Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Lynne's AU Ending to The Marriage Stone
Autorka: lynned0101

Překlad: larkinh
Beta-reader:  angie77 a Nixerwil

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 15+

Červnové dny se rychle prodlužovaly, ale jen málokterý student si toho všiml. Blížily se zkoušky - pro některé NKÚ a OVCE, pro ostatní závěrečné ročníkové práce. V hodinách se místo probírání nové látky začalo opakovat a na těch nejneočekávanějších místech se objevovaly studijní skupiny. Jedním takovým místem byla i nebelvírská společenská místnost. Netřeba podotýkat, že nebelvírskou studijní skupinu pro šesté ročníky organizovala a řídila Hermiona Grangerová. Když se Draco dozvěděl, co dělá, sám se k nim přidal, a několik dalších studentů z ostatních kolejí následovalo jeho příkladu. Požadovali ale, aby se setkání konala někde jinde než v jejich společenské místnosti. Profesorka McGonagallová jim proto dovolila, aby se po večerech scházeli v učebně přeměňování.

Když se skupina sešla poprvé v pondělí večer, Harry se nedostal domů do sklepení dřív než hodinu po večerce. Severus se začal lehce znepokojovat, když se hodina večerky blížila, ale v době, kdy přišel Harry, byl už opravdu rozzlobený.

„Jdete trochu moc pozdě po večerce, nemyslíte, pane Pottere?“ prohlásil mrazivě, jakmile Harry vešel do obýváku.

Harry si všiml jeho kyselého výrazu ve tváři a potlačil nutkání se usmát. Na klíně jeho manžela ležel otevřený lektvarový časopis (který pravděpodobně vůbec nečetl) a na stolku vedle křesla byla z poloviny prázdná sklenice brandy, o níž Harry doufal, že byla jediná. Spolehl se na to, že smířlivý výraz ve tváři Severuse uklidní, protože snažit se předvídat jeho reakce, kdyby začal fňukat, bylo více o umění než schopnosti.

Posadil se na kraj konferenčního stolku u Severusova křesla a odpověděl: „Ano, jdu pozdě. Všichni se rozhodli, že raději dokončíme načatou práci, než abychom ji přerušili a vrátili se před večerkou.“

„Musím ti připomínat, že zatímco ostatní jsou již ve své koleji, ty musíš projít celým hradem, aby ses z věže dostal sem? Předpokládám, že víš, jak se vyhnout Filchovi - vyhýbal ses mu po všechny ty roky, ale vedení školy má dobrý důvod, proč nechce dovolit studentům, aby se v noci potulovali kolem. Není tu vždy bezpečno a chodby nejsou ani dobře osvětlené. Kdybys někde upadl nebo se zranil, protože uklouzneš na schodech…“

Harry se rozhodl, že Severus už lamentoval dost dlouho, a raději mu skočil do řeči, než ve svých úvahách zajde příliš daleko. „Nebyl jsem jediný, Severusi. Draco a několik dalších Zmijozelů tam bylo také, takže nás šlo sem dolů docela dost.“

Představa, že jeho Zmijozelové tráví večer v  nebelvírské společenské místnosti, vzala Severusovi řeč. Jenže jedním z bezpečnostních opatření na hradě bylo, že společenské místnosti kolejí byly různě maskované a, s výjimkou zaměstnanců školy, jen studenti, kteří do oné koleje patřili, znali jejich přesnou lokaci a přístupové heslo. Předtím, než znovu začal se svým proslovem, se ale zeptal: „Jak se dostali do vaší společenské místnosti?“

Harry se zašklebil. „Ach, ale my jsme nebyli v naší společenské místnosti. Nejdřív Draco řekl, že chce chodit do naší studijní skupiny, pak se přidalo několik havraspárských a nakonec i zmijozelských, a také jeden Mrzimor. Hermiona požádala profesorku McGonagallovou, jestli se můžeme scházet v její učebně. Bylo nás příliš na to, abychom se vměstnali do naší společenské místnosti, a také bychom tam rušili.“

„Neděláte všichni zkoušky ze stejných předmětů,“ poznamenal Severus.

Harryho se Severusovy námitky ani trochu nedotkly. Jenom trpělivě pokračoval ve vysvětlování, dokud nebyl Severus spokojen. „Máš pravdu. Máme rozvrh a vedoucího pro každý předmět, a když někdo nebude dělat zkoušku z toho předmětu, který se zrovna chystáme probírat, buď nepřijde nebo může pracovat na něčem jiném, schovaný za tišícím kouzlem, pokud se chce raději učit s námi.“

„Vidím, že slečna Grangerová myslela na všechno,“ poznamenal kysele Severus.

„Jo, to ona obvykle dělá. Vlastně byla ráda, že se k nám Draco a Sandy Hopwoodová z Havraspáru přidali, protože se můžou ve vedení střídat. Dřív vedla všechny studijní skupiny sama.“

„Dokonce i u předmětů, které nestudovala?“ Severus si nemohl pomoct, aby se nezeptal. Vždycky si myslel, že líní Nebelvíři se před zkouškami poflakují ve společenské místnosti, aniž by se obtěžovali si alespoň něco zopakovat. Jen zdráhavě by připustil, že Hermiona některé z nich zastrašuje, aby se k ní přidali, ale nikdy nepředpokládal, že by někdo mohl vypracovávat program pro studijní skupinu. Ale jak může vést studijní skupinu v předmětu, který si ani nevybrala, a byla přitom svým spolužákům prospěšná?

Nezdálo se, že by Harryho vůbec napadlo, že Hermiona nenavštěvuje všechny vyučovací předměty a že tedy není dostatečně způsobilá připravit z nich své spolužáky k závěrečným zkouškám. Jenom pokrčil rameny, když odpovídal: „Ví toho strašně moc o většině předmětů. Vždycky vedla všechny naše studijní skupiny. Možná jde o to, že nám dá instrukce, podle kterých se řídíme, a my jen doplníme obsah. Pokaždé nám to pomohlo.“

„Typičtí Nebelvíři.“

Harry přešel do ofenzívy. „Jak mají uspořádané studijní skupiny Zmijozelové, zvláště po tom, co někdo tak chytrý jako Draco byl nedočkavý zjistit, co to Hermiona organizuje?“

V Severusovi všechno chvilku vřelo, ale musel připustit, že ve zmijozelské společenské místnosti nikdy neviděl žádnou studijní skupinu. „Zmijozelové obvykle studují sami.“

Harry zkřížil ruce na prsou a vyrovnaně se díval na Severuse. „Myslím, že vyhlásíme remízu.“

Starší kouzelník si uvědomil, že Harry naprosto odvedl jeho pozornost od toho, co s ním chtěl původně řešit. Teď jen přemýšlel, jestli by nemohl nějak své Zmijozely seskupit po třídách a nechat je, ať si společně procházejí poznámky z hodin a připravují se na ročníkové zkoušky. Věnoval Harrymu uznalý pohled a, podobně jako on, zkřížil ruce na prsou. „Jak zmijozelské od tebe, Harry.“

Mladík chvíli zvažoval, zda jejich rozhovor nemá prohlásit za vítězství Nebelvíru, ale nakonec to zamítl.

„Každopádně teď víš, kde večer jsem a že se sem nevracím sám, takže když budu mít zase zpoždění, nemusíš se strachovat. Dobře? Takže, co jsi dělal dnes večer?“

„Lucius mi poslal sovu. Na zítřek večer naplánoval na Malfoy Manor testování lektvaru pro upíry. Bude tam jeden z jeho lékouzelníků, aby na všechno dohlížel a posoudil výsledek, a přijde tam Aventine s jedním nebo dvěma členy svého klanu.“

Harryho pohled na chvíli potemněl. Cítil se zahanbený svým vnitřním negativním postojem vůči upírům. Důvěřoval lordu Aventinovi, že ani jemu ani Severusovi neublíží, ale co jiní upíři? Bude to bezpečné?

Severus dokázal z výrazu obličeje svého manžela lehce přečíst, co mu běží hlavou. Kdo by se namáhal s nitrozpytem, když má ve tváři napsány všechny svoje myšlenky? „Věřím, že žádné nebezpečí nehrozí, Harry. Pokoj bude zabezpečený a všichni tři budeme připraveni použít hůlky, pokud věci nepůjdou tak, jak očekáváme. Ředitel požádal, zda by se toho mohl také zúčastnit. Budeme tam tři velice silní kouzelníci a předpokládám, že Aventine bude stát po našem boku. Opravdu neočekávám žádné problémy.“

Harry se posadil na pohodlnou lenošku vedle konferenčního stolku. „Jak ten test bude probíhat?“

„Lékouzelník vyšetří lorda Aventina a jeho doprovod, aby potvrdil, že jsou upíři, a rozhodne, jestli se tam nevyskytují ještě jiné… aspekty ohledně jejich fyzické kondice, které by se měly vzít v úvahu. Potom jim podáme lektvar.“

„Jak to provedete? Kolik si myslíš, že ho budou muset vypít?“

Než odpověděl, smetl Severus ze svého rukávu smítko prachu. „Myslím, že by lektvar mohl účinkovat i jako aerosol. Je hodně koncentrovaný, ještě nikdy jsem nic tak silného nedělal. Začnu tím, že je nechám přičichnout ke kousku bavlny namočené v lektvaru. Pokud by to nestačilo, budou vdechovat lektvar rozprášený ve vzduchu. Začneme několika kapkami. Přesto si nemyslím, že bychom došli až sem.“

„Jak poznáš, že lektvar funguje? Co se s nimi bude dít?“ ptal se Harry, podivuje se nad neobvyklou nervozitou, již dával Severus nevědomky najevo.

Severus se na něj dlouze podíval a pak si povzdechl. „Nejsem si jistý. Ještě nikdo nikdy nevyléčil vampyrismus. To je další důvod, proč chci, aby tam byl lékouzelník. Podle toho, co vím, je Aventinovi docela hodně přes sto let; samozřejmě jako upír nestárnul. Pokud přestane být upírem, tak může od toho okamžiku začít zase stárnout nebo může během okamžiku zestárnout až do svého skutečného věku. Když pominu tohle, tak samozřejmě očekávám, že jejich červené oči znovu získají svou původní barvu a až z jejich krve vyprchá kletba, vrátí se jim lidství. Budou jíst a pít jako ostatní lidé.“

Harry ho několik minut pozoroval s ohromující intenzitou. Severuse zajímalo, jestli k němu opět promlouvají havrani. Ve skutečnosti Harry viděl jeho cestu předurčení. Možná ne celou, ale určitě její část. Po dlouhé době natáhl k Severusovi ruku a přátelsky mu stiskl rameno. „Zvládneš to. Vím, že ano. Dokončíš to, co před staletími začal Silvius Ventus. Děkuji ti, Severusi.“

- - - - -

Když se jejich studijní skupinka sešla v úterý večer, z Harryho byl jen uzlíček nervů. Toužebně si přál, aby byl už konec a on mohl zjistit, jak setkání s upíry probíhalo a jestli Severusův lektvar fungoval.

Se Severusem se viděl před večeří - byl to jeden z těch mála okamžiků, kdy oba dva měli volno ve stejnou dobu. Oba byli nervózní a Harry se snažil ze všech sil, aby si udržel pozitivní náladu.

„Všechno jde dnes večer podle plánu, Severusi. Jsem na tebe strašně moc pyšný. Dnes večer se všechno díky tobě změní. Cítím to.“

Severus byl v pokušení ho pokárat za jeho prázdná slova, ale neudělal to. Místo toho ho chytil za ramena, přitáhl si ho k sobě a pevně obejmul. Harry mu ruce ovinul kolem pasu a objetí mu vrátil. Dost dlouhou dobu tak jen v tichosti stáli, oba dva nacházejíce v přítomnosti toho druhého útěchu a sílu. Nevyřčený zůstal strach. Ne z toho, že lektvar nebude účinkovat, ale že upíři nejsou v přítomnosti lidí dost důvěryhodní a zaútočí. Rozumově oba věděli, že lord Aventine pro ně nebo kohokoliv jiného nepředstavoval na ministerstvu žádné riziko, ale tady budou dva cizí upíři. Je možné jim věřit? Nebo potvrdí všeobecný názor, že všichni upíři jsou nemyslící bestie zaměřené na šíření svého prokletí?

Když už museli buď odejít nebo přijít nápadně pozdě na večeři, Severus uvolnil své objetí, o krok ustoupil a podíval se na svého manžela. Než se vydali do Velké síně, ještě se políbili.

Později Harry sledoval, jak Severus s ředitelem odchází. Zatímco oni zamířili na Malfoy Manor, on se plahočil do učebny přeměňování na setkání studijního kroužku. Naštěstí dnes večer měli na programu kouzelné formule, předmět, který měl Harry rád (a to znamenalo, že v hodinách dával pozor). Nebylo to nijak náročné a Harry dokázal udržet krok s Hermionou, která pomáhala šesťákům s opakováním jejich celoročního učiva.

Mezitím Albus a Severus dorazili na Malfoy Manor akorát včas na to, aby s Luciem a nevrlým starým lékouzelníkem, doktorem Essenveldem, provedli poslední přípravy před příchodem upírů. V určenou hodinu zaplály v krbu, umístěném v zadním křídle, jež bylo nedávno zrekonstruované po demolici Temným pánem, zelené plameny. Nejprve z něj vystoupil lord Aventine, na první pohled hezký a plný sil, navzdory zrádným červeným očím, jež prozrazovaly jeho stav. Za ním z krbu vystoupila překrásná žena, následovaná o něco mladším, velice pohledným mužem. Poslední, který se k nim připojil, byl Valerian Ventus, lidský zástupce lorda Aventina.

Lucius je formálně přivítal. „Lorde Aventine, vítejte na Malfoy Manor. Albuse Brumbála a Severuse Snapea znáte, a toto je jeden z mých nejdůvěryhodnějších léčitelů, doktor Essenveld.“ Každý při vzájemném představení přikývl; s upíry si nikdo nikdy rukou nepotřásal. „Děkuji, lorde Malfoyi. Rád bych vám představil slečnu Claudii Sansoneovou a Gregoryho Haskinse, a, jak věřím, Valeriana Ventuse znáte.“ Lucius i Severus svého zmijozelského spolužáka samozřejmě znali, ale vzhledem k přítomným se rozhodli ho přivítat úklonou hlavy.

Potom převzal slovo Severus, aby řídil testy. „Děkuji, že jste přišli a souhlasili s tím, že budete prvními, kteří vyzkouší lektvar. Máme zde místo,“ ukázal rukou k mahagonovému stolu v rohu místnosti, „kde můžeme prodiskutovat postup.“

Když se všichni kromě lékouzelníka usadili, Severus pokračoval. „Nejdříve dr. Essenveld provede několik základních testů, aby potvrdil váš součastný stav a určil, zda se u vás nevyskytují nějaké jiné zdravotní podmínky, o nichž bychom měli vědět. Potom zjistíme, jestli tento lektar účinkuje podle očekávání,“ ukázal rukou na karafu před sebou. „Na základě zápisků Silvia Ventuse a dalšího materiálu, který jsem měl k dispozici, věřím, že váš stav je důsledkem kletby kolující ve vaší krvi, a že tento lektvar ji dokáže odstranit.“ Severus kývl hlavou na léčitele, který nad každým z upírů několikrát mávl hůlkou, zatímco očarované brko zapisovalo lékařský nález na pergamen. Jakmile skončil, pokýval hlavou zpět na Severuse.

Když Severus vytahoval zátku z karafy a přeléval malé množství lektvaru do připravené misky, všechny oči se upíraly na jeho elegantní ruce. Potom namočil malý kousek bavlny do lektvaru. „Nejsem si jistý, zda pouhé výpary lektvaru budou mít nějaký účinek, ale nejlepší bude začít tímto. Lorde Aventine, přejete si to vyzkoušet první, nebo to bude jeden z vašich společníků?“ Aventine přikývl, že on bude první. „Dobře tedy. Prosím, přidržte bavlnu před svým nosem a zhluboka se nadechněte.“

Lord Aventine udělal přesně to, co po něm Severus žádal, ale jeho rudé oči, které po celou dobu upíral na Severuse, se nezměnily. Bavlnu pak předal dál, opět bez výsledku.

Nezdálo se, že by to Severuse překvapilo nebo znervóznilo. Místo toho vzal skleněný trychtýř a jeho pomocí přelil z karafy do rozstřikovače lektvar. Na jeho uzávěru byla stupnice, pomocí níž mohl kontrolovat množství lektvaru, jež se rozpráší ve vzduchu. „Opět začneme nejnižší možnou koncentrací. Teď prosím rozstříkněte lektvar před svým obličejem a zhluboka dýchejte.“

Lord Aventine si vzal rozstřikovač, jednou ho stiskl a lačně vdechoval rozprášený lektvar. Severusovi poskočilo srdce - upírovy oči vypadaly méně červené než předtím, i když ještě nebyly lidské. „Mohu vdechnout ještě jednu dávku, lorde Snape?“ zeptal se s decentní důstojností.

Severus původně plánoval, že se všichni nejprve vystřídají, než pokročí k další dávce, ale nedokázal odporovat tomuto muži, který tak dlouho čekal a který osobně riskoval tím, že se dostavil na Ministerstvo, aby zajistil překlad poznámek z Ventusova výzkumu a uvaření lektvaru. Vědecký postup bude zachován tím, že pořídí podrobné poznámky. Kromě toho si lord Aventine zaslouží, aby byl prvním vyléčeným upírem. „Jak si přejete. Jen prosím dovolte dr. Essenveldovi, aby vás po každé dávce prohlédl, ať máme záznamy o tom, jak na vás lektvar účinkuje. Také nám to pomůže určit velikost dávky u ostatních.“

Lékouzelník seslal několik diagnostických kouzel, zatímco jeho očarované brko zaznamenávalo výsledky. Když skončil, pokynul lordu Aventinovi, který rozprášil další dávku lektvaru a zhluboka ji vdechoval.

Valerián, Lucius a Albus nervózně sledovali, jak lékouzelník provádí další testy a jak lord Aventine rozprašuje již třetí dávku. Jakmile skončil s vdechováním, jeho oči získaly bledě modrou barvu a on sám, ačkoliv zůstal stále velmi pohledným mužem, o něco zestárnul. Jeho kůže už nebyla tak pevná a kolem očí se mu udělaly vrásky. Jakmile dr. Essenveld skončil s posledními kouzly, potvrdil jim to, co už vlastně viděli na vlastní oči. „Lord Aventine již nadále není upírem. Kletba z jeho krve je pryč. Výsledky testů jsou čistě a výhradně lidské.“

Severus, aniž by si to uvědomoval, zadržoval dech, a teď úlevně vydechl. Albus ho přátelsky poplácal po zádech. „Skvělá práce, Severusi, skvělá práce!“

Lord Aventine se pomalu postavil a z koutku jeho oka stekla průzračná slza, bez stopy po krvi. Jeho tělo teď bylo trochu shrbené a také se poněkud pomaleji pohyboval, když obcházel stůl, aby potřásl Severusovi rukou. „Lorde Snape, vy a Harry Potter máte mou nehynoucí vděčnost. Dokončili jste výzkum, opuštěný a zapomenutý po mnoho staletí, ale zachránili jste mne a všechny ostatní upíry. Děkuji vám.“

Severusovi teprve teď došlo, že mu lord Aventine třese rukou - lidskou rukou, pomalu se zahřívající proudící krví. Albusovi, jenž stál hned vedle a jemuž se v očích třpytily jiskřičky pýchy na Severuse a radosti z vyléčení lorda Aventina, se naklonil a bývalému upírovi poblahopřál. „Jsem si jist, že náš hostitel má pro takové příležitosti schovanou brandy, ať vaši krev ještě více posílíme, Edwarde.“ Lucius, do té doby zcela konsternovaný vývojem událostí, si uvědomil, že se mluví o něm, zavolal domácího skřítka a přikázal mu, aby přinesl lahev nejlepší brandy a sklenky.

Zatímco Albus obskakoval Edwarda a Lucius se vzpamatovával ze šoku, Severus pokračoval v léčbě zbývajících dvou upírů. Postavil před Claudii rozstřikovač a požádal ji, aby udělala to samé, co před chvílí lord Aventine. Claudie nervózně rozprášila trochu lektvaru ve vzduchu a nadechla se. Severus si všiml okamžité změny v barvě jejích očí, ale i tak si musela vzít ještě jednu dávku.

Tentokrát při tom Claudie zavřela oči a když je znovu otevřela, všichni spatřili tmavě hnědé duhovky. Také její éterická krása zmizela. Vypadala jako člověk, na nose měla velké póry a několik prasklých cévek na tvářích. Krátce na to lékouzelník prohlásil, že v jejích žilách již žádné prokletí nekoluje.

Nakonec rozstřikovač dostal Gregory. Ten potřeboval celkem čtyři dávky, než se jeho oči změnily na oříškově hnědé. I další jeho změny ho dělaly lidským - měl mírný předkus a malé jizvičky po akné. I on byl prohlášen za vyléčeného.

Domácí skřítek, který předtím přinesl brandy, se musel ještě dvakrát vrátit s další skleničkou pokaždé, když se jeden ze zbývajících upírů vyléčil. To malé stvoření vědělo, že upíři nemohou jíst ani pít, a přineslo předtím jen skleničky pro lidi. Přeměna upírů v lidi ho trochu zmátla.

Claudie brečela radostí, nebo možná úlevou, a Gregory přešel na druhou stranu stolu, aby Severusovi poděkoval. Jako poslední k němu přistoupil Valerián, na němž bylo vidět, že se chce na něco zeptat. Severus jeho otázku hned uhádl. „Silvius, o němž předpokládám, že byl vaším předkem, byl na správné stopě, když mu zakázali pokračovat ve výzkumu. Pokud by v něm mohl pokračovat, myslím, že by dospěl ke stejnému výsledku jako já během jednoho nebo dvou let. Samozřejmě, já jsem měl tu výhodu, že jsem mohl čerpat ze čtyř set let zkušeností předcházejících generací a měl jsem k dispozici lepší způsoby i nástroje pro vaření lektvarů, a také jsem mohl čerpat z výzkumů jednoho mého předka. Jenom proto se mi podařilo dokončit jeho výzkum tak rychle. Ale pokud bych tento lektvar předložil Cechu výrobců lektvarů ke schválení, Silvius by byl uveden jako jeho objevitel.“ Valerián s pýchou přikývl.

Severus přijímal všechny díky a blahopřání, ale mnohem raději by si přečetl poznámky dr. Essenvelda a začal pracovat na určení velikosti dávky.

„Ale ale, Severusi. Tohle je ta nejdůležitější a nejradostnější událost, a ty by sis měl dopřát několik minut na oslavování,“ domlouval mu Albus, zatímco dával znamení domácímu skřítkovi, aby všem v místnosti nalil do sklenek. „Naše přátele, lorda Aventina, slečnu Sansoneovou a pana Haskinse, brandy zahřeje a my se k nim můžeme připojit na oslavu. Na Harryho a Severuse!“ zvedl sklínku na přípitek. Ostatní se k němu připojili. Severus krátce sklonil hlavu jako poděkování a pak se také napil. Bylo očividné, že už touží vrhnout se zase do práce.

Nakonec to Albus vzdal. „Byl to úžasný večer. Děkuji ti, Lucie, za tvou pohostinnost a tobě, Severusi, děkuji za to, že jsi mi umožnil tuto událost sledovat.“ Pak se otočil ke třem bývalým upírům: „Mohu navrhnout, abyste tu zůstali, zatímco budou Severus s léčitelem procházet poznámky z procedury a hledat způsob, jak lektvar co nejlépe dodat dalším postiženým? Je to nejlepší místo na další sledování vašeho zdraví. A také by asi bylo lepší, kdybyste nějakou dobu zůstali v ústraní, pro případ, že by vás někdo zahlédl a zvěsti o vašem vyléčení se roznesly dříve, než budeme schopni zahájit léčbu i u ostatních. Vlastně byste mohli, Edwarde, pomoci Severusovi a Luciovi rozhodnout o nejlepším způsobu, jak lektvar vyrábět v potřebném množství a jak ho doručit k těm, kteří ho potřebují. Bylo by mi potěšením, kdybych vás mohl pozvat do Bradavic, ale poslední dobou je tam dost přeplněno a obávám se, že by se pro vás už opravdu nenašlo místo.“

„To je od vás milé, Albusi. Můžeme se odebrat na moje panství, a byl bych velice zavázán, kdyby nás tam byl dr. Essenveld ochoten navštěvovat, ačkoliv Valerián může kdykoliv někoho zavolat, kdyby se nám přitížilo. Je to tam bezpečné. Své skřítky jsem už obeznámil s tím, co by se dnes večer mohlo stát, a oni se už patřičně připravili. Požádal jsem je o upečení rostbífu a yorkshirského pudinku - jak mi tohle chybělo! Ale, pokud mohu, bych se nejprve na několik minut zastavil v Bradavicích. Rád bych osobně poděkoval lordu Potterovi za jeho příspěvek v této léčbě.“

Severus s jeho návrhem souhlasil. Luciovi se zcela mimořádně ulevilo, že nikdo nežádal, aby zůstali na Malfoy Manor. Rád Severusovi vyšel vstříc při zařizování tohoto setkání, ale rozhodně ho nenadchla představa, že by se u něj mohli ubytovat tři bývalí upíři.

Hned nato se Albus jako první přeletaxoval do své kanceláře v Bradavicích, následovaný lordem Aventinem a Severusem.

„Dojdi pro Harryho, Severusi, a my si zatím dáme šálek čaje a kousek koláče. Nemusíš se bát, Edwarde, nebude ho tolik, abys ztratil chuť na rostbíf.“

Severus byl rád, že se o ty úžasné novinky může s Harrym podělit v soukromí. Při cestě do učebny přeměňování si však uvědomil, že to řekne zároveň i všem nebelvírským a několika studentům ze Zmijozelu, Havraspáru a Mrzimoru. Ale když tam přišel, místnost byla prázdná. Zakouzlil Tempus a zjistil, že je mnohem později, než si myslel. Vydal se tedy do jejich pokojů.

Harry nervózně přecházel z jednoho konce obýváku na druhý. Severus se při tom pohledu musel usmát.

„Harry, půjdeš se mnou do ředitelny? Albus má hosta, který by s tebou chtěl mluvit.“

Harry se prudce otočil, když uslyšel jeho hlas. Ta jediná věta mu řekla všechno. Tím hostem musel být lord Aventine. Ředitel by nikdy nedovolil, aby do hradu vstoupil upír, takže ten lektvar musel fungovat. S radostným výkřikem se vrhnul Severusovi do náruče a políbil ho. Severus mu polibek vracel, ale přerušil ho těsně před tím, než by zapomněli na to, že na ně čeká ředitel.

„Můžeme se tam přeletaxovat - je to rychlejší než procházet všemi těmi chodbami,“ navrhl Harry.

V ředitelně ho šokoval nový Aventinův vzhled. Očividně to byl lord Aventine, byl stále pohledný a elegantní, ale vypadal jinak. Byl teď starší, lehce shrbený, měl trochu víc baculaté tváře a oči starého muže. Ale už nebyly červené, byly bledě modré. Harry mu potřásl rukou a se vzrušením řekl: „Gratuluji, pane! Jsem kvůli vám tak nadšený - tohle je úžasné!“

„Ne, lorde Pottere, jsem to já, kdo musí vám a vašemu manželovi, lordu Snapovi, blahopřát. Jsem vám hluboce vděčný za vaši důvěru a práci, kterou jste v mém zájmu podstoupili. Já a mí dva přátelé jsme teď vyléčení, jenom díky vám. Mám naději, že během několika příštích dnů dokážeme určit, jak lektvar doručit ostatním upírům a znovu z nich udělat lidi. Nechtěl jsem nic dalšího podnikat, dokud vám nepoděkuji.“

Harryho jeho slova dojala. Neschopen slova, jen se usmál a přikývl hlavou. Severus měl podezření, že bude následovat chvíle sentimentálního nebelvírství, a tak jim skočil do řeči. „Domnívám se, že oba máte dost co dohánět, minimálně se musíte navečeřet, takže se pro teď rozloučíme. Lorde Aventine, zítra vás zkontaktuji buď já nebo Lucius ohledně dalšího postupu.“ Uklonil se, dodal „Příjemný večer“, vzal Harryho za ruku a odletaxoval se s ním zpátky do svého kabinetu.

Hlas se Harrymu vrátil hned, co dorazili do jejich pokojů. „Jak to probíhalo, Severusi? Chci vědět všechny podrobnosti!“ dožadoval se. Posadil se na pohovku, nechávaje prostor Severusovi, jestli si chce sednout vedle něj. Harry chtěl samozřejmě všechno vědět, ale měl podezření, že i Severus touží o tom někomu vyprávět. Jednalo se o obrovský úspěch, ale jak pochopil, nebude se to nikde publikovat. Aspoň jednoho nadšeného posluchače mít ale bude.

Severus mu všechno vyprávěl, do detailů a s velkým elánem. Možná až moc detailně, jak se později ukázalo. Už když začal vypravovat, bylo dost pozdě, a Harry měl náročný den a pak ještě dlouho do noci studoval a trnul obavami, jestli bude lektvar fungovat. Asi po půl hodině se mu už chtělo zívat, a i když to dokázal potlačit, cítil, že pomalu odpadává. Naštěstí byl ještě vzhůru, když Severus došel do okamžiku, kdy byl vyléčen lord Aventine, což byla ta nejdůležitější událost večera, protože chvíli poté usnul. Když Severus konečně zjistil, že Harry spí, v první chvíli ho to naštvalo, ale vzápětí si uvědomil, že je vlastně také unavený. Chtěl Harryho odlevitovat do postele, ale pak si to rozmyslel, vzal ho do náručí a odnesl ho tam sám.

- - - - -

Harry se nemohl dočkat, až všem poví o Severusově obrovském úspěchu, ale ten ho donutil přísahat, že to udrží v tajnosti a řekne to jen Hermioně a Ronovi s tím, že si to nechají pro sebe.

Harry své přátele obvykle nechtěl vyrušovat, když byli spolu, protože cítil, že se vztah mezi nimi prohlubuje, ale tohle jim prostě říct musel. U snídaně se posadil jako obvykle mezi ně a počkal, až se na druhém konci stolu rozeběhne konverzace. Pak se jich potichu zeptal, jestli s nimi může mluvit někde v soukromí ještě před první hodinou. „Miono, Rone, můžeme si promluvit před hodinou formulí? Možná bychom měli odejít o několik minut dřív, ať máme dost času?“

„Včera se něco dělo, že, Harry? Byl jsi celý den nesoustředěný a večer už doslova úplně mimo. Doufám, že nám povíš, co bylo příčinou,“ odpověděla Hermiona. Na někoho, kdo o věštění prohlašoval, že to jsou jen žvásty, měla pozoruhodnou schopnost vidět věci, které ostatní přehlídli. Harry si myslel, že svoje znepokojení dokázal docela dobře skrýt, ale jak vidno, ne před Hermionou. Rona její odpověď zmátla, takže možná jeho pokus nedat nic najevo nebyl zase tak úplný propadák.

Všichni tři si zalezli do výklenku hned kousek od učebny, kde si mohli v klidu popovídat, protože ostatní studenti se začali shromažďovat v chodbě před třídou. „Severus a Brumbál otestovali včera večer lektvar na upírech, a fungoval,“ vyhrkl Harry. „Malfoy a Aventine teď budou hledat cesty, jak ho rozesílat, ale Aventine je vyléčený. Viděl jsem ho včera v ředitelně, pil čaj a jedl nějaké sušenky. Tohle upíři nemůžou, že ne?“

Ron se zděsil. „Brumbál by nikdy nepovolil žádnému upírovi vstup do hradu. Jak to mohl dopustit?“

„Teď jsem ti to říkal, Rone. Lektvar ho změnil a už není upírem,“ vysvětloval Harry.

„Ale co když se spletl? Mohl způsobit katastrofu,“ nedal se Ron.

Hermiona měla v Brumbála očividně větší důvěru. „Ředitel si byl určitě jistý, že je to bezpečné, ještě předtím, než ho pustil do hradu, Rone. Jakým způsobem lektvar působil?“

Harry jim převyprávěl všechno, co se předtím dozvěděl od Severuse, a dodal: „Malfoy tam dokonce přizval jednoho ze svých lékouzelníků - pamatujete, jak se starali o Smrtijedy, když Voldemort vysál všechnu jejich sílu? Vyšetřoval lorda Aventina a prohlásil, že je to člověk.“

Ron stále ještě nebyl úplně přesvědčen, ale Harry předpokládal, že je to tím, že byl vystaven předpojatosti kouzelníků vůči upírům celý svůj život a proto se hůře smiřuje s myšlenkou, že existuje něco jako „bývalý“ upír. Hermiona si dělala starosti také, protože o strachu kouzelníků z upírů se určitě psalo v nějaké knize, kterou četla, ale byla přístupnější myšlence, že minulost nemusí určovat, co se bude dít v přítomnosti. Dokonce si všimla strategické výhody pro nadcházející válku, kterou Ron naprosto přehlédl.

„Sirius povídal, že po ministerstvu se nesou řeči, že se Voldemort pokouší uzavřít koalici s různými temnými bytostmi, aby bojovali po jeho boku, teď, když jeho plán všechny zabít kouzlem spánku ztroskotal. Většina kouzelníků, když se řekne temná bytost, si hned vzpomene na upíry. Jestliže budou upíři vyléčení, po čím boku budou bojovat? Ministerstvo se k nim nechovalo zrovna vstřícně, ale na druhou stranu jich jménem zná jen velmi málo. Předsudky jsou tak silné, že většina lidí přeměněných na upíry jednoduše zmizela a jejich rodiny nikdy nepřišly na to, kým se stali. Jestli se teď po vyléčení vrátí do svých rodin, můžou začít žít svůj starý život nebo začít nový, jako obyčejní kouzelníci a čarodějky.“

Harry o tom takhle také nepřemýšlel a celý den ho pak povznášelo pomyšlení, že úspěch při výrobě lektvaru je víc než jen výjimečný humanitární výkon - je to další překážka pro Voldemortovy plány.

Hermiona pro jejich studijní skupinku naplánovala opakování předmětů, na které Harry nechodil, protože věděla, že by stejně dal přednost přednáškám pro motáky, a tak vůbec necítil žádnou vinu, když se posadil na své obvyklé místo v přední části místnosti a pozdravil se se svými novými přáteli - princi. Dnes bude mluvit ředitel o Bradavicích a potom nějaký učitel a jeden nebo dva hosté promluví o předmětech, které se budoucí kouzelníci a čarodějky učí. V duchu se usmál, když si vzpomněl, jakou paniku způsobil představitel Gringottovy banky, Griphook, když mluvil o kouzelnické ekonomice, a přemýšlel, jaká bude reakce na Firenzeho, až bude mluvit o jasnovidectví. Nevypadal tak hrozivě jako Griphook, ale byl to kentaur a to není také obvyklé. A jestli profesorka Prýtová nebo její host přinesou na ukázku některou ze zajímavějších rostlin, bude o zábavu postaráno.

Petunii a Amarantě dělali při večeři společnost opět Eustace a Thurston Landonovi, protože právě Eustace byl hostem profesorky Prýtové. Petunie usoudila, že to nejlepší na jejich přítomnosti je to, že neustále o něčem mluvili a odvedli tak aspoň na několik minut Amarantinu pozornost od nadcházející události, takže nebyla tak nervózní. Oba neustále vykládali, s kým vším se znají, a jediné, co musela dělat, bylo občas přikývnout - a oni si mysleli, jaká je úžasná posluchačka!

- - - - -

Po zbytek týdne pročítal Harry Denního věštce pozorněji než obvykle. Zajímalo ho, jestli se v něm objeví zmínka o vyléčených upírech. Došlo mu totiž, že v novinách se objeví něco nejpozději v okamžiku, kdy se lord Aventine dostaví na ministerstvo, protože změny v jeho fyzickém vzhledu prozradí, že už není upír.

V pátek se už začal obávat, jestli nedošlo k nějakým problémům. Severus ho ujistil, že ta várka lektvaru, kterou připravil na testování, je dostačující pro první rozesílání, jelikož lektvar byl poměrně koncentrovaný. Také mu řekl, že všechny klany upírů znají Valeriána Ventuse a a důvěřují mu, takže to je on, kdo je navštěvuje s lektvarem. Ale nikde se o tom nepsalo ani slovo, přinejmenším ne ve Věštci.

Draco si o přestávce mezi hodinami odchytil Harryho a požádal ho, jestli si mohou promluvit po skončení lektvarů. Když se sešli, přešel rovnou k věci.

„Profesor Snape uvařil lektvar podle poznámek o vampyrismu, které jsi pro něj přeložil, a ten fungoval.“

Harry přemýšlel jako o život. Nikomu nic neřekl - Severus ho požádal, aby to udržel v tajnosti. Prořekl se snad Ron? Bylo nemyslitelné, že by něco uklouzlo Hermioně, ale jak to, že to Draco ví? Jediné, co dokázal vymyslet, byla otázka: „Proč si to myslíš?“

„Copak jsi nečetl Denního věštce?“ zeptal se Draco. Podle Harryho výrazu poznal, že nemá ani tušení, o čem mluví. Harry se zase divil, jak si mohl něčeho takového nevšimnout, obzvlášť, když to hledal. Draco pokračoval: „Dobrá, tobě to nejspíš nedošlo. Celý týden psal Věštec příběhy o členech rodin, kteří byli léta nebo celá desetiletí pryč a kteří se najednou vrátili. Spousta společenských oznámení - lidé pořádající odpolední čaje a uvítací párty pro příbuzné, kteří byli v zahraničí, a tak podobně. Vždycky jsme měli podezření, že ti, kdo tak náhle zmizeli, byli nakaženi upírem, a teď jsou najednou všichni zpátky. Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Profesor Snape byl požádán, aby pokračoval ve výzkumu vampyrismu, a hle, najednou se všichni tihle lidé vrátili. Musel v tom uspět.“

„Mluvil jsi o svém podezření s otcem?“ zeptal se Harry. Byl by opravdu raději, kdyby to Dracovi řekl jeho otec - Harry nevěděl, jaký je poslední vývoj, a pokud Severus a Lucius pořád chtějí, aby se to drželo v tajnosti, ať je to tedy Lucius, kdo to bude vysvětlovat.

Draca jeho otázka překvapila, ale pak si vzpomněl, že Harry jeho otce pověřil zastupováním upírů a vlkodlaků. Podezříval Harryho, že toho ví víc, než kolik říká, ale odpověděl: „To mě nenapadlo. Pošlu mu sovu. Možná něco ví.“

Harry později o jejich rozhovoru vyprávěl Severusovi. „Distribuce lektvaru proběhla hladce. Myslím, že Ventus navštívil všechny klany a že všichni upíři náležející k těmto klanům vdechli lektvar. Pravděpodobně venku ještě několik upírů zbylo, ale Ventus má další kontakty a myslí si, že během týdne nebo dvou je všechny najde, minimálně zde v Británii.“

„Můžeme doručit lektvar do jiných zemí? Upíři jsou i jinde, ne?“

Severuse lákalo poznamenat něco o tom, jak moc nebelvírská jeho otázka byla, ale raději nic neřekl. „Mám spoustu známých v zahraničí, stejně tak Aventine i Ventus, a myslím, že i Malfoy nám pomůže. Budeme schopni doručit lektvar ke správným lidem po celém světě.“

„A nikdo nebude vědět, že jsi ten lektvar uvařil ty?“

Severus se usmál nad Harryho naivitou. „Já to nikomu neřeknu, ani neudělám žádné prohlášení, ale můžu tě ujistit, že lidé na to přijdou sami. Draco se zeptá svého otce a protože ten v tom hrál svou roli, jsem si jistý, že to svému synovi poví. I když se může zmínit, že o tom nemá mluvit, Draco to stejně řekne svým přátelům. Starostolec má naplánované zasedání na příští týden, a to znamená, že lord Aventine se objeví na veřejnosti. Změny v jeho vzhledu nemůže nikdo přehlédnout.“

„Draco mi řekl, že začal mít podezření, když si pročítal společenské stránky Denního věštce. Hodně lidí, kteří podle jejich rodin byli v zahraničí, se najednou vrátilo zpět.“

Severus byl lehce překvapený, ale znovu se usmál. „O tomhle jsem nepřemýšlel, ale Draco má pravdu. Hodně kouzelníků a čarodějek zmizelo, a jejich příbuzní prostě prohlásili, že odjeli do zahraničí. Většina, včetně Malfoyových, předpokládala, že přinejmenším někteří z nich byli pokousáni upírem. Neboj, Harry, během měsíce, pokud ne dříve, to budou vědět všichni.“

Informace se začaly šířit hradem hned druhý den ráno při snídani. Draco se něco dozvěděl od svého otce a několik dalších studentů dospělo na základě oznámení ze společenské rubriky ke stejnému závěru jako on. Hradem se šířily zvěsti o tom, že existuje léčba na vampyrismus a že léčivý lektvar uvařil Severus Snape. Nebelvírští tomu zpočátku vůbec nevěřili („Vážně, jak by takový mizera mohl být za něčím tak lidumilným?“ prohlásil Seamus jeden den při snídani), nicméně i oni nakonec uznali, že všechno v těch příbězích ukazuje na něj.

I tak bylo pro všechny velkým šokem, když jednoho dne přinesla ministerská sova Severusovi oznámení, že bude vyznamenán Merlinovým řádem prvního stupně.

 Lekce pokračují - 102. kapitola

Uznání a zlá předtucha - 104. kapitola

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat