo zalidňovala. Nyní, když spatřili vysokého tmavovlasého muže s jizvou kráčet jejich směrem, klidili se mu z cesty. Pro chlapce, který byl celé dětství týraný a zastrašovaný, to byl opojný pocit, vědět, že se mu lidé neodváží zkřížit cestu nebo ho provokovat.
Nakoupil přízi pro Molly a ingredience do lektvarů, které budou potřebovat ještě před příštím úplňkem, a z nichž bude připraven lektvar k omezení příznaků Mollyiny menopauzy. Pak potřeboval několik nových brků a také pár věcí pro Draca.
Poslední dobou nedokázal Draca dostat z hlavy. Nijak moc ho to neznepokojovalo… spíše se mu to líbilo, myslet na Dracovo zlomyslné culení a živé šedé oči, zvláště když si vzpomněl, jak si hráli na Chytačovu honičku. Bylo to přímo opojné, pozorovat Draca tak šťastného a čilého. Jeho sny naplňovala vzpomínka na jeho zrůžovělé tváře a srdečný smích. Nyní kráčel Obrtlou ulicí a neviděl nic jiného kromě věcí, které by Draco mohl jednoho dne potřebovat.
Urazil by se Draco kdyby mu něco koupil? Možná, ale Harryho svědily prsty touhou sáhnout do váčku a koupit pár věcí jen aby mu ukázal, že na něj myslí. Proč by se měl Draco omezovat, když některé věci očividně potřeboval a Harryho to nijak nezatíží, když mu je koupí? Bylo to k sakru nepříjemné, neustále ty otázky přemílat, když on jen chtěl nabídnout Dracovi pomoc, kterou si zasloužil. Chtěl Dracovi dát všechno… všechno co si zasloužil.
Zasloužil.
To bylo ono! Draco si zasloužil pár pěkných věcí. Postaral se o Harryho formuláře pro Gringottovy. Ušetřil Harrymu měsíčně přes padesát galeonů za poplatky z trezorů, konsolidoval jeho majetek a řádně vyplnil všechny formuláře, včas a poprvé, od doby kdy byl Harry dospělý, bez pomoci skřetů. Zasloužil si odměnu! Pokud to bylo něco na způsob platu za počestnou, dobře odvedenou práci, Draco nemohl říci ne!
Harry se poptal v několika obchodech, sbíral inspiraci k pozdějším nákupům, ale když o kus dál v ulici spatřil Ollivanderův krámek, oči se mu zúžily. Draco potřeboval hůlku. Jeho strýc LeStrange mu ji před očima zlomil, jen aby Dracovi připomněl jeho nemohoucnost. Harry mu mohl navrátit jedinou moc, která Draca označovala jako pravého kouzelníka. Samozřejmě, Draco mohl cestovat letaxem, komunikovat krbem, posílat sovy nebo létat na koštěti, ale byla to hůlka, která z člověka dělala nezávislého kouzelníka a to mohlo Dracovi navrátit svobodu… až bude připravený ji přijmout.
Byla to skličující myšlenka a jak se Harry přibližoval výloze obchodu, v mysli se mu hemžilo plno pochyb.
‘Věřím mu, nebo ne? Skutečně se změnil a s hůlkou toho bude moci tolik podniknout. Ale… ale… co když odejde? Už mě nebude opravdu potřebovat… nebo Molly… vůbec. Nenávidí, když potřebuje pomoc... má pocit viny, že je neschopný udělat některé věci sám. Udělalo by mu to takovou radost, ale mohl by odejít… a… a… do prdele se vším! Stýskalo by se mi. Myslím, že by se mi víc než stýskalo. To… ale nebylo by to správné ho zadržovat. Nemohu ho tu nechat uvězněného jen proto, že nad ním k sakru perverzním, kdykoliv jsem ve sprše! Možná… možná kdyby začal přemýšlet o odchodu… mohl bych ho požádat, aby zůstal. Molly by ho nechala… vím, že by to udělala. Do prdele. Jdu dovnitř!’
Harry založil účet na vlastní náklady. Ať už to bude stát cokoliv, vyrobit hůlku přesně podle Dracových specifikací, všechny náklady budou pokryty… všechno, co bude muset udělat bude sem Draca dostat. Ollivander zaeviduje jeho specifikace a vyrobí pro Draca ideální hůlku. Bude to drahé, ale hele… kdyby měl spočítat, kolik by ho to stálo, pronajímat u Gringottů ještě pár let všechny ty trezory, v tom porovnání to pak bylo relativně levné. Proč by všechny ty peníze měly zahálet u skřetů, když Draco skutečně potřebuje novou hůlku?
Harry se procházel ulicí, okukoval tohleto a tamhleto, stejně jako pár dalších věcí pro své vlastní potěšení, až se dostal ke Kratochvilným kouzelnickým kejklím. Vešel hlavním vchodem, vděčný, že jeho dlouholeté přátelství s dvojčaty a jeho všeobecně uznávaná účast na jejich podnikání, odůvodnily důvod jeho návštěvy zde… jen pro všechny případy.
Jako vždy, byl zdvořile uveden do poněkud přeplněné zadní kanceláře, kde George klel a probíral se haldou dokumentů. Když Harry vstoupil, George vesele vzhlédl s úlevou, že se může soustředit na něco jiného, co se netýkalo ani financí ani čtvrtletních zpráv. Jeho kouzelné oko se dvakrát protočilo úlevou, zatímco se George narovnal a povzdechl si.
„Jsem rád, že tě vidím, Harry. Služebně nebo za zábavou?”
„Dnes za zábavou. Vypadáš podobně jako já včera. Já ty zkurvené Grignottovy tak nenávidím. Skoro mě to láká, abych si všechno svoje zlato uskladnil doma.”
„Tak to by nebylo dobré ani pro tebe ani pro nás, Harry. Nenechali bychom mamce žádné místo pro hosty. Malá cena za to, že by ses nemusel už nikdy starat, odkud bude další jídlo, co?”
„Předpokládám. Vy dva jste na tom hůř než já. Kdo by si byl pomyslel, že jak má člověk trochu peněz, bude s tím takového sraní? Já jsem svoje dokončil včera v noci… pro jednou včas.”
„Ty? K sakru, Harry, to je tvůj osobní rekord. Obvykle to zvládáš s jedním dnem zpoždění a chybí ti jeden srpec, tak to je.”
„Tentokrát ne… pomohl mi Draco. Do prdele, on to prakticky udělal všechno sám… já jsem mu jen odpovídal na otázky a podepisoval jsem formuláře, kde mi ukázal. Bylo to jako nic, brnkačka.”
George se na Harryho nedůvěřivě podíval, zatímco jeho kouzelné oko se několikrát protočilo.
„Pokračuj! Sem s dalším fórem, kámo! Draco Malfoy vyplnil tvoje formuláře pro Gringottovy? Teď je mi jasné, že si děláš srandu. Jsi si jistý, že ti to nepřipravil tak, abys byl obviněný z podvodu?”
Harry si posměšně odfrkl. V hlavě se mu začal klubat nápad, který vyplouval na povrch v jasných konturách.
„Nelžu! Je to fakt, kámo. Je na to zatracený génius. Před léty studoval různé letní kursy a zapamatoval si to. Neexistuje formulář, který by skřeti vytvořili, a který by on nerozluštil a nevyplnil rychleji, než my bysme ho jen otevřeli. Jsem smrtelně vážný. Už jste někdy mysleli na to, že by se o ty vaše mohl také někdo postarat?”
„Jen pokaždé, když je musíme dělat. Jenže já s Fredem jsme vždycky chtěli udržet práci v rodině a všechno. Nikdy jsme neměli pocit, že je to správné, nechat to všechno dělat někoho cizího. Vybudovali jsme tohle místo od základů, díky tobě a tomu pytlíku galeonů. Zbytek byl jen naše krev, pot a slzy. To ale neznamená, že bychom na to nikdy nepomysleli.”
Harry měl pocit, že návnada byla spolknuta, jediné, co mu zbývalo, bylo zaseknout a rybu vytáhnout. Fred a George nenáviděli papírování stejně jako on sám a Draco potřeboval mít pocit, že se dokáže sám uživit. Byly zde možnosti, které by Dracovi umožnily zůstat součástí rodiny, kterou Harry miloval, a možná i nadále žít v Doupěti. Byla to příležitost, kterou nemohl ignorovat.
„No, tvou mámu na vařené nudli nikdo neutáhne a ona Dracovi naprosto věří. Já osobně bych se za něj zaručil, pokud mi vy dva slíbíte, že zapomenete na žerty a na jeho minulost. Zkuste mu to nechat vypracovat jednou, a když budete s výsledkem spokojeni, tak si ho necháte. Co se může stát? Při nejhorším se vám jeho práce nebude líbit, nebo on sám, a pošlete ho domů. Já ti ale říkám, že je na tohle úplný zázrak. Na poplatcích a pokutách mi ušetřil tolik, že se mi to vyplatilo nejmíň desetkrát. Dejte mu slušný plat a nerejte do něj o škole nebo o válce a já ti přísahám, že zažijete opravdový zázrak. Co říkáš?”
George s pobaveným zájmem poslouchal Harryho povídání o Dracovi, pak se na něj pronikavě zahleděl… pohled byl zdůrazněn tím, že se jeho oko vymrštilo k Harryho obličeji, na nějaké dva palce, pečlivě ho zkoumalo, a pak se prudce vrátilo na své místo.
„Ty to myslíš vážně… zaměstnat Draca, aby nám tu dělal kouzelnické účetnictví? To je, do hajzlu, neuvěřitelné. Můžem to zkusit. Jen na zkoušku. Fred se staví doma za mamkou, než něco slíbíme, ale myslím, že zkusit to můžeme. Chceme se stavit na večeři od chvíle, co jsme se dozvěděli, že je mamka nemocná. Mluvila s námi letaxem a tvrdila, že je v pořádku, ale víš, jak to chodí… je fajn se s ní zas jednou uvidět. Stejně pracujeme příliš. Možná, že trocha pomoci nám dopomůže k tomu, abychom se dostali domů častěji.
„To je účel, kámo… jen-“
Harry byl přerušený spěšným příchodem sekretářky, která přinesla Georgeovi zapečetěnou obálku. Ten na ni pohlédl a nedočkavě strhl stuhu a pečeť. O vteřinu později pohlédl zpět na Harryho.
„Jde o Morrigana… byl spatřen na velšském pobřeží, v rybářské chatě. Tady mám přesné souřadnice. Jdeš na to dnes v noci?”
Harry zůstal klidný, ale ruka mu brněla touhou sevřít nůž a ty souřadnice chtěl. Ale slíbil… ale slíbil i sobě samému. Morrigan nepatřil do vnitřního okruhu, ale byl násilnický… a nebezpečný. Nemohl být ponechán na svobodě.
’Mohl bych ho sejmout. Je v klidném městečku, není tam moc kouzelníků. Snadno tam, snadno zpět. Jen on a pryč. Vše je hotovo... o dalšího méně. Mohl bych to zvládnout. Až půjdou všichni spát, za hodinku bych mohl být zpět… možná za míň, když sebou hodím. Nebude to jako minule. Nikdo se to nedozví.’
Bylo to zatraceně lákavé, ale Harry bojoval s pokušením ze všech sil. Kdyby se Draco probudil z noční můry a Harry by tam nebyl, všechno by se to sesypalo. Slíbil… Molly, a Dracovi také. Sliby se mají plnit. Jako dluhy co se mají platit. Pokud by Draco odešel, pak by se k honbě té spodiny navrátil… ale mohl počkat. Do prdele s nočními můrami… mohl čekat, když to bylo potřeba.
„Ne.”
George se na něj podíval, jako by Harrymu právě narostla druhá hlava.
„Ne? Necháš jednoho vyklouznout? Máš na noc plány?”
„Ne… a nenechám ho vyklouznout, to ne. Použij zajištěné spojení a předej ty souřadnice Nymfadoře Tonksové. Je posledním člověkem v bystrozorském oddělení, kterému ještě věřím, že tu práci provede pořádně. Pokud jí to pošleš jako urgentní, bude tam s četou ještě před svítáním. Necháme je, ať se o něj postarají.”
„Sakra, Harry. Kdybych tě tak dobře neznal, řekl bych, že na stará kolena měkneš. Nepodobá se ti to, přenechat takovou práci někomu jinému. Ale čert to vzal, jestli na tom trváš, považuj to za vyřízené. Ty jsi šéf, kámo. My je jen pomáháme najít. Něco ti řeknu, až se dostaneš domů, řekni Dracovi, že mu nabízíme práci a řekni mamce, že se za pár dní stavíme, jo?”
Harry povzdechl úlevou. Dlaň ho stále ještě svrběla touhou sevřít nůž, ale už byl rozhodnutý. Jen doufal, že se rozhodl dobře. Rozloučil se s Georgem a zamířil zpět do Příčné ulice, aby dokončil své pochůzky.
Udělal od dveří jen pár kroků, když se k němu donesl příkrý a velmi nepříjemný hlas.
„Stůj, Pottere. Číháš v Příčné ulici? Záhadné návštěvy různých obchůdků za kdovíjakými pochůzkami? Ukaž, co to neseš!”
Harry se pomalu otočil, už cítil jak se jeho zloba dere na povrch a okamžitě poznal mladého bystrozora.
„Dawlishi? Co si to k sakru myslíš, že jsi? Říká se tomu nakupování... tady se kouzelníci věnují takovým věcem. Takže pokud potřeba inkoustu a několika brků není v dnešní době podezřelá… radím ti BĚŽ DO PRDELE!”
Dawlish se trochu vylekal, když Harry zvedl hlas, ale ta malá lasička nebyla zcela zdolaná.
„Jsme ti v patách, Pottere. Víme, co máš za lubem! Mrtvá těla se Znamením Zla na paži... objevující se po celé Anglii... a teď jsme se dozvěděli, že s tebou žije ten Malfoyovic výtržník. To mi zní podezřele! Bylo by rozumné, kdyby ses hned vzdal a ušetřil si tak plno problémů!”
Harryho oči se nebezpečně zaostřily.
„V patách? V patách? Kdo k sakru v dnešní době ještě říká ’v patách’, Dawlishi? To jsi pochytil ze špatných mudlovských filmů? Do prdele! Jsi chodící sbírka ubohých klišé! Běž mi z očí, než tě praštím tak, že se tví předkové rozpláčou!”
Dawlish sáhl po hůlce, ale Harryho úder hlavou byl rychlejší, vrazil do Dawlishova nosu a srazil ho k zemi. Rozplácnutý Dawlish se snažil dostat ke své hůlce, jen aby si uvědomil, že s ní Harry točí mezi prsty levé ruky.
„Chytej! Parchante!”
Harry hodil hůlku ulicí dolů, dost daleko z Dawlishova dosahu. Když se muž snažil k ní doplazit, Harryho noha v bagančeti ho nakopla do zadku a vyslala ho tak několika kotrmelci do hromady odpadků na rohu.
„Řekni jim, ať příště pošlou opravdového bystrozora! Jestli mě nasereš podruhé, budeš si myslet, že tohle byla veselá narozeninová párty! Hajzle!”
Harry rozzuřeně odkráčel a nechal vztekajícího se a krvácejícího Dawlishe na ulici. Den měl už tak dost komplikovaný, se starostmi o příliš mnoho věcí, i kdyby ho neotravovali Kingsleyovi neschopní trubci. Jestli s ním chtěl ministr mluvit, tak mohl, k sakru, použít raději sovu.
----------------------------------------------------
Když se Harry vrátil, bylo očividné, že je podrážděný a Draco to postřehl, jakmile Harry vstoupil do pokoje. Prudký a věcný způsob, jakým otevřel nádobku s mastí. Popuzené vydechnutí, když si sedl na okraj postele. To všechno dohromady drásalo Dracovi nervy. Z Harryho sálala zloba… jako předtím…a i když nesměřovala k Dracovi, mohl ji cítit, žhavou, obklopující je, způsobovala mu mravenčení a žaludek se mu svíral strachem. Věděl, že musí něco udělat.
Draco se skulil z postele, odložil knihu a začal zápasit se zátkou na Uklidňujícím doušku, zatímco se snažil dát vymyslet, co by mohl říci.
„Mollyina kontrola dopadla dobře. Moje taky. Pomfreyová říká, že potřebuju cvičení… abych získal zpět svaly, o které jsem minulý rok přišel. Myslel jsem… možná bys mi mohl pomoci. Ty cvičíš hodně. Mohli bychom to dělat… společně… pokud by ti to nevadilo?”
Harry povzdechl a zdálo se, že se snaží potlačit svou celkovou podrážděnost.
„Jo. To je docela dobrý nápad. Líbí se mi. Začneme zítra, jestli chceš?”
„Jistě. Vypadáš opravdu nervózní, Harry. Seš si jistý, že si nechceš loknout tady toho? Chuť není nic moc, ale pomůže to.”
Harry si znovu povzdechl, pak se předklonil a třel si spánky, snažil se setřást trochu toho očividného stresu.
Draco vsadil všechno na jednu kartu. Na vteřinu se přes něj převalilo něco hladového, bláznivého a zoufalého a on riskoval všechno jediným gestem.
Začal Harrymu masírovat ramena. Harry nejdřív šokem znehybněl, téměř neschopen uvěřit, že Dracovy ruce mu zlehka, i když poněkud amatérsky, zpracovávaly napjaté svaly po obou stranách jeho krku.
„Ticho. Vím, že chceš něco říci, ale buď jen zticha a nechej mě pokračovat. Vypadáš, že to potřebuješ. Tak mě nech.”
Harry očividně potlačoval slova a pár zasténání, ale klidně a nehybně držel, vyjma vzdechů nebo zavrčení, když Draco příliš přitlačil na bolavý sval. Po chvíli zpracovávání Harryho ramen, Draco cítil v krku jak se mu zatajil dech, když si uvědomil, že se Harryho dotýká (a rukama vnímá ten úžasný pocit z dotyků Harryho svalů), a tak začal nezávazně povídat, doufaje, že se Harry bude cítit víc v pohodě.
„Dnes jsem se setkal s McGonagallovou. Nechala mě navštívit Brumbálův portrét. Myslel jsem, že ho musím navštívit, ale dopadlo to lépe, než jsem mohl doufat.”
Harryho svaly při pouhé připomínce Brumbála znovu ztuhly, ale jeho odpověď byla klidná a rozumná.
„Bolestivé téma. Usmířil ses s ním? On nikdy nebyl pomstychtivý.”
„Řekl mi plno věcí. Dokonce mě požádal o odpuštění… že věděl, oč jsem se snažil a věděl, že jsi po tom šel, a on mě nezastavil, dokud byl čas. Kdyby se do toho vložil dřív, dostal by mě mimo válku před tím, než jsem si mohl zničit život nebo budoucnost. Myslel jsem, že se zbláznil… že se mi po tom všem omlouvá, ale on to udělal. Jestli může to, co jsem udělal, zapomenout tak snadno, tak já mohu určitě odpustit jemu. Podívej, co jsem dostal!”
Draco vytáhl ze stolu ptačí pero a ukázal je Harrymu. Tiše stál a široce se usmíval… a čekal na reakci.
„Do prdele! Fawkes. To je jedno z Fawkesových ocasních per. On ti ho dal?”
Draco přikývl a vrátil se ke zpracovávání uzlů v Harryho ramenou.
„No, tak už to tak bude. Musíš ho vzít do Příčné ulice. Dnes jsem navštívil Ollivandera. Otevřel jsem tam pro tebe účet… všechno, co bude potřeba, aby ti vyrobili hůlku podle tvých specifikací. Udělal jsi za mě všechno papírování pro Gringottovy a ušetřil jsi mi pěkné peníze na poplatcích. Jsem tvým dlužníkem. Tak zítra půjdeme nakupovat, jestli ti můžeme koupit něco nového… však víš, oblečení a tak… a hůlku. Když ti Fawkes dal pero, tak sis ji více než zasloužil.”
Harry to řekl velice věcně, i když zněl ohromený Fawkesovým darem. Draco přestal masírovat jeho ramena a Harry se otočil, aby zjistil, co se děje. Draco v šoku vypadal jako solný sloup.
„Co? Potřebuješ hůlku. Zasloužíš si ji… a vydělal sis na ni. Fawkes ti dokonce dal pero. Jestli to neznamená ‘měl bys mít hůlku’, tak pak nevím, co by to mělo znamenat.”
„Harry. Hůlky… hůlky jsou mnohem dražší, než jsem ti ušetřil na poplatcích a na daních. Nemůžu si toho od tebe vzít víc. Vím, že máš na rozdávání, ale já se bez ní obejdu, dokud nepřijdu na jinou možnost. Nemusíš-“
Harry Draca přerušil.
„Možná, že nemusím… ale já chci! Pokud ti dělá starosti, jak mi to vrátíš, mám tu něco jiného, nač jsem narazil. Dvojčata… Fred a George… slyšeli, kolik jsi toho pro mě včera udělal. Chtějí tě na zkoušku zaměstnat, abys pro ně udělal stejnou práci. Mají toho tolik, že by to bylo stálé místo. S těmi penězi by sis mohl dělat, co chceš. Jestliže hůlku přijmeš jen za podmínky, že mi ji časem splatíš, tak dobře! Uděláme to takhle… ale nechej mě, abych to pro tebe udělal, jen teď… ano?”
Draco se začal chvět. Zpočátku to bylo slabé, pak zřetelnější. Byl stále potichu, se zarudlým obličejem, když se jeho chvění stalo natolik očividným, že si Harry začal dělat starosti. Co Harry nemohl vědět bylo, že Draco trpěl konfliktními impulsy. V tu chvíli si zoufale přál po Harrym sáhnout… sevřít ho v náručí a dokonce ho políbit! Významná část jeho psychiky nebyla na něco tak přímého vůbec připravena a udržet se v klidu ho rvalo na kusy.
„Jsi... jsi v pořádku? Draco?”
Draco zamířil do koupelny. Harry ho o vteřinku nato následoval a volal na Draca přes dveře.
„Omlouvám se. Cokoliv jsem řekl, je mi to líto. Zapomeňme na hůlku. To je v pořádku… jen… jsi v pořádku, ano?”
Uběhlo několik minut, kdy si Draco šplouchal na obličej studenou vodu a získával zpět ztracenou rovnováhu. Byl příliš blízko hyperventilaci, nebo naprostému zhroucení a velice se snažil, aby udržel své emoce pod kontrolou, poslední dobou. Ne, že by mu to Harry usnadňoval, když dělal věci jako takhle, dětina jeden!”
Když se Dracovi podařilo znovu získat rovnováhu, otevřel dveře.
„Omlouvám se. Já… uh… jsem pořád ještě nervózní. Měl bych si vzít Uklidňující doušek. Můžeme si promluvit… o těch dalších věcech… o trochu později?”
Harry byl ještě napolo omámený úlevou, že nešlo o nic vážného a byl svolný téměř všemu. Skutečně si nepředstavoval, že toho Draco kvůli hůlce tolik nadělá… a neměl nejmenší představu proč tomu tak bylo.
„Jo… jasně. Žádný problém, jo? Můžeme si promluvit, až se na to budeš cítit připravený. Teď si jen vezmi ten lektvar a dáme se do toho. Kde chceš... vyber si místo k uzdravení a já se do toho pustím, jo?”
Draco souhlasně přikývl a natáhl se pro lektvar, a aby si uklidnil svoje pocuchané nervy před tím, co se blížilo, spolkl dvojitou dávku. Dobře věděl, že by nezvládl, kdyby se mu Harry měl dotýkat stehen a hlavně jejich vnitřních stran, tak si neochotně svlékl košili a znovu si lehl na postel. Stále ještě se nerad otáčel k lidem zády… zbývající následky z toho, že byl v té pozici tolikrát týraný a znásilněný… tak Harry mohl dnes pracovat na jeho hrudníku.
Lektvar ani zdaleka nestačil. Měl podezření, že Molly poslední dobou ubírala na jeho síle, v dobře míněné snaze přivést Draca zpět k nezávislosti na lektvarech. Přál si, aby to bývala neudělala, nyní, když mu Harry jemně vtíral krém do jizvy táhnoucí se přes jeho žebra. Cítil se jako v ráji, ale nedokázal prostě zavřít oči a poddat se dotekům déle než několik vteřin, takže neměl jinou možnost, než pozorovat, rozpolcený mezi touhou a odporem.
Harryho ruka byla krásná. Opálená a silná, i když hrubá od mozolů. Ve způsobu, jakým se Draca dotýkal nebyla žádná podlost a bylo očividné, že byl tak jemný jak mohl a bylo to kupodivu tím horší. Draco zaťal prsty do okraje postele a uvědomil si Harryho úšklebek. Harry samozřejmě nenáviděl, že svého pacienta trápí a to Draca také bolelo. Být někým ovládaný, ať už to bylo jakkoliv něžné, v něm vyvolávalo reakci, která mu byla vštípena více než ročním trváním naprosté mizérie a stále ještě se nezdálo, že by to mohl změnit, ani kvůli Harrymu. Chtěl se Harryho také dotknout, nebo se mu omluvit, že je taková troska, nebo něco! Nechal Harryho pracovat tak dlouho, jak jen to dokázal, pak pevně sevřel oči a požádal ho, aby přestal.
Harry klidně odložil nádobku s mastí, nejistý, co by snad mohl říct, zatímco Draco se několikrát zhluboka nadechl a hmátl po své košili, jakmile byl opět oblečený, cítil se mnohem bezpečněji. Harry už byl na odchodu, když Draco konečně promluvil.
„Děkuji. Mohli bychom… něco vymyslet ohledně té hůlky. Něco spravedlivého. Ale děkuju ti. Je mi líto, že je to tak těžké. Přál bych si, aby nebylo. Přál bych si, aby ses nemusel dívat na něco tak… tak z prdele ošklivého.”
Harry se zarazil a otočil se, byla ho plná futra.
„Nemáš zač. Můžu tě požádat o laskavost? Jen malou?”
V Harryho hlase znělo něco zvláštního a napjatého a Draco se okamžitě cítil celý nesvůj. Pomalu přikývl na souhlas, nejistý, zda nebylo nebezpečné v tu chvíli s Harrym nesouhlasit. Z Harryho hlasu i postoje cítil náznak zloby a ten pocit, že stojí blízko ohně byl sotva přítomný.
„Už ne… už nikdy… o sobě neřekni, že jsi ošklivý… v mé přítomnosti… už nikdy. Není na tobě nic ošklivého. Nic!”
Harry počkal jen dostatečně dlouho, aby slyšel Dracův zajíkavý souhlas, pak se otočil a zamířil po schodech dolů a zanechal za sebou Draca naprosto rozpolceného… mezi úzkostí a opojnou euforií.