Hodnocení uživatelů:  / 34
NejhoršíNejlepší 

Autorka:  Amireen
Kybic: Mandragora
Beta: Mandragora
Téma:  Harry Potter
Postavy:  LM/SS a všichni další ze světa HP
Shrnutí: AU, OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových. Harry studuje v Bradavicích již čtvrtým rokem a situace je spíš horší, než lepší. Jeho osud se začíná naplňovat. A Weasleyovi mají stále problém.
Poznámka:Říkám: OOC! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.


VAROVÁNÍ:
Jak je uvedeno v záhlaví povídky, následující řádky jsou OOC. A to způsobem, že některým z toho naskákaly pupínky. Protože ale záhlaví povídek zpravidla nikdo nečte, dávám to varování ještě sem. Takže, pokud vám slovní spojení „občas vlídný Lucius“ způsobuje bolení břicha, prostě to nečtěte.

 


Harry se s bolestným výkřikem probudil. Posadil se na posteli, místo toho, aby natáhl ruku pro brýle, chytil se za rozpálenou jizvu na čele. Než si stačil uvědomit, co by mohl jeho sen znamenat, byl pevně sevřen v objetí. Nejprve se chtěl bránit, pak ale ucítil důvěrně známou vůni bezpečí. To táta. Přitiskl se k němu a oddával se blaženému pocitu, že bude všechno v pořádku, že to byl jenom zlý sen.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se po chvíli, když se Harry přestal třást.
Harry jen neurčitě přikývl. Pak mu to došlo. „Co tu děláš? Říkal jsi, že přijdeš až zítra?“ zeptal se, ale pořád ho nepouštěl.
„Vyšlo mi to dřív. Přišel jsem už v noci. Před chvílí mi Dobby přišel říci, že ti není dobře...“
Pomalu se vymotal z potem promočené přikrývky. Tátovo objetí bylo fajn, ale teď potřeboval sprchu, která z něj smyje studený pot, který jej doprovázel celým strašlivým snem. Lucius ho pustil, jen znepokojeně sledoval, jak jde do koupelny. Zůstal v pokoji, dokud se Harry nevrátil. Dobby mezitím roztáhl závěsy v oknech a tak sluneční paprsky prozářily každý kout.. Když Lucius uviděl Harryho, byl překvapen. „Vyrostl jsi,“ konstatoval očividné. Aby se synovi podíval do očí, nemusel se sklánět. Stačilo mírně sklonit hlavu. „Zesílil jsi,“ pokračoval, když si všiml urostlejšího hrudníku. „Jsi opálený...“ dodal a znělo to, jako něco velmi sprostého.
Jindy by se Harry rozesmál, ale teď to prostě nešlo.
„Řekneš mi, co se ti zdálo?“ zeptal se Lucius věcně.
Harry se nadechl k odpovědi, ale nevěděl, jak začít. „On se vrátí, že...“ řekl. Neptal se. Prostě konstatoval.
Lucius děkoval létům sebeovládání, že se po tomto konstatování nesmotal kdesi v koutku a nezačal vyděšeně skučet. To nebyl jeho styl. Ale ošil se, to ano. Nechtěl o tom přemýšlet, nechtěl přemýšlet o tom, co před pár dny objevil na svém předloktí. Co čas od času cítil. Pečlivě se podíval na Harryho. Chtěl to popřít, chtěl odvést hovor jinam. Jenže když se podíval do Harryho očí, které povzbuzeny letními slunečními paprsky zářily neobvyklým způsobem, prostě nemohl. „Ano.“
„Vlastně...“ zaváhal Harry, „...on už je tady, svým způsobem.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se, trochu přiškrceně.
Harry přišel až k němu, Lucius si uvědomil, že se chlapec během prázdnin opravdu změnil. Zřejmě se v pubertě rozhodl dohnat to, co nezvládl jako dítě. „Viděl jsem to ve snu.“ Bezděčně si mnul jizvu, která ještě trochu pálila. „Je tu, ale není... totiž... nemá tělo, jako ostatní. Je odkázán na péči někoho, kdo z toho není moc nadšen. Prý je to zbabělec, který je u něj jen proto, že nemá kam jít. Byl tam velký had. A ještě někdo, ale ten umřel.“
„To všechno jsi viděl?“ zeptal se Lucius překvapeně. Také trochu vyděšeně, ale to skryl tak pečlivě, že to ani Harry neobjevil.
Harry přikývl. Nevěděl, co si Lucius myslí, ale měl nepříjemný pocit, jako by se mu vzdaloval. Nepomohlo tomu ani to, že si ho vzápětí Lucius přitáhl do náruče a pevně objal.


* * *

Mistrovství světa ve famfrpálu bylo tento rok očekáváno s nebývalým nadšením. V bulharském družstvu byl Viktor Krum a ten byl hrdinou všech, kteří o famfrpálu alespoň zaslechli. Lucius sehnal nejlepší lístky pro sebe i rodinu. Věděl, že tím chlapcům udělá velkou radost.
Jedinou vadou na kráse byli Weasleyovi, kteří, Merlin ví jak, sehnali lístky do nejvyšší lóže.

„Také budu hrát za nároďák,“ vykládal Ron s plnou pusou a nadšeně sledoval hráče, kteří se kolem něj míhali.
Draco už to nevydržel. Taková potupa. Sedět v lóži s Weasleyovými. „Jenže to bys musel mít koště, Weasley. Víš vůbec, co to je koště na famfrpál? To není ten smeták, co ho Filch používá na úklid školy a občas ti ho půjčí.“
„Ty...“ nechal se vyprovokovat Ron, otočil se na sedadle, zahodil svačinu Hermioně do klína a snažil se přelézt sedadlo, aby se dostal k Dracovi.
„Rone!“ okřikla ho Hermiona. „Nech toho!“
Draco se spokojeně ušklíbl. „Poslechni šmejdku, Weasley, ať se ti náhodou něco nestane,“ provokoval ho dál.
„Draco, přece by ses nehádal s chátrou,“ zasáhl Lucius a přísně se podíval na Rona, který už měl jednu nohu přehozenou přes sedadlo. Pod přísným Luciovým pohledem si netroufal pokračovat. Draco se mu nepokrytě šklebil.
Draco je prostě idiot, pomyslel si Harry. Jenže si také musel pomyslet, že něco na tom, co Draco povídal, je. Totiž hodnocení košťat. Harry neměl tak skvělé koště, jako Viktor Krum. Dobře si ho prohlédl. Jistě, kdyby si ho přál, táta by mu ho pořídil. Jenže pokud se člověk nehodlal věnovat famfrpálu závodně, a to na nejvyšší úrovni, nemělo to smysl. Na školním hřišti by takové koště nevyužil. Harry zbožňoval famfrpál, ale svou budoucnost s ním nespojoval. Nutil všechnohled, který jim táta opatřil, ještě než přišli, aby mu vybral všechny akce Viktora Kruma a pouštěl mu je pomalu. Pak zavrtěl hlavou, na tohle neměl. Raději vydal stejný příkaz, který se ovšem týkal střelců. Hltal je naprosto bez dechu, za chvíli to vypadalo, že přišel na úplně jiný zápas, než všichni ostatní. Když už mu z toho šla hlava kolem, narovnal se a rozhlédl se.
Proč měl takový pocit, že není normální, aby domácí skřítek chodil na mistrovství světa ve famfrpálu?

Harry se bavil, jako už dlouho ne. Byl šťastný, že je táta vzal na mistrovství světa ve famfrpálu. Dokonce si mohl promluvit s Viktorem Krumem. Sice jen pár vět, ale slíbili si, že se později kontaktují prostřednictvím sov. Pak se procházeli po prostranství, kde byly stánky a různí prodejci nabízeli své naprosto zbytečné a nepoužitelné výrobky jako na nějaké pouti či jarmarku. Harry tím vším procházel a připadal si jako v ráji. Měl peníze, jednak mu zbyly z prázdninového kapesného, navíc jim oběma dal táta ještě něco, než je vypustil do davu. Náladu mu trochu kazil fakt, že sem tam zahlédl ty, kteří to trochu přehnali s alkoholem. Ale věděl, že to prostě k takové akci patří. Protože tu bylo dost zaměstnanců zvláštních oddělení ministerstva, spoléhal, jako všichni ostatní na to, že má ministerstvo vše pod kontrolou. Ostatně, sám ministr Popletal ujistil Lucia, že může své syny bez obav vypustit do davu. Harry skoro litoval, že tu nemůže přespat v nějakém stanu a musí se vrátit domů. Pomalu došel až k okraji prostranství mezi stany. Slyšel rozzlobené ženské hlasy, které volaly děti do postelí, slyšel smích těch odrostlejších. Ucítil vůni připravovaných večeří. Prostě idyla.

Najednou se atmosféra změnila. Ozýval se křik, ale už nebyl veselý, zvědavý, lehce opilý. Tohle byl vyděšený křik. Harry se postavil na velký kámen, který za dne sloužil jako stanoviště pořadatelů. Pak to uviděl. Na louce se objevila skupina postav. Místo obličejů měly masky. Na okamžik Harryho napadlo, že mu nikdo neřekl, že se plánuje maškarní průvod. Brzy to ale zavrhl, když si uvědomil, co ty postavy dělají. Nad nimi, dost vysoko, poletovaly jiné postavičky, které se až směšně snažily dostat se zpět na zem. Harry je neznal, ale nemusel být bůh ví jak geniální, aby pochopil, že ti lidé tam nepoletují o své vlastní vůli.
Dav mířil k Harrymu a ten uznal, že je na čase vzít nohy na ramena. Utíkal k lesu. Zaslechl známý hlas, ano, to jsou Weasleyovi. I když jimi dost pohrdal, byl tak nějak rád, že se jim podařilo utéct.
„Co tu pohledáváš, Weasley? A ta šmejdka je tu s tebou,“ zaslechl Harry Dracův hlas. „Kde máte rodiče, neměli by vás chránit? Takové poklady, přece o ně nepřijdou. Nebo už ani sami neví, kolik těch dětí vlastně mají, a tak vás ani nebudou postrádat?“
Jo, je to idiot, uzavřel Harry.
„Táta nám říkal, že máme dávat pozor,“ ozval se Ron podrážděně. „Ten tvůj s tebou asi promluvit nestihl, když běžel tam na louku, aby byl první mezi těmi zakuklenci!“
Draco chtěl něco říci, ale nedostal se. Harry totiž vletěl do skupinky spolužáků jako dělová koule. Popadl Weasleyho pod krkem a přirazil ho k nejbližšímu stromu. „Jak se opovažuješ, ty zrzavej ubožáku, naznačovat, že by se můj táta účastnil takové frašky?“ praštil jím o strom. Ignoroval, že se na něj pověsila Grangerová. „Ještě jednou na něco takového jen pomyslíš, slyšíš, ještě jednou, a vlastní máma tě nepozná, až s tebou skončím. Na to, abych ti zmaloval ksicht, tátu nepotřebuji!“
Všichni byli vyděšení, možná víc Harryho výstupem, než přibližující se skupinou zakuklenců. Dokonce Draco vypadal nejistě.
Harry pustil Weasleyho, který okamžitě zdrhnul. Rozhlédl se. Tam, nedaleko, za tím houštím, zahlédl Harry záblesk čehosi, co bezchybně identifikoval jako Luciovy vlasy. Rozběhl se tím směrem. „Tati!“ vykřikl, ale potichu, když byl dva kroky od něj.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lucius. Harrymu se líbilo, když okolnosti přiměly jeho tátu vzdát se, alespoň na chvíli, své dokonalosti. Běh skrz les jeho vzhledu nepříliš pomohl.
„Jsem. I Draco. Tati, ty děti...“
„Jaké děti?“ zeptal se podrážděně.
Harry ho chytil za ruku a zastavil. „Podívej. Oni si pohazují s malými dětmi. Ty jim přece můžeš pomoci, když to nedokáží idioti z ministerstva.“
Lucius zvážněl. „Proč myslíš, že jim mohu pomoci?“
Harry se zarazil, ale teď na to nebyl čas. „Weasley říkal, že jsi určitě mezi těmi zakuklenci. Zřejmě si tedy myslí, že je znáš. Ne, že bych si myslel, že...“ jeho hlas pomalu utichal pod přísným, takřka zuřivým pohledem. „Jsou to děti...“ řekl nakonec tiše.
Rozhodl se okamžitě. To, že jej ovlivnily ty smutné zelené oči, je sprostá pomluva. „Utíkej. Najdi Draca a přemístěte se domů, slyšíš? Od čeho máte své medailonky!“
Harry přikývl a běžel tam, odkud slyšel Dracův hlas.
Lucius se vydal stranou. V duchu si nadával a vysmíval se sám sobě. Takhle to dopracoval. Jistě, ta partička ožralých idiotů, co se tu tak skvěle baví, dělá masce ostudu. Ale je tu přece dost ministerských, kteří by mohli zakročit. Evidentně se zmýlil, když se domníval, že alespoň něco funguje. Zastavil se na příhodném místě. Ještě chvíli sledoval bavící se postavy v kuklách. Přesvědčil se, že lepší místo již nenajde. Vytáhl hůlku, ne svou vlastní. Tu, kterou nosil s sebou pro všechny případy, ne, že by trpěl paranoiou. Takovou, kterou mohl kdykoli ztratit, případně předložit ke kontrole. Ještě chvíli váhal, ale znovu si vybavil Harryho prosebný pohled. Švihl hůlkou k nebi, a když mu ze rtů sjelo MORSMORDRE! stejně snadno, jako přání dobrého dne, měl pocit, že to bylo včera, kdy ho použil naposledy.

Harry konečně dohonil Draca. Ještě chvíli čekal, jestli snad nezahlédne tátu. Toho sice nezahlédl, ale zato něco úplně jiného. Jako nevydařený ohňostroj, jako výstřel z desetipalcového hmoždíře, když popletli poměr ledku a dřevěného uhlí, tak vypadalo to, co se prodralo stromy vzhůru k nebi. Bylo to zelené, ale také šedé, stříbrné, různobarevné. Nejdřív to bylo beztvaré, ale pomalu to začalo nabírat na podobě. Byla to obrovská lebka, které lezl z pusy had.
Na vyděšený vřískot, který následoval, nebyl Harry připraven a tak měl pocit, že přijde o uši. Všichni zmateně utíkali, dobrou zprávou bylo, že se rozprchli i ti stateční zakuklenci, co si pohrávali s dětmi. Ministerští se pak shlukli kolem obětí a konečně se o ně začali starat.
„Jdeme!“ přikázal Dracovi, který nechápavě civěl na nebe. Když viděl, že Draco nereaguje, popadl ho a aktivoval přenášedlo ve tvaru medailonku, které nosil na krku od chvíle, kdy začal chodit do Bradavic.


* * *

Cesta vlakem byla příšerná. Draco byl nesnesitelný a dělal ostudu rodinnému jménu úplně všude. Harry cestu přetrpěl jen díky tomu, že si našli s Nevillem chvilku, aby poseděli v jednom prázdném kupé. Neville nebyl na mistrovství světa ve famfrpálu a hodně ho to mrzelo. Harryho také. Kdyby to věděl, poprosil by tátu, aby tam mohl být Neville s nimi.
„Jéééé,“ vydechl tak trochu závistivě Neville, když mu Harry ukazoval figurku Viktora Kruma.
Usmál se. „Vezmi si ji,“ řekl tedy Nevillovi. „Stejně jsem ji přinesl pro tebe,“ tak trošku zalhal. A když se Neville rozzářil, zamrzelo ho, že ji skutečně původně pro něj nepřinesl. Potom pokračoval ve vyprávění.
„Cože tam bylo?“ zeptal se Neville a Harrymu připadalo, že má strach.
„Taková lebka s hadem, co leze z pusy... proč, ty to znáš?“
Neville se rozhlédl, jako by se bál, že je někdo sleduje. „Harry, to je Znamení zla... znamení Ty-víš-koho... když se kdysi objevilo na obloze, znamenalo to, že někdo zemřel. Že někdo byl zavražděn Ty-víš-kým nebo Smrtijedy...“
„Kým?“ nechytal se Harry, ale začínal mít pocit, že se mu nelíbí, co se dozví.
Neville zavrtěl hlavou. „Jsi přece Malfoy, musíš vědět, že...“ zaváhal. Nebyl si jist, kolik upřímnosti Harry snese. Nechtěl o něj přijít. Poté, co kvůli němu srazil profesor Lupin Nebelvíru tolik bodů, byl Harry opravdu jediným, s kým mohl prohodit pár slov. Navíc, Harryho pohled si vyžadoval odpovědi. „Babička říká, že Lucius Malfoy byl Smrtijedem. Jedním z nejvěrnějších následovníků Ty-víš-koho. Když Ty-víš-kdo zmizel, začal tvrdit, že byl pod vlivem kletby Imperius. Neexistoval proti němu žádný důkaz, protože nikdo, kdo ho zahlédl mezi Smrtijedy, nepřežil. Proto ho propustili.“
Harry poslouchal s narůstajícím zděšením. Tedy, ne, že by si myslel, že je Lucius svatý, to v žádném případě, ale tohle... Kdyby mu tohle řekl kdokoli jiný, už dávno by ho otloukl o zdi kupé. Věděl ale, že to Neville neříká jen tak. „Je to můj táta, Neville,“ spustil. „Vím, že se kdysi nějak zapletl s Temným pánem, ale určitě neublížil těm lidem na mistrovství. Mluvil jsem s ním a spolu jsme se dívali na ty zakuklence.“
Neville nic neříkal. Díval se na Harryho a bylo mu ho strašně líto. Jak často vám asi lidé říkají, že je váš táta masový vrah?
Dveře do kupé se otevřely a vplul tam se svou směšnou nabubřelostí Draco. „Vida, můj skvělý bratr se tu zahazuje s Nebelvírem,“ neodpustil si.
Harry si povzdechl. „Přestaň se chovat jako idiot a vypadni,“ požádal svého bratra.


* * *

Zařazovací slavnost byla velkolepá, jako ostatně vždy. Jakmile byli nováčci zařazeni, ujal se slova Brumbál. Jako obvykle. Ovšem tentokrát sdělil studentům něco, co tak často nesděloval. Předně naprosto úžasnou informaci, že letos se bude v Bradavicích pořádat Turnaj tří kouzelnických škol, a pak tu poněkud méně úžasnou, že o Vánocích se bude konat slavnostní ples.


* * *

Harry nevěděl, má-li se na hodinu s Moodym těšit. Nelíbilo se mu, jak všichni, s příchodem Moodyho, začali zlehčovat to, co je naučil profesor Lupin. I Moody sám. Sice to vyloženě neodsoudil a nepomluvil, nicméně Harry měl pocit, jako by to odsouval kamsi mezi domácí práce a shrabování listí.
„Profesor Brumbál se domnívá, že je na čase, abych vás seznámil se skutečnými kletbami, a především s obranou proti nim. Protože pokud se ocitnete v ohrožení života, přísahám vám, že to nebude proto, že jste sebrali bludničce kompas.“
Harry poslouchal se zvýšeným zájmem. Tohle ho totiž zaujalo. Táta trval na tom, aby je Narcissa učila každý den, kdy byli doma. I o prázdninách, byť tam to ukecali na jednou týdně. Nicméně jejich schopnost bránit se proti nejrůznějším kletbám se zvyšovala téměř zázračně. Harry se chtěl tátovi zavděčit a Draco mu chtěl dokázat, že je lepší, než Harry. Jestli existovala možnost naučit se ještě lepší obranná kouzla, strpěl by i Moodyho.
„Úplně na pomyslném vrcholu stojí tři kletby, které se nepromíjejí. Když je použijete, budete odsouzeni k doživotnímu pobytu v Azkabanu. Bez možnosti zmírnění či prominutí trestu. Víte někdo, které to jsou?“
Harry se váhavě přihlásil. Vzpomněl si totiž, co říkal Neville ve vlaku. K jeho velkému překvapení ho Moody vyvolal. „Imperius,“ navrhl.
Moody se strašlivě ušklíbl. „Správě, pane Malfoyi. Jsem si jist, že právě váš pan otec by vám o ní mohl obšírně povyprávět, jak všichni víme, dlouhou dobu se nacházel pod jejím vlivem a dělal všechny ty ošklivé věci...“ Studenti se zasmáli. Harry vrhl po Moodym pohled plný nenávisti a pohrdání, až Moody pochopil, že přestřelil. „Tak dobrá, dobrá, chlapče. Možná jsme nezačali právě nejlépe. Možná jsem použil netaktní srovnání, ale v zásadě jsem měl pravdu.“ Teď už mluvil ke všem. „Když totiž použijete kletbu Imperius proti lidské bytosti, naprosto ji ovládáte. Přinutíte člověka udělat, cokoli si přejete. Je možné se proti ní bránit, ale nejdůležitější je, být stále ve střehu. Většinou si totiž neuvědomujete, že ji proti vám někdo použil. „Kdo zná další kletbu?“ vyzval studenty.
„Cruciatus,“ řekl Neville tiše, sotva byl ve třídě slyšet.
„Vy se jmenujete Longbottom, že,“ upřel na něj Moody obě své oči. Neville polkl a přikývl. „Správně. Cruciatus. Způsobí nesnesitelnou bolest, ze které člověk může až zešílet. Velmi oblíbené kouzlo Vy-víte-koho a jeho nohsledů. Prý pořádali opilecké rauty, na kterých se předháněli, kdo dokáže umučit touto kletbou víc nešťastníků.“ Harry zbledl. Vzpomněl si, že když byl malý, slyšel tátu, jak říká něco, co znělo dost podobně. A člověk, proti kterému to použil, zoufale naříkal. Tuhle kletbu prý teta Bellatrix použila proti rodičům Nevilla Longbottoma.
„A třetí?“ vyzval je dál Moody.
„Avada kedavra,“ šeptla Hermiona.
Moody se na kratičký okamžik odmlčel, aby kletbu nechal zaznít do konsternovaného ticha. „Ano. Je to Avada kedavra. Není možné se proti ní bránit. Neexistuje žádná obrana, nic. Je jen jeden člověk, který útok touto kletbou přežil,“ řekl a zastavil se před Harrym. „S vámi si osud skutečně zvláštně zahrává, pane...Malfoyi,“ protáhl Moody. „No,“ otočil se k ostatním, „teď si ty kletby vyzkoušíme...“


* * *

Sirius se zastavil před poněkud omšelým domem. Ne, že by člověku padal na hlavu, to rozhodně ne, ve skutečnosti na tom byl lépe, než dům na Grimmauldově náměstí, když se do něj Sirius po letech nastěhoval, ale žádná sláva to nebyla. Povzdechl si a zvedl ruku, aby uchopil klepadlo. Dveře se v tu chvíli otevřely a téměř ho srazila drobná postavička se žlutými vlasy utíkající kamsi do deště.
„Také tě rád vidím,“ řekl Sirius směrem za utíkajícím děvčetem. Pomalu se otočil zpět ke dveřím. Rozzářil se, když v nich uviděl stát Andromedu.
„Dlouho jsme se neviděli,“ řekla na uvítanou. Vedla ho do obýváku. Letmo vzal na vědomí, že vybavení domu je stejné, jako dům sám. Tedy žádná sláva. Nicméně tu bylo něco, co v domě na Grimmauldově náměstí přes všechny rekonstrukce, kterých se mu dostalo, chybělo. V tomto domě byli lidé doma.
„Chci se oženit,“ řekl, když probrali všechny důležité i ty ostatní záležitosti.
„Já jsem zadaná,“ zvedla v předstíraném rozhořčení ruce Andromeda.
Sirius se smál. Teď věděl, že se konečně vrátil domů. Tohle byla jeho oblíbená sestřenice. Pořád skvělá. „Neboj, nehodlám kráčet v rodinných šlépějích. Nehledě k tomu, že jste všechny zadané, ženy od Skrků jsou zase příliš daleko na to, aby mne mohly zajímat,“ ušklíbl se.
Andromeda nasadila nejpřísnější výraz Walburgy Blackové. Zvedla prst v káravém gestu. „Černá ovce rodiny!“ zaskřehotala. Oba se začali smát. „Koho si tedy chceš vzít?“ zeptala se potom a dolila Siriovi čaj do šálku s vesnickým motivem. No dobře, byl to pořádný hrnek.
„Nedělej, že nic nevíš,“ reagoval Sirius a nadšeně se natáhl pro hrnek.
„Nevím, vážně. Vždyť víš, že sem se zprávy jen tak nedonesou.“
Přikývl. To také hodlal vyřešit. „Chrastavu Doubravku Mladikovu z Mladče a na Vinici,“ informoval ji tedy. „Co jsem mohl dohledat, nejsme příbuzní. Možná je na čase vyčistit krev Blacků a začít znovu.“ Ušklíbl se. „Od tebe bych potřeboval, kdybys to s ní mohla nějak domluvit.“
Pochopila a hned se svého poslání ujala. „Tak na okraj, ona o tom ví?“ zeptala se, aby měla jasno.
„Víceméně,“ odtušil Sirius. „Mluvil jsem o tom s jejím otcem, s ní jsme to tak nějak naťukli. Její otec doložil veškeré podklady k rodokmenu. Věno nebude žádné.“
„Cože?“ zeptala se překvapeně. Tohle bylo nezvyklé.
Sirius takovou reakci očekával. „Mnoho toho nemají a, upřímně, nestojím o vesnici ve střední Evropě. Já přinesu peníze, ona čistou krev a posléze i hromadu dětí.“
Vrtěla hlavou nad svým mladším bratrancem. „Jsi tak zkažený, víš to?“
„Vím. A moc rád,“ usmál se mile. Tak mile, že opět chápala všechny ty ženy, které po Siriovi toužily. „Potřebuji, abys s ní probrala takové ty věci, které já nemohu.“
Zamračila se. „Jako například to, že se bude muset podrobit ponižující prohlídce u léčitele a rok po svatbě nevystrčit nos z domu?“
Nadechl, aby oponoval, pak si to rozmyslel. „To také. Prostě všechny ty nepříjemné rituály, které Blackovi už po generace dodržují, a které je dovedly až k tomu, že jsou na vymření.“
„A já se těšila, že mě bude mít ráda,“ podotkla smutně. „Až jí tohle všechno řeknu, bude mě nenávidět.“
Zavrtěl hlavou a na stůl odložil prázdný hrnek. Gestem jí zabránil ho dolít. „Taková ona není. Jestli jsem to správně pochopil, bude ráda, že se za mě vdá. Navíc, nehodlám ji držet jen v samotném domě. Zakoupil jsem pozemky kolem domu, už tam roste zahrada. Obrazně i doslova. Pravda, je obehnaná vysokou zdí a všemi kouzly, co znám, ale aspoň bude mít nějakou zábavu, než se narodí následník.“
Přemýšlela o tom, co Sirius říkal. I co neříkal. Určitě je od něj velmi odpovědné, jak se staví k požadavku na zachování rodu, ale... „Miluješ ji?“ zeptala se nakonec.
Sirius v duchu zanadával. Ne, ona do toho prostě musí šťourat. „Je ještě příliš mladá na to, aby bylo jasné, jaká bude třeba za dvacet let. Zatím jsem spokojen. Tak pomůžeš mi?“
Přikývla, tak trochu smutně. „Jistě, tobě vždycky.“
Venku přestalo pršet, jen sem tam spadla nějaká kapka na parapet, jak se vítr otíral o listí venku stojící lípy. Sirius se v křesle předklonil a vzal do dlaní ruce své sestřenice. „Co bude s tebou?“ Upřela na něj překvapený pohled. „Má šílená matka vypálila tvé jméno z rodokmenu. Chtěl bych to napravit.“
Ne, tentokrát ji nepřekvapil. Tohle je prostě Sirius. Nicméně... „Mám muže, který mě miluje a já jeho. Mám úžasnou dceru, byť je trochu rozevlátá. Jsem šťastná. Proč bych to měla chtít?“


* * *

„Dále!“ zavrčel Snape podrážděně. Skláněl se nad bublajícím kotlíkem, a otravná přítomnost kohokoli dalšího v tuto chvíli byla tím posledním, po čem toužil. Ne, že by jinak toužil po neméně otravné přítomnosti kohokoli o něco více. Přestal se mračit, když vstoupil Harry. „Mám práci, Malfoyi,“ řekl dřív, než kluk stačil pozdravit. „Vyklopte, co máte na srdci a jděte.“
Harry přišel blíž ke kotlíku a zvědavě se díval. Pak, jako by si uvědomil, k čemu byl vyzván, spustil. „To je na delší výklad, pane. Počkám, až to doděláte. Kdyby vám to nevadilo, moc rád bych se díval.“
Snape zavrčel něco nepublikovatelného a dál se věnoval svému lektvaru. Po půl hodině skončil. Přikázal měchačce, jak má lektvar míchat, nastavil plamen hořáku tak, aby jen mírně olizoval dno kotlíku, uklidil pracovní plochu, odložil rukavice a zástěru a pak už zamířil ke svému křeslu. Harry ho následoval. „Tak o co jde?“ zeptal se, když se oba usadili.
V Harrym byla tak trochu malá dušička. Připravoval se, že s ním Snape vyběhne. Dost nepříjemně. Nicméně hodlal to alespoň zkusit. „Chci vás požádat, jestli byste mne mohl učit mentální umění.“
Bylo ticho. Hodně dlouho.
„Zřejmě jste se rozhodl mne definitivně zničit,“ řekl potom naprosto klidně. Víceméně konverzačním tónem.
To Harryho dost vyděsilo. Zavrtěl hlavou. „Proč?“
Snape si povzdechl. No jistě. Kluk si něco usmyslel a je mu jedno, co z toho pojde. Případně kdo. „Tahle část magie je zakázaná. Její provozování, o výuce nemluvě.“
Harry se zatvářil, že chápe. „Aha. Tak proto je Brumbál pořád na svobodě, že jsem to nepochopil dřív.“ Snape se ušklíbl. Ne nad Harrym, ale přesně nad tou skutečností. Brumbál chlapce napadl, ale nikdo s tím nic nedělá. „Pane, doufal jsem, že se tátovi podaří zařídit, aby tu Brumbál už nemohl učit. Většina členů správní rady však má z Brumbála strach, a tak ho neodvolali. Alespoň tedy stanovili, že se mnou nesmí mluvit o samotě, vždy u toho musí být profesorka McGonagallová.“ Snape přikývl. To věděl. Dobře chápal, proč nebyl za nutný dozor určen on, když by se z titulu funkce ředitele chlapcovy koleje nabízel. Jeho vztahy k Brumbálovi (a Brumbálovy k němu) byly značně nestandardní. Ostatně, to nebylo žádné tajemství, že Brumbálovi vděčil za svobodu, ne-li za život. „Víte, kolikrát se za minulý rok pokoušel toto nařízení obejít? Spousta trapných záminek, když chtěl vědět, kam jsme odvedli Baziliška. Někdo ze Zakázaného lesa nás musel vidět a říci mu to, protože věděl, že jsme to byli my tři. To se mě ptal bez McGonagallové.“
Snape se zvedl a přiblížil se k Harrymu. „Proč jste to nehlásil?“
Harry se ušklíbl, tak, jak to dělal Lucius, když jej něco ironicky pobavilo. „Abych pak každému řekl, že jsme odnesli Baziliška?“ Zavrtěl hlavou. „Pane, já musím umět alespoň nitrobranu. Mám strach, že mě znovu napadne. Chápu, že to chce čas, a že vzdorovat Brumbálovi v tomto směru je snad ještě obtížnější, než odmítnou jím nabízený čaj, ale...“
Opět se rozhostilo ticho. Jindy by toho Harry využil a rozhlížel se po místnosti. Bylo tu tolik věcí, které stály za povšimnutí. Ať už úžasná knihovna, nebo na ní sestavené kostry vzácných kouzelných tvorů, nebo nade dveřmi rozvětvené kipu, které si dosud zachovalo rozpoznatelné barevné odstíny, nebo stará rytina zobrazující jakési zvíře v útoku. Kdykoli tu Harry byl a měl chvilku, všechny ty věci si prohlížel. Dnes ne. Dnes čekal, jak se Snape rozhodne a na tom rozhodnutí mu hodně záleželo.
„Malfoyi... Harry,“ zjemnil trochu hlas Snape. V tu chvíli Harry znal jeho rozhodnutí. Nicméně udržel výraz v tváři a nechal ho domluvit. „Nejsem v pozici, kdy bych si mohl dovolit riskovat. Kdyby někdo zjistil, že se o tom byť jen bavíme... vy si nedokážete představit...“
Harry koukal vyděšeně na Snapea, který zoufale svíral v ruce svou hůlku a zíral na Harryho, aniž by ho ve skutečnosti viděl. Harry nevěděl, co si počít. Nejraději by utekl. Jenže, nechtěl tu nechat Snapea v takovém stavu. Co kdyby si nevšiml, že mu vybuchuje lektvar? Nebo... Harry nevěděl, co nebo. Prostě v tomhle stavu tu Snapea nechtěl nechat.
„Pane....“ oslovil ho polohlasně.
Snape sebou trhl. „O čem jsme to mluvili?“ zeptal se, stejným tónem, jako vždy.
Harry smutně sklonil hlavu. „O ničem, pane. Ale i tak děkuji za váš čas. Dobrou noc, pane.“ Rozloučil se a snad poprvé v životě ze Snapeova kabinetu utekl.

Harry seděl ve svém pokoji, ponořen do studia jakési odporné knihy. Už od začátku letních prázdnin se věnoval studiu knih, o jejichž legálnosti značně pochyboval. Ale nepřel se. Pokud si táta myslí, že je potřebuje znát, není důležité, co si o tom myslí on. Na kousek pergamenu si pak dělal poznámky o tom, co mu nebylo jasné. Dostali s Dracem za úkol probírat mezi sebou to, co studují a vzájemně se učit. S tím, že si je táta vždy o víkendu vyzkouší. Ze začátku to dělalo Harrymu potíže. Tolik záviděl Dracovi, který snad jako by se se znalostí podobných knih narodil. Stačilo mu jednou si to přečíst a dokázal o přečteném hovořit poměrně na úrovni. Harrymu to moc nešlo. Snažil se, nechtěl tátu zklamat. Jen doufal, že teď během školního roku bude táta milosrdnější. To se nestalo, sotva dočetl jednu přinejmenším nedoporučenou knihu, vybral pro něj táta další. A sám ještě četl knihy o mentálních uměních, které si našel v rodinné knihovně. Věděl, že táta by neměl radost, kdyby tušil, že vylezl i k horním poličkám knihovny. Přečetl toho hodně. Znal základy této části magie a dost dobře chápal, proč je její aplikace zakázaná. Je to strašná zbraň. Ovšem, jak už říkal řediteli své koleje, pokud to může beztrestně dělat Brumbál, může to dělat kdokoli.
Nakonec se rozhodl jít spát, i když do večerky zbýval ještě nějaký čas. Byl hodně unaven, bylo toho na něj přes den hodně. Ještě poklábosil s Arnoštem, který byl štěstím bez sebe, že zase povyrostl a pak už spal.

Kdosi jím zatřásl, aby se probudil. Otevřel oči. Nemusel si brát brýle, aby poznal, že je to profesor Snape. „Vyčistil jste si hlavu, než jste šel spát?“
Harry se rozhlédl. „Pane, jak...“
„Jak jsem se sem dostal? Vím já? Tohle je přece váš sen, Malfoyi,“ ušklíbl se na něj.
„Spím?“
„Ne. A já běžně po nocích chodím do soukromých pokojů svých studentů. Občas vám to opravdu pálí...“
Harry se posadil na posteli. „Ale když spím, proč se mi zdáte právě vy?“
„Třeba po mě tajně toužíte od chvíle, kdy jste nás šmíroval v knihovně na Malfoy manor,“ protáhl tónem, o kterém Harry nevěděl, jestli se mu líbí, nebo ne. Cítil, jak rudne.
„Nešmíroval jsem,“ bránil se rozhořčeně nespravedlivému nařčení. „Ale takové věci se prostě v knihovně nedělají,“ dokonce se zamračil. „Co kdyby ji někdo chtěl náhodou využít pro její původní účel?“
„Na Malfoy manor?“ zatvářil se, že hluboce přemýšlí. „Nemyslím.“
To už Harrymu vážně vadilo. „Pane, vy nevíte, jaké to u nás doma je. Když jsem ještě nechodil do školy, strávil jsem s tátou hodiny v knihovně. Seděli jsme u krbu a on mi četl. Vždycky, když jsem měl strach, když mě něco trápilo, pokaždé mě tam vzal, posadil si mě na klín, přitiskl k sobě a četl.“ Severus pozvedl obočí. Tohle si neuměl představit ani v nejdivočejším snu. „Nepamatuji si, co to bylo, jen matně. Spíš bych poznal obrázky, které v těch knihách byly. Ale kdykoli mi bylo smutno a tak, vybavil jsem si ten úžasný pocit bezpečí a toho, že je všechno v pořádku, že mě táta ochrání před celým světem. Teď už vím, že jsou věci, kdy to nefunguje, ale stačí ta vzpomínka, a hned se cítím lépe...“
„To jsem nevěděl,“ připustil Snape neochotně. „Zdá se, že každý známe jiného Lucia,“ dodal, ale to spíš jen tak pro sebe. „Když už jsme u knihovny,“ vrátil se k původnímu tématu, „...vím, že Lucius má spoustu knih pojednávajících o mentálních uměních. Četl jste nějakou?“ zeptal se a posadil se na Harryho postel. Zády se opřel o rohový sloupek.
Harry se rozzářil. „Všechny. I z těch horních polic. Ale neříkejte to tátovi, ano? On by asi nebyl moc rád... Vlastně vůbec... Vlastně...“
„Chápu, máte to zakázané. Je pěkné vidět, že přece jen nejste takový zelenooký andílek, za jakého vás Lucius považuje...“ zasmál se.
„Pane?“ nechápal Harry.
Snape zvážněl. „Zpět k mé původní otázce. Než jste šel spát, vyčistil jste si hlavu?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Opakoval jsem si, co jsem si přečetl před spaním.“
Chvíli tak seděl, opíral se o sloupek a přeměřoval si Harryho. „Dobře,“ rozhodl se náhle. „Jestliže jste tedy přečetl ty knihy z domácí knihovny, pak znáte teorii. I postup, byť jen teoreticky,“ počkal na souhlasné přikývnutí. „Od rána se podle toho začnete chovat. Jestli si před spaním musíte opakovat učivo, jděte si lehnout o pět minut dřív. Zkuste i během dne, když budete naštvaný nebo naopak šťastný, ten pocit ovládnout. Za nějakou dobu se vám třeba zase bude zdát nějaký hezký sen.“
Harry se usmál. „Děkuji, pane,“ řekl tak upřímně, až to Snapea překvapilo.
„Vůbec nemáte za co, Malfoyi. Nejsem odpovědný za vaše sny.“

Harry se probudil ten den hodně pozdě. Pochopil, že snídani už nestihne. „Dobby!“ zavolal skřítka, zatímco se hrabal z postele.
„Pan Harry zaspal!“ vypískl skřítek dřív, než ho Harry stačil pozdravit, neřku-li zaúkolovat. „Pan Harry si musí pospíšit, aby stihl vyučování. Dobby připraví oblečení a...“
Harry ho přerušil. „Dobby, přines mi něco k jídlu, ano? Slibuji, že se dám do pořádku během několika minut. Uvidíš.“
Dobby si ho prohlédl dost pochybovačně. „Dobře, Dobby přinese panu Harrymu něco k snídani.“


* * *

Sotva skončilo slavnostní přivítání spřátelených škol a jejich studenti se rozptýlili mezi stoly, zamával Harry Viktorovi. Tomu nezbylo, než se k Harrymu připojit a posadit se ke zmijozelským. Ne, že by měl něco proti Harrymu, to vůbec ne, ve skutečnosti se na něj těšil, ale ti ostatní mu vadili už od pohledu. Ředitel jeho školy ho bodře poplácal po zádech a tím jej vlastně vehnal do náruče zmijozelských.
Harry brzy poznal, že se v této společnosti Viktor necítí právě nejlépe. Proto zkrátil dobu večeře na co možná nejkratší možnou dobu. Pak se s Viktorem domluvili na druhý den a šli každý po svém. Dracovi se nelíbilo, že se Harry tak kamarádí s Viktorem. Totiž, ne, že by mu to nepřál, jenže by byl rád, kdyby si Viktor všiml i jeho. Samozřejmě to nedával žádným způsobem najevo. On je totiž Malfoy a nepotřebuje se kamarádit s kdejakým cizincem, i kdyby to byl nejlepší mezinárodní chytač.

Sešli se druhý den. Harry nemohl dospat. Viktor mu totiž slíbil, že se spolu proletí. Harry byl přesvědčen, že se nadšeně usmíval i během spánku. Vyběhl ven hned po lehké snídani. Nejedl moc, nebyl si jist, jaké vylomeniny budou na koštěti dělat, nechtěl, aby se mu udělalo špatně. Na famfrpálovém hřišti byl jako první. Začal létat, aby se trochu rozhýbal, než Viktor přijde.
Když Viktor dorazil na famfrpálové hřiště, kde měli s Harrym sraz, naskytl se mu nádherný pohled. Sledoval Harryho, který se nad hřištěm proháněl v nejkrásnějších figurách, jaké kdy Viktor viděl. Preciznost, s jakou jednotlivé figury zvládal, byla do očí bijící.
Nasedl na koště a vyletěl vzhůru, za Harrym. Připojil se k jeho dovádění a v příjemné zábavě strávili celé dopoledne.
„Bolí mě celé tělo,“ stěžoval si Harry nadšeně, když konečně sesedli. Takhle dlouho v jednom kuse už dlouho nelétal. Viktor jen něco nesrozumitelně zamručel. Harryho znovu překvapilo, když viděl, jak se na zemi Viktor změnil. Zamířili ke škole a snažili se příliš nepajdat. Najednou Harry zahlédl nedaleko nich, blízko skleníku, Nevilla. „Ty, Viktore, vadilo by ti, kdybych tě seznámil s jedním svým kamarádem?“ zeptal se po chvíli.
Viktor se zazubil. „Vůbec ne. Sem s ním. Karkarov myslel, že mě budeš chtít seznámit se svým bratrem...“
Harry se zamračil. Co je komu do toho, koho s kým chce seznámit? „Jestli chceš Draca poznat, seznámím vás,“ navrhl, nepříliš nadšeně.
„Asi budu muset,“ sdělil ve stejném tónu Viktor. „Karkarov se hodně snaží zapůsobit na tvého otce,“ pokračoval nebývale upřímně.
Harry se na něj tázavě podíval. „Proč?“ pomyslel si něco o tom, že to se bude muset snažit mnohem víc.
„Ty to nevíš?“ zeptal se překvapeně Viktor. „Znají se přece už dávno. Už od...“
„Nechci to vědět!“ přerušil ho Harry. Pokračovali v chůzi, Harry upíral zamračený pohled na zem, přímo před sebe. Když se přiblížili k hradu, zamával na Nevilla. Ten pochopil jeho zvoucí gesto a zamířil k nim.
„Harry,“ ozval se mezitím Krum, „mohu se na něco zeptat?“ Harry souhlasně přikývl. „On přece není tvůj skutečný otec, že?“
Harry semkl přísně rty. „To ti také řekl Karkarov?“ zeptal se, nepříliš překvapeně.
„Harry...“ Neville přišel až k nim. Všiml si, jak se oba mračí, a zaváhal, jestli si Harryho mávání nevysvětlil nějak špatně.
Harryho tvář se vyrovnala, když viděl Nevillovu nejistotu. „Viktore, rád bych ti představil svého kamaráda Nevilla. Neville, tohle je Viktor,“ seznámil je. Když viděl výraz v Nevillově tváři, byl rád, že ho to napadlo. Viktor hned Nevilla zatáhl do rozhovoru o bylinkách vhodných na úrazy nejčastěji provázející famfrpál. Neville zářil jako sluníčko. Byl šťastný, že někdo konečně ocení jeho znalosti, zvlášť někdo, jako je Viktor Krum. Dmul se pýchou, chrlil ze sebe další a další informace. Harrymu se navíc zdálo, že Viktor pečlivě vnímá, co Neville říká, a hůř, že tomu i rozumí.
Došli až k Velké síni. Neville se odmlčel, když viděl, že chce Harry odejít. „Ty, Harry, Ginny se rozhodla, že s tebou půjde na ples,“ varoval ho.
Harry se začal smát, ovšem záhy mu došlo, co všechno Nevillovo sdělení odnáší. Úsměv ho rychle přešel. „Sakra,“ procedil skrz zuby, „ona je schopná takovou ostudu skutečně udělat.“
„Kdo je Ginny?“ zeptal se zvědavě Viktor. Trochu ho bavilo sledovat Harryho, kterému se očividně o té dívce příliš mluvit nechtělo.
„Nikdo,“ konstatoval.
„Spolužačka,“ pokáral Neville Harryho pohledem.
„Až ti bude dělat ze života peklo, také budeš říkat ´nikdo´,“ vedl si Harry dál svou.
Viktor se bavil čím dál víc. „Peklo?“
Neville se ušklíbl, ale spíš rozpačitě, než pobaveně. „Na tom, co říká Harry, něco bude. Rozhodla se, že se vdá za Harryho. To, že on to pořád ještě nepochopil, je čistě jeho problém.“
„Poslala mi otrávenou čokoládu,“ stěžoval si Harry dál.
„Nebyla otrávená,“ uváděl to Neville na pravou míru. „Jen do ní přimíchala lektvar lásky.“
Harry praštil rukou do zdi, až se na něj obrazy zle zamračily. „To je ještě horší. Lektvary lásky jsou zakázané. Jí to samozřejmě prošlo, asi proto, že se kamarádí s Brumbálem. Ale mě už to leze krkem.“
„A...“ chtěl se zeptat Viktor na osud čokolády.
„Snědl ji někdo jiný,“ ušklíbl se Harry s pocitem zadostiučinění. „Jinak, to s tím plesem je nesmysl. Už jsem se dohodl s Dafné. Řekli jsme to doma, naši už začali vybírat oblečení, abychom k sobě ladili. Narcissa říkala, že u Draca a Pansy je to snazší, že mají jiné odstíny pleti a... Co na mě tak koukáte?“ zeptal se jich, když viděl, jak zírají. Nejdřív se vyděsil, že někdo nepovolaný stojí za ním a poslouchá jejich hovor (nejlépe Weasleyová), ale to zavrhl, když si uvědomil, že ty pohledy jsou upřené přímo na něj.
"Odstíny pleti?" zeptal se Neville nechápavě. "No, že světlý Draco a tmavší Pansy tvoří přirozený kontrast. Já a Dafné jsme stejní," vysvětloval podrobněji. Tedy, tak podrobně, jak sám dokázal. Upřímně, moc to nechápal a tak trochu mu to bylo jedno. „A co jim trvá tak dlouho?“ zeptal se nakonec Neville.
Harry pokrčil rameny. "Narcisa říká, že všechno záleží na šatech. Nechala je ušít, to nějakou dobu trvá, dvě tři zkoušky, aby dobře seděly. Takže se muselo s přípravami začít dřív." Neville si povzdechl. Také by někdy rád podstupoval podobné přípravy. Jenže on bude mít normální sváteční hábit. Jako všichni ostatní. Rozloučili se. Neville šel do Velké síně na oběd. Harryho přešla chuť, proto vyšel ještě s Viktorem ven, aby se podíval na jejich loď. Věděl, že dovnitř jej nepustí, ale byl zvědavý i na to málo, co mohl zahlédnout ze břehu.
„Jestli ti tak vadí,“ spustil cestou Viktor, „že tě ta holka sleduje, můžeme se tvářit, že jdeme na ten ples spolu...“
Harry se zastavil uprostřed kroku. Málem upadl. „Co jsi to říkal?“ zeptal se překvapeně.
Viktor se také zastavil. Díval se na Harryho. Netušil, na co se kluk ptá. Že by měli pravdu všichni ti, kteří o něm mluvili jako o rozmazleném sebestředném frackovi? Doteď si to Viktor nemyslel, ale pokud se ho dotýká, že... „Nemyslel jsem to úplně vážně, jen bychom se tak mohli tvářit...“ nevylepšil to.
Nicméně Harry se sebral. „Poslyš, Viktore, asi bych ti měl říci, že tady v Anglii není žádoucí, aby spolu chodili dva kluci. Nebo dvě holky, to už je jedno. Takže kdybychom se tvářili, že na ten ples jdeme spolu, bylo by to dost nevhodné.“
„V Kruvalu je to běžné,“ ohrazoval se.
Harry se ušklíbl. „Jestli to třeba nějak nesouvisí s tím, že tam žádné holky široko daleko nemáte.“
Viktor přijal odlehčení tématu. „Říká se, že holky jsou zmije, zvlášť když jim jde o chlapa. Ale to si nedokážeš představit, co dokáží kluci, když soutěží o přízeň profesora...“
„Pro...“ Harry se zarazil. Neměl slov.
„Harry, vždyť jsme všichni dospělí. Nastupujeme do školy v šestnácti a dřív, jak ve čtvrťáku si nás stejně nevšimnou.“
„Ale...“
„Chápu správně, že u vás to není?“ ptal se zvědavě.
Harry zavrtěl hlavou. Naprosto rozhodně. Ostatně... „Viděl jsi naše profesory. Myslíš, že některý z nich by...“ ani nedokázal domluvit.
Viktor se usmál. „Uměl bych si vybrat.“
„Já to nechci vědět,“ rezignoval Harry a bez zájmu si prohlížel loď, která stála necelých třicet metrů od břehu. Ještě před chvílí se těšil, až loď uvidí, ale poté, co vyslechl Viktorovo vyprávění o vztazích panujících v Kruvalu, jeho zájem poněkud ochladl. Jeho myšlenky se točily kolem řečeného a Harry se přitihl při úvaze, že by ho opravdu zajímalo, koho by si Viktor vybral.


* * *

Všichni netrpělivě čekali, kdo bude z jednotlivých škol vylosován. Brumbál si zahrával s vnímáním ostatních, nejen kouzly, ale rovněž iluzemi. Zhasil téměř všechna světla ve Velké síni, takže Ohnivý pohár zářil, jako tisíc sluncí. Po chvíli již držel první ohořelý pergamen v ruce.
„Viktor Krum!“ vykřikl první jméno.
Nikdo nijak zvlášť nereagoval, ve skutečnosti to nikoho nepřekvapilo. Nikdo, kromě Kruvalu. Ti začali hlasitě tleskat a i jinak dávat najevo své nadšení. Viktor opustil své místo a zamířil do vedlejší místnosti.
„Fleur Delacour!“ zaznělo další jméno z Brumbálových úst. „Cedric Diggory!“ do třetice.
Když všichni tři zmizeli za dveřmi ve vedlejší místnosti, pokračoval Brumbál ve výkladu. O nutnosti povzbuzovat své šampiony, o... V tu chvíli se odmlčel. Pohár se totiž znovu probudil. Brumbál automaticky zachytil ohořelý pergamen, který mu poslal. Zahleděl se do něj a zbledl. Když se neozýval, začaly se ve Velké síni množit tázavé hlasy. Nakonec sama profesorka McGonagallová vyzvala Brumbála, aby konečně přečetl, co na pergamenu stojí.
„Harry Potter...“ řekl tiše.


* * *

To ráno se dveře v ředitelně Bradavické školy čar a kouzel netrhly. Lucius přišel zároveň se Siriem, jak si odmítli dát přednost, protože jsou přece důležitější, než ten druhý, vstoupili do dveří společně a málem prošli i s futrem. Jindy by to snad bylo k smíchu, ale teď byla situace vážná.
„Jak je něco takového možné?“ zeptal se Sirius.
„Harry nesmí být šampionem,“ přisadil si Lucius.
„Posaďte se,“ snažil se mírnit jejich zlobu Brumbál. Ne, že by se mu to podařilo, ale poslechli ho. Alespoň něco. „Celým případem se zabývá ministerstvo. Nejprve zkontrolovali mnou provedené kouzlo týkající se věkové hranice. Pro případ, že bych se zmýlil a chlapci se podařilo vhodit své jméno do poháru.
„Harry je Malfoy, nebude riskovat,“ odtušil podrážděně Sirius.
Lucius to nechal bez reakce. Prozatím. „Ano. Je Malfoy. Učím ho používat hlavu. Takhle hloupě by se nezachoval. Problém je jinde. Pohár tří kouzelníků. Jak je možné, že jsou čtyři? Jak je možné, že by měli být za Bradavice dva šampioni? Nedivím se, že si Karkarov stěžuje. Já bych si také stěžoval, být na jeho místě.“
„To všechno ministerstvo řeší.“
„Kašlu vám na ministerstvo!“ ozvalo se dvojhlasně.
Lucius pevně sevřel svou vycházkovou hůl, ne v gestu výhrůžky, spíš proto, aby se ovládl. „Vy si to pořád nechcete připustit, Brumbále, ale máme problém.“
„Problém? Ještě jiný, než že je Harry šampionem, aniž by tam vhodil své jméno?“ zeptal se Sirius.
Lucius si pomyslel cosi o omezenosti. „O prázdninách měl Harry sen, že se Temný pán vrátil,“ začal Lucius s výkladem.
„Cože?“
Brumbál jen tiše naslouchal.
Lucius se po Siriovi podrážděně otočil. „Tys tu nebyl, víš, ty ses poflakoval v Azkabanu. Ale on tu je pořád. Jednou ho dokonce Brumbál zaměstnal ve škole.“
„Eee...“
„V Harryho prvním ročníku,“ upřesnil Lucius, aniž by zacházel do podrobností. Fawks se zatvářil znepokojeně. Což překvapilo Siria i Lucia. Doteď si nějak nedokázali představit, že by se Fawks mohl tvářit znepokojeně. Že by se mohl tvářit jakkoli. „V Harryho druhém ročníku tu byl také. Minulý rok jsi tu byl ty, tebe je také dost. A teď? Jak jsem říkal. O prázdninách měl Harry sen, že se vrátil. Pak ta akce během mistrovství...“
„Určitě ses dobře bavil, že...“
Lucius byl vzteky bez sebe. Jde o Harryho a ten idiot tady prostě pořád žvaní. „Jen pro tvou informaci, v tu dobu jsem mluvil se svými syny a s dalšími patnácti, dvaceti lidmi. Promiň, řádění Smrtijedů jsem nějak nestihl.“ Znovu se obrátil k Brumbálovi, který vypadal, že se jejich komunikací dost baví. „Teď, zcela náhodou, za podezřelých okolností, se Harryho jméno dostalo do Poháru. Navíc, ještě jeho původní jméno.“
„Co?“
„Pohár vydal jméno Harry Potter,“ odsekl. „U Merlinovy brady, Brumbále, nejste přece žádný neumětel. Jste velmi schopný kouzelník. Myslíte si, že to je normální, co se tu děje?“
„Lichotíte mi, Lucie, ale...“
„Zastavte to,“ přikázal Lucius.
Brumbál si povzdechl. „To nejde. Jakmile byl Turnaj zahájen, nelze zastavit. Uvidíme, jak to dopadne, budeme všichni dávat dobrý pozor.“
Lucius zbledl tak, že o něj začal mít Sirius strach. „Jestli se mu kvůli vašemu ´uvidíme´ něco stane, Brumbále, jestli jste si doteď myslel, že mě znáte, pak zjistíte, jak strašně jste se zmýlil. Členům správní rady jste mohl vyhrožovat, ale nemůžete zastrašit všechny kouzelníky, kteří by mne podpořili. My vás dokážeme zničit, Brumbále. Střežte Harryho, jako oko v hlavě, jestli se o tom nechcete přesvědčit na vlastní kůži!“
Brumbál nevěřil vlastním uším.
„Brumbále,“ zaváhal Sirius. Přece jen, nevěřil, že by to Brumbál neměl všechno nějak ošéfované. Brumbál vždy ví, co dělá, i když to tak třeba nevypadá.
Brumbál se na něj usmál přes své brýle. V Siriovi zatrnulo, když si uvědomil neupřímnost toho úsměvu. „To bude v pořádku, Sirie. Myslím, že tady Lucius trochu přehání, jak má ve zvyku.“
„Jak říkal Malfoy, mělo by se to zastavit a...“
„Slyšíš se, Blacku? Vždyť ty se mnou ve všem souhlasíš!“ pustil se do něj Lucius. „Kde je ten tvůj věčný boj proti ty-víš-komu,“ parodoval jejich opatrné hlasy. „Hodil jsi ho za hlavu? Teď, když jsi ten dědic Blacků?“ posmíval se mu, ale ve skutečnosti mu to bylo ukradené. Jen si potřeboval vybít svou frustraci a Black byl k tomu víc než vhodný.
„S Ty-víš-kým to nemá vůbec nic společného,“ opětoval vztekle Sirius. „Jde o Harryho. Jsem jeho kmotr. Záleží mi na jeho bezpečí. Ty se tváříš, že jsi jeho otec, on se tváří, že je ředitelem jeho školy. Ty jsi Smrtijed, on zaměstnal Ty-víš-koho ve škole. Tak co se sakra divíš, že mám strach, když vás dva kolem něj vidím? Proto souhlasím s tím, co říkáš. Navíc, znám plno čistokrevných rodin, které bojovali, bojují a bojovat budou proti Ty-víš-komu. Není ostudou být dědicem Blacků. Neopovažuj se otírat se o mne a mou rodinu. Dostal jsi dobrou ženu s dobrým věnem, tak buď zticha!“
Brumbál se, nikým nepozorován, sebral a odešel z ředitelny. Upřímně, stejnou otázku, jakou Lucius položil Siriovi, si on stran Siria kladl už delší dobu. Totiž, ne, že by předpokládal, že bude Sirius bez dalšího souhlasit úplně se vším, co Lucius řekne. Spíš si představoval někoho jiného, když zjistil, že Siria propustí. Někoho alespoň trochu tvárného. Někoho, kdo mu pomůže realizovat plány. Původní záměr, že se Sirius spřátelí s Harrym, přičemž ve stejnou dobu se Harry naštve na Lucia, nějak nevyšel. Spíš to vypadá, jako by pomalu přicházel o Siria. Čert ho vem, stejně nikdy k ničemu nebyl, ale dokud existovala možnost, že by Harrymu vysvětlil, kde je jeho místo, potřeboval ho. Teď se ho zbavit by bylo obtížné. Příliš se zabydlel mezi svými.
Nu což, nezbývá, než se obrátit na nešťastného Lupina.
I když, tady se Brumbál znovu zamračil, právě Lupin ho stál už několik šedých vlasů a pár let života. Když na konci minulého ročníku sebral Nebelvíru tolik bodů, Brumbál byl sice rozzlobený, ale s odůvodněním, které Lupin předložil, těžko mohl polemizovat. Byť ho překvapilo, že právě Lupin se zastal někoho kvůli šikaně. Jenže Lupin udělal víc, než že Nebelvíru srazil body. Protože Nebelvír v té době neměl tolik bodů, kolik mu Lupin srazil, dostal se do mínusu. Magické počítadlo si to nějakým způsobem zapamatovalo a odmítlo se toho vzdát. Takže Nebelvír nezačínal na nule, jako ostatní koleje, ale ať získal jakýkoli počet bodů, pouze ukrajoval ze svého minusového zůstatku. Brumbál by si vousy vytrhal, když zjistil, že nejenže netuší, jakým způsobem to Lupin udělal, ale ani to, jak Lupinovo kouzlo zrušit. Když jednou nadával příliš hlasitě, bylo mu vyslechnout Severovu přednášku o kouzelných tvorech a černé magii.


* * *

Počasí, které zavládlo v posledních dnech, přimělo většinu studentů, aby se potulovali mimo temné, chladné zdi hradu. Když neměli tolik volného času, alespoň se střetávali v atriu. Harry procházel davem, který se tam srotil za účelem posouzení Harryho šancí v turnaji. Na to ale neměl Harry ani čas, ani náladu. Šel tedy napříč dvorkem, víceméně ohleduplně si razil cestu za svým cílem. „S dovolením,“ řekl, když si ho kdosi z Nebelvíru nevšiml a neuhnul mu z cesty. Když se nic nedělo, trochu dotyčného odstrčil a pokračoval dál.
Neslyšel, jakou mělo jeho jednání odezvu. I kdyby slyšel, stejně by ho to nezajímalo. Ostatně, koho zajímá Nebelvír?
„Idiot,“ zavrčel podrážděně Ron.
Jeho dva druzi přisvědčili. „Si myslí, že když je šampion, může se chovat jako rozmazlená princezna.“
„Kretén je to,“ vzal si opět slovo Ron. „Stejně to projede. Cedrik je určitě mnohem lepší.“
„Sklapni, Weasley,“ ozval se za ním povýšený hlas Draca Malfoye. Draco sám nevěděl, proč se pouští do sporu. Tedy vyjma toho, že to je Weasley. Pořád netušil, jak se postavit ke skutečnosti, že se Harry stal šampionem, a že je kvůli tomu otec dost zoufalý. Nicméně, nemínil připustit, aby se Weasley takto otíral o Harryho. Konec konců jsou přece rodina.
„To se ozval ten pravý,“ postavil se Weasley vyzývavě proti Dracovi. „Co mi uděláš, když toho nenechám? A čeho mám vlastně nechat? Myslíš toho, co stejně ví celé Bradavice?“
Draco pomalu přešel až k Weasleymu. Jeho gorily šly s ním, podmračeně si prohlížely Deana a Finnigana. „Ještě slovo o mé rodině, Weasley a budeš toho litovat. Říkám to jasně?“
Ron se necítil právě nejlépe. S Dracem se ještě nikdy nestřetl, ale jestli má stejnou průpravu, jako Harry... Co možná nejlhostejněji se otočil a odcházel. Přitom řekl, dost nahlas na to, aby to Draco slyšel... „Jakápak rodina? On je stejně Malfoy jako každej druhej, není tajemstvím, že jste ho sebrali na ulici...“
Kletba, kterou mu podrážděný Draco hodil do zad, jej minula vyloženě nešťastnou náhodou.

Harry se otočil, když zaslechl Dracův výkřik a zlostný hlas profesora Moodyho. To, co uviděl, ho jednak šokovalo, jednak pořádně rozčílilo. Bílá fretka, poslušna pokynů Moodyho hůlky, poletovala vzduchem, občas se dost ošklivě uhodila o kamennou zem.
Neuvažoval o tom, prostě to udělal. „Everte Stati!“ mávl hůlkou směrem k Moodymu.
Byl úspěšný, Moody ztratil rovnováhu a zřítil se k zemi. V mžiku byl Harry u fretky, která využila toho, že ji Moody přestal ovládat a zaběhla za kamennou zídku. Harry se k vyděšenému zvířátku sklonil, když v tu chvíli byl uchopen silou, které nedokázal vzdorovat, a odhozen přes celé atrium. Zády narazil na kamennou zeď hradu a sesunul se k zemi. Poslední, co vnímal, byla bolest polámaných žeber a nohy a pak jej obestřelo milosrdné bezvědomí.

Probudil se a bolel ho celý člověk. Ucítil, jak někdo položil dlaň na jeho čelo. Usmál se, tuhle dlaň by poznal mezi tisíci. Otevřel oči. Úsměv ho přešel, když viděl, jak se Lucius tváří. „Zlobíš se na mě?“ zeptal se tiše. Lucius jen zavrtěl hlavou. Seděl na kraji Harryho lůžka, rukavice v jedné ruce, druhou teď položil na Harryho paži.
„Bolí?“ zeptal se po chvíli, když ucítil, jak Harry pod jeho dotykem zaťal svaly. Harry statečně zavrtěl hlavou. „Madam Pomfreyová,“ zavolal Lucius ošetřovatelku.
Objevila se téměř vzápětí. „Bolí vás něco?“ zeptala se sice laskavě, nicméně způsobem, který nepřipouštěl diskusi.
Harry otevřel pusu, aby něco řekl, ale zavčasu si to rozmyslel. „Trochu,“ připustil neochotně.
„Myslela jsem si to. Zlomeniny sice rychle srostou, ale není to nic příjemného. Brzy se vrátím,“ řekla a odešla pro své lektvary.
„Jak je Dracovi?“ zeptal se Harry, když si vzpomněl, co se dělo.
Ucítil dotek na druhém rameni. „Je mi fajn,“ řekl Draco. Harry se podíval tím směrem. Draco se na něj váhavě usmál. Harry byl za ten úsměv vděčný. Vážně měl o něj strach, když viděl, kolikrát jím Moody uhodil o kamennou podlahu v atriu.

Ten den byl mizerný od samého rána, nadával v duchu Lucius, když čekal, až Black uvolní krb. Ráno se dočetl o dalším vzestupu akcií Lektvarových závodů Salazara Zmijozela. On to říkal pořád, že ještě cena poroste. Jeho makléř radil prodat. Tak prodal. Si s ním ještě bude muset promluvit. Potom Narcissa přišla s tím, že nutně musí vyměnit lóži v divadle. Jistě, Lucius měl vždy to nejlepší. Jenže Narcissa trvala na výměně za stejnou lóži, jen o něco dražší. Potom ho volali do školy, že Harry napadl učitele. Po příchodu zjistil, že týž učitel napadl Draca a Harry se ho jen zastal. Pak rozhovor s Moodym... Lucius si nebyl jist, čím to je, ale měl z Moodyho zvláštní pocit. Jistě, neznal ho dokonale, před lety ho Moody vyšetřoval a tak moc si přál najít něco, co by Lucia spojovalo s Temným pánem. Ve skutečnosti ho však neznal, nedokázal tedy říci, jak se takový Moody pozná. Ale to, jak mluvil, ten zvláštní tik... Lucius začal mít starosti. Tedy, ještě jiné, než dosud. Chtěl to probrat s Blackem. Jenže tomu trvá, Merlin ví, jak dlouho, než uvolní krb. Lucius byl opravdu rád, že už je večer.
„No vždyť už jdu,“ hudroval Black, když ho konečně pustil. „Něco se děje?“ probral se, když viděl Luciův výraz. „Něco se stalo Harrymu?“
Lucius tušil, že se zase nedostane ke slovu. Naučil se brát Blacka takového, jaký je. Ostatně, velmi často se do něj se zvláštním potěšením trefoval. Jistě, i Black do něj, ale co je nějaký Black proti Luciovi, že... Jenže dnes mu došla trpělivost. Tak před dvanácti hodinami. „Silencio!“ umlčel Blacka. Zapomněl se pobavit výrazem v jeho tváři. Zamířil do salonku, kde Sirius přijímal lepší hosty. Black vztekle šlapal za ním. Neušklíbl se, když tu spatřil Severa a Lupina.
„Rád vidím, že jste se tu všichni sešli,“ spustil, „alespoň to nemusím vykládat víckrát.“
Podívali se na něj a na mlčícího Blacka.
„Proč Sirius mlčí?“ zeptal se Remus.
Severus se ušklíbl. „Zvláštní, že? Užijme si to.“
Sirius zuřivě gestikuloval.
Remus se zatvářil káravě, vytáhl hůlku a zrušil kouzlo, jež Siria umlčelo.
„Ty....“ nezklamal Sirius a chtěl se pustit do Lucia.
Lucius se s nuceným klidem podíval na Rema. „To je důvod, proč jsem ho umlčel.“
„Siri,“ tišil ho Remus. „Počkej, ať zjistíme, co vlastně chce říci.“
Sirius nesouhlasil, ale podrobil se většině. Poslušen Luciova gesta, přiblížil se ke stolu na Remově straně. Lucius prošel kolem Rema, aby se na protější straně připojil k Severovi. Něco přitom vytahoval z hábitu, nějaké noviny či co. Jemná vůně, která jej obklopovala, přiměla Rema k šokovanému pohledu na Severa.
Před měsícem, když se Remus zastavil ve škole, aby si od Severa vyzvedl vlkodlačí lektvar, podivil se nad tím, co za kolínskou Severus používá. Přimělo ho to k úvaze, jak jsou vyučující v Bradavicích odlišně placeni. On ze svého dřívějšího platu v Bradavicích by si takovou kolínskou nemohl dovolit. Inu, zřejmě je pro školu lektvarista důležitější, než obranář. Teď, když kolem něj Lucius prošel, uvědomil si, že to je přesně ta vůně, kterou tehdy cítil. Ne ze vzduchu, ne z křesla pro hosty, ale ze Severa.
Teprve upřeně lhostejný Severův pohled jej vzpamatoval. Uvědomil si, jak nevhodně musí jeho zírání působit. Rychle sklonil hlavu. Ve skutečnosti mu do toho nic není, přesvědčoval se. Pak si uvědomil, jaké je štěstí, že Sirius nemá snahu přeměnit se do své psí podoby.
„Dnes dopoledne Moody napadl mého syna,“ spustil Lucius, v ruce držel to, co před chvíli vytáhl z hábitu. Sirius pořád nedokázal zjistit, co to je. Původně zřejmě noviny, ale teď... snad nějaké výstřižky.
„Kterého?“ zeptal se překvapeně Severus a bavil se tím, jak sebou Black cuknul. Evidentně pořád nestrávil, že kluk je dnes Malfoy.
Lucius se vztekle ošil. Jednak neměl rád, když ho někdo přerušuje a pak, pořád byl rozčílený z toho, co se stalo. „Draca,“ odpověděl. „Jak to, že nevíš, co se stalo ve škole?“ došlo mu, co znamenala Severova otázka.
„Byl jsem nakupovat přísady do lektvarů pro ošetřovnu,“ téměř podrážděně odsekl Severus.
Lucius pokrčil rameny, teď už bylo celkem jedno, kde Severus tou dobou byl. Teď by si hlavně měli ujasnit priority. „Není důležité, proč. Podstatné je, že to, co s ním provedl, je nepřijatelné. Ve škole zakázané. Jen náhodou mu přitom nijak zásadně neublížil.“ Na chvíli se odmlčel, aby dal ostatním čas vstřebat, co řekl. Slovo priority vynechal, aby se nemusel zdržovat s jeho vysvětlováním Blackovi.
„Fyzické tresty nejsou...“ spustil Remus.
„Věčná škoda...“ přerušil ho Severus.
„Co se vlastně stalo?“ zajímal se Sirius jako jediný.
Lucius se zamračil. Kdyby ho třeba nechali domluvit... „Moody proměnil Draca ve fretku a otloukal ho o dlažbu v atriu. Viděl to Harry a...“
„Harrymu se něco stalo?“
Zmučeně zavřel oči. „Viděl to Harry a Moodyho srazil.“
Sirius se zasmál, Remus mlčel, Severus přemýšlel o idiotech.
„Moody Harryho vzal, praštil jím o zeď, zlomil mu dvě žebra a nohu,“ dokončil Lucius svůj výklad. Všichni mlčeli.
Nakonec se ozval Remus. „Tohle jsi mohl Siriovi poslat sovou.“
Lucius přikývl. Už ho to také napadlo. Nebo se na celého Blacka vykašlat. Jenže... „Neměl jsem v úmyslu to vykládat vám všem a ve skutečnosti vůbec nejde o to, co jsem právě teď vyprávěl. Když mě zavolali k Harrymu na ošetřovnu, přišel tam i Moody.“
Sirius se ušklíbl. „To musel být rozhovor!“ Jeho výraz nenechával nikoho na pochybách, že Luciovi připomíná dřívější vyšetřování. Lucius neměl náladu se rozčilovat.
„Byl. Vyhrožoval mi, prskal na mě, slintal a tvářil se jako debil.“
Teď to byl Sirius, kdo se zamračil. „Malfoyi...“
Lucius zvedl v obranném gestu ruce. „Mluvím naprostou pravdu, Blacku. To jsem neřekl, abych vyjádřil svůj názor na Moodyho. Když říkám, že prskal, slintal a tvářil se jako debil, myslím to naprosto vážně. Byl...divný. Nevím, jak to popsat. Příliš ho neznám, když pominu tu jeho nešťastnou snahu mě před lety zdiskreditovat, v životě jsem ho neviděl a nemluvil s ním. Za těch pár hodin jsem ho poznat nemohl.“ Sirius chtěl zase něco podotknout o tom, že není třeba se snažit Malfoye zdiskreditovat, nicméně Remus mu šlápl na nohu.
Lucius si toho samozřejmě všiml a s díky Removi přikývl. „Jako by nebyl až tak úplně při smyslech.“
„Je to Pošuk,“ neudržel se Sirius.
„I na Pošuka to bylo moc.“ Lucius konečně položil na stůl to, co přinesl. Sice to skutečně vypadalo jako noviny, protože to také noviny byly, ale jen na povrchu. Uvnitř byly nějaké fotky. Všichni přistoupili blíž ke stolu, aby si je prohlédli.
Severus se přiblížil nejen ke stolu, ale i k Luciovi. Koukal mu přes rameno, studoval fotky velmi pečlivě. Byli na nich Lucius a Moody v živém hovoru.
Lucius cítil za zády Severovu blízkost. Ze všeho nejraději by se o něj opřel. Komunikace s hlupáky nepatřila mezi jeho silné stránky a Black ho dnes dráždil víc, než jindy. Ale neudělal to. Ještě toho trochu. Navíc, tím si byl jist, Severus by tak intimní gesto neocenil ani v nejmenším.
„Odkud to máš?“ zeptal se Black, aniž zvedl pohled od fotek.
„Nějaký kluk nás tam vyfotil. Měl jsem strach, aby ho Moody neproklel,“ ušklíbl se.
Black zvedl hlavu, ve tváři odsouzení. „Sebral jsi to studentovi?“ zeptal se a jeho tón říkal: vidíte? Já to pořád říkal.
Lucius napočítal do desíti. „Koupil jsem to. Za to, co jsem mu dal za pár fotek, si tu věc může koupit několikrát. Můžeš mi vysvětlit, Blacku, proč se s železnou pravidelností chytáš toho nejméně důležitého?“ osopil se na něj. „Já se ti tu snažím vysvětlit, že je nějaký problém kolem Harryho, když pořád říkáš, jak ti na něm záleží a jak máš o něj strach, a ty tu řešíš nějakého studenta, který dostal všechny peníze, co jsem v tu chvíli měl u sebe?“ Black snad chtěl něco říci, ale nebylo mu dáno. „S takovou péčí jdi někam, Blacku!“ pokračoval Lucius. Možná by řekl ještě pár vřelých slov, ale zarazil ho konejšivý Severův dotek v oblasti páteře. Uklidnil se. Alespoň tak, jak to bylo možné. Upřel pohled podrážděně na fotky, kde právě Moody zuřivě gestikuloval. „Kdybyste byli té lásky a prohlédli si ty fotky. Máte pocit, že je to v pořádku?“
Siria napadlo, že se mu líbí, jak Moody sprdává Malfoye, ale raději nic neřekl.
Remus se rovněž tvářil, že pečlivě studuje fotky. Jeho pozornost však těkala jinde. U toho Severova doteku. Dobře si ho všiml. Možná jen proto, že na něj čekal. Na něj, nebo na podobně intimní gesto. A dočkal se. Tak je to tedy pravda, že ti dva... Ale opravdu mu do toho nic není. Jestli si Lucius myslí, že něco není v pořádku, měl by se připojit k ostatním a pokusit se zjistit, co.


* * *

Harry se podíval na tribuny. Ten dav ho nepřekvapoval. Nikdo si nemohl nechat ujít první kolo turnaje. Nahoře byla nejlepší místa, přestože byla celá záležitost nevýdělečná, počítalo se s tím, že ti, kteří budou chtít sedět na těchto místech, nějakým způsobem přispějí na chod školy. V nejlepší lóži zahlédl svého otce, kmotra, profesory Snapea a Lupina. Tedy, bývalého profesora Lupina. Zamířil k nim, v podpaží středně velkou krabici. Spěchal, neměl moc času, ale tohle bylo důležité.
„Náš šampion,“ protáhl ironicky profesor Snape.
Harry to ignoroval. „Tati, mohu si tady nechat tuhle krabici?“ zeptal se a podal ji Luciovi. Ten jen němě přikývl. Nemohl si dovolit promluvit nahlas. Od chvíle, kdy zjistil, co je obsahem prvního úkolu v turnaji, měl o Harryho strach. Jenže toto nebezpečí prostě s turnajem souviselo, nemohl se začít hlasitě projevovat. Udělal by ostudu sobě i Harrymu. „Stačí, když ji položíš tady vedle sebe. A nic na ni nedávej, ano?“ v rychlosti vydal další pokyny a pak už rychle odcházel do stanu pro šampiony. Pořád mu v hlavě zněla Moodyho rada: Použij to, v čem jsi nejlepší. Nu ano, rozhodně ji mínil uposlechnout. Jen si nebyl jist, zda měl Moody na mysli totéž.
Po chvíli už strčil ruku do plátěného sáčku, aby vytáhl kouzelnou figurku svého draka.

Když ohlásili, že „protivníkem“ Harryho Malfoye bude maďarský trnoocasý, Snape právě cosi říkal Luciovi. Sirius s Remem také něco řešili, ale v tu chvíli zmlkli. Zděšení v jejich tvářích bylo zřejmé. Jen Lucius se tvářil nezúčastněně, téměř lhostejně.
„Jak můžeš být tak klidný?“ vyjel na něj Sirius. „Tobě je to asi úplně jedno, ale Harryho si teď naporcuje ten nejhorší možný drak k svačině!“ Byl by běsnil dál, snad by se i na Lucia vrhl, kdyby ho Remus nestáhl zpět na místo.
I Snapea zajímalo, jak je možné, že se Lucius dokáže tak prvotřídně ovládat. V souvislosti s Harrym měl totiž Lucius, dle Snapeova názoru (který by v životě nevyslovil nahlas), jisté potíže se sebekontrolou.
„Jste jak malí,“ odtušil káravým tónem Lucius. „Harry přece ví, co dělá.“
Další diskusi, případně insultaci Lucia, zabránil první šampion, který se pustil do svého draka. Severus si pomyslel, že to Lucius s tím uklidňujícím lektvarem asi přehnal.

Harry vlezl k dračici. Ta na něj upřela své žluté oči, nebezpečně komíhala ocasem ozdobeným ostrými trny, připravená jím švihnout směrem k Harrymu. To pro případ, že by Harry přežil chrlení ohně.
„Buďte pozdravena, Vznešená paní,“
  zasyčel zdvořile Harry, přitom se mírně uklonil.
Dračice se zarazila. Dobře tomu člověku rozuměla, byť to nebyla přesně ta správná řeč. Ovšem bylo překvapivé potkat někoho, kdo se alespoň pokusil o domluvu.
„Co chceš?“
  zeptala se neurvale.
Harry se rozzářil. Ono to funguje! „Omlouvám se, jen jsem chtěl být zdvořilý. Chápu, že se vám tady nelíbí a nejraději ze všeho byste odlétla pryč. Jenže to by vás trápily myšlenky na potomky, takže byste to stejně neudělala,“  přiblížil se trochu blíž, ale ne tak, aby si myslela, že jí chce odnést nějaké vejce.
Jak očekával, trochu se naježila. „Proč se zajímáš o vejce?“  zeptala se přísně.
„O vaše vejce se vůbec nezajímám,“
  řekl Harry co nejpokorněji. Byť do hadího jazyka se pokora dala jen obtížně vměstnat. „Lidi vás sem přemístili, i s vaší snůškou jen proto, aby mezi vaše vejce dali jedno navíc.“
Zamračila se. „Nevěřím ti.“
Harry poodstoupil. Cítil, jak se potí, trochu se mu třásly ruce, ale nehodlal to vzdát. Už to, že s ním mluvila a nezaútočila, byl pokrok.

O Lucia se pokoušely mrákoty.
„Sedni, Blacku,“ zavrčel Snape na Siria, který vypadal, že skočí z tribuny.
Vlastně všichni byli v šoku. Dokonce komentátor se odmlčel. Všichni zírali na Harryho, který stál asi tak dva metry od nejnebezpečnějšího draka na světě, byl stále živ a nevypadal, že by hodlal utéct, nebo začít bojovat. Lucius měl jisté tušení, že se Harry snaží s drakem domluvit, ale to mu moc na náladě nepřidalo. Jestli to kluk přežije, přetrhne ho jako hada!

„Odejdu trochu dál,“
  syčel zatím Harry. „Ať máte možnost podívat se pečlivě na svou snůšku. Určitě poznáte, že jedno z vajec není skutečné.“  Opravdu odstoupil tak daleko, že to dračice považovala za dostatečné a otočila se k hnízdu. I když jedním okem pořád kontrolovala Harryho, začala prozkoumávat svá vejce. Nakonec musela uznat, že ten člověk může mít pravdu. „Máš pravdu, člověče,“  řekla nakonec. „Pojď blíž a řekni, co vlastně chceš.“
Harry se pro sebe usmál. Začalo to vypadat nadějně. Přiblížil se o pár kroků, pak ještě, až stál tak blízko draka, že cítil žár z jeho tlamy, aniž by drak byť jen škytnul. „Nechci vás obtěžovat, vím, že jste unavena, že máte obavy o potomky. Přitom tak krásný drak by měl řešit úplně jiné problémy.“
„Lichotíš,“
  zamumlala dračice potěšeně.
„Vůbec ne. Jen říkám pravdu. Určitě se spousta samců každým rokem rve o vaši přízeň. Chápu je, vaše šupiny jsou prostě nádherné...“
  dodal a bezděčně natáhl ruku, aby se dotkl šupin na krku.

Severus začal mít o Lucia strach.

Dračice se zavrtěla. „Dobrá,“  řekla, přitom se snažila nedat příliš najevo, jak na ni lichotky působí. „Co tedy chceš?“
„To vejce, které není vaše,“
  řekl Harry po pravdě.
Chvíli si ho prohlížela. „Proč ho chceš?“
„Je to můj úkol,“
  pustil se Harry na tenký led.
Vskutku tenký. Zamračila se a zahýbala ocasem. „Mluvíš tu se mnou kvůli úkolu?“
Harry zavrtěl hlavou. „Úkol byl, že vám ho mám vzít. Jenže to mi nepřijde správné. Proto o něj žádám. Vám k ničemu nebude a třeba bych vám mohl dát něco dobrého.“
„Dobrého?“
  zbystřila. Harry v duchu poslal dík Arnoštovi. To on přišel s nápadem, že by mohl přinést drakovi něco dobrého. Hadi i draci jsou totiž hrozně mlsní.
„Ano, mám pár sladkých věcí, třeba byste měla chuť.“
  Přikývla. Harry se otočil směrem k místu, kde Lucius už dávno umřel. Vytáhl hůlku. „Accio krabice,“ přikázal a pak už jen chytal letící krabici, která mu prudce spadla do náruče. „Otevřít,“  zasyčel.
Od chvíle, kdy zjistil, že mluví hadím jazykem, měl v něm všechna hesla. I kdyby ho někdo poslouchal, nepodaří se mu to napodobit. Jak mu teď záviděl Draco, zvlášť poté, co mu Goyle snědl všechny zásoby sladkostí. Harry nikdy nepochopil, jak se mu to mohlo podařit. Bez Draca by se do Dracovy ložnice nedostal a pak ho tam snad nenechal samotného, ne? z toho vyplývá, že Goyle prohrabal Dracovy zásoby, aniž by si toho Draco všiml.
Krabice se otevřela a čokoládový poklad přilákal dračí pohled. „Co je to?“  zeptala se nedočkavě.
„Čokoláda. Draci ji obvykle nejí, ale ptal jsem se našeho profesora přes kouzelné tvory, a ten říkal, že by vám to nemělo vadit.“
  Rychle rozbalil první kousek a nabídl na dlani, aby se snáz bral. To se naučil od Baziliška.

„Zabiju ho. Zabiju ho sám,“ rozhodl Lucius.
„Jsi jak malý,“ odtušil Sirius. „Harry přece ví, co dělá.“


* * *

„Jak to děláte?“ zeptal se Harry nedočkavě, jen co usnul a přišel ten nezvyklý sen. Harry byl z těchto snů nadšený. Nezdály se často, tak jednou za měsíc. Ale měl pocit, že během toho snu se naučil víc, než by se naučil být vzhůru. Pokaždé měl pocit, že se dokáže se Snapeovými vpády do svých vzpomínek popasovat lépe. Ale stále se mu nepodařilo odrazit jej okamžitě.
Snový profesor Snape se zarazil. Nějak netušil, na co se kluk ptá. „Na co se ptáte?“
Harry gestem obsáhl celý pokoj. „Tohle všechno. Skutečně spím, nebo ne?“
Snape se téměř usmál. „Je to pro vás tak důležité?“
Zamyslel se. „Je a není,“ řekl nakonec podle pravdy. „Jestli spím, chtěl bych umět... Jestli spím a zdá se mi o tom, jak mě učíte tohle všechno, pak jsem ten sen nezpůsobil já, ale vy. Chtěl bych vědět, jak. Víte, jak bych mohl pozlobit bratra?“ ušklíbl se.
Profesor Snape na to nijak nezareagoval. Jen zachytil Harryho pohled a mávl hůlkou. „Legillimens.“
Harry byl naštvaný. Nelíbilo se mu, jak ho Snape pořád přerušuje, nebo mění téma hovoru. A už vůbec se mu nelíbilo, když se v jeho hlavě procházel jako ve vlastním obýváku. Proto podvědomě, sotva zaslechl Snapeovo kouzlo, vytvořil tu nejsilnější obranu, jaké byl schopen. Nejenže Snapeovi neumožnil objevit další ponižující vzpomínky, ale rovnou ho vyhodil. „Řekl jsem, že...“ pak se zarazil. To, když mu došlo, co vlastně udělal. „Jéééé,“ ozval se nadšeně jako malé dítě, „ono se to podařilo...“
„Legillimens,“ zopakoval Snape.
Tentokrát ho Harry vyhodit nedokázal. Jak byl nadšen svým předchozím úspěchem, nedokázal se soustředit na další obranu... Trvalo to k nepřečkání dlouho. Snape jako by se vyžíval v těch nejhorších vzpomínkách na život u Dursleyů... A pak, k Harryho zoufalství, začal zkoumat i život na Malfoy manor....

<<
„Stejně seš akorát hloupej kluk, kterej si myslí, že pro mého otce něco znamená,“ říkal malý Draco ve směšném pokusu o dospěle povýšenecký tón. „Jsi akorát hračka, jako tohle auto,“ kopl do Harryho hračky. „Vidíš, už nefunguje,“ komentoval skutečnost, že přitom hračku rozbil. „Dopadneš stejně.“ Harry vypěnil. Vrhnul se na Draca a začal ho tlouct. „Otče! Otče! On mě bije!“ začal křičet a plakat Draco. Harry ho v mžiku pustil...>>


* * *

Harry se rozmazleně protahoval v peřinách. Dnes nemusel vstávat, mohl spát, jak dlouho chtěl. Dnes večer se ve škole koná ten tolikrát probíraný ples a na poslední chvíli ředitel Brumbál rozhodl, že celý den proto bude volný. Aby se studenti mohli morálně připravit na večerní záležitost. A pak také, jsou Vánoce. Znovu se protáhl, hodlal si ještě přispat, tak se otočil na bok, peřinu srovnal pod hlavu a blaženě zavřel oči.
Jenže přesně v tu chvíli se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Harry se zamračil, ale odmítal to vzít na vědomí. Jen zavrtal hlavu víc do peřin. Druhé zaklepání bylo ještě ráznější.
Harry sáhl na stolek, vytáhl hůlku a odstranil kouzla ze dveří. Hodlal si to s narušitelem vyjasnit, aby si tohle už nikdy nedovolil. Přece každý ve Zmijozelu ví, že dokud sám nesejde do společenské místnosti, není možné jej vyrušovat. „Dále!“ řekl podrážděně. „Tati!“ vyletěl z postele a běžel k Luciovi, který vešel do jeho pokoje.
„Jsem tu s Narcissou. Šla vzbudit Draca. Mysleli jsme, když letos nebudete o svátcích doma, že bychom mohli strávit příjemný den v Londýně,“ navrhl Lucius. Harry nadšeně přikyvoval. V mžiku zajel do bačkor a běžel do koupelny.
Lucius se pro sebe tiše usmíval. Tohle byl dobrý nápad. Na to, že vznikl asi před hodinou a půl. Musí se nechat, Narcisse to opravdu myslí. Díval se na ozdobený vánoční stromek, který měl Harry postaven v rohu místnosti. Tady se nerozpakoval a místo větve pořídil celý stromek. Lucia trochu mrzelo, že mu to Harry neřekl a svou větev si zdobil tajně. Ještě méně ho těšilo, že se to dozvěděl až po tolika letech. Ale nikdy o tom s Harrym nemluvil. Nechtěl mu brát jeho soukromí.
Harry byl brzy zpátky. Slušelo mu to, Lucius si říkal, že je dobře, že má chlapec vkus a smysl pro detail. Jednou z něj bude velmi přitažlivý muž a bylo by mrzuté, kdyby si to kazil tím, že se nedokáže obléknout.
„Dobby přinesl snídani pro pana Harryho a pro hada,“ ozval se skřítek ode dveří. Položil tác se snídaní na kulatý stolek a kousek syrového masa nesl k teráriu. Harry se usmíval. Dobby si s Arnoštem vytvořili zvláštní způsob komunikace. Měli se rádi, byť by to oba rázně popřeli.
„Já už jedl, najez se sám, ale ne moc. Kdo by za tebe jedl v cukrárně,“ odmítl Lucius svou porci, ale šálkem čaje nepohrdl. Pořád se rozhlížel po pokoji, až jeho pohled spočinul na zlatém dračím vejci. Ještě teď se budil z děsivých snů, ve kterých drak rozsápal Harryho, případně ho spálil, případně rozsekal trny na ocasu, případně...

Pozdě odpoledne se vrátili. Chlapci se začali oblékat. Harry se díval na hromadu oblečení a poslouchal Luciův výklad o tom, co se na plese smí a nesmí. Jako by to Harry už stokrát neslyšel. Skoro to vypadalo, jako by se Lucius chystal na svůj první ples, ne Harry. Protože, na rozdíl od Lucia, byl naprosto klidný. Věděl, že i kdyby neslyšel nic z toho, co Lucius říká, pořád by vysoce převyšoval ostatní účastníky plesu. Od malička byl totiž veden k tomu, že jako Malfoy musí být ozdobou společnosti. Většina návyků mu tedy už dávno přešla do krve. Ovšem dost se bavil představou, že zatímco Lucius se snaží mluvit věcně, tak Draco teď poslouchá Narcissu a určitě mu z toho všeho jde hlava kolem.
Tak například jedna z věcí, které Harry neřešil, byla skutečnost, že vlasy vysušené kouzlem nejsou tak přirozené, jako když se nechají uschnout. Proto se museli vrátit dřív, aby se stihl ještě umýt a všechny ty věci, které Lucius považoval za nezbytné, a kvůli kterým zavolal Dobbyho, aby Harrymu pomohl. Teď Lucius zajel prsty do Harryho vlasů a mírně je načechral. Přesvědčil se, že jsou skutečně suché. Dal tedy pokyn Dobbymu. Ten uklidil všechna udělátka, kterými zušlechťoval Harryho fyzický vzhled, ne, že by o sebe Harry sám dost dobře nepečoval, a přinesl oblečení.
„Obléknu se sám,“ odmítl jeho pomoc Harry. Lucius se s pochopením otočil. Jakkoli byli s Harrym schopni společně zajít do sauny, aniž by to kohokoli z nich pohoršovalo, k oblékání se hodilo soukromí. „Tati, mohl bys mi pomoci s tímhle...“ oslovil ho po chvíli Harry. Lucius se usmál nad ´tímhle´ a otočil se. Harry k němu natahoval ruce s dosud rozepnutými rukávy, v jedné ruce držel krabičku s manžetovými knoflíčky. Lucius mu pomohl, pak ještě uvázal bílou vázanku do správného uzlu. „Vypadáš dobře,“ zhodnotil nakonec, když se Harry zcela oblékl. Nový hábit byl důstojným doplňkem k plesovému oblečení. Harry se podíval do zrcadla a téměř marnivě se v něm prohlížel. Líbilo se mu, jak mu Dobby sepjal vlasy do stuhy, jemu to tak nikdy nešlo. Rozhodl se, že až bude chvíle, požádá Dobbyho, aby ho to naučil. Lucius se neubránil úsměvu. „Ještě rukavice,“ připomenul. Dobby přichvátal s jemnými rukavicemi. Harry se na ně překvapeně podíval. „Nemůžeš na svou taneční partnerku sahat zpocenými dlaněmi,“ poučil ho Lucius. Harry se znovu postavil před zrcadlo a pak si zhluboka povzdechl. „Tak běž,“ pobídl ho Lucius. „Až odejdete, vrátím se krbem domů.

Když vešli do Velké síně, která se pro tuto příležitost proměnila v taneční sál, Harry se potěšeně usmál. Opravdu, s Dracem a svými partnerkami vypadali dokonale. Dívky se oblékly rovněž přijatelně, ostatně, tohle všechno bylo domluveno již před pár týdny. Ve vlasech měly dívky nádherné diadémy, dárky od Lucia Malfoye. Harry dívky podezříval, že právě proto souhlasily s tím, že půjdou na ples s ním a Dracem. Protože předpokládaly, že za to něco dostanou. Harry jen doufal, že nepředpokládají, že časem dostanou víc. Třeba jméno. Ne, že by měl proti Dafné nějaké zásadní výhrady, určitě by z ní byla správná manželka, jenže on tak nějak očekával víc.
„Ty jsi vskutku tradiční, Weasley,“ neodpustil si, když míjeli Ronalda v jeho šíleném oblečení.

Ples se vydařil nad očekávání, by řekl kdokoli jiný. Severus Snape by řekl, že škoda rány, která vedle padne. Nesnášel tyhle akce, nesnášel Brumbála, že trval na jeho účasti. Na druhou stranu, říkal si se zvrácenou rozkoší, je možné tu pečlivě sledovat poklesky a prohřešky jednotlivých účastníků a ty pak využívat. Takže... Minerva se nudí a ráda by šla tančit. Brumbál je nadšený a tančí s madam Maxime. Karkarov má strach. Malfoyové jsou dokonalí. Weasley leží pod... moment? Nenápadně se zaměřil na kolegu Weasleyho. Skutečně. Z  pod profesorského stolu mu koukaly pouze nohy. Byl by raději, kdyby tam měl nějakou ženu, ale Severus byl přesvědčen, že tam má tak maximálně láhev ohnivé whisky.
Zamířil tím směrem, aby odkopl vyčuhující nohy pod stůl, v rámci utajení samozřejmě, když tu ho zastavil jakýsi křik. Podíval se tím směrem. Nemohl si pomoci, ale pobaveně se ušklíbl. Teď to začne být zajímavé.
„Takže s Dafné, no, hezký páreček z vás je. Jen vás ukousnout...“ Nadávala Ginny Weasleyová. Stála rozkročena před Harrym, ruce opřené v bok.
„Ginny,“ snažil se zasáhnout Ron. Cítil se strašně trapně. Zmijozelští se v mžiku sevřeli kolem Harryho a Dafné. Jejich pohrdavé pohledy mluvily místo slov. A Ginny si prostě nemohla odpustit svůj žárlivý výstup. Ron ji nechápal. Proč se pořád chovala jako husa? Proč se o Malfoye vůbec otírala? Ron by nepřipustil, aby si Malfoy, jedno jaký, začal s jeho sestrou. Ovšem skutečnost, že o ni evidentně vůbec nestojí, se ho dotýkala ještě víc. Tím spíš však nechápal Ginny, že se tak ponižuje.
Harry odmítal odpovědět. Pohledem vyhledal Goyla a němým kývnutím ukázal na Weasleyovou. Goyle je zlatý. Byli domluveni, že Harryho před Ginny ochrání. Nejprve se ošíval, ne, že by nechtěl. Jen prostě nevěděl, jak. ´Mysli si, že je to nějaký chutný zákusek, ´ poradil mu Harry. Teď sledoval výraz v Goylově tváři, s jakým se blížil k Weasleyové a musel se, alespoň v duchu usmát. Ginny se vyděsila. Ten chtivý výraz v Goylově kulaté tváři byl strašlivý. A mířil k ní. Ještě něco křičela, ale dala se na útěk.
Minerva McGonagallová nebyla spokojená s tím, co studentka její koleje předvedla. Mrzelo ji to. Udělala ostudu nejen sobě, ale i koleji. Tohle nechápala. Proč se slečna Weasleyová tak ponižuje? Zvlášť, když o ni mladý pan Malfoy nestojí ani v nejmenším? A kdyby stál? Dál to raději Minerva nerozváděla. Ostatně, tohle by měl řešit Artur. Ostatně, kde je vlastně Artur? Naléhavě se dívala k profesorskému stolu. Viděla spoustu věcí, které raději vidět nechtěla, nicméně Artur mezi nimi nebyl. Vydala se tedy tím směrem. Upřela tázavý pohled na kolegu Snapea, který vypadal, jako že se, proti své vůli a nejlepšímu předsevzetí, baví. Ten nic neřekl, jen nenápadně kývl směrem pod stůl. Minerva mu schopnost takového kývnutí záviděla. Ona by to tak nenápadně a přitom výmluvně nedokázala. Podívala se, kam naznačoval. Zavřela oči, aby to neviděla. Pak vytáhla hůlku a Arturovy nohy vyčuhující z pod stolu obklopila neviditelným kouzlem.


* * *

„Jak to víte?“ zeptal se profesor Snape Harryho podezřívavě.
Harry si povzdechl. Měl vědět, že to jen tak neprojde. Ale když mu, krátce poté, co se tak divně stal šampionem, profesor Lupin věnoval tu úžasnou mapu, často ji studoval. No a jednou uviděl někoho někde, kde neměl co dělat. Jenže jak to teď vysvětlit? „Tohle vám říci nemohu, pane,“ smlouval. „Prostě vím, že pan Skrk chodí do vašeho skladu zásob. Řekněme, že jsem ho tam viděl.“
Až tak nelže, říkal si v duchu. Viděl tam, když ne Skrka samotného, tak tedy stopy. Už se přesvědčil, že plán nikdy nelže.
Snape se zvedl od stolu. Moc rád by věděl, odkud to kluk ví, protože vypadal naprosto přesvědčený o pravdivosti toho, co říká. Ale to teď mohlo počkat. „Ještě někoho jste viděl?“
Harry se zarazil. O tomhle se mu moc mluvit nechtělo. Jenže ředitel jeho koleje se na něj díval stylem, že nedokázal mlčet. Zvláštní, to se mu stalo poprvé v životě. „Několik studentů. Tak různě. Jenže když jsem se jich potom na to ptal, jako, že bych také rád, vypadali, že netuší, o čem mluvím.“
„Kteří?“ nezklamal Snape.
Harry se ošil. „Pane, když vám to povím, tak...“
„Nedozví se, že to mám od vás,“ uklidňoval ho Snape. Jenže uklidňování nikdy nebyla Snapeova silná stránka. „Nestrhnu jim body, ani jim neuložím trest...“ dodal, když viděl, jak Harry váhá. Skutečně to hodlal dodržet. Tohle bylo zvláštní, co Harry řekl. Totiž to, že netušili, o čem mluví. Jistě, vždy je tu možnost, že to prostě Malfoyovi nechtěli říci, ale pokud by měl Malfoy pravdu...


* * *

Harry se blížil k jezeru. Byl dost nespokojený. Děly se věci, kterým nerozuměl. Věděl, že bude muset jít do jezera, mezi jezerní lidi. Jen doufal, že tu s ním bude Draco. Chtěl si s ním promluvit. Draco se však od rána potuloval bůhvíkde. Ani na snídani nebyl. Harrymu to přišlo zvláštní. Sice on byl šampion, ale Draco by si určitě nenechal ujít příležitost ukázat se v lepších šatech. Rád se předváděl. Harrymu to sice připadalo hloupé, ale holkám se to líbilo. O průběh úkolu strach neměl. Jak mu Arnošt dnes ráno řekl, je to zařízené. Poslední dobou byl Arnošt trochu tajemný, nechtěl mu nic prozradit, pořád se tak divně usmíval, jako by si našel nějakou … kamarádku. Až dnes, opravdu velmi brzy ráno, probudil Harryho. Byl úplně mokrý a bylo dílem okamžiku zmáčet i Harryho přikrývku a polštář. Nehleděl na to a Harryho námitky jej nechávaly chladným. Ještě chladnějším, než jako had už beztak byl.
Vyslechli zadání, znělo to velmi podivně, ostatně, jako všechny Brumbálovy projevy. Všichni skočili do jezera, jen Harry se trochu zdržel. Trvalo mu chvíli, než pozřel hrst žaberníku. Bylo to odporné. Kdyby nevěděl, že jsou s profesorem Snapem víceméně zadobře, podezříval by ho, že mu tu hnusnou záležitost podstrčil úmyslně. Zhluboka se nadechl a skočil do jezera. Nejdřív měl strach, že se mu zimou zastaví srdce. Přežil. Ucítil nepříjemnou bolest, pohmatem zjistil, že mu narostly žábry. Ušklíbl se. Tak je to přece pravda. Rozhlížel se, nějak nevěděl, kterým směrem se dát a ani žádného ze svých soupeřů již nezahlédl.
Ucítil vibrace vody. Jako by se k němu něco blížilo. Zatím nedokázal identifikovat, odkud. Sice měl žábry, ale nebyl vodním tvorem. Ještě nechápal, jak voda pohyb i zvuk zkresluje. Rozpřáhl ruce v prvním tempu a vyděšeně ucukl, když se v záběru dotkl něčeho odporného, co se hýbalo po jeho levé straně. Podíval se tím směrem.
Vyděsil se. Zmateně se pokoušel dostat pryč. Nemít žábry, právě se utopil. Ta rozesmátá tlama s rozeklaným jazykem patřila, Merline, naga verrucosus kalí, nejjedovatějšímu hadu z lexikonu kouzelných tvorů strašlivých. Had ho následoval.
„Ty jsssi Harry? Arnoššt mě požádal, abych ti dělala průvodce jezerem. Moc pěkně o tobě mluvil. Že jssi jeho lidssský přítel, ale umíššš mluvit naší řečí.“
Harry tupě zíral a v duchu spřádal plány na Arnoštovu smrt. Nakonec se vzmohl na prosté přikývnutí, byť bylo dost strnulé.
„Jsem ráda, Harry, že tě konečně poznávám. Já jsem Sunadra,“ syčel had. Harry se dovedl soustředit pouze na jedové zuby, které té bestii čouhaly z tlamy. Arnošta určitě čekala bolestivá smrt.
„Takže můžeme konečně vyrazit?“ pobídla Sunadra Harryho.
„Kam?“
„No přece tam, kde jezerní lidé drží zajatce. Chytni se mně!“
Harry se neměl k tomu, aby se hada chytil. Tedy on se, popravdě, neměl ani k tomu, aby se k hadovi vůbec přiblížil. Zcela nepochybně sejde Arnošt z tohoto světa strašlivou a bolestivou smrtí.
Sunadra se vymrštila, jedním plynulým pohybem omotala svůj ocas okolo Harryho pasu a rychle se vydala do hlubin jezera, vlekouc Harryho sebou.
Jediné na co se Harry dokázal soustředit, byl způsob jak Arnošta sprovodit ze světa pomalou, strašlivou a bolestivou smrtí.
V jednu chvilku by přísahal, že viděl prchající ďasovce. Za okamžik míjeli Cedrika a poté podivnou bytost, která měla lidské nohy a žraločí hlavu. Harry usoudil, že to musel být Viktor. Fleur nikde neviděl, ale to mu bylo dost jedno.
Náhle Sunadra zastavila svůj sestup a uvolnila svoje sevření kolem Harryho. Když se rozhlédl, zjistil, že už ví, proč Draco nebyl nikde k nalezení. Plaval k Dracovi jak nejrychleji dokázal. Ve srovnání s předchozí jízdou se mu jeho vlastní rychlost zdála nicotná. Periferním viděním zahlédl nějaký pohyb. Natáhl ruku, aby se zachytil provazu, jenž poutal Dracovi nohy a otočil hlavou, aby se podíval, co se v podvodním lese řas hýbe.
Spatřil záda nazelených prchajících postav. Usoudil, že to jsou jezerní lidé.
„Vidíš, poznali mě. Kdysi jsme se trochu pobavili. Dodnes na ně vzpomínám.“
Harry si pomyslel, že ani nechce vědět, v čem ta hadova zábava spočívala. Nechal proto jeho poznámku bez odpovědi. Vytáhl hůlku a snadným kouzlem přesekl lano, jež drželo Draca.
„Teď se mě musíš chytit, já vezmu toho bledého,“  informovala ho Sunadra. Poslechl. Ostatně, něco na tom, co říkala, bylo pravda. Třeba to, že se nějakým způsobem musí dostat ven z jezera. To proto, aby mohl zahubit Arnošta. Pomalou, krutou, bolestivou smrtí.

Lucius seděl stále ve stejné poloze. Zakládal si na tom, že se tohle naučil už jako malý kluk. Pochopitelně vznešený malý kluk. Nešít sebou, nevrtět se, prostě sedět, stát, ležet, jak bylo právě zapotřebí, naprosto bez hnutí. Lidi kolem to mátlo. Jediná část těla, kterou občas pohnul, byla hlava. To když ji naklonil k Severovi, aby slyšel, co mu říká, případně aby odpověděl.
Zvedl se, když se jezero rozvlnilo. Objevila se totiž hlava a kličky těla obrovské zelené nestvůry. Lucius si zakládal na své bledé pleti, ovšem teď vypadal tak, že o něj Severus začal mít strach. Jen představa, že by se ta rozšklebená zelená tlama zakousla do Harryho... Ovšem překvapením nebylo konec. Had se zastavil a ocas, kterým objímal Draca, posunul směrem ke břehu. Harry plaval vedle Draca, připraven ho zachytit, až pozbude hadí opory.
Severus přemýšlel, do jakého lektvaru by mohl použít Luciův pot. Jakkoli se Malfoyové nepotí.
Lucius se vykašlal na všechno kolem a krokem značně rázným zamířil k jezeru. Věděl, že by mohl být nadšený. Pokud jsou v jezeře takové věci a Brumbál tam studenty pustil, zlomí mu to vaz. Jenže na podobné úvahy neměl Lucius právě teď nejmenší čas ani náladu. Hnal se ke břehu, byť stále ještě důstojně, kam se snažil vydrápat Harry podpírající Draca. Zdálo se, že Draco je při vědomí, jen trochu zmatený z toho všeho. Viděl, jak Harry ještě otáčí hlavu k hadovi a had pak zmizel pod hladinou. Mávl přitom ocasem tak, že spousta lidí na břehu dostala studenou sprchu. Dobře jim tak, pomyslel si Lucius pomstychtivě.
Dostal se ke břehu ve stejné chvíli, jako Harry a Draco. Všiml si, jak se chlapci třesou zimou. V mžiku shodil svůj teplý hábit a přehodil jim ho přes ramena.
„Otče,“ snažil se něco říci Draco, ale v tu chvíli omdlel. Jen tak tak, že ho Harry zachytil. Lucius vzal rychle Draca do náruče a nesl ho k madam Pomfreyové. Harry šel pomalu za ním. Halil se do teplého hábitu a začal přemýšlet, že je vážně idiot, že neomdlel také.

Na ošetřovně do sebe Harry obrátil lektvar, který mu léčitelka netrpělivě vručila, a když Lucius odvlál zahalen do své zuřivosti směrem k ředitelně, posadil se k Dracovi. Tak, aby léčitelce nepřekážel. Draco se pomalu probíral a zimomřivě se choulil pod přikrývkou. Aniž by o tom Harry nějak zvlášť přemýšlel, přehodil přes Draca ještě tátův těžký, teplý hábit.
„V pořádku?“ zeptal se potom.
Draco se zamračil. „Co myslíš, hm?“ zeptal se hádavě.
Harry protočil panenky. „Takže v pořádku,“ povzdechl si. Zvedl se, měl se k odchodu. Tohle neměl zapotřebí. Byl unaven, chtěl spát, upřímně, také dost vymrzl. A hlavně, chtěl přece zabít Arnošta.
Draco se posadil na posteli, rukama se nenápadně přidržoval postele, aby nespadl zpátky na záda. To by bylo ponižující. „Dělá ti to dobře, viď,“ pustil se do Harryho.
„Nerozumím,“ otočil se na odchodu Harry.
„Ty prostě musíš za každou cenu strhnout pozornost na sebe,“ vjelo to do Draca způsobem, jaký Harry dosud nezažil.
Zhluboka si povzdechl. „Tak to vyklop. O co ti vlastně jde?“
Draco se zatvářil pohrdavě, ale bylo vidět, že má tik. „Tobě pořád ještě nedošlo, že to já jsem Malfoy! Já mám být ve středu pozornosti! To o mně mají všichni mluvit s respektem! To na mě má být otec pyšný! Ale ty prostě musíš všechno pokazit, viď. Proč jsi nezůstal tam, kde jsi byl předtím? Ty nejsi Malfoy. Nemáš v naší rodině co dělat. Až já povedu rodinu, vyhodím tě. Odejdeš, jak jsi přišel, rozumíš?“ Draco se neovládal. Hystericky na Harryho křičel všechnu svou zášť.
Pro Harryho to nebylo nic nového, ale nikdy nezažil, aby se Draco tak přehraboval ve svých pocitech. Teď ovšem Harryho výraz ztvrdl a veškeré stíny pochopení, které pro Draca snad kdysi měl, zmizely jak mávnutím hůlky. „Vždycky jsem věděl, že jsi idiot. Nikdy mě však nenapadlo, že až takový. Až ty povedeš rodinu, bude to znamenat, že táta je mrtvý. To budu řešit jiné problémy, než to, jestli jsem nebo ne v tvé rodině.“
Draco se pokusil zvednout z postele, dokonce se mu to podařilo. „Jak dojemné, bratříčku. Předvádíš, Merlin ví, jak nemáš otce rád. Přitom děláš všechno proto, aby měl o tebe strach. Přiznej, že jen proto ses přihlásil do té pitomé soutěže. Je ti jedno, že se bojí. Malfoy a bojí se. Za to můžeš ty, přivandrovalče. Udělal jsi z mého otce slabocha. Proč to musím vidět? Proč jsi mě v tom jezeře nenechal?“ v Dracových očích se objevily slzy vzteku. Harryho to však nezajímalo.
„Proč jsem tě tam nenechal? Věř mi, že mě to napadlo. To kvůli němu jsem tě tam nenechal. Táta tě má z nepochopitelných důvodů rád. Být po mém, klidně jsem tě tam nechal chcípnout. No, při tvé inteligenci třeba ještě není všechno ztraceno. Jdi k čertu, Draco, i s tím svým bolestínským nářkem. Jestli chceš, aby byl táta na tebe pyšný, zkus se tak, pro změnu, alespoň občas chovat!“
Harry vyletěl z ošetřovny, jako by mu za patami hořelo. Prásknul dveřmi, že je téměř vyvrátil z pantu. Bylo mu jedno, že madam Pomfreyovou to zřejmě nepotěšilo. Utíkal po chodbě a přikazoval si nezačít brečet. Ne na veřejnosti.

Lucius se vracel z ředitelny. Totiž, on do ní ani nedošel. Chrlič jej bez problémů vpustil. Ostatně, z titulu své funkce ve správní radě školy se nepotřebuje zdržovat s takovými drobnostmi, jako je heslo do ředitelny. Ve chvíli, kdy stál u dveří, pochopil, že jde už vlastně zbytečně. Lidé z ministerstva jej už předešli a vyprávěli Brumbálovi cosi o jeho nahraditelnosti. Proto se v tichosti sebral a zase odešel. Mířil na ošetřovnu, chtěl se přesvědčit, jak je Dracovi a Harrymu. A také pohovořit s Harrym na téma „divní kamarádi“. Pak mu také chtěl vynadat, že se vybavuje s tím nejjedovatějším hadem, jako by to byl dobrý kámoš. A také...
U dveří na ošetřovnu se zastavil. Byly pootevřené, dobře tak slyšel Dracův křik.
Jen tak tak, že stihl uhnout, kdy Harry rozrazil dveře a vztekle vyběhl z ošetřovny.


Našel Harryho venku. Seděl pod starým stromem na konci školních pozemků. Znovu se ho zmocnit ten pocit, který se objevoval vždy, když měl pocit, že jeho Harrymu někdo ubližuje. Jenže teď to bylo jiné. Nějak nevěděl, co si počít. Rozhovor, který vedl s Dracem, mu objasnil, že jeho představa fungující rodiny je skutečně scestná. Nechtěl, aby to dopadlo právě takhle. Vždy se snažil dávat oběma svým synům stejně. Myšleno po psychické stránce. Ovšem zatímco jeho city Harry nasával jako vyprahlá poušť jarní déšť, z Draca měl vždy pocit, že jej tím obtěžuje.
Z toho, jak se Harry choulil u paty stromu, bylo Luciovi jasné, že je nešťastný. Nejen Luciovi. Kdyby viděl kluka kdokoli jiný, pochopil by, že je trochu mimo. Jak se tak díval do dálky, byl na něj dojemný pohled. Lucius najednou nevěděl, co říci. Pomalu přišel až k Harrymu, zůstal stát vedle něj.
Harry, když si všiml Luciovy přítomnosti, se rychle zvedl. „Jak je mu?“ zeptal se. Dal do té otázky tolik zájmu a obav, kolik byl schopen. Nechtěl, aby táta věděl o tom, co si ve skutečnosti myslí. Věděl, že by tátu mrzelo, když by zjistil, že se prostě s Dracem nesnesou.
Lucius neodpovídal. Upřeně se na Harryho díval, pečlivě si přeměřoval chlapcovu tvář překrytou maskou zdvořilého zájmu. Byla stejná, jako kdykoli předtím. Jak je možné, že se tím nechal oklamat? Tedy, to nemyslel nijak ve zlém, nepodezříval Harryho, že by ho těšilo tímto způsobem Lucia vodit za nos. Chápal, že to Harry dělá proto, že nechce, aby věděl to... co už beztak ví. Že to dělá pro něj.
Harry se hodně snažil udržet svůj výraz. Necítil se dobře pod tátovým upřeným pohledem. Což se mu nestávalo často. Vlastně, takhle se na něj ještě nikdy Lucius nedíval. Najednou začal mít Harry neodbytný pocit, že Lucius ví, že se přetvařuje. Nesmysl, snažil se přesvědčit sám sebe. Ovšem ten pocit byl velmi intenzivní.
Lucius viděl, jak maska z Harryho tváře pomalu mizí. Zachvěl se, když pod ní zahlédl lhostejnost a notnou dávku pohrdání, kterou zřejmě pro Draca měl. Zamrzelo ho to. Bral to jako potvrzení toho, že se mu nepodařilo udržet rodinu pohromadě. V duchu zaklel, když si všiml, jak se Harry vyděsil. Evidentně dokázal skvěle číst z jeho tváře.
„Snažil jsem se,“ řekl Harry a znělo to zase tak vyděšeně, jako když byl malý a měl strach, že ho Lucius vrátí mudlům.
Lucius pokýval hlavou, přistoupil blíž k chlapci. To pro případ, že by Harry cítil potřebu ho obejmout. Už dlouho to neudělal. „Já vím,“ řekl, když to Harry skutečně udělal. „Neudělal jsi nic, co by...“ zaváhal nad tím, jak dokončit větu. Pak to vzdal a raději začal znovu. „Nemohl jsi to nijak ovlivnit,“ řekl.


* * *

Lucius se vzbudil pozdě v noci. Celé tělo ho bolelo, cítil, že má trochu horečku. Otočil hlavu směrem k nočnímu stolku, potěšilo ho, když na něm zahlédl pohár. Ať v něm bylo cokoli, právě teď to potřeboval. Pohnul se tím směrem. Pohár zaregistroval, že je vzhůru, vznesl se a brzy dovolil, aby se z něj Lucius napil. Ten s díky poznal bezbolestný lektvar.
Věděl, že usnutí je teď otázkou několika minut. Přesto ještě zavzpomínal. Vzpomněl si na jeden mudlovský vtip, který mu vyprávěl léčitel Martel. O přeřeknutích. Člověk chce říci „miláčku, mohla bys mi podat sůl“  a místo toho řekne „ty krávo pitomá, zkazila jsi mi celý život“. A má to. Podobné přeřeknutí dostalo Lucia ke svatému Mungovi. Chtěl vzletně pohovořit o nádherné ženě, o ozdobě rodu, o úsměvu, pod kterým každý taje, jako led na slunci... Místo toho řekl Blackovi, když mluvil o mladé paní Blackové, něco o princezně Husopasce z Nemanic. Pravda, i kdyby se snad nejednalo o přeřeknutí, ale o dobře promyšlenou provokaci, kromě Blacka to nikdo jiný neslyšel. Lucius věděl, že Black je prchlivý, ale takovou reakci neočekával. Tak důraznou a tak... fyzickou. Black pohrdl hůlkou, pohrdl kouzly a vrhl se na Lucia holýma rukama. Luciovi nezbylo, než se stejně bránit. Protože však nikdy tento druh zábavy neprovozoval, nedopadl právě nejlépe. Byť, buďme upřímní, Black už také mlel z posledního, když je Severus od sebe odtrhl.
Lucia přemístili ke svatému Mungovi, Black se zvedl a poznamenal cosi o tom, že jde konzumovat manželství. Kdyby Lucia nebolela přeražená žebra, smál by se představě, jak zmlácený Black vykonává v posteli cokoli, vyjma spánku. Ovšem tradice velí, aby to, proč se vzali, udělali hned. Žádné odklady. Ale ne, ta žebra Lucia opravdu bolí, měl by uvažovat o něčem jiném.
Jinak Blackova svatba byla velkolepá, to musel Lucius uznat. I na jeho poměry. Od Harryho se Lucius dozvěděl, že odškodné, které Blackovi ministerstvo vyplatilo za dvanáct let v Azkabanu, považuje Sirius za nepředvídaný příjem, proto jej také může nepředvídaně utratit. A že se o to postaral. Lucius si nepamatoval, že by někdy byl na takové svatbě. Nevěsta byla nádherná, ne že ne. Lucius by si dal hned říci. Ve skutečnosti tu větu o princezně Husopasce nemyslel až tak úplně urážlivě. Něco v té prosté venkovské dívce bylo, co jej přitahovalo. Snad něco v tváři, co ženy, které znal, dávno ztratily. Nebo spíš už několik generací neměly. Black se chce rozmnožit (Merlin uchovej!) a vybral si k tomu skutečně tu pravou ženu.
Malý obřad proběhl již v domě nevěsty. Jestli to Lucius dobře pochopil, nebyla to vyloženě součást svatebního obřadu, spíš šlo o to, že se nevěsta loučí s domem svého otce, aby odešla za svým mužem. Lucius byl k tomu obřadu přizván. Ve svém pohanském duchu se stal tento obřad tak tradičním, že Lucius jen žasnul. Nikdy by nevěřil, že takový chuďas, jako ten s tím strašným jménem, otec nevěsty, bude mít pochopení pro tradice. Nevěsta, s věncem z obilí a lučních květů, byla k zulíbání. Obřad sám měl hloubku a prožitek, který Luciovi připravil, nebyl z nejběžnějších. Ve skutečnosti něco takového Lucius ještě nikdy nezažil.
Svatební obřad jako takový se konal v Anglii. Vedl ho Brumbál. Nu což, není každý den posvícení. Ale nevěsta i její otec byli nadšeni. Jak často se vám stane, že vás oddává sám Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, nositel Merlinova řádu první třídy, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, Nejhlavnější hlavoun Mezinárodního sdružení kouzelníků a nejvyšší mág Starostolce? Nebo alespoň vaši dceru? Případně někoho, kdo zná někoho, koho zná vaše dcera? Obřad byl přesně takový, jako když ho vede Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, nositel Merlinova řádu první třídy, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, Nejhlavnější hlavoun Mezinárodního sdružení kouzelníků a nejvyšší mág Starostolce. Přeslazený, plný optimismu a nadšení, víry v lepší příští. Luciuovi se chtělo zvracet. Jistě, on to ještě s Narcissou vyhrál. Mohlo to být mnohem horší. Ale neznal manželství, ať už ve své třídě nebo kdekoli jinde, které by bylo takové, jak ho líčil Brumbál. Možná jen chtěl udělat teď už mladé paní radost.
Teprve potom začalo rozhazování peněz a oslava poživačnosti. Black se rozhodl, že jeho svatba bude z těch, na které se nezapomíná. To si pojistil také tím, že věnoval každému návštěvníkovi na památku pohár, ze kterého se pilo. Každý ten pohár byl ze zlata, osázen drahými kameny. I Lucius jeden takový dostal. Vzal si jej, přestože to udělal jen ze zdvořilosti. Ne proto, že by to potřeboval, nebo, nedej Merlin, chtěl na památku. Nejraději by totiž na celou záležitost zapomněl. Co nejrychleji. K pití bylo, co kdo chtěl. V zahradě, kterou nechal Black vytvořit kolem svého domu, z fontány teklo víno. Lucius se marně snažil dopátrat, jaké. Měl totiž pocit, že pokaždé jiné. Teprve později mu došlo, že to je zřejmě šálivě mámivé z Andalusie, které je pokaždé přesně takové, na jaké máte chuť. S jeho výrobou začali v roce 1115, dodnes se vyrábí stejným způsobem a Lucius ho pil jednou v životě. Doma si uchovává dvě lahve, které chtěl načít na svatbě svých synů. No a podruhé ho pak pil na Blackově svatbě, kde teklo z fontány! Pak tu bylo velké množství drahých i levnějších vín, tvrdého alkoholu, nealkoholických nápojů, co se jídla týče, Lucius zcela ztratil přehled.
Potom řekl tu větu, která ho dostala ke svatému Mungovi.


* * *

Molly odmítla alkohol, ale vzala za vděk horkou čokoládou. Sirius se v duchu usmál. Věděl, že horká čokoláda je lék na všechna trápení. Tak nějak tušil, o čem chce Molly mluvit. Tedy, věděl naprosto přesně, že právě o tom mluvit nechce, ale musí. Nechal ji, ať se pořádně napije, teplá čokoláda ať ztiší rozjitřené emoce, a klidně se usadil do svého oblíbeného křesla. Když viděl, jak se Molly v tom svém zimomřivě choulí, přivolal pléd z pohovky a položil jí ho na klín.
„Díky,“ zamumlala a honem se znovu přitiskla k hrnku s čokoládou. v krbu praskal oheň a Siria napadlo, že Molly nabídne, aby tu dnes přespala. Vypadala, že by opravdu potřebovala oddech. Na jednu stranu chápal, že alkohol odmítla. On toho Artur vypije za oba dost. Na druhou však by jí možná trochu whisky pomohlo. Uvolnila by se, vybrečela by se, napětí by zmizelo, pak by se vyspala a svět by byl zase o něco lepší.
„Z banky mi poslali sovu, že prý tam mám účet,“ spustila.
Tak o tom nechtěl mluvit zase on. Považoval nápravu některých křivd v rodině za svou povinnost. „Tvá matka nedostala věno. Ber to jako splátku.“ Molly se nadechla, aby mu náležitě objasnila, že jeho peníze nepotřebuje ani v nejmenším. Jenže problém byl, že tomu sama nevěřila. Naklonil se směrem k ní, dobře věděl, co se v ní odehrává. Proto ji měl rád. „Neřeš to, prosím. Udělej mi tu radost.“
„Děkuji,“ řekla tedy na místo toho. Uvědomila si, že se pořád opakuje. Jenže co k tomu jiného říci. „Jak víš, že...“
Sirius se ušklíbl. „Asi to nechceš slyšet,“ určitě ne, pomyslel si, „ale řekl mi to Malfoy.“
Zavrtěla hlavou. Nevěděla, jestli se stydět, být naštvaná, být zoufalá, nebo to všechno dohromady. „Předpokládám, že to vylíčil v barvách,“ neodpustila si.
Sirius ji chvíli pozoroval. Dokázal si představit, jaké to pro Molly muselo být, když žádala Malfoye o pomoc, ale překvapilo ho, že mu Malfoy nic takového neřekl. „Omezil se na prohlášení, že když jsem venku, mohl bych se o tebe postarat. Jsi má příbuzná víc, než jeho.“ Zvedl se z křesla. „To, co jsem řekl před chvílí, jsem myslel vážně. Ber to jako věno tvé matky. Vrátil jsem Malfoyovi, co ti půjčil, zbytek jsem ti dal na tvůj vlastní účet. Nikdo jiný k němu nemá přístup. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné.“
Přešel k servírovacímu stolku, vzal konvičku s čokoládou, opatřenou ohřívacím kouzlem, došel zpět k Molly a dolil do prázdného hrnku, kolik se vešlo. Konvičku, pro jistotu, nechal u Molly.
„Já už nevím, jak dál,“ sesypala se Molly. Ne, nebrečela. Alespoň ne viditelně. Slzy nějak netekly, byť by to v tuto chvíli bylo dobré. Jen se tak podivně třásla, Sirius měl obavy, aby neomdlela. „Z Artura je alkoholik. Dvojčata pořád útočí na Harryho. Člověk to nerad říká, ale díky Merlinovi za jeho zmijozelskou ochranku. Nerada bych, aby mu něco udělali. Ginny se chová naprosto nepřijatelně. Stydím se za ni. Tohle jsem ji přece neučila!“
Sirius přivolal křeslo a posadil se až k ní. Uchopil ji za ruce, tedy, jen za jednu. Ve druhé byl hrníček. „Možná za to nemůže. Nezdá se mi, že by se tolikrát dobrovolně vystavila takovému ponížení, nebo, že by dobrovolně připravila pro Harryho zakázaný lektvar lásky. Nikdy jsem nevěřil, že něco takového řeknu, ale faktem je, že musela dopředu vědět, že jí to projde...“ naznačil.
Molly na něj tiše zírala. Nechtěla si přiznat, že by mohl mít pravdu. „Myslíš, že jí to poradil Brumbál?“ zeptala se pak nejistě.
Sirius stejně nejistě přikývl.
„Ron se také snaží Harrymu ublížit, a to, jak šikanoval toho chlapce od Augusty, to je přece strašné. Kde se to v těch dětech bere? Tolik jsem se snažila je dobře vychovat...“ tak teď už se skutečně rozbrečela. Sirius trpělivě poskytl rameno.
„Kdyby...“ zaváhal po chvíli, ale pak se rozhodl, že to prostě říci musí. Aby věděla, jak na tom je. „Kdybys někdy potřebovala útočiště, vždycky u mě najdeš střechu nad hlavou.“
Zvedla hlavu z jeho ramene, slzy pomalu usychaly. „Mluvíš o rozvodu?“ její hlas zněl ploše, prázdně.
Sirius neodpověděl. Tohle si musí rozhodnout sama.


* * *

Profesor Snape kráčel velmi rázně směrem k tribuně, kde seděl Lucius a všichni ostatní. Víc, než kráčel velmi rázně. Téměř běžel. Schody k Luciovi vyběhl, bral je po dvou. „Je to Skrk,“ vychrlil ze sebe, sotva se k Luciovi dostal.
„Co jsi říkal, Severe?“ zeptal se Brumál, který to rovněž zaslechl.
„Že je to Skrk. Moody. Tedy, Moody ve skutečnosti je Skrk,“ dal dohromady větu. Až pozdě si totiž uvědomil, že Brumbálovi o svém pátrání a o Luciově podezření nic neřekl, takže jeho krátké výkřiky mnoho nevypovídají.
Brumbál se znepokojeně zamračil. „Je přece mrtvý. Přímo tady, v Bradavicích...“ pochyboval.
Snape zavrtěl hlavou. „Je to ještě horší. Mladý Skrk. Vím, měl být mrtvý. Ale... Brumbále, to on mi celý rok kradl přísady do mnoholičného lektvaru. Nejdřív on, pak, když zjistil, že ho podezřívám, využíval k tomu studenty, kterým pak vymazal paměť...“
Lucius to pochopil jako první. Podíval se s obavami v očích k bludišti. Pak uchopil Brumbála za paži. „Zastavte to, Brumbále!“
Brumbál se na Lucia smutně podíval. „Je pozdě, Lucie. Šampioni musí úkol dokončit...“
V tu chvíli se k Brumbálovi přitočil Sirius. Uchopil ho za hábit a začal jím třást. „Jste tak hloupý nebo senilní? Nebo to děláte úmyslně? Celou dobu vám říkáme, že bude problém. Že to smrdí. Že Harry není v bezpečí.“
Remus uchopil Siriovy ruce a sundal je z Brumbálova hábitu.
„O co jde?“ připojil se Karkarov. Doteď spor jen pobaveně sledoval, neslyšel, o čem se baví. Ale teď to začalo vypadat opravdu zajímavě.
Snape s Luciem se na něj podrážděně podívali. Ustoupil před silou jejich pohledem, nicméně zvědavost ho nepřešla. Snapea jen napadlo, že snad se nepřidá i madam Maxime, ale ta teď byla plně zaujata stavem šampionky Krásnohůlek, jež před několika okamžiky vynesli.
Sirius byl nucen Brumbála pustit, nemohl vzdorovat Remově síle. Avšak byl tu ještě Lucius, který se nerozpakoval a na Brumbála se také vrhl.
Bylo zřejmé, že v tu chvíli turnaj nikoho nezajímá. Všichni se soustředili na tribunu, kde se schylovalo k neštěstí.

Harry se zastavil těsně u Poháru. Otočil se a s pocitem zadostiučinění sledoval, jak se Diggory ještě pořád snaží doběhnout těch několik málo metrů, které ho od Harryho s pohárem dělí. Pak, když byl Cedrik od Harryho tak na dva kroky, Harry vítězoslavně uchopil Pohár. Svět se s ním zatočil.

Cedrik zakřičel vzteky. Sesunul se před místem, kde Pohár původně stál. Tak, teď už to všichni vědí. Ten zatracený Malfoy si s ním zahrával, aby mu sebral Pohár přímo před nosem. Teď si klidně stojí na pódiu před bludištěm, nechává se objímat, klepat si na rameno a on, Cedrik, je definitivně odepsaný. Jako by si nezasloužil alespoň trochu slávy, když se dostal až sem! A co tomu řekne otec? Pořád doufal, že Malfoye přemůže, a teď tohle! Navíc, aby se teď prodíral bludištěm zase zpátky. Mezi těmi ohavnostmi, co si tu s nimi hráli, jako kočka s myší. Vztekle mávl hůlkou a vykouzlil spršku barevných jisker, které se dostaly nad bludiště a daly vědět rozhodčím, že se potřebuje dostat ven.

„Vzpamatuj se, Lucie,“ řekl přísně Brumbál. Lucius poslechl. Ostatně, nic jiného mu nezbývalo. Severus jej totiž držel stejně pevně, jako Lupin Blacka. „Nebo na tebe zavolám bystrozory,“ pokračoval.
Chvíli trvalo, než Luciovi a okolo stojícím došlo, co to vlastně Brumbál říká. Luciovi se zatmělo před očima. Zhluboka se nadýchl, aby nepodlehl vzteku, který se ho zmocnil. „Vy pošetilý starče! Jak se opovažujete byť jen naznačit, že byste na mě poslal bystrozory? Na mě? Vy...“ Severus musel napnout všechny síly, aby ho udržel.

Minerva McGonagallová se zvedla od krásnohůlské šampionky, zdálo se, že je v pořádku. Najednou si uvědomila, že je něco špatně. Nikdo se totiž nedíval ani na ně, ani na bludiště. Všichni zírali na tribunu. Sledovala jejich pohled.
Podrážděně dupla nohou. Popadla cípy svého lepšího hábitu, trochu hábit podkasala a rozběhla se k tribuně. Pak nahoru. Klobouk se jí na hlavě povážlivě kymácel, ve tváři byla zrudlá námahou, ale ještě víc možná zlostí, těžce lapala po dechu. Neuvědomovala si ve svém rozhořčení, jak ji všichni sledují. Zvlášť studenti, kteří vzápětí její výkon ohodnotili bouřlivým potleskem.
Doběhla až ke skupince srocené kolem Brumbála. Snažila se popadnout dech. Moc se nedařilo, tak alespoň rázně položila ruce na ramena nejblíže stojících. „Co...“ zadýchávala se... „Co se tu u-u-u Merlina děje? Má-máte rozum?“ Remus zvážil, jestli může pustit Siria, a poté nabídl profesorce McGonagallové rámě. Ta s děkovným přikývnutím přijala. „Chováte se jak malé děti. Co to do vás vjelo?“
Nikdo nevypadal, že jí poskytne odpověď. Ve skutečnosti nikdo nevypadal, že si jí vůbec všiml. Proto se toho ujal Remus. „Severus zjistil, že Moody byl vlastně Skrk mladší s mnoholičným lektvarem. Lucius požádal Brumbála, aby zastavil soutěž, Brumbál odmítl. Lucius a Sirius se do Brumbála pustili a on sdělil Luciovi, že na něj pošle bystrozory. A Lucius...“ Teď to byla Minerva, kdo se vrhl na Brumbála, jen tak tak, že ji Remus zachytil.

Nad bludištěm se objevily barevné jiskry volající o pomoc.

Brumbál se vymanil ze sevření a pohlédl na Luda Pytlouna. Ten přikývl a kývl na několik odborníků z ministerstva, kteří se v mžiku přemístili ke zdroji jisker. Netrvalo to dlouho a byli zpět i se Cedrikem Diggorym. Hned se k němu přiřítila léčitelka. Lucius byl víc, než znepokojen. Měl o Harryho strach. Zachytil stejně temný Severův pohled.
„Kde je Harry?“ zeptal se tak hlasitě, aby ho zaslechli lidé okolo.
Zvedl se a vyrazil ze svého místa na tribuně. Svou rázností si získal hladký průchod až k šampionovi. „Kde je Harry?“ zeptal se ho.
Cedrik se rozhlédl. „On tu není?“ zeptal se. Lucius potlačil podrážděnou odpověď. Ne, je tu a on se ptá jen proto, že se nudí.
Nechal kluka stát a zamířil k Severovi. Cestou míjel Brumbála. Nevěnoval mu ani pohled. „On má Harryho,“ řekl Lucius Severovi s naprostou jistotou.
Severus nevěděl, co mu na to říci. Na to se totiž těžko něco říká. Snad nějaká utěšující hloupost, ale ty Severus nikdy říkat neuměl. „Musíme počkat. Určitě se něco bude dít a...“ v tu chvíli oba zasykli nečekanou bolestí. To, jak plně se objevivší znamení na jejich předloktí začalo žhnout.

„Harry Potter,“ ozval se Voldemort, když ho Barty Skrk mladší oblékl do hábitu.
Harry se pokoušel uvolnit se z pout, které ho držely připoutaného k náhrobku Voldemortova otce. Teď se nasupil. „Harry Potter dávno zemřel,“ procedil vzpurně skrz zaťaté zuby. Nutně se potřeboval uvolnit. Potom by mohl...
Voldemort se začal smát. „Ach, já zapomněl. Ta Luciova adopce. Opravdu sis myslel, že to udělal kvůli tvým krásným zeleným očím? Ještě budu muset Lucia odměnit. Jako jediný z těch, kterým jsem věřil, mi zůstal skutečně věrný. Dokonce pro mě připravil takové přivítání, takový krásný dárek,“ pokračoval.
Harry pohodil vzdorně hlavou, aby se vlasy, které mu visely do tváře, dostaly na záda. „Není důležité, co tu říkáte, nebo co si myslíte. Tátovi věřím, nikdy mě nezklamal. Má mě rád a já jeho. Pokud to dobře chápu, něčemu takovému vy stejně nedokážete porozumět, takže...“
Prvotní Voldemortův šok, že se chlapec rozpovídal a navíc, že mu odporuje, se změnil v podráždění. Zvedl hůlku a z jeho rtů tiše splynulo „Crucio!“
Ano, Harry tu kletbu znal. Z  doslechu od táty i z Moodyho výkladu. Ale teprve teď ji vyzkoušel na vlastní kůži. Nikdy v životě nebyl vystaven takové bolesti. Trvalo to k nepřečkání dlouho. Pak to zmizelo, jako to přišlo. Visel v poutech, nohy ho neposlouchaly, nedokázal jim přikázat, aby se postavily a dostaly ho tak do poněkud důstojnější pozice.
Voldemort se smál. „Tak tohle je chlapec, který mě měl zabít. No, uvidíme.“ Obrátil se ke Skrkovi, který se servilně křenil nedaleko. „Tvou paži,“ přikázal. Skrk tak spěchal, aby vyplnil rozkaz, až si utrhl celý rukáv. Na jeho předloktí se objevilo Znamení zla. Harry ho zahlédl jen letmo, ale stačilo to k tomu, aby se mu zvedl žaludek. Voldemort se dotkl znamení. Pak se zvesela podíval na Harryho, který se opět svíjel bolestí. To ta proklatá jizva. „Tak uvidíme ty davy věrných, co se sem teď budou tlačit jeden za druhým,“ ušklíbl se ironicky. „Co říkáš, Harry. Přijde tvůj milovaný otec? A tvůj neméně zbožňovaný profesor lektvarů? Jak jsem slyšel, máte na návštěvě nezbedného Igora...“
„Ten nepřijde,“ ušklíbl se téměř identicky Harry.
„Cos to řekl?“ zeptal se nevěřícně Voldemort. Upřímně, takhle si setkání s Harry Potterem nepředstavoval. Začal uvažovat, jen zlehka, že možná je něco na tom, co Harry říká. Že už není Potter. Kluk, který už se dokázal postavit na nohy a držet se celkem zpříma, opravdu působil spíš jako Malfoy.
„Karkarov nepřijde. Myslím, že teď už je hodně daleko.“
„Zbabělec,“ odtušil Voldemort, „to mu nepomůže... Odvaž ho a vrať mu hůlku,“ pokynul Skrkovi. „Zkrátíme si chvilku, než se tu sejdou, co říkáš, Harry.“
Skrk v mžiku poslechl. Harry udělal kulhavý krok mimo náhrobek a sevřel v ruce hůlku, kterou mu Skrk podal. Zakašlal a jak si dával ruku před ústa, aktivoval medailonek na svém krku.

Voldemort zuřil. To je slabé slovo. Vztek, který se ho zmocnil, byl tak veliký a tak zmítal celým jeho já, že hrozil zvrátit Skrkovu snahu a znovu ho vrátit do instantní podoby. Z  jeho hůlky vyrazil záblesk, který se zakusoval do náhrobků a rozbíjel je na padrť. Přitom vydával takové skřeky vzteku a nenávisti, že se Skrk vyděšeně krčil co nejdál a doufal, že nepadne Voldemortovi do rány.
Vzduchem se ozvalo šustění plášťů, kolem Voldemorta se začaly objevovat postavy v temných pláštích, s maskami místo tváří. A hned se začali svíjet v bolestivých křečích, jak je zasahovaly Voldemortovy vzteklé kletby.
Konečně se uklidnil. Rozhlédl se kolem, po zemi tu ležely hromádky neštěstí, které snad měly být jeho věrnými. Bezchybně našel, co hledal. Přiblížil se k jedné z ležících postav. „Jsem moc rád, že jsi přišel, Lucie,“ oslovil ho.
Lucius se nezvedl, jen se doplazil k Voldemortovi, aby mohl políbit jeho plášť. „Můj pane,“ řekl poníženě. „Jsem tak rád...“
„Zmlkni,“ přerušil ho. „Vidím, že podlézat umíš stále skvěle. Ale jsem ti neskonale vděčný, za ten úžasný dárek, který jsi pro mne připravil. Je zřejmé, že jako jediný jsi na mě nikdy nepřestal myslet.“ Lucius mlčel. Byl vyděšený, nejen proto, že se tedy Voldemort definitivně vrátil. Když se sem přemístil, než ho zasáhl extrémně bolestivý cruciatus, zahlédl cosi lesklého nedaleko jednoho hrobu. S hrůzou si uvědomil, že to byl Pohár. Takže Voldemort skutečně dostal Harryho. Což znamená, že dárek, o kterém Voldemort mluví... Lucius cítil, jak mu po páteři stéká studený pot. Zakázal si přemýšlet o Harrym. Včas, protože v tu chvíli se k němu Voldemort sklonil, zvedl jeho hlavu a srazil mu masku z tváře. „Opravdu, byl to skvělý nápad naservírovat mi chlapce právě v den mého velkolepého návratu. Co?“ otáčel Luciovi hlavou, aby si mohl dobře prohlédnout jeho tvář. „Žádná emoce? Žádné pohnutí? Vidíš, a ten malý hlupák si myslel, že ho máš rád.“
„Tehdy to vypadalo jako dobrý nápad, pane,“ začal vysvětlovat Lucius.
„Vždyť tě chválím, Lucie,“ přerušil ho znovu Voldemort. Lucius začínal být zdravě naštvaný. Nesnášel, když ho někdo přerušoval, zvlášť když dotyčný neměl ani ánung o tom, co chce říci. „Takže mi ho teď přiveď, ať to skoncujeme.“
Ta strašná rána byl kámen, co spadl z Luciova srdce. Harry tedy žije. „Nerozumím, pane,“ odvážil se.
„Zmizel. Utekl. Vypařil se. Čemu přesně nerozumíš?“ rozkřikl se Voldemort. „Měl přenášedlo. Těžko si ho pořídil sám, tváříš se, že jsi jeho otec, musíš tedy vědět, kde je.“
Lucius se znovu přitiskl do prachu u Voldemortových nohou. „Stane se, jak si přeješ, můj pane. Ale dovol, abych ti nejprve vysvětlil, jak jsem si to původně představoval.“
Voldemort poodešel stranou a posadil se na povalený náhrobek porostlý zeleným mechem. „Mluv,“ vybídl ho. Věděl, že Lucius je nejen ukázkově podlézavý, ale i celkem inteligentní.
Lucius si dával pořádný pozor na to, co a jak říká. Věděl, že teď jde o všechno. „Brumbál tvrdí, že Harry je spásou celého světa. Že tě dokáže porazit,“ přikrčil se, když zaslechl podrážděné Voldemortovo zasyčení. „Je to jen obyčejné dítě, pane. Když ho zabiješ, v očích těch zabedněnců, kteří nepochopili tvou velikost, to bude pouze o tom, že jsi zabil dítě. Mě také, protože jsem jeho otec a jako takový ho musím chránit...“
Přikrčil se, jak čekal Voldemortův cruciatus. Ale ten překvapil. Ušklíbl se. „Zeptej se Bartyho Skrka na vztahy mezi syny a otci.“
Lucius pokýval hlavou. „Když jsem chlapce adoptoval, zaručil jsem se za jeho bezpečí svou magií a životem. Pokud ti ho vydám, ztratím obojí. Jsem jen tvým otrokem, určitě se bez mých služeb obejdeš, další mohou okamžitě nastoupit na mé místo. Přesto si však myslím, že živí bychom ti mohli prokázat cennou službu.“
Voldemort se začal bavit. „Jakou?“
„Až Harry ukončí školu, poníženě tě požádáme, abys ho vzal do svých služeb. Jak lépe prokázat tvé naprosté vítězství, než tím, že se ikona kouzelnického světa stane tvým oddaným služebníkem?“
Voldemort se začal smát. Ostatní Smrtijedi ho servilně následovali. „Ty jsi geniální, Lucie.“ Lucius věděl, že na oddech je ještě brzy. „Jen... jsi si jist, že to skutečně udělá?“
„Pane, jak jsi sám řekl, myslí si, že ho mám rád. Sám mě bezmezně miluje a je mi vděčný. Udělá, cokoli mu řeknu. Navíc, bude přesvědčen, že je to tak správně,“ teď do hlasu nechal proniknout trochu samolibosti, „jeho dokonalý otec přece nedělá špatná rozhodnutí.“
Voldemort přemýšlel. To, co Lucius navrhoval, neznělo tak nemožně, jak se na první pohled zdálo. Jistě, mohl se zbavit obou, proč ne. Jenže Lucius, ať je jakýkoli, je dost důležitý. Čistá krev, starobylý důvod, bohatství. To Lucius se o něj časem postará, byť to zatím ještě netuší. Ostatně, kdyby se objevily v budoucnu nějaké problémy, vždycky se jich může zbavit. „Dobře, Lucie. Přesvědčil jsi mě. Až se v sobotu setkáme v mém skrovném příbytku, vezmi chlapce s sebou. Dnešní rozhovor nebyl z nejlepších, rád bych zjistil, co si o tvém plánu myslí. Neboj, nehodlám ho zabít, když ses za něj zaručil. Jen si promluvíme.“
„Děkuji, můj pane,“ řekl Lucius poníženě.

Harry se probudil, bolelo ho celé tělo. Matně si pamatoval, jak se přemístil ze hřbitova domů, Dobby mu pomohl do pokoje a do sprchy. Pak do postele. Harry nevěděl, jak dlouho spal. Nevěděl, jestli se mu o tátovi zdálo, nebo jestli tu skutečně byl. Především však nevěděl, co dál.
Vylezl z postele, oblékl si lehké domácí oblečení a opustil pokoj. Chtěl se pokusit najít tátu. Pohled z okna mu prozradil, že je noc. Jen nevěděl, jak moc. Dům byl ponořen do ticha a nočního šera. Potichu kráčel domem, až zaslechl Narcissin hlas z tátovy pracovny. Dveře byly pootevřené, tiše se za nimi skryl.
„Nepřipustím, aby ten kluk svou existencí ohrožoval našeho Draca,“ říkala právě Narcissa pevným hlasem. „Od chvíle, cos ho přinesl, ti říkám, že s ním bude problém. Nikdy jsi mě neposlouchal, hlavně, že máš svou hračku, se kterou si hraješ na milující rodinu. Měl jsi mu ho dát, víš, jak by to ocenil? Tobě je zřejmě úplně jedno, že jsi na nás přitáhl jeho pozornost. Vrať kluka jeho kmotrovi, ať se o něj stará on. Ty musíš myslet především na Draca, on je tvůj skutečný syn...“
„Dost,“ ozval se Luciův chladný hlas. Ten už ovšem Harry neslyšel. Zlost a zášť čišící z každého Narcissina slova ho přemohla, příliš se to podobalo tomu, co říkali mudlové, u nichž vyrostl. Vzal nohy na ramena. Zřejmě přitom způsobil víc hluku, než si představoval, protože Lucius se na kratičký okamžik zarazil a zaposlouchal do ticha spícího domu. „Beru na vědomí, že jsi vyděšená. Merlin ví, že ti to nezazlívám. Avšak uvědom si, s kým mluvíš. Ještě jednou něco takového řekneš, zapudím tě. Teď běž spát a nech mě o samotě.“
Narcissa bojovala se slzami. „Lucie, prosím...“
„Běž!“ vystrčil ji z pracovny a zavřel za ní dveře.

Harry seděl ve svém pokoji, předstíral, že čte. Nešlo mu to. Pořád musel myslet na to, co před pár dny zaslechl v tátově pracovně a co mu poté Lucius druhý den řekl. Jistě, odjakživa věděl, že ho Narcissa nemá příliš v lásce. Ale dokud to neslyšel tak nahlas vykřičené, příliš si to nebral. Táta ho měl rád a to mu stačilo. Brzy zjistil, že Draco si utvořil s Narcissou obdobný vztah, jako on s tátou. Těšilo ho to, nerad by viděl, že je Draco sám.
Přemýšlel, co bude dál. Voldemort jej chce zabít, to je jisté. Táta nějak zařídil, že to neudělal hned teď. Merlin ví, jak to zařídil. Jenže, co když skutečně dojde na lámání chleba a táta si bude muset vybrat mezi relativní bezpečností Draca a životem Harryho? Zamračil se na sebe a v duchu si vynadal. Nemá smysl takhle přemýšlet, stejně to nikam nevede.
„Dále,“ řekl polohlasně, když se ozvalo tátovo zaklepání na dveře pokoje. Nechal ho vstoupit, ale sám se k němu neotočil. Pořád upřeně studoval knihu, byť absolutně netušil, o čem je. Cosi mu říkalo, že teď se dozví, jak to všechno vlastně je.
Lucius vstoupil do pokoje. Byla tma, jen na stole svítil svícen a osvětloval Harryho skloněnou hlavu. Jindy by se pousmál nad tím, jak se chlapec snaží předstírat zaujaté čtení, ale dnes mu do smíchu nebylo. Tušil, že je Harry, když ne vyděšen, alespoň pořádně znepokojen tím, jaký události vzaly spád. U knihy neseděl rovně. Seděl strnule. Lucius nebyl dalek toho začít si zoufat. Dnes večer se rozhodne, jestli se mu podařilo Temného pána přesvědčit, aby nechal Harryho žít. Pokud ne, je to stejně jedno, protože ani Lucius nepřežije. Pravidla kouzelnické adopce jsou nelítostná. Odpoledne proto sepsal závěť a uložil ji u notáře. Na okamžik jej napadlo, že by k témuž vyzval i Harryho, ale chápal, že tím by mu příliš optimismu nedodal.
Přešel až k Harrymu a malý balíček, které nesl v ruce, položil na nedaleko stojící křeslo. Zvětšil jej do původní velikosti. „Přinesl jsem ti nové oblečení,“ vysvětloval a rozbalil balík.
Harry se se zájmem podíval, jindy by byl nadšen. Tohle bylo dospělé oblečení, ne pro dítě, jaké dosud s Dracem nosili. Jenže teď neměl náladu vůbec na nic. Proto prošel oblečení víceméně ze zdvořilosti. „Myslíš, že to stihnu unosit?“ zeptal se s dávkou ironie ne nepodobné jednomu nejmenovanému bradavickému pedagogovi.
„Harry,“ Lucius uchopil chlapce za ramena a otočil jej k sobě, „nevedu tě na smrt. Vedu tě do společnosti,“ přesvědčoval a doufal, že Harry nechápe, že především sebe. Harry tam tak stál, upíral na něj prázdný pohled. „Pojď sem,“ řekl Lucius, když ho chvíli pozoroval. Odvedl ho k posteli, sám se posadil a opřel se o sloupek držící nebesa. Harry se smotal do postele tak, aby mu mohl položit hlavu na klín. Přivřel oči, když se Lucius začal jemně probírat jeho vlasy. „Dobře mě poslouchej. Pokud bys měl dnes večer zemřít, zemřu s tebou,“ začal, ale to už se Harry chtěl ohrazovat. „Nepřerušuj mě. To není žádný teatrální příslib, tak to je. K tomu jsem se zavázal, když jsem tě před lety přijal za svého. Tak to prostě je a nikdo s tím nic neudělá.“
„Chtěl mě zabít. Co jsi mu nabídl výměnou za můj život?“ zeptal se po chvíli Harry. Oči zavřené, toužil, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
Lucius zaváhal jen chvíli. „Tvou duši,“ odpověděl nakonec.
Mazlil se s Harryho vlasy, dobře si uvědomoval, jak to chlapce uklidňuje. Jen toužil po tom, aby to dokázalo uklidnit i jeho. Tichým hlasem přitom Harrymu vyprávěl, na čem se s Temným pánem dohodl. Chtěl, aby Harry začal vzdorovat. Aby začal vykládat, že nepřichází v úvahu. Prostě všechny ty projevy, kterými nás dokáží puberťáci zahltit, kdykoli se jim zlíbí. Harry však jen ležel a tiše přemýšlel. „Jedno si musíš uvědomit, Harry,“ končil výklad Lucius. „Od této chvíle nemáš soukromí. Nikdo z nás nemá. Nejtajnější myšlenky, představy, nic z toho před ním neschováš, když se rozhodne to z tebe dostat. Nikomu nesmíš věřit. Nemusí tě zradit ze zlé vůle, ale stačí, aby se Temnému pánovi znelíbil, a on si v jeho vzpomínkách přečte všechno, co jsi kdy řekl. Nikomu, rozumíš? Abys přežil, musíš myslet jen sám na sebe. Ještě něco ti řeknu, Harry. Mám tě rád. Tak, jako jsem nikdy nikoho rád neměl. Vlastně, dokud jsem tě nepoznal, nevěděl jsem, že jsem něčeho takového schopen. Ale je možné, že dospěješ k závěru, že tě rád nemám. Z  toho, jak se budu chovat, co budu říkat, třeba ti to i sám budu tvrdit nebo ti to jiní o mě budou říkat. Vždycky, když budeš mít takový pocit, uvědom si, že tě mám rád. Ať se děje cokoli, rozumíš?“
Harrymu se chtělo brečet. No, chtělo... brečel. Jen se snažil nebrečet příliš nahlas.
Ještě chvíli tak zůstali, ale nakonec Lucius narušil milosrdné ticho. „Jdi do koupelny, počkám tu na tebe a pomohu ti s oblékáním tvého dospělého oblečení. Je čas.“

 

Prckové IV.

Prckové VI.

 

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat