Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autoři:  Zuzka a Kája
Beta-readers:  Severka S. Rougueová a Istar Halabába
Páry:  Je jich moc, ale když ono je tam moc lidí…
Varování:  Jako obvykle - slash, 18+
Shrnutí:  I takhle to třeba mohlo být
Varování:  Jako obvykle

 


Přestože tento povel očekával, vyděsil ho. Věděl však, že v téhle válce se nesmí ohlížet na city. Vytáhl hůlku a namířil ji na mladíka. Ten jen zavřel oči. „Ava…“
„Ne, Harry!“ vykřikl Lucius a vrhl se k němu. Pověsil se na jeho ruku s hůlkou a tím ji strhl k zemi. „Prosím, nech ho žít. Zabij mě, když musíš… Tiberius ještě nikomu neublížil. Je nevinný. Tohle bylo jeho první tažení a ani na něm nikoho nezabil. Prosím…“
To bylo překvapivé. Harry pomalu stočil pohled k Malfoyovi a z míry ho naprosto vyvedl fakt, že v těch ocelově šedých očích zahlédl podezřelou vláhu. Zvedl oči k Severovi, který vypadal rovněž naprosto šokován.
Ještě nikdy neviděli Lucia prosit. „Je to nutné. Zradil jsi a musíš zaplatit, Lucie.“
„Ano, vezmi si můj život, ale jeho nech jít.“
„To nemohu. Navíc, tohle pro tebe bude horší. Naděje tvého rodu, to zabolí, že?“ Severus zdvihl hůlku. Lucius vykřikl a vrhl se před chlapce.
„Severe, ne!“ Harry se celý třásl. Zíral na tu scénu. Takhle nějak chránila matka jeho.
„Harry…“
„Ne, Severe. Musí být jiné řešení. Prostě je zneškodníme oba, ale nemůžeme je zabít…“
„Snaží se tě dojmout, Harry, a zdá se, že se mu to daří. Co se stane, když je necháme jít? Už nikdy nikdo neuvěří, že své výhrůžky myslíme vážně. Budou nás považovat za slabochy. Což, alespoň u jednoho z nás, nebude od věci…“
„Počkej, Severe. Neříkám, že je necháme jít. Ale když je zabijeme, budeme jako oni. Tohle není v boji. Tohle… zabráníme jim dál škodit, ale…“
„Mohu vám říci, co vím…“ vložil se do hovoru Lucius. Seděl na zemi a objímal svého spoutaného vnuka. „Ne, Severe, žádným nitrozpytem to ze mě nedostaneš. Pojistil se. Když se o to budeš snažit, sice umřu, ale nic se nedozvíš. Jenom když ti to budu chtít říci dobrovolně…“
„Další lež?“ zeptal se jízlivě Severus. „Vážně skvělé představení, Lucie. Na to, abych ti uvěřil, tě znám příliš dlouho. Bohužel, Harry mi nevěří…“
Harry spolkl poznámku, že to není pravda. Že mu věří. A že pochybuje o tom, že by jim Lucius řekl pravdu. Ale takhle je zabít…
„Žádná lež, Severe. Máš pravdu, Tiberius je jediné, co mi zůstalo. Můj syn…“ ušklíbl se, „…no vždyť ho znáš. Nemám syna. Nemám ženu. Nemám víru. Mám jen jeho.“
„Dobrá. Tak povídej. Pak se rozhodneme. Jestli budou tvé informace k něčemu, tak ho možná necháme na živu.“
„Ví, kdo jste. Cítil Harryho přítomnost. Má radost, že jste se objevili. Těší se, že Harryho zabije. Je přesvědčen, že ho nemůžete porazit.“
Harry se podíval na Severa. „Asi nelže. Když jsem o něm věděl já, tak to spojení zřejmě fungovalo i obráceně.“
Severus přikývl. Chtěl položit další otázku, ale když viděl, že se chce ptát i Harry, dal mu prostor. Ostatně, bude tak moci lépe sledovat Malfoye a odhalit případnou lež.
„Nějakou dobu jsme tu nebyli. Co se vlastně stalo? A můžeš toho chudáka pustit, ať ho neuškrtíš,“ ukázal na chlapce, kterému se v Malfoyově náruči neleželo zrovna nejpohodlněji. Lucius ho opatrně uložil zpět na zem.
„Od kdy?“ zeptal se, pro jistotu.
„Od útoku na Bradavice,“ upřesnil Harry.
Přikývl. „Během té bitvy byl hrad zničen do základů. Mnoho lidí zemřelo a Temný pán řekl, že jste zemřeli i vy dva. Včera večer mi vysvětlil, že to bylo proto, aby odboj nedoufal ve váš návrat.“
„Odboj?“
„Přeživší kouzelníci se stáhli pod zem, a to doslova. Nevíme kam, ale kdykoli se objeví, je to skutečně, jako by vyrostli ze země a pak se tam zase propadli. Říká se, že je to pár ubožáků, ale já si to nemyslím. Jejich akce jsou promyšlené, dobře řízené. V jejich čele musí stát někdo vážně dobrý…“
„Brumbál?“ přerušil ho s nadějí v hlase Harry.
Lucius sklonil pohled a zavrtěl hlavou. „Zemřel během bitvy. Podle všeho je kryl, když utíkali.“
„Koho jste ještě našli?“
„Po té bitvě? Většinu vyučujících i studentů.“
„Ron?“
Malfoy se tázavě podíval.
„Weasleyovi?“ upřesnil Severus temně.
„Několik. Ne všichni. Ta holka byla zajata, chtěl ji Lestrange, když mu zabili ženu. Nějak to nevyšlo a po jejich první noci zmizela, zatímco on měl podříznutý krk. Temný pán zničil jejich dům i s těmi, kdo byli uvnitř…“
„To stačí,“ umlčel řeči na toto téma Severus. Zajímalo ho něco jiného. „Co zbytek světa?“
„Francie se přidala k nám, většina ostatních se tváří, že se vlastně nic neděje…“
Chvíli bylo ticho. „Neviděl jsem žádná velká města…“
„Jsou. Ale je jich málo. Většina mudlů zemřela, ostatní žijí ve vesnicích a osadách. Snadněji se hlídají…“
Harrymu se udělalo špatně. Věděl, že je to zlé. Ale na těch krátkých obhlídkách toho moc neviděl. A nedovedl si představit tolik mrtvých. „Sedni si. A zhluboka dýchej. Přejde to.“ Severus dál pečlivě pozoroval Lucia. Rád by Harryho obejmul, ale teď to nešlo. Harry to bude muset zvládnout sám. „Jak je chráněný Voldemortův hrad?“
Lucius se na něj podíval, jako by ho považoval za blázna. „To já nevím, Severe. Neřekl mi to. Navíc, v pravidelných intervalech po nás chce, abychom útočili na hrad a všemožně se snažili dovnitř dostat. Ještě nikomu se to nepodařilo.“
Severus pomalu přikývl. Kouzlem spoutal Malfoye staršího a pokynul Harrymu, aby ho následoval z jeskyně ven.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lucius svého vnuka, když osaměli.
Ten jen přikývl. Ozval se až po chvíli. „Zradil jsi ho…“
„Buď konkrétní,“ ušklíbl se Lucius. „Koho máš teď na mysli?“
I Tiberius se trochu usmál. „Temného pána přece…“
„Zdá se,“ zabručel Lucius a pokusil se najít v poutech pohodlnější polohu.
„Ponížil ses. Prosil jsi o můj život. Proč?“
Lucius byl překvapen, když uslyšel, jak se chlapcův hlas zachvěl. „To, co jsem říkal o tobě a o Dracovi je pravda,“ řekl tedy po chvíli. „A hodlám zajít dál. Potter ti zachránil život…“
„Možná je na čase, aby to všechno skončilo,“ překvapil ho nakonec Tiberius.
„Možná.“
„Myslíš, že oni to dokážou?“
„Doufám v to. Potter už jednou dokázal to, co nikdo před ním. Snad ho tentokrát porazí navždy.“
„A… co pak udělají s námi?“
„Nevím. Mě nejspíš zabijí.“ Tiberius sebou škubl. Lucius se na něj ale usmál. „Příliš mnoho účtů, víš. Severus se bude chtít pomstít. Ale tebe by mohli nechat být. Potter není krvelačný. Ani teď, když už se naučil zabíjet, to nedělá s radostí.“

„Harry…“
Harry se přišoural ke stolu. Neměl hlad, tak večeři odmítl. Čekal, že mu Severus pořádně vynadá za to odpolední vystoupení, ale nemohl jinak. A teď čekal s hlavou skloněnou, až se na něj snesou hromy a blesky.
„Můžeš je chodit krmit, aniž bys je pustil?“ zeptal se klidně. Prostě si chtěl ujasnit situaci.
Harry přikývl. „Nechci, abys je jen tak zabil. To je všechno. Pustit je rozhodně nehodlám.“
Severus si ho dlouho prohlížel. Harry z toho začal být nervózní.
„Nemůžeš si to přece pamatovat,“ řekl najednou Severus tak… soucitně… že Harry okamžitě věděl, o čem mluví.
„Mozkomoři…“ odpověděl smutně. „Když na mě zaútočil poprvé v Bradavickém expresu, jenom jsem slyšel ženský křik. Remus ho tenkrát zahnal. Když jsem se pak učil Patrona, postupně jsem viděl všechno, co se tehdy stalo. Moje máma prosila za můj život stejně jako Lucius. Obětovala se za mě, stejně, jako by to udělal on pro svého vnuka…“
Severus mlčel. Co na to říci? Že i on byl v pokušení sklonit hůlku? Že záviděl? Za jeho život nikdy nikdo neprosil. Vyjma Brumbála, samozřejmě. Ale ten jen potřeboval svého špeha. O něj samotného nikdy nešlo.
„Byl jsi tam?“ zeptal se Harry náhle.
Zavrtěl hlavou. „Dozvěděl jsem se to až později. Doufal jsem, že…“ odmlčel se. Ne, nechtěl mluvit o tom, jak se cítil, když zjistil, že Lily zemřela. Jediný člověk, kterému na něm alespoň trochu záleželo…
„Věděl jsi, že to udělal Petigrew?“ zněla další otázka. Severus zpozorněl. Harryho hlas zněl zase tak úzkostlivě, tak zoufale, tak… ztraceně.
„Ne. Nenáviděl jsem Blacka až za hrob, ale pobyt v Azkabanu bych nepřál ani jemu. Našel bych způsob, jak ho odtamtud dostat. Kdybych věděl, že je nevinný, Brumbál by to dokázal…“
„Jo, kdyby chtěl. Nechápu, proč Siriovi nepomohl. Ty jsi byl opravdový smrtijed a přece tě dostal na svobodu. Ale na něj se vykašlal.“
Severus malinko strnul. Pak pokračoval v jídle. Harry si toho nevšiml. „Mě potřeboval. Věděl, že válka ještě neskončila.“
„A jeho ne? Sirius uměl bojovat. Navíc… nemusel bych vyrůstat u Dursleyů.“
„Možná právě o to šlo.“
„Co tím myslíš?“
Severus si povzdechl. „Pamatuješ, Harry, na oslavu narozenin Tonksové?“
Harry zrudl a urychleně sklonil hlavu. Marně, Severus ho jemným, avšak pevným pohybem ruky přiměl hlavu znovu zvednout. „Takže pamatuješ…“
„Nic se nestalo!“ vyhrkl Harry. Raději zavřel oči. Ano. Pamatoval si ten večer. Sirius se trochu opil. Posadil si Harryho na klín a něco mu zaujatě vyprávěl. Harry stejně zaujatě poslouchal… a užíval si láskyplného doteku ruky svého kmotra na zádech a… „Nerozuměl jsem tomu! Myslel jsem, že už jsme si to vyříkali!“
„Možná jsi tomu nerozuměl, možná jsi nevěděl. Ale všichni ostatní ano. Pokud by Black krátce na to nezemřel, Brumbál by zasáhl… Třeba prostě nechtěl, aby ses s Blackem potkal ještě jako hodně malé dítě…“
„Sirius by mi nikdy neublížil!“ vyjekl hystericky Harry.
„Asi ne,“ připustil Severus klidně. „Ale byla tu určitá…“
„Já ti nerozumím…“
„Není čemu rozumět. Jen jsem chtěl říci, že důvodů, proč Brumbál nedostal Blacka z Azkabanu mohlo být spoustu. Teď už jeho motiv nezjistíš a jen se budeš svými pochybnostmi užírat. Také se můžeme zeptat obráceně. Proč Black seděl dvanáct let v Azkabanu, pak se změnil ve psa a odešel? Proč to neudělal dřív? Harry,“ teď ho k sobě přitáhl a posadil si ho na klín, aby ho mohl ukrýt v konejšivém objetí, „nemůžeš myslet na to, co bylo. Jen tě to oslabuje a ubližuje ti to. To je přepych, který si nemůžeš dovolit.“
Harry přikyvoval, že chápe. Dokonce skutečně chápal. Choulil se v Severově náruči a pomalu se uklidňoval. Ale na jedno se zeptat prostě musel.
„Ty si nemyslíš, že by mi Sirius ublížil, že ne…“ prosil.
Severus ho objal pevněji. „Ne. Měl tě rád, Harry. Ve skutečnosti tě miloval,“ dodal po chvíli.
„Díky. A promiň,“ řekl ještě a opřel hlavu o Severovo rameno.
Ten chvíli Harryho objímal, ale nakonec ho od sebe trochu odstrčil. „Jdi spát. Brzy přijdu, neboj…“
Harry poslechl. Potřeboval si odpočinout. Usnout a nechat všechno za sebou. I když mu instinkt říkal, že Severus odchází kvůli něčemu důležitému, už na to nedokázal myslet. Za chvíli spal. Severus vyšel ven a přemístil se. Doufal, že dělá dobře. Důvěřovat Luciovi byla ošemetná věc. Byl to pravý Zmijozel. Dokázal vždy najít cestičku. Jenže informace potřebovali. Rozhodl se proto, že si ho pojistí. Nezrušitelným slibem. Který složí Tiberius.

Dvoje šedé oči, které se na něj upřely, zrcadlily více méně totéž. Zvědavost. Ty mladší pak ještě naději. Ušklíbl se. Malfoy a naděje, to prostě nejde dohromady.
„Přišel jsi zabíjet?“ zeptal se mladík, který jako první ztratil trpělivost. „Teď, když tu není Harry…“
„Mlč,“ přerušil ho Lucius a nespouštěl ze Severa pohled.
Ten zavrtěl hlavou v odpověď na mladíkův dotaz. „Mám jiný nápad. Víš, čemu se říká nezrušitelný slib?“
„Jistě…“
„Jeden takový složíš…“
Tiberius se zamračil. Nehodlal něco slibovat dopředu, když nevěděl, o co se jedná. „O co jde?“
„Zavážeš se zemřít, když Malfoy zradí Harryho…“
„Proč ne i tebe?“ zeptal se Lucius.
Severus se usmál. „Potter je blázen. Když zradíš mě, půjde mě zachraňovat a výsledek bude stejný…“
„Miluje tě?“ zeptal se Tiberius.
„Zvykl si na mě,“ opravil ho Severus.
Chvíli všichni mlčeli. „Dobrá,“ souhlasil nakonec Tiberius. „Složím ten slib.“
„Myslel jsem si to. Takže, až to uděláš, zůstaneš tu jako rukojmí. Nebudeme ti ubližovat,“ dodal ještě Severus, když viděl, jak se chlapec chystá protestovat. „Ty, Lucie, se vrátíš k Voldemortovi. A budeš pro nás získávat informace. Tentokrát doopravdy. Kdyby ne…“
Muž přikývl, že rozumí. „Pustíš ho potom?“
„Kdy potom?“
„Po válce.“
„Ano. To ti mohu slíbit.“
„Chtěl bych mluvit s Harrym,“ řekl Lucius, když mu Severus uvolnil pouta.
„Spí,“ odmítl.
„Myslím to vážně,“ nenechal se Lucius.
Severus se jízlivě ušklíbl. „Nevěříš mi? Myslíš, že se na tvůj poklad vrhnu hned, jak vytáhneš paty?“
Lucius zavrtěl hlavou. „Nežertuji, Severe. Myslím, že bych mu mohl říci něco o tajemství závěsu na ministerstvu…“
Severus sebou trhl. „Děláš si legraci?“
„Ne,“ odpověděl pevně a neuhnul pohledem.
„Nechci, abys s ním mluvil. Chlapec to těžce snáší a tohle by mu mohlo ublížit…“
Lucius se usmál. „I tobě tedy na někom záleží… Ale já to myslím vážně. Našel jsem to v jedné knize. Mohu ji přinést…“
„Přines ji mně. Až budu mít jistotu, tak mu to řeknu.“
„On si na tebe možná zvykl, ale ty ho miluješ…“ podotkl vědoucně Lucius. A nepři se se starším mužem, Severe,“ ušklíbl se.
Podíval se na něj. Trochu překvapeně. Lucius byl teď opravdu o hodně starší. Možná proto i přístupnější. Ale Severus věděl, že se nesmí nechat ukolébat. Mávl odmítavě rukou, aby dal najevo, že nic z toho není důležité. „Prvořadý je boj.“
Lucius odvrátil pohled. „Třeba se mýlíš.“
„Neříkej. Od kdy ty mluvíš takhle?“
Pokrčil rameny. „Ani nevím. Už dvacet let zabíjím. A mám strach. Na skutečný život mi nezbývá čas. Tak se nediv, že jsem změnil názor.“
„Neuvěřím, dokud se nepřesvědčím,“ podotkl Severus věcně. „Teď jdi. Pokus se zatím nepřijít Voldemortovi na oči. Musíš se naučit líp skrývat své myšlenky.“
„Musím se mu hlásit. Myslím, že když zjistí, že Tiberius zemřel,“ šedýma očima na kratičký okamžik proběhl strach, nebude se mě na nic ptát. Trochu změnil návyky za posledních dvacet let…“
„Opravdu?“ To Severa zaujalo.
„Ano. Téměř nikdy teď nepoužívá nitrozpyt. Prý se nemíní zabývat tak jednoduchým kouzlem, ale já myslím, že ho to vyčerpává.“
„Slábne?“
„To ne. Zabíjí stále stejně rychle. Ale nesnáší emoce jakéhokoli druhu. I strach.“
„A smích?“
„Ten nesnese už vůbec.“
„Dobře. Až budeš připraven k první lekci nitrozpytu, dej vědět. Stačí, když ten medailon sevřeš v dlani. Přemístím tě. Teď běž…“

Harry v polospánku cítil, jak se k němu Severus přitiskl. Usmál se, když si uvědomil, že se přece jen vrátil. A že navzdory tomu všemu ho stále chce. Nechal se položit na záda a chvíli mazlit. Chtěl dokonce spolupracovat.
„Shhh… prostě jenom lež a nech mě to udělat,“ zašeptal mu Severus do ucha. Poslechl. Severus ho nikdy neošidil. Ani tentokrát to nebylo jiné.

* * * * *

„Harry,“ oslovil ho Tiberius, když Harry vybalil jídlo, které přinesl. „Lucius by s tebou chtěl mluvit.“
„Skvělý nápad,“ zamračil se Harry.
„Ne, nechce ti ublížit,“ honem vysvětloval mladík. „Nechá na tobě místo i čas setkání. Je to prý důležité. Říkal, že to souvisí s tím, že jsi nám zachránil život.“
Harry se na něj zkoumavě podíval. „Proč mi to neřekneš ty?“
„Já to nevím. Neřekl mi to. Jen, že je to důležité.“
Harry kývl. „Rozmyslím si to. Dojez tu kaši, musím už jít.“
Tiberius se sklonil k talíři. Rychle snědl posledních pár lžic a podal ho Harrymu. Pak nastavil ruce, aby mohl být spoután. Bylo vidět, že chce ještě něco říct, ale netroufá si. „Ještě něco?“
„Ne.“
„Fajn. Přijdu večer.“

„Jak se s ním mám spojit?“ zeptal se, když Tiberiovi naservíroval večeři.
„Jestli mu věříš, každé pondělí čeká u Starého dubu nedaleko Corku…“
Harry se zamyslel a pokusil si vybavit mapu Anglie. „Irsko moc neznám…“
„Když najdeš Cork, najdeš i Starý dub. On tam totiž skutečně stojí. Tak pod ním…“
„Hm. No dobrá. A co jsi to minule chtěl? A nelži mi. Dobře jsem viděl, že něco chceš říct.“ Chlapec zrudl. „No, když ono je to vlastně hloupé, já už jsem si to rozmyslel.“
„Povídej.“
„Chtěl jsem… chtěl jsem vás poprosit, jestli bych tu nemohl mít svého kocoura. Děda by… Já vím, že asi ne, ale je mi tu smutno. Jsem pořád sám. Nedá se to vydržet.“
Harry se začal smát. „Ty jsi vážně dobrý. Jde ti o život a zajímáš se o kocoura…“
„Nejde mi o život,“ opravil ho Tiberius. „Z nějakého důvodu se děda rozhodl, že kvůli mně zahodí celý svůj život. Nezradí vás…“
„Poslyš,“ naklonil se k němu zamračený Harry. „Važ si toho, co pro tebe Lucius dělá. Je s podivem, že někdo, kdo si říká Malfoy, je něčeho takového schopen…“
„Já vím,“ řekl po chvíli Tiberius tiše. „Můj vlastní otec…“
„Draco byl odjakživa všechno, jen ne Malfoy,“ přerušil ho Harry. „Zbabělec. Rád ubližoval, ale bál se rány. Prostě ubožák. Ty jsi jiný. Možná proto se k tobě Lucius tak upnul…“
Chvíli bylo ticho, to jak Tiberius sbíral odvahu se zeptat. „Myslíš, že mě má rád?“ zeptal se nakonec tiše.
Harry se zamyslel. „Pokud je Lucius schopen mít někoho rád, pak jsi to ty…“

„Lucie? Co je tak důležité, že -.“
„Tiše! Někdo tu je.“
Harry pevněji sevřel hůlku v ruce. „Takže přece jen past, ty parchante?“
„Ne. To tebe někdo sledoval.“
Lucius namířil hůlkou za Harryho.
„Expeliarmus.“ V příští vteřině už byl Lucius odzbrojený. A zpoza stromu vyšel Severus.
„Severe, prosím,“ vydechl Harry. Zvláštní, uvědomil si. Jindy by se začal hádat.
Severus přešel až k nim. „Myslel sis, že tě nechám Harryho ovládnout?“ zeptal se Lucia.
Lucius zavřel oči a povzdechl si.
„Proč mě sleduješ?“
„Protože jsi snadnou kořistí pro někoho, jako je on…“ odpověděl temně.
Lucius zavrtěl hlavou. „Má o tebe strach, Harry,“ uvedl vše na pravou míru. „Šel za tebou, protože měl strach, že ti ublížím…, že udělám nebo řeknu něco, co tě bude bolet…“
„Co…“
„Promiň, Harry, ale to, co jsem ti chtěl říci, je důvěrné…“ řekl významně.
„Severe…“ zaškemral Harry.
Ten podrážděně stiskl rty a přemístil se pryč.
„Myslel jsem, že by tě mohl zajímat ten odboj…“
Na Harryho tváři se objevilo zklamání. „Samozřejmě, že ano. Co mi o něm můžeš říct?“ „Znám místo, kde se schovávají. Zřejmě je to jen jedna buňka, ale je aktivní. Zcela určitě se přes ni dostaneš do hlavní sítě. Ke členům Fénixova řádu.“
Mladík zbledl. „Oni žijí?! Jak to víš? Jak…“
„Zjistil jsem to náhodou. Při jedné akci. Poznal jsem tu tvoji kamarádku, Grangerovou. A Kingsleyho.“
Harry se odmlčel. Potřeboval se trochu uklidnit. „Proč mi to říkáš?“
„Zachránil jsi mého vnuka…“ řekl Lucius podezřele unaveně.
„Jako by to pro Malfoye něco znamenalo…“
„Už jsem starý, Harry,“ začal zvolna Malfoy. Posadil se na nedaleký pařez. „Já vím, že šedesátka není pro kouzelníka příliš, ale pro člověka ano. Jsem unavený, víš… A mám strach o svého vnuka… A tak trochu doufám, že teď, když ses vrátil…“ stiskl rty, aby to nedořekl. Harry ale i tak pochopil.
„Proč to říkáš mně? Severus by si s takovou informací dokázal poradit lépe…“
„Severus mě zabije, až bude mít příležitost. Chtěl jsem ti to říci, dokud žiju…“
„To ne, on…“ Harry se zarazil. „Aspoň ne tak rychle. Potřebuje tě.“
Lucius se pousmál. „Vidím, že jsi se dost naučil. Ano, chce ty informace. Ale brzy zjistí, že jsou bezcenné. Temný pán nevěří nikomu. A mně už vůbec ne. Jsem pro něj jen maskot. Čistokrevný původ je v jeho nové nauce nejvyšší hodnota, sloužím mu jako důkaz její správnosti. Ale jsou i jiné rody s čistou krví. Může mne kdykoli nahradit.“

Harry se na okamžik zamyslel. „Já si nemyslím, že by si tě vybral jen tak, pro nic za nic. Umí odhadnout pravý stav věcí a ví, jak si stojíš s důvěrou u Voldemorta. Předpokládám, že mu jde spíš o tvé schopnosti a zkušenosti. Nevím, nesvěřil se mi. Tak teď mluv. Co o nich víš?“
„Nejsem si jist, ale myslím, že Grangerová bydlí v bývalém kamenolomu u Surry. Tam jsme ji pokaždé ztratili. Pokud nebydlí tam, alespoň se odtamtud přemisťuje…“
Přikývl. „Díky za informaci. Uvidím, nakolik je pravdivá… Tvůj vnuk je v pořádku,“ dodal sám od sebe.
Lucius krátce přikývl, a v jeho očích se mihlo něco, co nebezpečně připomínalo díky.

Harry kývl na rozloučenou a přemístil se. Čekal ho ještě jeden rozhovor. A nijak se na něj netěšil. Vešel do místnosti. „Severe?“
„Tak už sis popovídal? To bylo rychlé.“
„ Hermiona přežila.“
„Hm. Tak na tohle tě chce dostat. Říkal jsem si, co asi vymyslel. Doufám, že nejsi takový pitomec a nevěříš mu to.“
„Věřím.“
„Skvělé. A kdepak se ukrývá? Ať vím, kam mám jít posbírat tvoje kosti. Protože nic jiného z tebe nezbude, jestli tam půjdeš.“
„Půjdu.“
„Samozřejmě."
Harry sebou trhnul. Ten hlas mu připadal úplně stejně nenávistný jako dřív. Nebo možná ještě i o kousek víc. „To není tak…“ Nadechl se. Začínal mít strach. Jen tak úplně nevěděl z čeho. „Pochop mě. Ona… mám ji moc rád. Musím ji najít. Říct jí, že jsem neumřel. A -.“
„Že to bude dobré? To jsem tě opravdu nic nenaučil? City stranou. Za jakýchkoli okolností. Nemůžeš si dovolit dát najevo takovou slabinu.“
Harry jen zíral.
„Uvědom si, Pottere,“ pokračoval ve svém chladně vzteklém výkladu Severus, „že to už není ta Grangerová, jakou ty znáš. Prožila peklo, zatímco jediné nepohodlí, které potkalo tebe, byla skutečnost, žes mi občas podržel! Nemůžeš jen tak přijít, odhalit její úkryt a čekat, že ti padne do náruče! To tě nenapadlo, že to všechno může být jen past? Jistěže nenapadlo. Jak by mohlo. Můžeme zajít ještě dál. Co uděláš, až ji Temný pán…“
Harry se zachvěl. Nebyl připraven na takovou změnu. Severus jako by byl znovu tím, kým byl před jejich nedobrovolným zajetím. A teď ještě…
Zatmělo se mu před očima. To jak na jeho tvář dopadla Severova tvrdá ruka. „Posloucháš mě vůbec, Pottere?“
„Jistě,“ zavrčel Harry, ale znělo to mnohem jistěji, než se cítil. Ve skutečnosti se tak propadl do svých úvah, že Severova slova jen proplouvala kolem jeho uší, aniž by do nich byť jen nahlédla.
„Tak se tak laskavě i tvař. Rád bych věděl, že to neříkám zbytečně. Je ti tedy jasné, že tam nesmíš jít? Zakazuji ti to. Rozumíš?“
Kývl. Ale necítil to tak. Pořád ji viděl před sebou, jak se usmívá na Rona. Představa, že už ji takovou nikdy neuvidí, ho děsila.

Brzy se však stalo něco, co zcela změnilo Harryho plány. Tedy něco jiného, než překvapivý fakt, že si nechal Severova slova projít hlavou a chtě nechtě s nimi souhlasil. Přiblížili se k vesnici, do které se z druhé strany blížila skupina smrtijedů. Severa překvapilo, že se to shodovalo s informací, kterou jim poskytl Lucius. Pořád nemohl uvěřit, že by mohl Lucius hrát fér. Nikdy tomu neuvěří. Ušklíbl se. Voldemort byl skutečně teatrální. Své lidi vyzbrojil jako ze středověku. Faktem ovšem je, že jim to „slušelo“, jak se vyjádřil Harry. Zvlášť Lucius vypadal na svém koni úchvatně. Zvláštní. Kůň byl bělouš a jeho bělostná srst tak ostře kontrastovala s černým oblečením jezdce.
Z jedné chalupy, Severa překvapilo, že tam vůbec někdo je, tak byla rozpadlá a zpustošená, vyběhl nějaký zarostlý muž, zřejmě mudla, a poníženě běžel Luciovi naproti. Ukláněl se a něco mu říkal. Přitom neustále mával rukou směrem k ruinám, které snad kdysi byly venkovskou chalupou. Severus, který vše bedlivě pozoroval, si všiml kratičké změny v Luciově chování. Jako by byl jeho starý přítel něčím překvapen. Nemile překvapen, pokud mohl Severus sloužit.
„Harry…“ otočil se na svého mladého průvodce. Ten z něj nespouštěl pohled a čekal instrukce. „…teď je čas, abys začal něco dělat. Ta chýše mě zajímá. Půjdu dovnitř. Ty jim zabráníš vejít za mnou.“
Harry se zhluboka nadechl a přikývl. „Dobře,“ odpověděl na Severův tázavý, lehce znepokojený pohled. Oba se zahalili do svých kápí a šli každý svou cestou.

Severus se vydal směrem k chalupě a Harry se pustil do práce. Nebylo to tak složité. Ani jeden ze smrtijedů neměl sebemenší šanci se ubránit. Což rychle pochopili. Harry se pod kápí pousmál. Byl to dobrý pocit, vědět, že mu nemohou ublížit.
Bylo to vlastně poprvé, co takhle využil svou sílu. Ne, nelíbilo se mu, že zabíjel. Ale tohle byli ti nejhorší z nejhorších. Kdyby byli na jeho místě, nejenže by zabíjeli, ale ještě by se v tom vyžívali. To byla omluva, kterou Harry svému svědomí podstrčil s tím, že se potom Severus postará, aby se se svými činy dokázal srovnat.
Smrtijedi brzy zaujali obranné postavení. Záhy jim došlo, že přímým útokem nic nezmohou. Uprostřed všeho toho zmatku ležel mudla. Byl mrtvý. Nebyla to Harryho vina, to jeden ze smrtijedů, který se zřejmě domníval, že je ten mudla měl vlákat do pasti.
Zároveň jim došlo, že se zřejmě skutečně v chýši něco děje. Postřehli totiž Harryho snahu zabránit jim v přístupu. Což je ovšem podnítilo ke větší snaze.

Harry postrádal Malfoye. Oba. Než začal boj, dobře si všiml, že kromě Malfoye staršího, který skupinu vedl, byl mezi jezdci i Draco. Chtěl vědět, chtěl se přesvědčit, jak se Lucius zachová v takové situaci. Neviděl ho však a také si nemohl dopřát přepych pečlivého pozorování.
Další smrtijed padl, sežehnut silným zábleskem magického ohně, když Harry zaslechl varovný výkřik. Odněkud z boku. Otočil se tím směrem. Necelých deset kroků od něj stál Draco připraven k útoku. Ten ho jen těžko mohl varovat. Avšak za Dracem se objevil Lucius. Zbytek viděl Harry jako ve zpomaleném filmu. Draco pozvedl hůlku, aby zaútočil, avšak v tu chvíli ho zasáhla Luciova kletba. Překvapení v Dracově tváři bylo nelíčené. Pomalu se sesunul k zemi.
Harryho nesmírně zasáhla bolest, která se na okamžik mihla ve tváři staršího muže. Proto situaci vyřešil a poslal proti Luciovi kletbu. Výjimečně nezabíjela. Jen omráčila. Pak se, stále ještě otřeseně, obrátil proti zbytku smrtijedů.

Severus se proplížil polorozbořenou zdí do hlavní místnosti budovy. V rohu se choulila ženská postava, podle všeho spoutaná na rukou a nohou provazy. Teď ho zřejmě uviděla, protože se prudce napjala.
Vlastně i on se zarazil. Byl zvyklý vídat ukryté a rozpoznávat nerozpoznatelné. Proto v rysech téhle ženy poznal svou bývalou nesnesitelnou studentku Hermionu Grangerovou. Jistě. Ani na okamžik nepochyboval o tom, že i Grangerová zestárne. Ale to, co uviděl… ne, nebyla extrémně stará a zřejmě „vypadala na svůj věk“. Ale to, co bylo vepsáno v její tváři. V jejím pohledu. Nejryzejší nenávist a pohrdání, jaké kdy spatřil.
„Přišel ses pobavit?“ zeptala se chladně.
Neodpověděl. Sklonil se k ní a klekl si na ni, aby jí zabránil v pohybu. Potřeboval volné ruce, aby ji mohl zbavit pout. Nechtěl totiž použít kouzlo, aby předčasně neupozornil nepřítele, že se něco děje. Přestala se zmítat. Uvítal to. Nechtěl se s ní ještě ke všemu prát.

Hermiona se připravovala na nejhorší. Nepřekvapilo ji, že ji jeden z těch hajzlů přišel znásilnit. Spíš ji překvapilo, že přišel sám. A že přišel v masce. Doufala, že ho přesvědčí, že je neškodná, když sebou nebude příliš cukat. Když si na ni kleknul, přestala se vzpírat a čekala, co bude. Sledovala jeho ruce, jak si rychle poradily s pouty na nohou.
Něco… něco na těch rukou ji zaujalo… zatajila dech, když se maskovaný muž zvedl, aby dosáhl k jejím spoutaným zápěstím. Jejich pohledy se na okamžik střetly. Znovu pohlédla na ruce, které teď zručně rozvázaly pouta na jejích rukou. To přece není možné…

Byla volná. Neznámý muž se zvedl a poodstoupil od ní. Zřejmě se chystal přemístit. „Děkuji,“ dodala si odvahy. A pak, prostě to musela říci, dodala: „…za všechno.“
Muž se na okamžik zarazil, v náznaku učinil pohyb, jako by se k ní chtěl otočit a trochu přikývl. Pak, aniž by cokoli řekl, přemístil se neznámo kam.
Hermiona rychle našla svoji hůlku. Vesničané ji naštěstí nezničili. Opatrně vyhlédla ven. Všude byl klid. A ticho. Zkusmo vyslala několik základních kleteb. Žádná odpověď.

Znamenalo to tedy, že ti mrtví všude kolem byli smrtijedi. Dodala si odvahy a obezřetně vyšla na bojiště.
Netušila, co se tu odehrálo. Vypadalo to, jako by celý oddíl smrtijedů prostě sežehl plamen. Jen tak. Z ničeho nic. Zaslechla zasténání a prudce se otočila, hůlku v pohotovosti. Nedaleko viděla někoho živého. Opatrně přišla blíž.
„Ani hnout!“ zasyčela, když poznala Lucia Malfoye.
K jejímu obrovskému překvapení poslechl. Vůbec byl nějaký divný. Pečlivě si ho prohlédla, pak ji napadlo sledovat jeho pohled.
Jistě, byl to Malfoy. Byl to smrtijed. Ale rodiče by neměli přežít své děti. To se jí mihlo hlavou, když uviděla mrtvého Draca.
„Hůlku!“ pobídla Lucia, který pořád seděl na zemi, zjevně neschopen jakéhokoli pohybu.
Znovu překvapil, když i tentokrát poslechl. „Vstávat!“ Zvedl se a nechal se vést jako ovce na porážku. Vypadal, jako že se ho Dracova smrt dotkla víc, než by do Malfoye někdo řekl.
Probral se, až když pochopil, že ho chce Hermiona přemístit. Ucukl. „Draco.“
Zavrtěla hlavou.
„Musím ho vzít sebou. Pohřbít…Já…Nemůže tu takhle ležet.“
Rychle zvažovala. Tohle je nebezpečné. Každou chvíli se mohou vrátit. Ale… „Dobře,“ souhlasila. „Ale žádný podraz…“
Stiskla rty, když viděla, jak se Lucius sehnul pro tělo svého syna.

* * * * *

„Já nevím,“ připustila Hermiona. „Je nějaký divný. Od chvíle, co jsem ho našla.“
„A to tam prostě jen tak ležel?“ zeptal se muž blížící se do středních let, který jí dosud pozorně naslouchal.
„Byl omráčený, Rone,“ vysvětlovala trpělivě. „Probral se, až když jsem se tam objevila…“
„Co tě propustil Ochránce…“
„Ano,“ přikývla. „Nejdřív jsem myslela, že si to lidi vymýšlí. Znáte to,“ rozhlédla se po posluchačích. „Když je zle, lidé potřebují věřit, že bude líp. Ale viděla jsem je. Tedy, jednoho. Zachránil mě…“
„Řekl něco?“ zeptala se stařičká čarodějka sedící v koutě. Z toho, jak se k ní všichni kolem chovali, bylo znát, že požívá jejich úcty.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, Minervo,“ odpověděla podle pravdy.
Ano. Podle pravdy. Nic přece neřekl. Ale její úvahy, její myšlenky o tom, že…
„A co bylo dál?“ přerušil ji tichý hlas z rohu místnosti.
„Lucius se probral. Bez odmlouvání mi odevzdal svou hůlku. Požádal, aby směl pohřbít Draca. Přitom mi odevzdal Dracovu hůlku. Zapomněla jsem na ni. Byla jsem trochu mimo,“ dodala tak trochu na svou obranu. „Od té doby nepromluvil. Jen sedí, poslouchá na slovo…“
„Rodiče by neměli pohřbívat své děti…“
Všichni se odmlčeli. Měli v živé paměti osud, který potkal Removu ženu a jejich dítě.
Nakonec Hermiona přešla k posmutnělému Removi a objala ho kolem ramen. „Neměli, já vím,“ souhlasila s ním. „Ale tohle je Malfoy. To, jak se chová, je prostě divné…“
„Zkoumal někdo jeho hůlku?“ zeptala se Minerva McGonagallová.
„Ne, ještě mě to nenapadlo,“ řekla Hermiona a podala staré čarodějce luxusní výrobek pana Olivandera, blahé paměti.
„Priori incantatem,“ řekla přísně Minerva…
Z hůlky se vyvalila bílá mlha. A zformovala se do jasného obrazu. Rozplynula se, až když scéna skončila. „Merline! On ho zabil sám?! Proč?“ Na Ronovu otázku nikdo neodpověděl. Zdálo se, že jsou všichni stejně překvapení jako on. Jen Hermiona se najednou jakoby nemohla nadechnout. Jestli ten, kdo ji rozvázal, je skutečně Snape, pak…
„Chránil toho druhého,“ řekla tiše, že ji sotva bylo slyšet. Několik jejích posluchačů se na ni překvapeně zadívalo. Ne kvůli obsahu řečeného. To jak zaslechli slzy, které se sice nedostaly k očím, ale v hlase byly znát. Slzy a Hermiona, to prostě nešlo dohromady.
„Tak, že zabil svého syna?“ nepochopil zvláštnost situace Ron…

* * * * *

Severus předstíral četbu Salazarových zápisků a občas přes knihu vrhl jeden ze svých pohledů na Harryho, který od svého návratu neopustil místo, kam se posadil. Tentokrát byly ty pohledy lehce znepokojené. Harry se choval divně. Jistě, Harry se vždy choval divně, ale… A to mu ještě ani neřekl, co se stalo v chýši. Navíc, Harry ani nevypadal, že by ho to zajímalo.
Prudce zaklapl knihu.
„Pojď spát,“ řekl, ale neznělo to jako příkaz. Svlékl Harryho, uložil ho a svým pevným objetím jej ukolébal k potřebnému spánku.

* * * * *

„Vy víte, kdo to je.“ začala Hermiona rozhovor s Luciem, kterému přinesla do cely večeři.
Chvíli bylo ticho, teprve po strašně dlouhé době Lucius zvedl hlavu. Zachvěla se, když viděla ten prázdný pohled. „Vždyť i vy to víte, slečno Grangerová,“ odpověděl.
„Ale… to není možné,“ vyhrkla a sesunula se na židli proti Malfoyovi. Ten jen pokrčil rameny.
„Viděl jste ho?“
Teď přikývl. „Jste si jistý? Chci říct… jak by mohl přežít? Takovou dobu.“
Zkoumavě se na něj dívala. Roky skrývání ji naučily opatrnosti. Bála se uvěřit. Na druhou stranu, Malfoy zabil syna. To je trochu drahá cena za úspěšnou lest.
„Existuje spousta způsobů,“ začal unaveně. Ano, uvědomila si Hermiona. Lucius Malfoy zestárl během jednoho dne o sto let. „Nevím, jaký konkrétně zvolili…“
„Proč… chtěla bych… totiž… je možné ho vidět?“
Zaváhal. „Řekl jsem mu, kde se, podle mého názoru, skrýváte. Ale jeho osobní strážce ho zřejmě nepustí. Oh, zahlédl jsem snad jiskřičku zájmu ve vašem pohledu?“ ušklíbl se, ale vyznělo to spíš melancholicky, než ironicky.
Teď chvíli váhala Hermiona. Nakonec se odhodlala. „Prohlíželi jsme vaši hůlku…“ V tu chvíli poznala, že šlápla vedle. Luciova sdílnost vzala za své.

* * * * *

„Cože udělal?“ zeptal se Severus překvapeně a toto své překvapení se ani nesnažil skrýt.
Harry se nedivil. Sám to nechápal. „Zabil Draca,“ zopakoval proto. Když viděl, že zopakováním řečeného se nic nevyjasní, pokračoval. „Nevšiml jsem si, že se Dracovi podařilo mě obejít. Zaslechl jsem varovný výkřik, ale už jsem nestačil reagovat. Zabil by mě. Tak ho Lucius předešel…“
Na Severově tváři se objevil nelíčený úžas. „Jsi si jistý? Nemohl použít nějaké matoucí kouzlo?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Avadu poznám.“
Severus zmlkl, seděl ve svém křesle a jen zíral před sebe. Harry přišel až k němu a sesunul se na zem. Opřel hlavu o Severova kolena a jen tak si užíval jeho blízkost. Tušil, že Severus teď svádí uvnitř sebe nějakou bitvu. Dokázal si představit, o čem ta bitva je. Sám o tom hodně přemýšlel. Lucius zabil Draca, aby mu zachránil život. Jistě, tím zachraňoval život i mladého Tiberia, ale…
„Mám strach,“ překvapil po chvíli. Cítil, jak Severus přestal probírat jeho vlasy v zamyšleném pohybu a čekal na vysvětlení. Ale Harry se na vysvětlování necítil. „Rád bych se něčeho napil…“
„Nejsem si jist, Pottere, jestli je vhodná chvíle na opilecké scény,“ začal s káravým výkladem Severus, ale to už se na stole objevila láhev nějaké tekutiny. Harry se na ni nadšeně vrhl.
Severus se pousmál. Harry na vteřinu vypadal tak, jak měl v jeho věku vypadat. A i když bylo jasné, že je to jen chvilkový únik před realitou, Severus ho uvítal. Natáhl se pro sklenku. „Tak mi taky nalej.“
„Budeme se milovat?“ zeptal se Harry laškovně.
„Chtěl bys?“ odpověděl Severus otázkou a natáhl se po Harrym, aby ho stáhl k sobě na klín. Harry se nenechal dvakrát přemlouvat. Vrazil mu plnou sklenici pití do ruky a uvelebil se na jeho stehnech. Sám se zhluboka napil. Polkl a začal kašlat. Tekutina propalovala jeho hrdlo a slzy se mu nahrnuly do očí. Severus se smál.
„Není to žádný čajíček, že?“
„To tedy ne.“ Harry lapal po dechu, a pak se taky začal smát. V Severových očích se zablýsklo. Sklonil se a začal Harryho líbat.
Harry mu hladově odpovídal. Ano. Měl strach. Měl strach z toho, co je čeká. Nevyznal se v tom, co k Severovi cítil, ale bál se, že o to něco přijde.

* * * * *

„Smrt tvého syna mě mrzí, Lucie,“ zasyčel Voldemort a krutě pohlížel na muže klečícího před ním. „Ale překvapil mě. Nás oba, zdá se. Nikdy bych neřekl, že je pro něj tvůj život cennější, než jeho vlastní.“
Lucius mlčel. Co také odpovědět? Ve své podstatě měl Voldemort pravdu. Draco si nade vše cenil svého vlastního života a nikdy by se za něj neobětoval.
„Budeme tě muset oženit, Lucie. Před časem ti zemřel vnuk, teď syn… Nemohu připustit, aby tak skvělý rod skončil tvou smrtí. Zítra mi přijď říci, kterou ženu poctíš svou volbou,“ dodal a pokynul Luciovi, že může odejít.

 

Poštolka - část druhá

Poštolka - část čtvrtá

 

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat