Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

 

Varování:  18+: vulgární výrazy, strach, nejasný a pochybný souhlas, nedobrovolný sex, postavy mimo charakter, postavy mimo kánon, sexuální obsah, sebevražda, násilí, pokus o sebevraždu, voyerismus/exhibicionismus, ublížení/utěšení, užívání drog, znásilnění, ponižování, mučení.

Další varování! V této povídce… a pravděpodobně i ve všech dalších, které kdy napíšu… převládajícími vztahy jsou vztahy homosexuální a postavy jsou zpravidla gayové. Tak tomu je, a pokud je vám to jakýmkoliv způsobem nepříjemné… už nečtěte dále.

Shrnutí:  Rok po válce se Draco objeví na prahu Doupěte. Proč přišel a jak jej Harry přijme?

Prohlášení autora:  Nečiním si nárok na žádné vlastnictví J.K. Rowlingové, a žádným způsobem na tomto nevydělávám. Nabízím jí mé nejupřímější poděkování za to, že nám poskytla tuto imaginární zahradu, kde si hrajeme.

Poznámka překladatelky:  Velice děkuji Jezince za její kreativní přínos i za to, že se uvolila ke spolupráci se mnou.

Harry byl zadumaný... už zase. Rok, který následoval po Voldemortově porážce, pro něj byl těžký v každém ohledu. V krátké, ošklivé válce, která zničení Toma Raddlea předcházela, přišel o přátele, strávil měsíce pronásledováním zbylých Smrtijedů a příznivců ministerstva, sledoval, jak se mu noví přátelé pomalu odcizují, až na něj v jejich životech nezbylo téměř žádné místo a pohroužil se do studia kouzel, aby dohnal svůj zameškaný sedmý ročník v Bradavicích.

Ztráty a stres z něj udělaly klidného a zachmuřeného muže, nejvíc na něj zapůsobila ztráta Albuse Brumbála. Neúprosně jej to hryzalo od konce šestého ročníku, jako bolestivá připomínka, jak rychle dokáže zlo napáchat nenapravitelné škody. Smrt Ginny a později i Hermiony jej hluboce zranily, ale ne tak hluboce, jako smrt Brumbálova, která těsně následovala vraždu Siriuse.

Tyto události jej změnily více než cokoliv jiného. Svět potřeboval hrdinu a Harrymu nebyl dán čas truchlit. Dokonce ještě nyní se tu a tam pár zbývajících skupinek starých Smrtijedů snažilo splynout s okolím a uniknout ministerstvu. Harry je neúnavně pronásledoval, bez oddechu, ve své touze po odvetě, s jistotou, že nebude mít klid, dokud i ten poslední z nich nebude mrtvý a pohřbený.

Nyní bylo lépe. Bitvy nebyly tak časté a byly méně kruté než dříve. Počáteční boje byly natolik hrozné, že si z nich Harry odnesl několik jizev, které ani kouzla nedokázala vyléčit. Pramen vlasů nad jeho levým spánkem mu zbělel jako sníh, když jej těsně minula Zakázaná kletba a tak si nechal narůst dlouhé vlasy, aby jej co nejvíc zamaskoval. Další kletba jej téměř připravila o nohu, a i když léčitelé zasáhli rychle a odborně, jizvy zůstaly viditelné na větší části jeho pravého stehna. Toto byly pouze fyzické rány a Harry se z nich otřepal jakmile byly vyléčeny, ale ani léčitelé neměli nic, co by mohlo uzdravit ránu v jeho srdci.

V tisku jej začali nazývat Černý Harry a Brumbálův mstitel a vymýšleli další směšná jména, která měla málo společného s jeho šatníkem a vše s jeho skutky. Jeho černý šat byl bezvadný vzhledem k druhu práce, kterou měl vykonat. K nočním útokům na malé buňky Smrtijedů byla černá výbava nejvhodnější, svou přezdívku si ale vysloužil kvůli mrtvým nebo zmrzačeným Smrtijedům, kteří byli často nalezeni v jeho stopách. Byl opatrný, aby se nenechal nachytat s krví na rukou… občas doslova… a bylo štěstím, že bystrozorové jeho jednání diskrétně schvalovali, ale vystrašené rodiny, které se zavražděnými soucítily, se obrátily na tisk, jisté si tím, že za vraždy nese zodpovědnost Harry… a měly pravdu.

Denní Věštec
během několika měsíců po Voldemortově smrti změnil tón, a ze “Spasitele kouzelnického světa” přešel na “Nespoutaného zabijáka bez svědomí”! Ne, že by se Harry zajímal o to, co si redaktoři Denního Věštce myslí, jelikož vlastnil zvláštní povolení, udělené ministerstvem, které mu povolovalo jednat v případech Smrtijedů tak, jak uzná za vhodné. Skutečnost, že jen nepatrná část jich přežila a dočkala se Azkabanu, jej nijak netrápila. Podle Harryho, několik desítek mrtvých Smrtijedů byl jen dobrý začátek.

Nedokončená záležitost se Snapem a Malfoyem jej stále ještě pálila, i když již uběhl více než rok. Harry je oba naposledy viděl na ministerstvu, u procesu se Snapem. Snape byl nakonec zproštěn viny jelikož bylo prozrazeno, že Brumbál si byl vědom stavu situace a uvědomoval si, že po dobu trvání Nezrušitelného slibu bylo nebezpečné pobývat ve Snapeově blízkosti. Malfoy během jednání jen tiše seděl, podle všeho byl od chvíle, kdy před několika měsíci uprchli z Bradavic, stále ještě ve Snapeově poručnictví.

Lucius Malfoy padl v poslední bitvě s Voldemortem, Narcisa se nervově zcela zhroutila a žila u svatého Munga. Protože Draco byl zapletený do smrtijedského spiknutí a na ruce měl Znamení zla, ministerstvo zabavilo všechny pozemky a majetek Malfoyů. Dracova přítomnost u procesu byla po několika měsících jeho prvním vystoupením na veřejnosti. Jediná věc, kterou si Harry z onoho dne zapamatoval, kromě oslepujícího vzteku, že byli propuštěni, bylo Dracovo naprosté mlčení a žádné reakce. Harry si nemohl dovolit scénu na veřejnosti, tak vše jen pozoroval z balkónu a pěnil vzteky, zatímco Snape a otupělý Draco Malfoy vykročili z ministerstva zpět do světa.

O několik dní později si dal tu práci a poslal Snapeovi krátký vzkaz. Byla to přímo ukázková stručnost. Jen tři věty.

“Tento ostrov je můj. Máš týden na to, abys odtud vypadl. Jestli tě ještě jednou uvidím, žádný lektvar ti nepomůže.HP”

O tři dny později se už povídalo, že se Snape spěšně rozloučil a přesídlil do Německa. O Malfoyovi od té doby nikdo neslyšel.

“Harryyyyy... pojď dolů, drahoušku, večeře je hotová!” nesl se z přízemí hlas Molly Weasleyové.

Harry se podíval na hodiny a uvědomil si, že nechává myšlenky toulat už skoro hodinu. Odložil knihy Nitrobrana a Teorie kouzlení bez hůlky, které vlastně ani nečetl a zamířil dolů k večeři.

Doupě bylo nyní jeho domovem. Artur a Molly pochopili, proč nechtěl po Siriusově smrti žít na Grimmauldově náměstí a rádi mu nabídli domov. Uspořádali dokonce místnosti v patře tak, aby měl Harry pro sebe malý, pohodlný pokoj a dostatečné místo na svůj psací stůl a knihy. Ron hrál nyní odrážeče za Kanonýry a navštěvoval Doupě, kdykoliv měl chvíli času, stejně jako Fred a George, Bill a Fleur, Percy a Charlie.

Ginny. Ubohá Ginny přišla o život při nečekaném úderu Smrtijedů jen pár dní po válce. Od té doby jim tato tragedie visela nad hlavami. Hermiona byla o něco později chladnokrevně zavražděna v Příčné ulici a Ronovi trvalo téměř celý rok, než začal zase znovu žít. Bill stále hrdě nosil jizvy, které Harrymu neustále připomínaly noc, kdy se Malfoyovi podařilo obelstít magickou ochranu Bradavic.

George měl nyní modernější verzi kouzelného oka jaké míval Pošuk Moody. Vděčil za to výbuchu kletby v jejich obchodě, který se stal jedním z prvních terčů ve válce. Ale vynálezy, kterými se dvojčata proslavila, se vyplatily. Měli uzavřený půltucet smluv s ministerstvem a dodávali bystrozorskému oddělení a Harrymu několik užitečných věciček. Tento tah s sebou přinesl záplavu peněz, díky které zbohatli nejen Fred a George ale také Harry.

Většinou tu ale byli jen Molly, Artur a Harry. I přes jejich společný zármutek, mu Doupě vždy připadalo jako domov, nebo aspoň naplňovalo přestavu toho, jak si Harry myslel, že by měl domov vypadat. Léty opotřebovaný ale provozuschopný nábytek, ze kterého vyzařovalo pohodlí a familiárnost. Možná to bylo božskou vůní, která se linula z Mollyiny kuchyně, ve které bylo neustále živo. Dokonce i ghúl na půdě mu připadal, že je na správném místě. U Dursleyových Harry nikdy neměl pocit domova, přestože tam žil téměř jedenáct let. Na světě toho zůstalo velice málo, o čem mohl Harry říci, že opravdu miluje… a většina z toho se nacházela zde, v tomto domě.

Harry se posadil a začal si nandávat jídlo na talíř. Artur se již spokojeně usmíval a polykal svůj guláš s chlebem. Byl to vydatný, výživný pokrm, který člověku dodával sílu, jediný druh, který Molly vařila, a jelikož to s kořením opravdu uměla, vychutnával si Harry každé sousto. Dětství, kdy byl držen prakticky o hladu, z něj udělalo vděčného strávníka a Molly Weasleyovou máloco těšilo více, než plnit prázdné žaludky.

Rytmus jídla se po chvíli zpomalil a brzy se mezi sousta dostalo i trochu konverzace.

„Dnes se v práci přihodilo něco zvláštního, Harry. Tvoje rada by nám tu záležitost možná mohla trochu objasnit. Co je to přesně Cí-Dí přehrávač?” Artur měl na tváři výraz zvědavosti, jako ostatně vždy, když se jednalo o mudlovské přístroje.

„No, CD je mudlovský způsob, jak uchovat hudbu a pak ji poslouchat, kdykoliv se jim zachce… a CD přehrávač je přístroj, který tu hudbu z CD ’čte’ a ’hraje’ ji pro ně nahlas. Co se stalo?” Věc vzbudila Harryo zájem. Vandalové prováděli mudlům neustále nové naschvály a Harry občas od Arturovy kanceláře získal informace o antimudlovských aktivitách.

„Ahááá! Už je mi to jasnější. Nějaký chytrý šprýmař očaroval jeden z těch přehrávačů tak, aby hrál jen jeden druh mudlovské hudby nepřetržitě, ve dne v noci, a nějakého chudáka mudlu s ním zamkl do jedné místnosti. Ten chudák se z toho málem zbláznil. Našli jsme ho, jak tluče hlavou o dveře. U svatého Munga se ho teď snaží dát dohromady ale my jsme se pěkně zapotili, než se nám podařilo tu věc umlčet.”

„Opravdu? Nikdy bych neřekl, že hudba může na někoho takhle zapůsobit. Víte, na jakou hudbu ho očaroval, aby hrál?”

„To nemám zdání, ale Jenkins… víš ten nový v kanceláři… říkal, že se to jmenuje ’rap’. Zvláštní, nazývat něco takového muzikou, jestli ti můžu říct, ale toho chlapíka, co jsme ho našli mlátit hlavou o dveře, to postihlo dost silně. Štěstí, že jsme ho našli tak rychle!”

Harry potlačil zachechtání. Arturovy historky z práce byly často úsměvné.

„Vzpomínám si, že jsem četl o hodně silném zaklínadle, které vypíná mudlovské přístroje… zvláště ty, co fungují na elektřinu. Podívám se vám po něm, jestli chcete?”

„Ach, děkuji ti, Harry. To je v práci naše tajná zbraň. Vždycky pro nás najdeš nějaké zaklínadlo, když má-“

Harry vyskočil od stolu, když mu ochranná kouzla oznámila, že se někdo přiblížil k hranicím pozemku. Artur a Molly věděli, že lidé, kteří zde byli vítáni měli na pozemky přístup umožněn, ať už Letaxem nebo přemístěním, ale ochrana, kterou Harry vytvořil proti cizincům byla nejúčinnější v celé Anglii, s výjimkou Bradavic. Harry k nim pokývl hlavou a zamířil ke dveřím, zatímco se Molly a Artur ujišťovali, že mají hůlky po ruce. Po světě se ještě potloukali Smrtijedi, i když jich bylo mnohem méně, ale všichni věděli, že Harry bydlí u Weasleyových a během uplynulých dvou let byl na Doupě podniknut nejeden útok.

Od posledního útoku už uplynul téměř rok, ale i tak na každý varovný signál magické ochrany reagovali jako by se jednalo o otevřený útok, a Harry vždy přebíral vedení. Sebejistě, hůlku připravenou v ruce, kráčel přes zahradu po předčasně napadaném sněhu, když na hranici ochranného kouzla spatřil neurčitý tvar.

Nepochybně se jednalo o člověka, ale Harry krátce zauvažoval, zda se jedná o neživého, v oživeném těle, dokud nezpozoroval, že to kolébavé držení těla je způsobeno ostrým mrazivým větrem. Postava na konci pěšinky vypadala docela uboze ve špatně padnoucích mudlovských šatech, naprosto nevhodných do tohoto počasí a přešlapovala z nohy na nohu ve snaze se trochu ohřát.

Harry se přiblížil a pozvedl hůlku ke zuboženému tělu v obnošeném modrém svetru a rozedraných džínách. Zatím ještě nepřekročil hranici ochrany, a když překonával posledních deset kroků mezi nimi, volal skrz padající vločky sněhu.

„Ohlaš se a řekni co chceš, nebo vypadni! Toto je soukromý pozemek a pokuta za nepovolený vstup je vyšší, než bys měl chuť platit.“

Štíhlá postava ve svetru s kapucí sebou lehce trhla, jak kdyby se náhle probrala a pohlédla rovnou na Harryho. Šedé, široce rozevřené a lehce zmatené oči se setkaly s Harryho a Harry spatřil blond vlasy deroucí se zpod kapuce.

Draco Malfoy se na Harryho díval poprvé po dvou letech a když otevřel ústa aby promluvil, místo jeho, Harrymu tak dobře známé, afetkované řeči se nyní ozvalo hrubé zaskřehotání.

„P-prosím, pomoz mi. A-azyl… azyl. P-prosím.”

Hary zůstal stát jako by do něj hrom udeřil, překvapenější více než kdyby spatřil skupinku obrů, kteří přišli na návštěvu a zvořile žádali o posezení u čaje a sušenek.

„A do prdele.” Doteď to byl takový fajn den.  

 2. kapitola - Harryho vztek, Mollyina naděje