Hodnocení uživatelů:  / 12
NejhoršíNejlepší 

Autorka:  Mandragora
Beta-readers:  Georgia a Pyriel
Páry:  SS/HP
Varování:  slash, 18+, romantika, sex za úplatu
Shrnutí:  Drsná společnost, drsné prostředí, drsné vztahy.


„Slečno Grangerová…“ vtrhl rozzuřený Severus Snape do pokoje, zařízeného jako laboratoř. Zbytek věty už doříct nestačil, protože Hermiona, která na něj čekala, ho umlčela neverbálním kouzlem.
„Také vás ráda vidím, profesore,“ prohlásila konverzačním tónem. „Posaďte se, prosím, jsem ráda, že jste ochotný pokusit se vyléčit Harryho,“ dodala a zuřivě gestikulovala rukama. Mávala směrem ke křeslu a zároveň se pokoušela naznačit Severusovi, že nemůže mluvit, protože jsou odposloucháváni.
„Mám tady deník, kam jsem si psala Harryho zdravotní stav a všechny lektvary, co dostal. Tady ho máte,“ řekla, ale vůbec nic mu nepodala, jen mávla hůlkou a zakouzlila: „Ševelissimo!“.
„Tak, můžeme,“ viditelně si oddechla a kouzlem uvolnila Severuse.
„Co to má znamenat?“ předklonil se v křesle Snape a tvářil se hrozivě.
„Poznal jste, co zapříčinilo jeho současný stav?“
„Jistě, máte mě snad za úplného pitomce?“ podařilo se mu konečně položit otázku, kvůli které sem vrazil jako povodeň.
„Nikdy jsem nezapochybovala o vaší inteligenci,“ odpověděla mu zcela vážně Hermiona.
„Tak mi to laskavě vysvětlete!“
„Je to dlouhé a nemáme moc času, takže budu stručná.“
„To bych vám doporučoval!“
„Když se nám podařilo Harryho dostat z Azkabanu, nebyl na tom dobře, ale jak jsem pochopila, jen díky vám na tom nebyl podstatně hůř. Předpokládám, že vám Remus nastínil současnou situaci a za jakých okolností došlo ke změně ministra,“ rozhovořila se Hermiona a přitom nervózně točila v prstech hůlkou.
Severus beze slova přikývl, a tak Hermiona pokračovala: „Harry se celou dobu, jen co se trochu zotavil, snažil přesvědčit členy Řádu, kteří se tu vyskytli, o tom, že i vás by měli dostat z Azkabanu. Přemlouval, prosil, škemral, doprošoval se, ale bez úspěchu. Nikdo nechtěl přistoupit na jeho argumenty. Naposledy, když se zúčastnil jednání Řádu, se strašně se všemi pohádal. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že je vyhodí z tohoto domu.“
„Takže jsme na Grimmauldově náměstí,“ konstatoval Severus.
„Ano,“ potvrdila to Hermiona. „Nakonec je jenom poslal do prdele a bouchnul za sebou dveřmi.“
„Zbrklé Potterovo chování, jak typické,“ ušklíbl se Severus.
„Viděla jsem, jak je z toho nešťastný, a tak jsme vymysleli plán.“
„Jak ho otrávit,“ víc sarkasmu se už do Severusova hlasu nevešlo.
„Přesně tak, pane profesore,“ ušklíbla se Hermiona tak jedovatě, že Severusovi přeběhl mráz po zádech. „Všichni Harryho využívají ke svým cílům a tak se pro jednou rozhodl, že je načase to otočit a donutit je udělat to, co chce on.“
„Tak, že spáchá sebevraždu.“
„To rozhodně ne, pane profesore.“
„Merline! Vždyť balancuje na pokraji smrti! Ten váš plán je holý nerozum, já mu přece za to nestojím!“
„Jsem si jistá, že stojíte. Dluží vám za život a, jak to vidím já, je rozhodnut ten dluh splatit.“
„A…“ začal Severus, ale byl přerušen.
„Poslouchejte, protijed mám při ruce, takže se není čeho bát. Teď je jenom potřeba, aby váš zásah vypadal věrohodně. Zítra mu ho začneme podávat. Postupně, aby i probouzení bylo postupné. Pro dnešek máte k dispozici laboratoř, uvařte si, co potřebujete,“ mávla Hermiona velkodušně rukou. Na udivený Severusův pohled, dodala ironicky: „Musíte přece uvařit lektvary na uzdravení Harryho, když si s tím nevím rady.“
Severus se přistihl při myšlence, že by ji nechtěl mít za protivníka.
„Ještě něco, pane profesore,“ předklonila se Hermiona ve svém křesle. „Předpokládám, že nemáte v úmyslu využít ten nabízený kontakt…“
„Myslím, že se svými cestovními plány se vám, slečno Grangerová, nemusím svěřovat.“
Hermiona se nedala zastrašit sarkasmem a pokračovala: „Být vámi bych to rozhodně neudělala, tak jako bych se zbavila té nabízené hůlky.“
„Máte snad pochyby o upřímnosti vašich přátel?“
Pevným a u tak mladé dívky překvapivě tvrdým pohledem se Hermiona zadívala na Severuse: „Nemám vůbec žádné pochyby.“
„V tom případě budu vaši radu respektovat, slečno Grangerová, i když nepopírám, že hůlku bych potřeboval.“
„I s tím náš plán počítal,“ zajiskřilo Hermioně v očích čiré potěšení z toho, vidět svého bývalého a obávaného profesora překvapeného.
„Máte pro mě snad jinou, necinknutou hůlku?“
„Ještě něco lepšího,“ Hermiona se zvedla a došla k pracovnímu stolu, kde ze zásuvky zabezpečené kouzlem vytáhla hůlku, zabalenou do jemného plátna.
„Tady,“ podala mu ji, míříc s ní přitom k zemi.
Severus ji opatrně převzal a ještě než ji rozbalil, věděl, co je to za hůlku. „Merline!“ ujelo mu. „Kde jste k ní přišli?“
„No tak, profesore, přece si nemyslíte, že vám to prozradím?“ úšklebek ve tváři pohledné slečny Grangerové byl výmluvný. „Existují jistí lidé, kteří pro změnu dluží Harrymu, a někteří z nich se náhodou vyskytují na těch správných místech.“
Severus mlčel a prsty laskal ten drahocenný kousek dřeva, o kterém si myslel, že už ho nikdy nebude mít ve své moci, a pozvolna se před ním začínal rýsovat nový den, světlo na konci tunelu.


***


Severus Snape se s trhnutím probudil. Zdál se mu zpočátku krásný sen o svobodě, o volném prostoru, o létání, o havranech, velkém hejnu havranů, hledajících si potravu… na skládce. Svoboda… na dosah ruky, na dosah havraních křídel. Jen kdyby ho tak strašně nebolelo za krkem. Zvedl ruku, aby si promasíroval ztuhlé krční svaly. Merline! Proč spí v sedě? Najednou si vzpomněl. Musel usnout. Seděl celou noc u Harryho lůžka. Nejdřív si namlouval, že tak činí, aby ostatní viděli jeho snahu o Potterovo vyléčení , ale spíš to byla obava o jeho život. ’Proč tak hloupě riskoval život kvůli někomu jako jsem já?’ znělo Severusovi neustále hlavou. Přistihl se, že sotva co deset minut pokládá dlaň Harrymu na čelo, prý zkontrolovat teplotu. Pche… Co si to tady snaží sám sobě namluvit? Toužil se ho dotknout, dotýkat se ho, hladit, líbat, laskat… Jak to ale říkala Grangerová? „Splátka dluhu“, ano to je ono. Snažil se logicky analyzovat emoce, které v něm ten chlapec vyvolával. Nejprve se bál podlehnou svým citům, ale je v silách člověka se něčemu takovému ubránit? Pak, když odešel a Severus si myslel, že z jeho života navždy, cítil prázdnotu a bolest. Bolest, že i Crucio ve srovnání s tím bledlo. Ten výbuch emocí v něm zanechal hlubokou jizvu, kráter na místě, o kterém se domníval, že nikdy nebude ničím takovým poznamenáno. Co vlastně cítí teď? Celý svůj dosavadní život se snažil vyhýbat pitvání svých pocitů. To raději pitval tlustočervy. Tak jak se teď ve všech těch emocích má sakra vyznat!

Seděl a díval se na Harryho ležícího v poduškách. Zelenooký ďábel s andělem v těle. Věděl, že neodolá žádnému z Harryho přání.

K večeru Harry pohnul rukou. Severus, který skoro neopouštěl křeslo stojící vedle jeho lůžka, odložil Denního věštce a uchopil ho za ni. Byla studená, ale to nevadilo, to se spraví, hlavně, že žije. Harryho stav se zlepšoval přesně tak, jak to naplánovala Hermiona.

„Severusi…“ bylo Harryho první slovo, někdy uprostřed noci.
„Jsem tady, Harry…“ přesedl si z křesla k němu na postel.
„Já… podařilo se…“ vydechl vyčerpaně.
„Pssst, blázínku, nemluv, nevysiluj se,“ hladil ho Severus. „Chceš napít?“
Než se stačil Severus vrátit se sklenicí lektvaru, Harry už spal, opravdu spal, nebylo to již bezvědomí.

Nad ránem se Harry probudil a pokusil se vstát, ten náhlý pohyb probral Severuse, klimbajícího v křesle.
„Lež, co se děje?“
„No… já, potřebuji do koupelny,“ neudržel se Harry a upadl zpět do podušek.
Severus se zvedl a do koupelny mu pomohl. Nebylo to jednoduché, umínil si, že bude muset zapracovat na své formě. Azkaban se na něm neblaze podepsal.
Když se vrátili, požádal Harry Severuse, aby ho držel za ruku. Ten mu to rád splnil.

Všichni měli radost, že se Harryho stav lepší, a odpoledne za ním chodila jedna návštěva za druhou. Severus seděl v křesle, které si odtáhl až k oknu a četl si. Harryho návštěvníci ho ignorovali a on je taky. Jen Minerva McGonagallová za ním zašla a opatrně se s ním pozdravila. Poděkovala mu za Harryho záchranu, ale bylo na ní vidět, že se snaží být rychlá, aby to náhodou nikdo další neviděl.

V sobotu večer již Harry dostal trochu jídla. Severus vyhnal poslední návštěvu a další zakázal s poukazem na potřebný klid nemocného. Harrymu neušlo, jak je Severus unavený a že pije, jen Merlin ví, kolikátý šálek kávy.
„Severusi,“ přešel zpátky na důvěrnější oslovení, které v přítomnosti návštěv zásadně nepoužíval. „Jak dlouho tu vlastně sedíš?“
„Od čtvrteční noci,“ odpověděl mu značně vyčerpaný Severus.
„A dnes je?“
„Sobota,“ zavrčel Severus.
„Pojď si lehnout ke mně,“ odhrnul Harry přikrývku a kousek se posunul, aby udělal Severusovi místo. Ten mu to rád splnil.

Nedělní ráno bylo jasné a zářivé. Brzké sluneční paprsky zastihly oba muže spící v objetí v jedné pohodlné posteli. Harry ležel stulený do klubíčka a Severus ho objímal, jako by ho chtěl chránit před celým světem.
Jako první se pohnul Harry. Cítil se už úplně v pořádku a v těsné blízkosti Severuse pocítil vzrůstající vzrušení. Otočil se k němu čelem a pečlivě studoval Severusův obličej. Pár vrásek, téměř třídenní strniště, spánkem uvolněný výraz. Usmál se pro sebe. Zatím mu to vycházelo podle plánu. Políbil Severuse na rty a tím ho probudil. „Dobré ráno,“ zašeptal s úsměvem.
„Dobré…rá-humpf,“ odpověď byla zadušena polibkem.
„…já… chci tě; chci, abys sis mě vzal, teď hned,“ šeptal červenající se Harry Severusovi. Ten mu to rád splnil.

Den uběhl rychle, až příliš rychle. Večer vklouzl Severus k Harrymu pod přikrývku a zanedlouho vklouzl do Harryho.
Když poté odpočívali a Harryho hlava spočívala Severusovi na rameni, položil Harry otázku, která mu ležela v hlavě: „Jak tě dostali ven?“
Severus se ušklíbl: „Lupin s Pastorkem mě vyměnili za krysu.“
„Vyměnili? To jako fakt?“
„Hmm, ano, nic mi předem neřekli a docela si to užili, parchanti.“
„To… jako, že teď je v cele místo tebe krysa?“
„Která vypadá jak trestanec 2813,“ upřesnil temně Severus.
Harry se začal otřásat potlačovaným smíchem.
„Nevím, čemu se směješ,“ syčel nebezpečně Severus. „Nechali si tak možnost mě tam vrátit zpátky.“
„Já… no… představil jsem si, jak jde krysa na ošetřovnu. “
„Kam, že?“
Ošetřovnu …, tak jsi přece říkal návštěvě u Malfoye.“
„Och… to mě nenapadlo,“ vydechl Severus.
„Jen si to představ,“ šklebil se Harry. „Malfoy šuká krysu.“
„A říká: „Severusi, dneska jsi nějaký nemluvný, copak jsem tě dost neuspokojil?“ napodobil Severus arogantní Malfoyův tón.
„Ano… to je ono… a krysa mu na to odpoví: ’KVÍÍÍÍK!’ svíjel se smíchy Harry.

„Harry, nenapadlo tě, že bys šel se mnou?“ zeptal se později večer Severus.
Harry dlouho mlčel, pak ale zavrtěl hlavou. „Nenapadlo…, opravdu ne, mám tu práci, Severusi… musím jim pomoct s… ještě je tu spousta práce, než se vrátí situace do předválečného stavu.“
„Jistě,“ odtušil Severus, ale neznělo to nijak zklamaně. „Víš, já si myslím, Harry, že čas hrdinů vypršel a teď je to už na ostatních, jak si zařídí svoje životy. Ty jsi ale mladý, plný ideálů a iluzí, a to je dobře,“ smutně se na něj usmál a políbil ho.

Ráno po noci, ve které toho moc nenaspali, protože si užívali poslední společné okamžiky, pošeptal Severus Harrymu, že by si přál, aby to byl on, Harry, kdo bude při jejich posledním milování ten aktivní. Harry mu to rád splnil.


***


Bylo domluveno, že po dopoledním slyšení u Starostolce se na Grimmauldovo náměstí přesunou Lupin s Hermionou a přinesou Severusovi Snapeovi přenášedlo a hůlku, aby tak dodrželi svoji část dohody. Severus předpokládal, že se s nimi vrátí i Harry. Aby se spolu rozloučili, i když se ráno loučili dost hluboce, prudce a vášnivě.

Ale nestalo se tak. Letaxovou sítí se přenesl Lupin, Hermiona Grangerová a Ronald Weasley. Severus znejistěl, vždyť ještě ráno ho Harry ujišťoval, že se vrátí hned, jakmile to bude možné.
„Kde je pan Potter?“ zeptal se proto možná hrubším tónem, než měl původně v úmyslu.
„Pane profesore, Harry vám vzkazuje…, prosí vás, abyste ještě počkal, že si vzpomněl, že vám chce dát na cestu dárek a potřebuje ho koupit,“ odrecitovala na jeden nádech Hermiona.
Merline! Dárek! Severus se děsil, co si to zase Harry vzal do hlavy. Na nějaký dárek na rozloučenou nebyl zvědavý, takové romantické nesmysly. Hlavně už chtěl být pryč. Dřív, než si někdo rozmyslí splnění druhé části dohody.

Uběhla půl hodina, hodina, hodina a půl. Seděli v kuchyni v napjatém tichu. Hermiona všem přítomným včetně Severuse nabídla k obědu sendviče.

Po skromném obědě bylo na Hermioně vidět, že by ráda Severusovi něco řekla, zřejmě cokoliv, jen aby prolomila tíživé ticho.
„Ehm… pane profesore,“ odhodlala se nakonec, „vás nezajímá, jak proběhl soud?“
Severus zvedl obočí v tázavém gestu a ušklíbl se: „Slečno Grangerová, ještě dnes opouštím Anglii a nehodlám se vracet. Máte snad dojem, že by mě to mělo zajímat?“
„No…“ nehodlala se tak snadno vzdát Hermiona, „došlo tam k incidentu…“

Severus pokrčil rameny, aby dal najevo, že je mu jedno, co se tam dělo.
„Mohu se tedy na něco zeptat?“ zkusila to jinak.
„Prosím…“ svolil laskavě Severus.
„Harry, tam zmínil… něco o Malfoyovi, o Luciusovi, že… má v Azkabanu jisté výhody.“
„To je dotaz?“ neodpustil si ironický tón Severus.
„Ne, zajímalo by mě, o jaké výhody se jedná,“ zeptala se bez obalu Hermiona.
„Jestliže pan Potter neuvedl podrobnosti, tak já také nemám důvod je vytahovat na světlo,“ odmítl poskytnout Hermioně další informace Severus.
„Jde o to, pane profesore,“ předklonila se zaujatě Hermiona, „že Harrymu nebylo umožněno ty podrobnosti uvést.“
„Kdopak se o to zasloužil?“ chytil se Severus.
„Domnívala jsem se, že jste netoužil dozvědět se o tom, jak probíhalo stání před Starostolcem,“ odpověděla ironicky Hermiona, ale pak pokračovala normálním tónem, „hlavní zásluhu na tom má Draco Malfoy, potom pár přísedících a členů Starostolce a několik zaměstnanců ministerstva kouzel.“
„Draco Malfoy?“ Severusovo obočí vylétlo tázavě do výše.
„No… ano, on je momentálně poradcem ministra kouzel a má poměrně dost pravomocí,“ odpověděla Hermiona a z jejího hlasu byla poznat silná nelibost.
„Pan Potter to věděl?“
„Ne,“ zapojil se do rozhovoru Ron.
„Jak reagoval, když to zjistil?“ vyptával se dál Severus, kterého toto téma, oproti jeho dřívějšímu předpokladu, zaujalo, protože se týkalo Harryho.
„Bouřlivě…“ začala vykládat Hermiona, ale byla přerušena Ronem.
„Bouřlivě je slabé slovo,“ ušklíbl se, „ztropil scénu, zhádal se s Malfoyem, padaly tam dost ošklivé urážky…“
„Jak typické pro pana Pottera, že ano?“ neodpustil si Severus.
„Nakonec byl z jednací síně vykázán,“ dořekla Hermiona.
Severus byl víc než rozhořčen tím, co slyšel. Takové příkoří, které se stalo Harrymu, jeho andílkovi, ale nemohl si dovolit to dát nějak najevo. Lupin ho bedlivě pozoroval, zahlížel na něj vysloveně nepřátelsky. Na chvíli se odmlčel. Hlavně se potřeboval trochu uklidnit a dostat sám sebe pod kontrolu, pak také přemýšlel, kolik si toho může dovolit říct. Rozhodl se, že se musí dozvědět víc. „Pan Malfoy se choval jak?“ dotázal se.
„Suverénně, byl si sám sebou dost jistý,“ chopila se slova Hermiona, „vysmíval se Harrymu. Dokonce ho pozval k sobě domů, že můžou pokračovat v konverzaci, kterou vedl v Azkabanu s jeho otcem.“
Severusovi se vzteky zatmělo před očima: „Jak reagoval Harry?“
Lupin vypadal, že kvůli použití Harryho křestního jména Severuse prokleje.
„Chvíli neměl slov, zbledl, pak zrudl a začal Dracovi velmi nevybíravě spílat, až byl nakonec vyhozen ze sálu. Mám takový dojem, že právě o to Malfoyovi šlo, a proto jsem chtěla vědět, jak je to s Malfoyem seniorem.“
„A potom, co byl vyveden?“
„Strašlivě zuřil, chodil po chodbě před sálem sem a tam, ale pak se uklidnil a vypadal tak… nějak odhodlaně, jsem si jistá, že to nenechá jen tak,“ hodnotila Harryho chování Hermiona.
„Jak se Draco stal tím poradcem?“ sondoval dál situaci Severus.
„Je to výsledek kompromisu, kterého se dosáhlo mezi různými zájmovými skupinami při změně ministra,“ vysvětlovala dost neochotně Hermiona.
„Dobrá, slečno Grangerová…, řeknu vám, co vím…, ale jsem si jistý, že byste byla spokojenější, kdybyste se to nikdy nedozvěděla,“ začal opatrně Severus.
Lupin si sedl rovně, do té doby měl ruce založené na hrudi a houpal se na židli, jako by chtěl dát najevo, jak moc ho otravuje setrvávat v přítomnosti Severuse Snapea. Ron s Hermionou viseli na Severusovi očima už dávno.
„Ty, jak říkáte, výhody, má Lucius Malfoy díky tomu, že jeho syn rozhazuje plnými hrstmi galeony. Jeho cela je kouzlem zvětšena na velký apartmán.“
„Tohle by Harryho zcela určitě tak nerozhodilo, je tam ještě něco dalšího,“ pochybovala Hermiona.
„Ano,“ přikývl na důkaz Hermionina správného úsudku Severus. „Lucius má rád společnost, a proto si tam nechává přivádět návštěvy… dámské…“
„Aha…“ ujelo Lupinovi.
„Ale i pánské,“ dořekl Severus.
Hermiona na Severuse nevěřícně zírala. „Ale…“ začala, pak vyvalila oči a přikryla si dlaní dokořán otevřená ústa. Zcela zřejmě jí došlo, odkud Harry ví, že Lucius Malfoy má v Azkabanu nebývalé výhody, a proč se dnes dopoledne rozzuřil.
Ron tupě civěl a nějak mu pořád souvislosti nedocházely.
„Ten hajzl…“ vybuchl Remus, kterému se vztekem zúžily oči.
„Ještě pořád si myslíte, že to byl dobrý nápad se ptát, slečno Grangerová?“ zeptal se sarkasticky Severus, aby tak zakryl svoje vlastní bouřlivé pocity.

Hermioninou tváří proběhla celá škála výrazů od zděšení, přes zlost, až se nakonec ustálila na výrazu tvrdé odhodlanosti. „Tak za tohle zaplatí. Všichni, co v tom jedou. Už žádné kompromisy a politikaření. O to se osobně postarám,“ a opět jí z hlasu zvonila ocel. „Počítám s vámi,“ otočila se na Rona a Remuse, ti přikývli.
Severus se usmál křivým úsměvem. Vůbec nepochyboval o tom, že Hermiona dosáhne svého. Pomstí se i za něho. Vždyť pomstu přece nemusí vykonat osobně. „Slečno Grangerová, možná, že mám něco, co by vám v tom mohlo pomoci,“ pronesl zamyšleně.
Okamžitě si tím získal její plnou pozornost. „Pokračujte,“ vyzvala ho.
„Víte, kde v Bradavicích stojí socha Jednooké čarodějnice?“ zeptal se, a když úsečně přikývla, pokračoval, „v patě té sochy je v tajném úkrytu schovaný klíček od trezoru 399 v Gringotově bance…“
Hermiona zalapala po dechu a Lupin sebou škubnul. „Co je v tom trezoru?“ vmísil se do rozhovoru.
„V trezoru jsou dokumenty, které vám mohou pomoci. Já už je nepotřebuji vzhledem k tomu, že právě opouštím Anglii a rozhodně se nevrátím,“ odpověděl klidně Severus, ale díval se přitom stále na Hermionu.
„Vždycky jsem věděl, Severusi, že jsi podrazák. Proč jsi ty doklady po válce neodevzdal?“ zeptal se útočně Lupin.
„To byla taková moje záloha, kterou jsem se chystal použít…“ nedořekl Severus.
„Je mi to jasné, k vydírání, až bys pláchnul z Azkabanu,“ pronesl štítivě Lupin.
Severus lhostejně pokrčil rameny, nemínil se s Lupinem hádat. Spíš se soustředil na Hermionu. Na ní bylo vidět, jak usilovně přemýšlí a spřádá plány. Co věděl, tak se během války vypracovala na poměrně vysoké postavení v Řádu. Velela několika nebezpečným akcím a prý tahala za čím dál víc nitek. Dokonce si ji Severus dovedl představit v čele Řádu místo zaneprázdněné Minervy. V duchu se uchechtl. „Slečno Grangerová, pečlivě si ty dokumenty prostudujte a když budete postupovat pomalu a obezřetně, věřím, že se vám podaří dosáhnout vašeho cíle. Domnívám se, že při vašem nemalém intelektu a schopnostech jste schopna navléci to tak, aby jednotliví aktéři vaší pomsty s vámi nevědomky spolupracovali na svém vlastním zničení.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Pánové,“ oslovil Rona a Lupina, „jestliže vám jenom trochu záleží na úspěchu, tak byste měli uvažovat o tom, že zvolit slečnu Grangerovou do čela Řádu je to nejlepší, co pro to můžete udělat.“
Hermiona zčervenala polichocena chválou, ale Lupin vztekle vybuchl: „Snape, ty křiváku, co to tady spřádáš za intriky?“
„To není intrika, ale dobrá rada,“ ušklíbl se Severus, „když nad tím jenom trochu zapřemýšlíš, Lupine, musí ti dojít, že mám pravdu. Minerva je přísná, ale v podstatě hodná a na ten úkol, co před vámi je, potřebujete někoho jako je Hermiona.“
Upřeně se měřili pohledem, až nakonec Remus uhnul jako první a přikývl. „Máš pravdu,“ zamumlal.
„Tak moment!“ vložil se po dlouhé době do diskuze Ron. „Chcete snad tvrdit, že Hermiona není hodná holka?“
„Ach, ty iluze mládí,“ posmíval se mu Severus, „nikdy jsem netvrdil, že slečna Grangerová není holka.“
Ron se nadechoval k nějaké jedovaté odpovědi, když v tom zazářily plameny v krbu a vypadl z něj Harry.

„To je dost, pane Pottere, že jste se uráčil dorazit. Už tady setrvávám déle, než bych měl,“ pronesl sarkasticky Severus.
Harry se omluvně usmál: „Omlouvám se, pane profesore, nečekal jsem, že mi to bude trvat tak dlouho.“
„Dobrá,“ zvedl se Severus, „mám nejvyšší čas se rozloučit a vyrazit.“
Harryho popadla panika: „No… ehm… pane profesore, ještě musím zabalit ten dárek pro vás, kdybyste ještě chvíli počkal, prosím,“ a smutně, přesmutně se na Severuse podíval. Copak mu Severus může něco odmítnout? Tak přikývl a opět si sedl.
„Ještě deset minut,“ usmál se Harry a vyběhl z kuchyně.

Nebylo to deset minut, jak Harry sliboval, trvalo to o chvilku déle.
Nakonec Harry přichvátal zpátky do kuchyně, v podpaždí držel zabalený balíček, zřejmě nějakou knihu. „Já… no… omlouvám se,“ usmál se na Hermionu, „mohli byste nás nechat o samotě? Prosím.“
Hermiona kývla a zvedla se, následována Ronem, jen Lupin zůstal sedět a mračil se.
„Remusi, prosím,“ požádal ho Harry a podíval se na něj. Vlkodlak chvilku váhal, ale pak se zvedl a šel za Hermionou a Ronem. „Děkuji, Remusi,“ ozval se Harry, když byl Lupin u dveří. Ten jen něco nesrozumitelného zabručel.

Stáli v hale. Čekali, až za nimi Harry přijde nebo je zavolá zpátky do kuchyně. Hermiona přemýšlela o tom, co říkal Snape. Vnitřně cítila, že měl pravdu. Ona je pevně odhodlaná zatočit s těmi bastardy. McGonagallová nemá ten správný tah na branku, jak by řekli mudlové. Také přemýšlela o tom, jak šetrně sdělí Harrymu, že ví, co se mu stalo v Azkabanu a o jejich plánech to jen tak nenechat.

Po deseti minutách začal Remus netrpělivě přešlapovat. „Co tam tak dlouho může dělat?“
„Jen je nech. Uvědom si, že Snape zachránil Harrymu několikrát život,“ odbyla ho Hermiona.

Po dvaceti minutách to Remus nevydržel a vyrazil ke dveřím do kuchyně. Razantně je otevřel a zůstal stát na prahu, naprosto zkoprnělý. „Harry…“ dostal s námahou ze sebe.
Hermiona a Ron stáli za ním a do kuchyně neviděli.
„Co se stalo?“ chtěla vědět Hermiona.
Remus postoupil dovnitř, aby mohli vstoupit i Ron s Hermionou.
Kuchyň byla prázdná. Harry byl pryč. Jediné, co tam po nich zůstalo, byl roztržený obal od dárku, který Harry přinesl profesoru Snapeovi na rozloučenou.

Remusi Lupinovi se nestávalo příliš často, že by ve své lidské podobě měl chuť výt, ale právě teď taková chvíle nastala. Zůstal sám, i to poslední, co ho pojilo k minulosti, k jeho přátelům, definitivně zmizelo. Připadal si najednou tak podivně prázdný. Merline! Proč to všechno muselo zajít tak daleko, že Harry, kterého považoval tak trochu za syna, jehož nikdy neměl a mít nebude, byl radši ochoten jít do vyhnanství se Srabusem?
Jako loutka došel ke kredenci, vytáhl z něj skleničku a láhev whisky a zhroutil se na nejbližší židli. Ruka se mu klepala tak moc, že nebyl schopen si nalít skleničku, tak pil přímo z lahve.

Nikdo nepromluvil. Nebylo dost vhodných slov.

Hermiona pomalu vstřebávala šok. Ne, to není možné, vždyť by se s námi alespoň rozloučil, utěšovala se. Třeba se někam přenesl Letaxem něco si zařídit, třeba…
Náhle se otočila a vyrazila do patra, do Harryho pokoje. Ron ji následoval. Určitě tam má všechny své věci a jen…, co vlastně? Nevěděla, jenom v ní sílil pocit, že něco důležitého přehlédla.

Do pokoje vtrhla jako velká voda a její naděje rázem pohasly. V pokoji vládl chaos, všechny věci byly vyházené ze skříně a i při zběžném pohledu jí bylo jasné, že Harryho pár nejoblíbenějších věcí chybí. Ztěžka dosedla na postel a složila hlavu do dlaní.
Proč? Proč to tak muselo dopadnout? Harry odešel, protože ho všichni zradili. Já jsem ho zradila. Odcházel znechucen všemi a vším kolem sebe.
„Hermiono…“ ztěžka pronesl Ron, a když k němu Hermiona zvedla oči plné slz, pokračoval: „Harry tu nechal dopis, podívej se, je adresovaný tobě,“ podával jí složený pergamen.
Hermiona natáhla třesoucí se ruku a opatrně si od Rona dopis vzala.


Hermiono,
neobviňuj se ty ani Ron s Remusem kvůli mému odchodu. Způsobili to jiní, že jsem konečně prozřel a přiznal si, že Severus má pravdu a není zde pro mě v této společnosti místo.

Severus? Harry o profesorovi mluví jako o Severusovi, mihlo se Hermioně hlavou, ale víc nad tím nepřemýšlela a četla dál.

Ještě spousta zla zůstala nepotrestána, ale já jsem svůj úkol splnil a nejsem povinen obětovat svůj život pro společnost, která o to zcela evidentně nestojí.


Doufám, že zůstanu ve vašich srdcích zapsán jako váš přítel.

Sbohem

Harry


P.S Hermiono, udělej prosím také konečně něco pro sebe.
Jdi s tím, kdo tě má rád, tak jako jsem to udělal já.


Hermioně tekly slzy proudem, ale uvnitř ve svém srdci cítila, že se Harry rozhodl správně.
Zírala na poslední větu a neustále si ji četla dokola. 

Jdi s tím, kdo tě má rád, tak jako jsem to udělal já.
Jdi s tím, kdo tě má rád…
…kdo tě má rád, tak jako… já
Jdi… jako… já
Jdi s tím, kdo tě má rád, tak jako jsem to udělal já.


Náhle věděla. Jak to jenom mohla přehlédnout? Nikdy by ji to nenapadlo a byla vděčná Harrymu, že jí ukázal ten pravý důvod jeho odchodu. Nebyl sice jediný, ale zřejmě byl ten nejdůležitější.
Byla si jistá, že kdyby odkryla přikrývku na posteli, na které seděla, našla by důkaz o pravé podstatě vztahu Harryho a jeho bývalého profesora. Ale neudělala to. Neměla důvod nevěřit Harryho slovům.

Zahleděla se na Rona, který tam stál a tázavě na ni hleděl. Přikývla, ale schovala si pergamen do kapsy.
„Co píše?“ zeptal se Ron stísněně.
„Rone,“ povzdechla si Hermiona, „je mi to tak líto… píše, že… z toho neobviňuje nás ani Remuse.“
„Vrátí se?“ zašeptal Ron.
Hermiona zavrtěla rezignovaně hlavou, „ne…“ špitla.

Zhluboka se nadechla, „Rone, musím ti něco říct… ne, špatně, chci ti něco říct,“ usmála se na něj skrze slzy.
„Rone, chodíme spolu už dlouho a já… víš… vezmeš si mě?“ dostala ze sebe nakonec.
„Hermiono, já… ano… vezmu si tě, moc rád,“ přiskočil Ron k Hermioně a pevně ji objal.
„Chtěl jsem tě o ruku požádat už dlouho,“ šeptal jí, „ale bál jsem se, že mě odmítneš.“
„Hlupáčku.“

Remus zvedl láhev k ústům, aby se napil, ale ta už byla prázdná. „Kurva!“ zaklel a mrštil s ní proti zdi. Roztříštila se na tisíce kousků.
V tom okamžiku vzplály plameny a do kuchyně vstoupil Kingsley. „Nazdar, Remusi,“ pozdravil ho, „kde je Harry? Artur by s ním chtěl mluvit.“
„Pryč,“ byl stručný Remus.
„Kdy se vrátí?“
Remus upřel svoje opuchlé oči na Kingsleye a pokusil se na něj opile zaostřit. „Nikdy…“ ušklíbl se.
„Jak - nikdy? Kam šel?“ vyptával se Pastorek a vypadal zmateně. Rozhlédl se a uviděl střepy, „co se to tu děje?“
„Je pryč… odešel… zmizel a ani se nerozloučil,“ blábolil opilecky Remus.
„Ty jsi opilý,“ obvinil Kingsley Remuse.
„Dost málo na to, abych… škyt… zapomněl… “
„Tak dost, soustřeď se, Remusi,“ Kingsley si přitáhl židli, sedl si na ni a opřel se lokty o opěradlo. „Kam šel Harry a kdy se vrátí?“ pronesl pomalu, ale důrazně.
„Nevím, kam šel,“ vrtěl hlavou Remus, „ty bys to měl vědět,“ pokračoval, „zmizel se Srabusem.“
„S kým?“
„S Snapem, tím slizkým hajzlem… škyt…“
„On… Harry… odešel pryč… se Snapem?“ nemohl uvěřit tomu, co slyšel, Kingsley.
„Ano, tak moc… škyt… jsme ho všichni nasrali, že…“ nedořekl Remus, protože Kingsley ho chytil za ramena a zatřásl s ním. „Je to jisté? Do hajzlu! Použili to přenášedlo? Remusi, slyšíš mě? Použili to přenášedlo?“
„Jak to mám, do prdele, vědět?“ ohradil se Remus a rozhodil rukama, aby se Kingsleye zbavil. „Co je s tím zasraným… škyt… přenášedlem?“
„Tam, kam mělo Snapea přenést, na něj čekalo komando bystrozorů a měl být zlikvidován.“

Remus na Kingsleye zaostřil pohled, dalo mu to trochu práce, a zároveň se snažil pochopit, co právě slyšel. Najednou se prudce vymrštil a vrhl se vpřed na Kingsleye, povalil ho ze židle a začal ho škrtit. Kingsley byl sice silný, ale proti rozzuřenému vlkodlakovi, byť opilému, neměl moc šancí.
„Ty podrazácký šmejde! Jestli se něco Harrymu stalo, tak tě vykuchám zaživa! Jak to, že neplatí dohody? To už Artur zapomněl, že by se sliby měly dodržovat?“
„Po…č…kej… nech… mě…“ sípal Kingsley.
Remus trochu povolil sevření, ale jenom proto, aby Kingsley mohl mluvit. „Mluv… chci vědět všechno!“
„Dobře, nech mě. Řeknu ti všechno, co vím, ale pusť mě,“ smlouval Kingsley.
„Ne, já se ptám a ty budeš odpovídat!“
„Artur o ničem nevěděl, to byla akce jednoho oddílu bystrozorů. Domnívám se, že se nějak domákli toho, že je Snape venku. Museli dostat avízo z Azkabanu a taky nějaké informace z okolí ministra.“
„Malfoy,“ zasyčel Remus, který najednou vypadal skoro střízlivě. „Jak to, že ty o tom víš?“
„Domákl jsem se to včera, dávám si na ně pozor, protože jim nevěřím.“
„Tak jak to, že jsi Snapea nevaroval!“
„Říkal jsem si, že toho podrazáka nebude škoda, ale teď vidím, že to byla chyba,“ dodal zkrotle Kingsley.
„Jestli se kvůli tvé nekonečné blbosti něco stalo Harrymu, tak si nedám pokoj, dokud tě nedostanu,“ přitvrdil Remus. „Teď dobře poslouchej, budeš spolupracovat se mnou a s Hermionou. Podpoříš volbu Hermiony do čela Řádu a budeš ji na slovo poslouchat, je ti to jasné? Osobně ti budu šlapat na paty.“
Kingsley polkl. „Ano,“ přikývnout nemohl, protože mu v tom pořád bránily Remusovy ruce.

Vtom se otevřely dveře a do kuchyně napochodovala Hermiona v závěsu s Ronem.
„Remusi? Kingsleyi? Co to u Merlina vyvádíte?“ divila se Hermiona.
„Vysvětlujeme si, jak to bylo s přenášedlem pro Srabuse,“ odpověděl Remus.
„A u toho musíš ležet na Pastorkovi?“
„Chtěl jsem ho uškrtit,“ přiznal Remus.
„To jako proč?“
„Nechal si pro sebe, že na druhé straně na něj čekají bystrozoři.“
„Harry!“ vykřikl Ron.
„Právě proto jsem…“
„Aha, myslela jsem si to,“ odpověděla klidně Hermiona. Na malou, zlomyslnou chviličku si pohrávala s myšlenkou nechat je v domnění, že Snape s Harrym to přenášedlo použili, ale pak usoudila, že je potřebuje na něco jiného. „Domnívám se, že profesor Snape to přenášedlo nepoužil. Na to má moc… životních zkušeností,“ ušklíbla se. O tom, že mu to sama poradila, se ale nezmínila.

„Remusi, vstaň z Kingsleyho a pokus se vystřízlivět, ano?“ Pak pokračovala o něco méně velitelským tónem než předtím, „Ron nám zajistí přímý přístup ke svému otci, je na čase, abychom dočistili ten Augiášův chlév.“

„Počkejte tu na mě, jen si skočím do svého pokoje pro plášť a jsem hned zpátky,“ pokračovala v udílení pokynů.


Když dorazila Hermiona do svého pokoje, hned zjistila, že tam někdo byl. Její bezpečnostní kouzlo na dveřích bylo narušené. Obezřetně otevřela dveře s hůlkou v pohotovosti. Hned ji ale sklopila. Na nočním stolku u postele ležela kniha, která tam předtím nebyla. Usmála se, dárek na rozloučenou. Opatrně ji vzala do ruky a když ji otevřela, z knihy vypadl nějaký lístek. Věnování, napadlo ji, ale když se shýbla a lístek zvedla z podlahy, uviděla pouze účtenku z Krucánků. Místo věnování účtenka? Napadlo ji zklamaně, ale když si ji přečetla, její srdce se zatetelilo.

Tisíc nejkouzelnějších míst
2 ks po 3 galeonech
cena celkem 6 galeonů

Krucánky a Kaňoury Vám děkují
za Váš nákup.


Usmála se a mávnutím hůlky nechala účtenku zmizet. Pohladila knihu po hřbetě a namátkou ji otevřela. Přejela něžně prstem po obrázku města, který se jí rozplýval skrz závoj slz. „Hodně štěstí, Harry, Severusi,“ zavřela oči a zasnila se.

Za Remusem zapadly dveře a Severus s Harrym osaměli.
„Severusi, jsem rád, že jsi počkal,“ usmál se na něj Harry. „Na, rozbal to hned,“ podával mu balíček. Evidentně nějaká kniha zabalená v ozdobném papíře.
Severus roztrhl obal a vytáhl knihu. „Tisíc nejkouzelnějších míst?“ podivil se. „To ti trvalo tak dlouho zabalit jednu knihu?“ hudral naoko, ale usmíval se.
Harry zavrtěl hlavou, „nebalil jsem jenom knihu… mám ještě něco, ale nevím, jestli o to budeš stát.“
„A to?“ zvedl jedno obočí v tázavém gestu Severus.
„Sebe,“ usmál se plaše Harry.
„Co je to za hloupé obavy?“ Severus sevřel Harryho v pevném objetí a políbil ho do vlasů.
„V tom případě otevři knihu,“ šeptal mu Harry. Severus tak učinil. „Co tam je?“ zeptal se Harry, který do knihy neviděl.
„Sankt-Petěrburg.“
„Přemístíš nás?“ A Severus mu to rád splnil.


***


Řekni, kolik je na světě, kolik je takovejch měst,
řekni, kdo by se vracel, když všude je tisíce cest.

 

KONEC 

 

Havran - část druhá