Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

 

„Vítám vás na první hodině obrany proti černé magii po vánocích,“ začala profesorka Cassi Crocco, sotva se za ní zavřely dveře učebny.
„Dobrý den, profesorko Crocco,“ pozdravili studenti. Pokud snad ještě někomu přišlo směšné spojení „profesorko Crocco“ evokující představu koktání, nechal si úsměv, natož potom smích, pro sebe. Profesorka Crocco byla občas poněkud vztahovačná a kdo se jí znelíbil, mohl mluvit o velkém štěstí, když po hodině obrany černé magie skončil na ošetřovně pouze na týden.
„Pokud mi paměť dobře slouží, měli jste si na dnešek nastudovat teorii k základním štítovým kouzlům,“ pokračovala ve výkladu, když se u tabule prudce otočila ke studentům a opřela se o katedru.
Pokud sloužila paměť Albu Severovi a ostatním, nic takového před vánoci neříkala. Ne že by mu to vadilo, ale chápal, že ostatní, snad s výjimkou Tiny a možná tak Echise Mitrodata, to tak nevidí. Ovšem ani teď se nikdo neodvážil projevit opačný názor, než profesorka Crocco. Jakýkoli názor.
„Pane Sandersi, pojďte mi něco říci o základních štítových kouzlech,“ začala se svým oblíbeným zkoušením.
O deset minut později nebyla příliš spokojena. Rozhlížela se po třídě a přemýšlela, kdo by jí tak mohl zlepšit náladu. „Pane Pottere, pojďte,“ zaklepala hůlkou ke katedře.
„V učebnici jsou štítová kouzla rozdělena do několika kategorií. Samostatně pak stojí kouzlo protego...“
„Víte proč?“
Skoro se na profesorku Crocco rozzlobil. Přerušila ho uprostřed myšlenky a přitom se zeptala přesně na to, co chtěl sám říci. „Protože jej používají studenti i mistři obrany proti černé magii. Kouzlo je pořád stejné, jen se mění síla, s jakou je použito.“
„Pět bodů Havraspáru. Posaďte se.“
Vždyť ještě nic neřekl... Nicméně se bez diskuse posadil a soustředěně poslouchal výklad. „Tak tedy kouzlo protego. Jde o štítové kouzlo, které se používá proti méně škodlivým kouzlům, uřknutím a kletbám. Způsobí, že se kletba neškodně odrazí. Od tohoto kouzla lze vytvářet různé variace, například protego totalum k ochraně nějakého místa, nebo protego horribilis. Doufejte, že poslední dvě varianty nikdy nepoužijete. Potíž je v tom, že nestačí jen říci protgego horribilis. Musíte se sami cítit příšerně a pak bude i vaše kouzlo příšerné. Tak, teď se rozdělte do dvojic, budete ho zkoušet. Správný pohyb hůlky je takto...“ ukončila svůj výklad bezchybným provedením kouzla.
Když už byli všichni odření, otlučení a znechucení od toho, jak více či méně úspěšně zkoušeli vykouzlit jednoduché štítové kouzlo, profesorka Crocco je zastavila. Udýcháni usedli zpět do lavic.
„Nemůžete se stále jen bránit. Ano, vidím ve vašich tvářích, že mnozí se mnou nesouhlasí. Proč útočit, když se člověk může bránit. Není to špatné být útočníkem? Jistě máte v lecčems pravdu. Ale existuje, mudlové by řekli, zlatá střední cesta. A těmi jsou aktivní obranná kouzla. Typickým příkladem, je kouzlo expelliarmus. Čím lépe se toto kouzlo naučíte, tím lépe. Když ho provedete správně, protivníka odzbrojí. Když ho uděláte naštvaně, praštíte protivníkem o zeď. Samozřejmě příliš nefunguje, jestliže je váš protivník mistrem v bezhůlkovém kouzlení. Ale to je látka vyšších ročníků,“ dodala, sotva si všimla zvídavého pohledu Alba Severa. „Teď si tedy vyzkoušíme odzbrojit svého protivníka. Opět do dvojic...
„Už dost,“ prosila Tina o půl hodiny později. Ať se snažila, jak se snažila, Sev byl prostě lepší. Teď se k ní naklonil a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát. „Jsi tak dobrý,“ neudržela se obdivného projevu.
Potěšeně se na ni usmál. „Jen jsem si to pečlivě pročítal o vánocích. Neměl jsem co na práci. Proto jsem o trochu dopředu,“ vysvětloval. Rozhlédl se, jestli je někdo nesleduje a mávnutím hůlky vykouzlil krásného barevného motýla, který se usadil Tině ve vlasech. Na toto kouzlo byl náležitě pyšný. Našel ho v Týdenníku čarodějek a učil se ho pro Lily. Vida, jak se teď hodilo. Dobře si všiml, že Tině udělal radost.

To je horší, než smrt...

V nemocnici u svatého Munga na uzavřeném oddělení, kde byli umístěni pacienti s nemocnou duší, na pokoji s označením 39 ležela pacientka. Ležela tiše, ale nespala. Upřený skelný pohled ukazoval, že ta drobná žena nevnímá.
„Sybillo, máte návštěvu,“ vešla do pokoje lékouzelnice a za ní vysoká mladá žena s hodně dlouhými světlými vlasy.
Oslovená nereagovala.
„Jste hodná, slečno Láskorádová, že chodíte za svou bývalou profesorkou,“ řekla lékouzelnice tiše, „víte, nikdo jiný za ní nechodí.“
Lenka Láskorádová se na lékouzelnici usmála. „To já ráda. Mám paní profesorce vždycky tolik co vyprávět. Představte si, že jsem zrovna nedávno objevila v tátových věcech protokosonový ořech. A pak prý, že nic takového neexistuje...“pokračovala by Lenka, ale lékouzelnice ji přerušila: „To je jistě velmi zajímavé, slečno, ale já už musím jít. Až budete chtít odejít, zazvoňte na mě, prosím“ a odešla.
Lenka Láskorádová se posadila na postel.
„Jak se dnes máte, paní profesorko Trelawneyová?“ pohladila nemocnou ženu. Ta se jako vždycky ani nehnula.
„Jistě zase o kousek lépe, že?“ povídala Lenka dál.
„Představte si, paní profesorko, byla jsem o vánocích u Harryho a Ginny. Měli tam celou Weasleyovic rodinu, Hermiona přijela s Ronem a dětmi, dokonce i jejich tetička Muriel, kdoví, kolik už jí je let, pořád je to velmi čiperná dáma. A Lily poprvé kouzlila. A úplně jsem zapomněla! Letos do Bradavic nastoupil i Albus Severus....“
Lenčino chaotické vyprávění umlčel nevídaný čin. Po letech letargie oči Sybilly Trelawneyové projevily známku života. A nejen to. Věštkyně se najednou prudce posadila, chytila se za krk a sípavým přízračným hlasem promluvila: „Plíživé cosi. Neočekávané, nezvané, zmocní se lidského srdce. Opanuje mysl a dá pocit falešné moci...Varuji! Varuji! VA-RU-JI!!!“
A opět se bez dalších známek vědomí zhroutila do polohy, v jaké strávila posledních devatenáct let.
Lenka na ni chvíli vyděšeně hleděla. To je divné. Co má dělat? Zazvonila na lékouzelnici a ta jí přišla otevřít.
„Slečno, stalo se něco? Jste hrozně bledá...“ měla lékouzelnice starost.
„To nic, jen byste jí měli častěji větrat, má v pokoji hrozně vydýchaný vzduch a v takovém by se vám tu mohli přemnožit škrkny, na ně pozor jsou...to je jedno, naschledanou.“
Skoro to vypadalo, že Lenka od sv. Munga utekla.
Lékouzelnice chvíli vypadala, jakože přemýšlí, co se asi stalo, ale pak mávla rukou a šla si po své práci. Vždyť ona vlastně tahle Lenka Láskorádová byla stejně nějaká divná. Nejspíš je to další adeptka na pokoj na jejich oddělení.

Tu noc spal Harry Potter dost neklidně. Převaloval se v posteli, až probudil Ginny.
"Harry," šeptem se ho snažila probudit, ale on sebou cukal a obličej se mu stahoval v různých grimasách.
"Harry! Tak Harry! Probuď se!" tentokrát s manželem Ginny zatřásla.
"Co je? Kde je? Ne! Ne!" Posadil se zmateně a ruka mu automaticky zamířila k jizvě, která už devatenáct let byla v klidu. Ani dnes, teď, v této chvíli, nemohl říct, zda ji cítí, ten pohyb byl čistě spontánní.
"Harry, co se děje?" Ginny jeho chování vyděsilo. "Jizva?"
Harry si promnu čelo a oči.
"Ne, jizva...to nic, jen se mi asi něco zdálo...já nevím..." byl stále dost mimo.
Ginny se k němu vrhla, objala ho a Harry ji k sobě přitiskl.
"To nic, Ginny, asi jen zlý sen, opravdu se nic neděje."
Seděli ještě dlouho v této pozici. Ginny se snažila sama sebe v duchu přesvědčit, že se vylekala úplně zbytečně a Harry zase, že jizva je stále v klidu, že nezabolela, že se nic neděje, že...že...že...jen drobátko zasvědila...


„Stejně je to zvláštní, ten název,“ přemýšlela Tina tak trochu nahlas. Albus Severus zvedl hlavu od pergamenu popsaného rozpisem na první lektvar a také jeho vlastními poznámkami. Podíval se na Tinu, která zuřivě snášela věci na přípravu lektvarů. Ano, v laboratoři profesora Křiklana bylo třeba vše snášet. Profesor Křiklan nebyl z nejpořádnějších a tak bylo možné podložku na kuchání ropušáků nalézt mezi třezalkou a chlipníkem, případně zahrabanou pod hromadami písemných prací. Scorpius se opíral o stůl, ruce složené na hrudi. Tento postoj se Albu Severovi příliš nelíbil. Působil poněkud defenzivně, mohl-li to tak říci. Scorpius se sice tak netvářil, ale působil dojmem, jako by se chtěl před něčím či někým bránit. No, o tom by mohl Albus Severus vyprávět. On a jeho bratr.
„Proč?“
Pokrčila rameny. „Tak si říkám... zlatý kotlíček. Chápu, že kotlíček. Je to předstupeň normální soutěže. Dětská varianta,“ ušklíbla se. „Ale proč zrovna zlatý? Zlato je sice hezké,“ blýskla pohledem po Scorpiovi, „ale tak měkké, že se za chvíli rozvaří. Co s tím chceš dělat?“
Pokýval hlavou. Na tohle znal jasnou odpověď a, výjimečně, by ji znal i jeho povedený bratr. „A přesto se používá k přípravě jednoho z nejmocnějších lektvarů...“
„Skutečně?“ zajímal se Scorpius.
„Ano. Připravuje se v něm vlkodlačí lektvar.“
Scorpius zbledl. A to tak, že i na jeho bledé tváři to bylo víc než patrné. „Aha,“ řekl jen přiškrceně.
„Něco se děje?“ zeptal se Albus Severus, když to nevypadalo, že bude Scorpius pokračovat.
Tina si bystře prohlédla oba chlapce. „Jsem hloupá, zapomněla jsem třísky z hyliasu. Hned jsem zpátky.“ Vyběhla z Křiklanovy laboratoře a nechala chlapce o samotě.
Scorpius se trochu sebral. Sakra! Je přece Malfoy. „Jednou jsem viděl vlkodlaka,“ začal vyprávět tak klidně, jak jen to dokázal. „Zrovna něco zabil a požíral to.“
Albus Severus se pro tuto chvíli vykašlal na lektvar proti kouzelnické chřipce. To mohlo počkat. „Viděl jsi divokého vlkodlaka?“
„Nerozumím...“
„Před třiceti lety jeden mistr lektvarů vymyslel lektvar, který způsobí, že vlkodlak se sice promění, ale zachová si své lidské já.“
Scorpius se otřásl téměř viditelně. „Tak tenhle rozhodně s člověkem neměl mnoho společného. Babička mě zachránila na poslední chvíli.“
Albus Severus na svého kamaráda zíral pln obdivu. „Já bych se s takovým zážitkem asi nedokázal vyrovnat. Otec mi jednou vyprávěl, jak se setkal s divokým vlkodlakem a nechtěl bych to zažít.“
Scorpius pokrčil rameny a snažil se, aby to vypadalo naprosto lhostejně. „Občas se mi o tom zdá,“ řekl a pak už na toto téma nepromluvil.
Ostatně, chvíli po jeho naprosto nemalfoyovském (jak on si myslel) přiznání se do laboratoře vrátila Tina s přísadami. Vlastně to uvítal. Nechtěl vyprávět dál. Nechtěl vzpomínat dál, na ty šílené noční můry, které nepřestaly ani po pěti letech. Otec prohlásil, že musí nést následky svého rozhodnutí, když neuposlechl zákaz rodičů a v noci vylezl z domu a pak i ze zahrady. Proto mu nenechal vymazat paměť. Scorpiovi trochu vadilo, že byl až tak moc upřímný, ale na druhou stranu se mu trochu ulevilo. Tomu nerozuměl. Věděl ale, že Albus Severus si to nechá pro sebe.

Albus Severus sledoval Tinu a Scorpia, jak se potýkají s úkoly, které jim uložil. Vysvětlil jim, že nejprve on sám si lektvar vyzkoušel, pod zdráhavým vedením profesora Křiklana, který pochopil, že po půl roce výuky lektvarů, byť doplněné samostudiem, prostě chlapec není schopen dělat bez dalšího lektvary použitelné pro ošetřovnu. Takže tedy dohlížel na to, co se Albus Severus nejprve naučil a když to schválil, začal to učit svůj „tým“ na soutěž o Zlatý kotlíček, jejíž začátek už se blížil. Vlastně už v září se měly týmy osobně dostavit do Velké auly fakulty lektvarové a experimentální magie při Merlinově universitě v Caustonu, kde se budou zadávat jednotlivé úkoly.
Tina dokázala rychleji krájet, drtit, řezat a štípat potřebné ingredience, jenže se ještě nedokázala tolik soustředit, takže si nepamatovala, kolik toho už má připraveného. Scorpius se zdál být nadán vynikajícím rozpoznáváním barev. Ano, pomyslel si uznale Albus Severus. Jejich tým bude skvělý. Ještě teď se bavil reakcí rodičů a příbuzných, když se zjistilo, že sestřenice Rose v lektvarech příliš neexceluje. On, Albus Severus, měl pocit, že je to spíš přehnanou zálibou ve čtení Týdenníku mladých čarodějek, obzvlášť poté, co se do povědomí mladých dívek nesmazatelně zapsal Krasomil Přemilý, kouzelník a iluzionista, než že by se skutečně nemohla lektvary naučit. Jenže koho zajímá, co si myslí Albus Severus. Ale to se jednoho dne změní...

Složil dopis, který dostal od rodičů a uklidil ho do zásuvky nočního stolku. Pečlivě uzamkl kouzlem. Tentokrát otec dostál svým slibům. Přestal Scorpiovi vyplácet pravidelnou měsíční apanáž a znemožnil mu přístup rodinným účtům. To všechno kvůli tomu, že se odmítl vzdát svého přátelství se Severem. Rozhlédl se po vybavení svého pokoje. Brzy ho bude muset opustit, neboť otec odmítl platit cokoli. Jistě, školné platit bude, to prosadila babička. Ale bude se muset nastěhovat k ostatním. Sakra! Proč mu tohle dělá? Ale Scorpius mu tu radost neudělá. Nebude se ponižovat a prosit o kapesné, ani nezradí svého kamaráda. To raději... uh... bude pracovat. K tomuto rozhodnutí se mu nešlo dobře ani snadno. Věděl, že pro Malfoye je práce něco nepředstavitelně ponižujícího. Jenže situace, do jaké ho staví jeho vlastní otec, je ještě ponižující.
Na okno stále ještě jeho soukromého pokoje, zaťukala sova. Poznal v ní běžnou sovu školní. Nesla nějaký balíček. Tázavě pozvedl obočí, jako by mu sova mohla odpovědět. Odebral jí tedy, co nesla a nepřekvapilo ho, když odletěla, aniž by něco řekla. Tyhle školní sovy jsou hrozně nafoukané. Opatrně rozbalil balíček a pak už jen překvapeně zíral na... malého plyšového medvídka v pleteném svetru s písmenem T na hrudníku. Nemohl se vzpamatovat, držel medvídka a pod prsty cítil příjemnou „srst“. Po chvíli si všiml, že k medvídkovi byl přibalen vzkaz, který mu omylem upadl na postel. Zvedl ho. „Jmenuje se Teddy. Myslím, že ty ho potřebuješ víc, než já. Buď na něj hodný.“ Podpis chyběl. Ale to nic neznamenalo. Nejenže bezpečně poznal Severovo písmo, ale nikdo v Bradavicích u sebe neměl plyšového medvídka a pokud ano, jistě by se s ním o něj nepodělil. Podezřívavě se rozhlédl, jako by se bál, že i tady, v jeho soukromém pokoji, jej někdo sleduje a mohl by ho přistihnout při něčem nemalfoyovském. Pak k sobě medvídka pevně přitiskl.

Rose se nedívala nalevo ani napravo a nesla svůj objev do nebelvírské věže. Ráda by se rozběhla, aby se v ložnici mohla co nejdřív pochlubit. Jenže kdyby se rozběhla, určitě by si jí někdo všiml, zajímal by se, kam jde, co nese, v neposlední řadě by mohla svůj objev upustit. Na první pohled se nejednalo o nic důležitého. Skleněná věštecká koule. No dobře, nebyla z obyčejného skla, ale z křišťálu. A vlastně to nebyla obyčejná věštecká koule, ale... prostě něco úžasného. Rose na to vlastně přišla úplně omylem.
Komnaty na astronomické věži byly už léta zavřené. Ne, vstup do nich nebyl zakázán, jen tam prostě nikdy nikdo nechodil. Možná to nějak souviselo s tím, že aby se k nim člověk dostal, musel překonat nedozírné množství schodů. Na to schodiště se také Rose dostala díky náhodě. Náhodou totiž otevřela přenosnou bedýnku se svou krysou a ta, ucítivši závan svobody, jala se prchat právě směrem k zapomenutým komnatám na vrchu Astronomické věže.
Rose se snažila dohonit to neposedné zvíře, ale poslední, co zahlédla, byla špička ocásku, mizící ve škvíře pod dveřmi. Dveřmi? No ano, byly tu dveře a notně zaprášené a vůbec jevící známky toho, že tu nikdo dlouho nebyl. Rose zkusila vzít za kliku. Šlo to ztěžka, zrezivělý kov skřípal a všelijak vzdoroval, ale zámkem ani kouzlem zajištěný nebyl. Rose se podařilo dveře pootevřít natolik, aby se protáhla dovnitř. Tak kam se mohla ta hloupá krysa schovat? Rose se rozhlížela po prostoru a její oči se soustředily jen na to, jestli uvidí krysu. Kdyby se to zvíře ztratilo, to by byl táta asi zklamaný. Totiž u Weasleyů měli vždycky krysu, i přes už téměř zapomenuté potíže s Prašivkou, která vlastně nebyla Prašivka, ale Petigrew...to je fuk, Rose prostě musí tu zatracenou potvoru najít. Nejenže na ní tátovi záleží, hlavně ji Rosie koupil on sám jako dárek k přijetí do Bradavické školy čar a kouzel. Proč vlastně té malé šelmě nedala jméno? Jak na ni teď má asi zavolat?
„Kryso, kde seš!?“ zkoušela to nejdřív.
Odpovědí jí bylo ticho.
„Šedivko, já tě musím najít! Nedělej hlouposti a vylez, nebo tě paní Norrisová najde a sežere.“
Rose už zněla docela zoufale. Za chvíli totiž měla začít dvouhodinovka přeměňování a kvůli tomu vlastně i Šedivku potřebovala...A vida, už jí to jméno i dala.
Najednou se z hromady jakési huňaté hmoty ozvalo vypísknutí. Rose přiskočila a hmátla do míst, odkud ten zvuk vyšel. V tom okamžiku zařvala vzteky a bolestí, protože si málem zlomila prsty o něco tvrdého a hladkého, zatímco Šedivka vyběhla a zmizela v pomačkaném čemsi, co vzdáleně připomínalo staré pouzdro na diplom, nebo vysvědčení, nebo tak něco. Rose pouzdro hbitě popadla aby Šedivka neutekla jinam, přiklopila víčko, co od pouzdra viselo na kousku papíru a jala se kutat v té huňaté hromádce, o co si to málem nepříjemně ublížila. Tentokrát tam ale strčila ruce opatrně. Nahmatala kulatou věc a vydolovala ji ze zajetí hromady. Na denní světlo se vyloupla věštecká koule. Rose ji otáčela v rukách a zálibně pozorovala, jak láme světlo a jak se vlastně krásně třpytí. Povzdychla si: „Být věštkyně, přála bych si vidět, co dělá Krasomil.“
V kouli blesklo, Rose se lekla a upustila ji. Naštěstí koule dopadla do měkka bývalého huňatého úkrytu. Dívka nejdřív chtěla popadnout pouzdro se Šedivkou, ale všimla si, že se v kouli něco hýbe. Sehnula se, znovu ji zvedla a nevěřila svým očím. Krasomil a češe si vlasy. Ách...
Rose úplně zapomněla na vyučování, na které by stejně už přišla pozdě a zajata pohledem na svého idola jen koukala a vzdychala.
Krasomil nezůstal jen u úprav svého zevnějšku. Dělal to, co dělal každý den odpoledne. Před zrcadlem si zkoušel nová image a podoby pro víkendová vystoupení. Jako metamorfomág měl vystaráno. Jeho schopnost se přeměňovat byla opravdu na vysoké úrovni.
Rose se vzpamatovala v okamžiku, kdy Krasomil zhasl a odešel ze svého bytu. Popadla kouli, zabalila do nějakého kusu látky, co se tam válel, vzala pouzdro s Šedivkou a uháněla na svou kolej.

Už se šeřilo, ačkoliv bylo teprve půl čtvrté odpoledne. Tina Harschmanová čekala na svého kamaráda Alba Severa v havraspárské společenské místnosti. Domluvili se, že půjdou společně do knihovny, studovat lektvary, které se vyskytují v soutěži Zlatý kotlíček. V knihovně na ně jistě už čekal Scorpius Malfoy a jistě už vyhledal příslušnou literaturu.
„Kde jsi tak dlouho,“ vyšla Tina vstříc přicházejícímu Albu Severovi.
„Vždyť máme ještě deset minut, to stihneme,“ mávl rukou Albus Severus.
Vyšli ze dveří Havraspárské koleje a zamířili směrem ke knihovně. Jak se chodba stáčela, zahlédl Albus Severus záblesky kouzel, ale o při se evidentně nejednalo, protože zněl i smích. Jenže Tina si nejspíš nesla hlavu v oblacích, protože kdyby po ní Albus Severus nesáhl a nestáhl ji k sobě, zcela jistě by ji nějaká ta zbloudilá kletba zasáhla.
Spravedlivě rozčilený odsunul Tinu za sebe a přitisknutý ke zdi opatrně nahlédl za roh. Uviděl dva starší chlapce z Mrzimoru. Jeden měl oslí uši a druhý pařáty, že by mu je záviděla kdejaká pohádková ježibaba. Oba se smáli až slzeli.
„To se povedlo,“ zahýkal smíchy jeden.
„pro...pro..profesor Trelawney...“zajíkal se druhý.
Albus Severus zbystřil sluch.
„Ten soubojový klub je vážně super, že jo?“ ještě se uculil jeden na druhého, druhý odkýval souhlas, vzájemně si odčarovali uřknutí a se smíchem odcházeli.
Albus Severus se otočil k Tině: „Tino, co je to soubojový klub?“
Tina řekla udiveně: „Tys o něm nikdy neslyšel? To je přece klub, kde učí profesor Trelawney kouzelnické souboje. Různé uřknutí a kletby a někdy je tam prý i legrace, no to jsme ostatně viděli. Ale smí se tam chodit až od třetího ročníku.“
Albus Severus se zamyslel.
„Od třetího?“ Nečekal na odpověď, otázka byla pouze řečnická a jak byl zamyšlený, nechal se Tinou vzít za ruku a odvést do knihovny. Ani neprotestoval. Určitě si ani neuvědomoval, že jdou ruku v ruce. Ačkoliv přátelé přece takhle někdy chodí, že.
Úplně zapomněl, kam a proč jdou a v duchu si umanul, že udělá všechno pro to, aby se do toho soubojového klubu dostal co nejdříve.
V knihovně už netrpělivě čekal Scorpius. Tedy ne, že by se ta netrpělivost nějak projevovala, ale drobná vráska na dětském čele prozrazovala, že nese docela nelibě zpoždění svých spolužáků.
Albus Severus se stihl vzpamatovat už před knihovnou. Uvědomoval si, že jdou pozdě a tak vymanil svou ruku z Tininy a vykročil k Scorpiovi.
„Omlouváme se, Scorpie, za zpoždění. Nějací mrzimorští vyváděli na chodbě a zdrželi nás.“
„Jistě, to se může stát,“ přijal Scorpius kývnutím omluvu a bez dalšího se všichni tři sklonili nad otevřenou knihou s názvem „První primitivní lektvary a jejich vedlejší účinky“.
Když už byla skutečně tma, zvedli se od učení. „Měl bych na vás prosbu,“ začal Albus Severus. Když si byl jist jejich pozorností, pokračoval. „Pracuji na ročníkové práci z bylinkářství. Zjistil jsem, že dokážu přesazovat mandragory, aniž by přitom křičely. Potíž je jen v tom, že když jsem požádal Rose, aby to zkusila podle mého návodu, začaly křičet. Netuším, proč.“
Tina a Scorpius se na sebe překvapeně podívali. „Ty umíš přesazovat mandragory, aniž by křičely?“
Pokrčil rameny. „Daří se mi to. Jenže je to na nic, když nevím, proč tomu tak je.“
Oba přikývli.
„Mohli byste teda přijít zítra v pět do skleníku číslo šest?“
Dostalo se mu dvojího souhlasu. Krátce na to dnešní sešlost rozpustili. Albus Severus odcházel s úsměvem na rtech. Dobře si všiml spony do kravaty, kterou měl Scorpius na sobě. Jeho dárek. Po vánocích si sice za své dárky neděkovali, ale Alba Severa nesmírně potěšilo, když si všiml, že Scorpius jeho dárek používá. To bylo nade vše slova. A stálo mu to i za nepříjemnosti, co doma měl.

 

Kruh - 5. kapitola

Kruh - 7. kapitola

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat