Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

 

Druhý den se opravdu u skleníku sešli. Albus Severus je pustil jako první a pečlivě skleník zavřel. „Dobré odpoledne, děvčata,“ spustil, sotva se přiblížil k mandragorám.
„Povídáš si s kytkama?“ zeptal se Scorpius.
Ušklíbl se. „Povídám si i s lektvary.“ No dobře, není to normální, to věděl. Na druhou stranu, co je komu do toho.
„Tohle jsou Scorpius a Tina, kamarádi. Chtěli by se podívat, jak vás přesazuji, pokud vám to samozřejmě nebude vadit.“
Tina si pomyslela, že by by bylo zajímavé, kdyby začaly protestovat. Ale protože se kytky chovaly pořád stejně, zřejmě jim jejich přítomnost nevadila.
„Začnu s tebou,“ přišel k jedné. Vzal ji do rukou i s květináčem. „Ten květináč už je ti malý, určitě máš už otlačené kořínky, co?“ povídal si s ní, zatímco připravoval novou hlínu. „Víš, co uděláme? Nejdřív tě vyndám z květináče i s hlínou. Je tu docela chladno, komu by se chtělo ven, viď. Nejdřív si zvykneš na tu změnu a teprve potom budeme pokračovat.“ Jak řekl, tak také udělal. Nejprve opatrně poklepával na stěny květináče, pak uchopil mandragoru těsně u hlíny a opatrně ji začal vyviklávat. Po chvíli trpělivé práce se mu podařilo vytáhnout rostlinku s celým kořenovým balem. Tina a Scorpius zvědavě přihlíželi. Albus Severus položil rostlinku na pracovní stůl, obložil ji hlínou, aby ležela rovně, pohodlně a nekutálela se ze strany na stranu. Zatímco čekal, až se aklimatizuje, rozhlížel se po srovnaných prázdných květináčích. „Myslím, že by se ti mohl líbit tento, co říkáš?“ zeptal se a ukázal vybraný květináč mandragoře. „Nebo tento,“ ukázal jí druhý. „Ne, raději tenhle,“ vrátil se k prvnímu. „Už mohu?“ zeptal se po chvíli a začal čistit rostlinku od hlíny. „A jéjej, co to tady je?“ zeptal se a dotkl se jednoho místa na těle mandragory. Vydala divný zvuk. Tina a Scorpius nervózně pohlédli k polici se sluchátky na uši. „Já vím, že tě to bolí. Máš ten kořínek poškozený. Budu ho muset uříznout, víš. Ale bude to jen kratičkou chvíli a hned ti to namočím do lektvaru. Ano?“ pokračoval v divném monologu. Okamžik a poškozený kořínek byl uříznut. Mandragora znovu zakníkala, ale brzy zmlkla, to jak byla rána ponořena do misky s nějakým lektvarem. Scorpius by byl přísahal, že slyší, jak si mandragora pomlaskává. „Dobrý?“ zeptal se po chvíli Albus Severus. „Tak a teď tě zase zahrabu. Neboj, už to bude. Já vím, tobě se nelíbí být dlouho venku, viď. Podívej, jakou jsem ti připravil hlínu. Líbí? Tak, hezky, neboj, nebudu moc přitlačovat, ať tě to nebolí. Ještě nějaký mls,“ tady zalil rostlinku výživným lektvarem, „a je to.“
Oprášil si ruce a otočil se k přátelům. „Vidíte? Nekřičela.“
„A není možné, že to je tím, že si s ní povídáš?“ navrhla Tina, když si to všechno srovnala.
Albus Severus se zamyslel. „Myslíš?“
„Chováš se k ní velmi zdvořile, řekl bych,“ rozvíjel Scorpius Tininu myšlenku. „To, jak se k ní chováš, jak na ni mluvíš. Nevím, jestli ti rozumí, ale určitě cítí, že ti na ní záleží. Možná nekřičí kvůli tobě, ne kvůli nějaké hlíně nebo teplotě.“
Chvíli bylo ticho, jak všichni přemýšleli, Albus Severus obzvlášť usilovně. „Mohli byste to tedy zkusit?“ zeptal se nakonec.
S povzdechem souhlasili.

Albus Severus nahlížel otevřenými dveřmi do učebny, kde to rozhodně nevypadalo, jako při běžném vyučování. Dokonce ani při obraně proti černé magii to takhle nevypadalo. Studenti, poznal, že z různých kolejí a různých ročníků, byli rozděleni do dvojic, trojic a bojovali spolu. Tím vším procházel nějaký muž, zřejmě vyučující. Albus Severus si nevzpomínal, že by ho ve škole kdy dřív viděl. Občas se zastavil u nějaké bojující skupinky a řekl pár slov, nebo předvedl správně kouzlo, o které se bojující snažili. Albus Severus byl nadšen z toho, co viděl. Přesně po tom toužil. Skutečně se naučit kouzla, o kterých se učil víceméně teoreticky.
„Co tu pohledáváš?“ vytáhl ho najednou dospělák z jeho skrýše za přivřenými dveřmi. Albus Severus si ani nevšiml, že došel až k němu.
„Zase šmíruješ, Albí?“ ozval se James, když si studenti všimli, co se děje.
„Albí?“ zeptal se muž.
Albus Severus se vymanil z jeho sevření a hrdě zvedl hlavu. „Albus Severus Potter.“
„Severus?“ zeptal se překvapeně.
Chlapec přikývl. Čekal, co bude. Ale nedělo se nic, alespoň ne hned. Starší muž na něj hleděl a kdyby si Albus Severus myslel, že by v jeho očích mohl zahlédnout … ne, to určitě nemohl. Profesor se jenom zamyslel.

 

Procházel chodbami, využívaje své letité nespavosti. Děsil sexuchtivé, hormony zmítané, studenty ukryté ve všech možných i nemožných zákoutích hradu. Vlastně už ho to ani nebavilo. Dopředu věděl, kde je najde, jak se budou tvářit, jak budou koktat a jak ho budou nenávidět. V posledních letech se k těmto pochůzkám uchyloval spíš ze setrvačnosti, noc co noc křižoval chodby hradu a rozséval zášť.
Minul sousoší Nešťastných milenců, když tu jeho pozornost přilákaly podivné zvuky přicházející ze zazděného výklenku. Podle legendy, často vyprávěné současným ředitelem školy, tu Voldřich Malovec z Chejnova a Winterberka a na Ždíkově, jeden z mála cizinců stojících v čele školy, právě zde nechal v roce 1163 zazdít nešťastné milence, jejichž sousoší právě minul.
Prudce odhrnul závěsy a spatřil jednoho ze svých studentů. „Mohu vědět, proč potkávám jednoho z nejlepších studentů na tomto místě a...“ zvedl chlapcovu hlavu a hůlku přiblížil, aby lépe viděl. Pečlivě si prohlédl jeho tvář, jakkoli se tomu chlapec snažil bránit, „...plačícího?“ Chlapec se pokusil trucovitě vytrhnout ze sevření překvapivě pevných prstů. Když se přesvědčil, že je to marné, zmučeně zavřel oči a nechal ředitele své koleje, aby si ho dál prohlížel. Bylo to ponižující, ale momentálně s tím nešlo nic dělat. Trvalo to celou věčnost a najednou byl volný. Chladný vzduch nepříjemně studil v místech zahřátých zkoumavým dotykem. Ani si nestačil oddechnout. „Následujte mne.“ To ho překvapilo. Nepředpokládal, že dostane školní trest.
Rozhlížel se po místnosti. Byla překvapivě útulná, studenou kamennou podlahu pokrýval vysoký hustý koberec. Oproti všeobecnému mínění tu nepanovala zeleno-stříbrno-černá sychravost. Barvy koberců i nábytku byly vybrány s patrným vkusem a jemnocitem, z pastelové škály odstínů. Překvapeně zamrkal, když mu ředitel koleje vtiskl do ruky sklenku s pitím. „Opatrně,“ zaznělo poněkud opožděné varování, když se pod náporem ostrého alkoholu rozkašlal.
Seděl, cítil teplo, které se s každým douškem rozlévalo po jeho žilách. Ve velkém pohodlném křesle se cítil tak dobře, jako snad ještě nikdy v životě. Jeho zasněním pronikl hlas připomínající krutou realitu všedního dne.
„Týká se to zítřejší oslavy vašich narozenin a toho, co je s tím spojené.“ Neptal se. Konstatoval.
„Nic jsem neřekl,“ začal se bránit chlapec.
Chápavě přikývl. „Váš otec ve vás vkládá mnoho nadějí. Jistě by ho překvapilo, že v předvečer nejvýznamnějšího dne ve vašem životě, sedíte u Nešťastných milenců a brečíte, jak malá holka.“
„Proč to říkáte? Myslíte, že to nevím? Proto lidé sedávají u Nešťastných milenců, aby je nikdo neviděl.“ Jeho hrdost se snažila ozvat, ale příliš se to nedařilo. Byl zoufalý.
„Protože tomu tak je. Nebo se mýlím?“
„Chcete mě zabít?“ zeptal se vyděšeně chlapec. Podle toho, co mu otec říkal, byl jeho profesor tím posledním, komu by se měl se svými pochybnostmi svěřovat. Nejvěrnější z věrných, poslední svého druhu, tak o něm otec mluvil.
Chvíli neodpovídal. Zvedl se ze svého křesla, v ruce sklenku s vlastním pitím, přešel po místnosti a zastavil se u knihovny. Vypadal, jako by si chtěl vybrat knihu, ale náhle zapomněl, jakou. „Je to závažné rozhodnutí, které vás zítra čeká. Změní celý váš život. Váš život, tedy by to mělo být vaše rozhodnutí.“
Chlapec opatrně odložil skleničku na stůl. Tohle tedy řádně smrdělo. „To má být nějaká zkouška? Jestli je na mě spoleh? Jestli jsem dostatečně...“
„Nesmysl,“ odbyl ho, lehce povýšeně, lehce melancholicky.
„Já vám nerozumím, pane,“ řekl tedy opatrně.
„Za svá rozhodnutí musíte nést odpovědnost. Neponese ji váš otec, příbuzní, spolužáci. Toto není rozhodnutí, které si můžete pozítří rozmyslet. Je to na doživotí a to neříkám s nadsázkou. Přičemž je možné, že to nemusí být příliš dlouho, pokud jen jedinkrát zaváháte. Musíte si tedy být stoprocentně jist. Ne, víc! Nesmí vás k tomu přivést přání okolí, touha po pomstě... nebo zoufalství.“ Jeho hlas se pomalu ztrácel v tichu narušovaném pouze praskotem ohně v krbu. I ten se však ztišil, jako by vycítil vážnost situace.
Hleděl na svého profesora. Skutečně říkal to, co si myslí? Tak to přece nemohlo být. To... Nevšiml si, že mu opět tečou slzy a třese se mu hlas. „Co mám dělat?“ takřka zašeptal proti své vůli.
Otočil se a přišel až k chlapci. Překvapil oba, když se k němu shýbl a uchopil jeho tvář do svých dlaní. „Jděte k řediteli,“ zazněla šílená rada.
„Jste se zbláznil. Zavřou mě!“
Zavrtěl hlavou. „Ještě nejste plnoletý. Ať jste udělal cokoli, a já vím, že to nebylo nic závažného – ZATÍM – nejste za to plně odpovědný. To budete až zítra. Teď ještě máte šanci změnit svůj osud. Vezměte ho do vlastních rukou. Nekažte si život kvůli přání ostatních...“
Uchopil svého profesora za obě zápěstí. „Děkuji, pane. Já... já vám moc děkuji. Já...“ zajíkal se.
„Rozumím, co chcete říci. Jednou si třeba na dnešní večer vzpomenete.“
„Nikdy nezapomenu,“ opravil.

 

„Tak tedy Severus,“ řekl po chvíli dospělák. „A co tu pohledáváš?“
„Šel jsem kolem a slyšel hluk souboje. Zajímá mě to,“ vysvětloval Albus Severus. „Chtěl bych sem také chodit.“
James protočil panenky. Jeho brácha je fakt kus idiota.
„Bohužel, do klubu beru jen studenty od třetího ročníku. Tady se bojuje. Předpokladem je už mít nějaký základ.“
„Jsem sice teprve v prvním ročníku, ale jsem dobrý,“ nenechal se jen tak odbýt.
Tak zvláštně se usmál. „Jednou budeš velmi schopným kouzelníkem, Severe. Ale dnes jsi ještě dítě.“
Zamračil se. Tak přesně tohle nesnášel.
„Dobře, braň se,“ ustoupil vyučující.
Albus Severus zaujal postoj. Profesor lehce zkameněl. Ten maličký smělý kouzelníček nesl barvy Havraspáru, ale jeho postoj byl typicky zmijozelský.
Profesor se vzpamatoval a zaútočil.
Jistě, Albus Severus nebyl na svou kouzelnickou úroveň špatný. Dokázal však odrazit jen několik málo prvních kleteb a sám vyučujícímu pouze zapálil hábit. Když ho jedno z kouzel srazilo na zem a zarylo se do jeho ramene, stiskl zuby, aby nekřičel. Tak moc to bolelo. Naštěstí vyučující přestal. „Jsi dobrý,“ řekl chladně nad chlapcem, který se snažil zvednout. „Ale ne dost. Vrať se, až budeš lepší.“
„Pane Trelawney,“ oslovil ho James. „Dovedu ho na ošetřovnu.“ Nemohl se dočkat, až zůstane se svým podařeným bráškou o samotě, aby mu vysvětlil, co si o jeho dnešním vystoupení myslí.
„Dojde sám,“ zakázal vyučující.
Albus Severus se vypravil k ošetřovně. Ale po pár metrech cesty se zastavil. Co řekne madam Pommfreyové až se bude ptát? A že se bude ptát. Nic, nikam nepůjde, však ono to přejde.
Zalezl do nejbližší umývárny. Věci si opatrně položil na zem, svlékl hábit a košili a zkoumal zranění.
Nebylo to tak strašné, jak se to zdálo. Modřina přes celé rameno sice nevypadala dobře, ale bolest už polevovala.
Alba Severa napadlo, že by se mohl pokusit vyrobit mast na modřiny. Ostatně recept na ni byl v seznamu lektvarů a léčiv, co dostal od madam Pommfreyové.

Hned běžel do knihovny. Touhle dobou tam nikdo nebyl, jen knihovnice paní Pinceová, ale ta si už stačila zvyknout, že Albus Severus trávil většinu času zde. A protože jejímu bedlivému zraku neuniklo, jak zachází s knihami, ani si ho nevšímala.
Albus Severus si to zamířil k regálu s knihami o léčivých lektvarech, téměř ihned našel tu správnou knihu, nalistoval recept na hojící mast a opsal si seznam přísad a postup práce.
„Severusi, jsi tu?“ přerušilo ho tiché volání.
„Kde bych byl?“ zatím sám se sebou spokojen se usmál na Tinu. „Něco se děje?“ zeptal se přicházející kamarádky.
„Hledám tě, chtěl jsi přece jít se mnou na večeři a už je nejvyšší čas...Co to máš?“ všimla si Tina knihy a napsaného textu na pergamenu.
„Nic, zkusím jen pro madam Pommfreyovou udělat hojivou mast. Hele, není to tak složité,“ přistrčil pergamen před Tinu.
Ta si text přečetla.
„Ano, nebude to složité. A to chceš dělat ještě dnes?“
„Po večeři. Budu ho dělat v Křiklanově laboratoři. Chceš tam jít se mnou?“ zeptal se Albus Severus Tiny.
„Ano, ale teď pojď na tu večeři,“ kývla Tina.
„Ano mami,“ uculil se Albus Severus.
Paní Pinceová celý jejich rozhovor slyšela, i když se tvářila, že tam vlastně vůbec není. Dívala se za odcházejícími dětmi s úsměvem.
Měla ráda tyhle typy studentů a možná, kdyby Albus Severus chtěl, klidně by ho pustila i do oddělení s omezeným přístupem.

 

Úplně na konci zakázaného lesa se mudlové rozhodli stavět. Nevěděli, že les je zakázaný, netušili, že v sobě ukrývá mnohá tajemství, ani v nejdivočejších snech by nikoho z nich nenapadlo, že právě zakázaný les byl před devatenácti lety bitevním polem, že ty vysoké a ztepilé stromy byly němými svědky souboje dvou protikladných sil. Kdo by jen mohl tušit, že kousek dál je podivná křovina. No, na první pohled to byl jen zakrslý tis. Na ten druhý už bylo vidět, že je jakýsi celý omrzlý, jako postříbřený a že u jeho kořenů leží nějaký cár hadru.
Nejen tis, ale i tráva v okolí vypadala jako spálená mrazem. Ovšem s vytrvalostí sobě vlastní, se snažila stále růst a nebylo nic, co by jí v tom mohlo zabránit. Snad jen trochu přibrzdit, zohyzdit tvary jejích stélek a lístků, nedovolit jí rozkvést a vysemenit. Traviny tedy našly jinou cestu. Promrzlou hlínou skrze kořínky se draly na světlo další a další nemocně zelené výhonky, které navzdory nevhodným podmínkám tvrdohlavě rostly pomalu dál.

 

Hned jak Albus Severus dojedl, upřel zrak na Scorpia. Kývli na sebe. Bylo to znamení, že je cosi k řešení a tak když po jídle odcházel Albus Severus s Tinou, Scorpius už na ně čekal na obvyklém místě – u brnění hned vedle vchodu do Velké síně.
„Máme něco v plánu?“ zeptal se Scorpius.
„Půjdeš s námi do Křikovy laboratoře zkusit udělat hojivou mast?“ předběhla Tina Alba Severa s odpovědí.
„Jistě. Rád,“ krátce odpověděl Scorpius a všichni tři šli rovnou do Křiklanovy laboratoře.
„A hele, kam se jde? Kam se jde?“ zastoupil jim náhle cestu James se svými kamarády.
„Albus Severus se zamračil. Tak ten jim tam akorát chyběl. Kam čert nemůže, fakt nastrčí jeho bratříčka.
„Nic ti po tom není Jamesi,“ odsekl Albus Severus v odpověď.
To už James držel v ruce hůlku.
„Okamžitě mi to řekni, nebo tě uřknu, že ti naroste prasečí rypák!“ uhodil James na svého mladšího bratra.
„Pak ale budeš mít ty sloní chobot!“ postavila se Tina před Alba Severa.
James se začal smát.
„On se schovává za holku!“
„Jdeme,“ uzavřel „debatu“ Scorpius a vykročil.
„Hele, Malfoyi, moc se tu neroztahuj. Vaši rodinu by měli celou zavřít do Azkabanu...“ pustil se James do nadávek, zatímco jeho kamarádi tam celou dobu jen mlčky stáli. Nanejvýš se pochechtávali a čekali s hůlkami v rukách.
Scorpius se na Jamese podíval, podíval se i na ostatní nebelvírské, vrátil se pohledem na Jamese, lehce se ušklíbl a pronesl:
„Někdo jako ty, mě nemůže urazit.“
Už už chtěl James nějak ošklivě proklít nejen svého bratra, ale i jeho kamarády.
„Co se tu děje? Pane Pottere, tedy vy, Albe Severe, jdete za mnou?“ Profesor Křiklan se objevil jako na zavolanou.
„Ano, jdeme za vámi, pane profesore,“ kývl Albus Severus.
James se svou partou zmizeli jako pára nad kotlíkem.
Trojice odcházela s profesorem Křiklanem do laboratoře. Cestou Albus Severus sdělil profesoru, co mají v úmyslu a ten, nadšen zájmem studentů o lektvary, je okamžitě ujišťoval, že vše potřebné zcela náhodou zrovna má a že tedy můžou pracovat podle chuti, ovšem pouze do deseti hodin, protože se po večerce nesmí potulovat po škole.
Křiklanovo brebentění všichni tři jen odkývali a když odešel, oddechli si.
Sotva je profesor zanechal samotné ve své laboratoři s hromadou přísad do lektvarů, otočil se Albus Severus ke Scorpiovi. „Původně jsem uvažoval o tom, že bych se ti omluvil za chování svého bratra. Pak mi došlo, že výhodnější bude pořídit si obrovský transparent s takovou omluvou a nosit ho soustavně s sebou. Kdybych se měl omlouvat pokaždé, když se můj bratr zachová jako idiot, za chvíli bych přišel o hlas.“
„Považujme to za vyřízené, ano?“ přijal Scorpius omluvu.
„Tobě děkuji, Tino,“ otočil se k dívce. „Ale nemusíš mě chránit před mým bratrem. Nepřeji si, aby ti ublížil. Je to pouze spor nás dvou. Asi jsem ti to měl říci, vám oběma, dřív, než jsme se začali scházet.“ Na chvíli zrozpačitěl.
Tina přišla až k němu. „Zapomeň na to. Jsme přece přátelé. Nemůžeš se hádat se svým bratrem. Od toho máš přátele, aby se tě zastávali.“
Zavřel na kratičký okamžik oči a z zhluboka se nadechl. „Já to ale nechci, Tino. Rozumíš?“
Pustila jeho paži. „Tak promiň,“ řekla a zamířila ke svému kotlíku. V tu chvíli si Albus Severus připadal jako hlupák. Když se podíval na Scorpia, jeho pohled mu potvrdil nejčernější obavy. Je hlupák. A ještě jaký! Rozhlédl se kolem, popadl list pergamenu a v mžiku z něj složil vlaštovku. Hodil ji za Tinou, stále byla zády k němu. Když ji vlaštovka míjela, poslušna kouzla změnila se ve skutečnou vlaštovku. Oblétla několikrát Tinu a pak se jí posadila na rameno. Zašvitořila jí něco do ucha a pak se o ni otřela. Tina se nadšeně otočila a na Sevův kajícný pohled odpověděla úsměvem. Prstem pohladila vlaštovku po hlavičce a pak už se sklonila k přísadám. Scorpius se hrozně dospěle ušklíbl a následoval jejího příkladu.

Nějakou dobu bylo slyšet jen cinkání nádob, křupání lámaných, řezaných přísad, syčení unikající páry. Ve třech kotlících se připravovala hojivá mast. Pokud se všem podaří, madam Pommefreyová bude mít radost.
Tina se podívala směrem ke Sevovu kotlíku a vypískla nadšením. „To je skvělé, Seve!“ ukazovala na kotlík, v němž se pohybovala měchačka... naprosto sama. A pohybovala se naprosto precizně.
Albus Severus nemohl skrýt potěšený, lehce spokojený, úsměv. „Naučila mě to madam Pommefreyová.“
„Myslím, že to mám,“ řekl Scorpius, který se kouzelnickými kousky svého kamaráda dost bavil. Stejně tak jistou naivitou, kterou projevovala Tina. Trochu ho mrzelo, že ji neprojevuje i ve vztahu k němu, ale člověk nemůže chtít všechno.
Tina se trochu zamračila. Jednou by chtěla být ona tou, kdo má lektvar nejdřív ze všech. Pokud možno navíc i správně. Na druhou stranu to Scorpiovi přála. Od svého dědy se dozvěděla, že to vlastně má Scorpius dost těžké. Přála mu tedy, aby se mu dařilo.
Brzy i ona a Albus Severus dokončily svou mast a za chvíli stály na stolku tři kalíšky masti, s úhledně nadepsaným označením.
„Hotovo,“ usmáli se ti tři na sebe.
„Už běžte, já ty masti odnesu madam Pommfeyové,“ řekl Albus Severus Tině a Scorpiovi.
„Dnešní večer považuji za velmi úspěšný, tak dobrou noc Severe. Tino, doprovodím tě,“ rozloučil se Scorpius a nabídl dospělým gestem Tině rámě.
Tina se zachichotala, ale přijala Scorpiovo rámě, že se nechá doprovodit.
Popřáli si dobrou noc a Albus Severus v laboratoři osaměl. Ještě se rozhlédl, zda nenechali někde nějaký nepořádek, sebral tři kelímky s mastí a pečlivě za sebou zavřel dveře laboratoře.
Na patře, kde byla ošetřovna, ale nešel přímo za madam Poppy, ale vešel do umývárny. Položil na umyvadlo kelímky s mastmi a dnes již podruhé si sundal košili. Modřina pořádně potemněla a vypadala docela příšerně. Dokonce i stejně příšerně bolela.
Podíval se na kelímky a rozhodoval se, kterou mastí se namaže. Ne, že by nevěřil svým přátelům, ale nakonec sáhl po svém výrobku. Odšrouboval víčko, nabral na dva prsty mast a...
Kroutil se u zrcadla na všechny strany, ale na modřinu si nemohl nějak dosáhnout. V té chvíli vstoupil do umývárny Scorpius.
„Severe? Co tu...,“ všiml si nepěkného zbarvení ramene svého přítele.
Albus Severus se lekl, ale ihned se vzpamatoval. Naštěstí to nebyl James, nebo někdo jemu podobný.
„Testuju tu mast,“ snažil se o klidný tón řeči, ačkoliv mu úlek trochu rozklepal kolena i hlas.
„Namažu ti to, chceš?“ otázal se Scorpius. Neptal se, kde k té modřině Albus Severus přišel, čekal, že mu to poví sám.
Albus Severus podal kelímek s mastí Scorpiovi. „Slyšel jsi něco o soubojnickém klubu?“ začal otázkou.
„Jistě. Smí se tam od třetího ročníku. Proč?“ mezi slovy Scorpius opatrně natíral kamarádovi modřinu.
„Chtěl jsem tam hned. Profesor Trelawney mě zkoušel, ale nevzal mě. Zatím.“ Přiznával Albus Severus.
„Aha. Ovšem. Jsi blázen,“ usmál se Scorpius a plácl Alba Severa kamarádsky přes záda.
„Hotovo.“

 

Kruh - 6. kapitola

Kruh - 8. kapitola

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat