/ 14
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Molly Weasleyová na ně už čekala. A sotvaže se objevili, byli všichni zabaleni ve vřelém objetí, jak se hnala pokojem a zdravila každého z nich - právě tak nadšená, že vidí Harryho a Hermionu, jako by byli jejími vlastními dětmi. O chvíli později se k nim přidala dvojčata a mezi vším tím zmatkem se jim podařilo odvléct všechny kufry nahoru do příslušných ložnic. Harry bude bydlet s Ronem, zatímco Hermiona bude spát u Ginny. Molly se mezitím zběsile pokoušela vyřešit, kam uloží všechny ostatní, až dorazí zbytek společnosti.
„Mám v úmyslu přesunout Percyho do pokoje dvojčat tak, aby mohl profesor Snape mít jeho pokoj,“ informovala Molly Harryho. „A Charlie dostane přistýlku u Billa, aby mohli mít Remus se Siriem jeho pokoj - myslíš si, že jim nebude vadit, když budou bydlet spolu?“ Vypadala při té myšlence trochu ustaraně.
Harry při tom potlačoval smích. „Jsem si jistý, že to bude v pořádku,“ ujistil ji. Oba muži mu pravidelně psali a pokud mohl říci, v jejich vztahu nedošlo k výraznější změně, ačkoliv Sirius pořád doufal. Byl si jistý, že přinejmenším Sirius si na uspořádání stěžovat nebude. Pokud by to nevyhovovalo Removi, pořád ještě může Sirius spát na válendě v psí podobě, což v minulosti dělával často. A jak to tak vypadalo, měl pro oba muže překvapení, které, jak doufal, by jejich životy nakonec usnadnilo. Nemohl se dočkat, až je uvidí.
„Nemůžu uvěřit, že ses oženil se Snapem,“ vykřikoval Fred, když jim s Georgem pomáhali uložit kufry v Ronově ložnici.
„Jaké to je, kámo?“ vyptával se George s předstíranou hrůzou. „Tráví tě každý večer odporně páchnoucím lektvarem?“
„Klídek, Harry,“ pokračoval Fred. „Máme tu nejrůznější fajnové věcičky, abychom je na něm vyzkoušeli, až dorazí.“
„Neopovažujte se!“ protestoval Harry, čímž oba chlapce překvapil.
„Jo, kluci,“ souhlasil Ron. „Představte si, jak se asi pomstí Harrymu, když mu něco provedete.“
Dvojčata se zděšeně otřásla.
„Takhle jsem to nemyslel,“ řekl Harry popuzeně, posunuje si brýle na nose. „Bylo to dost těžké přimět ho, aby souhlasil, že sem přijede na Vánoce - když ho budete dopalovat, už nikdy se k nám nepřidá.“
Všichni tři Weasleyovi chlapci přestali dělat to, co právě dělali, a zmateně na Harryho civěli. „Ale Harry,“ zeptal se Ron. „Nebylo by to… jako… dobře?“
Harry rozzlobeně obrátil oči vzhůru. „Ne, podívejte, prostě mi v tomhle věřte… je milý. Raději bych s ním vycházel dobře, než aby se všechno vrátilo do stavu, jak to bylo předtím, než se to všechno stalo. On je… víte…“
„Milý?“ zeptali se všichni tři unisono.
„Ano,“ souhlasil Harry. „Prostě mi pro jednou věřte, ano?“
Tři bratři se na sebe zmateně podívali, ale pak pokrčili rameny. „Když to říkáš, Harry,“ přisvědčili.
„Harry!“ další dva vysocí zrzci se nacpali do Ronova malého pokojíku a o chvíli později Harryho nadšeně sevřeli v náručí Bill a Charlie. Pozdravili také Rona, ale oba dva se zdáli být mnohem víc zaujati zlatým snubním prstýnkem, který Harry nosil na prstě.
„Z toho, co jsem se doslechl, jsi byl téměř oženěn s jedním z nás,“ dobíral si ho Charlie.
Harry si uvědomil, že se při té představě červená. Uvažoval, o kolik odlišnější by jeho manželský život mohl být, kdyby se oženil buď s Billem nebo Charliem. „Tedy…“
„K sakru, téměř ho oženili se mnou,“ oznámil jim Ron. „Zoufale jsme někoho hledali.“
„Ale Snape?“ zvolal Charlie. „Byl bych mnohem lepší volba nežli Snape!“
„Co to plácáš,“ uťal ho Bill. „Já bych byl nejlepší volba ze všech. Ty bys zapomněl na cokoliv, co by se týkalo tvého nového manžela, ve chvíli, kdy bys uviděl svého dalšího draka. Já bych mu přinejmenším věnoval pozornost, jakou si zaslouží.“
„Jo? A co my dva?“ protestovalo jedno z dvojčat. „Jsme plnoletí a máme k Harrymu mnohem blíž.“
„Nemluvě o tom,“ dodalo druhé dvojče, „že by dostal dva za cenu jednoho.“
„Přesně, kdyby jeden z nás nebyl poblíž, druhý by za něj zaskočil a Harry by si toho ani nevšiml.“
„Možná by mohl Harry hodit Snapea přes palubu a místo toho si vybrat jednoho z nás,“ souhlasil Charlie. Všichni čtyři se vážně obrátili na Harryho. „Co tomu říkáš, Harry?“ zeptali se jednohlasně.
Harry na ně jen zíral s otevřenou pusou, cítil se nervózně a trapně a nebyl si jistý, jak by měl odpovědět. „Um… Já…“ koktal a zjistil, že vztekle zrudl, když o chvilku později všichni čtyři vybuchli smíchy.
Znovu ho objímali a cuchali mu vlasy. „Jenom tě škádlíme, Harry,“ uklidňovala ho dvojčata.
„Protože tě Snape ještě neotrávil, počítám, že je to v pořádku,“ souhlasil Charlie.
Harry se jen zasmál a pronikavě se na Rona podíval za to, že ho nevaroval. „Vítej v mém světě,“ zabručel Ron a Harry pochopil, jaké to je mít bratry.
Den strávili poflakováním na dvorku navzdory chladu. Zachumlali se do teplých bund a rukavic a většinu dne se koulovali. Dvojčata koulovačku okořenila tím, že přidala několik svých výrobků, speciálně prášek, který, když se jím posypala sněhová koule, ji proměnil do podoby létajícího dráčka. Když vás zasáhl létající drak, bylo to daleko zábavnější než dostat prostě obyčejnou sněhovou koulí.
Když se začalo po krátkém prosincovém odpoledni stmívat, chlapci se stáhli zpátky do domu, aby se zahřáli. Po Arturově příkazu se vrátili do svých pokojů, aby si oblékli teplejší zimní výbavu a mohli ozdobit vnějšek domu řetězy z vílích světýlek. Protože teplota rychle klesala, přitáhl si Harry těsněji těžký zimní kabát, který mu Severus přinesl to odpoledne, než odjeli. Když zapínal stříbrné spony, všiml si něčeho těžkého v jedné z vnitřních kapes. Sáhl do ní a vytáhl malou koženou kazetu. Uvnitř našel spoustu malých ampulek s jednotlivými dávkami tmavě modré tekutiny. Při pohledu na ně okamžitě věděl, co je to, a to poznání ho uvnitř příjemně zahřálo.
„Co je to?“ zeptal se zvědavě Ron, když si všiml, jak Harry zírá na kazetu s lektvary.
„Bezesný spánek,“ objasnil Harry s přihlouplým úsměvem na obličeji. „Zapomněl jsem ho požádat, aby mi nějaký udělal, abych si ho mohl vzít s sebou. Hádám, že si Severus vzpomněl místo mě.“
Ron chvíli nic neříkal a po obličeji mu přeběhl podivný výraz. Harry se na něj zvídavě zadíval. Věděl, že ho jak Ron, tak Hermiona už slyšeli mluvit o Severusovi jeho křestním jménem předtím, takže pochyboval, že ho překvapilo tohle. Nepochybně byl ohromený laskavostí od jejich normálně nevrlého mistra lektvarů. Ale Ron ho překvapil.
„Pořád ještě máš noční můry, Harry?“ zeptal se tiše.
Harry se povzdechl. „Není to tak zlé, Rone.“
„Harry, používal jsi v noci na svou postel tišící kouzlo,“ připomněl mu Ron. „My všichni jsme měli ve zvyku žertovat o tom, proč Seamus nebo Dean používají tišící kouzlo v noci na svoje postele. Ale vždycky jsem věděl, že tys to dělal kvůli tomu, abys potlačil svoje výkřiky. Všichni jsme to věděli, Harry. Jenom jsme netušili, jak ti pomoci.“
Harry překvapeně zíral na svého kamaráda. Netušil, že byl tak nápadný - nebo možná prostě nečekal, že by jeho přátelé v Nebelvíru byli tak všímaví. Občas se cítil provinile za to, že je podceňuje. „Nikdy jsem o takových věcech nemluvil rád,“ připustil opatrně.
„Přece víš, že ty můžeš,“ ujistil ho Ron. „Vím, že nejsem ten nejcitlivější člověk v okolí, a vím, že nerozumím věcem tak jako Hermiona. Ale vždycky tě vyslechnu, když si budeš chtít o něčem promluvit.“
Jeho slova zalila Harryho jako příjemný balzám na ostré bodnutí, které pocítil ve svém srdci. „Díky, Rone,“ usmál se.
Ron se jen rozpačitě ušklíbl, když si uvědomil, že byl přistižen v sentimentální chvilce. Pokynul ke kožené kazetě: „Pomáhá to - ten lektvar?“
„Jo,“ přiznal Harry. „Vaří pro mě speciálně upravenou várku - dovolí, aby prošly jenom příjemné sny. Beru ho skoro každou noc.“
„Řekl bych, že je to dobrá věc mít v rodině mistra lektvarů,“ zasmál se Ron.
„Taky to tak řekl,“ přiznal Harry.
Zaslechli zpod schodiště nedočkavé volání dvojčat. Harry pečlivě uložil koženou kazetu do kufru, kde ji mohl snadno najít, až ji bude potřebovat. Pak si oba pospíšili po schodech dolů, aby pomohli paní Weasleyové rozvěsit očarované světelné řetězy kolem domu.
Harry nikdy dřív nezůstal v Doupěti tak dlouho, ale následující dny byly právě tak potřeštěné, jak si představoval s tolika lidmi v rodině. Ačkoliv byl Harry trochu přemožený tolika Weasleyovými, užíval si každou minutu. On a Ron strávili první noc tím, že si dlouho do noci šeptali, jak bývali zvyklí v nebelvírské věži - něco, co ve sklepení Harry postrádal. Ale kupodivu Harry zjistil, že mu docela chybí Snapeova přítomnost v posteli po jeho boku. Zvykl si na to, že se ve sklepení dělí o tu obrovskou postel a teď mu to připadalo trochu nepohodlné spát zase sám. Když nic jiného, tak pomyšlení na to, že má vedle sebe někoho silného a mocného, mu dávalo pocit pohodlí, který nikdy předtím nepoznal. Věděl, že kdyby se v noci stalo cokoliv, Snape by si s tím poradil. Nemohl si pomoci, aby neuvažoval, jestli je Snape vděčný za to, že má svou postel zase jenom pro sebe.
O několik dní později přijeli Remus a Sirius. Harry je radostně uvítal, vrhl se oběma kolem krku, jakmile vstoupili z chladu dovnitř. Oba muži vypadali unaveně a trochu rozedraně z poslání, na které je Brumbál poslal, ačkoliv několik dobrých jídel Molly Weasleyové je brzy oba srovná. Ale oba byli šťastní, že vidí Harryho, a měli radost, že můžou strávit nějaký čas jenom tím, že s ostatními budou odpočívat, a všichni na několik krátkých dní zapomenou na problémy vnějšího světa.
Harry mohl říct ze způsobu, jak se chovali k sobě navzájem, že Sirius udělal malý pokrok ve své snaze dvořit se a získat Rema Lupina. Ale měl podezření, že to má víc co dělat s tím, že byli příliš zaneprázdnění, nežli s opravdovou zdrženlivostí ze strany zdráhavého vlkodlaka. Pokud vůbec, tak se zdálo, že Siriovy pozornosti Removi lichotí, byť je opatrný, aby to dal najevo.
Tak či tak tento pokrok utrpěl pořádné trhliny, když se objevila Fleur Delacourová, která v současné době chodila s Billem, aby všem popřála šťastné Vánoce. Ačkoliv Sirius kvůli nutnosti utajení použil svou zvěromágskou podobu, byl stejně jako většina mužů v místnosti ovlivněn krásnou vílí dívkou. Zdálo se, že jen Artur a Remus jsou proti jejímu kouzlu imunní.
Harry sledoval, jak Weasleovi kluci podlézají Fleur, s jistým pobavením. Určitě ji shledával překrásnou - ale neměla na něj takový výrazný vliv jako na ostatní. Už během čtvrťáku si všiml, že jeho reakce nejsou takové, jako ostatních spolužáků. Přesto shledával zábavným, když pozoroval, jak na ni ostatní zírají s podobně přihlouplými výrazy na tvářích. Byla víla jen ze čtvrtiny, proto nevyvolávala bláznovství jako úplné víly. Ale bylo očividné, že pro muže v pokoji je nesmírně poutavá.
Sledoval také, jak Ginny a Molly nad muži jenom znechuceně obracejí oči v sloup. Hermiona poté, co věnovala Ronovi několik naprosto rozzuřených pohledů, opustila muže a připojila se v kuchyni k Molly. Remus se potom, co Fleur zdvořile pozdravil, postavil na chvíli stranou a zlostně pozoroval, jak jistý ošuměle vyhlížející pes nadšeně kýve dlouhým ocasem a zbožně vzhlíží na vílí dívku, zatímco ona vrká nad 'sladkým štěňátkem' a škrábe ho za ušima. Sirius byl tak nadšený pozorností, které se mu dostávalo, že si dokonce ani nevšiml, když Remus opustil místnost, aby se venku nadýchal čerstvého vzduchu.
Harry se smutným potřesením hlavou Rema následoval ven. Ten stál na vzdáleném konci verandy a zamyšleně pozoroval šedou oblohu. Rodila se v ní další sněhová bouře.
„Jsi v pořádku, Reme?“ zeptal se Harry opatrně.
Remus se obrátil, aby se na něj podíval, a na okamžik měl Harry dojem, že jeho jemné ambrové oči v chladném světle žlutě zazářily. Harryho oči se za silnými skly rozšířily. Vlkodlak se rychle odvrátil.
„Je mi dobře, Harry,“ prohlásil napjatě.
„Je to víla,“ vysvětloval jen pro případ, že by to vlkodlak nevěděl. Byl si docela jistý, že se Remus nikdy dřív s Fleur nesetkal, i když o ní musel slyšet v době turnaje tří kouzelnických škol. „Nemůžou si pomoct.“
„Je jen částečně víla,“ opravil ho Remus. „Vlkodlaci mají velice vyvinutý čich. A pokud jde o to 'nemoci si pomoci', všichni si mohou pomoci, pokud se rozhodnou. Neovlivnila tebe ani Artura.“
Harry jen pokrčil rameny. „Nevím proč. Vlastně na mě nikdy neměla vliv. A myslím, že Artur je prostě…“ Téměř řekl 'příliš zamilovaný do své ženy, než aby si jí všímal', když si uvědomil že by to bylo pravděpodobně dost odsuzující, kdyby to pronesl, s ohledem na Siriovo chování.
„Ano, Artur je,“ souhlasil Remus vzdor tomu, že Harry svou větu nedokončil.
„Jen jsem mínil…“ Harry se odmlčel a Remus si povzdechl.
„Ani Sirius není ovlivněný vílím kouzlem,“ pověděl mu Remus. „Je příliš silný čaroděj, aby se jím nechal obtěžovat, a v jeho zvěromágské podobě stejně nemá žádný vliv. Jedná tak prostě proto, že ho to baví. Je rád v centru pozornosti a navíc je nadšený tím, že ho rozmazluje krásná žena, zatímco ostatní muže v místnosti ignoruje.“
„Ale přesto to v tobě vyvolává žárlivost,“ poznamenal Harry tiše.
Remus překvapeně vzhlédl a pak kupodivu zrudl rozpaky. „Jak jsi…“
„Vidím, jak se vy dva na sebe díváte,“ vysvětlil mu Harry. „A viděl jsem, jak s tebou flirtuje. Je těžké si toho nevšimnout - způsob, jakým se tě celou dobu dotýká. Nápadná vyjádření.“
„Tobě to nevadí?“ váhavě se zeptal Remus.
„Samozřejmě, že ne,“ uklidňoval ho Harry. „Myslím si, že je to ohromné. Vy dva patříte k sobě.“
Remus při tom posmutněle pokrčil rameny. „Nejsem si tím jistý,“ zamumlal.
„Máš ho rád, že ano?“ tlačil na něj Harry.
„Je to mnohem komplikovanější,“ odpověděl mu Remus se smutným pohledem v očích.
„Protože jsi vlkodlak,“ pokýval hlavou Harry. „Já vím. A stejně tak to chápe Sirius.“
Remus vrhl zamračený pohled směrem k domu. „Kdyby opravdu rozuměl, nebyl by tam a nedělal by ze sebe pitomce. Nemá ani tušení, jak těžké je ovládat teritoriální instinkty vlkodlaka. Ona je sladká, nevinná mladá dívka, která je velice zamilovaná do Billa Weasleyho, a jediné, na co dokážu myslet já, je, že se vrátím dovnitř a urvu jí ruce za to, že se dotýká Siria.“
Jeho slova potvrdila Harryho podezření a vysvětlovala ten žlutý záblesk, který předtím zahlédl v mužových očích. Remus byl jeden z nejklidnějších, nejmírnějších lidí, se kterými se kdy setkal, ale to neměnilo nic na tom, že hluboko uvnitř něj se skrývala bestie. „Napadlo tě vůbec, že tohle je důvod, proč Sirius takhle jedná?“ přemítal Harry.
Remus se na něj šokovaně zadíval. „Co tím myslíš?“
„Reme, on ti bezvýhradně věří. Ví, že nikomu neublížíš - ví, že nevypustíš vlka. K čertu, dokonce i tu první noc, kdy jsem se s ním setkal a ty ses přímo před našima očima proměnil ve vlkodlaka, pokusil se nejprve umluvit tě ve své lidské podobě. Navzdory skutečnosti, že věděl, že sis nevzal svůj lektvar, prohlásil, že věří srdci muže uvnitř tebe. Ale máš pravdu, Sirius je rád v centru pozornosti - napadlo tě vůbec, že to, o co se pokouší, je vyvolat v tobě žárlivost tak, abys mu věnoval stejný druh pozornosti, jakou mu věnuje Fleur?“
Remus vypadal pouhou tou myšlenkou zaskočený. „Harry, není rozumné vzbuzovat ve vlkodlakovi žárlivost. My nežárlíme. Jsme buď klidní nebo zuříme. Nic mezi tím není.“
„Nikdy jsem netvrdil, že to je chytrý plán,“ připustil Harry. „Ale tady mluvíme o Siriovi. Jedná impulsivně. Dej mu šanci, nakonec dospěje.“
Remus se na něj laskavě usmál. „Víš, je to zábavné - zníš hodně podobně jako James v jednom z jeho dospělejších momentů. Byl dobrý v udílení rad.“
Harry se potěšeně usmál. „Nech mě hádat, nicméně byl opravdu špatný, když měl rady přijímat.“
„Opravdu hodně špatný,“ smál se Remus. „Což je pravděpodobně důvod, proč mu trvalo téměř sedm let, než se mu podařilo, aby s ním tvoje matka vůbec mluvila.“
Zaslechli, jak se otevřely hlavní dveře domu, a o chvilku později vyklusal ven velký černý pes a nadějně se rozhlížel kolem. Začal šťastně kývat ocasem, když spatřil Rema a Harryho, i když si Harry pomyslel, že ve sklonu jeho uší je něco téměř omluvného, když k nim spěchal. „My o vlku…“ zabručel Remus, hlas téměř tak hluboký, že se to dalo nazvat zavrčením.
Tichošlápek se posadil na zadní a v očekávání na ně oba vzhlédl. Jeho ocas horlivě tloukl do dřevěné podlahy.
„Užil sis setkání s Fleur?“ zeptal se Remus klamně mírným tónem.
Psí ohon zpomalil své kývání, ačkoliv se jeho uši zvědavě napřímily. „Ano, jsem si tím jistý,“ povzdechl si Remus. Poklepal Harryho po rameni. „Jdu se projít. Brzy se vrátím.“ A s tím zamířil dolů po schodech verandy a zamířil napříč polem. Tichošlápek za ním truchlivě hleděl.
„Běž za ním,“ sykl Harry na psa. Tichošlápkovy uši se ihned vzpřímily a podíval se na Harryho. Harry vykulil oči. „Můj ty smutky, ty jsi beznadějný. Běž za ním. Předpokládá se, že jsi nejlepší přítel člověka - tak to teď dokaž.“
Tichošlápek už další pobízení nepotřeboval. S horlivým štěkáním se řítil přes pole, aby dohonil zmenšující se Removu postavu. Otíral se mu o nohy, když ho dohonil, a pak kolem něj tančil ve sněhu, radostně štěkaje, jako kdyby hrál báječnou hru.
Remus na něj chvilku hleděl a pak Harry viděl, jak potřásá hlavou a usmívá se psímu skotačení. K Harryho překvapení se Remus sehnul, zvedl ze sněhu klacek a hodil ho před sebe. Tichošlápek za ním odstartoval a radostně štěkal.
Harry zjistil, že se směje. Podivné - opravdu podivné. Ale předpokládal, že jejich vztah funguje. S úsměvem zamířil zpátky do tepla a nechal vlka a psa, ať si věci vyřeší sami mezi sebou.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Omlouvám se, že tu bylo tak málo Severuse. Nakonec se objeví. Ubohý Sirius - nevím, jestli se vůbec někdy poučí. Ale svým vlastním zvláštním způsobem se snaží. A jak Harry řekl, má pro ně k Vánocům zajímavé překvapení. A ačkoliv Harry zatím opravdu nerozumí svému vztahu se Severusem, začíná si uvědomovat, že nějaký vztah má a že je z větší části pozitivní.
Děkuji vám všem za báječné ohlasy - opravdu mi dělá radost je číst.