Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autoři:  Zuzka a Kája
Beta-readers:  Severka S. Rougueová a Istar Halabába
Páry:  Je jich moc, ale když ono je tam moc lidí…
Varování:  Jako obvykle - slash, 18+
Shrnutí:  I takhle to třeba mohlo být
Varování:  Jako obvykle

 


„Lucie.“ Severus na něj čekal na obvyklém místě. Nechtěl ho pustit k Harrymu.
„Ano?“
„Překvapil jsi mě. Nikdy bych nevěřil, že něco takového uděláš.“
„Hm. Asi jsi mě málo znal.“
„Asi.“
„Půjdeme? Mám pro Harryho důležité zprávy.“
Severus ho zastavil. „Určitě chápeš, že nejsem nakloněn tomu, aby ses k němu dostal.“
„Dobře,“ přikývl. „Tak to proberu s tebou. Něco jsem našel…“
„Co?“ zeptal se, zatímco jeho oči přejížděly po obalu starobylé knihy, kterou mu Lucius ukazoval.
Severus okouzleně obracel zažloutlé listy. Pak zvedl hlavu a knihu zaklapl. „O tomhle se mladý Potter nesmí dozvědět…“
„Ale…“
„Ne, dokud si nebudeme jisti.“
Kývl. „No jak chceš. Můžu vidět chlapce?“
„Příště. Dneska nemám čas.“
„Ne. Teď. Už jsem za ním nebyl několik dní. Naše dohoda -.“
„Dobrá, tak zítra. Přijď brzy ráno, to bude Harry ještě spát.“
„Jsi paranoidní.“
„Samozřejmě. Ale zatím se mi to vždycky vyplatilo.“
„Tu knihu si nech,“ překvapil ho Lucius. „Nastuduj, co je nutné. Zřejmě se v tom vyznáš lépe než já.“
„Dobrá. A teď jdi.“
„Tak zítra ráno.“
„Vezmi s sebou kocoura,“ připomněl mu ještě.

* * * * *

„Co když mě nechce vidět?“ řekla proti své vůli.
Lucius se na ni pátravě zahleděl. „Nejsem si jist, jestli to víte, ale…“ zaváhal. Má právo jí to říci?
„Co jestli vím?“
Že raději nemlčel. „Ať už byli kdekoli a dělali tam cokoli, byli tam dvacet let. Jen oni dva.“ Hermiona na něj koukala chvíli nechápavě, pak zrudla. „Chcete říci, že… že oni dva…“
„Upozorňuji na tu možnost. Zdá se, že chováte k mému starému příteli něžné city, které by nemusely být opětovány.“
„Já… to není tak, jak myslíte.“
Pokrčil rameny. „No, mně to může být jedno. A v podstatě i je. Chci jen, aby byl Harry v klidu.“
„Proč?“
Zaváhal. „Protože on jediný dokáže Severa ovlivnit. Teď, když už tu není Brumbál.“
„Nerozumím.“
„Zůstal mi tam vnuk. A Severovi se nedá věřit.“
„Tak proto jste…“
„Jistě. Co jste myslela? Že jsem se zbláznil a dal přednost tomu vašemu zachránci před svým synem?“
Přimhouřila oči. Tak tohle už znělo trochu jako Malfoy. Vlastně ji to spíš uklidnilo. Pořád čekala, co za tím vším je. Takhle má jasno. A může se rozhodnout. „Přemluvíte ho, aby přišel. Ne Harryho. Profesora Snapea.“
„Chcete také vydírat?“
„Možná. Když to bude nutné, tak určitě.“

* * * * *

„Shady!“ vykřikl Tiberius, nic nedbaje, že jsou tu svědci. Šedivě mourovatý kocour vyskočil z Luciovy náruče a vzápětí se třel o ležícího mladíka a lísal se k němu.
Severus kouzlem uvolnil chlapci pouta. „Půl hodiny, Lucie, víc ne. A ať se nají a projde. Budu venku. A pamatuj, že mám tvoji hůlku. Víš, že bych se nerozmýšlel.“
Muž se nadechl k odpovědi, ale při pohledu na Tiberia jen kývl.
„Něco se děje?“ zeptal se Tiberius. Dobře si totiž všiml, že jeho děd se chová jinak než při poslední návštěvě.
„Nic, co bys mohl změnit,“ odpověděl vyrovnaně Lucius a přistrčil k mladíkovi jídlo.
Tiberius pochopil výraz v dědově tváři, a tak se rozhodl změnit alespoň téma. Usmál se přitom na kocoura, který se tak usilovně třel o jeho nohu, až se převalil na záda a rozvaloval se v jemném písku na podlaze. „Jak se daří otci?“ zeptal se po chvíli mezi sousty.
„Je mrtvý,“ odpověděl hluše Lucius.
Tiberius se zarazil. Najednou nevěděl, jak tu informaci vstřebat. Co to vlastně znamená.
„Jak se daří tobě?“ zeptal se po chvíli Lucius.
Mladík pokýval hlavou. „Dobře. Ten mladý kluk se o mě stará, dává mi najíst, nechává mě hýbat se, dojít na záchod, umýt se. Moc se mnou nemluví, ale aspoň něco. Neubližují mi, jestli se ptáš na tohle. Jak zemřel otec?“
„Nekryl si záda.“
Tiberius znovu pokýval hlavou. Byl zmatený. Zřejmě mu něco unikalo, ale netušil co. Rozhodl se nechat to být, třeba to zjistí časem. „Co budeš dělat?“
„Temný pán rozhodl, že se musím oženit. Draco je mrtvý a o tobě si to myslí také. Chce mého dědice.“
To bylo logické. „Koho si vezmeš?“
„Absolutně netuším. Dnes odpoledne mu to ale musím říci, takže si prostě vyberu.“
„Ve Francii jsou pěkné ženy…“
„To není tvůj problém,“ usadil ho Lucius. „Teď se zkus projít, ať se rozhýbeš,“ přikázal, když Tiberius snědl vše, co mu přinesli.
„Dědo? Je mi líto, že to všechno musíš dělat.“
„Cože?“ Lucius se na chvíli zastavil. Chodil vedle chlapce a držel ho za předloktí. Nebylo to potřeba, ale cítil se tak líp. „Co to říkáš?“
„No, kdyby nebylo mě, tak by ses nenechal tak ponižovat, viď? Je to všechno moje vina.“
Lucius zbledl. „Takhle nemluv. Nemůžeš za to. Jestli je tu někdo vinen, tak jsem to já. Měl jsem být prozíravější.“
Ale Tiberius se nenechal zastavit. Musel to všechno říci. Všechno to, o čem tady, v tichu a samotě, přemýšlel. „Vlastní otec mě tu nechal, ale ty děláš všechno proto, abys mě zachránil. Já vím, že je to špatné, ale jsem rád, že zemřel. Jen nechci, abys zemřel i ty…“
Povzdechl si. „O tom se rozhodlo už před čtyřiceti lety, Tiberie. Ty jsi má jediná naděje, že náš rod bude pokračovat. Že jméno Malfoy nezapadne. Ty budeš žít a na ostatním nezáleží…“
„Jak dojemné,“ ozval se od vchodu ironický hlas bývalého profesora lektvarů. „Vaše půlhodina uplynula, pánové,“ pokračoval. Přitom se ale zapomněl bavit jejich rozpaky. Ve skutečnosti mu byly úplně ukradené. Prostě chtěl tohle skončit, aby se mohl vrátit do úkrytu dřív, než se Harry probudí. Aby zase neudělal nějakou hloupost.
Lucius přikývl a poodstoupil od Tiberia. Ten se bez odporu položil na lůžko, které mu tu Harry v návalu soucitu zhotovil, a nechal se spoutat. Přikývli si s dědem na pozdrav a pak už oba starší muži opustili jeho vězení. Jen Shady se kolem něj chvíli motal, než se schoulil u jeho ramene.

* * * * *

„Lucie, tak co říkáš své nevěstě? Kráska, že? Deset generací čisté krve. Bez poskvrnky. Bude se do tvého rodokmenu hodit.“
„To ano, pane. Jen je trochu… jak bych to řekl… mladá. Budou s ní starosti.“
„Nu, však si ji vychováš. Na rození dětí bude ideální.“
Lucius se trochu sklonil ke spoutané dívce. Opětovala jeho pohled. Nepřekvapilo ho, že byla vyděšená. Překvapilo ho to, co viděl za tou hrůzou, která ji momentálně zcela logicky a důvodně svazovala. Hrdost. Odvaha. Nezlomnost. Ne, můj pane, pomyslel si. Tahle se nedá jen tak vychovat.
Kdysi by mu činilo nemalou radost lámat takovou samičku, ale od té doby, co se jeho život ubíral směrem velmi podivným, poněkud přehodnotil priority.
„Na kdy plánuješ svatbu, Lucie?“ zeptal se nedočkavě Voldemort.
Lucius se napřímil a jen krátce se zamyslel. „Za dva měsíce, můj pane. Do té doby budu pracovat na… na její převýchově.“ Když Voldemort souhlasně pokýval hlavou, přivolal gestem svého sluhu, aby se o dívku postaral. Nenávist a zášť, která čišela z celé její bytosti, ho nechávala chladným.
Což ovšem nebylo nic nového. Nikdy mu příliš nezáleželo na citech ostatních. Pokud se nedaly využít, byly pro něj bezcenné.

„Měla byste vědět jednu věc, má drahá,“ oslovil Lucius dívku, která se účastnila večeře v roli nehrajícího kapitána. „Je mi lhostejné, jestli budete žít, nebo umřete hlady. Ve skutečnosti je mi lhostejné úplně všechno. Takže bych vám doporučoval, abyste ochutnala něco z těch výtečných pokrmů, které pro vás domácí skřítkové připravili. Dokáží být nesnesitelní, když mají pocit, že se nezavděčili.“
Opovržlivě se na něj podívala, ale neodpověděla. Lucius lehce pokrčil rameny a vrátil se k předchozí činnosti. Pečeně byla vynikající. A i když už si ji nedokázal vychutnat tak jako dřív, přece jen stála za jeho pozornost. Přese všechno stále potřeboval ve svém životě ten chvilkový pocit dokonalosti.
Rozloučili se u dveří do jejího pokoje. „Jsem nucen vás upozornit na drobnou nepříjemnost. Až do odvolání nemůžete používat svou magii a opustit své pokoje. Můžete spáchat sebevraždu, ale utéci nesmíte. Vlastně se o to ani nepokoušejte. Já vás mohu týrat, ale on vás může zabít. Vaše mladá hlava si nedokáže představit, jakým způsobem. Dobrou noc, demoiselle. Hezké sny, v rámci možností, samozřejmě.“
Překvapil ji. Rozčíleně přecházela po apartmá, které jí určil za přepychové vězení. Co s ní zamýšlí? Pokud správně pochopila, má tu žít a rodit mu děti. Otřásla se odporem, když si to představila. Ale poněkud ji udivilo, že se na ni nevrhl hned.
Možná to prostě odporuje té parodii na šlechtictví, kterou tady celou dobu předvádí… A ti skřítci všude kolem jí vadili. Určitě na ni budou donášet…
Pokud by ovšem… Hlavou jí bleskl nápad. Pokusit se udělat si z nepřítele spojence vždycky stojí za zkoušku. A zvlášť, když není co ztratit. Ten chlap vypadá příliš lhostejně, než aby se jí podařilo ho přimět změnit názor, ale skřítci tu jsou zvláštní. Ne přímo utýraní, ale rozhodně se s nimi nezacházelo nijak zvlášť dobře.

* * * * *

„Jsi si jist?“ zeptal se Lucius zbytečně. Věděl, že ano. Že Severus, ať už ten dřívější, nebo ten dnešní, by si nezahrával s černou magií, kdyby si nebyl jist stoprocentně. „Já jen, že bych nerad, aby nás sbírali po kouskách na Novém Zélandě.“
„Vždy jsi přeháněl, Lucie,“ zavrčel Severus, zatímco připravoval okolní mýtinu pro obřad. Ve skutečnosti si až tak jist nebyl. Tedy, byl si jist, že nastudoval a pochopil, co se dalo. Avšak u těchto obřadů byl problém v tom, že se žádný neopakoval, každý byl originál. Mohlo se stát cokoli.
„Vždycky jsem k tomu měl důvod. Neříkám, že nejsi nadaný, ale na můj vkus jsi málo opatrný.“
„A proto jsem lepší než ty. Nikdy jsi nepochopil, že černou magii nemůžeš jen použít. Musíš ji prožít, když chceš dokázat opravdu velké věci.“
Lucius si ho chvíli mlčky prohlížel. „Proč?“ zeptal se po chvíli. „Proč jsi odešel? Mohl jsi být nejmocnější ze všech. Mohl jsi…“ zarazil se, když si uvědomil, co chtěl říci. Voldemort byl strašný, ale Severus, kdyby chtěl, mohl být mnohem horší. Protože měl něco, co Voldemort ne. Jistě, byl ctižádostivý. Ale byl trpělivý. Ostražitý a méně sebestředný.
„Iluze, Lucie,“ odpověděl Severus, který dobře pochopil, co Malfoye napadlo. „A už mlč, musíme začít…“
„Hm, dobrá. Co ode mě přesně budeš chtít?“
„Vytáhneš ho odtud. Já otevřu bránu. Tvůj úkol bude zachytit ho a dostat sem k nám. Připraven?“
„To skutečně nechceš mnoho,“ zavrčel Lucius, ale přikývl. Věřil mu. Věřil, že kdyby si Severus nebyl jist jeho schopnostmi, nikdy by se do podobné akce nepustil. A věřil, že ho tam Severus nenechá.

Okouzleně sledoval Severovy rty a celou tvář, když ten začal odříkávat starodávná slova v cizí řeči, která mu přesto zněla tak blízce. Severus vypadal tak nádherně. Tak… dostal se do exaltického stavu, ne nepodobnému orgastickému vytržení. I příroda se zdála zcela ovládnuta Severovým působením a podřizovala se sebemenšímu gestu, sebenepatrnějšímu pohybu mužného těla. Vítr se začal stáčet do prudkého víru ohraničeného posvátnými bylinami rozsypanými v pravidelných odstupech po zemi.
Lucius se musel soustředit. Teď nebyla ta správná chvíle nechat se ovládnout vzpomínkami na to, jak uměl být Severus jedinečný. Sevřel hůlku a začal odříkávat svoji část textu. Když se vír dotkl země, Lucius vstoupil do jeho středu. Byl tu klid a mír. Až ho to zasáhlo, jak bezstarostně a lehce se náhle cítil. Zvláštní. Nikdy si nedokázal představit, že takovéhle místo skutečně existuje. Náhle se vedle něj objevila postava. Chytil ji za rukáv. Na vteřinu pocítil neskutečnou lítost, že tohle krásné místo musí opustit, a pak už si jen uvědomil, že leží v trávě a vedle něj někdo těžce oddechuje.

„Sakra! Kterej idiot! Nemáš nic jiného na práci, než se po mně válet?“
„Rád vidím, že jsi v pořádku, zablešenej čokle!“ Severus za svou ironií skrýval své naprosté vyčerpání. Pohlédl na Lucia, který se zvedl ze země a třesoucí se rukou shazoval suché listí ze svého drahého oblečení.
„Srabus?“ zeptal se překvapeně Black. „Malfoy? Co tu u Merlinovejch koulí děláte?“
„Já snad raději půjdu,“ řekl škrobeně Lucius. „Zřejmě si máte co říci.“

Severus se ušklíbl, ale nebránil mu v odchodu. Tohle asi bude opravdu zajímavá rozmluva. A určitě bude lepší, pokud proběhne beze svědků.
„Kde je Harry? A kde to vlastně jsme? A proč Malfoy vypadá tak staře? A…“
Posadil se na zem. Byl příšerně unavený, ale teď to nemohl řešit. „Myslíš, Blacku, že jsi schopen být chvíli potichu?“
Sirius zmlkl. Podvědomě cítil, že se děje něco vážného.
„Od chvíle na ministerstvu, kterou si tak čerstvě pamatuješ, uplynulo asi dvaadvacet let.“
Sirius ani nemukl. Snažil se vstřebat, co Severus říkal. On totiž nevypadal, že by žertoval. „Když Voldemort,“ ušklíbl se, když viděl, jak sebou Black trhnul, „zaútočil na Bradavice, poslal Brumbál mě a Harryho do Godricovy knihovny. To je taková místnost, kde měl Nebelvír knihy, překvapilo by mě, kdybys o tom něco věděl.“
„Proto jsi zůstal mladý…“ překvapil ho Sirius. Zřejmě tedy věděl alespoň něco.
„Učil jsem Harryho všechno, co jsem našel v knihách Zakladatelů. Před pár měsíci nás pustili ven. Tady se mají věci tak, že Voldemort ovládá celou Anglii, kterou uvrhl do temného středověku.“
„Ale Malfoy…“
„Má důvod pracovat pro nás.“
„Nevěřím mu!“
„Zabil vlastního syna, aby chránil Harryho.“
Sirius znovu mlčel. Bylo toho příliš. „Kde je Harry?“ zeptal se za strašně dlouhou dobu.
„V mé posteli,“ ušklíbl se Severus. Tohle si vychutná.
Sirius zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. „Chceš říci, že…“
„Nechci říci vůbec nic. Jsem unavený. Ty sis toho možná nevšiml, ale právě jsem provedl nejčernější rituál černé magie. Přivítal bych drobet odpočinku.“
„Chci ho vidět.“
„Neví o tobě. Nejdřív s ním promluvím.“
„Neřekl jsi mu, že se vrátím?“
„Nebylo to jisté.“ Severus už vstal a očistil si hábit od hlíny. Sirius ho nevěřícně pozoroval. „Tobě na něm záleží?“
„Dvacet let, Blacku. V jedné místnosti. To by si zvykl každý. I na Pottera.“

* * * * *

„Už jsem si říkal, kde jsi. Nevěděl jsem… Merline! Co se stalo?“ spustil Harry, když se Severus vrátil.
„Také tě rád vidím,“ ušklíbl se unaveně Severus. Pomyslel si, že by mu bodlo několik lektvarů, a v mžiku se objevily na stole. Zmizel v koupelně a netrpělivého Harryho nechal pobíhat po místnosti. Vylezl v županu, vzal lektvary a zamířil do postele. Lehl si a lektvary do sebe postupně obrátil.
„To je dobře,“ komentoval jeho počínání Harry. „Vypadáš, jako kdybys měl špatný den, potřebuješ si odpočinout.“
„To není na spaní, Pottere,“ zavrčel Severus a stáhl překvapeného Harryho na postel. „To je, abych vydržel…“
Než se Harry vzpamatoval, byl nahý a po jeho těle se rozběhly dnes obzvlášť dychtivé prsty, ústa…

* * * * *

„Tak ty jsi Malfoyův vnuk,“ zeptal se Sirius, když si prohlížel spoutaného Tiberia.
Ten přikývl. „Tiberius Malfoy. A vy jste kdo?“
Sirius s překvapením kvitoval, že tenhle mladík nezdědil povýšené způsoby svého děda, ani afektovanost svého otce. Vypadal celkem příjemně. „Sirius Black…“
„Ten Sirius Black?“ vyhrkl mladík. „Hodně jsem o vás slyšel…“
„Většina z toho jsou lži,“ usadil ho Sirius mírně. „Teď mě poslouchej. Nemohu tě zbavit pout, ale mohu tě uložit pohodlněji. Chceš?“
Tiberius jen mlčky přikývl. Sirius ho zvedl do náruče a opatrně ho položil na jeho lůžku výš. Upravil něco, co vypadalo jako polštář, tak, aby se mladíkovi lépe leželo. Pak přes něj přetáhl přikrývku.
„A co vy?“ zeptal se Tiberius. Dobře věděl, že přikrývka je tu jen jedna.
„Jsem zvyklý…“
Zavrtěl hlavou. „Tohle nechci. Vezměte si tu přikrývku. Nebo…“ odmlčel se. Nemusel domluvit. Sirius na okamžik zaváhal, ale vzápětí zalezl pod přikrývku k němu. Téměř okamžitě usnul. Tiberius ho následoval až za okamžik, během kterého si uvědomoval, jak je příjemné, když se k němu tiskne teplé mužské tělo… Stop! Věděl, že by se měl cítit pohoršeně, ale rozhodl se pohoršení odložit na ráno. Něco takového už nějakou dobu tušil, tak proč to řešit zrovna teď?

* * * * *

„Teda, Severe, to bylo úžasné. Už dlouho jsme -.“
„Hmm.“ Severus Harryho znovu umlčel polibkem.
Ten si to nechal chvíli líbit. Pak se odtáhl. „Co se děje? Něco vážného?“
„Mám pro tebe překvapení. Ale až zítra. Tahle noc patří mně,“ šeptal Severus a občas mu olízl ucho nebo ho jemně skousl.
Harry se svíjel pod jeho doteky. „Pře-překvapení?“ snažil se dostat k jádru pudla. „Ja-a-ké? Ssssevere?“
„Zítra,“ zavrčel Severus nekompromisně a vytáhl Harryho na všechny čtyři.

* * * * *

Protáhla se otvorem ve starém zdivu. Podle toho, co říkala Tinky, by to mělo být někde tady. Ještě pár kroků…
Vykřikla bolestí. To jak ji někdo pevně chytil za paži. Podívala se a ve světle vycházejícím z hůlky poznala majitele zámku… a jí samotné.
Z pohledu, jaký na ni upíral, dostala šílený strach. „Varoval jsem tě. Temný pán žádá poslušnost. Raději tě k ní přinutím já s tím, že přežiješ, než aby si s tebou začal hrát on!“
Vyřkl ortel a prudce zamířil do „civilizovaných“ částí zámku. Ji vlekl nemilosrdně za sebou.
Došli až do jejích komnat. Tentokrát však nezůstal za dveřmi, vešel dovnitř a prudce jí smýkl doprostřed pokoje. Stačilo jedno neverbální kouzlo a v jeho ruce se objevily důtky.
Vytřeštila oči. „To… to nemyslíte vážně…“
„Obávám se, že jsi mi nedala jinou možnost,“ řekl a udeřil poprvé.

Trhla sebou. Ucítila mužské ruce na svém zmučeném těle. Už neměla sílu se bránit. Neměla sílu křičet nebo brečet. Tak se jen modlila, aby to měla rychle za sebou. Ale to, co v hrůze očekávala, se nějak nekonalo. Ruce nesměřovaly k intimním partiím jejího těla. A něco… ach ano. Nanášely na rány způsobené důtkami nějakou mast.
Překvapivě to bylo velmi příjemné, nedokázala si představit, že ten, kdo ji dostal do tohoto stavu, může mít tak jemný dotyk. Nechala ho, aby dělal, co uzná za vhodné. Tlumeně vykřikla bolestí, když jí vsunul ruce pod ramena a zvedl ji do sedu. Avšak jinak neprotestovala a opřela se hlavou o jeho rameno, aby mohl ošetřit i její záda. Bolest pomalu ustupovala, cítila cosi, co se nebezpečně přibližovalo vděčnosti.
„Ten sňatek nebyla má volba a já nevyslovil vaše jméno. Vy za nic nemůžete, jediným důvodem, proč vás tohle všechno potkalo, je váš čistý rodokmen. Poprvé jsem vás uviděl ve chvíli, kdy jste vy uviděla mě. Nejdřív jsem myslel, že se prostě naučíte žít vedle mě tak, jako byste žila vedle kohokoli jiného. Asi jsem podcenil vaši bretonskou krev, slečno Le Bris… Když zůstanete tady, zemřete.“
„To není žádné jiné řešení? Můj otec by mohl…“
Protože se trochu nadzvedla, upravil jí polštář a deku tak, aby se jí pohodlněji leželo. „Váš otec je určitě statečný muž a vás jistě potěší, že už vás hledá. Ale existuje jen jediný člověk, který by vám mohl pomoci. Není to váš otec a, bohužel, nejsem to ani já.“
„Kdo je to?“ chtěla vědět. Jen zavrtěl hlavou.
Viděl, jak bojuje s pláčem. Ne z bolesti nebo něčeho podobného. Pláčem ze zoufalství. Tomu rozuměl. Posledních pár měsíců se cítil podobně. Když se s obtížemi posadila a znovu si opřela hlavu o jeho rameno, jemně ji objal a nechal ji vyplakat se.
„Nechtěla jsem to říci…“ ozvala se po strašně dlouhé době. „Nejste tak… starý. Ale jste cizí. Tahle země, společnost, kultura… to všechno je tak strašně cizí. Studené. Nepřátelské. Já miluji slunce… víte, u nás v Bretani…“
Usmál se. „Vím, mám ve Francii panství…“ vysvětlil.
„Takže rozumíte?“ zeptala se s trochou dětské naivity.
Pomalu přikývl. „Teď spěte, la petite combattante intrépide…“

* * * * *

Harry chodil nedočkavě po místnosti. Na chvíli se posadil zpět na postel, která si ještě podržela vůni Severova zpoceného těla, pak ale zase rychle vyskočil. Byl zvědavý. Jako snad ještě nikdy v životě.
Překvapení. Severus pro něj má nějaké překvapení. Tak sakra proč mu to tak dlouho trvá? A co to může být? On vlastně Severus byl samé překvapení už včera večer. Přišel a vypadal dost zdrchaně. Pak se nadopoval nějakými lektvary a v noci Harryho naprosto zlikvidoval. Ještě teď se Harry pohyboval s mírnými obtížemi. Severova vášeň mu dala pořádně zabrat.
Konečně zaslechl, jak se vchod do jejich kamenného útočiště otevírá.
„No, to je dost, že jdeš,“ spustil. „Nemohl jsem se…“
Harry se zarazil uprostřed věty. Ve dveřích stál muž, který… To není pravda, honilo se Harrymu hlavou. To nemůže…
„Ahoj Harry…“

Severus zůstal venku. Nechtěl se na to dívat. Nechtěl vidět, jak se ti dva objímají. Nemohl zapomenout na chvíli, kdy přivedl Harryho k orgasmu a on vykřikl Blackovo jméno. Dosud to bolelo.
Zaslechl Harryho výkřik, který se změnil ve zmatený vzlykot. Raději poodstoupil ještě několik metrů. Nechtěl se na to dívat a nechtěl to poslouchat. Ušklíbl se. Raději přijal svou zvířecí podobu a vydal se na výzvědy.
Rozhodl se podívat na to, co zbylo z té poslední vesnice. A hlavně chtěl zjistit, jestli by se tam nenašly nějaké stopy. Hermiona se určitě musela přemístit hned odtud, neměla čas na nějaké další manévry.
Z ptačí perspektivy měl všechno jako na dlani. Vesnice dřív měla půdorys čtverce, teď už z něj zbyl spíš nepravidelný čtyřúhelník, jak zůstaly obydlené pouze chalupy v blízkosti návsi. A pak… Ještě jednou zakroužil nad jedním místem, které vzbudilo jeho pozornost. Snesl se dolů a přijal zpět svou lidskou podobu.
Nebylo pochyb. To, na co se díval, byl hrob jeho kmotřence. Jen chvilku věnoval tiché vzpomínce. Zaslechl odněkud ze strany podezřelý zvuk. V mžiku použil matoucí kouzlo a skryl se mezi nedalekými polorozbořenými zídkami.

Ke svému překvapení v jedné z postav poznal Lucia. Zvláštní. A v té další… bystrozor. Tím si byl jistý. Nemohl si vzpomenout na jméno, ale tvář si pamatoval. Prohlédl si i dívku. Byla mladinká a vyděšená. Severus použil další kouzlo, chtěl vědět, o čem se ti dva muži dohadují. Ona mlčela.
„…nesouhlasím s tím, že se Minerva rozhodla s vámi spolupracovat. Ani s tím, že vám Hermiona věří.“
Malfoy mu skočil do řeči. „To mě skutečně mrzí, Trennete. Ale teď jde o ni,“ kývl hlavou směrem k dívce. „Když zůstane u mě, zemře. U vás má šanci přežít.“
„Jak mohu vědět, že mluvíte pravdu? Od kdy Malfoyovi vadí, jestli někdo zemře nebo bude žít?“
Pokrčil rameny. Dost podrážděně. „Grangerová ví, že se mi může věřit a…“ zarazil se. Podezřívavě se rozhlédl kolem. Pátravě si prohlížel všechny stíny kolem, až se jeho pohled zastavil v místech, kde se ukrýval Severus. Chvíli se díval jeho směrem, pak se drobet ošil, naprosto nemalfoyovsky, a pokrčil rameny. Už začínáš být paranoidní, Lucie, říkal si přitom.
Severa tohle překvapilo. Mohl být Lucius natolik vnímavý, aby vycítil jeho přítomnost?
„Slečna Le Bris se dostala do mého domu jako má budoucí manželka. Dříve či později bych musel prosadit svou autoritu pána domu a ona by zemřela. K ničemu by to nebylo. Navíc, její otec využil vlivu, který získal jistou pochybnou činností a vzburcoval půlku Francie. Temný pán si z toho sice nic nedělá, ale já myslím, že je lepší mít slečnu Le Bris živou.“
Muž se pohrdavě zasmál. „Takže si jen kryjete záda. To jste měl říct jako první a nemuseli jsme se dohadovat.“ Lucius jen mávl rukou. Cítil se nesvůj.
Zastavili se. „Postarejte se o ni, Trennete,“ řekl ještě a poodstoupil od nich. Charlotta se přestala choulit do teplého drahého hábitu, přistoupila k Luciovi a ostýchavě ho políbila na tvář. „Merci beaucoup, châtelain…“

„Myslím, že vy tu nejste od toho, abyste posuzoval, co a proč dělám. Minerva McGonagallová odsouhlasila, že u vás může Charlotte zůstat, vaší povinností je ji dopravit do bezpečí. A teď už jděte, není tu bezpečno.“
Severus zatajil dech. Že by o něm Lucius skutečně věděl? Ještě si všiml, jak bývalý bystrozor objal dívku kolem pasu a přemístil se s ní.
Lucius se znovu pátravě rozhlížel po okolí. Jediné, čeho si všiml, byl malý dravec mizející kdesi v korunách stromů.


To znamená, že se všichni přemisťují odsud. Vždyť i Lucius něco takového říkal. Ale kam? Jistě, v první chvíli ho napadlo alespoň pět kouzel, pomocí kterých by mohl vysledovat, kam se přemisťují. Ovšem ani na chvíli nepochyboval, že přesně to napadlo i Minervu a ostatní. Takže to nebude fungovat.
Najednou se v jeho ptačím zorném poli objevila další postava. Zaměřil se na ni. Vida, zločinec se vrací na místo činu… ušklíbl se. Tedy, byl by se ušklíbl, kdyby mu to ptačí fyziognomie dovolovala. Slečna Grangerová. Najednou se mu zachtělo trochu se pobavit. Tak, jak byl, ve své ptačí podobě, se snesl ke Grangerové.
Ta se nejprve lekla, když téměř k ní slétl malý dravec. Jelikož však neútočil, uklidnila se.

Hermionu to znervóznilo. Nelíbilo se jí, že se pták nebojí. Vytáhla hůlku a poslala proti němu kouzlo na odhalování zvěromágů. Pro jistotu. Pták však nepočkal, až ho kouzlo zasáhne, a přelétl na jiný strom. To vyvolalo vrásky na jejím čele. Obyčejný pták přece neví, že má uhnout… Přemýšlela. Kdyby jí chtěl ublížit, už by to udělal. Natáhla k němu ruku a gestem ho zvala, aby přiletěl. Usmála se, když poslechl.
Trochu sebou trhla, když se ptačí drápy bolestivě zaryly do jejího předloktí, ale vydržela. „Kdo jsi?“ zeptala se přísně.
Poštolka v odpověď jen zkoumavě naklonila hlavu na stranu a chvíli si Hermionu prohlížela. Ta se usmála. „Harry?“ Pták zavřískl. Žena zrudla. „Severe…“ Najednou si pod upřeným, lehce ironicky tázavým pohledem připadala jako malá holka. „Tedy, profesore… eee… pane, co…“ Věděla, jak strašně zní její zmatené koktání, a tak si přikázala zmlknout. Poštolka si ji ještě chvíli výsměšně prohlížela, pak prudce zamávala křídly a snesla se na nedaleký poražený kmen.
„Předpokládám, že jsem vás vyrušil při vaší každodenní kratochvíli. Prostě jste si vyšla na procházku…“
Ta chvíle jí umožnila trochu se vzpamatovat. „Ne, já… hledám Ginny Weasleyovou.“
Téměř se rozbrečela, když viděla to známé pozvednutí obočí. Poslušna toho gesta, pokračovala. „Nevím, co s ní je. Poslední dobou se chová divně. Dnes ráno odešla, aniž by to komukoli oznámila. Tak ji hledám…“
Přikývl. „Nekázeň je vždycky problém. Měla byste to vyřešit rázně.“
Vzdychla si. „To není tak jednoduché. Jsou tu roky přátelství. Navíc je těžké žít na tak malém prostoru s tolika lidmi. A ještě ke všemu s vědomím, že může kdykoli přijít útok.“
„Hlavně se tady nerozplačte. Přátelství… a co řeknete, až vám přivede domů Voldemorta?“ úmyslně použil to jméno. I když, Grangerová ho používala odjakživa.
„Ginny by nikdy…“ chtěla se rozkřiknout, ale včas se zarazila. „Chápu, jak to myslíte. Bude se to řešit. Ovšem až ji najdu.“ Zamračila se. „Jak se má Harry?“ změnila téma.
Trochu se zamračil. „Zřejmě dobře…“
„Zřejmě?“
„Nejsme jediní, kdo přežil… přesněji, kdo se vrátil…“ řekl nic neříkajícím způsobem.
„Kdo další?“ V hlase jí zněla naděje.
„Zas tak moc se neradujte. Nikdo důležitý. Alespoň ne pro průběh války. Jinak…“
„Tak kdo se zachránil? Nenapínejte mě.“
„Black.“ To jméno ji překvapilo. Čekala kohokoli jiného. V pár jmen i doufala, ale v tohle ne. Na rozdíl od Harryho nevěřila, že by se někdy mohl dostat zpět.
„Jak?“
„Nebyl vlastně mrtvý. Jen -.“
„To vím. Ale nechápu, jak se odtamtud mohl zachránit.“
Usmál se. „Přerušila jste mě.“
„Cože?“
„To jste si dovolila poprvé.“
I ona se trochu pousmála a pokrčila rameny. „No, jsem už velká holka.“
Přikývl. „To vidím.“
Upadla do rozpaků, ale velmi rychle je přemohla. „Tak už mi to řekněte…“
Všiml si jejích rozpaků, ale nedal nic najevo. Netušil, co znamenaly. Nějak nepřikládal tomu málu, co se mezi nimi stalo, význam. Jeden polibek rozrušené dívenky. Nic víc. Tak raději pokračoval. „Lucius přinesl knihu, ze které jsem nastudoval rituál Návratu.“ Vykulila oči a dala si ruku před pusu, aby si zabránila znovu ho přerušit zvídavou otázkou. Usmál se, když to viděl. „Včera večer jsme rituál provedli a Blacka vrátili zpět. Dnes ráno jsem ho dovedl k Harrymu. Takže, abych se vrátil k původní otázce, Harry se zřejmě má dobře.“
Poslední větu řekl tak hořce, že to Hermionu překvapilo. „Proč jste ho vracel?“ zeptala se proto.
„Do toho vám nic není. Že, slečno Grangerová…“
„Promiňte. Nechtěla jsem být nezdvořilá.“ Severus kývl. „Nemyslela jsem to tak, jak to vyznělo. Jen je to zvláštní. Přítomnost Siria vám nepřinese nic dobrého, a přece jste při obřadu riskoval život, abyste ho dostal zpět mezi nás smrtelníky.“
„Lucius tím chtěl poděkovat Harrymu za život svého vnuka,“ odpověděl tedy částečně pravdivě. „Co je, Grangerová? Tak se prostě zeptejte, když už jste se do toho pustila,“ vyzval ji, když viděl její opatrnou zvědavost, kterou zřejmě sama považovala za nevhodnou. Tedy, i na ni nevhodnou, a to už je co říci.
„Pamatuju si na jeden večer v Siriově domě,“ začala tedy poněkud nervózně. Zvedla k němu pohled. Ano, tuhle masku znala. Zřejmě tedy…
„Pokračujte.“
„Omlouvám se, ale jsem zvyklá přijít všemu na kloub.“ Kývnutím ji vyzval k pokračování. „Chci vědět, proč jste opravdu Siria přivedl zpět, když je velmi pravděpodobné, že on a Harry budou milenci.“ Tak tuhle masku sice ještě neznala, ale nevěstila nic dobrého.
„Zřejmě jsem na stará kolena trochu změkčilý. Uspokojuje vás tato odpověď?“
Nevypadalo to, že by měla možnost říci NE. Aspoň podle toho, jak se tvářil. Raději změnila téma. Zajímalo ji, kde se tolik let schovávali. Vždyť Bradavice byly mnohokrát prohledány. Tedy to, co z nich zbylo.
„Ví o nás někdo?“ zeptal se nakonec.
Zavrtěla hlavou. „Ne. Ani já bych nevěděla, kdybyste mě nemusel zachránit… Pak, když jsme zjistili, jak to bylo s Dracovou smrtí, jsem se ptala Malfoye, jestli jste to skutečně vy. Nebyl zrovna ve sdílné náladě, ale…“
„Jak jste mě poznala?“ chtěl vědět. To ho zajímalo ze všeho nejvíc.
Sklonila pohled k jeho rukám. Trochu se začervenala. „Podle rukou,“ řekla nakonec popravdě. „Poznám je kdykoli a kdekoli.“
Překvapeně se na ni podíval. Pak si prohlédl své ruce. „Vážně?“
„Ano. Vždycky jsem vás při hodinách pozorovala, chtěla jsem se lektvary naučit tak dobře, jak je umíte vy.“
„Ale…“
„Ne, nemusíte mi říkat, že nemám talent a ten je pro lektvary důležitý. Chtěla jsem ho nahradit pílí. Já vím, že se to příliš nepodařilo, ale připravuji lektvary pro naše lidi a ještě nikdo neumřel.“
„Beru to jako lichotku,“ usmál se.
Vycítila jeho úsměv, zvedla hlavu a opětovala ho. Zmizel, když Severus zvedl ruku a konečky prstů jemně přejel po její tváři.
„To ne…“
„Omlouvám se.“
Stáhl se. Hermiona prudce zavrtěla hlavou. „Nebylo by to fér. Pro nikoho z nás. Vy za chvíli zmizíte. Vznesete se k obloze a já…“ Zajíkla se.
„Vy musíte najít slečnu Weasleyovou,“ řekl vyrovnaně. Ale ne chladně.
Zvedla se. „Máte pravdu. Úplně jsem na Ginny zapomněla. A… uvidíme se ještě?“ zeptala se se snahou o klidný, věcný tón.
„Určitě. Tahle válka trvá už příliš dlouho. Je na čase vymyslet vhodnou strategii, pokud nebude Potter zaneprázdněn.“
„Pozdravujte ho. A řekněte mu, že bych ho chtěla vidět.“
„Vyřídím.“ Usmála se. Najednou nevěděla, jak se rozloučit.
„Myslím, že objetí by bylo příliš sentimentální, vzhledem k mé pověsti.“ Rozesmál ji.

„Kdyby byla pravda všechno, co se o vás povídá, už byste ze mě udělal přísadu do nějakého lektvaru.“ Na okamžik se k němu přitiskla a objala ho. Pak ustoupila, aby se mohl přeměnit do své zvířecí podoby.
Tak, pomyslela si, když na mýtině osaměla. Zakázala si cítit dotek těch jemných, teplých prstů na své tváři a znovu se začala soustředit na Ginny. Musela tu někde zanechat kousíček své magie. Když se ji Hermioně podaří najít, zjistí, kam se Ginny přemístila.
Začala ji hledat. Po pár minutách byla úspěšná. A za dalších pár minut už stála vedle Ginny. Tu to překvapilo, byla přesvědčená, že po sobě žádnou stopu nezanechala.
„Jdeme,“ řekla příkře a uchopila kamarádku za paži.
Ta se pokusila vytrhnout. „Nech mě. Nikam nejdu. Nehodlám se účastnit dalšího posezení s milovaným smrtijedem.“
„Aha, tak o to ti jde,“ přikývla Hermiona s pochopením. „Nemusíš se ho účastnit. Stačí, že řekne Minervě, co potřebuje vědět. A teď pojď,“ řekla znovu a než se Ginny vzpamatovala, přemístila je obě domů.

Severus ještě obhlédl Zakázaný les a na chvíli se zastavil u zajatce. Pak už neměl důvod návrat odkládat. Tedy na žádný další důvod nepřišel. Přemýšlel, jestli má zaklepat až půjde dovnitř, ale rozmyslel si to. Chtěl je přistihnout. Při čemkoli. Potřeboval mít jasno.
Potíž byla v tom, že je při ničem nepřistihl. Tedy, jedna naprosto nemyslitelná a nepředstavitelná věc tam byla. Black četl knihu! Když Severus vtrhl do jejich úkrytu, zvedl Sirius hlavu od knihy a přiložil si prst na ústa.
„Tiše, ať ho nevzbudíš,“ ukázal na spícího Harryho. „Je trochu mimo…“
„To jistě. Po tom, co má za sebou.“
Sirius se na Severuse zmateně podíval. Ten tón zněl nějak divně. „Jak to myslíš?“
„Jak říkám. Doufám, že si na spaní něco najdeš. Tohle je moje postel.“
„No, samozřejmě, jen… je ti něco?“
„Co by,“ odbyl ho Severus.
„Já jen, že se chováš ještě hůř, než si tě pamatuju.“
„Bude třeba ti osvěžit paměť. Ale ne tady. Myslím, že když půjdeš k Minervě, ráda tě uvítá…“
Pořád se ještě mračil, ale mluvil tiše. Posadil se do druhého křesla a sledoval Siria.
„To budu rád. Děje se něco?“
„Kromě toho, že už dvacet let vládne Voldemort, vlastně nic. Proč, zajímá tě něco konkrétního?“
Sirius pokrčil rameny. Byla chyba začínat tenhle rozhovor. Ale Severus vypadal tak divně.

A z toho, co vykládal Harry, taky nebyl Sirius právě nejmoudřejší. Bylo to všechno postavené na hlavu. Snape starající se o Pottera. A naopak. Něco takového by si nepředstavil ani v nejděsivější noční můře.
„Fajn. Zajímá mě, jak může Snape a Potter žít společně v jedné místnosti dvacet let a přežít.“
Severus si povzdechl. „Byl jsi dvanáct let v Azkabanu…“
Sirius přikývl. Ano. O samotě věděl své. Možná by dal přednost i Snapeově společnosti, ale Harry… „Harry… má tě rád…“ řekl nakonec.
Ušklíbl se. „Copak to pořád nechápeš, Blacku? Dvacet let! Měl by rád i Voldemorta.“
„Máš pravdu. Začínat tenhle hovor bylo hloupé. Promiň. Ale když už si tak hezky povídáme, mohl bys mi možná něco prozradit.“
„Ptej se.“
„Ten kluk, u kterého jsem dnes přespal…“
„…se kterým jsi dnes spal?“ jízlivě upřesnil Severus. Tohle by se Luciovi zřejmě nelíbilo.
„Spali jsme vedle sebe pod jednou přikrývkou. Jinou jsi nám tam totiž nenechal a jestli sis všiml, nemám hůlku.“
No ano, nemá hůlku. Severus to samozřejmě věděl, ale dokud to Sirius neřekl takhle nahlas, neuvědomoval si to. Black působil pořád stejně sebevědomě a ztráta hůlky ho zřejmě nijak nevyváděla z míry.
„Malfoyův vnuk Tiberius.“
„Tak proto s tebou spolupracuje…“
„Snad. Přesnější by bylo, že spolupracuje s Potterem.“
„Tím chceš říct…“
„Jen, že je mu Lucius vděčný. Což je taky důvod, proč jsi tady. To on zjistil způsob, jak tě dostat na tenhle svět.“
„Aha.“
Severus se ušklíbl. „Nemusíš se tvářit tak znechuceně. Stejně to nedělal pro tebe.“
„Tak jako ty.“
Severus uhnul pohledem. „Když myslíš.“
Sirius se zasmál. „No dobrá, necháme toho. Teď jsou důležité jiné věci. Například potřebuji novou hůlku. Bez ní nebudu Harrymu moc platný. A střecha nad hlavou by se taky hodila.“
„Střechu už máš. Ta jeskyně ti zatím musí stačit. A hůlku seženu.“
„A Minerva?“
„Nejdřív musíme dohodnout, kdy a kde tě předáme. Myslím, že teď je toho na ně příliš.“
„Hm?“
„Časy se mění, Blacku. Doteď odboj příliš nefungoval. Občas zasáhli do nějaké rvačky o pár vesnic, ale nic vážného. Teď nastávají změny. Máš pravdu. Nepřivedl jsem tě kvůli sobě, ale kvůli Harrymu. Musí být maximálně v pohodě, aby mohl využít veškerý svůj potenciál. Bez toho Voldemorta nezničíme. Nevím, kdo ještě zůstal naživu, zatím vím jen o Minervě, slečně Weasleyové a slečně Grangerové. Takže počítám jen s námi… s námi třemi. Tentokrát mě nezklam, Blacku. Příliš krve vyteklo proto, aby mohl být Harry připraven na rozhodující úder a další šance už nebude…“

* * * * *

„Tak to mě mrzí, Lucie,“ zasyčel Voldemort. „Trochu jsem si lámal hlavu, když jsem ucítil poryv černé magie. Myslel jsem, že to naši staří přátelé něco chystají. Nenapadlo mě, že by to mohla být ta tvá kočička. No, budiž jí země lehká, jak by řekli mudlové. Budeš si teď muset vybrat někoho jiného…“
„Rozumím, pane. Myslel jsem, že tentokrát bych si vybral trochu starší ženu. A také trochu rozumnější.“
„Souhlasím s tebou, Lucie. Ale teď mi řekni něco o Tom-jehož-jméno-před-ostatními-nebudeme-vyslovovat.“
Malfoy se v hloubi své tak nějak napůl černé duše pobaveně usmál. Nu ano. Voldemort stále ještě neprozradil ostatním, že Harry žije.
„Vesničané mu říkají Ochránce. Domnívají se, že je to duch Godrica Nebelvíra, který tě přišel zastavit, pane.“
Voldemort se chvíli smál, pak Luciovi pokynul, aby pokračoval.
„Zatím jsme nic moc nezjistili. Nedokázali jsme vystopovat, kam se přemisťuje, když opouští místa srážek s našimi oddíly. Jako by cílové místo prostě neexistovalo.“
„Nesmysl. Někde musí být. Znám ho. Uchýlit se na onen svět, byť i jen na chvilku, není důstojno jeho povahy. Zůstal tady. Nablízku těm svým mudlům. To jsem si jistý. Musíš mi ho najít."
„Budu se snažit, pane.“
„Ne, Lucie. Nebudeš se snažit. Prostě to uděláš. Ještě něco?“
Lucius zamyšleně přikývl. „Ano. Můj pane, odpusť odlišný názor, ale viděl jsem ho, když jsi mi přikázal s ním vyjednávat. Nezestárnul ani o den.“
Voldemort mlčky zvažoval informace, které od svého věrného získal. „Běž, Lucie, a dělej, co je v tvých silách. Musím přemýšlet…“

 

Poštolka - část třetí

Poštolka - část pátá

 

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat