Hodnocení uživatelů:  / 11
NejhoršíNejlepší 

Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

 

Náměstí Ethewulfa I. v Prasinkách mělo sice do skutečného náměstí velmi daleko, jak významem, tak velikostí, avšak dnes se na něm sešlo tolik lidí, že by to vydalo za mnoho náměstí i v takovém Manchasteru. Rose nadšeně vyhlížela Bínu a její sestry. Původně se dohodly, že se sejdou už u školy, ale Rose to nestihla, takže šla rovnou. Nakonec to vzdala a šla vyhledat své místo. Byl nejvyšší čas, lidí se tu sešlo tolik, že Rose měla chvílemi pocit, že ji dav udusí. Ale vůbec se nedivila. Po půl roce tu měl vystoupit Krasomil Přemilý se svým novým programem. Srdce jí bušilo až v krku, ruce se jí potily, oči přišpendlené k vyvýšenému pódiu. Snad si ani nevšimla, když se Bína dostala až k ní a posadila se, spolu se svými sestrami, na volná místa.
Šum davu se záhy změnil ve výskot. To, jak nadšení příznivci vítali přišedšího Krasomila. Byl nádherný. Zjevil se v efektním oblaku voňavého dýmu, oblečen ve stylu španělských toreadorů. Bína vykřikla a už se kácela pod nohy svých kamarádek. Až na Rose si toho ale vůbec nikdo nevšiml. Rose pohotově vyzvedla Bínu zpět na židli, vytáhla z kapsy malou lahvičku, otevřela její uzávěr a strčila ji Bíně pod nos.
„Fůůůj, dej to pryč,“ vylítla Bína, „Krasomiléééé!!!...“
Rose zakroutila hlavou na tím strašným nevděkem, uklidila flakonek zpět do kapsy a až na další, věnovala svou pozornost dění na podiu. Dav pomalu utichl. Několik kouzlem vytvořených měsíců zašlo za svá oblaka a podium potemnělo.
Rose si užívala Krasomilovo vystoupení zcela po svém. Necítila potřebu vykřikovat, exalticky se svíjet, případně omdlívat. Seděla tiše, klidně, ve svém křesle a pečlivě sledovala každý jeho pohyb. Nevyčnívala z davu, proto ji velmi překvapilo, když se Krasomil zastavil přímo proti ní. Bína opět zkolabovala.
„Slečno...“ oslovil ji, když si byl jist její pozorností.
„Rose,“ špitla.
„Slečno Rose, mohla byste mi, prosím, pomoci s následujícím číslem?“
Rose se nepatrně roztřásla kolena. Vlastně hodně. Netušila, jak se jí podařilo zvednout se z křesla, ale doufala, že si zachovává alespoň zdání důstojnosti. Než však přijala jeho ruku, aby jí pomohl na podium, otočila se k jedné sestře Bíny a hodila jí lahvičku s čichací solí. Pak podala ruku Krasomilovi a dovolila mu, aby jí vyvedl přibližně doprostřed podia. Pak se otočil k davu. „Ještě bych požádal nějakého dospělého kouzelníka, aby zamezil kouzlení na podiu. To, co teď, s pomocí slečny Rose, předvedu, bude naprosto bez kouzel. Nejlépe někdo z ministerstva, ano, vy, pane? Pojďte sem k nám. Můžete se nám představit?“
Malý, obtloustlý muž vypadal, že by byl nejraději někde úplně jinde. Nakonec se, s pomocí Krasomila, představil.
„Dobře. Teď vaše kouzlo, prosím,“ vyzval ho Krasomil. „A teď si tu někdo zkuste zakouzlit,“ vyzval další dobrovolníky. Mužík z ministerstva se usmál. Jeho kouzlo jen tak někdo neprorazí. Teď se ukáže, jaký je Krasomil podvodník.
Za okamžik už Rose ležela na stolku, který byl pro ten účel připraven. Stál na dvou bednách. Krasomil vyprávěl publiku, co přesně bude dělat. Rose ho příliš nevnímala. Vnímala pouze zvuk toho hlasu. Najednou si uvědomila, že obě bedny, které dosud stolek podpíraly, byly odstraněny. Na chvilku měla strach, že spadne, ale překvapeně si uvědomila, že zůstala na místě. Kdyby se nebála, že Krasomilovi pokazí produkci, sáhla by pod sebe, aby zjistila, co jí to vlastně drží ve vzduchu. Na druhou stranu byla blahem skoro bez sebe, že se ani nehla a jako poslušná asistentka byla připravena dělat jen to, co po ní Krasomil bude chtít.
Celé vystoupení provázela mysticky podmanivá hudba, do níž občas neméně podmanivě promluvil sám Krasomil. V podstatě Rose nemusela dělat vůbec nic, jen ležet. Skoro ani nepostřehla, že to cosi, na čem leží se dává do pohybu a ona stoupá. Překvapený vzdech publika přinutil Rose otevřít oči, které měla samým soustředěním pevně zavřené. Zjistila, že zatímco Krasomil nad jejím ležícím tělem pohyboval nataženýma rukama, ona sama pomalu a lehounce stoupá. Trošku se jí zhoupl žaludek a tak raději zase oči zavřela.
A když pak pomocí kovové obruče ujistil Krasomil obecenstvo, že Rose skutečně visí ve vzduchu, publikum doslova šílelo. Obtloustlý pán z ministerstva také, jenže vzteky. Takhle se mu nikdy nepodaří tohoto floutka vyhnat své dceři z hlavy. Jak jen to ten neřád dělá?
Krasomil nechal Rose zase klesnout, pomohl jí na nohy, vytáhl odnikud růžové poupě na dlouhém stonku a podal jí ho se slovy: „Krásný květ pro mou krásnou asistentku, děkuji slečno Rose za pomoc a doufám, že naše malé tajemství nikdy nikomu neprozradíte.“
Odvedl ji na její místo, spiklenecky na Rose ještě mrkl a vrátil se ke své další produkci.
Rose se šťastně podívala na Bínu. Bína udělala na Rose kyselý obličej a ostentativně se otočila.

Druhý den byla v novinách tomuto představení věnována celá stránka s fotografií levitující Rose Weasleyovou.

„Scorpie, můžeš na chvíli?“ oslovil Malfoye nejmladšího, když se potkali na chodbě před učebnou obrany proti černé magii.
„Jistě,“ přikývl plavovlasý chlapec a poodstoupil s Albem Severem stranou, aby nestáli v cestě ostatním studentům, kteří proudili tam a zase zpátky.
„Ty máš povoleno o víkendech opouštět školu, že...“ konstatoval.
Scorpius přikývl.
„Potřeboval bych, jestli bys mi nemohl koupit v Krucánkách a Kaňourech Průvodce nepříliš úspěšného bojovníka aneb jak vyzrát na svou kouzelnickou úroveň od Sighfrieda Velikého? Mají tam nejnovější vydání za šest galeonů a třicet svrčků. Tady...“ zvedl ruku s penězi, které měl připravené přesně. „Mohl bych si ji objednat, aby mi ji poslali do školy, ale vždyť víš, jak je to s dodejem knih pro studenty...“
„Rozumím,“ přikývl Scorpius a vzal si připravené peníze. „V pondělí ji přinesu.“
„Děkuji,“ snažil se Albus Severus nedat příliš najevo svou vděčnost.
„Ale s tím klubem by sis to měl rozmyslet, Severe,“ pokračoval Scorpius. „Mohli by tě vážně zranit a Tina by si dělala starosti.“
Chtěl odpovědět, že je to jenom holka, a ta tomu samozřejmě nemůže rozumět. Ale pochopil, že Scorpius nemluví jen o Tině. „Budu opatrný,“ odpověděl tedy.

Scorpius Malfoy se zhluboka nadechl, přiměl se uklidnit a zazvonil na zvonek u vstupních dveří. Slyšel, jak se zvonek rozezpíval v nějaké mudlovské melodii. Brzy zaslechl zvuk dvojích kroků. Jedny rozvážné, druhé ztřeštěné. Dveře se otevřely. Na prahu stála mladá žena a za ní vykukoval chlapec o něco málo mladší, než byl Scorpius. Nadechl se k pozdravu, ale ona ho předběhla. „Ahoj, ty jsi Scorpius, viď. Thomas mi vyprávěl, že jsi dobrý v matematice. To je přesně to, co Alexandr potřebuje.“ Chlapec za ní, zřejmě zmiňovaný Alexandr, se zamračil. „Pojď dál,“ pokračovala v monologu a ustoupila, aby mohl Scorpius projít. Došli až do kuchyně, která byla propojená s obývacím pokojem. „Thomas říkal, že to máš jako brigádu, že...“ podívala se na Scorpia a postavila před něj pořádný hrnek čaje a kus koláče.
„Ano,“ připustil a doufal, že na něm není jeho ponížení příliš patrné. K čertu s ponížením, zavrčel si pro sebe. Za tohle může jeho otec, ne on.
„Mluvilo se o dvaceti librách za hodinu...“
Přikývl. „Můžeme se do toho pustit hned. Zatím bych zjistil, jak na tom Alexandr je, abych dokázal rozvrhnout doučování do nejbližšího vysvědčení,“ počkal na souhlasné přikývnutí. „Potom uvidíme,“ ukončil svůj plán.
„Tak do toho. Alexandře...“ pobídla svého nezdárného synka, který nevypadal příliš nadšeně.


Usadil se do křesla, které jen potvrdilo jeho původní dojem a bylo nesmírně pohodlné. Snad ještě víc, než si původně představoval. Protože na hradě, zvlášť ve sklepení, byla stále zima, přinesl si s sebou teplou deku, do které se teď zabalil. Hodlal se začíst do nové knihy, kterou mu přinesl Scorpius začátkem minulého týdne. Ať se Albus Severus snažil sebevíc, dříve se k ní nedostal. Blížil se konec školního roku, přestože se průběžně na hodiny připravoval, i on se musel učit na zkoušky, které je na konci školního roku čekaly. Do toho mu lektvary pro Křiklana, resp. pro madam Pommefreyovou padaly na hlavu, prostě toho měl spoustu. Navíc neustále narážel na všudypřítomného Jamese, který neváhal a zašel i do knihovny, aby ho tam mohl odchytit. Zrovna předevčírem jen tak tak, že se mu podařilo i se Scorpiem uprchnout před rozjásanou nebelvírskou bandou. Jenže tam zůstala i jeho práce na přeměňování. Rozhodl se tedy definitivně ukrýt se v této skrýši. Dokonce i kdyby se James o její existenci dozvěděl, netuší, jak se do ní dostat. Jistě, mohlo by ho napadnout, že vstup je uzavřen nějakým heslem, ale s ohledem na Jamesův přístup k lektvarům a bylinkářství, tedy dvěma oblastem, ze které se rekrutovala případná hesla, si byl Albus Severus naprosto jist, že James heslo neodhalí. Tedy, kdyby tušil, že nějaké heslo odhalovat má. Jediné, co Alba Severa trochu trápilo, byla ta věčná zima. Přemýšlel, že by se měl naučit nějaké ohřívací kouzlo, pokud tu chce trávit víc času. Nehodlal zemřít ve třiceti, zničen revmatismem a nefungujícími ledvinami.
Už už chtěl sklonit hlavu ke knize, když tu si všiml... nu ovšem, zaradoval se a vyskočil z křesla, div že se nepřizabil o deku, do které byl zamotán. Vždyť je tam krb... došlo mu. Tedy, ne že by dosud vždy krb prostě přehlédl, ale poprvé se na něj díval z tohoto úhlu. Když u té stěny uklízel, měl pocit, že je to pouze nějaký výklenek. Avšak teď viděl saze v jeho okolí. Najednou měl úsměv od ucha k uchu. Jistě, nehodlal oheň rozdělat hned, když nevěděl, jestli je komín v pořádku, ale rozhodně se blýskalo na lepší, rozuměj teplejší, časy. Natáhl se po hrníčku s čajem, zkontroloval, jestli pod konvicí hoří čajová svíčka a udržuje tak vodu neustále teplou, upil a začetl se do úvodu Průvodce nepříliš úspěšného bojovníka aneb jak vyzrát na svou kouzelnickou úroveň.
Zvedl se, když dočetl první kapitolu. Ta, pochopitelně, pojednávala o štítových kouzlech. Základy už probírali na hodině obrany proti černé magii s profesorkou Crocco. Ale když je měl použít proti profesoru Trelawney, nějak to nefungovalo. Nebo spíš fungovalo, ale jen chvíli. Možná je to tím, že prostě nemá výdrž, uvažoval Albus Severus. Vytáhl hůlku. „Protego!“ švihl hůlkou a hmatatelně cítil, jak se kolem něj vytvořil štít. Zrušil ho. „Protego!“ a ještě, ještě jednou. Ještě...

Zvláštní. Já snad špatně vidím...

S hlasitým „uff!“ upadl zpět do křesla. Za poslední půl hodiny vykouzlil základní štítové kouzlo snad stokrát. Po nějaké době se cítil tak strašně unavený, že si uždíbl kousek čokolády, který si s sebou prozřetelně přinesl. Nicméně, bude muset cvičit. Samozřejmě chápal, že samotné vykouzlení štítu není zárukou jeho udržení, ale to může přijít až časem. To, že po půl hodině už není schopen ani kouzlit, znamená, že prostě nemá dostatečnou výdrž. Až to vytáhne na hodinu, požádá Tinu a Scorpia, aby mu pomohli. Znovu zalistoval v knize, která mu přišla naprosto dokonalou. Nejenže v ní byla popsána nejrůznější kouzla, obranná i útočná, ba i matoucí v poslední kapitole, ale hlavně tam bylo velmi podrobně napsáno, jak se je naučit.

„Pansy, Pansy!“ rozléhalo se celým domem, jak Draco probíhal jednotlivými pokoji na Malfoy Manor. „Pansy!“ vběhl do ložnice. Zahlédl otevřené dveře do šatny své ženy a v mžiku byl uvnitř. Přivítaly ho kufry a lhostejný výraz té, která byla již dvacet let jeho ženou. „Ty máš milence!“ obvinil ji.
„Ještě žije?“ zeptala se věcně.
Nevěřícně na ni zíral. Čekal, že bude zapírat, že se bude snažit všechno svést na lidské drby a závist. Čekal, že... vlastně ani přesně netušil, co. Rozhodně však nečekal, tím si byl jist, že se tak otevřeně přizná. Co, přizná. Že prostě takhle lhostejně zareaguje.
„Jsi ubožák, Draco, víš to?“ pokračovala, pořád tak lhostejně. Přitom si balila své věci do kufrů, počínala si velmi pečlivě, aby šaty zbytečně nepomačkala.
Vytrhl hůlku z kapsy, zvuk páraného švu ignoroval. Namířil ji na svou ženu, ale nějak netušil, co říci. Vztek mu tryskal z celého obličeje a kdyby pohledy zabíjely, Pansy by odtud živá neodešla. Ruka s napřaženou hůlkou se mu klepala a chtělo se mu řvát.
Pansy se pomalu narovnala od kufru, přeměřila si pohledem svého manžela a pronesla:
„Kdybych byla Narcissa, dostala bych od manžela kytici růží, jako projev soucitu k příležitosti nenadálého, velmi nepříjemného úmrtí mého milence. A ty? Podívej se na sebe, Draco. Opravdu pochybuji, že jsi Malfoy. Kdo ví, odkud ses tu vzal, třeba tě někde adoptovali. Pohrdám tebou.“
Pansy si odfrkla, vyzvala svá zavazadla k levitaci, odstrčila totálně konsternovaného Draca z cesty a následována svým majetkem odešla z domu.
Draco se ještě zmohl na zoufalý výkřik: „ A co tvůj syn?“
Pansy se ani neotočila. „Opatruj ho Merlin,“

Do ložnice vešla skřítka. „Mladý pan Draco a jeho paní by měli jít na večeři. Paní Narcissa poroučí,“ a zmizela.
Draco se dosud nestačil vzpamatovat z toho, co se stalo a tak se otočil a vyšel z ložnice směrem k jídelně.
„Dobrý večer, matko,“ automaticky pozdravil a usedl na své místo.
„Dobrý večer, synu. Nevidím tvou ženu. Proč?“ zeptala se poněkud znepokojeně Narcissa.
Draco neodpověděl. Zarputile hleděl do polévky, kterou míchal tak zuřivě, že až písmenka vyskakovala.
„No nic,“ řekla nakonec Narcissa a její pohled na okamžik zjihnul. „Kdyby sis chtěl promluvit, víš, kde mě najdeš.“
Zbytek večeře proběhl v naprostém tichu.


„Počkej, Scorpie,“ zarazil ho Albus Severus před dalším Scorpiovým pokusem. „Mě se zdá, že používáš jiný způsob míchání. Scorpius zvedl tázavě pohled, Albus Severus k němu hned přišel. „Podívej, ty to mícháš jako krupičnou kaši.“ Oba chlapci se rozpustile zasmáli. Scorpius ani nepamatoval, kdy se naposledy cítil tak skvěle. Skoro vůbec mu nevadilo, že tu byla i Tina, i tak slevil ze svého malfoyovského chování. Nedotklo se ho, že jej Albus Severus opravoval a napomínal. Tak nějak si pomáhali navzájem, on si to ještě Scorpius vybere dnes navečer, až se spolu půjdou proletět na košťatech. „Opři se do toho. Tedy, ne abys to vylil, ale ten rozmach tam musí být, aby ti uprostřed lektvaru vznikl takový vír. Takhle, no... Tino, co to děláš!“ vykřikl a na poslední chvíli odtáhl kamarádku od bublajícího kotlíku. „Evanesco!“ Prázdný kotlík těžko vybouchne.
„Díky,“ usmála se na něj trochu roztřeseně.
„Můžeš mi, prosím, vysvětlit, jak se ti podařilo přivést kostirost k výbuchu?“ ptal se, téměř podrážděně Albus Severus. „Nepatří tam nic, co by mohlo vybuchovat.“
Pokrčila nešťastně rameny. Vůbec netušila, kde se stala chyba. V jednu chvíli poslouchala, jak se kluci hezky smějí a v druhou chvíli už lezl lektvar z kotle ven. Albus Severus si pečlivě prohlížel kotlík, nehtem zkoumavě přejel po tmavé skvrně téměř u dna. „Příště si dej pozor, aby sis vzala opravdu čistý kotlík. Je dost dobře možné, že tady něco zůstalo a reagovalo to s tvým lektvarem.“ Podíval se jí do očí. „Mohli jsme se všichni zabít.“ Několikrát přikývla. „Takže vyčisti kotlík a znovu,“ přikázal a zamířil zpět ke Scorpiovi. Jeho lektvar byl teď téměř bezchybný. „Ještě ho trošku přihřej, ale nevařit, ano?“ poradil a vrátil se ke svým pergamenům.
Tina si povzdechla. „Pulírexo!“ ukázala na svůj kotlík a po chvíli začala s přípravou nového lektvaru. Někdy byl Sev skutečně nemožný.

„Studenti!“ zavolala profesorka McGonagallová a zatleskala, aby si získala pozornost všech, kteří dorazili na dnešní večeři. Té se jí okamžitě dostalo. „Předchozí ředitel...“ na kratičký okamžik se zarazila, zaváhala, „...zkrátka, profesor Brumbál mě požádal...“
„...Brumbál přece nebyl předchozím ředitelem,“ zašeptal Albus Severus Tině. Tak tiše, že ho slyšela pouze ona. Přesto měl pocit, že se na něj ředitelka školy divně podívala.
„...abych vám nezapomněla říci, že za každou složenou zkoušku dostanou vaše koleje nějaké body navíc. Máte tedy možnost výrazně zasáhnout do bojů o pohár školy. Jak jistě víte, zkoušky začínají již zítra. Během následujících tří týdnů musíte složit všechny předepsané zkoušky. Pokud tak již neučinili, vaši vyučující vám během zítřka sdělí své požadavky. Nebojte se zeptat svých prefektů, když něčemu nebudete rozumět, je to lepší, než kdybyste měli špatné známky. A teď jezte, od zítřka vás čekají obtížné dny.“
„Jak jsi to myslel, že Brumbál nebyl předchozím ředitelem?“ zeptala se Tina, když opustili jídelnu.
„Předchozím ředitelem byl Severus Snape. Ten, co mám po něm jméno.“
Tina se na chvíli zarazila. Jak mohla být tak hloupá? Jak je možné, že ji to nenapadlo? Kolik tak Severů pobíhá po světě...
Albus Severus si všiml změny v její tváři. „Ty ho znáš?“ zeptal se a nepodařilo se mu potlačit naději, která z jeho slov přímo čišela.
Pokrčila rameny. „Nic o něm nevím. Ale to jméno jsem kdysi slyšela od svého dědy. Když zjistil, že poslouchám, přestal mluvit a mě pak poslali hrát si do pokoje.“
„Tvůj děda...“ uvažoval polohlasně Albus Severus. Ano. S dědou Tiny by bylo možné se setkat snáz, než s dědou Scorpia. „Vím jen, že tady studoval, vyučoval a pak vedl školu. Ale většina informací, stejně jako podrobný životopis, v knihovně chybí.“
„A zkoušel ses podívat do oddělení s omezeným přístupem?“ zeptala se s ohníčkama v očích.
Nadechl se, aby se zeptal, kdo z učitelů by byl tak nezodpovědný, aby mu udělil svolení k návštěvě toho oddělení. Nezeptal se. Jeden ho okamžitě napadl.
„Běž sama,“ řekl, když Tinu dovedl až k havraspárské koleji. „Ještě skočím za Křiklanem.“
„Je to profesor Křiklan,“ opravila Tina kamaráda, ale ten už utíkal do sklepení. Povzdechla si a otočila se ke vstupu.
„Co je těžší?“ zazněla otázka.
Tina chvíli čekala, jestli otázka nebude doplněna. Když se nedočkala, znovu pokrčila rameny. „Co je lehčí?“ odpověděla otázkou.
Byla by přísahala, že to, co zaslechla, bylo potlačené chichotání. Brzy o tom však přestala přemýšlet, byla vpuštěna do kolejních prostor a zamířila rovnou do svého pokoje.

 

Kruh - 7. kapitola