Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

 

 

Harry se probudil celkem pozdě. Nechtělo se mu otevřít oči, nechtělo se mu vstávat. Věděl sice, že obojí bude muset udělat co nejdřív, ale teď se mu prostě nechtělo. Nechtělo se mu opustit to teplo, které… stop!
Otevřel oči. Viděl něco lesklého na černém pozadí. Po chvíli mu došlo, že se dívá na stříbrnou ozdobu Snapeovy černé noční košile. A to hodně z blízka. Pak mu začaly docházet další drobnosti a nakonec byl schopen dojít k jednoznačnému závěru.
Leží ve Snapeově objetí. Zmocnila se ho panika. Hned z několika důvodů. Sám o sobě fakt, že leží ve Snapeově objetí, nebyl zrovna nejlepší. Zvlášť, a to byl ten další důvod, když se Harrymu pořád nechtělo vstávat. Opatrně pohnul hlavou, sledoval Snapeův obličej, který byl teď, ve snu, velmi zvláštní.
Byl uvolněný, skoro hezký. Ještě chvíli si muže prohlížel, ale nakonec zvítězil zdravý rozum. Snape ho totiž objímal jednou rukou a tiskl k sobě. Tu ruku už určitě nemůže cítit, bůh ví, jak dlouho mu na ní Harry leží.
Opatrně, ve snaze Snapea neprobudit, se vymotal z jeho sevření.
V marné snaze, dlužno podotknout. Snapeova víčka se zachvěla a vzápětí hluboké, téměř černé oči, hleděly na svět. Pak sklouzly na stranu a sledovaly Harryho, který se urychleně vracel na svou polovinu postele.
„Dobré ráno, Severusi,“ zamumlal Harry, vtisknutý do nejvzdálenějšího koutu.
Severuse ten prostý pozdrav hřál u srdce. „Dobré ráno, Harry,“ nezůstal dlužen.
„Já-já se omlouvám. A děkuji,“ zakoktal se Harry.
„Není třeba. Mám to u vás, Harry,“ ušklíbl se Snape. „Až budu mít já noční můru, bude řada na vás. A teď, když dovolíte, půjdu do sprchy první. Vy tam pokaždé necháte po sobě svinčík. Skutečně, Pottere, nenapadlo vás pořídit si domácí skřítky?“ Zvedl se z postele a došel až ke dveřím koupelny. „Nebo má na vás slečna Grangerová…“
„Hermiona,“ zazubil se na něj Harry z postele.
„Nebo má na vás Hermiona takový vliv, že odmítáte jejich pomoc?“
„Ne… no, nenapadlo mě to,“ odpověděl kajícně.

„Můžete jít,“ ukázal Snape ke dveřím koupelny, ze kterých před okamžikem vyšel.
„Když mě se ještě nechce vstávat, Severusi,“ vrněl Harry a protahoval se v posteli, aby se vzápětí opět zahrabal do peřiny.
„To jsem si všiml. Ale neříkal někdo něco o nějakém pokoji v severním štítu?“ jedovatě skóroval Snape.
Lehký záblesk nevole přeběhl po Harryho tváři. Na to vážně zapomněl. Hm, asi by si na taková rána rychle zvykl. Zvedl se a odevzdaně zamířil do koupelny.

Sešli se u snídaně. Molly je přátelsky uvítala, před každého postavila hrnek s čajem a stoh palačinek.
„Dnes po snídani jdu pryč,“ podotkl mezi jídlem Snape. Harry jen zvedl obočí. Mluvit nemohl, měl plnou pusu, kousek marmelády mu zůstal na bradě.
„Nevím, kdy se vrátím, asi až zítra.“
Spolkl sousto. „Kam jedete?“
Snape si ho chvíli prohlížel nic neříkajícím pohledem. „Je na čase sestavit osnovy pro výuku obrany proti černé magii,“ vysvětlil nakonec.
Neřekl všechno, ale i tak bylo Harrymu jasné, že tedy i osnovy pro výuku černé magie.
Zbledl, pak jen přikývl.

Trvalo to týden, než se Snape vrátil. Harry se mezitím pustil do nového pokoje. Hermiona s Theou mu pomáhaly, občas se přidala i paní Weasleyová, která nepřestávala opakovat, že ji to mrzí a že to není nutné a že se odstěhuje zpět domů.
„Paní Weasleyová,“ začal, když mu to už vážně lezlo na nervy. „Nikam se stěhovat nebudete. Přinesla jste s sebou domov a to je něco, čeho jsem nikdy neměl nazbyt. Jestli to, že si udělám novou ložnici způsobí, že tu ten domov zůstane, postavím klidně celý nový dům!“
„Ano, je tu moc příjemně,“ přidala se Hermiona. „I když,“ ušklíbla se, „Severus k tobě určitě nechová otcovské city.“
Harry se začal smát. „Je to zvláštní,“ řekl nakonec, „mohl by být mým otcem a to nejen co se týče věku…“ všichni se odmlčeli. „Věděli jste, že on a má matka si byli svého času velmi blízcí?“
„Totiž…“ najednou nikdo nevěděl, co říci.
„Ale ani já k němu nechovám zrovna synovské city,“ rozhodl se vše obrátit v žert.
„A jaké?“ zeptala se Thea a v očích jí zablýsklo.
Všichni zpozorněli. „No…“ začal tiše. „Vždycky jsem ho nenáviděl. Tak strašně moc, že jsem… před lety… byli jste u toho, viděli jste, co jsem udělal. Věděl jsem, že…“ Harry zavrtěl hlavou.
Dodnes viděl Snapea, jak se svíjí na zemi pod jeho cruciatem. Slyšel jeho sípavý dech, prudce vycházející skrz zaťaté zuby. Chtěl ho tenkrát slyšet prosit, chtěl… Ale Snape mu to zadostiučinění neposkytl.
Nakonec to byl Moody, kdo Harryho prostě omráčil. Během vzpomínek Harry schoval hlavu do dlaní. Tak strašně se styděl za to, co tenkrát udělal. Už všichni věděli, i on, že je Snape nevinný. Že smrt Brumbála nebyla jeho vina, že… Hermiona se lehce dotkla Harryho ramene.
Nadýchl se. „Když Severus před několika měsíci zaklepal na dveře mého domu, myslel jsem, že se mi jde vysmívat. Připomínat mi to, co jsem tenkrát udělal. Ale zase mě převezl,“ teď už se Harry usmíval.
„Připomněl mi to jen jednou. Ale kdyby to neudělal, měl bych strach, že to není on. A teď… teď nevím. Pracuje se mi s ním dobře a…“ Miona s Theou se začaly usmívat.
„Ale před týdnem se mi zase zdálo o… Brumbálově smrti.“
„Harry,“ začala Hermiona. „To přejde. Nemůžeš čekat, že se to všechno srovná hned. Není to tak dávno, co válka skončila a podívej, co všechno se změnilo. Když ho lépe poznáš, podaří se ti snadněji přijmout fakt, že to prostě bylo jinak, než sis tenkrát přál věřit…“
„Já vím, Mio…“ přikývl. „Vím, že je jiný, než jsem si vždy myslel.“
„A teď už dost truchlení,“ přerušila je Molly. „Za chvilku je večeře na stole. Ať vás ani nenapadne přijít ke stolu takhle špinaví…“ zahartusila ještě a zmizela v kuchyni.

Severus stojící za dveřmi se opatrně vrátil ke vstupním dveřím.
Potichu je otevřel a halasně zabouchl. Nemusí každý vědět, že už pět minut stojí za dveřmi do obýváku, že? V duchu nezapomněl vynadat Molly za to, že celou rozpravu ukončila. Zrovna ve chvíli, kdy začala být tak zajímavá. Vážně ho zajímalo, co si o něm chlapec myslí. I když, teď řekl něco, co Snapea přinutilo zamyslet se sám nad sebou.
Jistě je s ním něco v nepořádku, když ho tolik přitahuje chlapec-který-by-mohl-být-jeho-synem. Klidně prošel obývákem a zamířil do své ložnice. Knihy, které přinesl, odložil na postel. Osprchoval se, převlékl se a zamířil k večeři.

Večeře proběhla celkem v pořádku, dokonce ani Harry neupustil kousek kuřete na ubrus. Prostě jako večeře civilizovaných lidí, usmál se pro sebe Severus.
„Co jste přinesl, Severusi?“ zeptal se hned po jídle Harry.
Snape obrátil oči v sloup. V duchu, samozřejmě. „Knihy.“
Harry zavrčel. „Jaké knihy?“
Rezignovaný povzdech. „Smím si dopít kávu?“ Harry předvedl učebnicové psí oči.
„Dobrá. Přineste mé zavazadlo, které jsem nechal ležet na posteli.

Seděli u stolu, hlavy skloněné nad hromadou knih, které Snape vytáhl ze svého batohu. Ssslissilisssi zaujala své oblíbené místo na Harryho těle a dívala se také. Byly to knihy vesměs černé magie, což Harry poznal dřív, než se jich dotkl nebo zjistil jejich název. Pak mu Snape podal jednu z nich. Harry ji otevřel.
„Čtěte,“ příkaz.
„Slyšte mě, starší z vyšších toků. Starší z nižších toků. Starší ze země sucha. Starší z jezer. Starověké národy, žehnám vám… co na mě tak zíráte?“ přestal číst, když si všiml, že na něj obě dívky nevěřícně zírají.
„Harry, tam nic takového není.“
„Co?“ zeptal se, když si pečlivě prohlédl stránky popsané hustým písmem.
„Ty mě mateš. Umím snad číst.“
Hermiona se zvedla od stolu, přišla k němu a vzala knihu z jeho rukou. Pečlivě ji prolistovala.
„Harry, v té knize není nic napsáno. Její listy jsou prázdné.“
Nechápavě sledoval kamarádku, která rozhodně nevypadala, že si dělá legraci. Pak obrátil pohled na Snapea. Z výrazu ve tváři budoucího ředitele mu naskákala husí kůže.
„Severusi, co…“
„Hermiona má i nemá pravdu, Harry,“ ledový tón jeho hlasu pronikal až do morku kostí.
„Vy zřejmě vidíte stránky popsané a s největší pravděpodobností tam je skutečně napsáno to, co jste četl.“
„Zřejmě? S největší pravděpodobností?“ Harry nechápal. A sžíravý pocit, který se mu objevil v okolí žaludku říkal, že nechce chápat.
„Ano. Ani já to totiž nevím. I pro mě jsou listy té knihy prázdné.“
„Tak jak víte…“
„Někdo mi ji jednou předčítal,“ vysvětlil temně. V místnosti se ochladilo. Harry odstrčil knihu.
„Co je s vámi, Pottere?“ zeptal se jízlivě. „Nebyl jste to vy, kdo prosazoval výuku černé magie v nových Bradavicích?“

Bylo druhého dubna. Všichni čtyři stáli na místě bývalých Bradavic a chystali se začít s pracemi. Původně chtěl Severus začít už včera, ale Harry s Hermionou ho přemluvili, aby začali až dnes. Prý cosi s aprílem. Tak tedy dnes.

Plán byl, pro začátek, snadný. Rozhodli se, a sice jednomyslně, že musí zlikvidovat tajemnou komnatu a ostatní prostory pod hradem. Také zlikvidovat trosky, které ještě zůstaly stát. Bylo by zapotřebí příliš kouzel na to, aby bylo možné zajistit statiku budoucího hradu. Snape souhlasil s Harrym, že magii budou používat pouze tam, kde nebudou moci pracovat sami.
Ano. Chlapec se zřejmě něco naučil. Až bude hrad postaven a zabezpečen magií, mohla by kouzla použitá při stavbě ztratit svou sílu.

Nejprve tedy likvidační četa. Dosud stojící zdi se zhroutily pod náporem čtyř demoličních kouzel. Když se prach usadil, podívali se noví zakladatelé na sebe.
„Tohle by měl být poslední smutný výraz v našich tvářích,“ řekla Thea tiše.
Ještě chvíli postávali a pak na znamení souhlasu přikývli.

Takový zbořený hrad, to je hromada kamení. Snapeův nápad roztřídit jednotlivé kusy a posléze je znovu použít ke stavbě, shledali rozumným.
Po dvou týdnech byly na místě místo hromady ssuti čtyři civilizované hromady kamení rozdělených podle velikosti. Příliš malé či příliš křehké kousky byly určeny k zasypávání tajemné komnaty.
Stavět hrad není nikdy nic snadného, i když je člověk kouzelník.
V době Godricka Nebelvíra to bylo snadné. Stavitelé byli šlechtici, stavěli na svém pozemku a nikoho by ani nenapadlo ptát se na účel stavby a tak. V současnosti to není tak snadné.
Snape věnoval dlouhou dobu tomu, aby obnovil kouzla chránící hrad, teď spíš staveniště, před pohledy mudlů. Další věc byl materiál.
Přestože spoustu kamene měli k dispozici, potřebovali ho mnohem víc.
Nejen kámen. Ale i spoustu dřeva. Pak střešní krytinu. Vybavení školy. Jistě, něco bylo možno vykouzlit, ale ne všechno.
Na jejich účet u Gringottových se scházely finanční prostředky z celé Anglie. Když se rozkřiklo, že budou Bradavice obnoveny, každý kouzelník chtěl trochu přispět.
Nejvíc ale pomohlo, když vedení banky uvolnilo původní školní účet. I Snape polkl, když zjistili, kolik peněz na tom účtu je.
Původně se zdráhali. Že prý právo nakládat s penězi na účtu má pouze Albus Brumbál, případně předseda správní rady školy.
Harryho málem omývali, když se to doslechl. Naštěstí Malfoye nenapadlo školní účet zlikvidovat.
Teď už se mu to jen těžko podaří. Hermiona se ponořila do právnických knihoven a po několika týdnech usilovného hledání objevila obdobný případ.
Podle toho případu může účtem disponovat i nástupce ředitele. Jestliže z objektivních důvodů nebylo možné provést řádné jmenování, může jím být kdokoli, prokáže-li, že svěřené finanční prostředky využije pro blaho a rozkvět školy.
Skřeti připustili, že se lze o tento starý případ opřít a účet uvolnili.
Snape je podezříval, že dělali drahoty pouze proto, že nechtěli přijít o úroky z půjček, které díky takovém kapitálu mohli poskytovat.

Prvního srpna byla hotova hrubá stavba.
Hrad nevypadal tak, jak si ho pamatovali. Postupovali totiž podle původních plánů a tak byl poněkud skromnější. Jen někde se trochu odchýlili a postupovali podle plánů, které přinesla Hermiona.
Stavba pokračovala skvěle a tak byli všichni šťastní.
Všichni, kromě Snapea. Někdy začátkem července si to musel připustit.
Jeho kolega, ředitel nebelvírské koleje, učitel obrany proti černé magii a přeměňování (ne obrany proti přeměňování ? ) je sexy chlap. A Snape by obětoval pravou ruku, kdyby ho mohl dostat do postele a, pokud možno, ho tam udržet.
Léto bylo ten rok opravdu horké. Mnohokrát mohl sledovat polonahého Harryho, jak odněkud někam táhne nějaký kámen. Obdivoval jeho mladistvé, svalnaté tělo, které se lesklo potem. Rozzářené zelené oči hleděly na stavbu s nadšením, vykukovaly z pod rozcuchaných polodlouhých černých vlasů.
Po čase se Snape rozhodl, že pracovat na jednom místě s Potterem prostě nemůže. Proto si vybíral práci co nejdál od něj, tedy i od zbytku čtveřice.
To samozřejmě vedlo k jistému odcizení.

„Severusi,“ uslyšel hlas Hermiony a vzápětí na něj dopadl její stín.
„Hm?“ zeptal se ospale. Udělali si přestávku na oběd a on se vyhříval na sluníčku.
„Můžeme si promluvit?“ Ukázal na kámen vedle sebe. Sedla si. „Co se stalo?“ zeptala se na rovinu.
„Nerozumím.“
„Straníte se nás. Harry si myslí, že za to může on, že vás nějak naštval. Sám jste si musel všimnout, že se atmosféra mezi námi změnila. Nechci, aby se opakovala historie. Řekněte, co se děje, proč jste se od nás tak odtáhl?“
„Pořád strkáte nos do cizích věcí, slečno Grangerová!“ odsekl.
„To nejsou cizí věci, profesore,“ přešla na jeho tón.
„Týká se to i mě. Týká se to celé kouzelnické Anglie. I našich potomků. Copak nevíte, co se stalo posledně, když se Zmijozel trhnul od ostatních? Nechci, aby to tak znovu skončilo. To vy jste přišel s myšlenkou obnovit Bradavice. Opravdu jste to chtěl takhle?“
Dívali se vzájemně do očí, každý ve snaze zachytit myšlenky toho druhého. Nakonec se Severus vzdal.
„Pokusím se to zlepšit.“
Přikývla. Sice to nebylo vítězství, ale aspoň něco.

Pokusil se. To ano. Všichni to cítili, ale nebylo to ono.
Všechny to mrzelo, nejvíc Snapea, který jako jediný znal příčinu. Tou příčinou byl on a jeho neschopnost ovládnout se.
Stalo se to jednou, když povečeřeli. Molly přinesla čaj, Snapeovi kávu.
Všichni si zvykli ještě si po večeři chvíli posedět, popovídat a tak. Najednou…

Já neříkám nic,
Jen se dobře dívám,
O to vím však víc,
Divný pocit mívám.

Radost jsem měl,
že vy čtyři
dáte škole lesk,
Neupřímnost,
zasáhla mě,
jako jasný blesk.

Řekněte si
co vás tíží,
než půjdete dál,
nebo to byl
jen krátký sen
co krásně se mi zdál?

Všichni zírali na Moudrý klobouk. Ten dozpíval, pak ještě vydal zvuk, který zněl, jako by nadával a zmlkl. Jen Molly si všimla, že se začervenali všichni čtyři.
Tentokrát zůstaly šálky nedotčené, jejich majitelé postupně odešli, Snape s Harrym každý do své ložnice, Hermiona s Theou odešly komínem.

Když se dívky objevily u Hermiony v bytě, na chvilku zavládlo rozpačité mlčení.
„Theo,” přerušila ticho Hermiona, „já... víš...ten klobouk říkal...a...”
Theadora ji položila ruku na ústa v umlčujícím gestu.
„Pst, Mio, Vím, co chceš říct. Je mi jasné, že bych neměla tajit kde žiju. Asi je na čase, abych dokázala, že ti věřím. Pojď a na nic se mě prosím neptej, všechno ti vysvětlím.”
Vzala Mionu za ruku a spolu vešly do krbu. Hermiona jen stačila zaslechnout místo, kam šly.
„Merlinův sirotčinec”
Vylezly z hodně zanedbaného krbu ve stejně zanedbané místnosti. Přestože byla tma, bylo na první pohled znát, že v domě žijí děti. Spousta dětí.
Thea stále držela Hermionu za ruku a vedla ji po domě. Vyšly z místnosti. Šly po dlouhé chodbě. Vpravo i vlevo chodbu lemovaly dveře. Jedny z nich Thea otevřela.
Hermiona mohla vidět několik postýlek a v nich...spící malé děti. Ještě nahlédly do několika jiných místností. Všude spali děti různého stáří, chlapci i dívky.
Nakonec Thea dovedla Hermionu do svého pokoje. Otočila se na svou kamarádku, podívala se jí přímo do očí, chytla ji i za druhou ruku a začala mluvit.
„Tyhle děti, to jsou sirotci, po kouzelnících, které zabil Ten, jehož jméno stále ještě budí strach, nebo kteří zemřeli ve válce. Je jich spousta. Založila jsem pro ně tenhle azyl a kvůli jejich bezpečnosti...pochop, já...”
Hermiona jen zírala. Dokonce se pokusila vytrhnout své ruce z Theiných, pobouřena tou nedůvěrou.
„Ne, Miono,” držela Thea její ruce pevně. „Snaž se to pochopit. Já přísahala...”
Hermiona pár chvil bojovala s rozporuplnými myšlenkami. V očích se jí zaleskly slzy.
„Tys mi nevěřila” vydechla a jedna slza opustila její oko.
Thea měla též slzy v očích. Pustila Hermioniny ruce, ale jen proto, aby ji mohla obejmout. Miona objetí opětovala. Thea pak setřela Mioniny slzy a z náhlého popudu ji políbila na ústa.
Motýlci v Hermionině srdci zamávaly křídly. Zatočil se jí celý svět.
Thea najednou poplašeně odskočila.
´Co jsem to udělala?´pomyslela si. ´Zkazila jsem to. Zkazila jsem všechno´.
Motýlci z Mionina srdce zmizely. Zůstalo po nich podivné prázdno.
Byl to omyl? Miona se bála podívat Thee do očí. I Thea odvrátila svůj pohled.
„Mio, já...promiň,” vykoktala Thea.
„To nic, neomlouvej se” odpověděla Hermiona rychle. Kouzelný okamžik vyprchal, zbyl jen zvláštní pocit. Stalo se to? Nebo ne?
„Musím jít” řekla Miona.
Thea ji odvedla do místnosti s krbem. Miona do něj vstoupila a ještě, než zmizela, zašeptala:
„Líbilo se mi to.”
Thea ještě dlouho koukala do krbu, kde její přítelkyně zmizela a srdce jí tepalo v rytmu slov, která navzdory šepotu slyšela. Znovu si v duchu vrátila jejich polibek.
Nezkazila to. Její láska nebyla prohraná. Hermiona se nezlobí. Ještě má šanci.

Harry ležel na své posteli. K nohám se mu připlazila Ssslissilisssi. Jemně se ho dotýkala rozeklanými jazýčky, aby si jí všiml.
„Máššš ssstarosssti?” zeptala se ho hadí řečí.
Harry na ni pohlédl, usmál se a odpověděl jí:
„Nic, co by mělo zajímat mou hadí kamarádku.”
Ssslissilisssi zakývala hlavami a znovu zasyčela:
„Ssselena říkala, že Ssseverusss je sssmutný.”
Pak se stočila do klubíčka a chystala se usnout v teploučku u Harryho nohou. On ale usnout nemohl. Proč byl Severus smutný? Vždyť když s ním sdílel lože, nezdálo se mu to.
Harry zavzpomínal na onu noc, kdy ho pronásledovala noční můra. Na to, jak ho Severus držel v objetí. Jak mu tehdy bylo krásně. Pocítil touhu si to zopakovat. A nejen to. Představil si Severusovy rty, stažené do úzké čárky. Rty, které poslední dobou tolik toužil políbit. To nesnadné usínání vedle svého bývalého profesora.
Ano, ani Harry nemohl nikdy usnout, ač se to nezdálo. Vždycky se otočil k Severusovi zády, ale jen proto, že měl pokaždé neutuchající chuť stulit se v jeho náručí. A mnohem víc. Mohl to chtít? Mohl by Snape milovat syna toho, kdo mu mockrát krutě ublížil?

I Snape ležel ve své posteli. Ležel, ale naspal. Zamračeně hypnotizoval strop. ´Zatracenej klobouk, co to vůbec mlel?´ Copak může jen tak přijít k Potterovi a říct mu – Harry, já jsem gay, já tě miluju? A chci, abychom spolu prožili zbytek života, jako partneři?
Takový nesmysl.

Nové Bradavice 3. Nové Bradavice 5.