První měsíc školy uběhl jako voda. I když většina studentů strávila mimořádně léto v Bradavicích a užila si spoustu legrace, návrat do známého stereotypu vyučování, mezikolejní rivality a famfrpálu přivítali mnohem radostněji než by si dokázali kdy představit, přestože to znamenalo chodit do hodin a vypracovávat domácí úkoly.

Harry zapadl do rutiny, jež byla velice podobná té z konce minulého roku. Těšil se na vyučování, dokonce na hodiny lektvarů, protože rozpaky doprovázející jeho vztah s profesorem Snapem již byly minulostí. A jelikož Draco již nebyl zmijozelským vůdcem a nezačínal bitky a posměšky, nedočkal se ani žádných komentářů ohledně jeho statusu manžela.

Ron se domníval, že to má spíš souvislost s jeho statusem krále kouzelnického světa. Harry si nemyslel, že by to Ron myslel nějak zle, jenže věděl, že všechno, co Ron řekne, může být podbarveno žárlivostí. Tak jen pokrčil rameny a změnil téma hovoru v naději, že se jeho kamarád mýlí.

Pro něj osobně bylo tou nejlepší věcí na novém školním roce to, že se Severus rozhodl obnovit jejich hodiny šermu. Harry si je loni opravdu užíval – obsahovaly notnou dávku elegance a také se při nich dobře zapotil. Líbila se mu také výlučná pozornost, kterou mu při lekcích Severus věnoval. Skoro jako kdyby spolu tancovali.

Severus si nebyl jistý, co ho donutilo lekce obnovit. Jeho prvotním impulsem loni byla touha se Harryho dotýkat. Dnes spolu nejen spali v jedné posteli, ale také se často milovali, a to zahrnovalo mnohem intimnější vzájemné dotýkání se, než co mohly nabídnout hodiny šermu. Ale něco ho silně ponoukalo, aby s nimi znovu začal.

Dosud to bylo jejich tajemstvím, ale už asi dva týdny po začátku školy to proniklo na veřejnost. Hermiona se snažila uspořádat studijní skupinku na čtvrteční odpoledne a byla překvapená, že Harry nemá čas. Zeptala se ho na to během večeře.

 

„Odpoledne nemáme žádné vyučování a famfrpálové tréninky začnou až za další dva týdny, Harry. Je to skvělá šance naučit se něco dopředu a je opravdu důležité, aby sis na to udělal čas,“ naléhala na něj. Už přemluvila Rona a možné členy nebelvírského famfrpálového týmu, dokonce se k nim přidal Draco s několika zmijozelskými, takže Harryho neúčast brala jako výzvu.

„Nesnažím se z toho vykroutit, Miono, vážně ne. Mám v tu dobu se Severusem hodiny šermu. Myslí si, že je to něco, co bych se měl naučit, a hodí se mu to akorát ve čtvrtek odpoledne.“

Harry nebyl připravený na negativní reakce, jichž se mu dostalo.

„Snaží se z tebe udělat Zmijozela, co?“ poznamenal znechuceně Ron, ačkoliv když si všiml, že

Draco sedí hned vedle něj, dodal: „Bez urážky.“

Neville neřekl nic, ale podle výrazu ve tváři s Ronem souhlasil.

Hermiona poznala, že to Harryho zabolelo, přestože si dával velký pozor, aby nedal nic najevo.

Zmátlo ji, stejně jako ostatní, proč si profesor Snape myslel, že by to Harry měl umět. Šermování jako forma soubojů byl krvavý sport, pozůstatek staré čistokrevné výchovy. Nebylo to vůbec Harrymu podobné. Ale na rozdíl od Rona nehodlala to ihned očernit narážkou na proměnu ve Zmijozela. Pro ty hodiny musel existovat nějaký důvod.

„Dobrá, předpokládám, že je to dobré pro tvou fyzičku. Určitě to zlepšuje držení těla, mrštnost a tak.“

Draco přidal svou trošku do mlýna, spíše jako odpověď na Ronovu pomluvu než na Harryho obranu, nicméně musel souhlasit s Hermionou.

„Dneska už nikdo nešermuje tak, jak bylo zvykem dříve. Před dvaceti, třiceti lety byly souboje v šermu běžné. Každá kolej v Bradavicích měla svůj soubojový klub a téměř každý čistokrevný student se šermování učil už doma. Teď to tak není, protože šerm už nikoho nezajímá. Lidi, o kterých vím, že pravidelně berou lekce nebo se šermování věnují, to dělají kvůli fyzické kondici. Je to dost náročný sport, ne jen fyzicky, ale i mentálně.“

Draco byl jediným u stolu, kdo měl s šermováním opravdovou zkušenost, protože měl soukromé hodiny od svých pěti let. Dokonce je míval i každé prázdniny poté, co začal studovat v Bradavicích. Byl si jistý, že jeho poznámka o mentální náročnosti tohoto sportu odradí ostatní od jakékoliv myšlenky to třeba i jen zkusit.

Ron se na Draca zvláštně podíval, vstal a odešel do nebelvírské společenské místnosti. Neville, který v dětství měl asi dvě hodiny šermování a zjistil, že pro něj nemá vůbec žádné nadání, Dracovi kývl na pozdrav a odešel s Ronem.

Harry se na Hermionu a Draca usmál. „Díky za podporu. Omlouvám se, že nebudu ve tvé studijní skupině, Miono, ale už jsem to Severusovi slíbil. Aspoň mám teď jistotu, že se dokážu líp soustředit a mám lepší držení těla.“
Co si Harry vzpomínal, tak letošní lekce opravdu vyžadovaly větší výdrž než ty loňské. Severuse jejich obnovení asi lákalo víc, protože jejich první hodina proběhla už před několika týdny.

Měl rád, když se ho Severus dotýkal při opravování jeho postoje a jak byl blízko, když předváděl, jak který výpad provést. To se nezměnilo, ale už to nepůsobilo tak smyslně jako dřív. Zdálo se, jako by mu záleželo na tom, aby se to správně naučil. Harry si s rozpaky uvědomil, že ho drsnost a naléhavost lekcí příšerně vzrušují.

Zatímco upíjel dýňový džus a čekal, až trochu chytí dech a jeho vzrušení opadne, pozorně sledoval Severuse. Měl strach, že změna ve vedení hodin má kořeny v nějaké větší či hlubší změně v jejich vztahu. Nic v jeho chování ani ve výrazu tváře tomu však nenasvědčovalo.

Severus si všimnul, že ho mladík upřeně pozoruje, a tak zvědavě zdvihl obočí a čekal, až mu to Harry vysvětlí.

"Ehm, no... Severusi, je něco špatně? Naštval jsem tě nějak?" Harry se konečně odvážil položit otázku.

Severus se zatvářil zmateně. "Proč si, u Merlinových gatí, něco takového myslíš?"

"Líbila se mi poslední lekce šermu, ale tahle byla jiná od těch vloni. Já nevím - je to těžké popsat, ale... prostě jiná." Harry nebyl příliš pyšný, že to nedokázal lépe vysvětlit, a napůl očekával, že ho Severus usadí sžíravou ironií, buď ohledně jeho neschopnosti se jasně vyjádřit, nebo že si všimne jeho trapné erekce.

"Ne, nic není jinak. Samozřejmě, teď, když jsi už zvládl základy, se soustředíme více na zdokonalení tvého postoje. Možná ti to připadá náročnější?" zeptal se Severus. Byl samozřejmě překvapen, že si Harry vůbec nějakého rozdílu v přístupu všiml - něco takového by ho nikdy nenapadlo. Sám pro to neměl vysvětlení, ale cítil nutkání trochu přitvrdit.

Ten čtvrtek odpoledne opakovali jen to, co se Harry naučil na první hodině, jenom mnohem důkladněji. Když skončili, byli oba udýchaní a zpocení.

Obvykle měli hodiny v místnosti speciálně k tomu určené, ale jedno odpoledne v ní zastihli profesorku Sinistrovou a profesora Kratiknota uprostřed souboje. Severus se zamračil. Když spolu bojovali dva zkušení šermíři, skoro nikdy si nevšimli, že do místnosti vstoupil někdo další. Už chtěl navrhnout, aby se vrátili později, ale Harry měl lepší nápad.

"Pojďme zjistit, jestli bychom mohli trénovat v Komnatě nejvyšší potřeby. Bude to lepší než úplně zrušit naši hodinu."

Severus přikývl, naposledy se přes rameno zamračil na oba duelanty, a následoval Harryho do chodby, v níž se Komnata nacházela.

Měli štěstí. Poté, co Harry třikrát prošel podél prázdné zdi, objevily se v ní dveře a za nimi místnost ideálně zařízená pro trénování šermu. Oba toho náležitě využili, jejich cvičení bylo mimořádně fyzicky náročné a vyčerpávající.

Zatímco Harry po skončení hodiny pil dýňový džus, který jim Komnata poskytla, vylekal se a vzápětí na to zrudl, když se v rohu objevila pohodlně vyhlížející pohovka. Harry letos pokaždé skončil s úpornou erekcí, a dnešek nebyl výjimkou. Komnata nejvyšší potřeby vycítila jeho problém a nabídla mu možnost, jak si ulevit. Čeho si ale nevšiml bylo, že Severus má podobný problém.

Jakmile Severus zahlédl pohovku, zbledl strachem, že Harrymu dojde, proč se tam objevila. V duchu začal procházet všechny možnosti, jak odvrátit případnou pozornost od jeho problému.

Naproti tomu se v Harrym nezapřel Nebelvír. Objevivší se kus nábytku považoval za dar. Vzal Severuse za ruku a pomalu, ale pevně ho odvedl do rohu místnosti.

"Ještě pořád mi zbyla nějaká energie, Severusi. Dokud jsme tady, nebude nás nikdo obtěžovat, a na večeři můžeme klidně dorazit o trochu později," řekl. Zatlačil na Severusova ramena, aby se muž posadil, a začal si svlékat tričko.

Starší muž byl nejprve zmaten, ale brzy se přizpůsobil a začal se také svlékat. Harryho potěšilo, když na jeho obličeji zahlédl toužebný výraz. Přitiskl se k Severusovi a oba ze sebe vzájemně strhávali své zbývající oblečení. Jejich milování bylo drsnější než obvykle; kdyby k tomu došlo někdy v minulosti, byl by Harry pravděpodobně z takové zkušenosti dost sklíčený. Ale teď Severusovi věřil dost na to, aby si nedělal hlavu s případným zraněním, a zároveň byl už dost zkušený, aby mu sám nijak neublížil.

Brzy leželi vedle sebe naprosto vyčerpaní a zpocení. Severus líně zakouzlil Tempus, načež na ně seslal čistící kouzlo a oba se začali urychleně oblékat, protože večeře měla začít za několik málo minut. Kouzlem také vyrovnal jejich pokrčené a pomačkané oblečení a pak už vyběhli ven směrem Velká síň.

Pokud si vůbec někdo všiml, že Severus vklouzl na své místo u učitelského stolu chvíli poté, co se na stolech objevilo jídlo, a Harry se ve stejnou dobu vměstnal mezi Rona a Hermionu, byl dost chytrý na to, aby předstíral, že nic neviděl.

- - - - -

Kornelius Popletal trávil svůj poslední týden v Abbeville, přestože se většinu dnů přemisťoval do Velké Británie a navštěvoval na různých místech knihovny.

Velice silně postrádal přístup k informační síti Lucia Malfoye, ovšem ministrem se před lety stal také díky své schopnosti vydolovat informace, které nebyly veřejně známé. Některé ze zdrojů, které tenkrát použil, již nebyly vůbec dostupné, ale místo nich našel jiné zdroje. Byla to pouze otázka rozhodnutí, co vlastně potřebuje vědět, a poctivého propracovávání se dostupnými informacemi. Pomohlo mu, že mohl využít různé knihovny, někdy dokonce navštívil hned dvě za den, takže se mohl vyptávat knihovníků a nemusel se strachovat, že by toho příliš prozradil jediné osobě. Jeho politická kariéra mu v tom nemálo pomohla - byl dost dobrý na mazání medu kolem úst a úsměvy, na něž mu naletěly všechny ženy zastávající většinu těchto pozic.

Na konci týdne měl vymyšlenou historku, o které doufal, že mu otevře dveře zpět k moci. Věděl, že úspěch se dostaví, jen když bude věnovat pozornost každému detailu, takže prozkoumal úplně všechno - od současné mudlovské módy přes trendy v prodeji nemovitostí v okolí Kvikálkova až po obchodní aktivity společnosti Grunnings. Vyhledal si adresu zřejmě jediného hotelu v Kvikálkově, měl seznam všech restaurací a klubů a znal jméno místního realitního makléře. Našel několik knih plných cenných informací a byl schopný je kouzlem zmenšit a vynést ven přímo pod nosem pracovníků knihoven, takže je měl hezky po ruce.

Zatím se ještě nerozhodl, v jaké oblasti by měl ve své historce podnikat. Znalost, že Grunnings vyrábí vrtačky, mu neřekla nic o pozici, již ve firmě zastával Vernon Dursley. Pokud se s ním měl seznámit pracovně, musel se na to připravit mnohem důkladněji než kdyby jednal přímo s firmou. Měl zatím jen krycí historku o rodinné investiční společnosti a věřil, že bude stačit do té doby, než zjistí další informace, aby ji vylepšil.

V sobotu ráno se oblékl do mudlovského obleku a přemístil se do obchodního centra na londýnském předměstí. Odtud pak odjel vlakem do Kvikálkova, kde chtěl zůstat celý víkend, aby se mohl porozhlédnout po městě a možná i zjistit nějaké místní drby, než se v pondělí dá do řeči s obyvateli.

Před cestou si zmenšil svůj kufr, aby ho mohl ukrýt v kapse, ale když vystoupil z vlaku, přeměnil ho do menšího kufříku, jenž nebylo nijak obtížné nést v ruce celou cestu z nádraží až do hotelu. Když vstoupil do hotelové haly, pečlivě odstranil ze svého obličeje jakýkoliv výraz zklamání z té přešňořené, ale stále ošumělým dojmem působící budovy.

Už předtím si telefonicky zarezervoval pokoj na jméno Karel Frost, ale netušil, jak to pak probíhá u recepce. Naštěstí velmi dobře ovládal matoucí kouzlo, takže ho mohl na recepční použít, kdyby se něco nepovedlo. Pořídil si taky tu mudlovskou křehkou věc, které říkali kreditní karta a která by mu měla umožnit platit účty, aniž by musel s sebou po kapsách nosit mudlovské peníze. Pro její získání použil stejného advokáta, přes kterého platil výdaje za dům v Abbeville.

Recepční oznámil své jméno a čekal, co se bude dít dál. Žena napsala něco do velké krabice a o chvilku později přístroj hned vedle začal dělat rámus a vyplivl papír popsaný malými písmenky.

Mladá žena, o níž Kornelius předpokládal, že se jmenuje Ashley, protože to měla napsané na malé cedulce připevněné ke svému saku, vzala papír a usmála se na něj.

"Vítáme vás v našem hotelu, pane Froste. Jak vidím, máte rezervaci na celý týden. Máme pro vás přichystaný nádherný pokoj. Snídaně se podává v salonku po vaší levé ruce a výtahy jsou tamhle za těmi palmami. V naší restauraci můžete dostat nejlepší večeři v Surrey, je mezi našimi obyvateli velice oblíbená. Doporučuji vám ji vyzkoušet. Pokud byste se mohl podepsat zde, prosím. Potřebujete pomoci se zavazadlem?"

Kornelius si oddechl, že to proběhlo tak hladce. Je vždycky lepší, když všechno funguje hned napoprvé, než aby musel používat magii, zvlášť když si není jistý obvyklým průběhem. Podepsal se nabízeným perem a v duchu se zamračil, když viděl, jak ošklivě ten inkoust píše.

"Ne, děkuji, Ashley, zvládnu to sám. Děkuji vám za radu ohledně restaurace, pokud mi to můj rozvrh dovolí, rád využiji jejích služeb. Přeji vám hezký den."

Kývl hlavou, jak bylo jeho zvykem, a vydal se k zaprášeným rostlinám v květináčích, aby použil výtah.

Sobotu a skoro celé nedělní dopoledne strávil procházkami po městě kvůli základní orientaci - aby věděl, kde co je, popovídal si s prodavači a servírkami v hospůdkách, zjistil poslední události a o čem si místní povídají. Ať už bylo jednání s mudly jakkoli nepříjemné, politika je politika, a to, co fungovalo v kouzelnickém prostředí, fungovalo stejně dobře i v Kvikálkově. Našel ředitelství firmy Grunnings a kancelář realitního makléře, kterého chtěl navštívit v pondělí. Ve stejné ulici jako Grunnings byl i klub, o kterém předpokládal, že ho navštěvuje i Vernon Dursley, pokud vůbec do nějakého klubu chodí. Jedno malé kouzlo seslané na manažera mu zajistilo vřelé uvítání a různá privilegia po celý příští týden nebo tak dlouho, jak bude potřeba.

V neděli večeřel v hotelové restauraci. Bylo tam překvapivě hodně lidí, ale na svých procházkách městem nezahlédl v okolí mnoho dobrých restaurací, které by mohly hotelu konkurovat. Seděl u stolu, od kterého měl dobrý výhled jak do místnosti, tak ven na ulici.

Právě si pochutnával na pečeni s velmi chutnou bramborovou kaší, když se k vedlejšímu stolu posadily tři ženy středního věku. Chvíli studovaly jídelní lístek a pak si objednaly nějaké přeslazené nápoje. Kornelius usoudil, že se jedná o nezadané ženy, jež si vyrazily na své každoměsíční posezení ve fajnovějším podniku. Nevšímal si jich, dokud zašeptané jméno neupoutalo jeho pozornost.

"A pan Dursley, no, však víte, co o tom říká?" zeptala se svých společnic postarší dáma s našedivělými vlasy, jež měla svázané do přísného drdolu.

Bylo očividné, že zbývající dvě ženy pravidelně slýchaly, co pan Dursley říká nebo dělá, protože jedna z nich protočila oči, ačkoliv se zároveň předklonila, aby si mohla vyslechnout poslední novinky.

Kornelius neslyšel, co říkají, kvůli všeobecnému ruchu panujícímu v restauraci, ale z dalších informací, sdělovaných už mnohem hlasitěji, si dokázal poskládat docela dobrý obrázek.

Když po večeři upíjel ze své sklenice brandy, dámy u vedlejšího stolu přešly na pomlouvání farářovy manželky. Věnoval se proto přemýšlení o informacích, jež se právě dozvěděl o Vernonu Dursleym, a žasl nad tím, co všechno se změnilo za ty tři roky, kdy o tomto muži slyšel poprvé.

Jako mnoho významných osobností kouzelnického světa věděl, že Brumbál někde schoval malého Pottera, ale oficiální pokusy toho kluka najít selhaly. Potter se pak objevil v Bradavicích, přesně jak se očekávalo, ale během léta vždycky zmizel, jako by se jednoduše vypařil.

Tak to bylo až do léta před jeho třetím rokem v Bradavicích.

Vypadalo to, že u Dursleyů proběhla nějaká hádka, která vedla k výronu spontánní magie a nafouknutí sestry Vernona Dursleye. Tenkrát se o to dost zajímal, aby se ujistil, že to bude ututláno, ale využil situace a zjistil si, kde to vlastně Potter bydlí. Když pak kluk odjel do Bradavic, pověřil vyšetřovatele, aby rodinu nenápadně zkontrolovali.

Dozvěděl se, že Dursleyovi bydlí v mudlovské zástavbě, patří zřejmě ke střední třídě a se svým synem Dudleym zacházejí jako s nějakým princem. Předpokládali, že Harry do jejich rodiny hladce zapadl a že v domě se více vyskytuje Dudley, protože navštěvoval školu v sousedním městě. Nikdy je ani nenapadlo, že by se k Harrymu mohli chovat zcela odlišně. Trvalo ještě další rok a půl, než ven prosákly informace, jež tak úplně nesouhlasily s jejich zprávou.

Pak mu jedna z jeho informátorek předala zprávu o neobvyklém a poměrně komplikovaném kouzlu uvaleném na záznamy z mudlovské školy. Škola je poslala do archivu někde na opačném konci Británie, náhodou nedaleko místa, kde informátorka bydlela. Tenkrát ji požádal, aby mu očarované záznamy poslala. Nejlepším ministerským odeklínačům trvalo více než měsíc, než kouzlo zlomili, ale když pak Kornelius záznamy četl, pochopil, proč byly obyčejné mudlovské dokumenty takto chráněny.

Harry Potter byl svými příbuznými týrán. V dokumentech byla zaznamenána různá zranění, s nimiž se objevil ve škole, počínaje jeho první třídou až do doby, než odešel studovat do Bradavic - podlitiny, modřiny, boule, zlomené prsty, vyvrknuté kotníky, jednou dokonce zlomená klíční kost! Zpočátku záznamy uváděly, že dostal výprask od strýce nebo že ho teta udeřila či ho zbil jeho bratranec. Pak se zdálo, že během prvního roku ve škole se Potter naučil, že mu stejně nikdo nepomůže. Bylo dokonce možné, že jeho stěžování mu přineslo problém, takže s jejich obviňováním přestal a místo toho tvrdil, že uklouzl nebo zakopl. Kouzlo seslané na tyto záznamy způsobilo, že si na ně nikdo nemohl později vzpomenout nebo si je znovu přečíst. Učitelé si proto nikdy nevšimli opakujících se zranění.

Kdyby ten kluk nebyl kouzelník, nejspíš by vůbec zacházení své rodiny nepřežil. Jeho magie urychlila hojení jak lehčích zranění, tak i zlomenin. Kornelius neměl žádný přístup k lékařským záznamům v Bradavicích, ale byl si jistý, že školní ošetřovatelka měla plné ruce práce, když Potter přišel poprvé do školy.

Potom zaúkoloval své nejdůvěrnější spolupracovníky, aby mu o Dursleyových dodali víc informací. To, co zjistili, Kornelia ujistilo, že jeho nápad adoptovat Pottera nenarazí na žádné problémy, protože měl dost důkazů o týrání.

Byl uskutečnění toho plánu tak blízko, ještě dnes ho mrzelo, že to nevyšlo. Jeho pozice na ministerstvu by byla neotřesitelná. Jenže z nějakého podivného důvodu ten starý potrhlý stařec usoudil, že by se Harry měl oženit zrovna se Snapem.

Když takhle vzpomínal, zatímco popíjel svou brandy v restauraci hotelu v Kvikálkově, Kornelius cítil, jak v něm narůstá vztek. Musel se několikrát zhluboka nadechnout - nebylo moudré nechat se takhle vykolejit minulostí. Koneckonců, dneska je první den jeho nové budoucnosti. Má nový plán - ve vší pravděpodobnosti mnohem lepší. Nemohl se už dočkat zítřka!

Z odposlouchávaného rozhovoru zjistil, že Vernon Dursley přichází v pondělí do své kanceláře vždy přesně ve tři čtvrtě na deset ráno. V půl jedenácté má pravidelný telefonní hovor se svými nadřízenými na ředitelství firmy, a protože "čísla za září jsou nad očekávání", bude mít celý den dobrou náladu. To znamená, že si polední pauzu v klubu protáhne minimálně na dvě hodiny.

Z různých zmínek té starší ženy, o níž předpokládal, že je to Dursleyova asistentka Millicent Enderleeová, usoudil, že Vernon Dursley je mimo jiné odpovědný za dodávku vyrobených vrtaček někam do severního regionu.

Pokud by to bylo nutné, mohl by tvrdit, že jeho investiční společnost hledá přímý kontakt na výrobce vrtaček. Doufal, že obchodní informace o firmě Grunnings, které měl nahoře ve svém pokoji, mu dají představu o tom, k čemu přesně se tyto vrtačky používají a bude tak moci svou historku náležitě uzpůsobit.

Bylo možné, že jeho smyšlený rodinný podnik nikdy nepřijde na přetřes, ale bylo důležité mít promyšlené všechny detaily. Zatím neměl smluvenou schůzku s realitním makléřem, takže ho napadlo, že by se s Vernonem Dursleym mohl seznámit v klubu na obědě. Podle toho, jak to dopadne, si zařídí svůj program po zbývající pobyt v Kvikálkově.

Všechno záviselo na tom, jestli se mu podaří najít nejlepší způsob, jak se dostat k těm pomatencům stojícím za protikouzelnickým hnutím. Dursley byl jeho vstupenkou, takže potřeboval mít dobrou výmluvu pro svůj pobyt tady. Třeba ani nebude nutné tvrdit, že chce uzavřít obchodní kontrakt s firmou Grunnings. Možná by stačilo, kdyby tvrdil, že hledá výrobní prostory nebo nějaký stavební pozemek, přemýšlel, zatímco mávnul na číšníka, aby mu přinesl další brandy.

V pondělí věci do sebe krásně zapadaly.

Kornelius vstoupil do klubu krátce před jednou. Docela okatě se představil zaměstnancům klubu a několika stálým hostům, kteří dorazili ve stejnou dobu jako on. Právě se představoval Reggiemu Masonovi, realitnímu makléři, kterého chtěl později navštívit, když vešel jeho skutečný cíl – Vernon Dursley. U Merlina, ten muž byl ale tlustý!

Reggie nadšeně zavolal Vernona a představil ho Karlu Mrázovi. Potom navrhl, že by se mohli naobědvat společně.

Korneliovi nezabralo moc času stočit jejich rozhovor na současnou situaci. Aniž by je musel nějak povzbuzovat, Reggie začal okamžitě mluvit o magii a brzy oba muži nemluvili o ničem jiném než o kouzelnících. Když s jejich názory souhlasil a vyjádřil obdiv nad některými akcemi, muži ho pozvali na setkání, jež se konalo v úterý večer v sousedním městě. Okamžitě nabídku nadšeně přijal.

Jeho největší starostí to pondělní odpoledne bylo věrohodně upravit vymyšlenou historku tak, aby z ní mohl zcela vypustit firmu Grunnings. Rozhodl se, že své krytí založí na rodinné investiční firmě, pro niž hledá vhodné místa pro podnikání.

V úterý Kornelius odhalil smutnou podobnost mezi kouzelnickým a mudlovským světem.

Jeho dva noví přátelé ho večer vyzvedli a autem vzali na ono setkání (jízda, která Korneliovi způsobila nevolnost). Poslechl si několik mluvčích, kteří varovali obecenstvo před zlou magií. Vernon patřil k těm několika málo hovořícím, kteří dokázali vyburcovat dav provoláváním, že je potřeba něco udělat. Ale to bylo asi tak všechno - nikdo v sále nehodlal podniknout nic konkrétního.

Pak se chopil slova sám. Malinko poupravil svou historku a rozpovídal se o čase, kdy sloužil v armádě v cizině a bojoval s nepřítelem. Samozřejmě že nikdy nebyl členem ozbrojených sil. Věděl, že právě teď žádná mudlovská válka na území Velké Británie není, ale mudlové jsou mudlové - určitě se někde na světě bojuje a spoléhal na to, že alespoň nějací známí posluchačů jsou do těchto bojů nějak zapojeni.

Jeho neurčité narážky bohatě stačily. Pro tyto lidi byl zástupcem armády, který mluvil o konkrétních krocích proti kouzelníkům. Účastníci setkání byli uchváceni Korneliovými rétorickými schopnostmi a cítili se povoláni něco podniknout. Karel Frost se pro ně stal pomyslným jazýčkem na vahách. Jejich setkání už nebudou jen příležitostí řečnit a stěžovat si na magii, stanou se místem náboru do protikouzelnické armády. Pan Mráz věděl, kde se hlavní představitelé kouzelníků skrývají - v jedné pevnosti někde nahoře ve Skotsku. Povede jejich armádu k vítězství nad magií, metlou lidstva.

Hiram Riddle stál vzadu v sále a pozoroval tento mudlovský zázrak jménem Karel Mráz, jak burcuje dav. Tohle bylo přesně to, co po nich Temný pán požadoval, ale on v tom zatím neměl štěstí a z rozhovorů s ostatními Smrtijedy usoudil, že ani jim se příliš nedařilo. Tenhle muž je přesně to, co potřebují.

Později toho večera, když se všichni služebníci Pána Zla sešli u večeře v Raddle Manor, Hiram se pochlubil, že našel mudlu (stejně nikdo nevěděl, odkud Karel Frost je, tak proč by toho nevyužil ve svůj prospěch?) schopného nejen obratně se vyjadřovat proti magii, ale také nadchnout lidi k činu.

Lord Voldemort byl jeho zprávou potěšen.

"Skvělá práce, Hirame! Zdá se, že pan Mráz je tím chybějícím článkem v našem plánu. Realitní makléř nám dobře posloužil ke shromáždění podobně smýšlejících lidí, ale co skutečně potřebujeme, je zapálený vizionář, který umí ostatní inspirovat k činu. Domnívám se, že jsme ho našli v tom vašem panu Mrázovi," zašeptal poslední slova, protože v tu chvíli zřejmě dospěl k nějakému rozhodnutí. "Dohlédněte na to, aby se seznámil s dalšími skupinami z jiných částí Británie a mohl je nadchnout pro účast v této protikouzelnické armádě. Vy teď zůstávejte v pozadí a nenápadně veďte toto úsilí správným směrem tak, aby to nikdo nepoznal. V určitém bodě budou potřebovat zbraně a pak jim možná i otevřeně pomůžeme."

Voldemortův původní plán byl možná zmařen, ale nyní zaujal naprosto odlišný postoj. Než aby se pokoušel věci sám kontrolovat, nechal události, aby se samy děly, a hledal příležitosti a šťastné náhody, které by mohl využít. Byl posledním vývojem opravdu velmi potěšen. Jeho Smrtijedi byli dobří organizátoři a vůdci té mudlovské chátry, ale postrádali vizi a schopnost je inspirovat ke skutečným činům. Ať už pan Frost přišel odkudkoliv, byl přesně to, co potřebovali. Jeho objevení se v okamžiku, kdy ho bylo nejvíce potřeba, jakoby potvrzovalo správnost Voldemortova úsilí.

V následujících dnech byl Kornelius udiven tím, jak pokročil. Dostával pozvánky z celé Anglie, aby promluvil na protikouzelnických setkáních. Všechny tyto skupiny měly podobný cíl, ale zdálo se, že nemají mezi sebou žádné spojení. Byl překvapený a také velmi vděčný za to, že mohl tak rychle oslovit tolik lidí. Potřebovali jeho vůdcovské a organizační schopnosti. Na konci týdne se odstěhoval z hotelu v Kvikálkově a také z větší části zavrhl svou krycí historku. Nelitoval úsilí, které přípravě své akce věnoval - zjistil, že to bylo naprosto nezbytné k tomu, aby se seznámil s Vernonem Dursleym a skrze něj pronikl do protikouzelnického hnutí. Tento sled šťastných náhod ho utvrdil v tom, že je na správné cestě.

- - - - -

Na konci září přišel za Luciem Malfoyem patolízal z Ministerstva kouzel a řekl mu, že jeho nejspolehlivější informátor má na prodej zajímavou informaci. Lucius nejprve uvažoval o tom, že odmítne, protože tyto zákulisní praktiky se ho již netýkaly, ale pak si to rozmyslel. Určitým způsobem mu tyto intriky a shromažďování informací, jež zatím nepronikly na veřejnost a jež mohl využít ve svůj prospěch, chyběly. Ničemu neuškodí, když se do této hry zapojí ještě jednou.

Pověřil dotyčného úředníčka, aby mu se svým informátorem sjednal schůzku. Jako místo setkání navrhl malý a velmi diskrétní podnik nedaleko Příčné ulice. Často ho používal pro scházení se se svými milenkami a důvěřoval majiteli a jeho zaměstnancům.

V dohodnutou dobu se přemístil ze své kanceláře přímo na místo setkání - nechtěl totiž riskovat, že by ho někdo viděl přicházet nebo odcházet. Usadil se u stolu v rohu hlavní místnosti a zatímco čekal na informátora, upíjel whisky.

Muž přišel pěšky o půl hodiny později. Lucius ho neznal.

"Zdravím, hochu," pozdravil hubený chlapík, který byl podle oblečení dělník, a usadil se ke stolu.

"Dal bych si jednu whisky."

Lucius pokynul barmanovi, jenž nenápadně, ale pozorně sledoval nového hosta. Za chvíli položil na stůl skleničku s nápojem.

Muž si přičichl, usmál se a pořádně si loknul jantarového nápoje. Potom mrknul na Lucia.

"V poslední době vídávám docela divný věci, kámo. Tak jsem si řek' - koho by to mohlo zajímat? Kdo by moh' vědět, jestli nepotřebujeme něco udělat? Nebo kdo by moh' říct, jestli není něco špatně? Nebyl jsem si jistej, ale znám Malloryho z ministerstva, jsme kámoši už dlouho. Tak jsem šel za ním a řek' mu něco o tom, co vidím. A on mi povidá, že tohle bude zajímat lorda Malfoye. A tak jsem tady."

Lucius potlačil myšlenku, že tento muž je nějaký hloupý moula. Vždy, když vstoupil do nějakého podobného jednání, předpokládal, že jeho partneři jsou mazaní a chytří tak jako on. Vždy bylo ovšem těžké nabídnout cenu za něco, o čem jste neměli ani ponětí, co to je.

"Jak již pan Mallory řekl, vždy se zajímám o dění ve světě. Nemám vůbec žádnou představu, co jste viděl, proto nemohu nijak potvrdit, jestli mě ta informace zajímá či ne," odpověděl vágně.

"No, kámo, Mallory říká, že se vám dá věřit. Pracuju u Eastbrooka," začal muž.

Lucius přikývl. Eastbrook byl obchodník, který se netěšil zrovna dobré pověsti, kromě toho obchodovali s temnými artefakty. Bylo to místo, kam člověk šel, když potřeboval neregistrovanou hůlku nebo něco, co se někomu jinému ztratilo z trezoru, nebo nějakou zbraň. Zbraň?!

"Řekněte mi trochu víc o tom, co jste viděl, pane. Všeobecně je mi známo, s jakým zbožím Eastbrook obchoduje a mohl bych vám nabídnout kompenzaci za tuto informaci," odpověděl Lucius, dychtivý posunout jejich jednání kupředu.

Teď, když viděl možnost něco vydělat, se muž uvolnil.

"Viděl jsem pár obchodů se zbraněma. Ne jen luky a šípy nebo dlouhé meče, ale trebuchety¹⁾. A kdo kupuje a prodává? O tom si musíme promluvit."

Lucius byl nyní ve svém živlu. Naklonil se a několik minut si s druhým mužem šeptal, dokud se nedohodli na vhodné odměně. Následně dostal informaci o prodeji a dodávce významného množství zbraní "soukromým sběratelům" do asi tuctu měst. Byl docela ohromen množstvím detailů, na něž si muž vzpomněl. Jednalo se o obrovskou dodávku a musel souhlasit s informátorem, že se asi opravdu jedná o jeden velký nákup dodaný na různá místa než o několik malých nákupů.

"Předpokládám, že se o odměnu rozdělíte s Mallorym. Rád bych vám navrhl," říkal Lucius, zatímco pokládal na stůl 500 galeonů, "abychom se setkali přímo, pokud budete mít někdy v budoucnu další zajímavé informace. Stačí, když oslovíte Rufuse - to je barman - a on už bude vědět, jak mě kontaktovat. Odhaduji, že odměna za další informace bude na stejné úrovni jako dnes, nicméně o ni byste se už nemusel dělit."

Muž se usmál a vycenil na Luciuse křivé žluté zuby. Dopil svou whisky, postavil se, sebral ze stolu mince, kývl Luciovi na pozdrav a líným krokem odešel.

Lucius počkal, dokud nebyl pryč, a pak ještě malou chvilku, než se sám zvedl a odešel k barmanovi vyrovnat účet.

"Navrhl jsem tomu gentlemanovi, aby se na tebe obrátil, pokud by měl pro mě další informace. Řekl jsem mu, že víš, jak mě kontaktovat." Potom k dlužné částce přidal další dvě sto-galeonové mince a vše podal barmanovi.

Rufus se usmál a přikývl. Potom ustoupil stranou, aby mohl Lucius projít do zadní místnosti a použít letax. Neměl tušení, oč Malfoyovi jde, ale hodně dobře platil, a to bylo všechno, na čem záleželo.

Když Lucius dorazil zpět do své kanceláře na ministerstvu, strávil dobrou hodinu přemýšlením o informaci, kterou získal. Nikdy samozřejmě se nezařizoval jen na základě informace získané z jediného zdroje. Měl velmi dobrou informátorku, motáckou dceru z velmi temné rodiny, která si zvyšovala dost ubohý plat z rodinného podniku využíváním obchodní sítě firmy k získávání a prodávání obchodních a finančních informací. Nikdy neměla žádné super informace, ale dokázala ověřit cokoliv, o co ji Lucius požádal. Poslal jí proto sovu se žádostí o ověření dodávek. Dokud od ní nedostane odpověď, nebude nic podnikat.

Ale bez ohledu na to, kdy a zda bude vůbec jednat, přemýšlel o významu a velikosti těchto nákupů. Předpokládal, že se někdo postaral, aby tenhle velký nákup vypadal jako několik menších. Nejednalo se o sběratele ani o ochranu nemovitostí v odlehlých místech. Většina zbraní byla totiž dodána do velkých měst. Vypadalo to, jako by se někdo připravoval na válku.

- - - - -

Mudlovský premiér znepokojeně sledoval, jak se prudce zvýšila bojovnost protikouzelnického hnutí. Už nějakou dobu se odpůrci magie scházeli, ale v poslední době mluvčí přitvrdili a zdálo se, že se dostávají do bodu, kdy je už bude těžké zastavit. Nejen že aktivně vyzývali k útokům na kouzelníky, ale jednotlivé skupiny začaly komunikovat mezi sebou a sjednotily své úsilí. Zprávy od agentů, kteří toto hnutí sledovali, ho děsily.

Napadlo ho, že ačkoliv ho jeho kouzelnický protějšek může kontaktovat prostřednictvím toho hrozného portrétu, on sám nemá žádnou možnost, jak se s ním spojit. Pokaždé, když chtěl s jeho pomocí poslat zprávu, ten malý mužík tam prostě nebyl. Nakonec si zavolal Martina Entwhistleho.

"Přejete si, pane?"

"Jak se mohu spojit s vašimi lidmi? Chtěl bych mluvit s vaší ministryní, ale přísahám, že kdykoliv se podívám na tamten obraz, ten mužík z něj okamžitě zmizí."

Entwhistle už slyšel, že portrét byl notoricky známý svou neochotou spolupracovat, dokonce i když ho o to žádal samotný ministr. Prý byl takový i za svého života.

"Mohu ministryni oznámit hned teď, že si s ní přejete mluvit. Také najdeme způsob, jak vám umožnit ji kontaktovat, kdybyste to potřeboval. Nemáme nic podobného telefonům, ale máme jiné možnosti," řekl Entwhistle a přešel ke krbu. Klekl si, vhodil do něj trochu letaxového prášku a spojil se s kanceláří ministryně. Její asistent ho ujistil, že madame Bonesová navštíví mudlovského premiéra za několik minut.

Entwhistle musel potlačit úsměv, když viděl premiérův šokovaný výraz. "Letax je možné používat i pro rozhovory, nikoliv pouze pro fyzické návštěvy. Na druhém konci byl vidět můj obličej a mohli jsme spolu mluvit," vysvětlil.

Vzápětí plameny v krbu zezelenaly a do premiérovy kanceláře vstoupila ministryně kouzel.

Zatímco si s ním potřásala rukou, Entwhistle diskrétně odešel, aby informoval ostatní zaměstnance, že si premiér nepřeje být vyrušován.

Premiér pochodoval po místnosti sem a tam, dokonce i když se madame Bonesová už posadila do křesla.

"Madame Bonesová, mám pro vás špatné zprávy. Už jsem vás informoval o sílící protikouzelnické náladě našeho obyvatelstva, a váš pan Potter byl více než laskav při přípravě těch zpráv. Ale věci se v posledních několika dnech změnily. Naši agenti monitorující situaci nahlásili, že odpor proti magii sílí, a právě teď se obáváme, že může dojít k fyzickému útoku. Snažíme se tomu zabránit, ale po celé zemi je mnoho podobně laděných skupin, a to nám činí starosti."

Premiér vypadal skutečně velice ustaraně.

"Velice si cením vašeho zájmu a obav, pane premiére," odpověděla Amélie. "Máte podrobnější informace? Můžeme samozřejmě posílit obranu tam, kde to bude nutné, a možná bychom i dokázali určit, na která místa bude s největší pravděpodobností zaútočeno."

"Samozřejmě, samozřejmě. Ihned pro vás nechám udělat kopie všech zpráv a také několika fotografií ze setkání, které naši agenti pořídili. Jsou to naše obyčejné fotografie - nehýbou se jako ty vaše," dodal téměř omluvně.

Přešel ke svému stolu a zmáčknul malé tlačítko. Na stole Martina Entwhisletho se rozblikalo malé světýlko. Bystrozor ihned odešel do premiérovy kanceláře, pečlivě přitom za sebou zavřel dveře, aby ostatní nezjistili, že premiér má návštěvu, kterou neviděli přicházet.

"Pane Entwhistle, můžete udělat paní ministryni kopie všech zpráv, které jste dnes zakládal, a také kopie fotografií? Za jak dlouho to budete mít hotové?" zeptal se premiér.

"Hned je přinesu," odpověděl Martin Entwhistle a odešel, aby se za několik vteřin vrátil s tlustým fasciklem. Zkopíroval ho pomocí hůlky, ale premiérovi nic nevysvětloval - ať si klidně myslí, že byl na tuto možnost připraven.

Amélie přijala dokumenty a poté, co potřásla rukou premiérovi a Entwhistleovi kývla na pozdrav, odletaxovala se zpět na Ministerstvo kouzel.

Ve své kanceláři pozorně pročetla všechny zprávy a uvědomila si, že ve spojení s mnoha z těch setkání jsou uváděna dvě jména - Karel Mráz a Vernon Dursley. Také si všimla, že je do toho zapleteno příliš mnoho lidí s příjmením Raddle.

Zatímco o těchto lidech přemýšlela, navštívil ji Albus Brumbál.

"Byl jsem zrovna na ministerstvu kvůli nějakým školním záležitostem, tak jsem si řekl, že bych tě mohl navštívit. Ale zdá se, že jsem přišel nevhod," řekl místo pozdravu.

Amélie vzhlédla od zpráv.

"Albusi, právě jsem dostala nějaké informace od mudlovského premiéra o protikouzelnickém hnutí. Zrovna jsem si je pročítala. Opakuje se v nich několik jmen a jsem si jistá, že jsem je už někde slyšela. Tady, podívej se."

S těmito slovy přesunula hromadu papírů na druhou stranu stolu.

Albus chvíli četl jména mluvčích na různých setkáních a pak si nalistoval fotografie. Několik minut je studoval, než potřásl hlavou a zhluboka si povzdechl.

"Amélie, Vernon Dursley je Harryho strýc. Tady je jeho fotka - ten tlustý muž vedle toho malého s bílými vlasy," podal jí jednu z fotografií. "Dursleyovi byli v Bradavicích během těch tří měsíců, co mudlové spali. Viděl jsem ho tam, takže jsem si jistý, že je to on. Ten muž vedle něj bude zřejmě Karel Frost. Je na několika fotografiích, obvykle s Vernonem Dursleym. Myslím, že ho oba známe s tmavými prošedivělými vlasy, oblečeného do hábitu, pod jeho pravým jménem - myslím, že je to Kornelius Popletal."

Amélie souhlasně pokývala hlavou.

"Jméno Raddle je mi dobře známé. Myslím, že jsem poznal několik lidí, kteří jsou zde identifikováni jako Raddleové, ačkoliv to není jejich pravé jméno. Myslím, že tenhle tady," ukázal na další fotografii, "je jeden z McNairových synů, tuším že se jmenuje Hiram. Asi před deseti lety vystudoval Bradavice. Takže, proč tolik těchto lidí má stejné příjmení? Kdysi v Bradavicích studoval chlapec jménem Tom Raddle, ale dneska ho většina kouzelníků a čarodějek zná jako Lorda Voldemorta."

Amélii vypadly z rukou fotografie, když to Albus řekl.

"Ty myslíš, že Kornelius Popletal se spojil... s ním?" zeptala se nevěřícně, neschopná vyslovit Voldemortovo jméno. "Ale jsou to všechno kouzelníci, a tohle je protikouzelnické hnutí. O co jim jde?

Albus v zamyšlení naklonil hlavu. Bylo opravdu divné vidět kouzelníky podporující protikouzelnickou náladu mezi mudly. A také věděl, že Kornelius se Voldemorta k smrti bál, takže jejich spojenectví bylo dost nepravděpodobné.

O co tady u Merlina jde?

- - - - -

PP: 1) více o trebuchetech zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Trebuchet 

Odkládání neodkladného – 124. kapitola

Nejpodivnější spojenci – 126. kapitola