Hodnocení uživatelů:  / 36
NejhoršíNejlepší 

Autorka:  Amireen
Beta-reader: Georgia
Kybic: Mandragora
Téma:  Harry Potter
Postavy:  bez páru, LM, HP a další
Klíčová slova:  děj bez sexu, jen v jednom případě vzdáleně naznačeno, že bude :-)
Shrnutí: AU, OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových.
Harry nastoupil do školy, ale nemá to tak snadné. Brumbálovi se nelíbí, že by neměl mít vliv na jeho výchovu a rozhodl se udělat všechno proto, aby chlapce přesvědčil, že je výhodnější být na jeho straně. Povídka možná není tak „úderná“, jako ta předchozí, ale konečně se začíná něco dít.
Poznámka:Říkám: ooc! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.


VAROVÁNÍ:
Jak je uvedeno v záhlaví povídky, následující řádky jsou OOC. A to způsobem, že některým z toho naskákaly pupínky. Protože ale záhlaví povídek zpravidla nikdo nečte, dávám to varování ještě sem. Takže, pokud vám slovní spojení „občas vlídný Lucius“ způsobuje bolení břicha, prostě to nečtěte.

 


Harry se posadil na postel velmi opatrně. Vlastně, snažil se hýbat velmi opatrně. Přijímací výprask do zmijozelské koleje se sice dal vydržet, rána od každého studenta není něco, co by člověka zabilo, nicméně nic příjemného to nebylo. Draco se vztekal, že jako Malfoy se přece nemusí účastnit něčeho takového, fňukat začal u páté rány. Harry vydržel. Výprasky od strýce Vernona, doteď si je dobře pamatoval, byly mnohem horší. Dost ho zarazilo, že ho poslali do společné ložnice, zatímco Draco dostal vlastní. Byl přesvědčen, že táta záhy zjedná nápravu, jak znal Draca, už teď sepisuje seznam stížností.
Ředitel koleje se také ukázal v podivných barvách. Táta říkal, že je to jeho přítel, že se na něj mají obracet se všemi problémy. Možná to měl zdůraznit především jemu. OK, k Dracovi se choval neutrálně, ale k Harrymu dost nepříjemně.
Snažil se moc nehýbat, i když se mu leželo dost mizerně. Takhle blbě se mu neleželo ani u strýce Vernona. Odmítal o tom přemýšlet. Objevil se totiž mnohem horší problém. Stýskalo se mu. Nikdy nebyl sám pryč z domova déle, než jeden den, přespával doma, ve své posteli. Výjimkou byly prázdninové pobyty na zámku v Provence, ale tam byla celá rodina, nebo se alespoň Lucius na večer vracel. Harrymu chybělo posezení u krbu, kdy buď seděl Luciovi na klíně, nebo se, s přibývajícími kily, stále častěj, opíral o jeho nohy, sám sedě na zemi na měkkém koberci s vysokým vlasem. Vytáhl krabičku ze záhlaví postele. Měl v ní uložené své tajnosti. Dostal ji od táty a byla nastavena tak, že ji mohl otevřít pouze Harry. Chvíli se v krabici přehraboval, až našel fotku, kterou nepozorovaně vytáhl z rodinného alba.
Někdo prudce roztáhl závěsy kolem jeho postele, jen tak tak že stihl fotku zastrčit zpět do krabice. „To je běžným zvykem narušovat soukromí studentů prvních ročníků v půl třetí ráno, pane?“ zeptal se Harry s ledovým klidem. Táta by na něj byl určitě pyšný.
Snape se na chlapce zamračil. Vážně neměl náladu na nafoukaného kluka. Rozhodně ne teď a tohoto. Zahlédl fotku, kterou si chlapec před jeho příchodem prohlížel. Měl takový šílený a naprosto zcestný pocit, že na ní zahlédl rozesmátého Lucia. „Dejte mi tu fotku,“ přikázal.
Harry krabici rychle zavřel. „To je má soukromá věc, pane. Nemusím vám ji dávat a myslím, že ani nechci.“
„Právě jste si vysloužil týdenní školní trest, pane... Malfoyi...“ protáhl Harryho jméno, jako by to bylo něco velmi, velmi ošklivého.
„Já?“ zeptal se Harry povýšeně. A, upřímně, i dost překvapeně. Netušil, že si někdo něco takového dovolí.
Snape se ležérně opřel o sloup v rohu postele, ruce rozmáchlým gestem založil na prsou, zcela zahalen do svého černého hábitu. „Vy. Hodláte si stěžovat svému... otci?“
„Já určitě ne,“ přesvědčoval ho Harry. Přičemž v duchu znovu vzpomněl na Dracův seznam křivd.
Ušklíbl se. Toho chlapce si hodlal vychutnat, bohužel, teď to nešlo. „Takže se zvedněte, je mi ctí vás doprovodit do ředitelny.“
„Teď?“ podivil se Harry.
„Ředitel Brumbál se zřejmě domnívá, že když stejně nebudete spát, můžete dělat užitečnější věci, než se převalovat na posteli.“
Cítil, že s tímto mužem to bude více než obtížné. Evidentně měl nějaký problém a hodlal ho řešit tak, že se bude navážet do Harryho. S tím v tuto chvíli zřejmě nic dělat nelze, takže se Harry rozhodl nediskutovat. „Obléknu se,“ informoval ho a doufal, že to Snapeovi dojde a počká venku.
„Nemyslím, že by ředitel Brumbál trval na formálnostech,“ zamračil se Snape a vytáhl chlapce z postele.
Ten se otřásl, jak se snažil nepříjemného doteku zbavit. Vytáhl hůlku z pod polštáře a přivolal si alespoň župan. Nehodlal běhat po hradě v noční košili, ani když si to přeje ředitel jeho koleje. Nebo možná právě proto. Nevšiml si překvapeného Snapeova pohledu. Nevěděl totiž, že nebývá zvykem, aby čerství prváci uměli používat hůlku tak automaticky. Jistě, ani Harry nekouzlil běžně, svou hůlku dostal teprve před pár dny. Doteď si vybavoval, v jakém šoku byl Lucius, když se dozvěděl, jakou hůlku jeho adoptovaný syn dostal. Jenže už nějakou dobu, když byl v obzvlášť dobrém rozmaru, Lucius Harrymu půjčil svou vlastní hůlku. Harrymu se moc líbilo, když se mu podařilo pár prvních kouzel. Lucius mu sice vysvětloval cosi o tom, že hůlka si vybírá kouzelníka, ale plně to pochopil až ve chvíli, kdy poprvé sevřel v ruce tu svou. Pocit, který ho zaplavil, byl úplně jiný, než když se snažil kouzlit s tátovou hůlkou. Oblékl se, nazul si boty, hůlku zastrčil do kapsy županu. Chtěl se ještě trochu učesat, ale Snape nejenže byl netrpělivý, navíc tu netrpělivost dával najevo více než dostatečně. Tak, že i Harry musel pochopit, že si musí pospíšit.
Nehodlal pobíhat za ředitelem své koleje. Šel proto svým normálním krokem a tím vlastně nutil Snapea, aby se jeho tempu přizpůsobil. Ten se sice snažil popohnat Harryho několika jízlivými poznámkami, ale nakonec rezignoval. Harry tušil, že toto drobné vítězství ho přijde draho, avšak podrážděný výraz ve tváři profesora Snapea se mu začínal líbit.
„Citronová zmrzlina,“ zamumlal Snape nepříliš hlasitě, když přišli k sympatickému chrliči. Harry měl pocit, že se Snape za použité heslo stydí. Chrlič však byl jiného názoru a heslo se mu zřejmě zalíbilo. Uvolnil cestu k točitému schodišti. Snape postrčil Harryho před sebe, sám šel za ním. Neubránil se tomu, aby si chlapce prohlížel. Choval se jako Malfoy, oblékal se jako Malfoy, pohyboval se jako Malfoy, dokonce vlasy měl dlouhé jako Malfoy, ale byl to Potter. Harry Zatracený Potter! Snape by ho s chutí srazil se schodů, když si vzpomněl na ty týdny a měsíce marného hledání ztraceného spratka! Ovšem rozhodl se odsunout to na pozdější dobu, Brumbálovy otázky mají přednost. Bohužel.
Dveře do ředitelny se před Harrym otevřely a byl vpuštěn dovnitř. Popošel až ke stolu, za kterým se právě Brumbál zvedal z velkého křesla a přátelsky se na něj usmíval. Harry úsměv pokrytecky opětoval. „Dobrý večer, pane Malfoyi,“ spustil Brumbál zdvořile. „Pokud nebyl váš... přijímací rituál příliš vyčerpávající,“ šlehl přísným pohledem po Snapeovi, který se pobaveně ušklíbl, „přijměte místo,“ nabídl křeslo stojící u malého konferenčního stolku stojícího u zdi ředitelny. Harry s díky přijal. Klidně se posadil na rozbolavělé pozadí, jednu ruku přehodil přes opěradlo křesla, jednu nohu přehodil přes druhou a tázavě se na Brumbála zadíval. Merlin ví, jak dlouho tuto ležérní pózu nacvičoval. Nejhorší bylo udržet ty nohy tak, aby to vypadalo přirozeně. To se učil snad týden. Protože při tomto posezu bylo nutné používat jiné svaly, než jaké používal běžně, dost ho bolely nohy. Od malička pozoroval tátu, jak využívá původně bezděčných gest, postavení těla a tak. Věděl, jak může na lidi zapůsobit, aniž by cokoli řekl. Dokonce věděl, jak ´upřímně´ říkat něco slovy a zároveň tělem říkat něco jiného. Na pohled naprosto přirozeně. Jistě, tato jeho schopnost byla teprve v začátcích a kdyby něco podobného zkusil na Lucia, akorát by ho dobře pobavil. Nicméně se snažil. A šlo mu to. Objevil v sobě obrovský herecký talent, který mu zdatně vypomáhal. Teď byl však rád, že to s nácvikem tohoto posezu nevzdal. Dobře si totiž všiml, jak tento projev nezdvořilosti a zároveň spokojenosti s sebou samým naštval profesora Snapea. Harryho bavilo štvát profesora Snapea.
„Omlouvám se, že jsem pouze v županu,“ začal Harry věcně. „Profesor Snape se však domníval, že není nutné dodržovat veškeré formality.
Teprve teď si všiml profesorky McGonagallové sedící za točitým schodištěm vedoucím kamsi mezi knihy. Kývnutím ji pozdravil.
„To je v pořádku. Určitě pochopíte, že mám na vás pár otázek, které nestrpí odkladu,“ přešel k věci Brumbál.
Přikývl. „Táta říkal, že se budete ptát,“ odpověděl a vybídl Brumbála k výslechu.
„Jistě vám také řekl,“ vmísil se do rozhovoru jízlivě Snape, „co přesně máte odpovědět...“
Brumbál se zatvářil nespokojeně.
Harry nechápavě. „Jistě, pane. Říkal, že mám na všechny vaše otázky pravdivě odpovědět. Tak se ptejte...“
Profesorka McGonagallová přišla až k němu a postavila se za jeho křeslo. Vypadala, že by Harryho nejraději objala. Doufal, že se mýlí.
„Dobře,“ klidnil Brumbál rozbouřené emoce. „Čaj?“ zeptal se. Harry netušil, čím to je, ale měl pocit, že ve tváři profesora Snapea za kratičký okamžik zahlédl výraz hlubokého zadostiučinění.
„Děkuji,“ přijal šálek, který se objevil hned, jak se Brumbál zeptal, možná ještě dřív. Trochu se napil. Ještě přes šálek vrhl po Snapeovi pohled slibující vraždu. To, když pochopil, co přesně Brumbálův čaj obnáší. Něco naprosto odporného, nepoživatelného, slibujícího časté opakování. Odložil šálek na stůl. „Výborný čaj,“ pochválil.
Brumbál se rozzářil, jako malé dítě, které našlo pod vánočním stromkem vytouženou hračku. Pak se vrátil k tématu „Myslím, že víte, na co se chci zeptat...“
Harry seriozně přikývl. Srovnal obě nohy na podlahu a lehce se v křesle předklonil. Navyklým gestem odhodil vlasy, které mu spadaly do tváře a zamyslel se. „Předpokládám, že vás zajímá, jak se z Harryho Jamese Pottera stal Harry Lucius James Malfoy,“ začal s vyprávěním.


* * *

„Nesmysl,“ zavrčel Snape, když to nevypadalo, že někdo začne nepříjemný rozhovor o právě slyšeném.
Minerva si povzdechla a posadila se do křesla, které si ještě uchovalo teplotu Harryho těla. „Co přesně je nesmysl?“
„Všechno, co tu ten kluk vykládal. Nevěřím ani slovu. Jistě, Lucius by možná chtěl mít kluka u sebe, pro všechny případy. I když, pochybuji o tom, že by se bál. Podle mého názoru je Lucius jediným Smrtijedem, který si upřímně, z celého srdce, přeje jeho návrat. Možná unesl Pottera proto, aby ho, kdyby se vrátil, přinesl jako oběť. Všechno ostatní je velké divadlo, jehož smyslem je Pottera ukolébat v klidu, nečinnosti a blažené nevědomosti, aby se pak příliš nebránil. Malfoyové prostě neadoptují děti pro dobrotu srdce. Nikdy si ani další děti neporodí. Prostě ne!“ Neuvědomoval si, že téměř křičí. Ale muselo to z něj ven. Nesnesl, když někdo o Luciovi mluvil tak krásně, s takovou něhou, láskou a nadšením. Možná záviděl. Možná žárlil. Ale jak velkou smůlu musíte mít, aby Lucia považovali za lepšího, než jste vy?
Brumbál se na něj podíval, v očích tolik pochopení a soucitu, že by mu Snape nejraději jednu vrazil. Pokývali hlavou. Oba dva. Brumbál nad tím, že pochopil, co přesně si teď o něm Snape myslí, Snape nad tím, že pokud toho otravného staříka jednou skutečně nezabije, zasloužil by si Merlinův řád za trpělivost. „Hned napíšu na ministerstvo a ráno tam zajdu. Zjistím, o co jde. Není možné adoptovat někoho, jako je Harry Potter, aniž by o tom někdo věděl. Určitě se to vysvětlí.“
Nechal si pro sebe úvahy o tom, jak bude třeba dál postupovat. Především odloučit Harryho od Malfoye. To by mělo být snadné. Až zjistí, jakým způsobem Lucius provedl adopci, pokud ji skutečně provedl, hodlal Brumbál napadnout legálnost takového postupu. Dále pak obvinit Lucia z únosu Harryho Pottera. No a nakonec vysvětlit Harrymu, že to všechno bylo úplně jinak.
„Albe,“ ozvala se profesorka McGonagallová znepokojeně. Snad, že zachytila odlesk jeho úvah, snad, že ji osud chlapce dojal. „Nemůžeme přece...“
„Musíme, drahá Minervo,“ odtušil neoblomně Brumbál. Pak se podíval na Snapea, znovu na ni, aby tak dal najevo, že následující slova platí pro oba. „Dám vám vědět, až něco zjistím. Myslím, že teď už je opravdu pozdě. Dobrou noc.“
To byl slušný vyhazov, pomyslel si Severus, když odcházel z ředitelny do svých pokojů. Tak nějak tušil, že se Brumbál rozhodl získat chlapce zpět a ve skutečnosti nechtěl vědět, jakých metod k tomu použije. Nechtěl o tom přemýšlet. Spíš by ho zajímalo, jak je sakra možné, že na chlapce během svých častých návštěv na Malfoy manor nikdy nenarazil!


* * *

Harry seděl na svém místě u zmijozelského stolu. Od rána musel odbýt několik dotazů, proč bydlí ve společné ložnici, když je Malfoy a jak moc tím Malfoyem vlastně je. Odbyl i odbil je docela působivě, takže teď se k němu všichni chovali s respektem. Trochu lítostivě sledoval Draca, kterému otcova sova přinesla dopis. On žádný nedostal. Rozložil na stůl Denního věštce, odstrčil přitom mladého Goyla, který se rozvalil na lavici vedle něj. Zřejmě dostali, on a Crrabe, za úkol přivést oba Malfoye k šílenství. I když, zdálo se, že to Dracovi dělá dobře. Goyle zafuněl a trochu se odsunul. Jak se dalo předpokládat, celé dnešní vydání bylo věnováno záhadnému objevení Harryho Pottera. Harry se nemusel přemáhat, aby udržel obličej v klidu. Nečinilo mu to žádný problém. Včera večer, tedy spíš dnes ráno, totiž v ředitelně říkal pravdu. Harry Potter zemřel už dávno. Pro Harryho to byl cizí člověk, jež pro něj nic neznamenal. Ovšem zneklidnila ho kratičká zpráva v dolní části třetí strany, že Brumbál hodlá podat na Lucia trestní oznámení pro únos Harryho Pottera. Takový blábol, pche! To přece nebyl žádný únos! Šel s ním dobrovolně a rád.
„Takže ty teda nejsi až takový Malfoy, jak ses nám snažil namluvit,“ zasmál se Blaise, který od stěny přitáhl židli tak, aby si mohl sednout do čela stolu a tím i vedle Harryho. „Pan Malfoy,“ obrátil se s podlézavým úsměvem k Dracovi, „tě sebral na ulici.“ Znovu se zasmál. Harry se smál s ním, a to až do chvíle, než využil Zabiniho nepozornosti a podrazil mu židli. Pak se znovu začetl do novin. Nevšiml si, že tento jeho čin nezůstal řediteli Zmijozelu utajen. Profesor Snape pečlivě Harryho sledoval od chvíle, kdy se objevil se svým bratrem u snídaně. Obdivoval, jakým způsobem Harry proti Zabinimu zasáhl, protože pro všechny to vypadalo, že se prostě Zabini smál tak, až spadl ze židle. Jen Snape viděl ten pohyb, který mu k pádu dopomohl a to jen proto, že se díval a podvědomě jej očekával.

„Máš tu volno?“ ozvalo se za Harrym s pokusem o seriózní tón. Otočil se. Lehce podmračeně, lehce zvídavě, si prohlížel chlapce a dívku, kteří jej oslovili. Viděl v jejich tvářích zájem a ostych. Dobře věděl, že je jeho upřený pohled znervóznil. Přikývl na souhlas. Dívka překročila Zabiniho, sebrala mu židli a posadila se vedle Harryho, chlapec odstrčil souseda po druhé straně a usadil se tam, jako by tam odjakživa patřil.
„Já jsem Nott,“ představil se chlapec.
„A jménem?“ zeptal se Harry, když to nevypadalo, že bude představování pokračovat.
Chlapec se téměř zapýřil. „Theodor,“ dodal tedy. Šokovalo ho to. Když zjistil, že Malfoy má dva syny, okamžitě si uvědomil, že musí chytit šanci za pačesy. Měl to celé naplánované. Jak přijde, vyjádří Harrymu svou podporu a... jeho plány rozhodně nepočítaly s tím, že se Harry začne zajímat o jeho křestní jméno.
„Dafné Greengrasová,“ představila se dívka.
„Já jsem Harry,“ ukončil představování Harry. Věděl, že tito dva si k němu přisedli jistě z nějakého důvodu, ale to teď neřešil. Byl to alespoň náznak nějakého zájmu, třeba se nakonec skamarádí.

Ještě chvíli si spolu povídali, pak už byl čas jít. Ve dveřích je zastavili chlapec a dívka v barvách Nebelvíru.
„Ahoj, já jsem Ron. Ron Weasley,“ nesměle se představil zrzavý kluk.
„Hermiona Grangerová,“ dodala jeho spolužačka.
Harry už už chtěl promluvit, když tu se k němu přitočil Draco. „Přece by ses nebavil s chátrou, bratře,“ odfrkl posměšně. Harry viděl, jak se to zrzavého kluka dotklo. Zatímco Draco mluvil, přemýšlel, odkud to jméno zná. A pak mu to došlo. Nejsou náhodou Weasleyovi s Malfoyovými nějak příbuzní? Podíval se na Weasleyho hábit a obnošený batoh, ze kterého čouhaly potrhané učebnice. Ale hodně vzdálení příbuzní, pomyslel si ještě.
„Činy, ne jména...“ spustila Ronova spolužačka.
Draco povýšeně odstrčil svého kulatého bodyguarda. „Ts, ts, ts... co taková mudlovská šmejdka může vědět...“
Ron zrudnul ve tváři a hodlal vymyslet něco moc ošklivého.
„Pojď, Rone,“ přikázala dívka, prudce se otočila a skupinku opustila. Vlasy za ní vlály v rytmu jejího hněvu. Ron chvíli koukal, pak ji následoval. Zmijozelští se mu začali smát.
Harry také, i když dost dobře nechápal, co na tom všem vlastně bylo k smíchu. Ron ani Hermiona nevypadali nijak špatně, zvlášť Hermiona se mu dost líbila. I když teď, po úžasném bratrově výstupu, je to zřejmě jedno. Ale barva jejích vlasů...
„Kdyby jim člověk povolil, za chvíli by se chtěli vyvyšovat nad skutečné čaroděje,“ mumlal podrážděně Draco. „Otec by jistě...“
Harry do něj nenápadně strčil. Jistě, i on znal Luciovy názory na mudly, potažmo mudlorozené čaroděje, ostatně, on sám neměl mudly právě v lásce, ale to ještě nebyl důvod se tím takto veřejně chlubit. Zvlášť, když si je ředitelka Nebelvírské koleje stojící opodál přísně prohlížela.


* * *

První dvouhodinovka patřila lektvarům. Zmijozel a Nebelvír. Harry si vedl docela dobře, dokud mu Snape nepřidělil do dvojice jakéhosi Longbottoma. Harry měl nejasný pocit, že to jméno už někde někdy slyšel, možná se o něm mluvilo na těch posezeních, která Lucius občas pořádal pro své přátele. Harry na ně nesměl, ale občas poslouchal za dveřmi. Dozvěděl se pak spoustu zajímavých věcí. Většině z toho sice nerozuměl, ale nic si z toho nedělal. Věděl, že až se toho dozví víc, prostě to do sebe všechno zapadne.
Longbottom byl vyděšený snad úplně ze všeho. Harry netušil, z čeho víc, jestli z lektvarů jako takových, z profesora Snapea, z něj, nebo z celého života. Každopádně Harry záhy zjistil, že jeho, tedy Harryho, naděje stát se úspěšným lektvaristou, vzaly s příchodem páně Longbottoma za své. Začínal mít pocit, že to Snape udělal úmyslně. V tom ho utvrzovala i skutečnost, že Snape strávil téměř celý čas vyhrazený lektvarům u jejich lavice. Sice káral Longbottoma, dle Harryho názoru chvílemi nezaslouženě (ale jen chvílemi), nicméně stál přitom těsně za Harrym, že chlapec cítil teplo profesorova těla. Vzpomněl si, co mu vždy říkal táta. ´Když uděláš vše, co je v tvých silách, ještě něco k tomu, a přesto to nevyjde, najdi někoho, koho kvůli tomu můžeš zabít.´ Zpočátku Harryho nenapadlo, že by to mohl táta myslet doslovně, bral to jako trochu drsnější vtip. Ovšem s postupujícím časem si tím již nebyl tak jist. Takže, když se teď snažil ze všech sil vyrobit přijatelný chechtavý lektvar, využít vše, co si přečetl z učebnice, a nešlo to proto, že musel dávat pozor na Longbottoma, aby mu od hořáku nechytl hábit a ignorovat Snapea za svými zády, prostě si na to vzpomenout musel. Najednou mu přišlo k smíchu, že by měl zabít Snapea. Smích mistrně zakryl zakašláním. Způsobně si dal kapesník před ústa.
„Nachladil jste se, pane Malfoyi?“ protáhl Snape s účastí.
Přikývl. „Ano, pane. Včera bylo dost chladno.“
„To abyste navštívil ošetřovnu,“ navrhl.
„Děkuji, pane, to jistě udělám,“ ujistil ho. Nicméně představa toho, jak zabíjí Snapea, v něm hlodala po celou dvouhodinovku.
„Navzdor očekávání jste dokázal vyrobit oznámkovatelný lektvar,“ ryl do něj Snape dál. „Blahopřeji.“
Neodpověděl. Na tohle se prostě nedalo nic odpovědět. Odlil potřebné množství do připraveného flakonku, opatřil svým jménem a vydal se směrem ke katedře, kde byl umístěn stojan na jejich vzorky. Nebylo mu souzeno, aby svůj vzorek donesl. Longbottom se totiž dostal příliš blízko hořáku a jak se popálil, prudce uskočil, strčil do Harryho a vzorek mu vyrazil z ruky. „Pro... pro...miň,“ koktal vyděšeně, když na něj Harry upřel podrážděný pohled.
„Ts,ts,ts...“ ozval se Snape. „Lucius musí být opravdu nešťastný, když si doma drží tak neschopné dítě, jak jste vy. Jste si jist, že vás nechce vyměnit třeba za opičku?“ v duchu se ušklíbl, když viděl, jak při jeho slovech Harry zbledl. Třída se zasmála, ale v mžiku utichla, když se na ně Snape zamračil. Harry nic neřekl, vrátil se ke svému kotlíku, vytáhl nový flakonek a pokusil se do něj nalít lektvar. Musel toho nechat, jak se mu třásla ruka. Nadával sám sobě. Tohle je nesmysl, opakoval si zarputile. Lucius dodržel slib, který mu kdysi dal a ujišťoval Harryho o svém úmyslu nechat si ho tak často, že Harry obdivoval jeho trpělivost. S léty Harryho úzkost přecházela a už mu stačil jen úsměv nebo konejšivý dotek. Sebral se a naplnil flakonek. Tentokrát jej ke katedře donesl bez nehody. Profesor opustil své místo za Harryho zády, kde již jistě vystál důlek. Prošel třídou, srazil Nebelvíru body, udělil Zmijozelu body a nakonec všechny propustil. Sledoval Harryho a přemýšlel o tom, co dnes bezděčně zjistil. Chlapec si není jist Luciem. Nebo sebou? To ještě přesně nevěděl, nicméně otvírání této rány se hodlal věnovat velmi pečlivě.


* * *

„Dobrý den, třído,“ řekla hlasem, který svou intonací i razancí zcela odpovídal ráznosti jejího kroku.
„Dobrý den, madam Hoochová,“ odpověděli sborově všichni.
Prošla kordonem tvořeným oběma kolejemi a zastavila se na druhém konci. „Dnes se začnete učit létat na koštěti. Nejprve položte koště na zem, napřáhněte ruku a rozhodně řekněte hop!“
Harry a Draco uspěli hned napoprvé. Harry si dobře všiml, že Grangerové z Nebelvíru to chvíli trvalo. I Draco si toho všiml a spokojeně se ušklíbl. Ovšem zamračil se, když se to podařilo i tomu klukovi s žábou.
„Výborně, pane Longbottome,“ pochválila ho madam Hoochová. „Teď nasedněte, odražte se nohama a držte se ve výšce přibližně dvou metrů.“ Chlapci nezbylo, než poslechnout. Kýval se na koštěti ze strany na stranu, zepředu dozadu, koště s ním začalo poskakovat. A zvedat se.
„Pane Longbottome,“ začala zmateně madam Hoochová. Pan Longbottom v reakci na její nejistotu, ještě víc zpanikařil. Koště se s ním zakymácelo a když se předklonil, aby se pevně chytil násady, vyrazilo rychle vpřed. „Pane Longbottome! Pane Longbottome!“ Jenže to už milý pan Longbottom kroužil mezi věžemi hradu, jeho zajíkavé volání o pomoc jen nepatrně doléhalo ke sroceným studentům, to když vítr zafoukal tím správným směrem.
Zmijozelští se smáli. I Harry se smál. Sice si uvědomoval, že to může být nebezpečné a rozhodně si nepřál být na místě pana Longbottoma, ale když on skutečně působil směšně. Navíc, o tom byl Harry přesvědčen, určitě to bylo zařízeno tak, aby studenti prvních ročníků ze školních košťat nepadali.
Následný Longbottomův pád ovšem zmrazil úsměv na Harryho tváři.
„Zůstaňte tady,“ přikázala madam Hoochová tónem, jež nepřipouštěl diskusi. „Jestli někoho uvidím ve vzduchu, letí ze školy dřív, než řekne famfrpál.“

„Myslel jsem,“ ozval se Harry, „že školní košťata jsou upravená tak, aby z nich studenti nemohli spadnout,“ rozhlédl se kolem, aby viděl, co si ostatní myslí.
„To jsi myslel špatně,“ odbyl ho Draco. „To by se musela škola trochu víc praštit přes kapsu. Tyhle šunty, co tu mají, ty snad mimo vyučování používají k zametání školy.“
Harry musel připustit, že na tom něco bude. Jeho první koště bylo přesně tak upraveno, nepochyboval však, že bylo dražší, než všechna košťata ve skupině dohromady.
„Chápej, že ani v Bradavicích nemohou připustit, aby jim umírali studenti,“ snažil se Draca přesvědčit.
„Studenti ne. Chátra klidně,“ odtušil sveřepě Draco.
Harry si povzdechl. Draco měl velký problém. Ne, že by s některými tátovými myšlenkami Harry nesouhlasil, to jistě ne, avšak měl dost rozumu na to, aby to dával najevo ve chvíli, kdy je nedokáže sám prosadit. Bylo naprosto jasné, že Draco se bude klidně ohánět jménem svého otce, ale sám nedokáže nic. A ta ostuda pak padne i na Harryho a tátu.
„To se to žvaní, co Malfoyi,“ ozval se Weasley. „Dobrá, táta ti koupil drahé koště. K čemu ti ale je, když ho neumíš použít?“
„Rone!“ okřikla ho Hermiona, která tušila, že se blíží průšvih.
„Umíme létat na koštěti oba velmi dobře,“ zkusil to Harry přece jen smířlivěji, než Draco. „Nezmění se to tím, jestli se necháme vyprovokovat někým z Nebelvíru.“
„Kecy!“ přerušil ho Ron. „No tak, proč nenasedneš a nepředvedeš své skvělé umění?“
„Protože tobě nemusím nic dokazovat,“ odvrátil se od něj Harry povýšeně. Upřímně, tohle nechápal. Co udělal, že se do něj Weasley tak naváží?
„Jsi zbabělec,“ zaútočil Weasley vztekle. „Jako všichni Malfoyové.“
Harry se zarazil. Tohle bylo příliš. Věděl, že když neodpoví nějakým zásadním způsobem, budou si to všichni myslet. „Fajn, řekl sis o to. Dal bych ti náskok, abys neřekl, že jsem zneužil to, že už šest let létám na koštěti. Kdybychom letěli k támhletomu stožáru a zpátky, byl bych tu stejně dřív, než ty.“
„Rone, to ne!“ snažila se Hermiona zabránit nejhoršímu.
Draco se nejprve snažil splynout s davem, ale když boj za rodinnou čest vzal na sebe Harry, znovu se postavil do popředí. „Jasně, předveď se, Weasley. Brácha ti nakopá zadek!“
Weasley byl ve tváři rudější, než jeho vlasy. „Nežvaň, Malfoyi a sleduj!“ Vznesl se na koštěti, zamířil ke stožáru a prudce vyrazil.
„Pane Weasley!“ ozval se přísný hlas madam Hoochové, která se, při návratu na famfrpálové hřiště, nemálo podivila nad tím, že tím, kdo její příkaz porušil, je právě Weasley. „Můžete mi říci, co vás vede k doměnce, že na vás se mé nařízení nevztahuje?“
Ron byl na zemi dřív, než domluvila. „Madam Hoochová, to Malfoy...“
Ani se tím směrem nepodívala. „Nevšimla jsem si, že by pan Malfoy seděl na koštěti. To vy jste porušil můj příkaz.
„Ale...“
„Žádné ale. Máte školní trest, po vyučování provedete údržbu školních košťat. Všech. O vašem přestupku si ještě promluvím s ředitelem.“ Rázně se otočila k ostatním. „My se teď budeme věnovat nácviku přímého letu.“
Draco se podíval tázavě na svého nevlastního bratra. Všiml si spokojeného úšklebku, který se na okamžik objevil na jeho tváři. „Tys věděl, že přijde?“ zeptal se tiše, když se přitočil k němu.
„Jistě,“ nepřekvapil. „Viděl jsem ji, když jsem chtěl od Weasleyho odejít.“ Nechal Draca stát a zamířil blíž k madam Hoochové. Ne, že by potřeboval její výklad, ale chtěl být vidět.


* * *

„Harry... pane Malfoyi,“ opravil se Brumbál, když zahlédl nesouhlas v Harryho tváři. „Tady pan Weasley říká, že jste si s ním dal závod při hodině létání...“ vysvětlil Brumbál Harryho přítomnost v ředitelně. Málem by Harrymu jednu vrazil, když si všiml jeho výrazu při pohledu na zatím nejmladšího studenta z rodiny Weasleyů.
„Nemám zapotřebí dávat si závod s panem Weasleym. Já i bratr jsme se naučili dobře létat na koštěti už dávno. A když říkám dobře, myslím tím opravdu dobře. Šílení zmijozelští střelci netrpí ve svých rodinách průměrné letce,“ ušklíbl se. „Navíc, jak už jsem zjistil, i můj biologický otec si s koštětem dobře rozuměl,“ dodal. Trochu ho překvapil záblesk v Brumbálových očích, protože nějak nevěděl, jak si ho vysvětlit. Možná je něco pravdy na tom, že měl Brumbál jeho biologického otce rád. Tak rád, že mu nadržoval víc, než by bylo společensky přijatelné. Alespoň tak to Harrymu táta vyprávěl a Harry neměl důvod mu nevěřit. „Ale abych se vrátil k tvrzení pana Weasleyho, ne, žádný závod v hodině létání jsem si s ním nedal. Madam Hoochová to přece zakázala.“
„Lžeš!“ vykřikl bojovně Ron.
Harry ho neuznal za hodna pohledu. „Když pan Weasley mluvil špatně o mé rodině a snažil se mě vyprovokovat k porušení zákazu madam Hoochové, řekl jsem, že kdybychom letěli ke stožáru a zpátky, dal bych mu náskok a stejně bych byl zpátky dřív, než on. Nemohu za to, že nerozpozná jednotlivé gramatické jevy. Já nechtěl letět, ale kdybychom letěli, vyhrál bych.“


* * *

Harry měl namířeno do knihovny. Ne, že by byl takový knihomol, aby knihovnu vyhledával hned na začátku školního roku, ale chtěl se pořádně učit, aby byl na něj táta pyšný. Protože učebnice obsahovaly jen základní informace, chtěl si do úkolu z přeměňování najít ještě něco navíc.
„Malfoyi!“ srazil se ve dveřích s Nebelvíry.
„Grangerová, Weasley,“ přikývl jim na pozdrav.
Rona jeho chování velmi popuzovalo. „Co se tak naparuješ? Hodláš nám vykládat, co by tvůj otec?“
Harry si v duchu povzdechl. „Nemyslím si, že by vás mohlo zajímat, co můj otec. Ale když už jsi otevřel tohle téma, nemyslím si, že by Draco měl ve všem pravdu. Já bych se s vámi občas rád bavil.“
„Ale my s tebou ne!“ odsekl prudce Ron, dřív, než stihla Hermiona nějak zareagovat.
Harry ovládl výraz ve tváři, tvářil se lehce pohrdavě. „Za takové situace se ovšem rozhovor špatně vede. Hezký den,“ znovu pokývl na pozdrav a prošel mezi nimi do knihovny. Ron si ani neuvědomil, že mu bezděčně uvolnil cestu.
„Rone!“ pustila se Hermiona do spolužáka, „co to vyvádíš? Choval se přece slušně!“
Otřásl se, aby se vymanil z jejího káravého sevření. „Slušně? Je to Malfoy, Hermiono. To se navzájem vylučuje.“
Zavrtěla hlavou a protočila panenky. „Je to Potter, Rone. Bez ohledu na to, jak si teď říká. Slyšel jsi přece, co říkal profesor Brumbál...“
Na to neměl Ron co dodat. Kromě toho, že vůbec nechápal, co profesor Brumbál říkal. Tak spoléhal na Hermionu, že ta jeho přání pochopila.

„To vážně říkala?“ zeptal se Harry Dafné, když mu převyprávěla rozhovor Nebelvírů u dveří knihovny.
Prudce zakývala hlavou. Pak se tázavě dívala na Harryho a čekala, co na to poví.
Harry chvíli přemýšlel. Zvedl se od stolu. „Napiš mi ten úkol,“ přistrčil k ní knihu, kterou si před dvěma hodinami v knihovně půjčil. Nepočkal na její reakci a opustil zmijozelskou společenskou místnost. Prošel hradem a za pár minut opustil chlad jeho stěn. Zářijové slunce příjemně hřálo, Harry se dokonce přestal mračit, ba i vždypřítomný lehce pohrdavý výraz opustil jeho tvář. Zasněně se díval do sluníčka, oči zavřené, odmítal přemýšlet o čemkoli jiném, než o tom, jak je krásně. A to sem původně vyrazil proto, aby si popřemýšlel o tom, co se vlastně děje.


* * *

Harry začínal být celkem nešťastný. Už jsou to skoro dva týdny, co přijel do Bradavic, a ještě nedostal ani jeden dopis od táty. Draco dostává dopisy každý den. To nebylo to nejhorší. Mnohem víc ho mrzelo, že si toho všimli i ostatní. Ze spolužáků se sice nikdo neodvážil mu to předhodit, Crrabe a Goyle ho otravovali stejně, jako Draca, Nott a Greengrasová jej poslouchali na slovo, ostatní mu šli uctivě z cesty. Ale vyučující si ho prohlíželi tak nějak soucitně. Byl by to připisoval pocuchaným nervům, kdyby právě včera neslyšel Snapea s Brumbálem, jak se bavili o tom, že Luciovi stačilo udělat rozruch a zmatek a dál se o něj nezajímá. Že je to od něj kruté, nicméně se to dalo čekat.
Harry polykal slzy, když utíkal do soukromí své postele. Zatáhl závěsy a zakousl se do polštáře, aby ho nebylo slyšet. Když pak o tom v tichu noci přemýšlel, dospěl k závěru, že to není pravda. Nemůže to tak být. Přece by se o něj tak dlouho nestaral, nekonejšil ho, nepřesvědčoval ho o svých dobrých úmyslech, kdyby ho teď předhodil Snapeovi jako kus špinavého prádla. Zavrtěl hlavou. Takhle to určitě není. Měl by se sebrat, zamračil se sám na sebe. Táta určitě není takový, jak říkal Snape Brumbálovi. Zamračil se ještě víc. Vzpomněl si totiž, jak mu kdysi táta vyprávěl o tom, že se stal jeho slabostí. Tehdy to Draco využil proti němu a dostal ho do průšvihu. Byť jen domácího průšvihu. Bylo by možné, že o totéž se teď snaží tady? Obrátil se na druhý bok. Proč by to ale někdo dělal?
Neleželo se mu dobře. Kromě nepříjemné matrace a nepříjemné situace všude kolem měl pořádný hlad. Nebyl to první den, kdy šel spát bez večeře. A zdaleka ne poslední. To kvůli tomu hloupému školnímu trestu, co mu uložil Snape. V břiše mu kručelo tak hlasitě, že měl strach, že probudí spolužáky, kteří pokojně oddechovali v postelích kolem něj. Tohle už léta nezažil. Kdykoli měl hlad, stačilo zavolat Dobbyho, a...
Posadil se. Takhle to dál nešlo. „Dobby!“ zkusil šeptem zavolat domácího skřítka. Netušil, jestli to bude fungovat i takhle na dálku, navíc skrz všechnu tu ochranu hradu, ale zkusit to musel.
Vzápětí, to když se Dobby objevil u něj na posteli, si vynadal, že to nezkusil už dřív. „Pan Harry volal Dobbyho?“ zeptal se úslužně skřítek, když svýma velkýma očima obhlédl místo, kde Harry spal.
Harry se rozzářil. Konečně přátelský hlas, po tolika dnech ve škole. „Ahoj Dobby,“ pozdravil. „Volal jsem tě. Já...“ rychle nevěděl, co říci jako první. „Jsem rád, že jsi přišel. Mám hlad,“ přiznal se.
„Pan Harry nejí jídlo, které připravují ve škole? Dobby ví, že tu dobře vaří. Pan Harry by to měl vyzkoušet,“ pronesl výchovným tónem skřítek.
„Pan Harry by rád snědl jídlo, které připravují ve škole,“ zabručel mrzutě Harry. „Kdyby se k němu dostal. Už několik dní jsem bez večeře. Nenapadlo mě zavolat tě dřív. Mohl bys mi něco přinést?“
Dobby si Harryho znepokojeně prohlížel. „Pan Harry by tohle měl napsat panu Luciu Malfoyovi. Vůbec by mu měl pan Harry napsat, alespoň jeden dopis. Dobby ví, že pan Lucius Malfoy netrpělivě očekává odpověď na své dopisy a zlobí se, že ještě žádnou nedostal. Twilly to před pár dny říkala...“
Harry na něj zíral s otevřenou pusou. „Ale...“
Dobby ho přerušil a vyčítavě zakýval hlavou. „Pan Harry by měl...“
Pan Harry v mžiku vytáhl čistý pergamen, brk a inkoust. Vůbec nepřemýšlel o tom, co píše. Prostě to šlo samo. „Prosím tě, dones tohle tátovi,“ řekl, když pergamen složil. „A přines mi něco k jídlu. Třeba masovou taštičku, ano?“
„Dobby zařídí, co je třeba,“ přislíbil skřítek a zmizel.

„Co chceš?“ zeptal se nerudně Lucius Malfoy, když ho příchod domácího skřítka vyrušil při čtení dopisu od nové milenky, která mu sdělovala, že rodiče zítra večer nebudou doma. Byl do příjemný dopis plný náznaků a nevyřčených slibů. Slečna Jolene byla krásná studentka Vyšší odborné školy magické ve Stirlingu, rodiče pocházeli z nejčistší kouzelnické krve. Lucius se s ní sešel na výročním plesu výrobců hůlek. Byla jím zcela okouzlena a on neviděl jediný důvod, proč by toho neměl využít.
„Dobby přinesl dopis od pana Harryho,“ řekl skřítek bez obvyklé servility.
Pokud jeho suverénní postoj Lucia překvapil, nedal to najevo. To, co ho zajímalo, byl ten dopis. Dobby mu ho podal, ale na gesto, jímž ho Lucius propouštěl, nezareagoval. To už se přehlédnout nedalo. Dobby ale zašel ještě dál a skočil mu do řeči, přesněji, vůbec ho k řeči nepustil. „Dobbymu se nelíbí, co viděl. Pan Harry má hlad, už několik dnů nevečeřel. A spí v hrozné posteli, ve společné ložnici. A byl smutný. A...“
„Jdi do kuchyně a připrav pořádnou večeři,“ zněl strohý příkaz. „Potom se u mě ještě zastav, než ji Harrymu poneseš.“
Tentokrát Dobby poslechl bez diskuse. Teprve po jeho odchodu Lucius otevřel dopis. Přelétl pohledem přes těch několik řádek. Ve tváři se mu nepohl jediný sval, po chvíli upřel pohled na dopis od milenky. Bude muset počkat. Napsal jí stručnou omluvu, protože však o ni nechtěl přijít dřív, než ji skutečně získal, vytáhl ze šuplíku psacího stolu drobný šperk a přiložil k dopisu. Zavolal skřítka a poručil mu, aby dopis slečně Jolene zanesl.

Harry zjistil, že za ta léta, která prožil na Malfoy manor, pod ochranou rukou svého táty, ho pořádně rozmazlila. Matně si vybavoval, že když žil ještě u strýce Vernona, měl hlad prakticky pořád. Jen si nevybavoval, že by to byl tak nepříjemný pocit. Přitom, o co jde, že. Vždyť je to jen večeře, ráno se nasnídá.
Jenže to by musel nejdřív usnout, aby ráno přišlo co nejdříve. Nějak se mu to nedařilo. Kromě toho, že měl hlad, se pořád potýkal s úvahami o tom, co se vlastně kolem něj děje. K neradostným myšlenkám, které ho týraly před Dobbyho příchodem, se přidaly další. Táta mu tedy psal. Harry měl pravdu, když říkal, že by se na něj nevykašlal. I tak bylo hezké, když se to potvrdilo. Hezké je slabé slovo. Harry takové stvrzení prostě potřeboval. Ovšem proč se k němu ty dopisy nedostaly? Ve škole není mnoho lidí, kteří by si dovolili zadržet dopisy od a pro Lucia Malfoye. Tak sakra, o co tu vlastně jde?
Otočil se na druhou stranu, když tu se v nohách jeho postele opět objevil Dobby. Cpal mu balíček s nádherně vonící večeří a, což bylo důležitější, dopis.
„Zítra večer se zastavím ve škole a vyřídím to. Zatím o tom nikomu neříkej.“
Harry se rozzářeně díval na dopis, teprve když se mu hlad připoměl hlasitým kručením, uložil dopis mezi své poklady a pustil se do jídla. „Děkuji,“ poděkoval, když ho Dobby po večeři uložil. Skřítek si usínajícího chlapce chvíli prohlížel a pak, s nesouhlasným pohledem, lusknutím prsty opravil matraci, na které jeho pán spal.
„Dobrou noc,“ řekl Dobby a zmizel. Harry chtěl odpovědět, ale už spal.


* * *

Harry shrnul nakrájené ploutve do kýble s ledem a natáhl se pro další várku ploutví. Jen tak tak, že se mu nerozjely po mokré pracovní desce na podlahu. Snape po něm vrhl nespokojený pohled. A ještě nespokojenější, když Harry všechny ploutve pochytal. Ozvalo se klepání na dveře. Dost rázné. Profesor Snape se zvedl, aby otevřel neodbytnému návštěvníkovi. Byl asi krok ode dveří, když se prudce otevřely.„Severe, příteli, už jsme se dlouho neviděli,“ oslovil ho bodře Lucius. Nadechl se k pokračování, avšak v tu chvíli si všiml Harryho. „Co tu děláš?“ zeptal se stroze. Potěšilo ho, že Harry udržel vážnou tvář.
„Říkají tomu školní trest,“ vysvětlil Harry.
Lucius přísně sevřel rty. „Nech toho a běž na večeři,“ přikázal.
Harry se letmo podíval na ředitele své koleje. Ten se tvářil jako by mu šlápli na kuří oko. Rychle poslechl Luciův příkaz, sundal ze sebe pracovní zástěru a rukavice, použil čistící kouzlo na ruce a dalším kouzlem se zbavil všudypřítomného zápachu. Kývl Snapeovi na pozdrav a zmizel dřív, než ten se zmohl na nějakou reakci.

Snape toporně zavřel dveře. Zamířil k baru, kde nalil do dvou skleniček svou oblíbenou whisky.
„Nepřišel jsem si povídat o starých dobrých časech,“ odmítl Lucius nabízenou sklenku.
Odložil plonkovou skleničku na stolek a přešel ke svému pracovnímu stolu. „Proč jsi tedy přišel?“
„Jistě víš, že jako předseda správní rady školy mám nejen právo, ale především povinnost dohlížet na výchovu studentů ve škole. Když jsem tu teď viděl chlapce, napadlo mě, že je na čase zkontrolovat, jak bradavičtí učitelé evidují jednotlivé školní tresty. Ukaž mi svůj seznam trestů, Severe.“
„Není na úřadování poněkud pozdě?“ namítal Snape.
Lucius se na kratičký okamžik zamyslel. „Nějak mi vypadlo ustanovení řádu týkající se úředních hodin správní rady. Ovšem nepamatuji si, že by tam bylo něco o tom, že nemohu požadovat doklady týkající se studentů v sedm hodin večer. Můžeš mi to připomenout?“
„Fajn, můžeš mi říci, o co ti vlastně jde?“ přerušil ho Severus podrážděně.
Lucius se zatvářil, jako by se bavil s poněkud opožděným studentem. „Chci vidět seznam tebou udělených školních trestů od začátku školního roku. A zkus to trochu rychleji, jestli je to možné. Nemám na to celý večer.“
Severus se sklonil k pergamenům na svém stole. „Vždyť víš, že tyhle věci se dělají jednou za čas.“
Lucius přišel až k němu. „Oba přece víme, že preciznost a pečlivost jsou tvá další jména. Určitě máš všechno zaznamenáno. Takže to chci vidět. Hned.“ Aniž by čekal, co mu Severus řekne, přešel ke stolu a začal se přehrabovat mezi pergameny popsanými kostrbatým písmem prváků, přeškrtaným vzteklými tahy rudého inkoustu. Úplně vespodu našel knihu, kterou hledal. Obešel stůl, sedl si a knihu otevřel v místech, kde byla založena. Prstem přejížděl po jednotlivých řádcích, jeho čelo se sotva znatelně zvlnilo v nespokojené vrásce. „Dnešek jsi evidentně nestihl zaznamenat,“ podotkl nespokojeně. Obrátil list zpátky, pak ještě jeden. Tak dolistoval až na první školní den. Tady se regulerně zamračil. Zvedl pohled ke Snapeovi, který ho nevraživě pozoroval. „Nevím nic o tom, že by ve škole studoval student jménem Potter...“
Severus odložil prázdnou skleničku. Udělal několik kroků k Luciovi. „Přestaň si hrát a řekni konečně, proč jsi přišel. Ty máš možná času nazbyt, ale já mám ještě práci. Jak jsi sám říkal, nemáme na to celý večer.“
Lucius se zvedl ze židle, ruce volně položené na stole po stranách otevřené knihy. „Co si, u Merlina, myslíš, že děláš? Takhle zneužíváš všechny studenty, nebo jen mého syna? Kdykoli mám pocit, že jsem odhadl meze tvé podlosti, ty mě vždy přesvědčíš o opaku. To samo o sobě by se mi líbilo, tvá podlost mne vždy přitahovala. Jenže tu bylo ještě něco, co mne přitahovalo mnohem víc. Tvá inteligence, postřeh, bystrost úsudku. Co se stalo, Severe, že jsi o tohle všechno přišel?“ Obešel stůl a stál teď přímo proti Snapeovi. „Tobě nedošlo, že kdyby byl chlapec stále Potter, nikdy by mu ze školy nepřišel dopis na jméno Malfoy? Nenapadlo tě to, nebo ses spolehl na to, co ti řekl tvůj nový pán, a dál jsi o ničem nepřemýšlel? Opět jsi spolehlivým poskokem, který s radostí a nadšením udělá každou špinavou práci, aby jeho pán byl spokojen? Pohladí tě pak po hlavě? Hodí ti hrst svých citronových bonbonů?“ Snape ustoupil o krok zpátky. Překřížil ruce na hrudníku a hrdě se vypjal. Lucius mu však neumožnil promluvit. „Ať se ti to líbí nebo ne, chlapec je Malfoy. Je mým synem. Jak se opovažuješ s ním jednat tak, jak jsi to předvedl? To ti Brumbál poradil, aby ses choval jako idiot? Ach tak,“ rozzářil se Lucius v předstíraném pochopení, „konečně jsem to pochopil. Máš Harryho trápit, ubližovat mu, aby pak mohl přijít Brumbál a před tebou ho zachránit. To pak bude skutečně tím nejhodnějším dědečkem. Vysvětli mi, Severe, jak je možné, že jsi mu na to skočil. Copak to nevidíš?“ Zavrtěl hlavou. Přišel až k Severovi, prsty v kožené rukavici uchopil Severovu bradu a přiměl jej, aby se mu podíval do očí. Pečlivě si ho prohlížel, každou vrásku, každý vlas. „Navenek vypadáš pořád stejně, starý příteli, ale uvnitř ses změnil. Ztratil jsi vše, co tě dělalo jedinečným, naprosto dokonalým a úžasně žádoucím. Je mi smutno, když tě teď takového vidím.“ Pustil Severa, odstoupil od něj a hotovil se k odchodu. Byl už téměř u dveří, když se ještě jednou otočil. „Ode dneška změníš své chování k chlapci. Je to Malfoy a ty ho jako takového budeš brát. Harry sice nemá ve zvyku příliš si stěžovat, ale buď si jist, že se dozvím, pokud bys snad dostatečně nepochopil to, co ti tu teď říkám. Užij si večer,“ rozloučil se a opustil Snapeovu pracovnu. Do zavřených dveří narazila sklenička plná whisky, kterou při svém příchodu Lucius povýšeně odmítl.

Sotva Harry dosedl na své místo u stolu ve Velké síni, objevil se před ním talíř s jídlem. V tu chvíli Harrymu zakručelo v břiše a tak se kultivovaně pustil do jídla. Byl nadšený, jako už dlouho ne. Táta přišel! Nicméně se snažil tvářit jako obvykle. Do jeho soukromého života nikomu nic není. „Pane Malfoyi...“ ozval se za ním Brumbál. Harry sebou sice netrhl, ale byl dost překvapen. Jednak si Brumbála dosud nevšiml, a pak, nebylo zvykem, aby během večeře Brumbál procházel mezi stoly a oslovoval jedlíky.
Harry si otřel ústa do ubrousku. „Profesore Brumbále,“ kývnutím hlavy ho pozdravil. Čekal, co bude.
„Vidím, že jste dnes se školním trestem skončil dříve, než obvykle.“
Přikývl. „Ano, poněkud jsme to zkrátili.“
„Musím se zeptat, zda-li je skutečně na místě to množné číslo. Jestli profesor Snape ví, že jste to zkrátili, nebo jste svůj trest zkrátil sám o své vůli,“ řekl něco naprosto nesmyslného Brumbál. Harry na něj jen šokovaně zíral. Ovšem od povinnosti odpovědět na toto nařčení byl osvobozen.
Všichni zmlkli. Do naprostého ticha zazněl zvuk sebevědomých kroků. Brumbál zvedl hlavu od Harryho. Tiše sledoval Lucia Malfoye, který prošel nevšímavě kolem. Teprve, když se Lucius usadil k profesorskému stolu, odložil rukavice a pustil se do lehké večeře, kterou mu skřítci v mžiku naservírovali, uvědomil si Brumbál, v jak nevýhodném postavení pro případný spor je. Kdyby před chvílí tak hloupě neopustil své místo v prostředku profesorského stolu, musel by Malfoy přijít k němu. Jenže teď se to otočilo. Lucius sedí, když ne ve středu stolu, tak tedy alespoň velmi blízko němu a on, Brumbál, musí přijít. Jemné nepatrnosti, za kterými se ukrývá boj o moc.
Brumbál skryl své myšlenky za přátelský úsměv a již brzy se vrátil na své místo. „Neřekli mi, že přijdete na inspekci,“ nadhodil, když se s Malfoyem zdvořile pozdravili. „Každý člen správní rady školy je zde srdečně vítán, tím spíš vy, otec jednoho z nejlepších studentů...“
„Dvou,“ odtušil Lucius, decentně si otřel ústa ubrouskem a napil se chutného vína, které bylo k večeři dospělým předkládáno.
„Jistě,“ opravil se Brumbál. Pokud ho překvapilo, že jde Lucius tak přímo k věci, nedal to na sobě znát. Přátelský úsměv z jeho tváře nezmizel, dokonce se v jeho očích objevily jiskřičky. „Každopádně doufám, že vám večeře chutnala, když dovolíte, vážný hovor bych rád vedl v ředitelně.“
„S tím nemám problém,“ přijal Lucius velkoryse volbu území.

Harry spořádal svou večeři, zdánlivě si nevšímal nikoho a ničeho kolem sebe. Nicméně neuniklo mu nic. Ani lehce vyděšený výraz v Dracově tváři, který se objevil ve chvíli, kdy Lucius prošel kolem zmijozelského stolu. Ani obdiv Greengrasové, ani všechny ty ostatní pohledy, které střídavě směřovaly k němu, k Dracovi a k jejich otci. Dokonce ani skutečnost, že Crrabe a Goyle opět využili nepozornosti ostatních a hbitě je obrali o zákusky. Harry obdivoval jejich schopnost vždy dosáhnout svého zákusku...po hříchu i zákusků jiných. Jako by všechnu svou energii soustředili na tuto činnost, na ostatní jim pak už nezbývala. Znovu se vrátil k Dracovu vyděšenému výrazu. Co mu je? Jistě, Draco se táty bojí. Ne, že by se k němu choval táta hůř, než k Harrymu, ale po dětství stráveném u strýce Vernona byl pro Harryho každý hodný, milý, přívětivý. To spíš Draco byl rozmazlený. Ovšem aby měl tak viditelný strach? Ať se na to Harry díval z jaké chtěl strany, pokaždé dospěl k závěru, že Draco musel něco ošklivého udělat a teď má strach, že mu otec vyčiní. No, každý svého štěstí strůjcem, pomyslel si Harry a odložil způsobně příbor. Zvedl pohled k profesorskému stolu právě včas, aby zahlédl tátovo gesto, kterým ho přivolával k sobě.

„Nemyslím, že by takový rozhovor vyžadoval přítomnost dítěte,“ namítl Brumbál ve chvíli, kdy si všiml, jak k sobě Lucius přivolává Harryho.
Kdyby Lucius nebyl naštvaný, upřel by v tu chvíli na Brumbála výsměšný pohled. Jenže naštvaný byl a tak byl ten pohled tvrdý, ostrý, jako dýka. „Rozhovor bude především o Harrym. Jako takový jeho přítomnost vyžaduje.“
„Tati, profesore Brumbále,“ pozdravil oba, když přišel až k nim. Všiml si znepokojeného pohledu profesorky McGonagallové, která se na neverbální Brumbálův pokyn připojila k nim. „Profesorko McGonagallová,“ pozdravil i ji.
„Půjdeme do ředitelny,“ vybídl je Brumbál.
Vyšli bočními dvířky nedaleko profesorského stolu.

Všechny obrazy upřeně sledovaly čtveřici, která se shlukla kolem Brumbálova pracovního stolu. I ti největší spáči se probudili, všichni byli zvědaví, takové rozhovory, jaký se tu evidentně chystal právě teď, tu příliš často nemívali.
Brumbál začal něco vysvětlovat, začal hezky ze široka. O tom, že v Zakázaném lese letos našlo útočiště větší množství chřesnic a Hagrid bude muset připravit víc zásob na zimu, o obří olihni z bradavického jezera, která zvažuje, že se přestěhuje ke svému mladšímu bratranci a jeho rodině kdesi v Barentsově moři. Dobře míněné Brumbálovy rady o tom, že jí tam bude jistě chladno, odmítá jako nemístné. O nehodě profesorky Prýtové, ke které došlo na konci prázdnin, všichni jsme si oddechli, že to nebylo nic vážného. O... Někde mezi stále se zhoršující kvalitou máslového ležáku u madam Rosmerty a plánem na zefektivnění úklidu školních chodeb v Harrym bouchly saze. Zhluboka se nadechl, udělal dva kroky směrem k Brumbálovi. „Vy...“
Dál se ovšem nedostal. Na rameno mu dopadla stříbrná hlavice ve tvaru hadí hlavy, zdobící Luciovu hůl. „Harry, nech přece profesora Brumbála domluvit,“ protáhl Lucius zlověstně.
Harrymu bylo do smíchu. Tušil, že Brumbála očekává nepříjemný rozhovor. „Jistě,“ sklonil hlavu. Ostatní si možná mysleli, že tím dává najevo pokoru, ale on to udělal především proto, aby nebylo vidět, jak mu cukají koutky úst.
„Možná skutečně měl nějaký důvod, že tě nechal u tvých mudlovských příbuzných,“ pokračoval Lucius stejným tónem, kterým dosavadní probíraná témata odsunul stranou. Harry se zachvěl, když byl nucen vzpomínat. Byl vděčný, když chlad stříbrné zmije vystřídal hřejivý stisk Luciovy dlaně. Pořád bylo pro něj téma dětství u strýce Vernona citlivé a nerad se k němu vracel. „Možná stejný, který ho vedl k tomu, aby se teď, když jsi nastoupil do školy, choval tak nevhodně. Možná stejný, který ho vedl k tomu, aby zabavil všechny dopisy, které jsme si my dva posílali.“ Minerva McGonagallová sebou při těch slovech trhla, tázavě se podívala na Brumbála. Ten si zaujatě prohlížel ozdoby Luciova šatu. „Takže ho nech mluvit,“ dodal Lucius a pohodlně se usadil do nedaleko stojícího křesla.
Harry se postavil vedle něj.
Brumbálovi se pranic nelíbilo chování Malfoye staršího. Dobře si pamatoval, když Lucius nastoupil do prvního ročníku v Bradavicích. Upřímně, pamatoval si, když do prvního ročníku nastoupil Abraxas, jeho otec a ještě jeho otec. Dobrá, to byl jako student. Ale i tak si pamatoval dost generací Malfoyů, aby věděl, že je nelze podceňovat. Jistě, nebyl by problém Malfoye fyzicky zlikvidovat, samozřejmě omylem, ale takový čin by mohl mít dalekosáhlé následky. Na druhou stranu neměl ve zvyku nechat se někým takhle komandovat, a zvyknout si rozhodně nehodlal. Nebyl to příjemný pocit.
„Své důvody jsem samozřejmě měl, ale nejsem si jist, zda je chci vysvětlovat právě vám, Lucie,“ vyhnul se odpovědi. „Každopádně mě mrzí, že v případě Harryho došlo k takovému nedorozumění. Samozřejmě to hned napravím.“ Otočil se k Harrymu. „Běž, Harry, do Zmijozelu. Skřítkové tam pro tebe připravili vlastní ložnici. Už tě přestěhovali.“
Harry se podíval na Lucia, co ten tomu říká. Ten sotva znatelně přikývl. „Běž, Harry. Až si tady s ředitelem promluvíme, přijdu se za tebou podívat.“
Minervě neuniklo Harryho nadšení. Znovu ji to přimělo k úvahám o tom, zda dělají dobře, když se snaží... ano, o co se vlastně snaží? Nechápala, co Brumbál dělá. Občas se stávalo, že Brumbála nechápala a on ji nakonec překvapil něčím geniálním. Jen si nebyla jista, jestli i toto je ten případ. Spíš se obávala naprostého fiaska.
Když se za Harrym zavřely dveře, změnil Lucius své vystupování. Dovolil, aby záblesk emocí chvílemi změnil jeho kamenný výraz. „Co je tohle?“ zeptal se, když vytáhl z pláště svitek s pečetí ministra.
Brumbál se usadil do svého křesla za pracovní stůl. „Jistě umíte číst, Lucie. Je to předvolání ve věci únosu Harryho Pottera a na to navazujících zločinů.“
Lucius se usmál dost nepříjemně. „Tak? Vy skutečně toužíte po tom, aby se celý případ veřejně projednával? Aby všichni ti dobří, spravedlivě rozhořčení lidé, kteří mají takový strach o osud svého hrdiny, zjistili, jakou roli jste v jeho životě hrál vy?“
„Můžeme se domluvit,“ řekl Brumbál. I jeho vystupování se změnilo. Neusmíval se, výraz v jeho tváři by se spíš dal přirovnat k výhrůžce. „Necháte kluka být a já nechám napokoji vás.“
Chvíli bylo ticho, Minervě z těch dvou přecházel mráz po zádech. „Sejdeme se na ministerstvu,“ ukončil nepříliš plodnou diskusi Lucius. Ještě ve dveřích se otočil a konverzačním tónem dodal. „Mimochodem, doufám, že již všechny naše dopisy dojdou tam, kam mají. Určitě byste si nepřál, abych se na schůzi správní rady zmínil o svých obavách, že tu jsou snad porušována práva studentů i v tomto směru.“

„Tomu nerozumím,“ začala Minerva opatrně, jen co se za Luciem zavřely dveře. „Co to říkal o zadržování pošty?“ Brumbál dal jasně na srozuměnou, že nemá zájem vést tento rozhovor. Zahloubal se do jakýchsi papírů. Jenže Minervě byly v tu chvíli zájmy Brumbála naprosto lhostejné. „Kolikrát budu muset zopakovat otázku, abyste se přestal schovávat a konečně začal rozumně mluvit?“
Narovnal se za svým stolem. „Nevím, o čem mluvil.“
Káravě, dost znepokojeně, si prohlížela svého nadřízeného. „Jste si jist? Nemohlo mi uniknout, že mladý pan Malfoy nedostal od začátku školy ani jediný dopis a...“
„Vám, Minervo, uniká to podstatné. On není Malfoy. Je to Potter. Syn Lilly a Jamese Potterových, kteří se pro něj obětovali. Chlapec tu má ještě nějaký ten dluh a já se postarám, aby ho splnil. To může jedině jako Potter. Až uvidím, jak člověk jménem Malfoy dobrovolně spáchá sebevraždu tím, že zaútočí na Toma, skočím z astronomické věže. A teď, pokud je to vše, rád bych se věnoval těm nedůležitým věcem, jako je vedení školy.“
Minerva se vyděsila. Odchod z ředitelny byl teď tím posledním, na co myslela. „Co... co jste to řekl?“ Brumbálovi v tu chvíli došlo, že se nepříjemně prořekl. „Řekl jste sebevra...“
„Kusahau!“ napravil své pochybení a své zástupkyni tuto poněkud znepokojivou vzpomínku vymazal z paměti.
Dveře ředitelny se s povzdechnutím zavřely. „To nebylo rozumné,“ ozval se jeden z obrazů.
„Ale ano,“ oponoval druhý. „I kdyby si uvědomila, že si něco nepamatuje, nikdy nezjistí, jaké kouzlo bylo použito. Proto se jí nepodaří zrekonstruovat samotnou vzpomínku.“
Stařec z prvního obrazu jen rozmrzele mávl rukou. „O ní nemluvím. Nebylo rozumné se nechat takhle unést,“ pokračoval v kárání svého mladého nástupce. „Co když se to stane příště?“
Brumbál se v odpověď na obrazy zamračil.


* * *

Harry se rozhlížel po pokoji, který mu Brumbál ve Zmijozelu přidělil. Nebylo to takové, jak byl zvyklý z domova, ale proleženou matraci ve společné ložnici to hravě šouplo do kapsy. Z nepochopitelného důvodu Harryho napadlo, že ten parapet u okna je jako stvořený pro nějaké květiny. Nikdy dřív ho nenapadlo nosit si květiny do dětského pokoje. Možná práce v zimní zahradě na Malfoy manor ho naučila cítit se mezi květinami jako doma. Knihovna byla zatím prázdná, ale pár knih už čekalo na zařazení v krabici na podlaze. Skřítkové se zřejmě neodvážili přehrabovat se mu v soukromých věcech. „Dobby!“ zavolal, teď už o mnoho jistěji, než včera v noci. Teď už věděl, že skřítek přijde.
„Pan Harry volal Dobbyho?“ potvrdilo se jeho očekávání. Skřítek se se zájmem rozhlédl po pokoji. Souhlasně přikývl hlavou.
„Pomohl bys mi uklidit oblečení?“ požádal slušně Harry a ukázal na plné kufry, které dosud neměl kde vybalit. „Víš přece, že mi to nikdy moc nešlo,“ omlouval se, jako vždy, když měl pocit, že skřítka příliš zneužívá.
Brzy byl pokoj zcela zabydlen. „Wingardium leviosa,“ vyzkoušel si Harry a přesunul křeslo blíž ke krbu. Dobby před chvílí zatopil. Ne, že by byla až taková zima, na půlku září bylo moc hezky, ale v kamenných zdech hradu se udržoval vlhký chlad po celý rok. „Děkuji, Dobby,“ usmál se na skřítka, který přitáhl ke křeslu stolek a položil na něj tác se sušenkami a čajem.
„Dále!“ řekl, když zaslechl klepání na dveře. „Tati!“ rozzářil se, když Lucius vstoupil do pokoje. Zvedl se z křesla a vyšel mu vstříc. „Dobby, ještě čaj,“ obrátil se na skřítka.
„To není nutné, nezdržím se dlouho,“ odmítl Lucius. Přivolal si druhé křeslo naproti tomu Harryho. Usadili se a oba se snažili nevšimnout si Dobbyho, který stejně, pro jistotu, donesl ještě jeden šálek čaje. „Promluvil jsem si s Dracem,“ začal Lucius. „Snažil jsem se z něj dostat, co všechno ti ode mne vyřídil a co vynechal. Vím, že když uhodím na tebe, nic se nedozvím.“
Vida, proto měl Draco celou večeři tak provinilý výraz ve tváři. „Nic mi neřekl,“ překvapil ho Harry. Očekával, že spíš bude svého bratra krýt.
Lucius se zatvářil znepokojeně. Naklonil se k Harrymu, položil dlaň na jeho koleno tak konejšivě, jak toho byl schopen. „Děje se něco?“
„Jsem tu sám,“ začal Harry s pokusem o naprostý klid. Nechtěl, aby to vypadalo, že si stěžuje. Od stížností tu je přece Draco. „Všichni se snaží přesvědčit mě o tom, že...“ zaváhal. „No, to je jedno, stejně jsem jim to nevěřil,“ uzavřel téma.
„O čem tě chtěli přesvědčit?“ zeptal se klidně Lucius. Z toho, jak se Harry tvářil, mluvil a choval, tak nějak tušil, o co šlo.
Harryho na jednu stranu mrzelo, že o tom začal, na druhou stranu měl prostě v hlavě zmatek. Proč to všechno tak bylo? „Z nějakého důvodu mě chtějí přesvědčit, že pro tebe nic neznamenám. Že to celé byla z tvé strany lež. Že jsi mě využil. Bez ohledu na to, jestli to pravda je či není, chtějí, abych tomu věřil. Pak je tu další věc. Doslechl jsem se, že si ředitel Brumbál přeje, aby se se mnou skamarádila Grangerová. Nevím, proč to všechno je.“
„Pojď ke mně,“ řekl Lucius místo odpovědi na to, co mu právě Harry řekl. Nebo možná právě tohle byla ta nejlepší odpověď. Harry byl v mžiku u něj. Téměř vrněl blahem, když ho Lucius stáhl k sobě na klín a pevně objal.
„Nevěřil jsem jim,“ zamumlal tiše do drahého hábitu Harry.
Lucius se usmál a pohladil ho po hlavě. „Vím, že ne.“
Chvíli tak seděli v tichu narušovaném jen praskotem hořícího dříví. Venku se setmělo, hodiny odbíjely půl. Lucius věděl, že by měl jít, ale rozhodl se ještě chvíli zůstat. Nelíbilo se mu, co slyšel a co viděl, ale to všechno počká. Teď je důležité obejmout Harryho a nepustit ho. „Ředitel Brumbál rozjel proces, ve kterém mám být souzen pro tvůj únos,“ začal z toho horšího soudku.
„Prosím?“ zeptal se překvapeně či spíš šokovaně Harry.
Uvolnil sevření, ale nechal chlapce sedět na klíně. „Domnívá se, že jsem tě unesl a dělal spoustu špatných věcí. Také chce zpochybnit to, že jsi můj syn.“
Harry se vyděsil. Znovu si vybavil strýce Vernona. „Ale...“ zajíkl se, „...to přece nemůže.“
Luciovi se nelíbil strach, který zahlédl v Harryho očích. Nicméně mu rozuměl. Každý zřejmě máme svou Nemesis, které se bojíme víc, než smrti. Pro Harryho jsou to jeho mudlovští příbuzní. „Ne. Jsi mým synem a zůstaneš jím bez ohledu na to, k jakému závěru na ministerstvu dojdou. Magickou adopci není možné zrušit. Jen jsem tě chtěl upozornit na to, že tě možná zavolají, abys jim řekl svou verzi těch událostí. Je možné, že tě budou obviňovat z toho, že nejsi schopen všechno správně posoudit. Bude to pro tebe těžké.“
Objal Lucia kolem krku, jako když byl malé dítě. „Já to zvládnu,“ ujišťoval ho.
„Jistěže zvládneš. Jsi přece můj syn,“ přijal jeho ujištění Lucius.
Ještě chvíli tak seděli, Harrymu se nechtělo Lucia pustit, ale věděl, že bude muset jít domů. Proto se nakonec postavil na podlahu. „Doprovodím tě,“ navrhl. Vnutil se.

Kráčeli rychle školními chodbami. Večerka sice ještě nebyla, ale moc už do ní nechybělo. Lucius si nepřál, aby se Harry potuloval po večerce mimo Zmijozel, přestože by si zřejmě nikdo nedovolil mu nějak ublížit. Rozhodně by to však nepůsobilo dobrým dojmem. Pevněji sevřel hůl, když zaslechl podivné kroky, které se k nim pomalu blížily z nedalekého výklenku.
„Dobrý večer, profesore Quirrelle,“ pozdravil Harry jako první.
„P-p-pánové Mmmmalfoyové,“ přikývl na pozdrav. „Qu-qu-quirinus Quirrell, k-k-kvašim sssslužbám,“ vyrážel ze sebe v uctivém předklonu profesor obrany proti černé magii a díval se přitom na Lucia Malfoye. Ten povýšeně ignoroval, co ten človíček říká. Jednak taková slova slýchal dnes a denně a pak, bylo tu něco, co ho znepokojovalo. Mírně řečeno. Byl z něj velmi nesvůj. Automaticky odpovídal na Quirrellovy servilní poznámky a přemýšlel, co by to mohlo být.
„D-d-dobrou n-n-noc,“ rozloučil se nakonec profesor. „A nnnetoulejte ssse,“ napomenul ještě Harryho. Pak zmizel ve vedlejší chodbě.
Lucius se za ním otočil. Teprve podezřelé Harryho zasyknutí ho přimělo otočit se zpět. „Je ti něco?“ zeptal se, když si všiml, jak si Harry mne čelo a jeho tvář se křiví v bolestné grimase. Harry zavrtěl hlavou. Ještě jednou si přejel rukou přes jizvu a pak to přešlo. Lucius si to místo pečlivě prohlížel. Bylo zarudlé, horké, ale žár rychle ustupoval. „Řekneš mi k tomu něco?“
Harry pokrčil rameny. „Není co. Prostě mě to bolelo. Ta jizva. Všiml jsem si toho už při rozřazování, ale od té doby se to neobjevilo, tak jsem na to zapoměl. Nemusíš si dělat starosti.“
Luciovi se to nezdálo. Bylo to stejně podezřelé, jako celý profesor. „Víš určitě, že jsi v pořádku?“
„Jsem, vážně. Dobrou noc, tati a pozdravuj matku,“ rozloučil se, protože východ ze školy byl již nedaleko. Chtěl se do večerky vrátit do svého pokoje.
„Dobrou noc, Harry,“ rozloučil se s ním. „Kdyby něco, dej vědět. Ostatně, doufám, že teď si budeme psát častěji, co říkáš...“
Harry se rozzářil. „Určitě,“ sliboval.


* * *

„Longbottome,“ zavolal Harry, když uviděl mizejícího Nebelvíra na konci chodby hned naproti schodišti.
Neville se zastavil. „Co chceš, Malfoyi?“ zeptal se. Pořád nevěděl, na čem s Harrym je. Babička mu sice vysvětlila, že adopce, kterou Malfoy provedl, je nezvratná, jde o starobylý rituál, kterým si staré čistokrevné rodiny zajišťují pokračování rodu, když je jejich rod už příliš starý na to, aby pokračování rodu bylo zajištěno přirozeným způsobem. Jsou i jiné důvody, pro které je možné adopci provést a, i když to zní nepravděpodobně, Malfoy udělal správnou věc. Tolik tedy řekla Nevillova babička. Na druhou stranu, Harry se vůbec jako Malfoy nechoval. Pokud mohl Neville soudit podle Draca. V duchu pokrčil rameny, když už Harry došel až k němu. Teď to stejně nevyřeší.
„Potřeboval bych poradit s kytkama,“ řekl na rovinu Harry.
Neville se podezřívavě rozhlédl. „Děláš si ze mě legraci?“
„Ne, proč?“
„Vážně se mě ptáš na kytky?“ pokračoval Neville nedůvěřivě.
Harry rázně přikývl. „Mám teď samostatný pokoj, u okna je široký parapet, chtěl bych si na něj dát nějaké kytky. Ale nerad bych, aby se tam trápily. Znáš něco na takové místo?“
Neville se nejprve zamyslel, než rozvážně odpověděl. „Jistě, jsou takové květiny. Záleží na tom, jak se jim chceš věnovat, jestli jsi schopen každý den s nimi promluvit, pohladit je, prohrábnout hlínu, ve které rostou a...“ zarazil se. Tak nějak očekával, že se mu Harry vysměje. Konec konců, je to přece Malfoy.
Teď bylo na Harrym, aby se zamyslel. Sice paní Narcisse pomáhal v zimní zahradě s květinami, ale jeho pomoc spočívala většinou v tom, že se ptal skřítka, jež měl zahradu na starosti, jestli něco neopomenul. To, o čem Longbottom mluvil, mu bylo cizí. Ale neznělo to až tak zle. „Nejsem si jist, jestli vím, o čem mluvíš,“ řekl vážně. „Ale mám rád kytky, třeba bych se naučil, co je třeba.“
„Dobrá. Proberu to s profesorkou Prýtovou a dám ti vědět,“ slíbil Neville. To se Harrymu nehodilo. Zamračil se. „Nebo ne?“ zeptal se Neville, když to viděl.
„Nechci, aby někdo věděl, že mám v pokoji kytky. Dříve či později se to rozkřikne, ale nemusí to vědět hned teď.“
„Rozumím,“ skryl pobavení Neville. „Řeknu jí, že je to pro babičku.“
Chlapci si přikývli na pozdrav a pak se rozešli každý jiným směrem. Neville si chtěl dopřát přepych úvah o tom, jak se Harry chová, ale nebylo mu dáno. Úvahy o květinách vhodných k pěstování přímo ve škole, nota bene v péči někoho, kdo o nich nic neví, získaly navrch dřív, než došel do skleníku.


* * *

Snapeovi se nelíbilo, že ho určili za chůvu. Nicméně kluk je, ať už Potter nebo Malfoy, student jeho koleje. Když bylo třeba doprovodit ho na ministerstvo, aby se vyjádřil ke sporu mezi Luciem Malfoyem a ředitelem Brumbálem, musel s ním jít někdo dospělý. Nejlépe někdo, kdo je naštvaný jak na Malfoye, tak na Brumbála. Snape se jevil tou nejlepší volbou.
Harryho znepokojovaly davy lidí, které zaplnily budovu ministerstva tak, že i dodatečně nakouzlené prostory byly narvané k prasknutí. Všichni chtěli slyšet, vidět, být při tom. Kdyby o tom Harry dokázal víc přemýšlet, dospěl by zřejmě k závěru, že o něj samotného tu vlastně vůbec nejde. Pak by si také možné vyhledal pojednání jednoho z nejznámějších motáků všech dob, Gustava Le Bona, jež popsal psychologii davu v nejčernějších barvách. Naštěstí Harry na nic takového ani nepomyslel, snad právě proto si dokázal udržet alespoň zdání klidu.
„Harry!“ ozval se za nimi ženský křik. Harry se bezděčně otočil. Měl strach, že se někomu něco děje. Nebyl zvyklý na to, aby někdo tak melodramaticky zoufale vykřikoval jeho jméno. Brzy ho dohnala podsaditá žena s rudými vlasy, které už dávno opustily útvar, který snad měl kdysi být účesem. Teď létaly kolem hlavy jako malí hádci. Vypadala velmi odhodlaně. Přiběhla až k Harrymu a prudce ho objala.
Harry se ani nehnul, teprve po chvíli, když mu bylo umožněno se nadýchnout, zeptal se klidně. „Už jste v pořádku, madam?“
Pustila ho. Jeho chování se jí evidentně dotklo. Skoro, jako by jí ublížilo. „Co to s tebou udělal, můj chlapečku...“
Lehký záblesk nevole přeběhl Harryho tváří. „A co jste udělala vy? Vůbec nic. Tak mě teď nechte být.“
Zatvářila se uraženě. Ale strach, který o Harryho měla, smutek a lítost, které cítila, když si myslela, že je mrtvý...
„Panu Malfoyovi je líto, že si s vámi nemůže popovídat, Molly, ale spěcháme,“ odbyl ji nepříliš šetrně Snape. Tvářil se stále stejně, ale byl sám se sebou spokojen.
Harry zvedl hlavu ke svému profesorovi. „Řekl bych, že to byla paní Weasleyová.“
„Jindy bych řekl, že váš postřeh je naprosto jedinečný, ale ono se, s ohledem na příšernou barvu vlasů, nelze splést.“
Chvíli přemýšlel. „Proč se ke mně tak měla? Měl bych ji znát?“
Povzdechl si. To se těžko vysvětluje. „Všichni vás znají. Ale tohle je něco víc. Weasleyovi jsou velká rodina, ale Molly si zřejmě myslí, že ne dost. Nejraději by si k sobě vzala každého, koho potká.“
Ne, neptal se, proč si nevzala jeho. Proč ho nechala u mudlů. Proč...

Místnost nebyla plná, avšak několik lidí tu bylo. „To je ministr Popletal,“ řekl Snape tiše, když vešli a Harry slušně pozdravil. Dovedl ho k lavici, na kterou se Harry spokojeně usadil. Nechtěl, aby bylo vidět, že je znepokojen. Překvapilo ho, když si uvědomil, že ho Snapeova přítomnost uklidňuje.
Spor se vlekl několik hodin a Harry byl unaven. Nechápal většinu toho, co se zde řešilo. Podle něj to bylo jedno velké divadlo. Každý se předváděl, každý chtěl být viděn a slyšen. Nakonec to nevydržel, a když se ministr ptal, jestli chce někdo něco říci, přihlásil se. Ministra to tak vyvedlo z míry, že mu udělil slovo.
„Dobrý den všem, kteří ještě neusnuli a mají dost sil mě vyslechnout,“ zahájil uštěpačně. Lucius se sklonil k nějakému pergamenu, který mu podával jeho právník. Maskoval tím, že bojuje s touhou rozesmát se na celé ministerstvo. „Možná jsem ještě dítě a možná nerozumím všemu, co tu už šest hodin říkáte. Možná to tak vedete úmyslně, aby vám nikdo nerozuměl. Přitom to, o čem se tu dohadujete, se dá říci jednoduše. Nelíbí se vám, že mě před lety táta adoptoval a teď řešíte, co s tím. Nikoho z vás ani nenapadlo, že bych k tomu také chtěl něco říci...“
Popletal se pokrytecky usmál. „Jsi ještě dítě, Harry,“ odtušil.
Harry se zamračil. Tahle familiárnost se mu pranic nelíbila. „To jistě jsem, Cornelie. Bylo vaší povinností mě chránit. Málem jste mě nechali zemřít. Proč se teď rozčilujete, když jsem přežil?“
„Jistě přeháníte,“ stále ještě se usmíval Popletal. Nicméně značně ztuhle. Skutečnost, že ho to dítě oslovilo jménem, se zkrátka nestala.
„Tak?“ podivil se Harry. „Proč tu není pan Martel, léčitel, který se o mě staral, když mě táta přinesl domů? To vás nezajímá, co zjistil?“ Harry se začal rozohňovat. „A proč tu nejsou všichni ti dobří lidé, kteří o mě měli takoví strach? Třeba ta paní Weasleyová?“ vzpomněl si Harry. „Copak nechcete, aby to věděl každý? Chápu. Vy víte, že mám pravdu, ale nelíbí se vám to.“
„Totiž...“
„Chci, aby tady byla. Nemůžete rozhodovat o mě, aniž bych měl nějakého svého zástupce. Chci paní Weasleyovou, aby se o mě postarala, když vy to neděláte a tátovi to chcete zakázat!“
Severus litoval, že nemá nějaký z Luciových pergamenů, za který by se mohl schovat. Kluk se rychle naučil využívat a manipulovat s lidmi. Taková Molly, kdyby zaslechla jen desetinu toho, co tu bylo řečeno, roznesla by je na kopytech všechny, jak tu jsou.
Popletal si vyměnil několik slov s Brumbálem a ostatními. Ne, nechtěl, aby se do sporu vmísila Molly Weasleyová. Tedy, jemu to bylo jedno, ale Brumbál mu vysvětlil, že by to nebylo správné. Ta dobrá, milá žena by mohla špatně pochopit některé věci a to by nepřispělo k vyřešení celé záležitosti. „Nikdo vám tady nechce ublížit,“ obrátil se znovu k Harrymu. „Chceme jen vaše dobro,“ chlácholil ho.
„Toho vašeho dobra jsem si užil dost,“ odbyl ho Harry. Škoda, že nemůžete vidět mé vzpomínky, pak by se nikdo z vás neodvážil proti tomu, že mě táta vzal k sobě, cokoli namítat.“
„Taková možnost existuje,“ vmísila se do hovoru, k překvapení všech přítomných, zejména pak Brumbála, Minerva McGonagallová. „Mohli bychom použít myslánku,“ pokračovala, když si byla jista pozorností ostatních.
„Chlapec jistě neví, jak ji použít,“ namítl Brumbál a netvářil se zrovna potěšeně. Minervu to mrzelo, nicméně chtěla se dobrat pravdy. Nechápala, proč je Brumbál tak zaujatý. Jde přece o dobro chlapce, nebo ne? „Léčitel by to dokázal.“
„Snad bychom tedy mohli nechat chlapce promluvit,“ rozhodl nakonec Popletal. Cítil, že se mu pře vymyká z rukou a nechtěl to připustit. To tak, ještě sem tahat léčitele.
„Malfoy to zpochybní,“ ozval se jeden z přísedících, který dosud mlčel a tvářil se dost otráveně. Ovšem teď se, zdá se, začal bavit. „Jsem pro myslánku.“
V místech, kde seděli novináři, to zašumělo. Ucítili krev...

„Nevím, jestli jste si toho všimli,“ přerušil zkoumání Harryho vzpomínek Malfoy, „ale zatímco vy se tu dobře bavíte, chlapci to ubližuje.“
Minerva zvedla hlavu od myslánky. Byla otřesena Harryho vzpomínkami a teď navíc musela přiznat, že něco na tom, co naznačuje Malfoy, je. Byla tak pohroužena do vzpomínek, že na Harryho samotného úplně zapomněla. Teď se tedy podívala jeho směrem. Její tvář se potáhla maskou účasti. Na lavici totiž neseděl ten Harry Lucius James Malfoy, který sem před několika hodinami přišel. Sedělo tam malé nešťastné dítě, jež hledalo útěchu ve vlastním objetí. Trochu nešetrně strčila do Popletala. „Snad už by to mohlo stačit,“ řekla tiše.
Všichni zvedli hlavu od myslánky. To, jak teď chlapec vypadal, je překvapilo, i když ne tolik, jak by mohlo. Chlapcovy otřesné myšlenky je připravily na nejhorší.
„Harry...“ oslovil chlapce z protější strany místnosti Lucius. Harry zvedl hlavu. „Pojď sem,“ vybídl ho Lucius. Harry se rozzářil. Slezl z lavice a vzdálenost, která ho od Lucia dělila, překonal v rekordním čase. Vběhl do otevřené náruče. Přitiskl se k Luciovi a z hluboka se nadechl důvěrně známé vůně, která pro něj vždy znamenala bezpečí. Téměř zavrněl blahem, když se kolem něj omotaly Luciovy paže.
Zacvakaly fotoaparáty, bleskobrky se rozjely po pergamenech. Vidět, jak Lucius na veřejnosti někoho objímá, navíc ten někdo je tím evidentně nadšen, to je pořádné sousto pro tisk.
Protože Harry ukrýval svou tvář v Luciově hábitu, neviděl, jak se Luciova tvář změnila. Většině přítomných přeběhl mráz po zádech. V Luciově pohledu, který střídavě ulpíval na každém z nich, se zračila výhrůžka. Všichni věděli, že Lucius nikdy nevyhrožuje marně.
„Nechápu smysl téhle frašky,“ začal Lucius po chvíli. „Zvlášť, když nejsem jediný v této místnosti, proti komu lze mít jisté výhrady,“ řekl, přičemž se upřeně zadíval na Popletala.
Snad tím ani nic konkrétního nemyslel, nicméně Popletal zbledl tak, že o něj přítomní začali mít strach. Brumbál uvažoval, co tak strašného na Popletala může Lucius vědět, že na takovou narážku Popletal reaguje takovým způsobem. To nevypadá na nějaký drobný úplatek. Nicméně, teď nebyla ta správná chvíle to řešit.
„Myslel jsem, že je to jasné,“ vzal si proto Brumbál slovo. „Vy dobře víte, Lucie, jaké naděje všichni do chlapce vkládali. A stejně tak dobře víte, že teď, když je pod vaším vlivem, přijdou ty naděje vniveč.“
Lucius na něj upřel nehezký pohled. „S adopcí, již jsem provedl s chlapcovým souhlasem, nic nenaděláte. To zase dobře víte vy. Účastním se téhle frašky proto, aby se konečně vyjasnilo, že Harry je mým synem, ať už si vy myslíte cokoli. Bláhově jsem se domníval, že vám jde především o dobro chlapce. Jak vidím, o něj vám nejde ani v nejmenším. V čem jste lepší, než já? Máte strach a doufáte, že vás Harry příčiny toho strachu zbaví. Jenže to jste si měl uvědomit dřív, než jste ho nechal otročit u jeho mudlovských příbuzných. Navíc, je zřejmé, že ani vy o nich nemáte valného mínění. Usuzuji tak z toho, že mudla pořád sedí ve vězení, i když vy dobře víte, že chlapce nezabil ani neprodal. To nejcennější, co kdy kouzelnická společnost měla, jste svěřil do rukou někoho, na kom vám tak málo záleží? Tohle by se mělo soudit, ne to, co jsem udělal já.“

Severus byl rád, že si ho nikdo nevšímá. Mohl tak nerušeně pozorovat všechny kolem. Musel přiznat, že dnes zjistil spoustu zajímavých věcí. Tak například to, že Brumbál je ještě senilnější, než jsme všichni doufali. Tahle fraška, jak tomu říká Lucius, se rovná obrovskému fiasku. On, Severus, by nikdy nepřipustil, aby syn Lilly vyrůstal u její sestry. Jenže jeho se nikdo nezeptal. Když odhlédne od toho, že v té době nebyl v situaci, kdy by se s ním někdo bavil právě na takové téma, tak se ho nikdy nikdo na nic nezeptal. Každý se řídil podle sebe a na něm pak bylo, aby řešil průšvihy takto vzniklé.


* * *

Harryho nepřekvapilo, že druhý den v žádných novinách o slyšení před ministrem nevyšel žádný článek. Pouze kratičké noticky, které sdělily, že se slyšení konalo, a že Lucius Malfoy neprovedl nic špatného. Bylo mu jasné, že Brumbál nepřipustí, aby se něco ze slyšeného dostalo na veřejnost. Jen doufal, že přítomným novinářům příliš neublížil.
Chování studentů k němu se změnilo. Všichni ho začali považovat za skutečného Malfoye. Ve Zmijozelu to značilo velké plus, v ostatních kolejích...no, koho by zajímaly ostatní koleje. Na druhou stranu, Harry si svou rázností již získal dostatečný respekt, což ho nemálo potěšilo. Protivila se mu podlézavost vůči jménu, která neměla nic společného s jeho osobou. Proto obzvlášť oceňoval ty, kteří k němu přišli ještě před tímto slyšením. Těm mohl věřit, tedy, tak, jak je možné věřit lidem. I mezi Havraspárskými se objevilo několik spřízněných duší. Nebelvíři ho nenáviděli všichni, s výjimkou Nevilla. Jenže toho zase neměl nikdo z Nebelvíru rád. Zvláštní, občas měl Harry pocit, že ho nesnáší víc, než Draca. Po čase se však rozhodl ignorovat. Jak už bylo řečeno, koho zajímá, co si myslí Nebelvír?

To si však myslel až do okamžiku, kdy se chystal na hodinu létání. Blížily se vánoce, venku byla zima a tak si znovu, pro jistotu, zkoušel ohřívací kouzlo. Ten den byl nepříjemný již od rána. U snídaně se po něm dvojčata Weasleyova pokusila hodit namazaný toust, jen rychlým zásahem profesora Snapea nedolétl až na Harryho. Dolétl totiž právě na profesora Snapea, který se nešťastnou náhodou ocitl mezi agresory a obětí, chvíli se svou marmeládovou tlapkou snažil zachytit černého hábitu, leč marně. Sklouzl na podlahu, přičemž po sobě zanechal sladkou marmeládovou skvrnu. Nebelvír to stálo padesát bodů, profesorku McGonagallovou další šedý vlas a Zmijozelské bolení bránice. Nicméně, na tom Weasleyovi nezůstali. Během vyučování se snažili využít každou chvilku pro to, aby mohli Harrymu provést nějakou neplechu. Naposledy ho odchytili právě před Harryho hodinou létání. Překvapivě se snažili zavést rozhovor. Zajímali se, zda si o své koště náležitě pečuje, zda se stará a zastřihává větvičky, a že jako Malfoy má určitě ty nejdražší oleje, zkrátka spoustu všetečných dotazů a vlezlých poznámek. Vyznělo to, jako by mu snad chtěli pořídit nové koště. Zároveň to v něm však vzbudilo podezření. Proto věnoval předletové kontrole pečlivěji, než jindy. Vše bylo v naprostém pořádku, tedy, nakolik mohlo být školní koště v pořádku.
Hodina se blížila ke konci. Jako vždy jim madam Hoochová dala prostor, aby si zařádili. To bylo něco pro Harryho a Draca. Upřímně, oba se během těchto hodin nudili. To, co se tu studenti učili, zvládli, když jim bylo sedm. Ovšem madam Hoochová i profesor Snape trvali na tom, že se těchto hodin budou účastnit. Proto teď, když dostali volno, vyrazili oba Malfoyové, jako by jim za patami hořelo. Křižovali oblohu nad famfrpálovým hřištěm, k zemi se řítili v dech beroucích výkrutech. Kdyby profesor Snape přiznal, že v těch chvílích občas vyhlédl ze svého sklepení a sledoval oba chlapce, musel by také přiznat, že se mu dělá špatně od žaludku. Ne, že by neuměl létat na koštěti, ale to, co Malfoyové předváděli, bylo zcela za hranicí jeho možností. S důrazem na slovo zcela. Už dávno se rozhodl, že návrh Hoochové, aby vzal oba chlapce do famfrpálového týmu, je naprosto geniální. S nimi v týmu nemají ostatní šanci.
Harry právě úspěšně předvedl vronského fintu a zvedal koště zpět k nebi. V tu chvíli se však něco stalo. Něco s tím koštětem. Jako by se v Harryho rukách změnilo v houbu, nebo ještě něco poddajnějšího. Chvíli s tím zápasil, snažil se získat rovnováhu, ale nakonec došlo k nevyhnutelnému. Spadl. Madam Hoochová se k němu rozběhla, Snape chtěl rovněž, ale když si všiml, že chlapec sám vstává, rozhodl se nevměšovat.

Harry stál nad zničeným koštětem. Vypadalo jako starý shnilý mech. Spolužáci se smáli, dokud je nesrovnal přísný pohled madam Hoochové. „Jste v pořádku?“ zeptala se příkře.
„Jsem,“ odpověděl Harry a udělal krok k ní. Noha se mu bolestivě zvrkla. „Téměř,“ dodal s bolestnou grimasou.
„Třído, vraťte se všichni do svých kolejí, vyučování skončilo,“ přikázala madam Hoochová přísně. Poslechli všichni, jen Draco hodil po Harrym starostlivý pohled.
„V pořádku, bratře?“
„Jasně,“ odpověděl Harry a opřel se o nabízenou paži madam Hoochové.
„Jste si jist, že nechcete nosítka?“
„To bude... nebo raději ano,“ změnil svůj názor, když znovu došlápl na zraněnou nohu.
Madam Hoochová se smířila s tím, že se pana Malfoye, Draca, nezbaví. Doprovázel ji i nosítka s Harrym až na ošetřovnu. Dlouho se však nezdrželi, zranění nebylo vážné. Léčitelka zranění ošetřila, napojila Harryho kostirostem a propustila do domácího ošetřování. Harry bez diskuse poslechl. Zalezl do postele. Ještě předtím však přesvědčil Draca, že o této drobnosti táta opravdu vědět nemusí. Draco to sice nechápal, ale slíbil podřídit se bratrovu vrtochu.
Než však Harry usnul, musel se vypořádat ještě s návštěvou profesora Snapea.
„Weasleyovi,“ řekl dřív, než se na to Snape zeptal. Tím mu vzal vítr z plachet.
„Vzal jsem si vzorek z toho, co bývalo koštětem,“ řekl tedy k věci. „Zjistím, čím to bylo,“ ujišťoval. Pomalu začínal chápat, proč se, jde-li o Harryho, Lucius chová jako idiot. Když se teď totiž na něj Harry díval, najednou cítil potřebu chránit ho před podobnými událostmi proti všem.
„Děkuji,“ překvapil ho Harry.
„Jsem ředitel vaší koleje a váš otec je mým přítelem. Dělám jen to, co je za takových okolností samozřejmé,“ rozněžnil se Snape. „Teď si odpočiňte, ze zítřejšího vyučování jste omluven.“


* * *

Hodina přeměňování třetích ročníků skončila velmi brzy. Zásluhou dvojčat. Vlastně skončila dřív, než začala. Nikdo netušil, co přesně dvojčata provedla, nicméně profesorka McGonagallová, když vrazila do třídy, byla bledší, než první sníh. Chvíli něco nesrozumitelně mumlala, přitom mávala domácími úkoly dvojčat před sebou, pak popadla oba chlapce a odvlekla je do ředitelny. Nezadala ani úkoly, ani to, co by si měli studenti sami nastudovat. Dokonce ani hlídání nenařídila. Výsledkem tak bylo, že po několika minutách konsternovaného ticha se studenti rozpovídali, rozkřičeli, rozutíkali všude kolem, takže si vyučující z vedlejších učeben začali stěžovat.
To však profesorka McGonagallová netušila. Vlekla dvojčata do ředitelny, kde před Brumbála položila jejich domácí úkoly. Ten si je zběžně prohlédl.
„Rád bych se smál, hoši,“ oslovil překvapené chlapce, kteří se, zcela vyjímečně, nezmohli na žádný, byť i hloupý, vtip, „kdyby se to u vás nestalo pravidlem,“ dodal a zvedl menší stoh pergamenů, představující domácí práce dvojčat za poslední týden.
„A... co?“ zeptal se váhavě Fred. Nebo George.
„On se ještě ptá, co,“ spráskla ruce McGonagallová.
Brumbál nic neřekl, jen tomu, co se ptal, podal jeden z pergamenů. Ten četl, pak se začal trochu usmívat, když v tom mu to došlo. „Ale tohle jsem přece neodevzdal...“
„Bohužel,“ potvrdil Brumbál jeho nejčernější myšlenky. „Sešly se mi vaše úkoly ze všech předmětů za poslední týden. Zdá se, že máte problém udržet myšlenky na uzdě.“
„Ale...“ začal ten druhý, když rovněž nahlédl do úkolu, „...takové věci bychom určitě neodevzdali, vážně.“
Brumbála něco napadlo. „Zkuste mi něco napsat,“ vybídl oba chlapce.
Ti neochotně vytáhli brky, inkousty a pergameny. „Co máme psát?“
„O přeměňování neživé věci v další neživou,“ řekla přísně profesorka McGonagallová.
Začali psát. Po chvíli jim Brumbál vzal jejich pojednání. Znepokojeně se na Minervu podíval a začal číst. „Co mě je po nějakém přeměňování? k čemu mi to tak asi bude? Takhle kdyby mě naučila, jak Brownové ze třeťáku říci...“
„Stačí!“ zarazila Minerva Brumbála.
Weasleyovi nebyli ve tváři bílí, byli zcela šediví. Pak se Fred, nebo George, podíval na brk, který stále držel v ruce. Hlavou mu blýskl geniální nápad. „Za to může Malfoy!“
„Jasně, Georgi,“ odpověděl ten druhý. „Za to ko...“ zmlknul, když mu došlo, že se málem prozradil.
Pozdě. Brumbál samozřejmě pochopil, co zůstalo nevyřčeno. „Vy jste odpovědní za tu nehodu na koštěti, která se přihodila panu Malfoyovi?“
Byli v rozpacích. „On si to určitě myslí,“ pokusil se jeden z nich zachránit situaci.
Brumbál chvíli přemýšlel. „Dejte mi vaše brky,“ přikázal chlapcům. Ti je odhodili, jako by je pálili do dlaní. Vytáhl hůlku a chvíli jí přejížděl po nešťastném psacím náčiní. Usmál se. „Jednoduché kouzlo. Brk píše to, co si myslíte, ne to, co chcete psát. Chlapci, když jsem si přečetl vaše myšlenky obsažené v úkolech, které mi vaši vyučující přinesli, měl bych vás potrestat. Je zřejmé, že vás škola příliš nebaví a vaši vyučující se u vás netěší nejvyšší úctě. Zatím se vraťte do vyučování, zvážím, co s vámi.“

Harry byl spokojen, jak už dlouho ne. Po škole se totiž velmi brzy rozneslo, jaký mají dvojčata průšvih. Ne všichni vyučující jejich přestupek řešili tak diskrétně, jako profesorka McGonagallová. Někteří začali Fredu a Georgovi nadávat před ostatními. Celá škola se bavila. A Harry s ní.

A to až do chvíle, než byl, právě uprostřed hodiny bylinkářství, povolán do ředitelny. Bylo to velmi důležité, studentka druhého ročníku Mrzimoru se až zakoktávala, když vzkaz vyřizovala. Harry tedy vyrazil do ředitelny, s lítostí se podíval na oddénky nové rostlinky, jejíž název si nebyl schopen zapamatovat, nicméně Neville ho ujistil, že by se jí u Harryho na parapetu líbilo.
Sotva přišel do ředitelny, uvědomil si, že se asi stalo něco vážného. Kromě něj byli totiž v ředitelně ještě Weasleyovi, a sice dvojčata a jejich matka, no a potom také Lucius Malfoy. Z toho, jak se Lucius tvářil, nebylo Harrymu právě do zpěvu. Honem se snažil vzpomenout si, jestli něco podělal, ale nic ho nenapadlo.
„Svolal jsem vás, abychom projednali Harryho přestupek,“ spustil Brumbál. „Školní řád výslovně zakazuje používat kletby a uřknutí proti svým spolužákům. Harry ošklivě začaroval brky tady chlapců, a ti kvůli němu měli velké nepříjemnosti.“
„To není pravda,“ odtušil Harry.
„Chtěl jsi něco říci, Harry?“ zeptal se Brumbál s milým, leč drobet netrpělivým úsměvem.
V Harrym opět chytaly saze. „Chtěl, Albe,“ odpověděl na nevyžádanou familiarnost. Všem poklesla čelist. Paní Weasleyová vypadala, jako by se o ní pokoušel infarkt. Fred a George se tiskli ke dveřím, snad doufali, že se jim podaří projít skrz. Lucius se díval upřeně na Brumbála s výrazem naprosté a dokonalé nevinnosti. Snape se kousal do rtů, aby se nezačal smát. Harry si v duchu říkal, že to možná přehnal, ale teď už to nemohl vzít zpátky. „Pokud jsem něco udělal, možná to nějak souviselo s tím, že jsem se jejich zásluhou málem zabil. Jestli z toho pak měli nepříjemnosti, je to jen jejich chyba. Mají se soustředit na učení a ne na hlouposti.“
V Luciovi hrklo. Sice to nedával najevo, ale ta drobná informace o tom, že se cosi přihodilo Harrymu a on to neví, ho znepokojila.
„Co jste mu udělali?“ uhodila Molly na své děti. Těm teď bylo ještě hůř, než před chvílí. Mlčeli, krve by se v nich nedořezal.
„Do sady na čištění koštěte mu namíchali výtažek Serpula lacrymans rozpuštěný v urychlovači z Ascomycote. Zbytky jsem našel na oblečení obou Weasleyů. Doporučuji vyčistit ložnice Nebelvíru dřív, než se rozpadne všechen nábytek. „Byla to náhoda, musím podotknout, že šťastná, že se pan Malfoy nacházel pouze necelé dva metry nad zemí, když se jeho koště rozpadlo.“
„Ehm, ehm...“ odkašlal si Brumbál, „...O to tu teď nejde. Dětské rozmíšky jsou jedna věc, msta je věc druhá. Obávám se, že mladý pan Malfoy zcela chladnokrevně vymyslel pomstu, kterou pak v nestřeženém okamžiku provedl.“
Lucius byl ještě bledší, než obvykle. „Hodlám to se svým synem důrazně probrat.“ Uchopil Harryho pevně za paži. Harry nedal najevo, že to bolí. „Pokud je to všechno...“
„Není,“ sdělil ještě Harry. „Je s podivem, že když jsem byl na ošetřovně, nikdo kvůli tomu rodiče nevolal.“
„Jistě, je to všechno. Pokud ovšem rodičovská domluva nezabere, budu muset chlapci uložit školní trest.“
V Luciovi to vřelo. „Buďte si jist, zabere,“ ujistil Brumbála a vyvlekl Harryho z ředitelny. Nezvolnil krok po celou cestu do Harryho ložnice ve Zmijozelu.

V ředitelně se zatím schylovalo k tragédii. Molly se rozkročila, ruce založila v bok a hrozivě se podívala na své syny. „Jak jste to mohli udělat?“ zeptala se, aniž by vlastně čekala na odpověď. „Vždyť se mohl zabít!“
„Mami...“ zkusil to George.
„Mlč!“ okřikla ho. „Chudák kluk, je teď tak zmatený a vy místo toho, abyste se chovali normálně, ho málem zabijete! Počkejte, co tomu řekne váš otec. Aby se za vás styděl...“
Vystrkala své syny z ředitelny. Ve dveřích se ještě otočila, bylo zřejmé, že dosud neskončila. „Až bude chvíle, určitě mi vysvětlíte, proč jsem nebyla vpuštěna na jednání u ministra, když se Harry tolik dožadoval mé přítomnosti,“ sdělila Brumbálovi rázně a pak, s přáním hezkého dne, odešla.
Snape se už neudržel a když se za Molly Weasleyovou zavřely dveře, začal se smát.
„Nevidím nic vtipného na současné situaci,“ řekl Brumbál a přestal se usmívat.
Snape se pokusil uklidnit, ale šlo mu to velmi, velmi těžko. „Já se bavím skvěle. Tyhle potíže, na které jste si sám zavařil, mi dělají dobře na nervový systém.“
Brumbál ani Minerva nevěřili vlastním uším. Severus se takhle nikdy nechoval. Jistě, vždy oba tušili, že by se jim nelíbilo slyšet všechno, co si o nich mladý kolega myslí, nicméně aby se takhle nahlas projevoval, no, byl to nezvyk.
Brumbál si nechtěl zvykat na další nezvyk.
„Lucius chlapce kazí a my musíme přijít na to, jak mu v tom zabránit. Dřív, než napáchá nezvratné škody. Snažil jsem se prostřednictvím slyšení u Popletala prosadit dozor nad výchovou, protože samotnou adopci zrušit nelze. Chtěl jsem mít vliv na jeho výchovu, ale tímto směrem se to nepodařilo. Musím vymyslet něco jiného. Copak to nechápete, Severe?“ zeptal se Brumbál naléhavě. „Už teď je vidět, jak to malfoyovství Harrymu stouplo do hlavy. Chová se nepatřičně. Uvažuje nepatřičně a...“
Severus se přestal smát. Výraz v jeho tváři ztuhl. „To je váš největší omyl, Brumbále,“ odtušil zle.
Tak moc, až se na něj Brumbál znepokojeně zadíval. „Jistě, pokud jste přesvědčen, že James Potter byl naprosto dokonalý, jedinečný, skvělý, bez poskvrnky, pak se vám může chlapec zdát zkažený. Jenže Potter byl hajzl. Silnějším podlézal, po slabších šlapal. I když se vám to nelíbí, je to tak. To, co teď vidíte není zkažené dítě toho nejlepšího muže na světě. Je to normální Potter s možnostmi Malfoye. Čím dřív si to uvědomíte, tím méně chyb ve svém svatém rozhořčení napácháte. Teď, když dovolíte, mám práci,“ zamračil se a bez ohledu na to, zda Brumbál dovolí či nedovolí, odešel.
Minerva se podívala na Brumbála pohledem, který se mu ani trochu nelíbil. Začal mít pocit, že se na svou zástupkyni v tomto směru nemůže spolehnout. Takže když začala projevovat jistou netrpělivost, ujistil ji, že chápe její zaneprázdněnost a že tedy může jít.

Svým příchodem do zmijozelské společenské místnosti vzbudili Lucius s Harrym rozruch. Vyučování právě skončilo, takže se tu sešli opravdu všichni. Teď se rozestupovali, aby mohli Lucius s Harrym projít. Bylo zřejmé, že ve Zmijozelu je Malfoy vždy vítaným a vzácným hostem. Lucius povýšeně přikývl na pozdravy dětí svých přátel, nejedna starší studentka musela tišit svůj rozbouřený dech. Lucius byl krásný a dívky, které opouštěly pubertu, si to palčivě uvědomovaly. Jeho nadřazenost, arogance a pýcha jeho přitažlivost ještě zvyšovaly.
Lucius si jich však nevšímal.
Konečně se za nimi zavřely dveře Harryho soukromého pokoje a poskytly jim tak alespoň částečné soukromí.
„Tati...“ spustil Harry, ale dál se nedočkal.
„Mlč...“ odrazil jeho snahy o vysvětlení Lucius. Harry pochopil, že něco opravdu podělal.
„Ale...“ pokusil se znovu.
Opět nedořekl. Byla to ta poslední kapka do poháru Luciovy trpělivosti. Mávl rukou, ve kterou držel svou vycházkovou hůl. Ani se nenamáhal z ní vytáhnout hůlku. Dřív, než se Harry vzpamatoval, síla, které nemohl odolat, jej uchopila a mrštila jím o protější zeď. Neublížil si, ale bolelo to.
„Nepřerušuj mě,“ přikázal Lucius svým nejledovějším tónem. „Kvůli tvé hlouposti si mě dnes Brumbál předvolal jako malého parchanta do ředitelny, kde jsem musel odpovídat na jeho ponižující otázky. Ty si vůbec neuvědomuješ, co jsi udělal, že? Proč se mstíš, když to neumíš?“
Harry se zvedl ze země a přiblížil se zpět k Luciovi. Hltal jeho slova, protože to, co říkal, začalo znít zajímavě. Znělo to, jako by táta neodsuzoval to, co dvojčatům udělal, ale to, jak to udělal. Harry tušil, že ještě zažijí s dvojčaty nejeden střet, nechtěl, aby se táta zlobil. „Víš, proč lidé mluví o Malfoyích tiše a s respektem? Protože mají strach. Ne proto, že by se jim mohlo něco stát, ale proto, že na to nikdo nepřijde. Msta je umění, Harry a nemůžeš se do ní pouštět, když ji neumíš. Je hloupost pomstít se tak, aby všechny důkazy vedly přímo k tobě. Vždy se najde nějaká autorita, která tě za to potrestá. Musíš se mstít tak, aby sice tvé oběti věděly, komu za své neštěstí vděčí, ale na tebe aby neukazovala jediná stopa.“
Tomuhle Harry rozuměl, ale nedokázal si to příliš představit v praxi. Nevěděl ale, jestli se může zeptat, aby se táta ještě víc nenaštval. Nechtěl ho přerušovat.
„Chceš se na něco zeptat?“ odhadl dění v jeho mysli Lucius.
Harry přikývl. „V čem konkrétně jsem tu chybu udělal?“ položil přímou otázku.
Lucius si všiml, jak dychtivě ho Harry poslouchá. Největší vztek z ponížení, které mu Brumbál připravil, ho také přešel. Ukázal ke stolku s křesly, Harry rychle přiběhl a do připravených skleniček nalil mátovou limonádu. „Oni ti namíchali nějaký lektvar do tvých věcí. Každý ví, že tohle dělají oni. Jenže ty jsi použil chytré, složité kouzlo. Zdejší studenti, až na výjimky, nejsou tak všestranní, aby tohle kouzlo znali. Na to by museli číst nad rámemec školních povinností a to se nenosí. Takže je logické, že to udělal někdo schopný, kdo čte a umí používat hlavu. Protože tě zároveň napadlo, že jsou natolik nesoustředění, že budou do úkolů psát hlouposti a tak hloupí, že to potom odevzdají. Kdo jiný tady ve škole přemýšlí tímto způsobem?“
Lucius vypadal, že vážně čeká odpověď. Ale Harry věděl, že odpověď: ´Grangerová´ není tou nejlepší, kterou může poskytnout. Proto sklonil hlavu a mlčel. „Neutrální odpovědí by bylo vrátit jim to obdobně. Použít něco, co používají pouze oni.“ Harry pokýval hlavou, že rozumí.
„Jestli ještě jednou budu muset prožít to, co dnes v ředitelně, budu opravdu zklamán, Harry...“ ukončil rodičovské kázání na toto téma Lucius.
Harry se vyděsil. Naklonil se k Luciovi, až přitom zvrhl svou sklenici limonády. Vytáhl hůlku a neštěstí uklidil. „On si tě pozve, tati,“ spustil zoufale. „Nezáleží na tom, jestli něco udělám, nebo ne. Něco si vymyslí. Vždyť i tohle byla hloupost. Proč tě nezavolal, když jsem se málem zabil při pádu z toho rozloženého koštěte? Měl jsem vyvrknutou nohu a Snape mě dokonce omluvil na jeden den z vyučování. Nikdo nevedl žádné kázání o tom, že školní řád zakazuje útoky na spolužáky. Jako bych já spolužák nebyl. Ale jen co udělám něco já, už je to tragédie, kterou musí řešit rodiče.“
Lucius se zamyslel. Upřímně, něco takového ho už samotného napadlo. „Proč jsi mi nenapsal, že jsi zraněný?“
Harry mávl rukou. „Nic to nebylo, madam Pommefreyová to spravila za chvilku a pustila mě na kolej. Nechtěl jsem tě takovou hloupostí obtěžovat.“
„Nic z toho, co se ti stane, pro mě není hloupost. To si pamatuj,“ ujišťoval ho Lucius a v duchu sliboval Weasleyům krutou pomstu. Harry byl na rozpacích. Rád něco takového slyšel, ale opravdu si nedokázal představit, jak domů píše stejné dopisy, jako Draco. „Už je čas,“ zvedl se Lucius. „Máš zbaleno na prázdniny? Ještě si tu něco vyřídím a můžeme jít.“


* * *

„Umíš zachovat tajemství?“ zeptal se Harry Longbottoma přibližně po čtvrt hodině diskuse o loužence chladomilné. Nebyli schopni se domluvit na tom správném umístění.
Longbottom se zaraženě podíval na Harryho. Přitom srovnával zahradnické náčiní do krabice. Když uložil poslední hrabičky a zavřel ji, poplácal ji dobrácky po hraně a ona utekla na své místo ve skladu. „Jak to myslíš?“ zeptal se opatrně. U tohohle Zmijozela prostě Neville nikdy netušil, na čem je. Vytáhl hůlku a použil na své ruce čistící kouzlo.
Harry jeho nedůvěru chápal. Vždyť byli ze znepřátelených kolejí, ať si ten starý pomatenec blábolil o lásce, důvěře a přátelství mezi kolejemi cokoli. Pokrčil rameny. „Takhle se nikdy nedomluvíme. Chci ti ukázat místo, kde bych chtěl louženku mít. Těžko půjdeme přes zmijozelskou společenskou místnost, tak bych tě tam vzal jinak. Jenže nechci, aby o tom už za hodinu všichni věděli.“
Longbottom chápavě přikývl. „Myslíš jako, že budu vyprávět, jak jsem byl u tebe v pokoji nějakou zvláštní cestou? To by mi na popularitě nepřidalo.“
Také pravda. Harry se rozhlédl, jestli jsou skutečně sami. „Dobby!“ zavolal nakonec.
„Pan Harry volal Dobbyho?“ ozval se skřítek, který se objevil hned vedle Longbottoma. Ten se lekl tak, že srazil misku pod květináč ze stolku. Ta se na něj nepěkně zašklebila a utekla.
Harry se usmál. „Volal. Mohl bys mě a tady Longbottoma dopravit do mého pokoje, aniž by o tom někdo věděl?“ Dobby se káravě podíval na Harryho a nadechl se k výchovnému pohovoru na téma podobného utajování. „Chápej,“ znemožnil mu to Harry, který ze zkušenosti věděl, že by kázání trvalo hodně dlouho. „Chci mít v pokoji kytky. Longbottom se vyzná v kytkách, ale neví, kde porostou. Takže mu to chci ukázat.“
Dobby ještě chvíli zvažoval, jestli v tom není něco jiného, pak souhlasně přikývl. Luskl prsty a v tu chvíli byli oba chlapci v Harryho pokoji ve Zmijozelu. „Až bude pan Harry potřebovat, Dobby odnese pana Longbottoma zase pryč,“ ujistil je oba Dobby a zmizel.
„Ty tu máš skřítka?“ nevěřil Neville svým očím.
Harry se usmál opravdu upřímně. „Nechci, aby to někdo věděl,“ vysvětlil. Když Longbottom souhlasně přikývl, odvedl ho k parapetu u okna.


* * *

„Skutečně říkal právě tohle?“ ptal se překvapeně Ron Weasley své spolužačky Hermiony. „Seš si jistá?“
Hermiona neměla ráda, když někdo zpochybňoval, co řekla. Podrážděně pohodila hlavou, ale pak se uklidnila. Věděla naprosto jistě, že Ron si jejího podráždění nevšimne. Nevšimne si totiž nikdy ničeho. „Ano. Říkal to přesně takhle. Někdo v Zakázaném lese zabíjí Jednorožce a pije jejich krev. Hagrid našel několik mrtvých kusů.“
„Proč by to někdo dělal?“
Harry se rozhodl vstoupit do diskuse. Byl na Weasleyho už skutečně alergický. Ne, nešpehoval je. Nemohl za to, že když chtěl do učebny obrany, musel projít kolem nich. Už takhle byl dost naštvaný. Původně měl domluvenou schůzku s Longbottomem. Jednak se mu chtěl pochlubit se svými pěstitelskými úspěchy. Louženka pustila mladé hned, jak se na svém parapetu zabydlela. Přesně, jak Longbottom předvídal. Jenže do toho přišla nějaká holka s tím, že se jeho společnosti dožaduje profesor obrany proti černé magii. Prý okamžitě. Tak alespoň doufal, že ho nezdrží příliš dlouho a Longbottom nebude muset čekat. „Aby přežil,“ odpověděl Weasleymu. „Krev Jednorožce tě udrží při životě, i kdyby tě od smrti dělilo jen málo.“
Ron se otočil a založil ruce v bok. Vypadal směšně. „Co ty o tom víš?“
Harry se ušklíbl. „Možná to, co je napsané v učebnici péče o kouzelné tvory. Je to hezká kniha s obrázky, třeba bys ji i ty mohl číst.“
Ten se prostě nezmění, povzdechl si Harry pro sebe. Skryl úsměv nad tím, jak se zatvářila Grangerová a pokračoval v cestě. „Profesore Quirrelle?“ zeptal se, když přišel do učebny obrany. Nikdo se neozval. „Profesore Quirrelle, jste tady?“ Jeho pozornost upoutal podivný zvuk z protějšího rohu učebny.


„Nesnáším ho,“ drtil Ron mezi zuby.
Hermiona se tvářila naštvaně. „Chováš se hloupě, Rone,“ kárala ho. „Jestli někdo dělá potíže, jsi to ty.“
Ron se zastavil a shodil batoh z ramene. „Já?“ rozčílil se. „Jak to můžeš říct. Copak jsem mu něco udělal? To on se do nás pořád naváží. A...“
„Ahoj,“ pozdravil je Neville. Sborově odpověděli. „Neviděli jste tady Malfoye?“ zeptal se na rovinu.
„Co je mi po něm,“ zabručel podrážděně Ron.
„Šel k učebně obrany,“ řekla Hermiona. „Proč ho hledáš?“
Neville nepřipustil, aby na něm byly rozpaky vidět. „Hledají ho,“ odpověděl proto neurčitě, otočil se a zamířil k učebně obrany.
Nebelvíři si vyměnili překvapené pohledy. Nenapadlo je, že se někdy dožijí toho, že někdo z Nebelvíru bude hledat Malfoye.
„Harry!?“ volal Neville tiše. Na školu padlo ticho, to jak se všichni skryli v bezpečí svých společenských místností. Každým okamžikem udeří večerka. Místo toho, aby byl v posteli, tady pobíhá a hledá Malfoye. Zavrtěl hlavou. Tohle by ostatní Nebelvíři rozhodně neocenili. Nahlédl do učebny obrany. „Ha...“ v tu chvíli zakopl a rozplácl se na podlahu jak dlouhý, tak široký. Pod rukama cítil nějaký popel, nicméně to nebylo až tak důležité. Pochopil, že zakopl o lidské tělo. Vytáhl hůlku. „Lumos!“ rozsvítil. „Harrrryyyyy!“ cloumal ležícím tělem. „Ha.... profesore, profesore Brumbále!“ vykřikl, zvedl se a utíkal, seč mu nohy stačily, do ředitelny. Na Brumbála narazil cestou. „Profesore Brumbále!“ volal udýchaně. „Harry... tam...“ Aniž by si uvědomil, co dělá, popadl Brumbála za hábit a vlekl ho za sebou.


* * *

Harry se pomalu probouzel. To první, co ucítil, byla bolest. Dlaně ho pálily, jako by je položil na rozžhavená kamna. Skrz chvějící se řasy zahlédl jakousi svatozář, teprve když se mu podařilo otevřít oči, došlo mu, že to paprsky zapadajícího slunce zezadu prozařují Luciovy rozpuštěné vlasy. „Tati,“ řekl tiše a pokusil se zvednout. Opřel se přitom o bolavé dlaně, ale odmítl se vzdát. Chtěl se posadit...
„Zůstaň ležet,“ řekl Lucius rychle a sklonil se k němu. Upravil polštář Harrymu pod hlavou.
„Profesore Brumbále,“ všiml si starého ředitele sedícího na židli vedle něj.
Brumbál poplácal Harryho ruku volně položenou na přikrývce. „Jsi v pořádku, Harry?“
Chtěl přikývnout, když tu si znovu vybavil události, které ho přivedli do postele. Na ošetřovnu, došlo mu se zpožděním. Zaraženě se podíval na Lucia. V tu chvíli byl stejně bledý, jako jeho adoptivní otec. „Tati...“ zopakoval stále tak tiše, hlas se mu zrádně chvěl.
Lucius se posadil k Harrymu na postel a přitáhl si chlapce k sobě. Nedokázal vypovědět, jaký měl strach, když ho Brumbál kontaktoval s tím, že se Harry dostal do průšvihu. Nezvyklá Brumbálova strohost mu začala dělat starosti. Když zjistil, že Harryho napadl profesor obrany proti černé magii, chtěl Brumbálovi náležitě vynadat a vyvodit z toho patřičné důsledky. Nicméně stačilo jedno slovo, jedno jméno, aby úplně změnil názor. Teď pevně objímal chlapce, nechtěl ho pustit. Měl strach, že o něj přijde. Že příště nebude mít Harry takové štěstí a...
Teprve několikeré zakašlání ho upozornilo na to, že nejsou sami. Pustil ho jen velmi neochotně.
„Pane?“ otočil se Harry k Brumbálovi. „On se vrátí, že... To není konec.“
Brumbál se nepříjemně zadíval na Lucia. Ten musel využít veškeré své sebeovládání, aby neuhnul pohledem. „Obávám se, že máš pravdu, Harry. Ještě pořád je někde tam venku, hledá způsob, jak se vrátit. Zdržel jsi ho, ale nezničil. Dokud budou tací, kteří s ním půjdou, kdykoli zavelí, bude to dlouhý, těžký boj,“ vysvětloval významně, s pohledem stále upřeným na Lucia.
„Pane,“ pokračoval v otázkách Harry, ignoroval, že Brumbál není z Luciovy přítomnosti příliš nadšen, naopak, opřel se o Lucia, aby se mu lépe sedělo. Podíval se na své dlaně, celé zafačované bílými obvazy. „Co se to vlastně stalo?“ zvedl ruce, aby zdůraznil, na co se ptá.
„Tvá matka, myslím tvá skutečná matka, se obětovala, abys mohl žít. Její láska přemohla Voldemorta. Proto se tě profesor Quirrell nemohl dotknout. Nenávist musí vždy ustoupit lásce, a přesně to se stalo. Pokud tě má tvůj otec alespoň z desetiny tak rád, jak tvrdí, nikdy mu to neprozradí.“
Harry na tohle neměl náladu. Věděl, že pro tentokrát to možná Brumbál myslí vážně, ale nechtěl to poslouchat. „Vezmi mě domů,“ přitiskl se k Luciovi. Chtělo se mu spát. Usnout a všechno to zaspat.
„Necháte nás osamotě?“ nezeptal se Lucius. Prostě konstatoval. Způsobem i pro Brumbála dost důrazným.
Brumbál se ještě jednou usmál na Harryho, poplácal ho po rameni a opravdu odešel.
Lucius se díval na Harryho tak zamyšleně, až to chlapce znervóznilo. „Jsem na tebe pyšný,“ řekl Lucius po strašně dlouhé době. Harry se rozpačitě usmál. Prostě se jen nechtěl nechat zabít, co je na tom divného. „Podruhé ses střetl s Temným pánem a podruhé jsi zvítězil. To já se mu vzepřít nedokázal. Upřímně, nikdy jsem na to ani nepomyslel ze strachu, že by na to přišel.“
Harry se opatrně dotkl hřbetu Luciovy ruky ležící volně na posteli. „Měl jsi strach, že tě zabije?“
Pokud se o něčem Luciovi nechtělo mluvit, bylo to právě tohle. Díval se na Harryho, možná spíš trochu za něj, ale stejně nic neviděl. Ponořil se do vzpomínek, které se tak zoufale snažil z paměti vymazat. „Měl jsem strach, že mě nakonec nechá žít...“ řekl tiše. Ušklíbl se sám nad sebou a trochu zavrtěl hlavou, jako by mu ten pohyb mohl pomoci vyčistit hlavu.
„Nerozumím tomu, co říkáš,“ řekl po chvíli Harry. „Ale myslím, že to nakonec může dopadnout dobře.“
Znovu chlapce objal a snažil se potlačit zoufalý povzdech, který se mu dral z hrudi. Tak rád by sdílel Harryho optimismus.

Minerva McGonagallová se ukrývala za závěsem a dávala dobrý pozor, aby ji Malfoyové nezahlédli, když opouštěli ošetřovnu. Lucius držel Harryho pevně kolem ramen, nicméně než ošetřovnu opustili, pustil ho. Natáhl si rukavice, Harry se narovnal a společně vyšli ven.
Posadila se na židli, bylo jí jedno, že na ní už své místo našla srovnaná prostěradla. To, co viděla a slyšela, jí skutečně překvapilo. Nějak to nemohla pobrat. Seděla a dlouho si znovu promítala rozhovor Lucia s Harrym. Přesvědčení, které v ní po celý školní rok klíčilo, a sice, že Brumbál nemá pravdu, dozrálo v jasný závěr. Možná nebylo úplně bez poskvrnky to, co Lucius před lety udělal, ale jedno je jisté. Ti dva se mají rádi a Brumbál nedělá dobře, když se je snaží proti sobě poštvat. Povzdechla si. Jenže jak jej o tom přesvědčit?


Nakonec se Harry na závěrečnou oslavu vrátil. Aby ne, když Zmijozel vedl o tolik bodů. Sice se mu nelíbilo, že se stal okamžitě středem pozornosti, ale brzy si zvykl. Ostatně, jako Malfoy byl stále středem pozornosti, proč by to teď mělo být jiné? Brzy zájem polevil, to jak si všichni sedli na svá místa a nadšeně očekávali Brumbálovo potvrzení svého vítězství. Velká síň byla v barvách Zmijozelu, Harry byl nadšen stejně, jako jeho spolužáci. Však si to také zasloužili.
„Jsem rád, že jsme se tu zase všichni ve zdraví sešli,“ zahájil Brumbál slavnost, velkoryse přitom přehlížel prázdnou židli vedle profesora lektvarů. „Máme toho na dnešní večer hodně. Kromě skvělé večeře, sám jsem ji ochutnával a musím říci, že tentokrát se skřítkové skutečně překonali, nás čeká slavnostní předání školního poháru. Na čtvrtém místě skončil Nebelvír se třemi sty dvanácti body, krásné místo, Nebelvíři. Tři sta padesát dva bodů získal třetí Mrzimor, Havraspár získal čtyři sta dvacet šest bodů. Zvítězil Zmijozel se čtyřmi sty sedmdesáti dvěma body.“ Poslední slova zanikla v jásotu zmijozelských. Harry si vyměnil nadšený pohled s Dracem, nejvíc mu zvedla náladu skutečnost, že Nebelvíři se tvářili, jako by je bolely zuby. Ano, jsou věci, pro které stojí za to žít. „Ano, ano, velmi dobře, Zmijozele,“ řekl Brumbál. „Nicméně musíme vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech.“ Harrymu zatuhl úsměv na rtech. Stejně tak i jeho chytřejším spolužákům. Tedy všem Zmijozelům. „Zaprvé, mladý pan Malfoy porušil školní pravidla tím, že se minulou neděli po večerce bezdůvodně toulal po školních chodbách a vystavil se tak nebezpečí smrti. Mínus sto bodů.“ v davu to zahučelo. „Nebýt pana Longbottoma, který na poslední chvíli zavolal pomoc, nakonec by skutečně zemřel. Tedy sto bodů pro pana Longbottoma za statečnost a včasný zásah. Padesát bodů slečně Hermioně Grangerové za to, že tváří v tvář kolejní nevraživosti dokázala použít chladnou logiku. A nakonec třicet bodů panu Ronu Weasleymu za to, že jí v tom nepřekážel. Jestliže umím dobře počítat, zdá se, že musíme změnit výzdobu.“ Tleskl rukama a během okamžiku se zelené závěsy změnily na červené. Had zmizel a objevil se lev.
Všichni jásali, všichni, až na Zmijozel. Snape se snažil tvářit neutrálně, ale stejně mu to nikdo nevěřil. Harry studoval pochodeň umístěnou na zdi přímo proti němu, pak, když se ostatní utišili, se prostě zvedl a klidně opustil Velkou síň. Draco jej následoval. Od stolu Nebelvírských se ozvalo několikero zachichotání, ale brzy přestalo. Postupně se zvedl celý Zmijozel a v tichosti odešel.
Snape klidně upil ze svého šálku kávy a naklonil se přes stůl k Brumbálovi. „Neměl dnešní večer skončit tím, že z něj bude váš nadšený obdivovatel?“

 

Prckové I.

Prckové III.

 

 

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat